Kate se na sebe snad dvacet minut dívala do zrcadla. Byla v koupelně celkově už tak dlouho, že Jack, který se chystal do práce, začínal mít pomalu obavy.
“Co tam tak dlouho děláš?” zaklepal na ni. “Jedeš do své bývalé školy, není to mezinárodní vysílání, tak to s tím mejkapem nepřeháněj!”
Vzal za kliku a když zjistil, že není zamčeno, vstoupil dovnitř. Podívala se na něj skrz zrcadlo s očima plnýma obav a on ji zezadu objal.
“Z čeho jsi tak nervózní?” zeptal se a dal jí pusu na tvář.
“Pořád vypadám jako školačka,” odpověděla mu téměř pravdivě. “Neříkej mi, že se tam nebudu jako školačka zase cítit.”
“Máš to v hlavě přeházené, lásko,” zasmál se Jack. “Tys nevypadala jako školačka ani předtím, natož teď. Neznám nikoho, kdo by v sedmnácti byl tak dospělý, jako jsi byla ty. Navíc…” Chytil ji za ruku a otočil k sobě tak, aby s ní mohl mluvit tváří v tvář. “... nebude to na dlouho. A můžeš tím zachránit mnoho lidských životů.”
Ušklíbla se na něj. “Nebudu doma na naše oficiální výročí.”
“To už je holt riziko povolání. A vzhledem k tomu, jak děsně ráda ho slavíš, připravím lože posypané okvětními plátky na jindy.”
“To si zkus.”
“Možná jen ze zvědavosti,” zasmál se. “A teď už se přestaň prohlížet v zrcadle, vypadáš skvěle, dospěle a oficiálně. Připravená zkontrolovat tisíce lektvarů.”
“Děkuju ti,” usmála se na něj upřímně.
“Ať ti to jde. A tentokrát mi zkus aspoň jednou napsat.”
“Zkusím, ale nic nezaručuju.”
“Známe své lidi…”
Chytil ji a vytáhl z koupelny. Popadl její kufr, dal jí ho do ruky a do druhé jí naaranžoval hůlku, jako nějaké loutce. Pak své dílo prohlédl, zakýval uznale hlavou a pobídl ji.
“No tak šup, na co čekáš?”
Přistoupila k němu a dlouze ho políbila. “Dám ti vědět, kdy se vrátím.”
“Nemůžu se dočkat.”
Stiskla svůj kufr pevněji a s jedním švihnutím hůlky se přemístila na nástupiště 9 a ¾ . Mohla se objevit rovnou u Bradavic, ale měla dojem, že když pojede vlakem, bude mít víc času se připravit. Zapadla do kupé, schoulila se tam, že nebyla skoro vidět, a za chvíli už pozorovala ubíhající krajinu kolem.
Teď se ještě mohla chovat jako vyděšená malá holka, za pár hodin už z ní musela být dospělá a sebevědomá… pracovnice ministerstva kouzel. Když tak seděla ve známém vlaku, uvědomila si, jak moc se její příjezd podobá každému, který za těch sedm let studia absolvovala. Už jako prvňačka věděla, že ve vlaku ještě může dát najevo svůj strach, ale v momentě, kdy překročí práh Bradavic, už na ní nesmí být nic znát. Už bude velká holka, velká studentka, která má mít na mysli jiné věci, než obavy z neznáma. Velmi záhy její obavy z neznáma přešly v obavy ze Snapea a z toho, jak ji bude soudit on.
A teď… uvědomila si až s bolestivě staženým žaludkem… je to vlastně úplně stejné. Na jeho názoru nemělo záležet, ale ona se bude muset prát se všemi silami světa, aby na jeho názoru skutečně nezáleželo. Udržet si pod jeho dohledem víru sama v sebe, to bude ten největší problém.
A nebo třeba taky ne… už koneckonců byla dospělá. Měla dobrou práci, studovala dálkově mudlovskou školu, která ji dávala hodně znalostí a široký rozhled v tom větším světě, ať už by tomu sebestřední kouzelníci odmítali takhle říkat. Měla už úplně jiné představy o životě. Měla skvělý vztah a těšila se, až se do něj po tom všem vrátí zpátky. Možná to byl jen další školní test, který musí v životě splnit, aby konečně měla nárok na klid. Třeba její poslední setkání se Severusem vyvolalo tak moc otázek, že to potřebovala nějak shrnout a ukončit. Ne jako vyšinutá studentka, v jejíž hlavě pobíhají pomatení panáčci zleva doprava. Ale jako dospělá a sebevědomá žena.
Když vystupovala na setmělém nádraží v Prasinkách, už si připadala mnohem lépe. Většina kouzelníků přece nemá moc možností vrátit se do Bradavic. A i když ona byla asi poslední, kdo by o to doopravdy stál, rozhodla se to pojmout jako privilegium. A třeba opravdu měla možnost něco změnit a někde alespoň trochu přiložit ruku k dílu, když to bylo potřeba. Kdo ví, kde kdo nasazuje svoje životy, aby ochránil kouzelnickou společnost před Pánem zla a ona tady fňuká kvůli pár lektvarům a kvůli setkání s bývalým učitelem. To je zkrátka jen hloupé.
Šla po úzké klikaté cestičce lesem, kufr na kolečkách za ní drkotal. I když už byla daleko z dosahu mudlovských očí a už téměř pod rouškou noci, stále si ještě odmítala vypomoci hůlkou. Prošla zatáčkou a za ní se zjevil hrad v celé své kráse. Chvíli stála a pozorovala ho v němém údivu. Stále ji tento výjev nepřestával brát dech. Mávla hůlkou a místo obcházení celého jezera, se přemístila přímo před bránu s okřídlenými kanci.
Vlastně netušila, jak se dostane dovnitř. Profesorka Umbridgeová o jejím příchodu samozřejmě věděla, ale netušila, kdy přesně přijde. Kate bránu zažila vždy jen otevřenou dokořán, když byly víkendové návštěvy Prasinek. Teď se podívala nahoru na masivní zámek, na který by sotva dosáhla i kdyby měla klíč, a zaváhala. Zvedla hůlku, ale zkoušet na bránu alohomora jí přišlo divně pošetilé. Jen, co se ale špičku hůlky přiblížila k chladnému kovu, vzduch těsně kolem brány se zatetelil, jako by z ní sálalo horko. Chvíli to sledovala, ale pak málem vyskočila z kůže, když se těsně vedle brány ozvalo prásknutí a někdo - nebo spíš něco - se přemístilo vedle ní.
“Slečna Littletonová?” zeptalo se ušaté stvoření a ona kývla hlavou.
“Pojďte dál,” uklonil se domácí skřítek až k zemi, lusknutím odemkl bránu a nechal Kate projít. Pak se ozvalo ještě jedno lusknutí a brána se zase zavřela.
Skřítek hopkal před ní, jak se rozešla směrem ke vstupním dveřím, velké uši mu vlály kolem hlavy. Pak se otočil a vytřeštěně se na Kate podíval.
“Teo je neomalený!” vypískl vyděšeně. “Teo madame Littletonové nepomohl s kufrem!”
“To je v pořádku, Teo,” usmála se Kate. “Ani ta madame není potřeba.”
“Ne, ne, ne,” praštil se skřítek vší silou pěstičkou do hlavy. “Teo teď musí plnit pokyny profesorky Umbridgeové, Teo je neplní dobře!”
“Fajn, fajn,” vyděsila se Kate a dala skřítkovi do malé ručky madlo od svého velkého kufru. Teo na místě zmizel a Kate si trochu oddechla. Alespoň nebude mít při vstupu do školy doprovod. Ušla ale sotva dva kroky, když se zadýchaný skřítek vrátil.
“Teo vám zapomněl říct, že máte své věci uložené bezpečně v ložnici ve svém kabinetě.”
“Kabinetě?” vytřeštila oči. Vlastně vůbec nepřemýšlela nad tím, kde bude spát. Asi měla představu, že se vrátí do mrzimorských ložnic. Ale ona bude mít svůj kabinet? To neznělo hrozně.
“Teo vás tam dovede, až dostanete pokyny od madame Umbridgeové.”
“Dobře, díky, Teo,” usmála se Kate a očekávala, že skřítek opět zmizí. Ten na ní ale zůstal zírat s široce rozevřenýma očima.
“Můžete dovnitř, slečno,” usmál se a pokynul k velkým dveřím.
Kate pocítila bodnutí obrovské nervozity. Chtěla ještě malou chvilku stát a psychicky se připravit na všechno, co může najít za dveřmi bradavického hradu. Teď na sobě ale stále cítila skřítkův vykulený pohled, tak se zhluboka nadechla, pak ještě jednou… a se třetím nádechem se opřela do velkých dveří. V tu chvíli se za jejími zády teprve ozvalo prásknutí, jak Teo zmizel.
Kate otevřela a hned v první vteřině ucítila známou vůni bradavických chodeb. Jako by neuplynul ani den od chvíle, kdy tu byla naposledy. Uviděla velké přesýpací hodiny s kolejními body - Nebelvír aktuálně prohrával na celé čáře, Zmijozel byl opět ve vedení. Ze dveří do Velké síně odcházelo několik studentů, které neznala. Ohlédli se po ní, ale nevěnovali jí pozornost a zamířili do sklepení. Na schodech do prvního patra zahlédla nejdřív dvě rudé skvrny a pak sestupující Weasleyova dvojčata. Dívala se na ni podezíravě.
“Ahoj,” usmála se Kate vděčně, že vidí alespoň trochu známé tváře.
“Ahoj, řekli oba kluci unisono, podívali se na sebe a znovu na ni.
“Vy si mě asi nepamatujete, co?”
“Nechodila jsi s bráchou?” zeptal se jeden.
“Ne, teda… jako… ano, s Billem, ale jen do ročníku. Jak se má?”
“Dobře,” odpověděli opět najednou. Kate se cítila hodně zvláštně. Znala kluky jako malé prváky a nikdy nepůsobili takhle strojeně. Ne, že by s nimi tehdy trávila čas, aby je stihla nějak víc poznat, ale tohle chování se jim rozhodně vůbec nepodobalo.
“Četla jsem o vašem bratrovi Percym,” snažila se nahodit konverzační tón. “Dotáhl to docela vysoko, že?”
Oba se na sebe podívali a Kate v tu ránu pochopila, že to patrně nebylo to nejlepší téma na prolomení ledů.
“Hm,” řekl zase jeden z nich.
“Hledáš někoho?” zeptal se ten druhý.
“No, ano. Profesorku Umbridgeovou,” usmála se Kate. Hned v zápětí zalitovala, že to udělala.
“V kabinetě obrany,” odfrkl si znechuceně jeden z bratrů.
“Jasně… Tak… díky,” řekla nejistě a měla se k odchodu.
“Není zač,” zaznělo opět unisono a Kate rychle zamířila ke schodům, radši se ani neohlédla.
No, poznamenala pro sebe, když stoupala do třetího patra. Jedno trapné setkání už máme za sebou. Snad už to o moc horší nebude.
Zaklepala na dveře kabinetu profesorky Umbridgeové. Zevnitř se ozvalo slaďoučké: “Dále.”
Tak stiskla kliku a vešla dovnitř.
Při prvním pohledu po místnosti nabyla nepřekonatelného dojmu, že se ocitla v intimních otvorech víly Zvonilky. Všechno bylo růžové tak nechutným způsobem, že jí z toho okamžitě začaly bolet zuby. Mezi těmi naducanými polštářky, růžovými tapetami a porcelánovými talíři s bílými koťaty byla malá růžová Umbridgeová sotva k rozeznání.
“Slečno Littletonová, výborně, výborně!” zašveholila žena a s téměř mužškou silou jí stiskla ruku na pozdrav. Ukázala tak dlouhé a špičaté růžové nehty. Kate přísun té barvy nepřestával udivovat a stále se rozhlížela kolem dokola.
“Nuže?” usmála se Umbridgeová, když sledovala její výraz.
“Velmi… působivé, paní profesorko,” pokusila se o úsměv Kate.
“Že? Tady v Bradavicích je vše neskutečně pochmurné, dalo práci dát tomu trochu života!”
“Tomu věřím,” řekla Kate naprosto upřímně. Naprosto upřímně by ale také přiznala, že by radši volila smrt, než bydlet v takovéhle troše života.
“Přejdeme hned k věci, jak jistě chápete, jako vrchní vyšetřovatelka mám nesmírně málo času. Poměry v Bradavicích jsou na velmi špatné úrovni, ještě že se ministerstvo rozhodlo do toho vložit, jinak bychom dopadli všichni špatně, to mi můžete věřit.”
Kate jen konsternovaně přikývla. Umbridgeová sáhla na stůl a podala jí naditou složku v růžových deskách. Dívka desky převzala a rychle očima pročetla názvy jednotlivých kolonek. Stálo tam:
NÁZEV LEKTVARU, MNOŽSTVÍ, POUŽITÍ, PŘÍSADY A JEJICH NEBEZPEČNOST, HODNOCENÍ DLE MINISTERSKÝCH KATEGORIÍ, VLASTNÍ POZNÁMKY
Podívala se i na další listy a zatímco je procházela, Umbridgeová se dala do vysvětlování.
“Ministerské kategorie naleznete zde,” podávala Kate bichli velikosti a váhy cihlové zdi na Příčné ulici. “Pokud zde lektvar nenajdete, doplníte hodnocení dle podobnosti s jinými lektvary, uvedete s jakými a připojíte všechny rozdíly v účincích. Pokud naleznete nějaký lektvar, který je v kategorii nebezpečí na úrovni tři a výše, okamžitě ho zabavíte a přinesete přímo do mých rukou. Je to jasné?”
“Ano,” kývla hlavou, ve které se jí hned vyrojily tisíce možných scénářů a otazníků. “Jak ale můžu…” zarazila se, když se ozvalo zaklepání.
“Dále,” zašveholila opět Umbridgeová a Kate z toho hlásku pocítila nutkání na zvracení.
“Chtěla jste se mnou mluvit…”
“... paní profesorko,” už zaznělo o poznání tišeji. Kate se střetla se Severusovým pohledem a on na jednu dvě vteřiny zaváhal, než za sebou zavřel dveře.
Umbridgeová si toho naštěstí nevšimla a spustila: “Ano, Snape, říkala jsem vám, že mi přijde posila z ministerstva na ty vaše lektvary.”
Kate otevřela pusu, aby ji opravila, že není z ministerstva, ale když viděla Severusův výraz, radši zase rychle sklapla.
“Rozumím,” zavrčel Severus a dál provrtával Kate pohledem. Umbridgeová mezitím brebentila dál.
“Projde všechny lahvičky kus po kusu, ohodnotí je, vytvoří rejstřík a doručí mé osobě. Vy jí budete nápomocen, pustíte ji do svých soukromých zásob a nebudete jí bránit navštěvovat vaše hodiny. Pokud budou jakékoliv problémy, budete se oba zodpovídat přímo mně. Je to jasné?”
“Naprosto jasné,” řekl Snape vražedným tónem. Kate jen přikývla a stále se snažila statečně vzdorovat jeho pohledu.
Umbridgeová měla očividně tak dobrou náladu, že si prudkého ochlazení v místnosti vyvolaného Snapeovým pohledem, vůbec nevšímala. Kate napadlo, jestli by si všimla, kdyby se z ní najednou stala kostka ledu, což nebylo vůbec vyloučené.
“Vlastně jsem vás ani nepředstavila, tohle je Kate Littletonová. Kate, učitel lektvarů, Severus Snape.”
Kate nepromluvila, jen kývla hlavou, ale Snape zavrčel: “My se známe.”
Umbridgeová tázavě pozvedla obočí, pak se zářivě usmála. “No… tedy, jistě, vždyť jste slečnu Littletonovou učil. Měla prý vynikající z lektvarů, to tedy bylo pod vaším vedením, musíte být jistě velmi pyšný.”
Severusovi v obličeji zacukal sval. “Nemáte ani tušení,” prohlásil a pak se konečně otočil pohledem na Umbridgeovou. Kate usilovně předstírala, jako že nic a snažila se někde nalézt barvu, která se jí vytratila z obličeje. Kolem bylo růžové dost, třeba by si mohla trochu vypůjčit.
“Ještě něco?” zeptal se ledově Snape.
“Ano, samozřejmě,” usmála se Umbridgeová. “Půjdete a ukážete hned slečně Littletonové, kde může všechny lektvary nalézt. Spoléhám na vás, že jí připravíte příjemné prostředí pro práci.”
Kate kromě barvy z obličeje ztratila i hlas. Pokusila se nasucho polknout, ale nepovedlo se jí ani to.
Snape chvíli propaloval Umbridgeovou pohledem, pak přikývl a vyrazil ke dveřím. Na Kate se už ani neohlédl. Ještě vycvičená ze školních let, nezaváhala ani vteřinu, než se vydala za ním.
“Uvidíme se u snídaně, slečno Littletonová!” zatrylkovala za ní profesorka, když za sebou zavírala dveře.
Srovnat krok se Severusem nikdy nebylo nic moc snadného, Kate se ale držela statečně, aby mu nedala sebemenší záminku k posměchu. Šli vedle sebe beze slova a ona tušila, že to přestane být beze slova přesně v ten moment, kdy sejdou do sklepení a kolem nich už nebudou procházet studenti. Nespletla se.
“Co si přesně myslíš, že děláš?” zavrčel, aniž by se na ni podíval.
“Máš na mysli něco konkrétního?” zeptala se ho konverzačním tónem. Povedl se jí dokonale.
“Takhle splácíš svoje dluhy? Jako ministerský pudl?”
Kate se na něj podívala s pozdviženým obočím. Nějakou chvíli před odjezdem věřila, že bude mít možnost všechno mu vysvětlit. Že mu řekne, proč tam je, že si u něj bude moct vykoupit ztracenou důstojnost. Teď jí ale jeho otázka zahýbala vnitřnostmi. Když se on ani nenamáhá přemýšlet nebo předpokládat, že by mohla přijet v dobrém, proč by mu to měla vyvracet? Jeho smýšlení o ní nevyvolala ona, plynulo jenom z jeho zabedněnosti.
“Do mých dluhů tobě ale vůbec nic není,” řekla mu klidně.
Otočil se na ni tak prudce, až se skoro lekla. Nedala to na sobě ale znát, zastavila se naschvál o malý krůček později a líně k němu obrátila zrak.
“Vážně?” zavrčel. “Budeš strkat nos do mých věcí, referovat o nich ministerstvu a mně po tom nic není?”
“Přesně tak,” přimhouřila oči. “A víš proč to dělám? Protože můžu. A tebe se nikdo na názor neptal. Tak radši pojď a nedělej z toho scénu.”
“Zapomeň, že tě nechám slídit v mých věcech.”
“Jak myslíš,” pokrčila Kate rameny a nechala v tónu jen malou stopu po výhružce. Severus se na ni podíval s čistou nenávistí v očích.
“Myslíš si, jak jsi geniální, že se vrátíš takhle a máš všechno, co jsi vždycky chtěla, přímo u nosu…” zasyčel a přišel o krok blíž. Odmítla couvnout tak, aby stála zády úplně u stěny, napřímila se a vzdorovala mu pohledem. “Ale ujišťuju tě, že si jen chvíli nebudeš hlídat záda, Littletonová, a půjdeš ke dnu.”
“Jak myslíš,” řekla překvapivě klidně. “Jen mi ještě řekni jednu věc, Severusi. Jaký je to pocit, když se ti do života vetře někdo, o koho už vůbec, ale vůbec nestojíš?”
V jednu chvíli se obávala, že mu z nozder začne stoupat pára. Pak zvedl ruku a položil ji na stěnu vedle její hlavy. Ona v tu chvíli vycítila blížíci se nebezpečí.
“Poslyš, nemyslím, že od tebe potřebuju prohlídku, znám to tu dobře,” řekla stále konverzačně a přes veškeré instinkty, které jí velely couvat, udělala ještě malý krůček k němu. “Čekej mě zítra po vyučování,” dodala, usmála se a vzdálená pouhých pár centimetrů od něj se otočila a rázným krokem odcházela pryč. Cítila jen, jak její vlasy zavadily o jeho tvář.
Nevěděla, kam jde, ale věděla, že nemůže zpomalit. Vyšla nahoru po schodech ke vstupní síni, pak první chodbou vpravo a dál, rovně a rovně, než konečně narazila na menší chodbu, kde si dovolila ohlédnout se, zastavit a rozklepaně se opřít o zeď.
Zkoumala svoje vlastní sebevědomí, jestli utrpělo nějaké újmy. Tohle bylo dobré, oznámilo jí, když konečně našla svůj ztracený dech.
Fakt si Severus myslí, že jí může stáhnout ke dnu? Pousmála se sama pro sebe a už uklidněná se zase narovnala. Moc ráda se podívá, jak se o to pokusí.
Kapitola 6
Když vystupovala na setmělém nádraží v Prasinkách, už si připadala mnohem lépe. Většina kouzelníků přece nemá moc možností vrátit se do Bradavic. A i když ona byla asi poslední, kdo by o to doopravdy stál, rozhodla se to pojmout jako privilegium. A třeba opravdu měla možnost něco změnit a někde alespoň trochu přiložit ruku k dílu, když to bylo potřeba. Kdo ví, kde kdo nasazuje svoje životy, aby ochránil kouzelnickou společnost před Pánem zla a ona tady fňuká kvůli pár lektvarům a kvůli setkání s bývalým učitelem. To je zkrátka jen hloupé.
Šla po úzké klikaté cestičce lesem, kufr na kolečkách za ní drkotal. I když už byla daleko z dosahu mudlovských očí a už téměř pod rouškou noci, stále si ještě odmítala vypomoci hůlkou. Prošla zatáčkou a za ní se zjevil hrad v celé své kráse. Chvíli stála a pozorovala ho v němém údivu. Stále ji tento výjev nepřestával brát dech. Mávla hůlkou a místo obcházení celého jezera, se přemístila přímo před bránu s okřídlenými kanci.
Vlastně netušila, jak se dostane dovnitř. Profesorka Umbridgeová o jejím příchodu samozřejmě věděla, ale netušila, kdy přesně přijde. Kate bránu zažila vždy jen otevřenou dokořán, když byly víkendové návštěvy Prasinek. Teď se podívala nahoru na masivní zámek, na který by sotva dosáhla i kdyby měla klíč, a zaváhala. Zvedla hůlku, ale zkoušet na bránu alohomora jí přišlo divně pošetilé. Jen, co se ale špičku hůlky přiblížila k chladnému kovu, vzduch těsně kolem brány se zatetelil, jako by z ní sálalo horko. Chvíli to sledovala, ale pak málem vyskočila z kůže, když se těsně vedle brány ozvalo prásknutí a někdo - nebo spíš něco - se přemístilo vedle ní.
“Slečna Littletonová?” zeptalo se ušaté stvoření a ona kývla hlavou.
“Pojďte dál,” uklonil se domácí skřítek až k zemi, lusknutím odemkl bránu a nechal Kate projít. Pak se ozvalo ještě jedno lusknutí a brána se zase zavřela.
Skřítek hopkal před ní, jak se rozešla směrem ke vstupním dveřím, velké uši mu vlály kolem hlavy. Pak se otočil a vytřeštěně se na Kate podíval.
“Teo je neomalený!” vypískl vyděšeně. “Teo madame Littletonové nepomohl s kufrem!”
“To je v pořádku, Teo,” usmála se Kate. “Ani ta madame není potřeba.”
“Ne, ne, ne,” praštil se skřítek vší silou pěstičkou do hlavy. “Teo teď musí plnit pokyny profesorky Umbridgeové, Teo je neplní dobře!”
“Fajn, fajn,” vyděsila se Kate a dala skřítkovi do malé ručky madlo od svého velkého kufru. Teo na místě zmizel a Kate si trochu oddechla. Alespoň nebude mít při vstupu do školy doprovod. Ušla ale sotva dva kroky, když se zadýchaný skřítek vrátil.
“Teo vám zapomněl říct, že máte své věci uložené bezpečně v ložnici ve svém kabinetě.”
“Kabinetě?” vytřeštila oči. Vlastně vůbec nepřemýšlela nad tím, kde bude spát. Asi měla představu, že se vrátí do mrzimorských ložnic. Ale ona bude mít svůj kabinet? To neznělo hrozně.
“Teo vás tam dovede, až dostanete pokyny od madame Umbridgeové.”
“Dobře, díky, Teo,” usmála se Kate a očekávala, že skřítek opět zmizí. Ten na ní ale zůstal zírat s široce rozevřenýma očima.
“Můžete dovnitř, slečno,” usmál se a pokynul k velkým dveřím.
Kate pocítila bodnutí obrovské nervozity. Chtěla ještě malou chvilku stát a psychicky se připravit na všechno, co může najít za dveřmi bradavického hradu. Teď na sobě ale stále cítila skřítkův vykulený pohled, tak se zhluboka nadechla, pak ještě jednou… a se třetím nádechem se opřela do velkých dveří. V tu chvíli se za jejími zády teprve ozvalo prásknutí, jak Teo zmizel.
Kate otevřela a hned v první vteřině ucítila známou vůni bradavických chodeb. Jako by neuplynul ani den od chvíle, kdy tu byla naposledy. Uviděla velké přesýpací hodiny s kolejními body - Nebelvír aktuálně prohrával na celé čáře, Zmijozel byl opět ve vedení. Ze dveří do Velké síně odcházelo několik studentů, které neznala. Ohlédli se po ní, ale nevěnovali jí pozornost a zamířili do sklepení. Na schodech do prvního patra zahlédla nejdřív dvě rudé skvrny a pak sestupující Weasleyova dvojčata. Dívala se na ni podezíravě.
“Ahoj,” usmála se Kate vděčně, že vidí alespoň trochu známé tváře.
“Ahoj, řekli oba kluci unisono, podívali se na sebe a znovu na ni.
“Vy si mě asi nepamatujete, co?”
“Nechodila jsi s bráchou?” zeptal se jeden.
“Ne, teda… jako… ano, s Billem, ale jen do ročníku. Jak se má?”
“Dobře,” odpověděli opět najednou. Kate se cítila hodně zvláštně. Znala kluky jako malé prváky a nikdy nepůsobili takhle strojeně. Ne, že by s nimi tehdy trávila čas, aby je stihla nějak víc poznat, ale tohle chování se jim rozhodně vůbec nepodobalo.
“Četla jsem o vašem bratrovi Percym,” snažila se nahodit konverzační tón. “Dotáhl to docela vysoko, že?”
Oba se na sebe podívali a Kate v tu ránu pochopila, že to patrně nebylo to nejlepší téma na prolomení ledů.
“Hm,” řekl zase jeden z nich.
“Hledáš někoho?” zeptal se ten druhý.
“No, ano. Profesorku Umbridgeovou,” usmála se Kate. Hned v zápětí zalitovala, že to udělala.
“V kabinetě obrany,” odfrkl si znechuceně jeden z bratrů.
“Jasně… Tak… díky,” řekla nejistě a měla se k odchodu.
“Není zač,” zaznělo opět unisono a Kate rychle zamířila ke schodům, radši se ani neohlédla.
No, poznamenala pro sebe, když stoupala do třetího patra. Jedno trapné setkání už máme za sebou. Snad už to o moc horší nebude.
Zaklepala na dveře kabinetu profesorky Umbridgeové. Zevnitř se ozvalo slaďoučké: “Dále.”
Tak stiskla kliku a vešla dovnitř.
Při prvním pohledu po místnosti nabyla nepřekonatelného dojmu, že se ocitla v intimních otvorech víly Zvonilky. Všechno bylo růžové tak nechutným způsobem, že jí z toho okamžitě začaly bolet zuby. Mezi těmi naducanými polštářky, růžovými tapetami a porcelánovými talíři s bílými koťaty byla malá růžová Umbridgeová sotva k rozeznání.
“Slečno Littletonová, výborně, výborně!” zašveholila žena a s téměř mužškou silou jí stiskla ruku na pozdrav. Ukázala tak dlouhé a špičaté růžové nehty. Kate přísun té barvy nepřestával udivovat a stále se rozhlížela kolem dokola.
“Nuže?” usmála se Umbridgeová, když sledovala její výraz.
“Velmi… působivé, paní profesorko,” pokusila se o úsměv Kate.
“Že? Tady v Bradavicích je vše neskutečně pochmurné, dalo práci dát tomu trochu života!”
“Tomu věřím,” řekla Kate naprosto upřímně. Naprosto upřímně by ale také přiznala, že by radši volila smrt, než bydlet v takovéhle troše života.
“Přejdeme hned k věci, jak jistě chápete, jako vrchní vyšetřovatelka mám nesmírně málo času. Poměry v Bradavicích jsou na velmi špatné úrovni, ještě že se ministerstvo rozhodlo do toho vložit, jinak bychom dopadli všichni špatně, to mi můžete věřit.”
Kate jen konsternovaně přikývla. Umbridgeová sáhla na stůl a podala jí naditou složku v růžových deskách. Dívka desky převzala a rychle očima pročetla názvy jednotlivých kolonek. Stálo tam:
NÁZEV LEKTVARU, MNOŽSTVÍ, POUŽITÍ, PŘÍSADY A JEJICH NEBEZPEČNOST, HODNOCENÍ DLE MINISTERSKÝCH KATEGORIÍ, VLASTNÍ POZNÁMKY
Podívala se i na další listy a zatímco je procházela, Umbridgeová se dala do vysvětlování.
“Ministerské kategorie naleznete zde,” podávala Kate bichli velikosti a váhy cihlové zdi na Příčné ulici. “Pokud zde lektvar nenajdete, doplníte hodnocení dle podobnosti s jinými lektvary, uvedete s jakými a připojíte všechny rozdíly v účincích. Pokud naleznete nějaký lektvar, který je v kategorii nebezpečí na úrovni tři a výše, okamžitě ho zabavíte a přinesete přímo do mých rukou. Je to jasné?”
“Ano,” kývla hlavou, ve které se jí hned vyrojily tisíce možných scénářů a otazníků. “Jak ale můžu…” zarazila se, když se ozvalo zaklepání.
“Dále,” zašveholila opět Umbridgeová a Kate z toho hlásku pocítila nutkání na zvracení.
“Chtěla jste se mnou mluvit…”
“... paní profesorko,” už zaznělo o poznání tišeji. Kate se střetla se Severusovým pohledem a on na jednu dvě vteřiny zaváhal, než za sebou zavřel dveře.
Umbridgeová si toho naštěstí nevšimla a spustila: “Ano, Snape, říkala jsem vám, že mi přijde posila z ministerstva na ty vaše lektvary.”
Kate otevřela pusu, aby ji opravila, že není z ministerstva, ale když viděla Severusův výraz, radši zase rychle sklapla.
“Rozumím,” zavrčel Severus a dál provrtával Kate pohledem. Umbridgeová mezitím brebentila dál.
“Projde všechny lahvičky kus po kusu, ohodnotí je, vytvoří rejstřík a doručí mé osobě. Vy jí budete nápomocen, pustíte ji do svých soukromých zásob a nebudete jí bránit navštěvovat vaše hodiny. Pokud budou jakékoliv problémy, budete se oba zodpovídat přímo mně. Je to jasné?”
“Naprosto jasné,” řekl Snape vražedným tónem. Kate jen přikývla a stále se snažila statečně vzdorovat jeho pohledu.
Umbridgeová měla očividně tak dobrou náladu, že si prudkého ochlazení v místnosti vyvolaného Snapeovým pohledem, vůbec nevšímala. Kate napadlo, jestli by si všimla, kdyby se z ní najednou stala kostka ledu, což nebylo vůbec vyloučené.
“Vlastně jsem vás ani nepředstavila, tohle je Kate Littletonová. Kate, učitel lektvarů, Severus Snape.”
Kate nepromluvila, jen kývla hlavou, ale Snape zavrčel: “My se známe.”
Umbridgeová tázavě pozvedla obočí, pak se zářivě usmála. “No… tedy, jistě, vždyť jste slečnu Littletonovou učil. Měla prý vynikající z lektvarů, to tedy bylo pod vaším vedením, musíte být jistě velmi pyšný.”
Severusovi v obličeji zacukal sval. “Nemáte ani tušení,” prohlásil a pak se konečně otočil pohledem na Umbridgeovou. Kate usilovně předstírala, jako že nic a snažila se někde nalézt barvu, která se jí vytratila z obličeje. Kolem bylo růžové dost, třeba by si mohla trochu vypůjčit.
“Ještě něco?” zeptal se ledově Snape.
“Ano, samozřejmě,” usmála se Umbridgeová. “Půjdete a ukážete hned slečně Littletonové, kde může všechny lektvary nalézt. Spoléhám na vás, že jí připravíte příjemné prostředí pro práci.”
Kate kromě barvy z obličeje ztratila i hlas. Pokusila se nasucho polknout, ale nepovedlo se jí ani to.
Snape chvíli propaloval Umbridgeovou pohledem, pak přikývl a vyrazil ke dveřím. Na Kate se už ani neohlédl. Ještě vycvičená ze školních let, nezaváhala ani vteřinu, než se vydala za ním.
“Uvidíme se u snídaně, slečno Littletonová!” zatrylkovala za ní profesorka, když za sebou zavírala dveře.
Srovnat krok se Severusem nikdy nebylo nic moc snadného, Kate se ale držela statečně, aby mu nedala sebemenší záminku k posměchu. Šli vedle sebe beze slova a ona tušila, že to přestane být beze slova přesně v ten moment, kdy sejdou do sklepení a kolem nich už nebudou procházet studenti. Nespletla se.
“Co si přesně myslíš, že děláš?” zavrčel, aniž by se na ni podíval.
“Máš na mysli něco konkrétního?” zeptala se ho konverzačním tónem. Povedl se jí dokonale.
“Takhle splácíš svoje dluhy? Jako ministerský pudl?”
Kate se na něj podívala s pozdviženým obočím. Nějakou chvíli před odjezdem věřila, že bude mít možnost všechno mu vysvětlit. Že mu řekne, proč tam je, že si u něj bude moct vykoupit ztracenou důstojnost. Teď jí ale jeho otázka zahýbala vnitřnostmi. Když se on ani nenamáhá přemýšlet nebo předpokládat, že by mohla přijet v dobrém, proč by mu to měla vyvracet? Jeho smýšlení o ní nevyvolala ona, plynulo jenom z jeho zabedněnosti.
“Do mých dluhů tobě ale vůbec nic není,” řekla mu klidně.
Otočil se na ni tak prudce, až se skoro lekla. Nedala to na sobě ale znát, zastavila se naschvál o malý krůček později a líně k němu obrátila zrak.
“Vážně?” zavrčel. “Budeš strkat nos do mých věcí, referovat o nich ministerstvu a mně po tom nic není?”
“Přesně tak,” přimhouřila oči. “A víš proč to dělám? Protože můžu. A tebe se nikdo na názor neptal. Tak radši pojď a nedělej z toho scénu.”
“Zapomeň, že tě nechám slídit v mých věcech.”
“Jak myslíš,” pokrčila Kate rameny a nechala v tónu jen malou stopu po výhružce. Severus se na ni podíval s čistou nenávistí v očích.
“Myslíš si, jak jsi geniální, že se vrátíš takhle a máš všechno, co jsi vždycky chtěla, přímo u nosu…” zasyčel a přišel o krok blíž. Odmítla couvnout tak, aby stála zády úplně u stěny, napřímila se a vzdorovala mu pohledem. “Ale ujišťuju tě, že si jen chvíli nebudeš hlídat záda, Littletonová, a půjdeš ke dnu.”
“Jak myslíš,” řekla překvapivě klidně. “Jen mi ještě řekni jednu věc, Severusi. Jaký je to pocit, když se ti do života vetře někdo, o koho už vůbec, ale vůbec nestojíš?”
V jednu chvíli se obávala, že mu z nozder začne stoupat pára. Pak zvedl ruku a položil ji na stěnu vedle její hlavy. Ona v tu chvíli vycítila blížíci se nebezpečí.
“Poslyš, nemyslím, že od tebe potřebuju prohlídku, znám to tu dobře,” řekla stále konverzačně a přes veškeré instinkty, které jí velely couvat, udělala ještě malý krůček k němu. “Čekej mě zítra po vyučování,” dodala, usmála se a vzdálená pouhých pár centimetrů od něj se otočila a rázným krokem odcházela pryč. Cítila jen, jak její vlasy zavadily o jeho tvář.
Nevěděla, kam jde, ale věděla, že nemůže zpomalit. Vyšla nahoru po schodech ke vstupní síni, pak první chodbou vpravo a dál, rovně a rovně, než konečně narazila na menší chodbu, kde si dovolila ohlédnout se, zastavit a rozklepaně se opřít o zeď.
Zkoumala svoje vlastní sebevědomí, jestli utrpělo nějaké újmy. Tohle bylo dobré, oznámilo jí, když konečně našla svůj ztracený dech.
Fakt si Severus myslí, že jí může stáhnout ke dnu? Pousmála se sama pro sebe a už uklidněná se zase narovnala. Moc ráda se podívá, jak se o to pokusí.
Kapitola 6
1 komentář:
Ta Umbridgeová je taková nesnesitelná baba, je mi z ní docela zle. Ale je docela naivní, když si myslí, že je Kate na její straně :D A to její přání...příjemné prostředí pro práci.... :D jo to ták, ještě že ta baba neví jakou mají mezi sebou Snape a Kate historii.
Ježiši to jsou paličáci, oni si jsou Snape s Kate tak neskutečně podobní. Kate má evidentně sebevražedné sklony, prostě ne a ne říct proč nakonec přijela, ona se v tom utrpení vyloženě vyžívá :D
Okomentovat