Elliot 🖤

Prožil toho se mnou strašně moc. Skoro půlku mého života. Byl to parťák a kámoš do pohody i nepohody. Byl to krasavec. Byl moje velká láska. Kamarádil se se všemi zvířaty a chodil za všemi lidmi, nejvíce za těmi, kteří ho buď nechtěli nebo nemohli hladit. V noci se tiskl a tulil a tulil. Vždycky poznal, když mi něco je a nejvíc se vtíral, když jsem byla smutná. Poznal většinu mých partnerů. Byl absolutně skvělý k mému dítěti. Byl to věčně vrnící, věčně mňoukající a tulící se kocourek. Poslední den života přestal vrnět a já v tu chvíli věděla, že je konec. Že uplyne možná už jen pár hodin a ze vztahu, který trval skoro 17 a půl roku, zbydou jenom vzpomínky.

Vždycky jsme byli spíš “psí” rodina. Ale já jednoho dne na praxi ve škole slyšela mluvit jednu učitelku, že si pořídila koťátko a jak se na něj domů těší. A v mé hlavě bylo rozhodnuto, prostě potřebuju kočku. Doma s tím extra nesouhlasili, ale já měla vždycky dost nespravedlivá privilegia, takže jsem dosáhla svého a když jsem na internetu objevila, jak nádherně vypadá plemeno somálská kočka, bylo ihned rozhodnuto. Původně jsem chtěla “stříbrnou” kočičku, ale pak jsem se zamilovala do “divokého zbarvení” a taky mi došlo, že těch ženských už mám v životě dost. A skoro přesně v ten moment, kdy jsem psala do jedné chovatelské stanice, se tam narodil Elliot. A tak začal náš (ještě ne úplně společný) příběh.

Byl to nejroztomilejší koťátko na světě. Těšila jsem se na něj jak malá holka a to mi bylo 20. Koupila jsem mu kočičí strom, který byl až do našeho vysokého dejvického stropu. Měla jsem připravený milion hraček. Nemohla jsem se dočkat.

Naše společné začátky byly ale mnohem složitější, než jsem čekala. Elliot dostal u chovatelů čip, se kterým se nějak nechtěl smířit a tak si ouško škrábal a musel dostat límec. Byla to tedy na začátek dost nepříjemná starost navíc. Nevím, jestli by věci byly jinak, kdyby tam tenhle problém nebyl, ale já jsem po jeho převozu domů byla úplně strnulá. Těšila jsem se na něj tři měsíce dnem i nocí a najednou - nic. Koukala jsem na to úžasné nádherné zvířátko a v hlavě mi běželo, že jsem možná udělala nějakou příšernou chybu, že jsem si ho těžce vybojovala proti všem, ale teď k němu nic necítím. A on se mnou následujících 15 let zůstane.

Bylo to hrozně nepříjemné a já si představovala, že takhle nějak se asi cítí maminky s laktační psychózou, že jim najednou mozek úplně přepne do módu, kdy nechtějí svoje vlastní miminko. Měsíce čekání, těšení, příprav a pak jen panika a strach. Ten pocit zmizel během prvních pár dní a já si pamatuju přesně ten moment, kdy jsem najednou zase byla šťastná. Ležela jsem večer v posteli a Elliot se mnou. Najednou mi dal svou pacinku přímo do ruky, předl a koukal na mě svýma velkýma nádhernýma očima . A od té doby jsme byli parťáci už navždy.

 

Milan měl tehdy vtipný komentář na blogu :) “Je to neuvěřitelně blbá kočka, většinu času loví vlastní ocas nebo útočí na zeď; jí zrní a bydlí na stromě. A na hlavě má kelímek, protože si rozkousala vlastní ucho. Na Jogurta neslyší, ale to proto, že neslyší vůbec na nic.”

Zažili jsme toho spolu hrozně moc. Když jsem dala na Facebook informaci o jeho smrti, komentovala to spousta lidí a já s úžasem vzpomínala, že velká část z nich ho někdy také hlídala. Byl neuvěřitelně přizpůsobivý, nevadilo mu být u kohokoliv. Neměl problém s jediným člověkem nebo zvířetem, se kterými se potkal.

V necelém roce si udělal výlet z prvního patra z okna, trochu vyplesklého jsem ho sebrala pod naším balkónem, ale pak už byl opravdu opatrný. I když celé osazenstvo Teonas bylo napětím bez sebe, když se rozhodl vydat na parapet i v osmém patře. Část života měl kožní problémy - stroupky po celém těle, nejspíš vlivem nějaké alergie. Bral kortikoidy, pak při vysazení přestal žrát a museli jsme ho “rozkrmit” sondou přímo do jícnu. Pak potíže se slinivkou a dlouhé diety. Svých osm kočičích životů v průběhu let opravdu vyčerpal. Ale byl to šťastný kocour.

Když jsme se rozešli s Petrem a přestěhovali se jenom sami, bylo strašně moc poznat, jak je ještě šťastnější. Měl mě jenom pro sebe, celé dny. Mohl zase spát se mnou v posteli. A oni dva si nikdy úplně nesedli. V průběhu těch dvou let, kdy jsem byla sama, jsem se zařekla, že můj příští partner bude někdo, koho bude mít Elliot rád, že jinak to nemá smysl a že on je v tom mezičase tak úžasná opora, že není fér přivést mu domů někoho, kdo mu znovu nesedne. A myslím, že se to povedlo. :-) Pak jsme se na poslední tři roky Elliotova života přestěhovali do domku se zahradou, kam mohl chodit a to miloval. Nikdy nic nelovil, po braní kortikoidů měl navíc už poměrně pokročilý šedý zákal, takže skoro neviděl, ale to mu nebránilo procházet se džunglí naší zahrady ve svitu slunečních paprsků. Když jsem pak odešla z práce na rizikové, trávili jsme spolu hodiny a hodiny. On mi vrněl na klíně vedle mého rostoucího pupku a já koukala na seriály nebo hrála hry. Byla to nádherná doba pro všechny.

S malým miminkem a se stárnoucí kočičkou je to samozřejmě trochu složité. Člověk by se chtěl věnovat všem, ale na to prostě není vždycky čas ani prostor. Ale zároveň s tím, jak lidské mládě rostlo, kocouří pán stárnul, už se sám od sebe přestával tolik mazlit, ačkoliv vrněl pořád jako ďas. A mňoukal kdykoliv měl pocit, že je příliš ticho. :-)

Posledních pár měsíců jsem už válčila s tím, jak náročné to pro mě všechno je. Naštěstí mám v životě pár dobrých duší, hlavně kamarádku Ivu, která mi pomohla s hlídáním i se špatným svědomím. Díky ní můžu říct, že Elliot prožil i své stáří opravdu šťastně. Byl přes měsíc u Ivy na “letním sídle”, kde měl spoustu pozornosti a odpočinku. A pak se spokojeně vrátil domů. Po pár týdnech mu zjistili nález na játrech a operace vzhledem k jeho věku nepřipadala v úvahu. Dostal léky na bolest a všem nám bylo jasné během pár dalších dní, že stáří i jeho zdravotní stav si vybírá svou daň. Nemyslím si, že se trápil, ale zkrátka se chýlil ke konci i jeho devátý kočičí život.

V pondělí 30. 10. byl zalezlý v přepravce. Sedla jsem si k němu, abych ho pohladila, koukal na mě svýma velkýma nádhernýma očima a já si všimla, že už nevrní.

Když vám zvířátko umírá stářím, víte, že se to blíží. Připravujete se na to den po dni. Vidíte, že je to blíž a blíž a když je to přirozený proces, není to tak hrozné, jako když se to stane náhle. Ale v tu chvíli, kdy vám dojde, že dnes je ten den, není to jednodušší. Bolí to pořád stejně.

Vzdálila jsem se od přepravky, snad abych si něco podala a uslyšela jsem slaboučké mňouknutí. Bodlo mě do srdce jako nůž.

Strávila jsem s ním jeho poslední hodiny. Měla jsem ho na klíně, vypadal klidně a smířeně. Každou vteřinou bylo víc jasné, co se stane. Zavolali jsme veterinářce a ta mu nakonec pomohla odejít, v klidu, bezbolestně, v mé přítomnosti a v jeho oblíbeném prostředí. Věřím, že to dopadlo tak dobře, jak jen mohlo.

Strávil se mnou 17 a půl roku. Stále ještě chodím po bytě a když zaslechnu nějaký zvuk, říkám si: “to je určitě Elliot”. Každé ráno nakukuji do místnosti s myšlenkou, že tam na mě někdo čeká a že co nevidět bude loudit o něco k snědku. Je bez něj prázdno. Doma i v srdci.

Říkali jsme mu Myšonek. Už ani nevím, jak to vzniklo. Když ještě slyšel, tak se na zavolání pokaždé ozval. Byl moje malé princátko a moje velká láska. Věřím, že teď už zase někde vrní na celé kolo 🖤