Kapitola 10 - Teorie

Kapitola 9


Uplynulých pár dní proběhlo v trochu strojené zdvořilosti. Kate dokončila práci v učebně lektvarů, odevzdala Umbridgeové několik lahviček a tím umlčela profesorčinu zvědavost. Všechno probíhalo dobře, jenže to se mělo patrně brzy změnit.

Kate netušila, proč je tak strašně nervózní, když stála před Severusovým kabinetem a chystala se zaklepat. Nebo… tušila, ale nechtěla si to moc připouštět. A to kabinet nebyl zdaleka to nejhorší, čím bude muset projít, pak jí totiž čekaly ještě jeho soukromé zásoby a z toho se jí teprve stahoval žaludek.

“Tohle zvládneš a bude po všem,” říkala si, aby se uklidnila. Návrat zpátky do běžného života brala jako největší odměnu za všechny ty strasti, které tu musí vytrpět. Uklidňovala ji představa, že se má kam vrátit, že na ni čeká klidná práce, rozumní lidi, Katleen a Jack. Stýskalo se jí po tom všem. Ale už se to blížilo a jestli se měl Severus dál chovat tak, jako uplynulých pár dní, věřila, že už to zvládne bez dalších jizev na duši a snad i na těle.

Její ruka se sice hojila slušně, ale stále nebyla Kate schopná do dlaně pořádně nic uchopit. Puchýře se navíc začaly loupat a svědit, což byla další nepříjemná část. Madame Pomfreyová tvrdila, že teď už by Kate měla častěji nechávat ruku bez obvazu dýchat, ale ona toho zatím nebyla schopná ani v noci. Kdykoliv to zkusila, ráno byla její dlaň rozškrábaná do krve. Ve dne při studiu v knihovně, odpoledne při práci nebo večer při vaření lektvarů ji zase absence obvazu tak moc rozptylovala, že ji to zpomalovalo ve všem, co dělala. Takže po několika marných pokusech o sundání obvazu usoudila, že radši rychle udělá svou práci, vypadne z Bradavic na dobro a pak se postará o svoje zdraví. Její priority byly trochu přeházené, ale na to už byla u sebe koneckonců zvyklá.

Nadechla se, sebrala veškerou svou odvahu, přistoupila ke dveřím a zaklepala.

Jeho kabinet se za ta léta nijak zvlášť nezměnil. Na policích všude kolem byly lektvary podobně jako v učebně, kromě nich tu ale byly zkumavky s různými přísadami naloženými v lihu - mnoho z nich byla těla kouzelných tvorů nebo jejich části. Mnoha lidem by něco takového připadalo nechutné, ji to nikdy nedělalo ani ty nejmenší vrásky.

“Už jsem si říkal, jestli tam venku vystojíš důlek,” řekl s pohledem upřeným do nějaké knihy, kterou měl rozloženou na stole.

Zastyděla se za tu dlouhou chvíli váhání, ale nedala to na sobě znát. “Stalker,” odpověděla jen a pousmála se. “Můžu začít?”

“Posluž si.”

Odložila si věci na jeho stůl a rozhlédla se. Moc dobře věděla, že tahle místnost bude složitější, že bude muset spoustu věcí konzultovat a nejspíš se na spoustu z nich i dost hloupě zeptat. Byla jí ta myšlenka natolik nepříjemná, že se rozhodla tuhle fázi zatím odložit a začít tím, co zná. Co na tom, že si jí Severus bude pravděpodobně zítra o to víc dobírat? Teď je její hlavní úkol uklidnit se natolik, aby udělala aspoň nějakou práci.

“Jsi nervózní?” zeptal se, když zvedl oči od knihy a prohlédl si Kate od hlavy až k patě.

S odpovědí chvíli zaváhala, což - jak si hned vzápětí uvědomila - byla zásadní chyba, pokud se chystá lhát.

“Jednoduché ‘ne’ tě asi nepřesvědčí...” odpověděla mu s rezignovaným povzdechem.

“Z čeho?”

“Ty víš, z čeho.”

Podíval se na ni zkoumavě. Působil dokonce, že nad její odpovědí přemýšlí, ale ona věděla, že nemůže být tak hloupý. Po chvilce zavřel knížku a zvedl se.

“Pokud nic nepotřebuješ, nechám tě v klidu. Když je jakýkoliv prostor pro nás dva příliš malý,” řekl jí s mírným úsměvem a jen maličkou dávkou ironie.

“Budu… mít asi pak nějaké otázky… taky… ti dám seznam toho, co budeš muset někam schovat.”

“Zítra?” Bylo to něco mezi otázkou a oznámením.

Přikývla. “Děkuju.”

“Bez obav.”

Vzal si svou knihu, přešel místnost a byl tentam.

Další den už Kate nervózně nestepovala před jeho kabinetem, a to nejen proto, že by ji u toho určitě zase nějakým (pro ni dosud záhadným) způsobem sledoval a měl by kousavé poznámky. Byla o poznání klidnější. Vešla do místnosti, pustila se do práce a po chvíli se už s menším pocitem napětí pustila do otázek k lektvarům. Ne že by většinu sama nepoznala, nebo že by nebyla schopná vymyslet, co má napsat do ministerských desek, ale Severus byl koneckonců odborník, tak by bylo hloupé ho při práci úplně vynechat. Na mnoha věcech se shodli, některé lépe vyhodnotil on. Po hodině, kdy spolu mluvili na pracovní úrovni si uvědomila tři věci. Že je to snad poprvé, kdy mezi nimi panuje vzájemný respekt, že je to pravděpodobně nejdelší konverzace, jakou spolu kdy vedli, a v neposlední řadě jí došlo, jak je jejich rozmluva nad lektvary uklidňující. Poslední ze tří zjištění ji nejdřív pobavilo, protože si díky tomu připomněla, jaký je vlastně tělem a duší šprt. Následně jí ale v hlavě zacinkal varovný zvoneček - tohle nebylo dobře. Ona se nemá v Severusově přítomnosti cítit klidná. Má být neustále ve střehu a hlídat si všechny možné únikové východy, které existovaly. V opačném případě to skončí špatně! S myšlenkou, že si všechno tohle uvědomila právě včas, pracovala opatrně dál.

“Co je to za lektvar, na kterém děláš?” zeptal se v momentě, kdy klečela na zemi a měla kolem sebe rozložené lahvičky jako má dítě své bábovičky na písku.

“Cože?” vytrhlo ji to z přemýšlení a zvedla k němu oči. Uvědomila si, jak komicky musí vypadat, ale ani ji to příliš neobtěžovalo.

“U Munga,” vysvětlil jednoduše.

“Aha, no… je to lektvar…” zarazila se, protože nevěděla, jestli před Severusem může beztrestně použít mudlovské slovo ‘infarkt’. “Nahazuje srdce při zástavě,” zvolila nakonec mírnější variantu. “A pomáhá k regeneraci buněk hladkého svalstva.”

“Zajímavé,” řekl zamyšleně.

“To vážně je,” řekla s úsměvem, když si uvědomila, že je to asi jediná věc na světě, která z jejích úst jemu může připadat zajímavá.

“Co je s ním špatně?” zeptal se pak.

“Musí se znehodnotit, aby se ověřila jeho funkce. Nikde jinde ho zatím nedělají a po přidání svítivky máme necelé dvě hodiny na podání pacientům. Z bezpečnostních důvodů se počítá hodina,” pokrčila rameny.

“Na druhé straně světa ten poslední krok udělat nemůžou?”

“Zatím to nebylo povoleno odborem, je to příliš riskantní. A dokud to nebude schválené, je to všechno jen experiment.”

“S postupem se mi asi nesvěříš,” prohlásil napůl tázavě.

“To vážně nemůžu,” zakroutila hlavou a představila si, jak by jí zakroutili hlavou u Svatého Munga, kdyby něco takového udělala. Pak se ale usmála. “Ale pár věcí bych s tebou asi zkonzultovat mohla.”

“Do toho,” řekl se zájmem a opřel se do židle.



Ve středu po večeři se opět vydala do učebny lektvarů. Potřebovala si ty věci vyzkoušet, než jí z toho hrábne. Pokaždé, když přišla ohledně toho lektvaru na nové možnosti, nedalo jí to spát, než se na vlastní kůži ujistila, že to je jen další ztráta času. Když se pár minut před tím přehrabovala v kufru, našla přísady už tak maximálně na jednu a půl dávky. Aspoň jí to pak bude víc nutit pospíšit si a vrátit se domů.

V posledních třech dnech totiž tahle její touha poněkud ochabla. Ne, že by se přestala těšit úplně, ale jejímu hnacímu motoru trochu došla nafta spolu se Severusovým uklidněním. Když spolu teď mluvili jako rovný s rovným, uvědomila si, jak jsou pro ni jeho názory důležité. Když mohla přestat s tím neustálým bojem o jeho respekt, konečně se mohla soustředit i na věci, které byly podstatné - na jejich práci, na nemocnici, na vliv jejich lektvarů na okolí. Najednou nebyla školačka, která se chystá na zkoušky, už byla dospělá žena, která diskutuje se svým kolegou o reálných vlivech jejich práce na kouzelnický svět. Otevřely se jí další možnosti. Ty zpátky v Londýně mít nebude.

Když mu dnes odpoledne podávala seznam věcí, které neumí Umbridgeové obhájit, tvrdohlavě zaplašila tenoučký hlásek ve své hlavě o dalších důvodech toho proč se už zdaleka tolik netěší domů. I kdyby… říkala si… I kdyby měl ten tenoučký hlásek pravdu, nic by to na situaci neměnilo.



“Řekni jí, že jsem část lektvarů schoval,” řekl prostě Severus a máchl hůlkou, aby z polic odstranil všechno, co mělo podle Kateina názoru a ministerské příručky označení pátého stupně nebezpečí.

“Určitě?” zeptala se nedůvěřivě.

Přikývl. “Nemusí všechno padat jen na tvou hlavu.”

Poděkovala mu. Za uplynulé tři dny se vyvaroval všech nepříjemných nebo ironických poznámek. Nevybíravě sice poukázal na to, že Kate nepozná salamandří nohu od žabího stehna, ale oproti tomu, jak se choval obvykle, byl jeho současný přístup víc než gentlemanský. Byla si jistá, že to nebude mít dlouhého trvání, tak si užívala aspoň to málo, co z toho pro ní plynulo. Byla to opravdu příjemná změna okolností.

Rozložila si věci v učebně a začala dávat dohromady svůj lektvar. Měnila některé přísady podle svých poznámek, pročítala si části půjčených knih znovu a znovu. A znovu a znovu musela sama sobě přiznávat, že žádná z nově nabízených možností nezabírá. Nevybíravými slovy proklela svůj kotlík, který hrozivě zabublal a začal se jí zespodu propalovat. V tu chvíli vstoupil do místnosti Severus.

“Umíš si vybrat vždycky tu nejlepší chvíli,” oznámila mu frustrovaně, když sledovala, jak se černá hrouda, která ještě před pár vteřinami byla jejím nádherným modře světélkujícím lektvarem, vyvalila z kotlíku na kamenný stůl. Tam uhasila oheň kahanu a valila se dál přes okraj.

“Chybička?” zeptal se a pobaveně sledoval její frustraci.

“Pravděpodobně,” usoudila a píchla do černé hroudy hůlkou. “Můžeme to vyzkoušet na tvém srdci, uvidíme, co to z něj udělá.”

Usmál se. “Tomu už by to neublížilo.”

“To by mě taky napadlo,” podívala se na něj, pak se narovnala a povzdechla si.

“Můžu pomoct?” zeptal se zaujatě.

“Tohle už je břečka…” řekla, mávla hůlkou a lektvar zmizel. Sáhla po propáleném kotlíku a seznala, že ani ten už jí nikdy k ničemu neposlouží. Naštvaně s ním bouchla o stůl. “Promiň,” zastyděla se za svoje dětinské chování. “Už tu překážím, hned jsem pryč.”

“Nenech se rušit,” odpověděl jí klidně. “Jdu jen připravit pár věcí na zítřejší hodinu.”

“Můžu pomoct já?” vyslovila dřív, než se stačila zarazit. Podíval se na ni a oči mu zajiskřily podobným způsobem, jako Brumbálovi. Byla v tom její školácká potřeba udělat perfektně každý úkol, který byl zadaný. Pobavilo ho to.

“Když myslíš, že z toho taky nevznikne… tohle…” ukázal na propálený kotlík.

Potlačila v sobě potřebu dětinsky zajásat a zatleskat při tom rukama. Konečně mohla být zase užitečná! Severus jí dal pokyny pro zítřejší lektvary pro šestý ročník a ona se do nich s nadšením pustila. Byly to natolik složité lektvary, že se u nich musela soustředit a nenudila se, ale ne zase tak složité, aby jí dělaly nějaké větší potíže. Oproti srdečnímu lektvaru pro Munga to bylo příjemné odreagování. Když čekala, až se její kostirost zahřeje na požadovanou teplotu, měla pár vteřin pauzu, tak se podívala na Severuse. Stál u stolu naproti ní a byl zabraný do vlastní práce. Bylo obohacující ho sledovat a ona si uvědomila, že k tomu vlastně nikdy neměla možnost. Koneckonců byl to její učitel, vděčila mu za všechny důležité věci, které dneska umí. Měla pocit, že z téhle stránky nad tím ještě nestačila uvažovat. Když byla v Bradavicích, celý svět se točil jenom kolem jejího hormonálního zmítání. S tím - jak si pro sebe poznamenala - jí jeho přítomnost rozhodně moc nepomáhala. Hrál si s tak dlouho na kočku a na myš, že už si to ani neuměla představit jinak. A v každé chvíli, kdy měla třeba jen trochu dojem, že je jejich vztah vyrovnaný, srazil ji k zemi. Bylo dost dobře možné, že teď ji to čeká znovu, ale už cítila i malou naději, že by to třeba mohlo zůstat takhle. Že tentokrát neodjede s pocitem, že musí zavřít kouzelnický svět, ve kterém byl, zamknout ho a nikdy se do něj znovu nepodívat. Tentokrát by to už nemusela být Pandořina skříňka se Severusem uvnitř. Mohlo by to dopadnout dobře.

Podíval se na ni a ona si uvědomila, že ho sleduje příliš dlouho. Musel její pohled vycítit už dávno. “Hleď si svého,” řekl pobaveně a ukázal na její lektvar. Ten se právě dostal přesně na sedmdesát stupňů, odstranila ho z ohně a pokračovala v jeho přípravě.



Ve čtvrtek skončila s prací v kabinetě. Byla si absolutně jistá, že Severus ví pravý důvod jejích výmluv, ale rozhodl se shovívavě nereagovat na její oznámení, že bude v prohlížení soukromých zásob pokračovat až po víkendu, protože si chce odpočinout. V pátek odpoledne po vyučování nicméně přišla do učebny lektvarů, protože bez práce nevydržela. Hodlala to udělat i přes hrozbu nebezpečí, že si jí bude kvůli tomu dobírat celé odpoledne.

“Nemůžu ještě něco připravit?” zeptala se, když ji spatřil.

“Je pátek, Littletonová. Běž se projít ven nebo nakupovat do Prasinek nebo něco podobného, co vy smrtelníci děláte pro zábavu.”

“My smrtelníci?” zeptala se pobaveně.

“No ano,” řekl a pak se naoko zamyslel. “Nebo vlastně ne, ty na takovou přízemní zábavu nejsi. Nikdy by tě nenapadlo jít například do tanečního baru mezi výkvět moderní mudlovské inteligence.”

Naklonila hlavu na stranu. “Nemůžeš si to odpustit?”

“Ne, to tedy opravdu nemůžu,” ujistil ji. Ale pořád neodcházela a čekala, tak se přece jenom zamyslel.

“Řeknu ti, co uděláš…” prohlásil. “Přineseš si poslední věci na ten svůj lektvar a zkusíš ho ještě jednou.”

Něco nesouhlasně zavrčela. Byla z posledního nezdaru tak otrávená, že se jí do toho v nejmenším nechtělo.

“Aha,” provokoval ji. “Zapomněl jsem, jak ty to máš s tím svým odhodláním.”

Protočila oči jako puberťačka a neochotně se vydala zpátky ke své ložnici pro přísady.

“To jsem viděl,” poznamenal, když odcházela.

To, že měla v kufru přísady na poslední dávku stejně působilo jako znamení, že by se o to přece jen měla ještě pokusit. Jen musí být opatrná, aby Severusovi nevyzradila víc, než smí. Nikdy by si neodpustila, kdyby se mu povedlo přijít na způsob, jak lektvar zoficializovat a sebrat tak slávu Llewelynnovi. A ani po tom, jak se k ní choval uplynulý týden, nemohla rozhodně říct, že mu věří.


Vyskládala přísady na jeden z kamenných stolů v učebně a podívala se po něm. Jen na ni kývnul a s předstíraným nezájmem se podíval na papíry, kterým se doteď věnoval.

“Jestli je to na srdce, tak tam budeš mít… amarylku, mandragoru, zemědým… acénu? A něco z draka… sliny nebo krev?”

“Obojí,” přikývla. Nepřekvapilo ji, že vyjmenoval část jejích přísad velmi přesně, aniž by se na ně podíval. Ale pro něj to neznamenalo povolení k tomu, aby přišel blíž, když začala pracovat. Jen přikývl a dál se věnoval svým věcem. Mohla na tom tak dělat hodinu, když se konečně zvedl.


“Co se stane, když se člověku podá nesprávná verze toho lektvaru?”

“Umře,” odpověděla klidně, aniž by se na něj podívala.

“Neumřel by při zástavě srdce stejně?”

“To je to, co říkám já,” pousmála se.

“Kolik jsi jich už udělala?”

“Sto šedesát čtyři,” odpověděla přesně a pak se trochu zastyděla, že působí opět jako by odpovídala na otázku před tabulí. “... pět, když počítáš ten středeční paskvil,” dodala neochotně.

“Kolik z nich bylo špatných a nevěděla jsi to?”

“Dva,” přiznala. “Ale to bylo ze začátku. Teď už jsem si jistá, že to dělám dobře. I s tímhle!” Zamávala zraněnou levačkou.

“Takže víš, kde jsi v těch dvou udělala chybu?”

“Samozřejmě…” Zaváhala.

Podíval se na ni tázavě.

“No… mám pár… hodně pravděpodobných teorií.”

“Teorií,” zopakoval a pobaveně zakroutil hlavou. “Můžu?” Ukázal na napůl hotový lektvar a pár rozdělaných přísad.

Přikývla. V téhle fázi už nikomu žádné know-how vzít nemůže. Přistoupil blíž, podíval se na lektvar, vzal si do ruky pár zbylých přísad a chvíli přemýšlel. Pak jeho věta začala slovy: “Nejspíš jsi už zkusila…” a pokračoval výčtem všech možných i nemožných věcí, které by s lektvarem mohly pohnout správným směrem. Několik z těch věcí odsouhlasila, několik vyvrátila. Poslouchal ji pozorně.

“Zmarilka je ve fázi před listy?”

Přikývla.

“Zkusilas květy?”

“Ne, ale ani nemusím, nefungovalo by to.”

“Tím si nebuď tak jistá, u ní jsou ty květy tak vnitřně propojené s větví, že to může prohloubit účinek.”

Zamyslela se nad tím, ale pak zakroutila hlavou. “To je jako bys řekl, že do lektvaru můžeš dát místo salamandřích očí taky uši, protože jsou tolik vnitřně propojené s hlavou.”

“Záleží, jestli je poznáš od žáby…” provokoval ji.

“Nefungovalo by to,” okázale ignorovala jeho narážku.

“Chceš se vsadit?”

Naklonila hlavu na stranu a pár vteřin si dovolila se na něj podezřívavě dívat.

“Myslím to vážně,” ujistil ji, když stále nic neříkala.

“Dobře,” řekla nakonec a založila si ruce na hrudi. “O co?”

“Když budu mít pravdu, vyčistíš celou učebnu lektvarů. Bez kouzel.”

“Dobře, pane Filchi,” zasmála se. “A co když vyhraju já?”

“Řekni si.”

“Už nikdy - nikdy - si mě nebudeš dobírat kvůli tomu večeru v baru.”

Přimhouřil oči. “Dobře,” odsouhlasil nakonec a natáhl k ní pravici.

Neubránila se širokému úsměvu, když k němu přistoupila a ruku mu stiskla.


Netušila to. Jak by mohla…

Mohla by?

Několik vteřin jen stáli a dívali se na sebe. Jejich ruce v pevném stisku. A Kate si neuvědomovala, že jí puberťácký úsměv dávno z tváře zmizel. Rozbušilo se jí srdce.

Jeho pohled byl tak neskutečně pronikavý, viděl skrz ní. Viděl do její duše. Nemusel použít žádné zaklínadlo, aby si ji k sobě připoutal. Aby ji donutil zase chtít.

Vteřiny míjely jedna za druhou. Pak se Severus pohnul. Nebo se pohnula ona?

Přitáhl si ji blíž, ona se tomu podvolila tak ochotně, že měla dojem, že krok, který udělala, byl ve skutečnosti její iniciativou. Už ji nedržel tím pevným stiskem, uvolnil ho a jeho prsty si jen pohrávaly s jejími, lehce, snad aby neměla strach, snad aby věděla, že může kdykoliv couvnout.

Neustoupila. Nemohla. Nedokázala by to.

Očima stále fixoval ty její. A ona vzdala ten vnitřní boj, který ještě nestačil ani pořádně začít. Přistoupila k němu tak blízko, že se jejich těla dotýkala. Bylo to jako v jejím snu. Cítila podobnou touhu a věděla, že až se k ní skloní a políbí ji, už pro ni zase nebude cesty zpět. Věděl to taky, ale odmítl si hrát na hrdinu.

V poslední vteřině stačila zaznamenat tlukot obou jejich srdcí. Cítila jeho vůni, cítila jeho horký dech.

A pak někdo zabušil na dveře učebny.

Co se právě stalo? Běželo jí hlavou, jako by se probírala z tranzu. Severus ustoupil, stále ale držel její ruku ve svojí. Nebylo to u něj obvyklé, ale vypadal podobně zmateně, jako se cítila ona. Nebyla si jistá, jestli její ruku stačil pustit včas, než nově příchozí vešel do místnosti.

A ona musela rychle posbírat všechny síly světa, aby se dala dohromady, protože ten, kdo právě s hlasitým “Já věděl, že budeš tady!” vešel do místnosti, nebyl nikdo jiný, než její rozesmátý a věčně optimistický životní partner Jack.

Kapitola 11