Je hrozně zvláštní, co s člověkem udělá, když si přečte nějakou historii icq. Já jsem to teď udělala a sleduju svoje pochody, jak se mi z některých věcí pořád chce brečet, protože se vůči tomu cítím strašně bezmocná. A ten vztek... to je věc... vztek ze starejch věcí, z dlouhejch nočních konverzací, které neměly konce...
Je strašně divný, že maj lidi takovou tendenci říkat o ostatních lidech, co si myslí, aniž by to doopravdy věděli. Přisuzují jim něco, co si myslí, co někdy řekli, co při tom cítili, co cítí teď... mám pocit, že proti tomu není obrany (a asi to dělám taky, jen... jsem to z mé strany v té historii teď nenašla).
V mém světě byl kdysi člověk, který všechno v té době posral. Je to docela velká věc a kdyby tohle četl, nejspíš by měl radost, že je pořád tak důležitej. Nicméně je to teď lepší - určitě lepší než kdy dřív, a překonala jsem pár opravdu důležitých věcí, ale - pořád je to idiot. Je to ten nejhorší člověk, který v mém životě kdy byl (a to počítám i ředitele PORGu a jiný neskutečně otravný lidi). Jeho věta, která byla tečkou za tím vším, zněla: "Já o tobě ale vážně vím víc než ty sama."
Víte - i teď po těch letech, když si na to vzpomenu, pění se mi krev v žilách. Ten člověk je kretén a vždycky budu litovat, že jsem ho měla ve svém životě, a tahle věta ve skutečnosti dokazovala jen to, že je to egoistický hajzl, který má potřebu si dokázat, jak je na výši, protože pro mě v tu chvíli neexistuje žádná obrana (a teď by měl zase radost, tiše by seděl a říkal si: no jo, přesně tohle jsem od ní čekal...).
Je to důvod, proč tolik nesnáším, když se mi někdo snaží vsugerovat, že si něco myslím, nebo že jsem ve skutečnosti jiná, než jsem. I kdyby mě opravdu znal. Asi i kdyby měl pravdu - protože kdyby ji měl, sotva by měl potřebu mi to říkat.
A víte, co je fakt? Že tuhle větu jsem pak slyšela ještě jednou. A přineslo to do mě podobnou vlnu zloby, jako když mi to řekl tamten člověk tehdy. A ta zloba asi stále přetrvává a přiživuje se vším, co se dělo před pár týdny a dřív.
Uvědomuju si, že mě to mrzí. Jak by bylo fajn projít si tou situací, pobrečet si, ale nechat věci tak, jak skutečně jsou. Pamatovat si je tak, jak skutečně byly. Ale nejde to. Historie se v těhle věcech nejspíš stále opakuje a nakonec zůstane každej sám, důležitý věci v minulosti ztratěj význam, a já možná budu litovat toho, že jsem některý kroky neudělala dřív a jiný zase pozdějc. A zbyde zloba a vztek, vztek, že ten druhý jedná tak, jak ví, že mi ublíží, vztek, že to, jak se chová ve skutečnosti dokazuje, jak málo mě zná (a já se přitom tak strašně moc snažila ukázat mu ze sebe všechno) a nejspíš pak i nenávist, časem ignorace, úplné odcizení a... velká černá díra.
Čekala jsem to? Ano. Doufala jsem to, že to bylo jiný a bude to jiný a přitom - je to stejný. Nebo možná o něco málo horší. A víc jak půl roku pryč a pořád to ve mně něco nechává. Pořád mě to štve, i když čtu tu historii po takové době.
A proč píšu? Chtěla jsem jen oznámit, že tu historii smažu. Třeba se tím zbavím aspoň částečně té zloby, kterou v sobě mám. Minimálně tak, že už nebudu mít žádnou možnost číst to znovu a nechat se tím zase rozhodit. Dobrej plán na dnešní večer.
Je strašně divný, že maj lidi takovou tendenci říkat o ostatních lidech, co si myslí, aniž by to doopravdy věděli. Přisuzují jim něco, co si myslí, co někdy řekli, co při tom cítili, co cítí teď... mám pocit, že proti tomu není obrany (a asi to dělám taky, jen... jsem to z mé strany v té historii teď nenašla).
V mém světě byl kdysi člověk, který všechno v té době posral. Je to docela velká věc a kdyby tohle četl, nejspíš by měl radost, že je pořád tak důležitej. Nicméně je to teď lepší - určitě lepší než kdy dřív, a překonala jsem pár opravdu důležitých věcí, ale - pořád je to idiot. Je to ten nejhorší člověk, který v mém životě kdy byl (a to počítám i ředitele PORGu a jiný neskutečně otravný lidi). Jeho věta, která byla tečkou za tím vším, zněla: "Já o tobě ale vážně vím víc než ty sama."
Víte - i teď po těch letech, když si na to vzpomenu, pění se mi krev v žilách. Ten člověk je kretén a vždycky budu litovat, že jsem ho měla ve svém životě, a tahle věta ve skutečnosti dokazovala jen to, že je to egoistický hajzl, který má potřebu si dokázat, jak je na výši, protože pro mě v tu chvíli neexistuje žádná obrana (a teď by měl zase radost, tiše by seděl a říkal si: no jo, přesně tohle jsem od ní čekal...).
Je to důvod, proč tolik nesnáším, když se mi někdo snaží vsugerovat, že si něco myslím, nebo že jsem ve skutečnosti jiná, než jsem. I kdyby mě opravdu znal. Asi i kdyby měl pravdu - protože kdyby ji měl, sotva by měl potřebu mi to říkat.
A víte, co je fakt? Že tuhle větu jsem pak slyšela ještě jednou. A přineslo to do mě podobnou vlnu zloby, jako když mi to řekl tamten člověk tehdy. A ta zloba asi stále přetrvává a přiživuje se vším, co se dělo před pár týdny a dřív.
Uvědomuju si, že mě to mrzí. Jak by bylo fajn projít si tou situací, pobrečet si, ale nechat věci tak, jak skutečně jsou. Pamatovat si je tak, jak skutečně byly. Ale nejde to. Historie se v těhle věcech nejspíš stále opakuje a nakonec zůstane každej sám, důležitý věci v minulosti ztratěj význam, a já možná budu litovat toho, že jsem některý kroky neudělala dřív a jiný zase pozdějc. A zbyde zloba a vztek, vztek, že ten druhý jedná tak, jak ví, že mi ublíží, vztek, že to, jak se chová ve skutečnosti dokazuje, jak málo mě zná (a já se přitom tak strašně moc snažila ukázat mu ze sebe všechno) a nejspíš pak i nenávist, časem ignorace, úplné odcizení a... velká černá díra.
Čekala jsem to? Ano. Doufala jsem to, že to bylo jiný a bude to jiný a přitom - je to stejný. Nebo možná o něco málo horší. A víc jak půl roku pryč a pořád to ve mně něco nechává. Pořád mě to štve, i když čtu tu historii po takové době.
A proč píšu? Chtěla jsem jen oznámit, že tu historii smažu. Třeba se tím zbavím aspoň částečně té zloby, kterou v sobě mám. Minimálně tak, že už nebudu mít žádnou možnost číst to znovu a nechat se tím zase rozhodit. Dobrej plán na dnešní večer.
Žádné komentáře:
Okomentovat