Kapitola 11 - Krok tam nebo zpět

Kapitola 10

“To je ale depresivní místo!” řekl Jack s úsměvem, otevřel dveře dokořán a vešel dovnitř. “Čau, kočko,” dodal a naklonil hlavu lišácky na stranu.

“Jacku! Co tady…” Nevěděla, kde se jí povedlo vykouzlit na tváři úsměv.

“Překvapení!” zazubil se na ni a přišel blíž, aby jí mohl dát pusu na tvář.

Severus se vzdálil, když Jack vstoupil do dveří a ona teď zpoza katedry zaslechla pohrdavé odfrknutí.

“Dobrý den, pane profesore,” zahalekal Jack na celou učebnu. “Jak vám dupou králíci?”

“Neprovokuj,” sykla na něj tiše Kate.

“Ale prosím tě,” řekl zvesela. “Kat mi říkala, že to tu nemáš jednoduchý, musel jsem tě přijet vysvobodit, aspoň na chvilku.” Obrátil pohled ke katedře a pak zpátky k ní. “Chová se k tobě slušně?” zeptal se, aniž by se namáhal ztlumit hlas.

“Slečna Jasperová se bála přijet sama?” zeptal se kousavě Severus. “To nemusela, rád bych si s ní osobně popovídal.”

“Je to paní Daltonová,” odpověděl mu Jack stejným tónem.

“To ovšem na věci všechno mění…” reagoval Snape pohrdavě.

“Buď hodnej,” řekla Kate. Sama si nebyla jistá, na kterého z nich to vlastně je.

“Kromě toho,” zvýšil Jack hlas ještě trochu víc. “Máme výročí… a když nejde hora k Mohamedovi…”

“Výročí…?” vypadlo z ní nechápavě. Pak se vzpamatovala. Pokusila se nasadit chápavý výraz. “Vidíš… mám tu hrozně práce, nedošlo mi, že je to dneska…”

Další pohrdavé odfrknutí.

“To vidím,” ignoroval Severuse Jack a rozhlédl se znovu po učebně. “Ale vypadá to, že spíš pracuješ dál pro Munga, než pro Bradavice, pardon… profesorku Umbridgeovou.”

“Dala jsem si chvíli volno, je pátek…” usmála se.

“Tvoje představa o volnu mi vždycky připadala fascinující,” chytil ji za ruku a zahlédl při tom její zavázanou levici.

“Co se ti stalo?” zeptal se.

“Nehoda,” pokrčila rameny. Opět měla dojem, že Severus něco pronesl, ale byla to tak tichá poznámka, že mu ani jeden nemohli rozumět.

“Proč je tady on, to nemá nic jiného na práci?” zeptal se trochu otráveně Jack.

“Je to jeho učebna… Navíc mi profesor Snape pomáhal s tím lektvarem... Měl pár zajímavých připomínek.”

“To se vsadím,” zasmál se Jack a podíval se znovu na Severuse. Kate se sama neodvážila na něj ohlédnout.

“Půjdeš se mnou ven?” pokračoval Jack a už zase věnoval plnou pozornost jí.

“Ano, prosím…” řekl ironicky Severus. Tentokrát se na něj už otočili oba. Nedíval se na ně, měl oči zabořené opět v nějaké knize před sebou. Dával tak ještě okázaleji najevo, co si o jejich rozhovoru myslí.

Kate na to nic neřekla, stiskla Jackovi ruku a téměř ho vyvlekla pryč.

“Vážně, Kate, co má za problém?” zeptal se, když za nimi zavřela dveře.

“Nemá rád lidi,” pokrčila rameny, jak nejpřesvědčivěji dokázala. “Ale v lektvarech se fakt vyzná.” Netušila, proč měla potřebu ho před Jackem hájit. Bylo to skoro kontraproduktivní.

“Mluvil jsem s Kat. Prý je na tebe nepříjemný, ale že jsi zvyklá a zvládneš to,” pousmál se, když šli vedle sebe chodbou směrem ke vstupní síni. “Stejně jsem se ale chtěl přesvědčit.”

“Zvyklá jsem,” řekla Kate upřímně. “Promiň, že jsem nenapsala…”

“Znám tě, zlato,” řekl a zastavil se, aby ji políbil. “Předem odpuštěno.”

Usmála se na něj. “Jak ses sem dostal?”

“Napsal jsem Brumbálovi, jestli můžu. Odepsal mi, ať se radši zeptám ještě Umbridgeové. Tak jsem se zeptal a jí to nevadilo, ale prý jen pod podmínkou, že tě nebudu zdržovat od práce.”

“A to nebudeš?” zasmála se.

“To se ještě uvidí…” odpověděl s klukovským úsměvem. “Půjdeme se projít ven?”

“Jasně…”

Šli vedle sebe po chodbě. Mezi studenty ve vstupní síni pustil její ruku, ale na pozemcích ji zase chytil. Byl studený podzimní večer. Foukal vítr, ale nepršelo, mezi mraky dokonce občas vykouklo zapadající slunce.

Když mlčeli, měla Kate možnost srovnat si myšlenky. Téměř nevěřila tomu, jaký průšvih se před pár minutami málem stal. Uvědomila si, že by pravděpodobně zašla mnohem dál než k nějakému téměř nevinnému polibku a zamrazilo ji z toho. Tohle snad ani nemohla být náhoda, vesmír nebo jakákoliv nadpřirozená síla, která k tomu přispěla, ukázala opět svou pravou tvář. Jack přijel jako rytíř na bílém koni a osvobodil ji. Byla šťastná, že se tam objevil. A že se objevil včas.

Pomalu se uklidňovalo i její srdce, které zatím tlouklo jako o závod. Prošli okolo velkého stromu u jezera a pokračovali směrem k vřesovištím.

“Fakt se nezlobíš, že jsem nenapsala?”

“Fakt,” usmál se na ni. Zastavili se o pár kroků blíž k hradu, než kde si tehdy psala s Kat. A kde - uvědomila si s určitou těžkostí na hrudi - se odehrával její sen.

“Ale nemohl jsem si odpustit tohle romantické gesto,” pokračoval dál a objal ji v pase, když se spolu dívali na krajinu kolem Bradavic. “Žádné plátky růží, ale i tak. Snad se nezlobíš ty.”

“Nejspíš ti to prominu,” usmála se na něj.

“Nejspíš…” zopakoval po ní Jack a na chvíli se zamyslel. “Chybíš mi doma,” řekl pak s pohledem pořád upřeným do dálky.

“Mám to už jen na chvilku,” usmála se. Zaplašila při tom myšlenky na Severusovu ložnici, kam bude muset vstoupit, až bude kontrolovat další lektvary. Jack jí vrátil do reality, tak to přece zvládne. “Myslím, že pár dní po víkendu budu doma. Viděli bychom se i tak dost brzy.”

“Tomu sice věřím,” usmál se a podíval se na ni. “Jenže já jsem se tě chtěl na něco zeptat - a to nešlo, vzhledem k tomu, že s tvou odpovědí v dopise se nedá počítat.”

Omluvně se zasmála. “Tak do toho.”

“Vezmeš si mě?”

Opravdu měla dojem, že přeslechla. “Cože?”

“No…” přešlápl Jack nervózně z nohy na nohu. “Ty nemáš moc ráda velká gesta… připravil jsem se na všechno, ale chci ti to nejdřív usnadnit tím, že prstýnek vyndám teprve, až se zeptám znovu, pokud mi nebudeš na poprvé věřit, že to myslím vážně.”

Otevřela pusu, ale nebyla schopná ze sebe vykoktat ani slovo. Dělá si z ní legraci?

Zasmál se jejímu výrazu a sáhl si do zadní kapsy kalhot. “Dobře,” prohlásil. “Druhý pokus i s rekvizitama. Kate Littletonová, máme páté výročí. Jsme spolu šťastný, miluju tě. Vezmeš si mě?”

Skutečně vytáhl nádherný prsten, takticky se rozhodl, že si nebude klekat, ale přistoupil ke Kate a s nonšalantním výrazem jí ho strčil přímo před oči. Zaostřila na něj, byl z bílého zlata s velkým kamenem, ve kterém se odrážely paprsky slunce. Vzhlédla opět k Jackovi, její nechápavý výraz se příliš nezměnil.

“Třetí… krok už nemám. Teď je to místo, kdy bys měla promluvit ty,” napověděl jí.

“Jacku…” vydechla, když si uvědomila, že to myslí vážně. “Já… ty… totiž… proč?”

“Pojďme předstírat, že rozumím řeči tvého kmene,” zasmál se. “Už když jsme se potkali ve Francii, věděl jsem, že s holkou jako ty bych byl schopný strávit zbytek života. Žádnou lepší jsem pak už nepotkal a teď jsme tady. Navíc, představ si, jak úžasně budou vypadat naše děti.”

“Ale já…”

“Tebe to vážně tak šokovalo?” zeptal se stále pobaveně a sklonil ruku s prstýnkem níž.

“No… ano. Myslela jsem, že… na tohle máme dost podobný názor…” pravila opatrně.

“Na co, na svatby?”

“Ano... na svatby.”

“Katleen taky říkala, ať s tím úplně nepočítám,” zamyslel se.

“Ty o tom mluvil s Kat?” vytřeštila oči.

“Jasně, přece do toho nepůjdu úplně naslepo. Ta byla skeptická, ale ta je vždycky ke všemu. Jennifer na druhou stranu měla jistotu, že je to dobrej nápad.”

“Jenn?”

Kate zakroutila hlavou. A najednou jí došly všechny souvislosti. Nebyla to extrémní náhoda, že se její kamarádky pár dní po sobě zmínily o svatbách.

“Nemohl jsem se spojit s tvýma rodičema, tak holt aspoň takhle…” usmál se, ale pak už se zarazil. “Takže to je velká hloupost?”

“Nevím, jestli hloupost, Jacku,” pokusila se Kate zpracovat všechny myšlenky, aby jim dala nějakou formu. “Ale nepřipadá ti to trochu brzy?”

“Jsme spolu pět let a nevypadalo to, že bys chtěla něco měnit. Já vím, že já nechci.”

“A to nestačí?” zeptala se opatrně.

“No… asi,” řekl, začal v ruce žmoulat prstýnek a prohlédl si ji. “Ale… když to vidíš takhle, v čem je potom problém?”

“Třeba v tom, že na to, aby spolu dva lidi byli, přece není potřeba… papír.”

“Tohle přece není jenom papír, Kate,” řekl najednou o dost vážněji. “To je o důvěře. O možné rodině. O budoucnosti…”

Mlčela a dívala se na něj. Po chvilce, kdy ji zamyšleně sledoval, naklonil hlavu na stranu.

“Dobře, zapomeň na to,” řekl a vrátil si prstýnek do kapsy. “Jestli je to jen ten papír, co tě děsí, není problém. Ale jsi schopná mi tady říct, že se mnou počítáš?”

“To ano,” rozhodila rukama, jako by to byla samozřejmost.

“Chceš se mnou strávit zbytek života?”

“Možná…”

“Miluješ mě?”

Mlčela vteřinu. A to bylo přesně o vteřinu déle, než mlčet měla.

“Jacku, vždyť to přece víš.”

“Vážně?” zeptal se a založil si ruce na hrudi. “Tak proč mi neodpovíš?”

“Já jsem nikdy… mám v těhle věcech zmatek… vždyť mě znáš.”

Sledoval ji, jak se nervózně snaží vykroutit z téhle situace.

“Kate,” zvýšil hlas. “Tohle není tak těžká otázka. Miluješ mě?”

Dívali se na sebe… vteřinu… dvě… tři.

“Ne.”

Řekla to klidně. Odevzdaně.

Ještě chvíli ji sledoval, jeho tvář značila emoce, které u něj neznala. Bylo to zklamání. Bolest. Zoufalství. Vhrklo jí to do očí slzy.

“Jacku, mě to… moc mě to mrzí,” řekla potichu. “Já si… nemyslím si, že jsem něčeho takového schopná. Jsem rozbitá na tisíc kousků. Víš to o mně. Nechci, aby…”

Zvedl ruku, aby ji umlčel.

“Aspoň vím, na čem jsem,” řekl a ona udělala krok k němu, snad aby se ho dotkla, aby ho zadržela, aby jí dovolil všechno vysvětlit. Couvl před ní.

“Jacku…”

“Promiň, Kate,” řekl po chvilce. “Ale myslím, že pokud je tohle pravda, já asi nejsem schopný být s člověkem, který není schopný někoho milovat. Zničilo by mě to.”

Chvíli jen stála, zírala na něj a srdce se jí zase rozbušilo. “Takže je konec?” zeptala se přiškrceným hlasem.

“Jo…” přikývl. “Nejspíš jo.” Otočil se a odcházel, na její zavolání už nereagoval.

A ona dlouho stála a dívala se směrem, odkud odešel. Slzy jí stékaly po tvářích a hruď jí plnil pocit děsu, který nedokázala zastavit. Ne děsu z toho, co se právě stalo. Ani z toho, že by ho už nemusela nikdy v životě vidět. Ale pocit děsu z toho, že to, co mu řekla, byla pravda.

* * *

Vzpamatovala se jen tak napůl. Se slzami zoufalství v očích a s pocitem naprosté prázdnoty se vracela do hradu. Mohlo by se tohle stát, kdyby nikdy neodjela z Londýna? V hlavě jí běžela pořád dokola Katleenina slova. Tohle si budeš vyčítat víc… vyčítat víc… vyčítat víc...

Před hlavním vchodem se málem srazila s ředitelem Brumbálem.

“Kate, tady jsi… stalo se něco? Pan Simmons…”

Vzhlédla k němu a když zahlédl její slzy, vypadal překvapeně. “Co se stalo?”

A ona měla neskutečnou potřebu mu všechno říct. Svěřit se tomu člověku s tím, co se jí v životě všechno stalo, v jak zoufalé situaci se nachází. Byla si jistá, že Brumbál by jí poradil, co s tím. Že by jí ujistil, že není z kamene, že její čas taky jednou přijde. Že ona není ta špatná. Že není rozbitá.

“Zkazila jsem v životě, co jsem mohla, Albusi,” řekla tiše, s pohledem upřeným do jeho očí. “To s Jackem ale nejvíc…”

Neobjal ji, ač by si to v tu chvíli přála. Položil jí ale ruku na tvář a díval se na ni klidným, vyrovnaným a vlídným pohledem, jako to uměl jen on.

Pak promluvil. Mluvil pomalu a opatrně, jako by se chtěl ujistit, že všechna jeho slova ona pochopí.

“Moje zkušenost mi říká, Kate, že lidé jako ty často hledají to nejlepší v druhých. Jenže při tom zapomínají na to, že je potřeba hledat to nejlepší také v sobě. Nemá smysl se zabývat tím, co jsme v životě udělali špatně, pokud můžou existovat dobré věci, ke kterým se chystáme.”

Nechala k sobě jeho slova dolehnout.

“Pomůžete mi s nimi?” zeptala se.

“Velmi rád,” odpověděl. “Pevně věřím, že se sejdeme jinde, za příjemnějších okolností a za lepší nálady.”

“Budu čekat,” řekla. Věděla, že jí rozumí. Usmála se na něj a on jí úsměv oplatil. Pak jí podržel dveře, aby mohla vstoupit do hradu a ještě se na ni zadíval, když se vydala po schodech dolů do sklepení.



Nečekala, že bude Severus ještě v učebně, ale skoro to působilo, že tam na ni čekal. Vyhla se jeho pohledu a začala si skládat svoje věci, které zbyly po vaření lektvaru.

“Rande je u konce?” zeptal se nezúčastněně.

Neodpověděla mu.

“Takže bude ještě pokračovat v soukromí…” řekl s nepříjemným podtónem.

Kate to nezajímalo. Chtěla co nejrychleji vypadnout pryč. Chvilka optimismu, kterou cítila, když mluvila s Brumbálem, záhy vyprchala. Setřela si slzy a dál si skládala svoje věci.

To kráťoučké gesto nepřehlédl. “Co se stalo?” zeptal se potichu.

“Do toho ti nic není,” řekla víc pro sebe, než pro něj.

Zvedl se ze židle a pomalu, skoro opatrně obešel svůj stůl.

“Co se stalo?” zopakovat jasněji a s mnohem větším důrazem. Znělo to víc jako rozkaz, než jako otázka.

Podívala se na něj a s jejich spojeným pohledem se zlomilo úplně všechno, co v ní ještě zůstávalo pohromadě.

“Tak ty chceš vědět, co se stalo?" řekla temným hlasem, prudce odhodila batoh se svými přísadami na zem a ukázala na Severuse ukazováčkem, jako by ho chtěla propíchnout. "Ty ses stal, Severusi,” nedokázala už ovládnout hlasitost svého hlasu. “Ty ses stal! Objevil ses v mém životě a nikdy se tě o to nikdo neprosil! Zničil jsi úplně všechno, všechno! Bylo mi patnáct, ty sobeckej parchante, uvědomuješ si to vůbec? Byla jsem malá holka, když ses najednou rozhodl, že můj život patří tobě! A od té doby si se mnou jenom hraješ dál, dáváš si sakra pozor, abych já náhodou nezačala existovat bez tebe!”

Sledoval ji pozorně, jak na něj křičí, jeho výraz nic neprozrazoval. Jen pomalým krokem přistupoval k ní.

“Nepřibližuj se ke mně!” zavrčela na něj a ve vzteku po něm hodila první přísadu, která jí přišla po ruku. Sklonil se, aby se jí vyhnul.

“Kde bereš tu drzost?” zvedla znovu hlas. “Kdo ti dal kdy právo mě takhle ovládat? Kdo ti dal kdy právo zničit takhle mladý holce život! Věděl jsi to, musel jsi to vědět! Ale tobě na tom nikdy nezáleželo, viď? Všichni ostatní jsou ti totiž úplně volní, existuješ jenom ty a tvoje ego! Mám toho všeho dost, už nebudu skákat, jak pískáš, končím s tebou!”

Přišel až k ní a ona najednou cítila tak obrovskou nenávist, že ho chtěla zničit, zabít ho, ublížit mu tak, jako ublížil on jí. Napřáhla se a vrazila mu facku. On si toho nevšímal a přistoupil ještě blíž, ruku, která jí od rány bolela, chytil do svojí. Chtěla se mu vytrhnout.

“Nesahej na mě, Severusi!” křičela a levou spálenou rukou ho praštila zaťatou pěstí do hrudi. “Nenávidím tě!”

Přitiskl ji k sobě. Stále se s ním prala ve snaze uniknout a něco nesrozumitelného na něj křičela, až jí to už nešlo dál. Chytil ji ještě pevněji a ona se jeho stisku konečně podvolila, nechala svou zraněnou ruku ležet na jeho hrudi a svoje slzy stékat na jeho hábit. Stáli tam spolu možná pár minut, možná několik let…

* * *

Promluvil tiše, když se její dech konečně zklidnil. Byl to ten nejněžnější hlas, jaký od něj kdy slyšela. “Mrzí mě to, Kate. Ani nevíš, jak moc.”

Uvolnil sevření její ruky a když se nepohnula začal ji opatrně hladit ve vlasech. Po chvíli klidným hlasem pokračoval. “V tu dobu jsem neměl tušení, co to může způsobit. Bylo ti patnáct a tvoje potřeba vědět stále víc dalece přesahovala všechny normy. Jenže to, co tě zajímalo, nebyly jednorožci a kluběnky…” Nadechl se. “Viděl jsem v tobě něco, co tys sama vidět nemohla. A rozhodl jsem se takhle. Celou dobu jsem věřil tomu, že kdyby to bylo jinak, skončíš někde, odkud se nebudeš schopná sama dostat. Kdybych tě nechal být, mohlo by se ti to vymknout z rukou tak, že by tě nedokázal zachránit už vůbec nikdo. Tolikrát mě napadlo, že se pletu. Že beze mě by ti bylo líp. Ale jsem... příliš velký sobec, přesně jak tvrdíš. Nechtělo se mi s tím něco dělat. A nemůžu vědět, jak by to dopadlo. Omlouvám se za to.”

Slzy jí stále stékaly po tvářích. Vnímala jeho slova a vnímala i nový druh bolesti, který ji tížil. Nebyla si jistá, jestli je to bolest její nebo jeho. Stála dlouho bez hnutí, přitisknutá k němu, slyšela pak už jen tlukot jeho srdce. Když se pohnula, jeho ruka, kterou měla ve svých vlasech, se zastavila a klesla níž. Cítila ji na svém rameni. Uvolnil sevření a dával jí tím veškerý prostor, který potřebovala. Pro cokoliv, co by se chystala udělat. Jejich pohledy se konečně zase střetly.

Dívali se na sebe a ona věděla, že je konec. Konec života, který znala. Jen si nebyla jistá, jestli dál bude pokračovat se Severusem nebo bez něj. Nebyla si jistá, jestli teď je ta správná doba na rozhodování. A pokud není, může si dovolit se v tom ještě na chvíli ztratit? Může teď udělat ten malinkatý krok a společně s ním nemyslet na to, co všechno bude dál?

V jeho očích viděla něco, co ještě nikdy. Nebylo to snesitelné. Věděla, že musí něco udělat, buď krok tam, nebo zpátky. A v ten moment, kdy se jeho ruka na jejím těle opět pohnula, možná proto, aby ji k sobě přitiskl víc, nebo naopak aby ji pustil, cukla sebou.

“Nemůžu…” zašeptala, setřásla ze sebe jeho stisk, otočila se a vyběhla z místnosti pryč.

Kapitola 12