Kapitola 5
Rozhlédla se kolem, aby zjistila, kde se to vlastně ocitla. Musela být někde tam, kde kdysi s Jasmine Flowersovou pořádaly večírek na rozloučenou před jejich cestou do Francie. Příliš to kolem nepoznávala. Bylo tam nicméně ticho a jak tam stála a rozhlížela se, uvědomila si, že je tam skoro až nepřiměřené ticho. Někdy nedávno musela zřejmě začít večerka.
Vyvolalo to v ní staré známé provinilé bodnutí, že by si nejspíš měla někam zalézt, aby ji nenačapal Filch. Pak jí teprve došlo, že už není studentka a může si dělat, co uzná za vhodné. Nemusí si hlídat hodiny. Je tady oficiálně a Filche by mohla s klidným svědomím poslat do háje. Ta myšlenka se jí nejdřív zalíbila, ale pak jí došlo, že za jeden den už toho posílání do háje má trochu moc a že ze všeho nejradši by si šla prostě lehnout. Znovu se rozhlédla. Co má dělat?
Odkašlala si, protože se zase chystala pustit do něčeho, co by vyvolalo dost otázek u psychiatrů, kdyby nebyla v kouzelnickém světě.
“Ehm… Teo? Můžeš prosím za mnou?” zavolala šeptem, aby ji snad nikdo opodál nemohl slyšet mluvit do prázdné chodby, kdyby tenhle pokus nevyšel.
“Ano, madame Littletonová, slečno…” ozvalo se jí za zády a ona málem vyjekla leknutím.
“Jak dlouho už jsi tady?” vyděsila se.
“Teo jen sledoval, jestli slečna Littletonová už dokončila práci od madame Umbridgeové. Teo si nebyl jistý.”
Kate se skřítka nezeptala, jestli ji sledoval celou dobu jejího rozhovoru se Severusem, ale při zběžném proběhnutí vlastních vzpomínek usoudila, že by snad z úst skřítka nenadělaly žádnou velkou škodu.
“Už ano, Teo,” řekla mu. “Dovedeš mě prosím do mého… ehm… kabinetu?”
“Samozřejmě,” usmál se skřítek a rozeběhl se před Kate se stejným hopkáním a pohazováním uší na všechny strany, jako když ji vedl k hlavnímu vchodu.
K jejímu překvapení zamířili opět do sklepení.
“Teo doufá, že madame Littletonové nevadí, že bude spát v podzemí,” otočil se na ni lehce vyděšeně.
“Vůbec mi to nevadí,” řekla zcela upřímně Kate. “Jsem z Mrzimoru, jsem na sklepení zvyklá.”
Skřítek se znovu zářivě usmál a vedl ji chodbou dál. Na rozdvojení se vydal na opačnou stranu, než měl kabinet Severus a Kate se znatelně ulevilo. Ještě chvíli před sebou viděla Teovy obří uši a pak se skřítek zastavil u nevelikého brnění, za kterým byly dveře. Kate to místo bylo povědomé. Hned poté, co otevřela, došlo jí, že svůj kabinet zná velmi, velmi dobře. Prožila tady hned dva románky - kdysi dávno, se spolužákem Denverem, což skončilo velmi nevinně a pak o několik měsíců později s Jackem. Tam už to zdaleka tak nevinné nebylo. Zasmála se nahlas a otočila se na Tea.
“Díky, Teo. Tady se mi bude líbit,” řekla skřítkovi stále s širokým úsměvem. On jí úsměv oplatil, a s výrazným: “Dobrou noc, slečno!” se přemístil pryč. Ona zavřela dveře, odložila těžkou ministerskou bichli a růžové desky a konečně tak ulevila křečovitě staženým svalům. Pak si dala si ruce v bok a rozhlédla se po místnosti. O tomhle bude muset Jackovi napsat.
Zvědavě si prošla celou místnost. V zadní části stál paravan, za kterým byla postel se závěsy, ne nepodobnými těm z mrzimorské ložnice. Vedle byl noční stolek a u něj stál Katein kufr. Ostatní věci už byly takové jaké si je pamatovala. Místnost dělil velký pracovní stůl a kousek u vchodu byla sedačka, stále stejná, s tmavě červeným potahem.
Někdo si dal opravdu práci a celou místnost krásně vyčistil. Zajímalo ji, jestli to byl také Teo, nebo s tím měli starosti i další skřítci.
Na to, jak byl pokoj velký, tam bylo dost málo nábytku. Kate byla vždycky zvyklá spát na hradě v ložnici s dalšími děvčaty, tak jí její místnost připadala až nepřirozeně prostorná. Chvíli ještě stála uprostřed a rozhlížela se, pak si zašátrala v kufru pro osušku a s myšlenkou na to, jak by bylo prima mít vlastní soukromou koupelnu, vyrazila k prefektským umývárnám nedaleko mrzimorské společenské místnosti. Dávala si záležet, aby neztratila cestu a aby také v setmělých chodbách nikoho nepotkala. Obojí se jí podařilo a když se vrátila zpátky a zalezla do postele, překvapivě měla příjemně vyčištěnou hlavu.
Možná za to mohlo tohle místo, které si stále prohlížela s úsměvem, nebo fakt, že dneska konečně mohla Severusi Snapeovi říct, co si myslí. Dneska měla navrch ona. Byla si jistá, že se to může denně obracet a že tyhle hry na kočku a na myš můžou oni dva nejspíš hrát až do té doby, než jeden z nich umře (respektive než jeden toho druhého zabije), ale dnes zvítězila ona a - jak si s nemalou hrdostí uvědomila, než zavřela oči - to je dobrý začátek.
Probudila se nepřirozeně brzy ráno. V posledních letech byla spíš nočním člověkem - práce v baru i v nemocnici ji to naučila. Ale v Bradavicích byla kdysi zvyklá budit se před šestou, to ještě chodila před snídaní běhat. Nejspíš se jí staré dobré časy podvědomě připomněly. Navíc v ložnici bylo světlo - působilo přirozeně, ale bylo kouzelné, nikde nebylo žádné okno. Spát už nemohla, tak se zvedla, opět proběhla prefektskou koupelnou a vyrazila k Velké síni.
Už po cestě v ní znovu začala stoupat nervozita. U snídaně nejen že zase uvidí Severuse, ale patrně s ním bude sedět u učitelského stolu. Nebo kde jinde? Má si sednout mezi mrzimorské studenty?
Najednou si zase začala připadat nepatřičně. Ale Umbridgeová ji na snídani očekávala, nemůže se prostě otočit a do Velké síně nepřijít. Taky by to mohlo pro někoho znamenat, že se bojí, což odmítala dopustit, i když to vlastně byla pravda.
Hned po vstupu do Velké síně na ni profesorka zamávala a ukázala na židli vedle sebe. Severuse si samozřejmě nešlo nevšimnout a také si nešlo nevšimnout, že u stolu chyběl Brumbál. Kate doufala, že by ho mohla alespoň pozdravit, i když měla upřímně trochu obavy i z rozhovoru s ním. Co když si bude myslet totéž jako Snape a bude na ni mít vztek? Co když jejímu případnému vysvětlení neuvěří?
Zaplašila myšlenky na Brumbála s tím, že má před sebou mnohem aktuálnější problémy, a sedla si k profesorce.
“Jak jste se vyspala, Kate? Kdy začnete se svou prací? Už jste si přečetla ministerské požadavky? Ukázal vám profesor Snape vše potřebné?”
Kate netušila, na kterou z otázek odpovědět dřív, tak využila toho, že se při zmínce jeho jména Severus otočil směrem k nim. V jeho výrazu nebylo znát vůbec nic neobvyklého.
“Ano,” usmála se. “Profesor Snape mi vše ukázal. Domluvili jsme se, že přijdu do učebny lektvarů dnes po vyučování a pustím se do toho. Materiály budu studovat dopoledne nebo po nocích.”
“Výborně,” usmála se profesorka svými ostrými zuby a nabídla jí džbánek dýňového džusu. “Času dost, není třeba nikam spěchat.”
Koutkem oka Kate postřehla Severusův výraz, tak se usmála ještě víc a nechala si od Umbridgeové nalít plnou sklenici.
Snídani sice zvládla s širokým úsměvem na tváři, ale netušila, kdy si naposledy připadala podobně nepatřičně. Jestli má takhle na stupínku před všemi studenty školy jíst tři jídla denně, tak se z toho zblázní. Jen co odložila prázdný talíř, víc než ochotně se vymanila z dosahu všech zvědavých studentských pohledů a zamířila zpátky do ložnice.
V tu chvíli ho potkala poprvé. Šel v doprovodu dívky s rozčepýřenými vlasy a kluka, který musel být další Weasley. Škrábal si nervózně hřbet pravé ruky a něco jim tiše vyprávěl, dával si záležet na tom, aby to nikdo další neslyšel. Nejspíš vycítil, že ho ona sleduje, tak se ve vyprávění zarazil a podíval se na ni, následován pohledy obou svých kamarádů. Pokusila se o krátký úsměv, odvrátila zrak a šla dál. Nechtěla na sebe zbytečně poutat pozornost Harryho Pottera, toho kluka, který má zřejmě teď svých starostí opravdu dost i bez jejích zvědavých pohledů.
Zaběhla k sobě do kabinetu, přitáhla si na sedačku všechny materiály a dřív, než se do nich začetla, obarvila odporně růžové desky na decentní černou. Aspoň už přestala mít dojem, že potřebuje píchnout inzulin pokaždé, když se na ně podívá.
Ministerské pokyny byly něco tak neskutečně nudného, že jí to ze všeho nejvíc připomnělo hodiny dějin čar a kouzel. Ona byla naštěstí tak zvyklá ze školních let, že udržela pozornost skoro celé dopoledne. Už po přečtení prvních kapitol jí došlo, že celá ta její inspekce, nebo jak tomu kdo chtěl říkat, bude obří problém. Byla si skoro jistá, že většina lektvarů ve Snapeově učebně má rozhodně stupeň nebezpečnosti 3 a víc, velmi pravděpodobně by našla jen pár takových, které mají stupeň nižší. Takže jí bylo jasné, že jí práce bude stát hromadu maskování a opravdu velké úsilí, aby na to Umbridgeová skočila bez zbytečných všetečných otázek. Zároveň to samozřejmě znamenalo, že budou muset být i lektvary, které se okamžitě Snapeovi z učebny zabaví. Zdaleka ne ty nejvíc nebezpečné, ale ty, co budou někde na hranici, aby to působilo věrohodně. Kate si uvědomovala, že na to má čas a že nesmí být za žádnou cenu zbrklá, aby byla její mise úspěšná, ale věděla, že klacků pod nohy jí přistane větší než malé množství.
Jestli se to povede, bude to úspěch jejího života. A jestli ne… no, tak ponese následky. Radši nechtěla ani pomyslet na to, jaké.
Oběd ve Velké síni ještě zvládla, ale mezi hlavním jídlem a dezertem už nenápadně naznačila, že večeři nejspíš vynechá, protože bude studovat ministerské pokyny. Zvolila slova dobře, Umbridgeovou na nich totiž zaujalo nejvíc slovo “ministerské”, takže se jen usmívala, kývala a na Kateinu plánovanou absenci u večeře nijak nereagovala. Dívka se vytratila opět mezi prvními, zalezla k sobě a dál procházela materiály. Když o několik hodin později zazvonilo na konec vyučování, připadala si jako voják, který se chystá do boje. Vše měla perfektně připravené, ministerskou bichli v podpaží, odhodlaný výraz. Jde se na to.
Z učebny lektvarů ještě odcházelo několik prváků, když se přiblížila, takže dveře byly otevřené. Vešla dovnitř a seznala, že Severus sedí za stolem a něco opravuje. Odkašlala si, aby na sebe upozornila, ale ani k ní nezvedl zrak. Jen chvíli přestal v psaní a když nic neříkala, pokračoval dál. Položila si svoje věci na jednu z kamenných lavic a rozhlédla se, kde začne. Nikdy dřív si neuvědomovala, kolik tam těch lahviček, lektvarů, odvarů a přísad, vlastně je. Zvolila si jednu ze stěn s policemi a pustila se do práce. Jen jednou jedinkrát se po Severusovi otočila, když na sobě cítila jeho zrak, ale už se dávno koukal zase do svých pergamenů a nedal na sobě nic znát. Nereagovala na to a pokračovala v práci.
Ignorance byla na začátek dobrá. Vlastně téměř žádaná. Kdyby se měla hned potýkat s takovým množstvím lektvarů (který každý sám o sobě byl problémem) a zároveň s jeho nepříjemnými poznámkami, mohlo by to dopadnout hodně špatně. Tak byla vděčná i za to umělé a chladné ticho a pokoušela se ze všech sil, aby ji jeho přítomnost tolik nerozptylovala.
Po dvou hodinách práce usoudila, že už má z toho všeho hlavu jak balón a že to patrně na první den stačí. Udělala si k sobě hromadu poznámek, které stejně měla v plánu později zpracovat, tak se nebála, že by se po večerech mohla nudit. Složila si věci a měla se k odchodu.
“Zavři za sebou,” řekl jí, když procházela dveřmi. Zarazila se a v první chvíli mu snad i chtěla něco odpovědět, ale nakonec jen uposlechla jeho požadavku (což by koneckonců udělala tak či tak), odnesla si věci do své ložnice a bez povědomí o tom, jestli je ve Velké síni už večeře na stole, zamířila do kuchyně.
Skřítci, i když měli hodně práce, ji přivítali s nadšením. Snažila se rozpoznat, jestli je mezi nimi Teo, ale vypadali všichni tak moc podobně, že neměla nejmenší tušení. Ač by byla vděčná jen za pár chlebů k večeři, dostala zásoby jídla na několik dní dopředu, tak párkrát upřímně poděkovala a za halasného “není zač, slečno”, “přijďte zase, slečno” a “rádo se stalo, slečno” opustila kuchyni, přeběhla k sobě do kabinetu a mezi hromadou jídla se pustila zase do práce.
Ještě dlouho pak hleděla do svých dokumentů a lámala si hlavu s tím, jak tak obrovské množství nebezpečných lektvarů Umbridgeové zatají. Zapsala zatím oficiálně necelou stránku těch, které byly v pohodě, ale měla ještě své dvě soukromé stránky plné těch problematických.
Naštěstí se zdálo, že jí Umbridgeová nevěnuje příliš velkou pozornost. Po třech dnech se začala vyptávat na situaci, ale Kate jí prozatím uklidnila prvním nevinným lejstrem a s větou: “Učebna zatím vypadá bezpečně.” jemně poukázala na to, že jinde to bude dost možná horší. Z nebezpečnějších lektvarů zatím vybrala tři, o kterých si byla jistá, že je Snape musí někam ukrýt, ale nevěděla, jak mu to sdělit. Prozatím se pokusila nevšímat si toho a pracovat dál.
Snape do konce prvního týdne volil mlčení, občas na ni něco vyštěkl, jako první den. Vždycky byl v místnosti přítomen a nikdy otevřeně neprotestoval. Jen ji občas bedlivě sledoval a nebo se ironicky uškliboval, když zkoumala nějaký lektvar. Patrně se domníval, že ona tápe v názvech nebo použití, ve většině případů jí ale běželo hlavou, kterému nevinnému lektvaru se tahle ministerská “čtyřka” podobá nejvíc. O víkendu si pak dovolila přestávku od jeho nepříjemných pohledů a obě dvě odpoledne strávila v knihovně v oddělení s omezeným přístupem. V neděli večer, když si šla lehnout, zhodnotila první týden úspěšně, ale zároveň jí také bylo jasné, že ten další už tak úspěšný být nemusí. Potřebovala už Umbridgeové přinést nějaké lektvary, aby profesorka nepojala podezření. S myšlenkou ‘ten most překročíme, až k němu dojdeme’ se obrátila na bok a neklidně usnula.
V pondělí odpoledne po dvou hodinách opakovaného zarytého mlčení obou přítomných Kate pochopila, že přecházení mostu už se nevyhne. Vzala pět lahviček, které hodlala odnést Umbridgeové, položila je před Snapea na stůl a když k ní otráveně zvedl oči, promluvila jasným a zřetelným hlasem, jako při nějaké zkoušce.
“Tyhle budu muset odnést.”
“Budeš muset?” zeptal se jedovatě.
“Ano,” odpověděla mu.
“Ne,” řekl klidně a opět se sklonil ke své práci.
“Mám dojem, že jsme si nerozuměli, Severusi,” prohlásila a natáhla k lahvičkám ruku. “Vezmu si je, ať se ti to líbí nebo…”
Vstal tak prudce, že sebou trhla a ruku stáhla.
“Neodneseš odsud vůbec nic,” řekl rázně a jí se rozbušilo srdce strachy.
Pokusila se nedat na sobě nic znát a proklínala se za svoje obavy. Navzdory všem instinktům se k němu opět přiblížila tak, že na sebe přes desku stolu hleděli jako dva supi, obličeje jen kousek od sebe.
“Nikdo se tě na názor neptal,” zasyčela. “Vezmu tyhle lektvary profesorce Umbridgeové.”
“Proč?!” zeptal se tiše po chvilce váhání. Věděla, že se ptá na něco jiného, než na co reaguje.
“Ty víš, proč,” odpověděla mu stejným tónem.
Severus ji chvíli propaloval pohledem a ona se držela, aby neuhnula. Pak se nadechl a narovnal se, takže mezi nimi vznikl větší prostor. Ona o pár vteřin později na druhé straně stolu udělala totéž. Vypadal, že o něčem přemýšlí, pak pokýval hlavou. Podíval se na lahvičky a vzal jednu z nich do dlaně.
“Fajn,” řekl po další chvíli rezignovaně a natáhl ruku ke Kate. “Vezmi si to. Očividně potřebuješ kredit víc než my ostatní.”
Byla jenom hloupá. Ne, že by si Severuse přestala hlídat, ale tohle ji prostě nenapadlo. Sáhla po lahvičce, ale než ji stačila uchopit, profesor ji pod jejími prsty pustil, takže spadla na kamennou zem a roztříštila se na tisíc kousků. Kate cítila, jak jí kapičky z lektvaru propalují podrážku bot, ale nehla se ani o krok.
Snape zakroutil hlavou. “Nešikovná, jako vždycky…” poznamenal kousavě.
Nereagovala na to, nadechla se a pokusila se natáhnout pro zbytek lektvarů, jenže Severus byl opět rychlejší. Svým předloktím je shrnul prudce do strany, takže popadaly stejně, jako ten první. Tekutiny se začaly mísit, syčet a bublat, ale ani Kate, ani Severus se na ně nepodívali, ač si jejich reakcí byli oba dva dobře vědomi.
“Velmi dospělé,” poznamenala dívka a pokusila se ironický úšklebek.
“Řekl jsem ti, že odsud neodneseš vůbec nic.”
“A já jsem ti řekla, že na tvůj názor se nikdo neptal.” Zakroutila hlavou, otočila se a zamířila k jedné z polic. “Jak chceš...” začala, ale nedořekla to, protože v tu chvíli polička, ke které mířila, explodovala.
Kate se vyděsila tak moc, že uskočila stranou a narazila do skleněné skříně s přísadami. Rozklepaně se o ni opřela, aby nalezla ztracenou rovnováhu a otočila se. Nechtěla to nechat jen tak, rozhodla se reagovat, ať už to bude hloupé nebo ne. Mlčet by bylo hloupější. Jenže v tu chvíli, kdy se zvládla narovnat a znovu mu čelit, ocitl se přímo u ní. Tak blízko, jako už dlouho ne. Chtěla sáhnout po svojí hůlce, ale neúspěšně, chytil ji za zápěstí a zkroutil jí ho tak dokonale, že se nemohla ani pohnout.
“Nesahej na mě,” řekla mu. Uvědomovala si víc než dobře, že její hlas už jí dávno nepatří. Že Severus dobře ví, jak je vyděšená. Že mu musí být jasné, že nejvíc ze všeho si přeje utéct jako malá holka.
Trochu svůj stisk povolil, ale přiblížil se k ní ještě víc a svým tělem jí nedával možnost úniku. Pořád se mu dívala do očí. Musí to vydržet, prostě musí.
“Co si přesně dokazuješ?” sykla na něj. “Že umíš rozbíjet věci? Gratuluju, jsi opravdu génius. Ničit si svou práci, to jen tak někdo neumí.”
“K čertu s mojí prací,” zavrčel. “Řekl jsem, že nic neodneseš, tak nic neodneseš. Co budeš dělat teď, půjdeš na mě žalovat paní učitelce?”
Reálně ji to přinutilo se zamyslet. Neměla totiž nejmenší tušení, jak docílí toho, aby mohla z učebny něco odnést, aniž by o tom Umbridgeové řekla. Bude tam chodit krást v noci? Nebo ho profesorce opravdu napráská? Tím by ale potopila hlavně sama sebe. A všechno, v co věří, taky.
“Tebe zvládnu i bez ní,” ucedila nepřesvědčivě.
Snape se nepěkně usmál. “Uvidíme,” řekl tiše a naklonil hlavu lehce na stranu. “Ale teď, když už si tady tak příjemně povídáme, řekni mi, co tu vlastně děláš.”
“Kontroluju a hodnotím tvojí práci,” odpověděla o poznání klidněji a stále ještě z něj nespustila zrak.
Přimhouřil oči. “Nemám tušení, kde jsi sebrala tu drzost ukázat se tady,” pokračoval bez reakce na její větu. “Obvykle ti vidím až do duše, Littletonová, ale najednou si nejsem jistý. Co jsou tvoje úmysly? Může to být nebetyčná hloupost, může to být jen velmi, velmi špatná úvaha... A nebo ještě něco jiného? Co kdybych se prostě... podíval?”
Kate chvíli trvalo, než si uvědomila plný význam toho, co Severus právě pronesl. A když jí to došlo, strnula jako by ji někdo přimrazil. Vzpomněla si na den, kdy mu sama - dobrovolně - věnovala svoje myšlenky. Tehdy byla někdo úplně jiný, někdo příliš mladý, příliš naivní a příliš lehkomyslný. Teď věděla, že něco takového nemůže udělat. Zírala dál do jeho očí, ještě vteřinu, dvě, tři… a pak konečně sklopila pohled. Bitva skončila.
Povýšeně se usmál a ještě chvíli si vychutnával své vítězství. Pak pustil její ruku a o krok ustoupil. Natáhl se pro její desky s ministerskými lejstry a vrazil jí je do hrudi tak, že je musela chytit. Pak ji dobrácky poplácal ji po rameni.
“Uvidíme se zítra, slečno Littletonová,” řekl pobaveně.
A ona se nezmohla na nic jiného, než se otočit a se stále sklopeným pohledem odejít z učebny.
Kapitola 7
Vyvolalo to v ní staré známé provinilé bodnutí, že by si nejspíš měla někam zalézt, aby ji nenačapal Filch. Pak jí teprve došlo, že už není studentka a může si dělat, co uzná za vhodné. Nemusí si hlídat hodiny. Je tady oficiálně a Filche by mohla s klidným svědomím poslat do háje. Ta myšlenka se jí nejdřív zalíbila, ale pak jí došlo, že za jeden den už toho posílání do háje má trochu moc a že ze všeho nejradši by si šla prostě lehnout. Znovu se rozhlédla. Co má dělat?
Odkašlala si, protože se zase chystala pustit do něčeho, co by vyvolalo dost otázek u psychiatrů, kdyby nebyla v kouzelnickém světě.
“Ehm… Teo? Můžeš prosím za mnou?” zavolala šeptem, aby ji snad nikdo opodál nemohl slyšet mluvit do prázdné chodby, kdyby tenhle pokus nevyšel.
“Ano, madame Littletonová, slečno…” ozvalo se jí za zády a ona málem vyjekla leknutím.
“Jak dlouho už jsi tady?” vyděsila se.
“Teo jen sledoval, jestli slečna Littletonová už dokončila práci od madame Umbridgeové. Teo si nebyl jistý.”
Kate se skřítka nezeptala, jestli ji sledoval celou dobu jejího rozhovoru se Severusem, ale při zběžném proběhnutí vlastních vzpomínek usoudila, že by snad z úst skřítka nenadělaly žádnou velkou škodu.
“Už ano, Teo,” řekla mu. “Dovedeš mě prosím do mého… ehm… kabinetu?”
“Samozřejmě,” usmál se skřítek a rozeběhl se před Kate se stejným hopkáním a pohazováním uší na všechny strany, jako když ji vedl k hlavnímu vchodu.
K jejímu překvapení zamířili opět do sklepení.
“Teo doufá, že madame Littletonové nevadí, že bude spát v podzemí,” otočil se na ni lehce vyděšeně.
“Vůbec mi to nevadí,” řekla zcela upřímně Kate. “Jsem z Mrzimoru, jsem na sklepení zvyklá.”
Skřítek se znovu zářivě usmál a vedl ji chodbou dál. Na rozdvojení se vydal na opačnou stranu, než měl kabinet Severus a Kate se znatelně ulevilo. Ještě chvíli před sebou viděla Teovy obří uši a pak se skřítek zastavil u nevelikého brnění, za kterým byly dveře. Kate to místo bylo povědomé. Hned poté, co otevřela, došlo jí, že svůj kabinet zná velmi, velmi dobře. Prožila tady hned dva románky - kdysi dávno, se spolužákem Denverem, což skončilo velmi nevinně a pak o několik měsíců později s Jackem. Tam už to zdaleka tak nevinné nebylo. Zasmála se nahlas a otočila se na Tea.
“Díky, Teo. Tady se mi bude líbit,” řekla skřítkovi stále s širokým úsměvem. On jí úsměv oplatil, a s výrazným: “Dobrou noc, slečno!” se přemístil pryč. Ona zavřela dveře, odložila těžkou ministerskou bichli a růžové desky a konečně tak ulevila křečovitě staženým svalům. Pak si dala si ruce v bok a rozhlédla se po místnosti. O tomhle bude muset Jackovi napsat.
Zvědavě si prošla celou místnost. V zadní části stál paravan, za kterým byla postel se závěsy, ne nepodobnými těm z mrzimorské ložnice. Vedle byl noční stolek a u něj stál Katein kufr. Ostatní věci už byly takové jaké si je pamatovala. Místnost dělil velký pracovní stůl a kousek u vchodu byla sedačka, stále stejná, s tmavě červeným potahem.
Někdo si dal opravdu práci a celou místnost krásně vyčistil. Zajímalo ji, jestli to byl také Teo, nebo s tím měli starosti i další skřítci.
Na to, jak byl pokoj velký, tam bylo dost málo nábytku. Kate byla vždycky zvyklá spát na hradě v ložnici s dalšími děvčaty, tak jí její místnost připadala až nepřirozeně prostorná. Chvíli ještě stála uprostřed a rozhlížela se, pak si zašátrala v kufru pro osušku a s myšlenkou na to, jak by bylo prima mít vlastní soukromou koupelnu, vyrazila k prefektským umývárnám nedaleko mrzimorské společenské místnosti. Dávala si záležet, aby neztratila cestu a aby také v setmělých chodbách nikoho nepotkala. Obojí se jí podařilo a když se vrátila zpátky a zalezla do postele, překvapivě měla příjemně vyčištěnou hlavu.
Možná za to mohlo tohle místo, které si stále prohlížela s úsměvem, nebo fakt, že dneska konečně mohla Severusi Snapeovi říct, co si myslí. Dneska měla navrch ona. Byla si jistá, že se to může denně obracet a že tyhle hry na kočku a na myš můžou oni dva nejspíš hrát až do té doby, než jeden z nich umře (respektive než jeden toho druhého zabije), ale dnes zvítězila ona a - jak si s nemalou hrdostí uvědomila, než zavřela oči - to je dobrý začátek.
Probudila se nepřirozeně brzy ráno. V posledních letech byla spíš nočním člověkem - práce v baru i v nemocnici ji to naučila. Ale v Bradavicích byla kdysi zvyklá budit se před šestou, to ještě chodila před snídaní běhat. Nejspíš se jí staré dobré časy podvědomě připomněly. Navíc v ložnici bylo světlo - působilo přirozeně, ale bylo kouzelné, nikde nebylo žádné okno. Spát už nemohla, tak se zvedla, opět proběhla prefektskou koupelnou a vyrazila k Velké síni.
Už po cestě v ní znovu začala stoupat nervozita. U snídaně nejen že zase uvidí Severuse, ale patrně s ním bude sedět u učitelského stolu. Nebo kde jinde? Má si sednout mezi mrzimorské studenty?
Najednou si zase začala připadat nepatřičně. Ale Umbridgeová ji na snídani očekávala, nemůže se prostě otočit a do Velké síně nepřijít. Taky by to mohlo pro někoho znamenat, že se bojí, což odmítala dopustit, i když to vlastně byla pravda.
Hned po vstupu do Velké síně na ni profesorka zamávala a ukázala na židli vedle sebe. Severuse si samozřejmě nešlo nevšimnout a také si nešlo nevšimnout, že u stolu chyběl Brumbál. Kate doufala, že by ho mohla alespoň pozdravit, i když měla upřímně trochu obavy i z rozhovoru s ním. Co když si bude myslet totéž jako Snape a bude na ni mít vztek? Co když jejímu případnému vysvětlení neuvěří?
Zaplašila myšlenky na Brumbála s tím, že má před sebou mnohem aktuálnější problémy, a sedla si k profesorce.
“Jak jste se vyspala, Kate? Kdy začnete se svou prací? Už jste si přečetla ministerské požadavky? Ukázal vám profesor Snape vše potřebné?”
Kate netušila, na kterou z otázek odpovědět dřív, tak využila toho, že se při zmínce jeho jména Severus otočil směrem k nim. V jeho výrazu nebylo znát vůbec nic neobvyklého.
“Ano,” usmála se. “Profesor Snape mi vše ukázal. Domluvili jsme se, že přijdu do učebny lektvarů dnes po vyučování a pustím se do toho. Materiály budu studovat dopoledne nebo po nocích.”
“Výborně,” usmála se profesorka svými ostrými zuby a nabídla jí džbánek dýňového džusu. “Času dost, není třeba nikam spěchat.”
Koutkem oka Kate postřehla Severusův výraz, tak se usmála ještě víc a nechala si od Umbridgeové nalít plnou sklenici.
Snídani sice zvládla s širokým úsměvem na tváři, ale netušila, kdy si naposledy připadala podobně nepatřičně. Jestli má takhle na stupínku před všemi studenty školy jíst tři jídla denně, tak se z toho zblázní. Jen co odložila prázdný talíř, víc než ochotně se vymanila z dosahu všech zvědavých studentských pohledů a zamířila zpátky do ložnice.
V tu chvíli ho potkala poprvé. Šel v doprovodu dívky s rozčepýřenými vlasy a kluka, který musel být další Weasley. Škrábal si nervózně hřbet pravé ruky a něco jim tiše vyprávěl, dával si záležet na tom, aby to nikdo další neslyšel. Nejspíš vycítil, že ho ona sleduje, tak se ve vyprávění zarazil a podíval se na ni, následován pohledy obou svých kamarádů. Pokusila se o krátký úsměv, odvrátila zrak a šla dál. Nechtěla na sebe zbytečně poutat pozornost Harryho Pottera, toho kluka, který má zřejmě teď svých starostí opravdu dost i bez jejích zvědavých pohledů.
Zaběhla k sobě do kabinetu, přitáhla si na sedačku všechny materiály a dřív, než se do nich začetla, obarvila odporně růžové desky na decentní černou. Aspoň už přestala mít dojem, že potřebuje píchnout inzulin pokaždé, když se na ně podívá.
Ministerské pokyny byly něco tak neskutečně nudného, že jí to ze všeho nejvíc připomnělo hodiny dějin čar a kouzel. Ona byla naštěstí tak zvyklá ze školních let, že udržela pozornost skoro celé dopoledne. Už po přečtení prvních kapitol jí došlo, že celá ta její inspekce, nebo jak tomu kdo chtěl říkat, bude obří problém. Byla si skoro jistá, že většina lektvarů ve Snapeově učebně má rozhodně stupeň nebezpečnosti 3 a víc, velmi pravděpodobně by našla jen pár takových, které mají stupeň nižší. Takže jí bylo jasné, že jí práce bude stát hromadu maskování a opravdu velké úsilí, aby na to Umbridgeová skočila bez zbytečných všetečných otázek. Zároveň to samozřejmě znamenalo, že budou muset být i lektvary, které se okamžitě Snapeovi z učebny zabaví. Zdaleka ne ty nejvíc nebezpečné, ale ty, co budou někde na hranici, aby to působilo věrohodně. Kate si uvědomovala, že na to má čas a že nesmí být za žádnou cenu zbrklá, aby byla její mise úspěšná, ale věděla, že klacků pod nohy jí přistane větší než malé množství.
Jestli se to povede, bude to úspěch jejího života. A jestli ne… no, tak ponese následky. Radši nechtěla ani pomyslet na to, jaké.
Oběd ve Velké síni ještě zvládla, ale mezi hlavním jídlem a dezertem už nenápadně naznačila, že večeři nejspíš vynechá, protože bude studovat ministerské pokyny. Zvolila slova dobře, Umbridgeovou na nich totiž zaujalo nejvíc slovo “ministerské”, takže se jen usmívala, kývala a na Kateinu plánovanou absenci u večeře nijak nereagovala. Dívka se vytratila opět mezi prvními, zalezla k sobě a dál procházela materiály. Když o několik hodin později zazvonilo na konec vyučování, připadala si jako voják, který se chystá do boje. Vše měla perfektně připravené, ministerskou bichli v podpaží, odhodlaný výraz. Jde se na to.
Z učebny lektvarů ještě odcházelo několik prváků, když se přiblížila, takže dveře byly otevřené. Vešla dovnitř a seznala, že Severus sedí za stolem a něco opravuje. Odkašlala si, aby na sebe upozornila, ale ani k ní nezvedl zrak. Jen chvíli přestal v psaní a když nic neříkala, pokračoval dál. Položila si svoje věci na jednu z kamenných lavic a rozhlédla se, kde začne. Nikdy dřív si neuvědomovala, kolik tam těch lahviček, lektvarů, odvarů a přísad, vlastně je. Zvolila si jednu ze stěn s policemi a pustila se do práce. Jen jednou jedinkrát se po Severusovi otočila, když na sobě cítila jeho zrak, ale už se dávno koukal zase do svých pergamenů a nedal na sobě nic znát. Nereagovala na to a pokračovala v práci.
Ignorance byla na začátek dobrá. Vlastně téměř žádaná. Kdyby se měla hned potýkat s takovým množstvím lektvarů (který každý sám o sobě byl problémem) a zároveň s jeho nepříjemnými poznámkami, mohlo by to dopadnout hodně špatně. Tak byla vděčná i za to umělé a chladné ticho a pokoušela se ze všech sil, aby ji jeho přítomnost tolik nerozptylovala.
Po dvou hodinách práce usoudila, že už má z toho všeho hlavu jak balón a že to patrně na první den stačí. Udělala si k sobě hromadu poznámek, které stejně měla v plánu později zpracovat, tak se nebála, že by se po večerech mohla nudit. Složila si věci a měla se k odchodu.
“Zavři za sebou,” řekl jí, když procházela dveřmi. Zarazila se a v první chvíli mu snad i chtěla něco odpovědět, ale nakonec jen uposlechla jeho požadavku (což by koneckonců udělala tak či tak), odnesla si věci do své ložnice a bez povědomí o tom, jestli je ve Velké síni už večeře na stole, zamířila do kuchyně.
Skřítci, i když měli hodně práce, ji přivítali s nadšením. Snažila se rozpoznat, jestli je mezi nimi Teo, ale vypadali všichni tak moc podobně, že neměla nejmenší tušení. Ač by byla vděčná jen za pár chlebů k večeři, dostala zásoby jídla na několik dní dopředu, tak párkrát upřímně poděkovala a za halasného “není zač, slečno”, “přijďte zase, slečno” a “rádo se stalo, slečno” opustila kuchyni, přeběhla k sobě do kabinetu a mezi hromadou jídla se pustila zase do práce.
Ještě dlouho pak hleděla do svých dokumentů a lámala si hlavu s tím, jak tak obrovské množství nebezpečných lektvarů Umbridgeové zatají. Zapsala zatím oficiálně necelou stránku těch, které byly v pohodě, ale měla ještě své dvě soukromé stránky plné těch problematických.
Naštěstí se zdálo, že jí Umbridgeová nevěnuje příliš velkou pozornost. Po třech dnech se začala vyptávat na situaci, ale Kate jí prozatím uklidnila prvním nevinným lejstrem a s větou: “Učebna zatím vypadá bezpečně.” jemně poukázala na to, že jinde to bude dost možná horší. Z nebezpečnějších lektvarů zatím vybrala tři, o kterých si byla jistá, že je Snape musí někam ukrýt, ale nevěděla, jak mu to sdělit. Prozatím se pokusila nevšímat si toho a pracovat dál.
Snape do konce prvního týdne volil mlčení, občas na ni něco vyštěkl, jako první den. Vždycky byl v místnosti přítomen a nikdy otevřeně neprotestoval. Jen ji občas bedlivě sledoval a nebo se ironicky uškliboval, když zkoumala nějaký lektvar. Patrně se domníval, že ona tápe v názvech nebo použití, ve většině případů jí ale běželo hlavou, kterému nevinnému lektvaru se tahle ministerská “čtyřka” podobá nejvíc. O víkendu si pak dovolila přestávku od jeho nepříjemných pohledů a obě dvě odpoledne strávila v knihovně v oddělení s omezeným přístupem. V neděli večer, když si šla lehnout, zhodnotila první týden úspěšně, ale zároveň jí také bylo jasné, že ten další už tak úspěšný být nemusí. Potřebovala už Umbridgeové přinést nějaké lektvary, aby profesorka nepojala podezření. S myšlenkou ‘ten most překročíme, až k němu dojdeme’ se obrátila na bok a neklidně usnula.
V pondělí odpoledne po dvou hodinách opakovaného zarytého mlčení obou přítomných Kate pochopila, že přecházení mostu už se nevyhne. Vzala pět lahviček, které hodlala odnést Umbridgeové, položila je před Snapea na stůl a když k ní otráveně zvedl oči, promluvila jasným a zřetelným hlasem, jako při nějaké zkoušce.
“Tyhle budu muset odnést.”
“Budeš muset?” zeptal se jedovatě.
“Ano,” odpověděla mu.
“Ne,” řekl klidně a opět se sklonil ke své práci.
“Mám dojem, že jsme si nerozuměli, Severusi,” prohlásila a natáhla k lahvičkám ruku. “Vezmu si je, ať se ti to líbí nebo…”
Vstal tak prudce, že sebou trhla a ruku stáhla.
“Neodneseš odsud vůbec nic,” řekl rázně a jí se rozbušilo srdce strachy.
Pokusila se nedat na sobě nic znát a proklínala se za svoje obavy. Navzdory všem instinktům se k němu opět přiblížila tak, že na sebe přes desku stolu hleděli jako dva supi, obličeje jen kousek od sebe.
“Nikdo se tě na názor neptal,” zasyčela. “Vezmu tyhle lektvary profesorce Umbridgeové.”
“Proč?!” zeptal se tiše po chvilce váhání. Věděla, že se ptá na něco jiného, než na co reaguje.
“Ty víš, proč,” odpověděla mu stejným tónem.
Severus ji chvíli propaloval pohledem a ona se držela, aby neuhnula. Pak se nadechl a narovnal se, takže mezi nimi vznikl větší prostor. Ona o pár vteřin později na druhé straně stolu udělala totéž. Vypadal, že o něčem přemýšlí, pak pokýval hlavou. Podíval se na lahvičky a vzal jednu z nich do dlaně.
“Fajn,” řekl po další chvíli rezignovaně a natáhl ruku ke Kate. “Vezmi si to. Očividně potřebuješ kredit víc než my ostatní.”
Byla jenom hloupá. Ne, že by si Severuse přestala hlídat, ale tohle ji prostě nenapadlo. Sáhla po lahvičce, ale než ji stačila uchopit, profesor ji pod jejími prsty pustil, takže spadla na kamennou zem a roztříštila se na tisíc kousků. Kate cítila, jak jí kapičky z lektvaru propalují podrážku bot, ale nehla se ani o krok.
Snape zakroutil hlavou. “Nešikovná, jako vždycky…” poznamenal kousavě.
Nereagovala na to, nadechla se a pokusila se natáhnout pro zbytek lektvarů, jenže Severus byl opět rychlejší. Svým předloktím je shrnul prudce do strany, takže popadaly stejně, jako ten první. Tekutiny se začaly mísit, syčet a bublat, ale ani Kate, ani Severus se na ně nepodívali, ač si jejich reakcí byli oba dva dobře vědomi.
“Velmi dospělé,” poznamenala dívka a pokusila se ironický úšklebek.
“Řekl jsem ti, že odsud neodneseš vůbec nic.”
“A já jsem ti řekla, že na tvůj názor se nikdo neptal.” Zakroutila hlavou, otočila se a zamířila k jedné z polic. “Jak chceš...” začala, ale nedořekla to, protože v tu chvíli polička, ke které mířila, explodovala.
Kate se vyděsila tak moc, že uskočila stranou a narazila do skleněné skříně s přísadami. Rozklepaně se o ni opřela, aby nalezla ztracenou rovnováhu a otočila se. Nechtěla to nechat jen tak, rozhodla se reagovat, ať už to bude hloupé nebo ne. Mlčet by bylo hloupější. Jenže v tu chvíli, kdy se zvládla narovnat a znovu mu čelit, ocitl se přímo u ní. Tak blízko, jako už dlouho ne. Chtěla sáhnout po svojí hůlce, ale neúspěšně, chytil ji za zápěstí a zkroutil jí ho tak dokonale, že se nemohla ani pohnout.
“Nesahej na mě,” řekla mu. Uvědomovala si víc než dobře, že její hlas už jí dávno nepatří. Že Severus dobře ví, jak je vyděšená. Že mu musí být jasné, že nejvíc ze všeho si přeje utéct jako malá holka.
Trochu svůj stisk povolil, ale přiblížil se k ní ještě víc a svým tělem jí nedával možnost úniku. Pořád se mu dívala do očí. Musí to vydržet, prostě musí.
“Co si přesně dokazuješ?” sykla na něj. “Že umíš rozbíjet věci? Gratuluju, jsi opravdu génius. Ničit si svou práci, to jen tak někdo neumí.”
“K čertu s mojí prací,” zavrčel. “Řekl jsem, že nic neodneseš, tak nic neodneseš. Co budeš dělat teď, půjdeš na mě žalovat paní učitelce?”
Reálně ji to přinutilo se zamyslet. Neměla totiž nejmenší tušení, jak docílí toho, aby mohla z učebny něco odnést, aniž by o tom Umbridgeové řekla. Bude tam chodit krást v noci? Nebo ho profesorce opravdu napráská? Tím by ale potopila hlavně sama sebe. A všechno, v co věří, taky.
“Tebe zvládnu i bez ní,” ucedila nepřesvědčivě.
Snape se nepěkně usmál. “Uvidíme,” řekl tiše a naklonil hlavu lehce na stranu. “Ale teď, když už si tady tak příjemně povídáme, řekni mi, co tu vlastně děláš.”
“Kontroluju a hodnotím tvojí práci,” odpověděla o poznání klidněji a stále ještě z něj nespustila zrak.
Přimhouřil oči. “Nemám tušení, kde jsi sebrala tu drzost ukázat se tady,” pokračoval bez reakce na její větu. “Obvykle ti vidím až do duše, Littletonová, ale najednou si nejsem jistý. Co jsou tvoje úmysly? Může to být nebetyčná hloupost, může to být jen velmi, velmi špatná úvaha... A nebo ještě něco jiného? Co kdybych se prostě... podíval?”
Kate chvíli trvalo, než si uvědomila plný význam toho, co Severus právě pronesl. A když jí to došlo, strnula jako by ji někdo přimrazil. Vzpomněla si na den, kdy mu sama - dobrovolně - věnovala svoje myšlenky. Tehdy byla někdo úplně jiný, někdo příliš mladý, příliš naivní a příliš lehkomyslný. Teď věděla, že něco takového nemůže udělat. Zírala dál do jeho očí, ještě vteřinu, dvě, tři… a pak konečně sklopila pohled. Bitva skončila.
Povýšeně se usmál a ještě chvíli si vychutnával své vítězství. Pak pustil její ruku a o krok ustoupil. Natáhl se pro její desky s ministerskými lejstry a vrazil jí je do hrudi tak, že je musela chytit. Pak ji dobrácky poplácal ji po rameni.
“Uvidíme se zítra, slečno Littletonová,” řekl pobaveně.
A ona se nezmohla na nic jiného, než se otočit a se stále sklopeným pohledem odejít z učebny.
Kapitola 7
1 komentář:
Už předem jsem věděla/tušila, že Kate bude ubytovaná v tom legendárním kabinetě, alespoň má nějaké bezpečné a příjemné místo, kde může pobývat.
Její první setkání s Harrym jsem si představovala jinak, například, že ho potká někde na chodbě po nocích, mohla by se s ním někde srazit v tajných chodbách, jako se jí to kdysi povedlo se Snapem. No jsem zvědavá, zda tam bude nějaká linie s ní a Harrym. Přitom si úplně umím představit, co si Harry myslel, když jí viděl "Co to zas přijelo za nánu z ministerstva" :D
Asi jsem nějaká vadná, ale vyloženě se vyžívám v konfrontaci mezi Snapem a Kate. Snape se doslova chová jak malý děcko.
Okomentovat