Kapitola 9 - Bez zábran

Kapitola 8

Stála na tom stejném místě, kde obdržela dopis od Katleen. Před ní se rozlévalo jezero, za ní se tyčil velký majestátní Bradavický hrad. Byl večer, slunce zapadalo, foukal studený podzimní vítr a čechral jí vlasy. Zírala do západu slunce a nemohla se ubránit vnitřnímu neklidu, který cítila od té doby, co přijela do Bradavic.

Najednou ucítila jeho ruce na svých. Neotočila se na něj, jen se usmála. Objal ji zezadu, své prsty propletl s jejími a ona ve vlasech pocítila jeho horký dech.

“Tady jsi,” řekl.

“Jak jsi mě našel?” zeptala se zvědavě, i když tušila odpověď.

“Najdu tě kdekoliv…”

Otočila se k němu, ruce mu položila na hruď a on je jemně uchopil do svých. Díval se na ni s lehkým úsměvem, ve tmavých očích pochopení a a respekt.

Její neklid se pomalu vytrácel. S jeho dotykem zmizelo všechno kolem, všechny starosti, všechen strach. Najednou zase věci měly svůj význam. Najednou to bylo všechno správně.

Odhrnul jí vlasy z tváře a přiblížil se ještě víc. Jejich rty byly blízko, až nesnesitelně blízko. Cítila jeho vůni, tak známou a lákavou. Nedovedla si představit, že by v jejím životě mohl existovat ještě někdo jiný. Byl tam vždycky, na prvním místě. Byl na jediném místě.

“Severusi, já…”

“Já vím,” odpověděl a jenom maličko pohnul hlavou, aby naznačil, že dál už nemá nic říkat. Pak ji chytil v pase a pevně ji k sobě přitiskl.

Ve chvíli, kdy se jejich rty konečně potkaly, svět kolem přestal existovat. Jako kdysi. Jako pokaždé. A ona byla konečně v bezpečí, v objetí jediného člověka, který pro ni kdy něco znamenal. Kterého si vážila, obdivovala ho a teď navíc chápala a cítila, že on si také váží jí. Že jejich kruh se uzavřel, jsou tady, zase spolu a jediné, co jí teď rušilo její vnitřní klid byla vzrůstající touha být mu ještě blíž. Beze strachu, bez váhání. Bez zábran.

Probudila se.

Několik dlouhých předlouhých vteřin zírala před sebe, na místo, ze kterého na ni ještě před chvílí shlížela Severusova milující tvář. Dýchala zhluboka. Cítila bolest na hrudi, tak silnou, že měla pocit, jako by na ni někdo naložil stokilové závaží. Spolu s touto bolestí z jejího těla mizel i pocit štěstí, pocit naplněnosti a pocit… lásky.

Otočila se na bok a vyzvracela se přes okraj postele.

Nestalo se jí dlouho, že by měla tak živý sen. A ještě déle se jí nestalo, že by se po probuzení cítila tak hrozně mizerně. Sedla si na postel, přitáhla si kolena k bradě a pokusila se zastavit třes svých rukou.

Ona ho milovala. Milovala toho člověka ve snu. Věděla, co to znamená a chtěla mu to říct. Jenže Severus není ten člověk ze sna a nikdy by být nemohl. A ona to, co vnímala před chvílí každým kouskem svého těla, necítila nikdy k nikomu. Tím míň teď a k němu, když se k sobě chovali takhle. V reálném životě byla cesta k tomuhle pocitu vůči Severusovi na míle vzdálená, tak proč se jí to kruci zdálo? Aby měla ze života ještě větší peklo?

Sny nikdy nic neznamenaly, uklidňovala sama sebe znovu a znovu. Byla si naprosto jistá, že mezi ní a Severusem už dávno všechno skončilo. A ať už mezi nimi někdy bylo cokoliv, nebylo to tohle. Nebyla to láska.

Vzala hůlku, uklidila po sobě nepořádek a vyčerpaně padla zpátky na záda. Když zavírala oči, aby si alespoň trochu odpočinula, zase před sebou zahlédla jeho tvář. Zklamaná sama ze sebe nechala na polštář stékat zoufalé slzy.

* * *

Seděla nad hodně tlustou knihou s názvem Stádia výroby lektvarů a vlivy zpracování přísad na jejich účinky. Na kus pergamenu vedle si dělala propiskou hustým písmem hromadu poznámek. Tohle by konečně mohlo fungovat! Kdyby se jí povedlo lektvar testovat v určitých stádiích nebo kdyby dokázala zachovat účinky i při změně pořadí přidávaných přísad, možná by konečně našla ten požadovaný důkaz!

Kniha byla plná teorií, které bylo třeba vyzkoušet. Ale byla k tomu víc než ochotná. Za celou dobu, co byla v Bradavicích, neměla příležitost vůbec cokoliv vařit, teď konečně zase začala mít chuť do práce. Zamyšleně cvakala propiskou. Měla by se zeptat Daie Llewelynna, co si o tom myslí. Neměla toho léčitele moc ráda, ale byl to odborník. Měl mnohem víc zkušeností a prakticky pokaždé měl - na rozdíl od ní - pravdu, když došlo na ověřování teorií. Zeptá se ho hned, jak bude mít příležitost.

“Vy jste… Kate Littletonová?”

“Ano,” řekla, ale pořád nepřítomně hleděla do svých papírů. “Dejte mi prosím chvilku…”

“Samozřejmě.”

Kate si udělala ještě několik poznámek, než se ozvalo netrpělivé zakašlání. Pak konečně zvedla hlavu.

“Tohle vám posílá pan ředitel, slečno Kate,” vykoktal ze sebe drobný kluk s myšími vlasy, když zpozoroval, že mu ona konečně věnuje pozornost. Těsně za ním stála madame Pinceová a ostřížím pohledem je oba sledovala.

Kate si od chlapce vzala kus pergamenu, poděkovala a dívala se, jak nasupená knihovnice doprovází malého poslíčka pryč z oddělení s omezeným přístupem v bradavické knihovně.

Milá Kate, buď tak laskavá a stav se v mé pracovně. Mohla bys také cestou skočit pro medové koláčky do kuchyně... Mockrát děkuji,

Albus Brumbál

Kate na vzkaz chvíli koukala velmi nechápavě. Pak jí došlo, že medové koláčky budou ředitelovo nové heslo, ale přišlo jí najednou tak zábavné vzít to doslova, že nejdřív seběhla do kuchyně a nechala si od skřítků medových koláčků naložit plný tác.

Ostražitě, aby nikde nepotkala Dolores Umbridgeovou, oslovila chrlič před Brumbálovou pracovnou, vstoupila na kamenné schody a nahoře zaklepala na dveře.

“Pojď dál,” ozvalo se a ona se musela usmát. Znělo to tak příjemně a přívětivě… Jak tohle Brumbál dělá? Má víc problémů, než kdy dřív, ale stejně je jeho přístup pořád tak velkorysý a jeho jednání s lidmi uklidňující. Otevřela dveře.

“Dobrý den,” pozdravila vesele, ale zarazila se, když zjistila, že Albus není v místnosti sám. Vedle jeho stolu stál Severus a zamyšleně sledoval její vstup do ředitelny.

Kate si nebyla jistá, co má dělat. Tahle situace byla nová. Má sklopit oči? Nebo se tvářit ublíženě? Nepřístupně? Uraženě? Zavrhla všechny možnosti a jen kývla Snapeovi na pozdrav, když přišla k ředitelově stolu a podala mu beze slova balíček z kuchyně.

Brumbál se upřímně rozesmál, když objevil medové koláčky a Kate mu úsměv oplatila. Pak střelila pohledem k Severusovi a zase zpátky.

“Chtěl jste se mnou mluvit… ehm… Albusi?” To jméno jí pořád nějak nešlo do úst samo. Musela se k němu přemlouvat.

“Ano, Kate… Severus mě dva dny zpátky informoval, že jsi skončila s inspekcí jeho lektvarů. A vypadá to, že od té doby ses do učebny nevrátila. Za normálních okolností bych věděl, když bys opustila hrad, ale teď jsem si nebyl jistý. I když jsem doufal, že bys neodešla bez rozloučení,” zamrkal na ni.

Severus tiše přešlápl z nohy na nohu a čekal. Ona se po něm opět podívala a pak se vrátila pohledem k Brumbálovi.

“Neskončila jsem,” přiznala a nedokázala úplně zakrýt hořkost v hlase. “Jen tam chodím jindy než profesor Snape.”

Ze Severusovy strany cítila opovržlivé odfrknutí, Brumbál ho jen pozdviženým obočím varoval, aby nic neříkal.

“Opravdu?” zeptal se ředitel a ona z jeho otázky cítila znatelnou úlevu. Bylo jí divné, že by mu na tom tak moc záleželo, ale třeba to jen předstíral, aby se ona cítila lépe.

Kývla hlavou, pak chvíli zaváhala. “Myslím, že jakýkoliv prostor bude pro mě a profesora Snapea příliš malý,” řekla upřímně.

“To se ovšem stává, když studenti přerůstají ve schopnostech své učitele,” řekl Brumbál s lehkým úsměvem. Věděla, že tím Severuse nejspíš zlobí zcela záměrně a pravděpodobně by ji to za jiných okolností i velmi pobavilo. Teď ale cítila jen velkou nejistotu.

“Toho se profesor Snape myslím nemusí bát,” řekla s pokrčením ramen.

Brumbál se s úsměvem podíval na Snapea. “Severusi, chtěl byste k tomu něco říct?”

“Z mojí učebny nic nezmizelo,” řekl Severus s lehkým zaváháním. “Jestli tam pracujete v noci, proč mi žádný lektvar nechybí?”

Konečně se na něj Kate otočila. “Říkal jste, že vám nesmím žádný lektvar odnést, pane profesore,” prohlásila trochu kousavě.

“A Umbridgeová?”

“Profesorka Umbridgeová, Severusi,” opravil ho Brumbál stylem, jako by káral malé dítě. To už jí doopravdy legrační přišlo a zasmála se. Snape po něm jen otráveně hodil pohledem.

“Profesorka Umbridgeová ode mě má, co chtěla,” oznámila Kate. “Vybrala jsem si pár lektvarů, které se daly rychle vyrobit. Jediné, co vám bude chybět, jsou nějaké přísady.”

“Hm,” řekl Severus s pochopením. “Myslel jsem si, že se mi do soukromých zásob zase vkradl Potter.”

Kate se podívala na Brumbála a ten pobaveně zakroutil hlavou. “Máte to složité, Severusi,” řekl stále s trochu provokativním zabarvením v hlase, pak se podíval zpátky na ni.

“Jsem upřímně rád, že jsi to s námi nevzdala, Kate,” usmál se. “Kdybys už podruhé opustila školu s velkou záští, to už bych si asi neodpustil.”

“Nedělejte z toho takové drama, pane řediteli,” zamumlala a sklopila pohled. “To já jen tak kňourám.”

Brumbál se opět upřímně usmál a střelil varovným pohledem po Severusovi, takže se nedočkala jeho reakce. Uvědomovala si, jak moc ho asi svrbí jazyk, když na její slova nesmí nic jedovatého poznamenat.

“Je to všechno?” zeptala se.

“To já nevím,” řekl Brumbál velmi významně směrem ke Snapeovi. “Je to všechno, Severusi?”

Kate se na profesora podívala. Vypadal, že svádí nějaký vnitřní boj sám se sebou.

“Nebudu v učebně, když tam budete vy, slečno Littletonová. Ať máte klid na práci,” řekl. “Můžete si odnést, co bude potřeba. Rád bych o tom byl ale informovaný.”

“Díky,” pípla Kate a přikývla.

“Ještě něco?” napovídal Brumbál Severusovi. Ten opět vypadal, jako že polyká tucty nepříjemných poznámek.

“Až budete potřebovat do mé pracovny, řekněte si.”

Kate znovu kývla a pousmála se. Tohle muselo být pro Severuse opravdu hodně těžké.

“A…?” napovídal dál Brumbál.

Severus s nepříjemným výrazem sáhl do svého pláště. “Tady máte svoje desky,” řekl s podal jí lejstra ve stavu, v jakém je v učebně opustila.

“Díky,” řekla ještě jednou a převzala si je. Pak zase krok ustoupila a čekala.

Bylo to nádherně strojené, říkala si v duchu. Celá tahle situace je tak absurdní, až je to vtipné. Brumbál chvíli nic neříkal a jí napadlo, že to musí dělat schválně, aby se mohl ještě chvíli bavit na jejich účet. Podívala se na něj a v jeho výrazu se ujistila, že se nespletla. Jejich pohledy se střetly a ona se pokusila dát mu úsměvem najevo, že mu úplně rozumí. Když to udělala, pokývl hlavou.

“Řekl bych, že to bude vše, Kate. Děkuji a…” pak se zarazil a podíval se ke své pravé ruce, na jeden z malých stříbrných přístrojů.

“Mýlil jsem se,” řekl po vteřině. “Máme návštěvu.” Podíval se pak na Kate, na Severuse a usmál se. “Je to profesorka Umbridgeová,” řekl s naprostým klidem. “Zůstaňte v pohodě.”

Kate se na něj udiveně podívala.

“To nebylo na tebe,” naznačil beze slov a ukázal omluvně směrem k Severusovi. Ten to samozřejmě viděl a jen udiveně zakroutil hlavou.

Kdyby nevěděla, co je za pár vteřin čeká, musela by se nahlas rozesmát. Výraz “zůstaňte v pohodě” zněl z Brumbálových úst neskutečně komicky. Couvla ještě o krok dál od Severuse.

Profesorka Umbridgeová dvakrát klepla a než stačil Brumbál doříct své zdvořilé “dále”, už byla v místnosti.

“Brumbále!” začala dravě, ale zarazila se, když spatřila, kdo všechno je v místnosti spolu s ním. “Co to má znamenat?” řekla a nasupeně se rozhlížela po všech přítomných.

“Dobrý den, Dolores,” pokračoval se stále zdvořilým výrazem Brumbál. “Profesor Snape a slečna Littletonová si potřebovali něco vyříkat. Potřebujete něco?”

“A proč si to profesor Snape a slečna Littletonová nevyříkávají někde jinde?” nereagovala na jeho výzvu Umbridgeová a dál propichovala Kate a Severuse pohledem.

To je velmi dobrá otázka, napadlo Kate.

“Nechtěla jsem vás obtěžovat, paní profesorko,” řekla během vteřiny jasným hlasem. “Máte spoustu práce s těmi nařízeními a jejich kontrolou… Chtěla jsem vás téhle zbytečnosti ušetřit.”

Profesorka se podívala nedůvěřivě nejdřív na ni a pak na Severuse. “Čeho ušetřit? Snape?”

On na sobě nedal nic znát a podíval se na Umbridgeovou. “Chtěla po mně lektvar, který do jejích rukou nepatří.”

“Mám pravomoc si to brát, víte to moc dobře, profesore,” sykla na něj, až ji samotnou překvapilo, jak upřímně to znělo.

“Ale už je to vyřešené,” prohlásil Brumbál. “Je to tak, Kate?”

“Ano. Profesor se konečně umoudřil a nebude mi stát v cestě,” neodpustila si.

“To posoudím já, jestli je to vyřešené!” štěkla po nich Umbridgeová. “Co to bylo za lektvar?”

“Ohnivan,” oznámila ve vteřině Kate. Sáhla do svého pláště a vytáhla lahvičku se jmenovaným lektvarem. V tu chvíli jí nic nemohlo udělat větší radost, než Severusův výraz, který zahlédla jen koutkem oka. Děkovala všem svatým za to, že se s výrobou ohnivanu uplynulé noci zabývala. Byla nejspíš lehce obsesivní, ale od té doby, co se jí rozlil po ruce, nedal jí ten lektvar spát a byla připravená ho pokořit - i kdyby jen jeho výrobou. Podala ho profesorce a zároveň ukázala na desky.

“Je uvedený… tady,” doprovodila to ukázáním prstu. Umbridgeová od ní se zájmem převzala desky, pročítala si je a chvíli se nic nedělo. Kate se odvážila podívat na Severuse i na Brumbála. Oba na ni hleděli, ředitel navíc s výrazem neskrývané hrdosti. Obrátila se zpátky na profesorku.

“Dobrá tedy. Je to v pořádku. Omluvil se vám?” šlehla Umbridgeová pohledem po Severusovi.

“Cože?” vytřeštila Kate oči. “Profesor Snape? Tedy… ne, ale já…”

“Omluvte se, Snape.”

Kate ještě chtěla něco namítnout, ale včas se zarazila. Přece si nenechá ujít něco pro Severuse tak neskutečně ponižujícího. Otočila se na něj a zvedla k němu zrak. Měla dokonce dojem, že Brumbál její výraz postřehl a pobavilo ho to ještě víc.

Snape se podíval na Kate a s velmi nepěkným úšklebkem, který ale všichni ignorovali, pravil: “Omlouvám se, slečno Littletonová.”

“Děkuji, pane profesore,” prohlásila důstojně a zadržovala při tom úsměv. “Omluva se přijímá.”

Možná se jí to zdálo, ale když se střetli pohledem, i v jeho očích zahlédla stopy pobavení.

“Výborně,” řekl Brumbál, jako by se právě díval v cirkuse na nějaké extrémně vydařené číslo. Koneckonců, jak Kate poznamenala v duchu, to skoro byla pravda. “Tedy, Dolores, chtěla jste se mnou mluvit? Profesora Snapea ani slečnu Littletonovou k tomu počítám nepotřebujeme?”

“Ne. Nashledanou!” řekla Umbridgeová a mávla rukou, jako by chtěla odehnat nějaký nepříjemný hmyz. Kate i Severus se tedy otočili a nechali výhružně se tvářící profesorku s ředitelem samotné.

Nálada mezi nimi se změnila ve vteřině, kdy za nimi Severus zavřel dveře. Kate před ním rychle sestoupila ze schodů a nedala mu tak možnost na ni promluvit. Netušila, jestli by vůbec chtěl. Venku na chodbě se za kamenným chrličem vydali stejným směrem. Mezi studenty, kteří mířili na večeři, se propletli až do vstupní síně. Pak začínalo sklepení.

Tam už bylo napětí mezi nimi téměř hmatatelné. Došli mlčky až na místo, kde se měli vydat každý svým směrem. Severus se zastavil a ona taky, ale varovně se na něj podívala.

“Nedělej to,” řekla a zakroutila hlavou. “Prostě to nedělej.” A dřív, než mohl jakkoliv reagovat, zmizela mu z očí.

Mohla dnes v noci pokračovat v rozdělané práci, tak jak byla uplynulé dva dny zvyklá. Ale už měla dojem, že by to bylo hloupé. Navíc se přistihla, že se obává, aby tam na ni Severus z nějakého důvodu nečekal. Neměla tušení, jaká bude jeho (nebo i její) příští reakce, až budou spolu sami, ale z nočního setkání měla mnohem větší hrůzu, než ze setkání ve dne.

Přišla tedy odpoledne po vyučování, jak byla zvyklá, desky v podpaží, ministerskou bichli v nezraněné ruce. Počkala, až vyběhnou poslední studenti a vstoupila dovnitř. Severus něco sklízel a když vstoupila, otočil se na ni.

“Ahoj,” řekla opatrně. Kývl jí na pozdrav. Chvíli se na sebe dívali a Kate odhadovala, co se bude dít. Bude Severus pokračovat v nastavených pravidlech? Bude se jí dál pokoušet zabránit v odnesení lektvarů? Nebo se zklidní a dá jí konečně pokoj? Považuje ji za hlupáka? Za zrádce? Za ministerského psa, jako posledně? Všechno bylo možné.

Zavřel skříň a ustoupil od polic, i když nevěděl, kde včera v noci skončila. Obešla ho, odložila si desky i knihu na jednu z kamenných lavic a věnovala mu ještě jeden pohled, než se otočila k lektvarům.

Dlouho nikdo z nich nepromluvil. Kate už pracovala automaticky, za ty dva týdny měla vymyšlenou docela slušnou taktiku. Brala lahvičky do ruky jednu po druhé, ukládala je zpátky na místo a zapisovala si vše potřebné. Snažila se nevnímat pocit, že ji Severus stále pozoruje. Byl to on, kdo nakonec prolomil ticho a promluvil.

“Proč jsi mi to neřekla?” zeptal se.

Podívala se na něj. “Přece jsem si nemohla nechat ujít tvůj výraz, až ti to konečně dojde,” odpověděla mu jen trochu kousavě.

“Lžeš,” řekl, ale pousmál se.

Otočila se znovu k lahvičkám. “Já vím.”

Chvíli zase nic neříkal. Pak se ozvalo trochu vyčítavé: “Řeklas to Brumbálovi.”

“Jo, protože on není jak osina v zadku,” řekla napůl pro sebe s pohledem upřeným do ministerské knihy.

“Ta noc v baru ti musí hodně ležet v žaludku.”

Znovu k němu zvedla zrak. “A divíš se?”

“Ani ne,” řekl opět s mírným úsměvem.

Další chvíle ticha. Kate se sklonila k policím u země a jen poslouchala, jak on přešel za svůj stůl a vyndal nějaký stoh pergamenů.

“Nechám ti klid,” řekl, ona se zvedla a překvapeně se na něj podívala. “Až budeš potřebovat, přijď do mého kabinetu.”

“Děkuju,” řekla upřímně. “Mám to tu ještě na pár dní.”

Přikývl. “Kdybys něco potřebovala, řekni si.”

Také kývla. On přešel několika dlouhými kroky místnost, ona ho sledovala a zvažovala svoje možnosti.

“Severusi?” vyhrkla na poslední chvíli. Zastavil se a podíval se na ni.

“Je to… asi dost opovážlivý se na to ptát, ale potřebovala bych si něco vyzkoušet… totiž… jeden lektvar. Dělám na tom u Munga už měsíce a dneska jsem narazila na pár věcí, které by mohly fungovat.”

Sledoval ji pozorně, tak pokračovala. “Nemám na to všechny přísady, vrátila bych ti je, až…”

Zvedl ruku, aby ji zarazil. “Samozřejmě,” řekl. Pak se ještě jednou pousmál a odešel z učebny.

Kapitola 10