Stopy

Tvář co v okně se odráží,
sněží...
Nekonečně dlouhá pouť -
za štěstím, kterého si neváží,
nikdy v něj neuvěří...

Už zase, zase mi tečou slzy. Stejně, jako je smíchu a štěstí, je i bolesti a zklamání. A zklamání, které přijde a bolest která přijde a to všechno - budoucnost i přítomnost míchá se jak polívka ze sáčku. K čemu je ksakru jakákoliv přetvářka? Řeknu vám to - může přijít odměna v podobě několika hezkých dnů. Ale není to jen další hřebík do rakve?
Myslela jsem si, že to dál nejde, pak to šlo. A vždycky to jde dál, protože nikam jinam to nemá cestu. Nejde uhnout, je to jako loď, která nikde nestaví. Třeba prostě nejsme natolik zodpovědní dělat rozhodnutí.
Nevím, jestli jsem někdy zažila víc bolesti a víc pádů. Kdo určí, jestli to za to stojí? Na instinkty nespoléhám, spoléhám na minulost, o které vím, že se stala. Nic jiného nemám.
Nikdy mi nebylo hůř, pamatuješ? Bylo mi tak zle, že to bylo poprvé, co bych radši nebyla. Je to pořád ten největší strašák. Občas mám totiž pocit, že místo tebe se vrátil někdo jiný a že to bude zase stejné... je to tak - nechávám to plynout a vidím minulost. Minulost ze která se opakuje a nejde z ní couvnout, nejde uhnout. Je to k zbláznění...

Slzy padají,
stopa bolesti i štěstí patrná,
v očích zakalených.

?

Mosty spojující minulost s přítomností. Děsivý. Nevím, jak se tomu bránit, padám do propasti. Nechci to a nechci ono, nevím, na kterém místě je možný zůstat nad vodou. Připadám si jak v matematickym příkladu, co nemá řešení. Nechci to svádět na čas, odmítám to takhle dál brát... je to k zbláznení. Prostě nevědět... jediný, čím jsem si jistá, je pocit strachu. A pěkně mě to štve.