Rokytnice

Byla jsem v krkonoších podruhé během několika málo dní. Z Jaroměře ještě nejsou hotové fotky, takže začnu Rokytnicí. Jely jsme jenom s maminkou a s Gaiou, taková dámská jízda, chození na výlety, čtení a spánek. Tak nějak jsme si to představovaly a nakonec to dokonce i přesně takhle vyšlo. Bydlely jsme u známých v penzionu:

Je to malá chatka uprostřed stráně, v zimě se tam nedá ani vyjet autem. Na rozdíl od všech těch penzionů dole je tam nádherný klid! A letní jablka:-). Nikdo jiný tam nebyl, takže jsme si doopravdy užívaly soukromí, toho, že Gaia může chodit kudy chce, že je možné spát s otevřenými dveřmi, a jíst a vstávat přesně tehdy, kdy na to máme náladu.
Na výlet jsme šly hned první den, ale to ještě nebylo vůbec hezky, takže jsme ani nedošly k plánované kešce. Místo toho jsme si poměrně brzy zalezly do postele a doufaly, že další den bude aspoň trochu lepší počasí.
Bylo. Šly jsme na dlouhý výlet. Nejprve autem do Harrachova, kde jsme zaparkovaly poblíž muzea skla (dokonce jsme i nějakou dobu zvažovaly, jestli se po výletu nejít podívat dovnitř). Pak už pěšky. K Mumlavským vodopádům, kde jsme našly první kešku, pak nahoru po značce, pořád podél vody.

Gaia byla nadšená, opravdu. Bylo na ní vidět, jak je šťastná. Běhala pořád do vody a zpátky, jednou uklouzla a sjela docela daleko po proudu, skoro jsem musela skočit za ní. Nakonec to zvládla sama (spíš jsem asi já trochu hysterická:-)). Ale napínavé to bylo. Když jsme vylezly zpátky, byla Gaia spokojená a téměř vypadala, že by si zkluzavku dala ještě jednou:-). Od vodopádů vedla příjemná cesta mezi stromy. Nějací lidi tam byli, ale nebylo to nijak hrozné, možná proto, že bylo pondělí celkem brzy ráno;-). Po cestě jsme našly druhou kešku, ve které byly jen pohledy (mámu to baví víc, než jsem čekala, a Gaia je spokojená všude, kde je voda, takže nebylo nijak složité cache uprostřed lesa najít. I když GPSka poněkud stagnovala).
Na naší další zastávku jsme šly pak o něco déle, tak pět kilometrů, stále proti proudu Mumlavy, do mírného kopce. Lidí stále přibývalo, ale nebylo to ještě nijak tragické. Cestou jsme se ještě vyfotily za pěkného počasí.
Já s Gaiou a maminka s Gaiou. Sluší nám to, co?:-). A nahoře na Krakonošově snídani jsme si daly oběd:-). Měla tam být další keška, ale nějak jsme nevěděly, kde přesně hledat, GPSce se stále nechtělo a kolem byla už spousta lidí, kteří neměli nic jiného na práci, než na nás koukat. Když pak všichni konečně odešli (a my to už téměř vzdaly), poradil nám pán na téhle fotce:
"Hledáte poklad?" - tak bylo jasno. Pochopitelně o kešce věděl, je možné že byl i při jejím vzniku. A teda když jsem ji našla, tak jsem se docela divila, že jsem ji nenašla dřív. Taková velká krabice to byla, ta třetí keška.
Taky jsme dostaly rady, jak se nejrychleji dostaneme zpátky do Harrachova, jinou cestou, než jsme přišly. Vypadalo to na něco kolem šesti kilometrů, tak jsme nakoupily nějaké pohledy a jednu památeční minci a vyrazily přes kopec nahoru.
Šly jsme docela dlouho... no, docela i dost dlouho... asi jsme si to pěkně protáhly, protože když jsme přešly kopec a našly další cache (ten VÝRAZ! -- bylo tam trochu mokro, no:-)), zjistily jsme, že Harrachov se přiblížil asi jen o kilometr. Ale i když nás už docela bolely nohy, cesta to byla pěkná. Nebo alespoň než jsme se přiblížily k městu, pak to začalo být plné domů a penzionů a stánků a německy mluvících lidí... no bída. Opravdu jsme byly rády, když jsme konečně zase našly auto a sedly si do něj. Na muzeum skla už opravdu pomyšlení nebylo (i když by prohlídka jistě stála za to).
Další dny už jsme toho nenachodily zdaleka tolik. Šly jsme k Huťským vodopádům pro kešku, kterou jsme chtěly najít už první den (ale teda hledat hodinu ve stráni, aby pak stačilo jednou kouknout na druhou stranu na "divně poskládané kameny"... litovala jsem, že jsem nechala doma kompas). A večer jsme jely k maminčině kamarádce do Vrchlabí, kde jsme strávily večer.
Ve středu už bylo skoro až moc velké horko. Vyšláply jsme si kopec pro poslední kešku a pak jsme si daly zmrzlinu a tak... a nakonec jsem řídila domů. Přežily jsme všechny tři (a to jsem jela po dálnici i 130!:-))
To by tedy bylo... jela jsem si tam odpočinout a pročistit hlavu, což se nejspíš povedlo. Nechtěla jsem tam nic řešit, tak jsem všechny problémy nechala v Praze - což neznamená, že se nevrátily hned po příjezdu. A některé se stihly zvětšit do obřích rozměrů. Ale... nevadí. Ty tři dny byly fajn. Tak... akorát.

A nakonec ještě pár fotek, které se mamče povedly. Třeba tenhle pohled z terasy, nebo Gaia ve vodě (loví kameny), pak taky Gaia se mnou na suchu (té feně je fakt devět let!), trdliště (takovej ten rybníček, kde se nerozmnožují ryby, ale obojživelníci), nebo zkrátka jen pěknej výhled. Můžete si vybrat:-)

Titanic

Samozřejmě, je to Titanic. Mám ten příběh ráda, ne ani tolik kvůli filmu, ačkoliv i ten mě ve své době docela zasáhl. Je to jedna z těch věcí z minulosti, které jsou mi známé. A ta výstava rozhodně měla stát za to.

Kdo tam ještě nebyl, doporučuju. Pokud si aspoň trochu dokážete představit, že všechny ty věci ve skleněných vitrínách skutečně ležely na dně moře x desítek let, že opravdu patřily nějakým lidem, bude to pro vás mít význam. Většina cestujících, vlastníků těch věcí, zemřela tam, na "nepotopitelné" lodi.
Líbí se mi, že ta výstava vypráví příběhy. Dává jména obětem. Na začátku jsme dostaly palubní lístek se jménem některého z cestujících, na konci jsme se mohli podívat, zda osoba zemřela nebo ne. Jako by na tom záleželo! Ale opravdu jsem byla ráda, když jsem zjistila, že naše Kate Florenc Phillipsová přežila. (Byla těhotná a tehdy o tom ještě nevěděla.)

Myslím si, že návštěva výstavy stojí za to, i pro lidi, které ten příběh nijak zvlášť neoslovil. Takže běžte, než to skončí!

http://www.vystava-titanic.cz/

Hurá do Kutné hory!

Tenhle výlet se povedl. Omlouvám se tímto Padmé a částečně Tarkish, které se mnou tentokrát stejný názor asi nesdílejí, ale mně se tam prostě líbilo a vy dvě si napište na blogy co uznáte za vhodné:-).
Bylo nás nakonec sedm (svou přítomností nás nepoctil Fis, kterému bych ráda vzkázala, že o hodně přišel). Skupinku nebudu vypočítávat, podívejte se sami:

Převaha SG fandomu byla patrná, mělo to některé své nevýhody, ale radši budu mlčet nebo mě odtamtud vyhodí:-). Skupinku SG doplňovaly Tarkish a Padmé (až teď mě napadají souvislosti mezi fandomem StarGate a oblibou geocachingu!) a pár mravenců, které jsme posbírali cestou (především při přestávce mezi počítáním komínů).
Keší jsme našli sedm (což by teoreticky ukazovalo na jednu cache na člověka a dokonce i ta osmá - nenalezená - by mohla být, kdyby přijel Fis!), musím říct, že mě pak pěkně bolely nohy, když jsem přijela domů!

Jaké kešky to byly, se můžete podívat v mém profilu. Vesměs byly na moc pěkných místech (asi nejmíň se mi líbila ta micro někde u té školy - však víte která). Nejhezčí byla asi tahle. To už Padmé s Tarkish vzdaly jak pátrání, tak i doprovod, a seděly na lavičce na náměstí.

Před první keší ale byly ještě obě čilé (skoro) stejně, jako my:-).
Bylo zrovna docela hezky, ačkoliv předtím chvilku pršelo, naštěstí se to pak vyčasilo úplně. Na začátku to vypadalo nějak takhle: (zamykání auta, žhavení GPS a psychická příprava:-))

Druhá cache byla hlavně ve znamení klobás, kterou si dali snad všichni krom mě (fakt mi nebylo dobře). Ani nevím úplně přesně, kde byla keš uložená (někde mezi břízami:-)). Našel ji Jarmom.
A tady je Torchwood v akci:-):

Při hledání další kešky byl problém s mudly, tak se Šnorchl tvářil vrcholně nenápadně a všichni si z něj sborově dělali legraci:-). Seděli jsme pak na příjemném místě v parku, odkud je pořízená ta úvodní společná fotka.

Další cache byly městské, jedna ta micro u školy, další v "zapomenutých uličkách", která se mi líbila o poznání víc. Pak už taky bylo hezky, na déšť to definitivně nevypadalo a mně už nebylo tak špatně jako ráno, takže jsem si to začala mnohem víc užívat:-).
Za zmínku určitě stojí návštěva kostnice. Ještě nikdy jsem v kostnici nebyla! (Plánuju brzy článek: Jak geocaching podporuje kulturní vzdělávání...;-)).

Osvěžit jsme se byli v pizzerii na náměstí, kde měli ceny skoro šílenější než v Praze, ale aspoň ta holčina, která nás obsluhovala, byla docela milá. Po pauze jsme chvilku... no... postávali na náměstí: (voda byla docela studená a Padmé v ní chtěla utopit Shakea, nejspíš i s foťákem:-))

A po pauze jsme se vrhli na naši první mystery-cache. Kluci (Jarmom, Johny a Šnorchl) dokonce zaběhli na iformace, aby zjistili nějaké nezbytně nutné údaje na internetu:-)). Nevěřila jsem úplně, že to vyjde, ale když jsme spočítali všechna písmenka a všech osm nohou jelena, našli jsme souřadnice a po chvilce hledání i kešku. Fajn. Moc fajn:-). To už holky seděly na lavičkách, tak jsme je tam nechali ještě o chvilku déle a našli poslední cache, podle mě nejhezčí, na krásné vyhlídce. Tam jsme pořídili druhou společnou fotku, tedy druhou a třetí (Šnorchl se vystřídal s Shakem u foťáku:-)):

Byla to poslední keška, kterou jsme našli, ačkoliv jsme měli zálusk ještě na jednu (nejvíc se při jejím hledání snažil Shake). Bohužel jsme ji nenašli, ani přes radu jedné mudlovské domorodkyně. Pak už jsme se rozhodli ukončit hledání a vrátit se k autům, tedy k hospůdce, odkud jsme vycházeli. Klobásy tam mají opravdu vynikající (už jsem to mohla taky posoudit)!
Pak už nás čekal jen návrat do Prahy.

Za nafocení, prohlédnutí, upravení, zmenšení a zapůjčení fotek moc díky Shakeovi:-).

Musím říct, že doufám, že zase někdy někam pojedeme. Byl to fajn výlet. Že?