Kapitola 8 - Důvod k rozčílení

Kapitola 7

Kate sestupovala po schodech vedoucích z Brumbálovy pracovny a cítila, jak se jí tělem rozlévá vlna báječného optimistického klidu. Bylo to zvláštní. Před dvěma minutami jí ředitel ubezpečil, že se Pán zla skutečně vrátil. Věřila mu na sto procent a přesto se cítila nejklidnější od té doby, kdy jí té letní noci přišel zpátky do života Severus Snape.

Ať už se děje cokoliv, ať už tomu ministerstvo věří nebo ne, ať už to má Harry Potter těžké nebo nemá, dokud budou mít Brumbála na své straně, všechno bude v pořádku. Cítila to někde uvnitř sebe a ostatní věci jí najednou připadaly malicherné, zbytečné a možná dokonce hloupé.

Usoudila, že je úplně jedno, jaká nenávist aktuálně panuje mezi ní a Severusem. Brumbál jí věří a dokonce se mu ulevilo, když zjistil, že ve skutečnosti pomáhá jim - té správné straně. To, co dělala, mělo význam. A možná byl ředitel vážně blázen, ale i kdyby… následovat blázna musí být zaručeně lepší volba, než následovat hlupáky - a tím ministerstvo, v čele s Popletalem a Umbridgeovou, jistojistě bylo.

Když vyšla na chodbu, pořád ještě vnímala nějaký skrytý pocit hrdosti nad tím, že má důvěrníka a spojence. Nikdy by Brumbálovi nemohla říct všechno, ale spokojila se s málem. Tohle pomáhalo. S touhle myšlenkou zvládne cokoliv.

No, cokoliv…

“Co vy tady, slečno Littletonová?” zazněl medový hlásek za jejími zády a ona se prudce otočila na profesorku Umbridgeovou.

“Já… tedy… zavolal mě k sobě pan ředitel,” odpověděla jí a celkem zbytečně ukázala ke kamennému chrliči, který ji před chviličkou pustil ven.

“Takže Brumbál je zpátky,” řekla víc pro sebe než ke Kate, ale dívku propíchla zkoumavým pohledem. “Popovídali jste si dobře?”

“Ani ne,” pokrčila Kate rameny, jako by se jí nějaký Brumbál vůbec ale vůbec netýkal.

“Zajímavé…” ucedila nedůvěřivě Umbridgeová. “Stavte se v mém kabinetě. Tak… za hodinu?”

“Samozřejmě, paní profesorko,” kývla Kate, s co nejupřímnějším úsměvem se otočila a vyrazila dolů ze schodů. Bylo jí jasné, že už ji Umbridgeová začala podezírat a teď měla hodinu na to srovnat si myšlenky v hlavě, aby zahrála co nejlepší divadlo. Došla až k hlavnímu vstupu a rozhodla se, že i přes déšť bude její hlavě nejlíp venku.

Ani přes lehký šok jí hřejivý pocit z návštěvy ředitelny úplně neopustil. Šla přes vřesoviště a vylezla na skalní výběžky nad jezerem, kde se usadila na vlhké kameny. Dole narážely do břehu vlny z jezera ona poslouchala jejich šumění a zírala na setmělou krajinu před sebou. Nebylo to zrovna nejbezpečnější místo, ale Kate si pro sebe ironicky poznamenala, že pokud by se jí podařilo se tady zabít, vlastně by tím sobě a minimálně ještě Severusovi ušetřila hodně trápení. Položila si levou ruku opatrně na klín, protože už jí zase tepala bolestí, a zhluboka se nadechla.

Už už se její mysl rozeběhla všemi směry - ke Snapeovi a jeho lektvarům, k Brumbálovi a Pánovi zla, k Umbridgeové a k tomu, co ji s ní za hodinu čeká… než ale stačila vymyslet jedinou smysluplnou věc, přiletěla odkudsi velká sova, sedla Kate na rameno a zaryla jí do něj drápy, aby ve větru nespadla. Až pak natáhla krk a podala dívce ze zobáku dopis. Ta ho zvědavě převzala, otevřela a s bodnutím hodně černého svědomí se začetla do vzkazu, který očividně psala Katleen.

Katherine Littletonová!
SLÍBILAS mi, že mi budeš psát. Okamžitě mi dej vědět, co se na hradě děje, nebo se zvedám a jedu si tě osobně vyzvednout. Jack říkal, žes mu taky ještě nenapsala!
Kat.

Na to, jak to byla krátká zpráva, byl kus pergamenu nepřiměřeně velký. Kate skoro mrzelo, že toho od kamarádky nečte víc a smutně se ohlédla na sovu na svém rameni. Ta zakývala hlavou s moudrým výrazem, jako by tomu rozuměla.

“Díky,” řekla Kate a zastrčila si dopis do kapsy. Sova se vznesla do vzduchu, ale neodletěla pryč, jak Kate očekávala. Znovu jí přistála na koleni a začala se dobývat do kapsy, kam právě zmizel dopis.

Kate pochopila rychle. “Mám jí odepsat rovnou, co? Nesmíš odletět, dokud jí nepošlu odpověď?”

Sova souhlasně houkla.

Dívka vytáhla z kapsy propisku (stejně to byl mnohem lepší vynález než brky), rozložila pergamen a pustila se do psaní. Pochopila už, proč je ho takový kus.

Milá Kat,
Jack mě moc dobře zná a řídí se příslovím: žádné zprávy, dobré zprávy. A je to tak, aspoň v tom přeneseném slova smyslu...

Zamyšleně zacvakala propiskou. Katleen chce vědět něco o Severusovi, kvůli tomu koneckonců píše. Kate k ní vždycky byla upřímná a byla si jistá, že chce být i teď. Vrátila se v paměti zpátky na uplynulých pár dnů… ani z jedné vteřiny jejich společného času neměla dobrý pocit. Byli neustále v hádce, v bitvě, v rozepři. V jeho pohledu necítila nic jiného než chlad a opovržení. A její pohledy byly stejné. Jestliže mezi nimi někdy něco bylo a jestli částečky z toho byly cítit ještě když se spolu té letní noci vydali k ní domů, dnes už tam nebylo nic. Ona byla paličatá a odmítla mu sdělit, že je na jeho straně, on byl paličatý a odmítal si to vůbec připustit. Ona se snažila držet, jak to šlo a on jí, jak to šlo, jen ubližoval. Tohle nebylo něco, co by mohlo vést k čemukoliv dobrému nebo zajímavému. S čistým svědomím mohla prohlásit, že je v tom naprosto upřímná sama k sobě, tak mohla být i ke Kat.

Pan profesor je tak milý, až se mi chce zvracet. Za tu krátkou dobu už mě zvládl ignorovat, vyhrožovat mi nitrozpytem, kříčet na mě, nechat mi u hlavy vybouchnout skříň a téměř mě zabít zápalným lektvarem. Chová se hůř než kdy jindy. Takže bez obav.
Jackovi napíšu co nejdřív.
Kate

Chvíli ještě zaváhala, než dopis složila. Bývala by napsala víc. O Brumbálovi, o Pánovi zla, o spoustě svých obav, ale měla strach, že by pošta mohla být sledovaná. Takhle to bylo téměř bez důkazů. Dala dopis sově do zobáku, ta skoro lidsky kývla, že je všechno v pořádku, skrz pergamen houkla a odletěla do noci. A v Kate se ty myšlenky najednou začaly tak prudce míchat, že usoudila, že to nemá smysl a že následující rozhovor bude muset být pod taktovkou improvizace. Vstala a vydala se k učebně obrany proti černé magii.

Umbridgeová už na ni čekala. Seděla za stolem a poklepávala do něj ostrými drápy, když dívka zaklepala, vešla dovnitř a pozdravila.

“Posaďte se, Kate,” řekla profesorka přísně.

Dřív, než splnila její příkaz, nervózně se pousmála a nevinně se zeptala: “Děje se něco, paní profesorko? Naštvala jsem vás?”

“To mi řekněte vy,” neupřímně se usmála Umbridgeová. “Mám snad nějaký důvod se na vás zlobit?”

“O žádném nevím,” zakroutila Kate hlavou a sedla si. “Možná, že mi trvá práce trochu déle, ale říkala jste, že…”

“Nemám tady žádné nebezpečné lektvary a hluboce pochybuji, že by učebna byla celá tak bezpečná, jak jste tvrdila,” vyštěkla Umbridgeová.

“Ne, totiž… za to můžu já, paní profesorko. Nesla jsem vám je v krabici a… no, zakopla jsem. Všechny se rozbily.”

Žena se na ni podívala podezíravě a Kate si uvědomila, jak nepřesvědčivě to znělo. V krabici? Vážně? Čarodějka ponese lektvary v krabici a náhodou zakopne a všechny rozbije? Aby zachránila situaci, sundala si z ruky obvaz a natáhla jí k profesorce. “Tohle se mi při tom stalo. Málem jsem shořela celá, jak se to smíchalo a bouchlo, madame Pomfreyová mě zachránila. Ještě že tuhle práci děláme, paní profesorko, takhle nebezpečné lektvary nepatří do rukou studentů.”

Umbridgeová chytila Kate za spálenou ruku a přitáhla si ji přímo pod oči. Nevšímala si při tom dívčina bolestivého zaskučení. “To jste vždycky tak nešikovná?” podívala se jí do očí, ale ruku nepustila.

“Ne, to já jen… byla jsem nervózní.”

“Z čeho?”

“Z profesora Snapea,” sklopila zrak a pokusila se stáhnout svou ruku, ale Umbridgeová ji držela pevně.

Působilo to docela přesvědčivě. Kromě toho to vlastně byla pravda. Nebýt jeho dohledu, všechno by už bylo dávno hotové.

“Už se to nestane,” pípla ještě Kate.

“To doufám,” řekla Umbridgeová a konečně jí ruku pustila. Dívka si ji s cuknutím stáhla jako poraněný pes. “Kdyby se vám stalo něco horšího, ministerstvo by s tím mělo jen nepříjemnosti, to je vám doufám jasné.”

“Samozřejmě,” řekla Kate a potlačila další bolestivé zaskučení.

“A Brumbál?” zeptala se profesorka.

“No… ten se mnou chtěl mluvit…”

“Takže si vás sám zavolal?”

“Ano,” odpověděla. “Chcete vědět něco konkrétního?”

“Řekl něco konkrétního, o čem bych měla chtít vědět?” vykulila Umbridgeová oči, jako by měla před sebou možnost objevu století.

Kate se zhluboka nadechla, aby zahnala sílící bolest v ruce. Teď musí být opatrná.

“Nemyslím si. Ptal se na můj život a…” zarazila se, jako by zvažovala.

“A…?” vyštěkla profesorka netrpělivě.

“Jestli jsem šťastná v tom, co dělám.”

“A vy jste řekla…?”

“Že samozřejmě, co bych měla říct jiného?” Podívala se na Umbridgeovou naoko naprosto nechápavě.

“Ano, jistě…” Umbridgeová vypadala zklamaně, ale působilo to, že si Kate získala zpátky alespoň kousíček z její důvěry.

“Tedy… to bude vše,” řekla profesorka po chvilce přemýšlení. “Do pondělí už bych ráda měla něco hmatatelného na stole, tak si dejte pozor, ať to zase nerozbijete.”

“Samozřejmě paní profesorko, ještě jednou se omlouvám,” kývla Kate a zvedla se.

“V pořádku. Dobrou noc!” štěkla ještě Umbridgeová a tím jí dávala pokyn a prostor, aby co nejrychleji vypadla z místnosti.

Kate se na chodbě krátce zastavila a rozhlédla se. Co teď? V ruce jí škubalo a ona si uvědomila, že už zase nemůže bolestí ani přemýšlet. Podepřela si pravou rukou tu levou, aby jí do ní neproudilo tolik horké krve, a rychle se rozešla na ošetřovnu. Potřebuje dostat nový převaz, jinak se z té bolesti zblázní. Cestou jí běželo hlavou, jaké měla štěstí, že z toho nakonec takhle vyvázla, ale zařekla se, že do podobné situace se už znovu dostat nesmí.

Unavená jako kůň, s rukou sice nově ošetřenou, ale stále bolestivou, si lehla do své postele a okamžitě usnula.

Ráno si nebyla jistá, jestli scénáře, které jí běžely v noci hlavou, byly víc sny nebo představy, jestli víc spala nebo přemýšlela o tom, co bude dělat. Bolest v její ruce se trochu uklidnila, ale místo ní teď Kate začala řešit stav stoupající paniky.

To je moc hezké, že nesmí podobnou situaci dopustit, ale jak to kruci udělá? Nemá žádný plán, den ode dne je na tom hůř a hůř a Umbridgeová jí už nevěří natolik, aby cokoliv mohla přenechat náhodě. Teď se víc než když jindy musí postarat o to, aby všechny důkazy byly věrohodné, protože si byla stoprocentně jistá, že práci po ní profesorka velmi pečlivě zkontroluje.

Vylezla z postele, otevřela kufr a trochu neobratně se v něm jednou rukou začala hrabat. Našla nějaké vlastní přísady do lektvarů a zapřemýšlela, co by se z nich dalo vyrobit, aby to bylo pro profesorku dostatečné. Tedy pokud se jí dál nebude dařit donést nic od Severuse (což se zatím dalo očekávat). Během dopoledne si pak sepsala seznam, porovnala ho s archy papíru, které měla u sebe a dál usilovně přemýšlela. Běžné přísady by našla ve skladu, proto si je s sebou nebrala. Fajn… pokud dneska bude Snape stejně na zabití jako doteď, prostě se mu do učebny vkrade v noci. Bude to sice ponižující, ale to se nedá nic dělat. Celá její práce tady je ponižující, o moc hlouběji už v jeho očích klesnout nemůže.

Když vstupovala do učebny lektvarů, byla nervózní víc než jindy. Měla dojem, že teď je její poslední šance udělat věci správně. Tak, aby skončila bez podezření, bez obvinění a bez obcházení Severuse za jeho zády, což nikdy nemohlo vést k ničemu dobrému.

“Tady je můj soukromý slídil,” řekl Snape kousavě, když si odložila věci na jednu z kamenných lavic a otočila se k policím. Nic na to neřekla, ale při stoupajícím pocitu napětí pochopila, že dneska bude mnohem těžší jeho poznámky ignorovat.

“O čem jste mluvili s Brumbálem?” zeptal se konverzačně.

“To není tvoje starost,” usadila ho rázněji, než by měla.

“Takže tě nepřivedl k rozumu ani on… Komu není rady, tomu není pomoci. Ale u tebe už to víme dávno, že?”

“Dej mi pokoj,” prohlásila spíš pro sebe než pro něj. Chtěla provést aspoň nějaký pokus o soustředění, ale nedařilo se jí to. Do hlavy se jí dostal tenoučký hlásek, který jí právě oznámil, že si ukousla příliš velké sousto. Že sem vážně asi neměla jezdit, protože Snapea nezvládá. Ne s tím vším, co mají za sebou. Ne s tím, jak se k sobě aktuálně staví. Vzpomněla si na Brumbála a na pocit klidu, který v ní včerejší setkání vyvolalo, a pokusila se to v sobě ještě chvíli udržet.

“Ne, to asi neudělám,” reagoval na její slova klidně Severus a vstal od stolu.

Kate znervózněla ještě trochu víc, ale pokusila se na sobě nenechat nic znát a pokračovala v zapisování. Čekala, kdy jí pod ruku přistane první lektvar, o který se bude se Severusem prát, ale ani po deseti běžných lahvičkách se žádný takový neobjevil. Zastavila se v práci, rozhlédla se po policích a musela se několikrát zhluboka nadechnout, než se k Severusovi otočila čelem.

“Takže tys je prostě schoval,” zavrčela na něj. “Uvědomuješ si, že budu muset...”

“Teprve druhá věta a už mě nudíš, Littletonová,” přerušil ji. “Buď se nauč něco nového, nebo se ani nepokoušej hrát hru s dospělýma.”

“Podívejme se, kdo to říká,” neudržela se a ironicky se zasmála “Tvoje dětinský chování vládne světem, ale já si nemám hrát s dospělýma? Co kdyby ty ses přestal prát o svoje bábovičky na písku a nechal mě konečně pracovat?”

“Řekl jsem ti, že odsud nic neodneseš. A tak to zůstane.”

“A co až tady skončím, hm?” vyštěkla na něj. “I kdybych Umbridgeové zatajila všechno, co bylo tady, jak se asi bude tvářit, když jí řeknu, že taky tvůj kabinet je plný jen samých kytiček a duhy?”

Řekla to ostře. A řekla pravdu. Mohlo se mu rozsvítit, mohl to dokonce pochopit, ale na to byl vážně moc paličatý.

“Je mi úplně jedno, jak se na tebe bude tvoje tetička Dolores tvářit,” řekl s nepříjemným úšklebkem. “Do mého kabinetu nevkročíš.”

Chtěla si dát ruce v bok, ale levá ji bolela tak, že to nezvládla. “Stoupneš si mezi dveře a budeš mi bránit vlastním tělem?” řekla posměšně. “Doopravdy mě donutíš za ní přijít a říct si o pomoc?”

“Když to nedokážeš jinak…”

“Víš co?” praštila deskami do stolu. “Ano, máš pravdu a ne, nedokážu. Stačí ti to? Můžu teď dostat aspoň pár minut na svoji práci?

“No jistě, na práci, ona by se na tebe totiž profesorka Umbridgeová zamračila, kdybys svůj…” mávl hůlkou a stoh Kateiných pergamenů v nových deskách mu přistál v ruce. “... blábolivý dryák pro jednou nenahlásila.”

Kate po deskách chňapla, ale měla smůlu. Severus si je už dál prohlížel.

“Nebo… unavující lektvar!” řekl s předstíraným zájmem. “To je tedy opravdu něco. Stupeň nebezpečí 2, přísady…, vlastní poznámky: možné použití na někoho důležitého, nevhodné do rukou studentů… samozřejmě.”

“Vrať mi to,” řekla a ač se snažila, aby její hlas zněl klidně, nedokázala z něj úplně odstranit stopy paniky.

“Zvětšovací lektvar, sluneční lektvar…” přecházel očima lejstro a pak se ve čtení zarazil. A Kate bylo v tu ránu jasné, že právě nastala chvíle zlomu. Stáhl se jí žaludek.

“Kdy přesně jsi přišla o rozum?” zeptal se mnohem tišším hlasem, než bylo obvyklé. Udělal pár kroků k ní a ona se opět musela hlídat, aby před ním neustoupila.

“Vrať mi moje desky,” řekla klidně.

“Nikdy jsem o tobě neměl vysoké mínění, ale tohle? Tohle? Ty nepoznáš lékovec od aztéku, kdy přesně…?”

“Vrať mi to,” zopakovala ještě jednou.

Severus na ni chvíli hleděl a pak se znovu podíval do jejích desek se stoupajícím pochopením. Nebylo to však takové pochopení, ve které by ona mohla doufat.

“Proč přesně,” začal a ona cítila v jeho hlase rostoucí zlobu. “Proč přesně si vymýšlíš něco, co tu vůbec není? Co je to za taktiku, Littletonová? Cos už Umbridgeové všechno nahlásila?”

“To není tvoje starost,” pokusila se to ještě zachránit, ale dalším dlouhým krokem byl už zase u ní.

“Tohle už ksakru je moje starost!” vpálil jí přímo do obličeje. “Do teď jsi byla jen hloupá husa, která skáče tak, jak Umbridgeová píská, ale ty ne… nejspíš máš zálusk na něco docela jiného, viď? Co to je? Pomsta za všechny bolístky, které jsem ti způsobil? Nikdy jsi nebyla větší ubožák!”

“Ubožák?!” zeptala se hlasem teď už taky roztřeseným vzteky. Tímhle slovem pohár její trpělivosti přetekl. “Já, že jsem ubožák, Severusi? Podívej se na sebe! Jsi tak strašně omezenej a sebestřednej, že tě nikdy ani nenapadlo, že se pleteš!”

“Nenech se vysmát, Littletonová, tohle…” ukázal na desky a chtěl mluvit dál, ale přerušila ho.

“Ano, tohle je přesně důkaz tvojí omezenosti!” křikla. “A jestli máš aspoň zbytek rozumu v hlavě, podívej se na to pořádně, no podívej se! Třeba ti konečně dojde, že se tu snažím jenom pomoct!”

Tak… bylo to venku. Necítila úlevu, právě naopak. Zakroutila hlavou a o kousek couvla, aby se mu nemusela dívat do očí tak zblízka. Stál a pozoroval ji, bylo jí jasné, že zvažuje. Využila toho, protože si uvědomila, že nejspíš už nikdy nebude mít příležitost mu něco říct.

“Přijdeš si do mýho světa mezi moje lidi a mluvíš o věcech, který já bych podle tebe měla dělat. Neptáš se mě na můj názor, ale ty víš vždycky všechno, viď? Jeden jedinej večer a máš o mě jasnou představu na zbytek života! Jak geniální, Severusi! Takže jsi fakt tak zabedněnej, že přes veškerou naší historii tě ani na jeden jedinej krátkej moment nenapadlo, že se ti tu snažím celou dobu jenom zachránit zadek?”

Zase se pokusila zvednout ruce a dát si je v bok, nebo založit na hrudi, ale levačka jí bolela tak, že se s ní ani přes obvaz nemohla ničeho dotknout. Frustrovaně s ní zaklepala, ale bylo to ještě horší, tak jí spustila zase podél těla a zvedla oči opět k Severusovi.

“Nečekám vděk, ani nic podobnýho,” řekla mu hlasem, v němž se mísil vztek s bolestí. “Vím, že by sis poradil i beze mě, že jsem tu k ničemu, že jsem pro tebe jen obtěžující hmyz, jenom další překážka na cestě pana neomylného za věčnou slávou. Ale tohle už není jenom tvůj boj a já jí potřebuju něco odnést, tak už prostě - chvíli - jenom drž hubu a nech mě pracovat!”

Natáhla pravačku pro svoje desky, ale uhnul s nimi. Jeho výraz byl stále neproniknutelný. Chvíli stáli a koukali se na sebe, pak už to ona ale nevydržela. Něco v ní se zlomilo. Mohla to být vzpomínka na Katleenina slova, že situace, kdy je ona a Severus pod jednou střechou, nikdy nemůže dopadnout dobře. Jenže… jak právě pochopila… nejen pro ně dva. Nemůže dopadnout dobře pro nikoho.

“Víš co?” řekla rezignovaně a zakroutila hlavou. “Máš to mít, vyhrál jsi. Končím.”

Nezraněnou rukou sáhla po ministerské knize, na místě se otočila a odevzdaně odešla pryč.

Kapitola 9