Mohlo to dopadnout i hůř, říkala si Kate, když seděla na zemi kdesi ve sklepní chodbě a snažila se zacelit si vypálené díry do podrážek. Nebyla si jistá, jestli v tu chvíli míří její myšlenky k botám nebo k tomu, co se právě stalo v učebně lektvarů.
Musela neochotně uznat, že tuhle bitvu prohrála. Jenže jak by to mohlo vůbec dopadnout jinak? On je silnější, rychlejší a zkušenější než ona, neměla proti němu žádnou šanci, když se rozhodl hrát takhle. Technicky neudělala žádnou chybu.
V duchu si představila sama sebe, jak se na jeho výhružku nitrozpytem jen pobaveně ušklíbne, řekne něco jako: “jen do toho” a pak před ním zkušeně zavře svou mysl. Ale dobře věděla, že nic takového by se nestalo, v obraně proti černé magii prostě nikdy nebyla dobrá.
Nemusela mít takový strach. On jí přece nemůže ublížit. Nebo… může a pravděpodobně by ho to moc přemlouvání nestálo, ale fyzická bolest nebyla to, z čeho měla Kate obavy.
Mohla mu na konci aspoň něco říct, nevypadala by tak poraženecky.
Zastyděla se, když si vzpomněla, jak se s ní rozloučil.
A co víc, neodnesla si z učebny fakt žádný lektvar, což byl problém. V nejbližších dnech bude Umbridgeová určitě něco požadovat, nebo se alespoň vyptávat a pokud tohle Severusovo dětinské chování potrvá dál, netušila, co s tím bude dělat.
Zaslechla kroky, tak se rychle zvedla a posbírala všechna svá lejstra, pro případ, že by to byl někdo z učitelů. Do chodby ale vstoupili jen dva studenti - holka a kluk. Když Kate spatřili, okamžitě od sebe odskočili, jako by dostali elektrickou ránu. Museli se předtím držet za ruce. Ona se jen pousmála a se slovy: “Nenechte se rušit!” jim nechala soukromí.
Dlouho do noci pak zírala do nebes své postele a přemýšlela, co dál. To, že Severus vyhrál dnešní bitvu ještě neznamená, že vyhraje celou válku. Ona se zkrátka musí na zítřek dobře připravit, to je vše. Pokud ji vůbec pustí k lektvarům, zkrátka je zabalí do neviditelných bublin, nebo něco takového. A jestli bude mít on takovou drzost, že jí bude bránit vstupu do místnosti, ujistí ho, že prostě přijde jindy, přece Snape nemůže být v učebně neustále. Nebo bude v krajním případě i natolik odvážná, že přijde v době vyučování, před studenty si toho taky tolik nedovolí. Jen musí zjistit, kdy má nějakou společnou hodinu Havraspár a Mrzimor, do konfliktu mezi zmijozelské a nebelvírské by se rozhodně dostat nechtěla.
Ačkoliv její dnešní práce dopadla katastrofálně, byla Kate odhodlaná zítřek nevzdat.
Severus opět mlčel, když odpoledne po vyučování vstoupila do místnosti. Ale zvedl hlavu a podíval se na ni, což byla od minulého týdne alespoň nějaká změna. Těžko říct, jestli k lepšímu. Rozhlédla se, aby zapátrala po nějakých stopách včerejšího incidentu s lektvary, ale vše bylo uklizeno, jen roztříštěná police zůstala prázdná.
Kate nadepsala nový arch a rozhodla se takticky pokračovat v práci dál, místo hledání nebezpečných lektvarů v něčem, co už měla hotové. Zapisovala si lektvary, postupovala systematicky od nejvyšších poliček po ty nejnižší a skoro by zapomněla, že je Severus s místnosti, kdyby konečně nenarazila na lektvar, který mohla zabavit. Vytáhla hůlku a odhodlaně obalila lahvičku zastíracím kouzlem. Pak ji poslala kamsi ke stropu. Bylo to hloupé, ale nemohla udělat nic jiného. Neuměla zvětšovat prostory, ani posílat předměty na jiné místo, nebo něco takového. Připadala si teď jako malé děcko, které schovává sourozenci jeho oblíbené hračky, ale nedalo se nic dělat. Když takhle poslala čtvrtý lektvar a Severus se stále neozval, začala mít pocit, že jí to možná pro tentokrát přece jen projde. Muselo mu být jasné, co dělá, ale zarytě mlčel a ona jen čas od času slyšela škrábání jeho pera na pergamenu.
Kolik toho může každý den psát? Napadlo ji, když “zabavovala” čtvrtý lektvar. Severus s ní v učebně strávil zatím každé odpoledne a stále něco psal. To pořád jen opravoval písemky a domácí úkoly? Nebo snad píše dopisy? Při té myšlence pocítila drobné bodnutí zvědavosti, ale neotočila se na něj. Přešla k další polici a vzala do ruky snad osmistou lahvičku, aby si ji prohlédla a zapsala.
“Jaké lektvary tu nesmí být?” zeptal se asi po hodině její práce. Znělo to jako upřímný dotaz.
“Ohodnocení tři a víc,” odpověděla mu klidně a dál se snažila soustředit.
“Podle čeho?”
Ukázala na ministerskou bichli. Severus už neodpověděl, jen slyšela jeho pohrdavé odfrknutí.
Při vyplňování lejster jí jen někde v koutku mozku hlodala myšlenka na to, proč se asi ptá. Kdyby téhle myšlence věnovala větší pozornost, možná by ji tolik nepřekvapilo, když se ozval znovu.
“Hej, Littletonová,” zavolal na ni. Odmítla se na něj otočit, tak jen naklonila hlavu na znamení, že ho poslouchá, ale dál urputně zírala do svých papírů.
“Jaký stupeň nebezpečí má podle ministerstva ohnivan?”
“Tak čtyři,” řekla a stále nezvedla hlavu od svých lejster. Ať už má Snape zalubem cokoliv, ona zůstane v klidu.
Spletla se.
“Tak to bys ho tu neměla zapomenout,” řekl a ona jen koutkem oka zahlédla lahvičku, která k ní proletěla vzduchem. Na to, jaké měla obvykle špatné reflexy, zareagovala poměrně rychle. Pustila své desky na zem a dala ruce před sebe tak, že jí lektvar přistál přímo v dlaních. V první chvíli si dokonce myslela, že ho doopravdy bezpečně chytila a už se jí začal v hrudi rozlévat pocit triumfálního vítězství, když pocítila na levé ruce sílící pálivou bolest. V tu chvíli, kdy se podívala pečlivěji, zahlédla kapku oranžového lektvaru na své dlani a následně jí přímo před obličejem vlastní ruka vzplála jasným plamenem. V šoku pustila lahvičku, ta se roztříštila na zemi, zapálila její desky a Kate šokovaně uskočila vzad. Vteřina, kdy hleděla na svou vlastní hořící ruku, se jí zdála nekonečně dlouhá. Popadla hůlku a instinktivně vykouzlila proud čisté vody, která se ale jen smíchala s lektvarem a nic neuhasila. Tekutina odpadávala v horkých tetelících se kapkách z její ruky a její mozek začal panikařit.
“Budeš to muset něčím zabalit,” zaslechla klidná slova od katedry.
On tam prostě stojí a nic nedělá! běželo jí hlavou, když ho poslechla, strhla ze sebe plášť a udusila s ním plameny na vlastní ruce. Pak teprve to jejímu mozku došlo a začala to být doopravdy agónie. Rozklepala se jí brada a do očí se jí draly slzy bolesti. Podívala se na Severuse, který se dál klidně opíral o katedru a se znatelným zájmem ji sledoval.
“Tys mě zapálil!” prodrala skrz zaťaté zuby a on se pobaveně ušklíbl. “Tys mě doopravdy zapálil, ty zkur…”
“Zajdi si na ošetřovnu, ať ti to pofoukají!” odpověděl se stejně pobaveným výrazem Severus a ona jen popadla svou hůlku a vyběhla ven, protože už dál nemohla zadržovat slzy. Schody vybíhala po třech a s každým dalším krokem měla větší a větší potřebu křičet. Ruka už jí nehořela doslova, ale když vpadla na ošetřovnu a beze slova madame Pomfreyové ukázala svou dlaň, bolelo to, jako by ji řezali tisíci žhavými uhlíky.
Zatínala zuby, až se bála, že jí popraskají. Slzy jí stékaly po tvářích už naprosto nevědomky.
“Proboha, co se vám to stalo?” zeptala se madame Pomfreyová a když Kate zasyčela: “Ohnivan!” místo nějakého tišícího prostředku jako je výtah z hrbouna vytáhla jinou lahvičku a Katein mozek ochormený bolestí nedokázal přesně určit, co to je.
“Zbytky toho musí pryč, Kate. Chytněte se něčeho.”
Za svůj život už párkrát zakusila pořádnou bolest, ale tohle ještě nikdy. Její křik musel být slyšet snad po celém hradě. I když byla madame Pomfreyová velmi rychlá a šetrná, jak to jen šlo, byla by Kate radši, kdyby jí tu ruku někdo usekl. A když konečně léčitelka skončila a na její dlaň nanesla silnou vrstvu jakési pěny, která začala chladit, byla Kate celá pokrytá potem a slzy z očí jí tekly proudem.
Madame Pomfreyová jí uklidňovala a chlácholila ještě několik dlouhých minut, než se Katein dech trochu srovnal a ona mezi vzlyky začala konečně vnímat, co se kolem ní děje. Bolest jí stále ochromovala myšlení, ale nánosy chladící pěny, které Pomfreyová co pár vteřin doplňovala, jí pomáhaly to překonat.
“Lepší?” zeptala se léčitelka po chvíli a Kate trhaně přikývla.
“Co jste dělala, Kate?”
“Já jsem… ten lektvar…”
“Praskl vám v ruce?”
“Ano…” vzlykla a otřela si pravou rukou oči. Neměla nejmenší tušení, proč Severuse kryje. Opět.
“Musíte být přece opatrnější!” trochu se rozčílila Pomfreyová. “Za den vám projde rukama kolik lektvarů? Stovka? Jak by to vypadalo, kdyby se vám tohle stalo s každým!”
Kate bolestně zaskučela a zamaskovala tím i svoji frustraci. Nikdy se jí nepodařilo rozbít jediný lektvar! Jediný! Za všechno může ten zmetek!
Zhruba po dvaceti minutách Pomfreyová odstranila pěnu z Kateiny ruky a obě tak měly možnost se podívat, jak její dlaň vypadá. Jako by jí ani nepatřila. Kůže byla na mnoha místech spálená do černa a na jiných byly rudé popraskané boláky. Léčitelka rozčíleně zakroutila hlavou.
Kate se jejího výrazu vyděsila. “Spravíte to, že jo?” vyštěkla na ni pod vlivem dalšího přívalu bolesti. “Nezůstane mi to…?”
“Uklidněte se!” Žena ji přísně napomenula. “Dáme to do pořádku, jen budete mít jizvy. Ty se dají odstranit, až se vám to úplně zahojí.”
Kate rozklepaně kývla a snažila se necukat s rukou, když se k ní madame Pomfreyová přiblížila se silnou vrstvou nějaké hojivé masti. Překryla tím celou Kateinu dlaň, pak ji obložila polštářkem namočeném v nějakém odvaru - to už Kate ohodnotila skutečně jako výtažek z hrbouna - a celou ruku jí převázala.
“Teď…” řekla léčitelka. “Měla byste tu zůstat alespoň na noc. Nutit vás nemůžu, ale mohla byste ještě upadnout do nějakého nepříjemného šoku.”
“To zvládnu,” zakroutila Kate umíněně hlavou. Živě si představila, jak by se Severus tvářil, kdyby zjistil, že musela přespat na ošetřovně. Madame Pomfreyová něco nesouhlasně zabručela a pak pokrčila rameny.
“Přijďte zítra ráno, převážeme to.”
“Děkuju,” řekla Kate a roztřeseně vstala z postele, na které dosud seděla. Až teď si začala plně uvědomovat, kde vlastně je a jak to kolem vypadá. Ošetřovna se za ta léta nijak nezměnila.
“Váš plášť od toho vyčistím,” řekla ještě madame Pomfreyová a Kate s dalším poděkováním opustila místnost.
Jak nejrychleji a nejtišeji to šlo, přesunula se do své ložnice. Ještě několik dlouhých minut pak seděla na své posteli a dovolila dalším slzám, aby se dostaly ven. Měla dojem, že to jsou spíš slzy bolesti, které prostě nestihly opustit její systém nahoře na ošetřovně. Nebrečela z lítosti, ani z šoku nebo zklamání. Kdyby se jí někdo někdy zeptal: Čí rukou bys nejpravděpodobněji shořela? Neváhala by s odpovědí ani vteřinu. Musela to být frustrace, co jí teď rozplakalo, pokud to už nebyla bolest.
Doopravdy tam jen stál a koukal se na ni. Nejspíš nebyla v ohrožení života, ale to by jí tam nechal prostě hořet dál?
“A koho to zajímá,” řekla nahlas. “Radši se soustřeď na to, co budeš dělat teď.”
Mohla by si dát oddech. Zasloužila si ho. Ale nějaká stará paličatost jí v tom bránila. Tu radost Severusovi přece nemůže dopřát. Dneska navíc všechny její zabavené lektvary - opět - zůstaly u něj v učebně, takže ona - opět - nemůže Umbridgeové nic donést. Už jí začaly docházet nápady a vztekala se na sebe, že je tak neschopná. Lehla si v oblečení na svou postel, levou ruku si se syknutím opatrně položila na břicho a zavřela pálící oči.
Třeba bude mít Severus aspoň trochu špatné svědomí a dá jí chvíli pauzu… A když ne… tak bude asi muset ona přiznat porážku a doopravdy přijít někdy uprostřed noci. Nejspíš by jí za to pak zabil, ale o co horší než dnes může jakákoliv jejich konfrontace být?
Vzhledem k tomu, že už nechodila na žádná společná jídla do Velké síně, jejich další setkání proběhlo opět v učebně lektvarů. Tentokrát vypadal poprvé opravdu překvapeně, když ji viděl přicházet.
“Ale ale,” řekl s pohledem upřeným na její zavázanou ruku. “Tady je někdo opravdu zapálený pro svou práci.”
“Velmi vtipné,” zavrčela na něj, ale neochotně sama sobě přiznala, že musí potlačit pobavené ušklíbnutí.
“Tak co, šla jsi žalovat?” zeptal se nezúčastněně.
“Ne,” řekla a podívala se mu konečně zase do očí. “Svoje bitvy si umím vybojovat sama.”
“Odhodlání…” řekl s pozdviženým obočím. “To už tady dlouho nebylo.”
“Jenom tě upozorňuju, že pokud se ti tentokrát povede mě zabít, vrátím se jako duch a budu tě pronásledovat zbytek života.”
Pobaveně se ušklíbl. “To bychom tedy opravdu nechtěli.”
“Jak skončily moje desky?” zeptala se, a přestože věděla, že tam nebudou, ohlédla se na místo, kde je včera pustila na zem.
“Sluší jim to,” řekl a vytáhl ze svého stolu jakousi seškvařenou růžovo-černou placku.
Kate si povzdechla. Včerejší práci bude muset udělat znovu.
“Půjčíš mi kus pergamenu, nebo si pro něj mám dojít?” zeptala se unaveně.
Vzal ze stolu jeden čistý arch a podával jí ho.
“Když tak hoříš nedočkavostí vrátit se zase do práce…”
Zakroutila udiveně hlavou, vzala si od něj pergamen a otočila se k polici, kde včera skončila. Vedle na zemi ležela její ministerská knížka, naprosto neporušená. Kate už začala naivně doufat, že by jí dnešek mohl projít bez dalších diskusí, ale když si prohlédla polici, došlo jí, že doufá zbytečně. Pomalu pohledem přejela k vedlejší a pak ještě k další. Ani jeden lektvar z těch, které už zkontrolovala, zjevně nebyl na svém místě. V duchu Kate Severuse počastovala těmi nejhoršími nadávkami, které znala. Dvakrát se zhluboka nadechla a otočila se na něj.
Tvářil se pobaveně, když ji sledoval.
“Vážne?!” zeptala se a dala si záležet, aby zněl její hlas co nejvíc ironicky. “Vážně ti na tom tak strašně záleží, že sis dal tolik práce a přeházel jsi všechno, co šlo?”
Pokrčil rameny a líně mávnul hůlkou. Kate se nejdřív lekla, jí chce zase nějak ublížit, ale jen docílil toho, že se lahvičky za jejími zády zvedly a přemístily se v různém pořadí na všechny možné police v místnosti.
“Zas tak moc práce mi to nedalo,” řekl kousavě.
“To se mi snad jen zdá,” poznamenala pro sebe, ale pak se odhodlaně podívala na něj. “Včera jsem začínala nový arch, Severusi. Ano, krásně mi ukazuješ svou umíněnost, ale nemusím to dělat celé znovu, jen jsi tím docílil toho, že tu se mnou budeš muset trávit ještě víc času.”
“A teď schválně,” řekl líně a pohodil hlavou k její ruce, “na kom z nás to zanechá horší následky.”
S tvrdohlavým výrazem se otočila zpátky k policím a vší silou se snažila nenechat na sobě znát, jak je vytočená. Ruka jí pořád pálila jak čert, její včerejší práce byla v háji a navíc bude muset procházet police zase od začátku aby zjistila, co je na které z nich jinak. Do toho všeho se musela držet, aby Severuse nečastovala těmi nejhoršími nadávkami, které zná.
“Ty jsi dneska úplně v jednom ohni,” prohlásil ještě po pár vteřinách.
Nedivila by se, kdyby jí z uší opravdu začala stoupat pára. Jak to kruci udělá s těmi zabavenými lektvary? A navíc - když se k sobě teď chovají takhle, jak to bude vypadat, až ona dokončí práci tady a bude se muset přesunout do jeho kabinetu? Najednou měla pocit, že by jí bylo příjemnější skočit dolů z astronomické věže, než muset muset trávit čas se Severusem Snapem v tom malém prostoru, který obsahoval tolik společné historie. Jeden druhého prostě bude muset zabít, to je jediná možnost. Bez dlouhého přemýšlení jí bylo jasné, že to bude ona, která to nepřežije, ale zároveň si uvědomila, jak krásný pocit úlevy to bude.
“Nesnažíš se zase něco odnést, že ne?” zeptal se jí po chvíli. Odložila lektvar, který držela v ruce a otočila se na něj.
“Severusi, já…” začala umíněně, ale zvedl ruku, aby ji zastavil. Nejdřív si myslela, že jí prostě jen tak zarazil, aby zmlkla a neobtěžovala ho, tak se nadechla, že bude pokračovat. Pak si ale všimla zvláštního bílého obláčku, který se vznášel před profesorovým obličejem. Bylo to nějaké zvíře, které po pár vteřinách mávlo křídly a rozplynulo se ve vzduchu. Pozvedla obočí.
“Ano, ano, rád bych pokračoval v našem duchaplném rozhovoru, ale shání tě Brumbál,” řekl a propíchl ji pohledem.
Jen stála a nedůvěřivě ho sledovala.
“No, budeme předstírat, že ti došlo, že to byl patron se vzkazem od něj. Teď už sebou pohni a běž do ředitelny, heslo je vanilkový puding. Šup šup.”
Opět se nezmohla na slovo. Prodrala něco nelichotivého na Snapeovu adresu přes zaťaté zuby a rychlým krokem vyšla na chodbu. S každým dalším poschodím, které vyběhla, ji však vztek pomalu opouštěl. Uvidí Brumbála. Konečně ho uvidí, konečně bude mluvit s nějakou vlídnou osobou. I když její pocity radosti střídaly i pocity strachu z toho, co si o ní ředitel bude myslet, byla odhodlaná mu všechno vysvětlit, se vším se svěřit. Jemu jedinému přece mohla! Tohle zvládne. Když už nic jiného, tohle prostě zvládnout musí.
Doběhla udýchaně ke kamennému chrliči, vyštěkla na něj heslo a ač schody za ním stoupaly samy, nevydržela na nich stát. Za dvě vteřiny už byla nahoře, zaklepala na druhé dveře a po ředitelově klidném: “dále” vstoupila dovnitř.
Albus Brumbál stál u jakési poličky se skleničkami plnými světélkující bílé tekutiny a vlídně se usmál, když vstoupila. A z ní všechna nervozita spadla.
“Dobrý den, Kate,” řekl a ukázal na křeslo před jeho stolem.
“Dobrý den, pane řediteli,” usmála se na něj a sedla si. On zaujal místo proti ní.
“Myslím, že je na čase, abys mi začala říkat Albusi,” zamrkal na ni skrz půlměsícové brýle. “Pokud vím, tvým ředitelem už dávno nejsem.”
Kate překvapeně otevřela pusu a až pak zjistila, že neví, co na to má říct, tak ji zase zavřela. Brumbál se nad jejími rozpaky znovu usmál a přiložil konečky prstů k sobě, jako to dělal pokaždé.
“Musím říct,” pokračoval, když stále nic neříkala. “Že mě tvůj příjezd překvapil. Jestli bych na hradě někoho nečekal, jsi to…”
“Nepracuju pro Umbridgeovou,” skočila mu neomaleně do řeči. Zastyděla se za to, ale když už konečně promluvila, nemohla to zastavit. “Teda technicky pro ni pracuju, ale chtěla jsem pomoct. Ona mi věří… Připravila jsem jí pár lektvarů a ona si myslí, že… totiž… prostě jsem chtěla jen pomoct.” Zabořila se do křesla a připadala si najednou zase jako studentka, která se z něčeho ospravedlňuje. Brumbál se na ni přes konečky svých prstů ještě nějakou dobu koukal, než promluvil.
“To mě velmi těší, Kate.”
Usmála se a najednou cítila, že jí začaly pálit oči. Nebuď blbá! napomínala sama sebe. Přece nebudeš před Brumbálem brečet jak mimino!
Ředitel musel její slabou chvilku vycítit, ale nijak na ni nereagoval. “Co se ti stalo s rukou?” zeptal se.
“Rozbila jsem jeden lektvar,” řekla tak upřímně, jak jen dovedla a zároveň s tím se pokoušela někde najít a sesbírat zbytky své ztracené důstojnosti.
Pokýval hlavou a po delší chvilce se zeptal: “Profesor Snape o tom ví?”
Dívala se na něj a z jeho výrazu pochopila, že se neptá na rozbitý lektvar.
“Ne,” řekla a sklopila pohled.
“Ještě nebyla příležitost?”
Znovu k němu zvedla zrak a zjistila, že se v jeho očích objevily staré známé pobavené jiskřičky.
“Přesně tak,” usmála se nejistě.
“Chápu,” přikývl. “Některé bitvy si člověk musí vybojovat sám, že?”
Přesně tuhle větu řekla před pár desítkami minut Severusovi. Usmála se a kývla.
“Jak se má maminka?” změnil Brumbál téma a jí se znatelně ulevilo.
“Má se skvěle. Myslím, že konečně žije ten život, který si vždycky přála. S mužem, ze kterého se očividně nevyklube kouzelník,” zasmála se. Pak se ale zarazila… “Je tu jen jediný problém…”
“Ano?”
“No, totiž… Julienne… moje sestra. Je báječná. Je praštěná, krásná, sebevědomá…”
“Má dobrý vzor,” poznamenal Brumbál s úsměvem a ona mu úsměv oplatila. “To bych ani neřekla, ale mám pocit, že… zkrátka... “
“Že z ní bude taky čarodějka?”
Kate už podruhé naprázdno otevřela pusu a pak ji zase zavřela. Jak to může Brumbál vědět?
“Stává se to,” řekl prostě. "Tvoje maminka dvakrát - v případě tebe a tvého bratra - chovala pod srdcem někoho s kouzelnickým nadáním. Měla s vámi devět měsíců spojené tělo, bylo by zvláštní, kdyby to nenechalo žádné stopy.”
“Tak z toho jí klepne,” řekla Kate. “Už takhle si tam vždycky připadám strašně divná, když přijedu na návštěvu. Teď zase někoho takhle divného bude mít doma.”
“Nemyslím si, že by kvůli tomu dceru přestala mít ráda.”
“Abyste se nedivil,” povzdechla si. Měla s maminkou dobré vztahy, ale vždycky byly trochu sterilní. Vždycky si myslela, že v ní její máma stále vidí otce a proto to tak je, ale co když ne? A co když Julienne půjde stejnou cestou, jako šla ona?
Zamrazila ji ta představa.
“Aspoň půjde do Krásnohůlek,” řekla tiše, jako by se tím obhajovala sama před sebou i před Brumbálem.
“To ano,” řekl Brumbál, skoro jako by jejím obavám rozuměl.
Kate si najednou začala připadat nepatřičně, tak zvedla k řediteli oči, pokusila se všechny obavy zahnat a usmála se.
“Pozval jste si mě jen proto, abyste zjistil, komu se zpovídám, že ano?” zeptala se bez obalu.
“Prokoukla jsi mě,” usmál se na ni. “Byla to moje hlavní motivace.”
Kate si stoupla, protože věděla, že jejich rozhovor je u konce. Dřív, než se ale stačila otočit, nedalo jí to. “Můžu se na něco zeptat?”
“Samozřejmě,” přikývl.
“Jste si jistý, že je Vy-víte-kdo zpátky?”
Nepřekvapila ho závažnost její otázky a klidně znovu přikývl. “Jsem si jistý, Kate.”
“Viděl jste ho?”
“Zatím ne.”
“A neexistuje žádná verze příběhu, ve které by Harry Potter byl jenom blázen?”
Zakroutil hlavou.
Ona se zhluboka nadechla a nervózně se znovu usmála. “Tak jsem tu asi vážně dobře.”
Otočila se a přešla ke dveřím. Tam se ale ještě zarazila a znovu se na Brumbála podívala.
“Existuje nějaká verze příběhu, ve které jste blázen vy?”
Široce se usmál a oči mu znovu zajiskřily.
“To asi bude většina, Kate. Ale fakt, že jsem blázen, ještě neznamená, že nemám pravdu.”
Přikývla, nadechla se a sáhla na kliku. “Nashledanou, pane ře… Albusi,” řekla ještě ve dveřích a tiše je za sebou zavřela.
Kapitola 8
Kate nadepsala nový arch a rozhodla se takticky pokračovat v práci dál, místo hledání nebezpečných lektvarů v něčem, co už měla hotové. Zapisovala si lektvary, postupovala systematicky od nejvyšších poliček po ty nejnižší a skoro by zapomněla, že je Severus s místnosti, kdyby konečně nenarazila na lektvar, který mohla zabavit. Vytáhla hůlku a odhodlaně obalila lahvičku zastíracím kouzlem. Pak ji poslala kamsi ke stropu. Bylo to hloupé, ale nemohla udělat nic jiného. Neuměla zvětšovat prostory, ani posílat předměty na jiné místo, nebo něco takového. Připadala si teď jako malé děcko, které schovává sourozenci jeho oblíbené hračky, ale nedalo se nic dělat. Když takhle poslala čtvrtý lektvar a Severus se stále neozval, začala mít pocit, že jí to možná pro tentokrát přece jen projde. Muselo mu být jasné, co dělá, ale zarytě mlčel a ona jen čas od času slyšela škrábání jeho pera na pergamenu.
Kolik toho může každý den psát? Napadlo ji, když “zabavovala” čtvrtý lektvar. Severus s ní v učebně strávil zatím každé odpoledne a stále něco psal. To pořád jen opravoval písemky a domácí úkoly? Nebo snad píše dopisy? Při té myšlence pocítila drobné bodnutí zvědavosti, ale neotočila se na něj. Přešla k další polici a vzala do ruky snad osmistou lahvičku, aby si ji prohlédla a zapsala.
“Jaké lektvary tu nesmí být?” zeptal se asi po hodině její práce. Znělo to jako upřímný dotaz.
“Ohodnocení tři a víc,” odpověděla mu klidně a dál se snažila soustředit.
“Podle čeho?”
Ukázala na ministerskou bichli. Severus už neodpověděl, jen slyšela jeho pohrdavé odfrknutí.
Při vyplňování lejster jí jen někde v koutku mozku hlodala myšlenka na to, proč se asi ptá. Kdyby téhle myšlence věnovala větší pozornost, možná by ji tolik nepřekvapilo, když se ozval znovu.
“Hej, Littletonová,” zavolal na ni. Odmítla se na něj otočit, tak jen naklonila hlavu na znamení, že ho poslouchá, ale dál urputně zírala do svých papírů.
“Jaký stupeň nebezpečí má podle ministerstva ohnivan?”
“Tak čtyři,” řekla a stále nezvedla hlavu od svých lejster. Ať už má Snape zalubem cokoliv, ona zůstane v klidu.
Spletla se.
“Tak to bys ho tu neměla zapomenout,” řekl a ona jen koutkem oka zahlédla lahvičku, která k ní proletěla vzduchem. Na to, jaké měla obvykle špatné reflexy, zareagovala poměrně rychle. Pustila své desky na zem a dala ruce před sebe tak, že jí lektvar přistál přímo v dlaních. V první chvíli si dokonce myslela, že ho doopravdy bezpečně chytila a už se jí začal v hrudi rozlévat pocit triumfálního vítězství, když pocítila na levé ruce sílící pálivou bolest. V tu chvíli, kdy se podívala pečlivěji, zahlédla kapku oranžového lektvaru na své dlani a následně jí přímo před obličejem vlastní ruka vzplála jasným plamenem. V šoku pustila lahvičku, ta se roztříštila na zemi, zapálila její desky a Kate šokovaně uskočila vzad. Vteřina, kdy hleděla na svou vlastní hořící ruku, se jí zdála nekonečně dlouhá. Popadla hůlku a instinktivně vykouzlila proud čisté vody, která se ale jen smíchala s lektvarem a nic neuhasila. Tekutina odpadávala v horkých tetelících se kapkách z její ruky a její mozek začal panikařit.
“Budeš to muset něčím zabalit,” zaslechla klidná slova od katedry.
On tam prostě stojí a nic nedělá! běželo jí hlavou, když ho poslechla, strhla ze sebe plášť a udusila s ním plameny na vlastní ruce. Pak teprve to jejímu mozku došlo a začala to být doopravdy agónie. Rozklepala se jí brada a do očí se jí draly slzy bolesti. Podívala se na Severuse, který se dál klidně opíral o katedru a se znatelným zájmem ji sledoval.
“Tys mě zapálil!” prodrala skrz zaťaté zuby a on se pobaveně ušklíbl. “Tys mě doopravdy zapálil, ty zkur…”
“Zajdi si na ošetřovnu, ať ti to pofoukají!” odpověděl se stejně pobaveným výrazem Severus a ona jen popadla svou hůlku a vyběhla ven, protože už dál nemohla zadržovat slzy. Schody vybíhala po třech a s každým dalším krokem měla větší a větší potřebu křičet. Ruka už jí nehořela doslova, ale když vpadla na ošetřovnu a beze slova madame Pomfreyové ukázala svou dlaň, bolelo to, jako by ji řezali tisíci žhavými uhlíky.
Zatínala zuby, až se bála, že jí popraskají. Slzy jí stékaly po tvářích už naprosto nevědomky.
“Proboha, co se vám to stalo?” zeptala se madame Pomfreyová a když Kate zasyčela: “Ohnivan!” místo nějakého tišícího prostředku jako je výtah z hrbouna vytáhla jinou lahvičku a Katein mozek ochormený bolestí nedokázal přesně určit, co to je.
“Zbytky toho musí pryč, Kate. Chytněte se něčeho.”
Za svůj život už párkrát zakusila pořádnou bolest, ale tohle ještě nikdy. Její křik musel být slyšet snad po celém hradě. I když byla madame Pomfreyová velmi rychlá a šetrná, jak to jen šlo, byla by Kate radši, kdyby jí tu ruku někdo usekl. A když konečně léčitelka skončila a na její dlaň nanesla silnou vrstvu jakési pěny, která začala chladit, byla Kate celá pokrytá potem a slzy z očí jí tekly proudem.
Madame Pomfreyová jí uklidňovala a chlácholila ještě několik dlouhých minut, než se Katein dech trochu srovnal a ona mezi vzlyky začala konečně vnímat, co se kolem ní děje. Bolest jí stále ochromovala myšlení, ale nánosy chladící pěny, které Pomfreyová co pár vteřin doplňovala, jí pomáhaly to překonat.
“Lepší?” zeptala se léčitelka po chvíli a Kate trhaně přikývla.
“Co jste dělala, Kate?”
“Já jsem… ten lektvar…”
“Praskl vám v ruce?”
“Ano…” vzlykla a otřela si pravou rukou oči. Neměla nejmenší tušení, proč Severuse kryje. Opět.
“Musíte být přece opatrnější!” trochu se rozčílila Pomfreyová. “Za den vám projde rukama kolik lektvarů? Stovka? Jak by to vypadalo, kdyby se vám tohle stalo s každým!”
Kate bolestně zaskučela a zamaskovala tím i svoji frustraci. Nikdy se jí nepodařilo rozbít jediný lektvar! Jediný! Za všechno může ten zmetek!
Zhruba po dvaceti minutách Pomfreyová odstranila pěnu z Kateiny ruky a obě tak měly možnost se podívat, jak její dlaň vypadá. Jako by jí ani nepatřila. Kůže byla na mnoha místech spálená do černa a na jiných byly rudé popraskané boláky. Léčitelka rozčíleně zakroutila hlavou.
Kate se jejího výrazu vyděsila. “Spravíte to, že jo?” vyštěkla na ni pod vlivem dalšího přívalu bolesti. “Nezůstane mi to…?”
“Uklidněte se!” Žena ji přísně napomenula. “Dáme to do pořádku, jen budete mít jizvy. Ty se dají odstranit, až se vám to úplně zahojí.”
Kate rozklepaně kývla a snažila se necukat s rukou, když se k ní madame Pomfreyová přiblížila se silnou vrstvou nějaké hojivé masti. Překryla tím celou Kateinu dlaň, pak ji obložila polštářkem namočeném v nějakém odvaru - to už Kate ohodnotila skutečně jako výtažek z hrbouna - a celou ruku jí převázala.
“Teď…” řekla léčitelka. “Měla byste tu zůstat alespoň na noc. Nutit vás nemůžu, ale mohla byste ještě upadnout do nějakého nepříjemného šoku.”
“To zvládnu,” zakroutila Kate umíněně hlavou. Živě si představila, jak by se Severus tvářil, kdyby zjistil, že musela přespat na ošetřovně. Madame Pomfreyová něco nesouhlasně zabručela a pak pokrčila rameny.
“Přijďte zítra ráno, převážeme to.”
“Děkuju,” řekla Kate a roztřeseně vstala z postele, na které dosud seděla. Až teď si začala plně uvědomovat, kde vlastně je a jak to kolem vypadá. Ošetřovna se za ta léta nijak nezměnila.
“Váš plášť od toho vyčistím,” řekla ještě madame Pomfreyová a Kate s dalším poděkováním opustila místnost.
Jak nejrychleji a nejtišeji to šlo, přesunula se do své ložnice. Ještě několik dlouhých minut pak seděla na své posteli a dovolila dalším slzám, aby se dostaly ven. Měla dojem, že to jsou spíš slzy bolesti, které prostě nestihly opustit její systém nahoře na ošetřovně. Nebrečela z lítosti, ani z šoku nebo zklamání. Kdyby se jí někdo někdy zeptal: Čí rukou bys nejpravděpodobněji shořela? Neváhala by s odpovědí ani vteřinu. Musela to být frustrace, co jí teď rozplakalo, pokud to už nebyla bolest.
Doopravdy tam jen stál a koukal se na ni. Nejspíš nebyla v ohrožení života, ale to by jí tam nechal prostě hořet dál?
“A koho to zajímá,” řekla nahlas. “Radši se soustřeď na to, co budeš dělat teď.”
Mohla by si dát oddech. Zasloužila si ho. Ale nějaká stará paličatost jí v tom bránila. Tu radost Severusovi přece nemůže dopřát. Dneska navíc všechny její zabavené lektvary - opět - zůstaly u něj v učebně, takže ona - opět - nemůže Umbridgeové nic donést. Už jí začaly docházet nápady a vztekala se na sebe, že je tak neschopná. Lehla si v oblečení na svou postel, levou ruku si se syknutím opatrně položila na břicho a zavřela pálící oči.
Třeba bude mít Severus aspoň trochu špatné svědomí a dá jí chvíli pauzu… A když ne… tak bude asi muset ona přiznat porážku a doopravdy přijít někdy uprostřed noci. Nejspíš by jí za to pak zabil, ale o co horší než dnes může jakákoliv jejich konfrontace být?
Vzhledem k tomu, že už nechodila na žádná společná jídla do Velké síně, jejich další setkání proběhlo opět v učebně lektvarů. Tentokrát vypadal poprvé opravdu překvapeně, když ji viděl přicházet.
“Ale ale,” řekl s pohledem upřeným na její zavázanou ruku. “Tady je někdo opravdu zapálený pro svou práci.”
“Velmi vtipné,” zavrčela na něj, ale neochotně sama sobě přiznala, že musí potlačit pobavené ušklíbnutí.
“Tak co, šla jsi žalovat?” zeptal se nezúčastněně.
“Ne,” řekla a podívala se mu konečně zase do očí. “Svoje bitvy si umím vybojovat sama.”
“Odhodlání…” řekl s pozdviženým obočím. “To už tady dlouho nebylo.”
“Jenom tě upozorňuju, že pokud se ti tentokrát povede mě zabít, vrátím se jako duch a budu tě pronásledovat zbytek života.”
Pobaveně se ušklíbl. “To bychom tedy opravdu nechtěli.”
“Jak skončily moje desky?” zeptala se, a přestože věděla, že tam nebudou, ohlédla se na místo, kde je včera pustila na zem.
“Sluší jim to,” řekl a vytáhl ze svého stolu jakousi seškvařenou růžovo-černou placku.
Kate si povzdechla. Včerejší práci bude muset udělat znovu.
“Půjčíš mi kus pergamenu, nebo si pro něj mám dojít?” zeptala se unaveně.
Vzal ze stolu jeden čistý arch a podával jí ho.
“Když tak hoříš nedočkavostí vrátit se zase do práce…”
Zakroutila udiveně hlavou, vzala si od něj pergamen a otočila se k polici, kde včera skončila. Vedle na zemi ležela její ministerská knížka, naprosto neporušená. Kate už začala naivně doufat, že by jí dnešek mohl projít bez dalších diskusí, ale když si prohlédla polici, došlo jí, že doufá zbytečně. Pomalu pohledem přejela k vedlejší a pak ještě k další. Ani jeden lektvar z těch, které už zkontrolovala, zjevně nebyl na svém místě. V duchu Kate Severuse počastovala těmi nejhoršími nadávkami, které znala. Dvakrát se zhluboka nadechla a otočila se na něj.
Tvářil se pobaveně, když ji sledoval.
“Vážne?!” zeptala se a dala si záležet, aby zněl její hlas co nejvíc ironicky. “Vážně ti na tom tak strašně záleží, že sis dal tolik práce a přeházel jsi všechno, co šlo?”
Pokrčil rameny a líně mávnul hůlkou. Kate se nejdřív lekla, jí chce zase nějak ublížit, ale jen docílil toho, že se lahvičky za jejími zády zvedly a přemístily se v různém pořadí na všechny možné police v místnosti.
“Zas tak moc práce mi to nedalo,” řekl kousavě.
“To se mi snad jen zdá,” poznamenala pro sebe, ale pak se odhodlaně podívala na něj. “Včera jsem začínala nový arch, Severusi. Ano, krásně mi ukazuješ svou umíněnost, ale nemusím to dělat celé znovu, jen jsi tím docílil toho, že tu se mnou budeš muset trávit ještě víc času.”
“A teď schválně,” řekl líně a pohodil hlavou k její ruce, “na kom z nás to zanechá horší následky.”
S tvrdohlavým výrazem se otočila zpátky k policím a vší silou se snažila nenechat na sobě znát, jak je vytočená. Ruka jí pořád pálila jak čert, její včerejší práce byla v háji a navíc bude muset procházet police zase od začátku aby zjistila, co je na které z nich jinak. Do toho všeho se musela držet, aby Severuse nečastovala těmi nejhoršími nadávkami, které zná.
“Ty jsi dneska úplně v jednom ohni,” prohlásil ještě po pár vteřinách.
Nedivila by se, kdyby jí z uší opravdu začala stoupat pára. Jak to kruci udělá s těmi zabavenými lektvary? A navíc - když se k sobě teď chovají takhle, jak to bude vypadat, až ona dokončí práci tady a bude se muset přesunout do jeho kabinetu? Najednou měla pocit, že by jí bylo příjemnější skočit dolů z astronomické věže, než muset muset trávit čas se Severusem Snapem v tom malém prostoru, který obsahoval tolik společné historie. Jeden druhého prostě bude muset zabít, to je jediná možnost. Bez dlouhého přemýšlení jí bylo jasné, že to bude ona, která to nepřežije, ale zároveň si uvědomila, jak krásný pocit úlevy to bude.
“Nesnažíš se zase něco odnést, že ne?” zeptal se jí po chvíli. Odložila lektvar, který držela v ruce a otočila se na něj.
“Severusi, já…” začala umíněně, ale zvedl ruku, aby ji zastavil. Nejdřív si myslela, že jí prostě jen tak zarazil, aby zmlkla a neobtěžovala ho, tak se nadechla, že bude pokračovat. Pak si ale všimla zvláštního bílého obláčku, který se vznášel před profesorovým obličejem. Bylo to nějaké zvíře, které po pár vteřinách mávlo křídly a rozplynulo se ve vzduchu. Pozvedla obočí.
“Ano, ano, rád bych pokračoval v našem duchaplném rozhovoru, ale shání tě Brumbál,” řekl a propíchl ji pohledem.
Jen stála a nedůvěřivě ho sledovala.
“No, budeme předstírat, že ti došlo, že to byl patron se vzkazem od něj. Teď už sebou pohni a běž do ředitelny, heslo je vanilkový puding. Šup šup.”
Opět se nezmohla na slovo. Prodrala něco nelichotivého na Snapeovu adresu přes zaťaté zuby a rychlým krokem vyšla na chodbu. S každým dalším poschodím, které vyběhla, ji však vztek pomalu opouštěl. Uvidí Brumbála. Konečně ho uvidí, konečně bude mluvit s nějakou vlídnou osobou. I když její pocity radosti střídaly i pocity strachu z toho, co si o ní ředitel bude myslet, byla odhodlaná mu všechno vysvětlit, se vším se svěřit. Jemu jedinému přece mohla! Tohle zvládne. Když už nic jiného, tohle prostě zvládnout musí.
Doběhla udýchaně ke kamennému chrliči, vyštěkla na něj heslo a ač schody za ním stoupaly samy, nevydržela na nich stát. Za dvě vteřiny už byla nahoře, zaklepala na druhé dveře a po ředitelově klidném: “dále” vstoupila dovnitř.
Albus Brumbál stál u jakési poličky se skleničkami plnými světélkující bílé tekutiny a vlídně se usmál, když vstoupila. A z ní všechna nervozita spadla.
“Dobrý den, Kate,” řekl a ukázal na křeslo před jeho stolem.
“Dobrý den, pane řediteli,” usmála se na něj a sedla si. On zaujal místo proti ní.
“Myslím, že je na čase, abys mi začala říkat Albusi,” zamrkal na ni skrz půlměsícové brýle. “Pokud vím, tvým ředitelem už dávno nejsem.”
Kate překvapeně otevřela pusu a až pak zjistila, že neví, co na to má říct, tak ji zase zavřela. Brumbál se nad jejími rozpaky znovu usmál a přiložil konečky prstů k sobě, jako to dělal pokaždé.
“Musím říct,” pokračoval, když stále nic neříkala. “Že mě tvůj příjezd překvapil. Jestli bych na hradě někoho nečekal, jsi to…”
“Nepracuju pro Umbridgeovou,” skočila mu neomaleně do řeči. Zastyděla se za to, ale když už konečně promluvila, nemohla to zastavit. “Teda technicky pro ni pracuju, ale chtěla jsem pomoct. Ona mi věří… Připravila jsem jí pár lektvarů a ona si myslí, že… totiž… prostě jsem chtěla jen pomoct.” Zabořila se do křesla a připadala si najednou zase jako studentka, která se z něčeho ospravedlňuje. Brumbál se na ni přes konečky svých prstů ještě nějakou dobu koukal, než promluvil.
“To mě velmi těší, Kate.”
Usmála se a najednou cítila, že jí začaly pálit oči. Nebuď blbá! napomínala sama sebe. Přece nebudeš před Brumbálem brečet jak mimino!
Ředitel musel její slabou chvilku vycítit, ale nijak na ni nereagoval. “Co se ti stalo s rukou?” zeptal se.
“Rozbila jsem jeden lektvar,” řekla tak upřímně, jak jen dovedla a zároveň s tím se pokoušela někde najít a sesbírat zbytky své ztracené důstojnosti.
Pokýval hlavou a po delší chvilce se zeptal: “Profesor Snape o tom ví?”
Dívala se na něj a z jeho výrazu pochopila, že se neptá na rozbitý lektvar.
“Ne,” řekla a sklopila pohled.
“Ještě nebyla příležitost?”
Znovu k němu zvedla zrak a zjistila, že se v jeho očích objevily staré známé pobavené jiskřičky.
“Přesně tak,” usmála se nejistě.
“Chápu,” přikývl. “Některé bitvy si člověk musí vybojovat sám, že?”
Přesně tuhle větu řekla před pár desítkami minut Severusovi. Usmála se a kývla.
“Jak se má maminka?” změnil Brumbál téma a jí se znatelně ulevilo.
“Má se skvěle. Myslím, že konečně žije ten život, který si vždycky přála. S mužem, ze kterého se očividně nevyklube kouzelník,” zasmála se. Pak se ale zarazila… “Je tu jen jediný problém…”
“Ano?”
“No, totiž… Julienne… moje sestra. Je báječná. Je praštěná, krásná, sebevědomá…”
“Má dobrý vzor,” poznamenal Brumbál s úsměvem a ona mu úsměv oplatila. “To bych ani neřekla, ale mám pocit, že… zkrátka... “
“Že z ní bude taky čarodějka?”
Kate už podruhé naprázdno otevřela pusu a pak ji zase zavřela. Jak to může Brumbál vědět?
“Stává se to,” řekl prostě. "Tvoje maminka dvakrát - v případě tebe a tvého bratra - chovala pod srdcem někoho s kouzelnickým nadáním. Měla s vámi devět měsíců spojené tělo, bylo by zvláštní, kdyby to nenechalo žádné stopy.”
“Tak z toho jí klepne,” řekla Kate. “Už takhle si tam vždycky připadám strašně divná, když přijedu na návštěvu. Teď zase někoho takhle divného bude mít doma.”
“Nemyslím si, že by kvůli tomu dceru přestala mít ráda.”
“Abyste se nedivil,” povzdechla si. Měla s maminkou dobré vztahy, ale vždycky byly trochu sterilní. Vždycky si myslela, že v ní její máma stále vidí otce a proto to tak je, ale co když ne? A co když Julienne půjde stejnou cestou, jako šla ona?
Zamrazila ji ta představa.
“Aspoň půjde do Krásnohůlek,” řekla tiše, jako by se tím obhajovala sama před sebou i před Brumbálem.
“To ano,” řekl Brumbál, skoro jako by jejím obavám rozuměl.
Kate si najednou začala připadat nepatřičně, tak zvedla k řediteli oči, pokusila se všechny obavy zahnat a usmála se.
“Pozval jste si mě jen proto, abyste zjistil, komu se zpovídám, že ano?” zeptala se bez obalu.
“Prokoukla jsi mě,” usmál se na ni. “Byla to moje hlavní motivace.”
Kate si stoupla, protože věděla, že jejich rozhovor je u konce. Dřív, než se ale stačila otočit, nedalo jí to. “Můžu se na něco zeptat?”
“Samozřejmě,” přikývl.
“Jste si jistý, že je Vy-víte-kdo zpátky?”
Nepřekvapila ho závažnost její otázky a klidně znovu přikývl. “Jsem si jistý, Kate.”
“Viděl jste ho?”
“Zatím ne.”
“A neexistuje žádná verze příběhu, ve které by Harry Potter byl jenom blázen?”
Zakroutil hlavou.
Ona se zhluboka nadechla a nervózně se znovu usmála. “Tak jsem tu asi vážně dobře.”
Otočila se a přešla ke dveřím. Tam se ale ještě zarazila a znovu se na Brumbála podívala.
“Existuje nějaká verze příběhu, ve které jste blázen vy?”
Široce se usmál a oči mu znovu zajiskřily.
“To asi bude většina, Kate. Ale fakt, že jsem blázen, ještě neznamená, že nemám pravdu.”
Přikývla, nadechla se a sáhla na kliku. “Nashledanou, pane ře… Albusi,” řekla ještě ve dveřích a tiše je za sebou zavřela.
Kapitola 8
1 komentář:
Snape je s prominutím takový debil, on jí fakt chce zabít. Jen by mi zajímalo zda měl v úmyslu jí ublížit, nebo jí jen vyděsit. Zda předpokládal, že lahvičku chytí. Co by třeba dělal, kdyby mu tam omdlela, pomohl by jí, nebo by jí tam nechal ležet.
Kate je na jednu stranu taky pěkně praštěná, že ani po tomto incidentu nemůže konečně přiznat barvu, za jakým účelem přijela. Přeci jen díky Snapeovi se vrátila do světa kouzel.
Mám jisté tušení, že Brumbál se pokusí Kate naverbovat do řádu, tak jsem zvědavá, zda se moje předtucha vyplní :D
Okomentovat