Kapitola 3 - Setkání s růžovou

Kapitola 2

Byla si jistá, že na to prostě musí přijít. Všechno dávalo smysl. Správný poměr ingrediencí, správná barva, tmavomodré výpary, všechno bylo v pořádku. Musí přijít na to, jak zajistit požadovaný účinek a zároveň důkaz, že je lektvar funkční i bez jeho znehodnocení. Pak by ho mohli podávat i lékouzelníci v zahraničí, když by se nemusel spotřebovat do dvou hodin. Nebo by stačilo, aby se ho tam někdo naučil, konstatovala Kate pro sebe, ale její pracovní morálku to nijak nenarušilo. Dělala na tom neúnavně posledních 14 dní v kuse, ani si nepamatovala, kdy byla naposledy doma celou noc. Už si byla jistá, že nedělá chyby, že lektvar z jejích rukou bude správný. Ale bez důkazů byla její jistota k ničemu.

“Kate?”

Cukla sebou tak, že málem nechala vybuchnout celou laboratoř, místo nalezení správných důkazů. A i přes to všechno se usmála tak, že její výraz nahradil sluneční paprsky, které sem jinak nikdy neměly přístup.

“Katleen! Jsem tady!” zavolala nadšeně, zamrazila všechny přísady a vrhla se ke dveřím.

Pracovaly spolu pod jednou střechou už tři týdny, ale obě byly tak vytížené, že se v nemocnici U Svatého Munga zatím nepotkaly. Teď když se viděly, leckteré puberťačky by jim mohly závidět jejich entuziasmus. Ještě že byla noc a v laboratořích už nikdo další nebyl.

“To jsem ráda, že jsem tě tu chytla,” oddechovala Kat, když si po nadšeném hopsání a objímání konečně sedly. “Neruším tě moc?”

“Ty nikdy,” zazubila se Kate.”Jsem tak ráda, že tě vidím!”

“Já taky! Vypadáš hodně zaměstnaně. Jak to jde?”

“Jde to. Pořád hledám důkazy na ten srdeční.”

“Ještě pořád nemá název, co?”

“Ne, a pokud na to nepřijdu, bude vedený pod mým osobním názvem debil debilovitý.”

“Ale když na to přijdeš, mohli by ho pojmenovat po tobě.”

“Když se to povede, tak si ho beztak přisvojí Llewelyn. I když bych se nedivila, kdyby mu název “Littleton-debilovitý připadal v pořádku.”

“Máš těžký život,” zasmála se Kat. “Ale vypadá to, že tě to baví.”

“Baví, jen už si pomalu ani nevzpomínám, jak vypadá Jack, když je vzhůru. Zatím si nestěžuje a tvrdí, že mi ta práce prospívá. Ale třeba si jen našel bokovku a je rád, že není nikdo doma.”

“To pochybuju, je do tebe pořád zamilovanej až po uši. Kdyby si měl někdo najít bokovku, tipovala bych to na tebe. I když teď už taky ne, když nepracuješ v baru.”

Kate se zatvářila vrcholně ukřivděně. “Já? Bokovku? Já jsem přece už od Bradavic ta nejslušnější holka pod sluncem!”

Katleen pozdvihla obočí. “Vážně? A už jsi svému miláčkovi řekla, koho sis to posledně přitáhla do baráku?”

“Já jsem přece… to ale nebyla…”

Kat měla stále tázavě zvednuté obočí.

“No, snad si nemyslíš, že…” pokračovala Kate s novou dávkou tvrdohlavosti v hlase. Pak se ale zarazila a rezignovaně si povzdechla: “Ne. Neřekla.”

Katleen se zasmála.

“Ale to nutně nemusí znamenat, že jsem lepší materiál na bokovky než Jack. Jsem hodná holka.”

“Takže o panu Rozčarovaném žádné další zprávy?” zeptala se Kat a použila tak jedno konkrétní a relativně přesné pojmenování Snapea, které Kate uvedla v dopise.

Ta zakroutila hlavou. “Doufám, že žádné ani nebudou.”

“Mohl by se ti třeba omluvit,” navrhla kamarádka s pokrčením ramen.

Kate se rozesmála. “Toho bych se chtěla dožít. Navíc…” a úsměv ji trochu povadl.

“Navíc co? A dej si velký pozor, abys neodpověděla: Navíc měl pravdu!”

“Tak asi neměl, no…” řekla nejistě.

“Určitě neměl, Kate! A jsem sice fakt ráda, že ses vrátila zpátky k lektvarům, ale i to je něco, do čeho tě zase přiměl on a zase se vecpal někam, kde pro něj dávno není místo. Pokud by měl trochu rozumu v hlavě, tak to pochopí a je rád, že sis našla cestu daleko od něj. Jenže jemu šlo vždycky jen o sebe. Kdo ví, co tím vším vlastně sleduje, ale jestli tvrdí, že je to pro dobro kouzelnického světa, tak ať se jde vycpat. Nebo ať on ukáže, co vlastně za svůj život pro dobro kouzelnického světa udělal.”

“Klid, Jasperová!” zasmála se Kate a její kamarádka se zarazila v nadávání a taky se usmála.

“Daltonová,” opravila ji.

“Na to si prostě nezvyknu,” řekla Kate a očima automaticky vyhledala Katleenin snubní prstýnek.

“Snad si zvykneš na to svoje… Kate Simmonsová. Nádhera!”

“Tak to v žádném případě,” rozesmála se Kate.

“Takže bys řekla ne?” pozvedla Kat pobaveně obočí.

“Naštěstí nebude na co říkat ne! A co u vás, pořád vše jako v romantickém filmu?”

Kdyby se jí někdo v sedmém ročníku zeptal, jestli se Katleen s Jamesem vezmou, asi by řekla, že možná ano. Že se ale budou i po pěti letech oslovovat “miláčku” a “zlatíčko”, to už by asi nečekala. Ani ty jejich romantické tanečky, zanechávání vzkazů se srdíčky, když jeden z nich odchází do práce a druhý ještě spí… Nebo ta každodenní přání hezkého dne, která si posílali v době polední pauzy po sovách. Bylo to neskutečně romantické a k nim to vlastně tak nějak neodmyslitelně patřilo, ale ve svém vlastním vztahu si to nedovedla představit. Ne že by Jack nebyl pozorný, ale ona byla tak jízlivá potvora, že kytky byly to jediné, co od něj přijímala bez nemístných poznámek. On jí to někdy svými vtípky plnou parou vracel, takže si neměli co vyčítat. Romantika bylo asi to poslední, co by od jejich vztahu očekávala, a v tom byli naštěstí zajedno.

“... takže nějaké přemýšlení o dětech se odložilo zatím na neurčito, ale taky to jednou přijde. Asi je rozumný minimálně počkat do konce sezóny,” dokončila Katleen své zprávy z domova.

“Mít doma profesionálního hráče famfrpálu musí být na palici.”

“Jo, někdy ano. Ale zase mě baví, že mě vozí s sebou na zápasy a bývám ve VIP sekci, jako nějaká bohatá panička.”

“Katleen Jasp… Daltonová že by si užívala pozornosti?”

“Ani nevíš… Neříkej, že život s novinářem ti nepřináší podobné výhody.”

“Ani ne, ale zrovna jsem se příliš nesnažila o to, aby mě s sebou bral na zápasy, o kterých píše.”

“To je zásadní chyba, zásadní chyba!”

Povídaly si v přítmí nemocničních laboratoří dlouho do noci. Obě věděly, že ráno budou mít problém vstát, ale jednou za čas si mohly dovolit čelit nevyspání. Kate měla pocit podobný jako za starých časů, kdy trávily noci na hradě a vyprávěly si o svých nových zážitcích s učením a vztahy. Dneska jí připadalo, že by denní kontakt s touhle úžasnou osobou potřebovala zase. Na druhou stranu už neměla tolik starostí. A počítala, že už nikdy nebude mít tolik starostí, jako v Bradavicích.



Jack se napůl probral, když se vrátila domů.

“Už jsi to všechno zlektvarovala?” zeptal se potichu, když si k němu lehla. “Je pozdě.”

“Konečně jsem se potkala s Katleen,” usmála se Kate a dala mu pusu na tvář.

“A jéje…” zamumlal pobaveně a za pár vteřin už zase spal.



Léto se přehouplo do druhé poloviny. Kate přišla na to, že to není jen příjemný chládek, co ji drží v laboratořích přes celý den. Cítila se tam dobře. Připomínalo jí to bradavická sklepení, ve kterých strávila sedm let. Navíc tady měla konečně dojem, že dělá něco, co může má význam. Její lektvar se sice stále nedařilo zdokonalit, ale bylo hodně dalších, které už zvládala dělat profesionálně a po několika dalších týdnech je předávala lékouzelníkům jako na běžícím pásu. Častěji se také ukazovala nahoře v nemocnici a někdy jí to dokonce vyšlo tak dobře, že oběd trávila s Katleen, samozřejmě si při tom neodpustila uštěpačné poznámky na účet kamarádčiných milostných psaníček s manželem.

Atmosféra mezi léčiteli byla poměrně příjemná. Na Katleen dohlížel šéf oddělení pro zranění kouzelnými tvory Omar Abasi. Byl to příjemný člověk, ale smysl pro humor mu trochu chyběl, takže se kolem něj nedalo příliš vtipkovat. Byl to ale kouzelník na svém místě a Kat byla vděčná, že si ji vybral právě on. Kate občas přihlížela jejich diskusím o různých zraněních a vzpomínala při tom na Hagrida.

“Dyť von si chtěl jen tak hrát!” To by určitě bylo první, co by při každém takovém zranění od nějaké bestie poznamenal. Kate se o to párkrát chtěla podělit, ale při sledování Omarova přísného výrazu radši držela jazyk za zuby.

Byl skoro konec srpna, kdy hrstka lékouzelníků seděla nad obědem, když se dveře rozrazily. Stávalo se to poměrně často, většinou to donutilo některé čaroděje odložit svůj oběd a rychle běžet někomu na pomoc, tentokrát se ale místností nerozhlehly obvyklé pokyny, ale medový úlisný hlásek.

“Výborně, tady jste, paní Stroutová. Potřebuji okamžitě nějaké balzámy, chystám se do nového zaměstnání.”

Kate zvedla hlavu, aby se podívala, jak vypadá osoba s takovým divným holčičkovským hlasem. Měla chvíli co dělat, aby se jí podařilo na ni zaostřit. U dveří stála baculatá žena oblečená celá v růžovém. Kate napadlo, že vypadá jako naducaný oblak cukrové vaty a pro sebe se usmála. Nově příchozí si její úsměv pravděpodobně vyložila trochu jinak a usmála se na ni také, ukázala tak řadu perfektně rovných, ale nepřirozeně ostrých zubů.

Kate si uvědomila, že ji zná. Viděla ji na fotkách z Denního věštce, někdy v poslední době. Něco, co se týkalo Pottera...

Lékouzelnice Stroutová do sebe právě házela jídlo tak, že by spíš potřebovala vidle než vidličku a po příchodu této zvláštní čarodějky se jí v obličeji rozlil ještě více uštvaný výraz.

“Madame Umbridgeová, nepočká to? Mám práce, že nevím, kam dřív skočit.”

“Ne, ne, to tedy rozhodně nepočká,” zazubila se žena znovu, tentokrát ještě afektovaněji. “Mám totiž před sebou první den v nové práci.”

To už říkala, napadlo Kate a pak jí došlo, proč to madame Umbridgeová zopakovala. Hořela určitě touhou jim sdělit, jakou že práci bude vykonávat. No, jestli bude dělat lékouzelnici, tak se mají všichni v nemocnici na co těšit.

“Pozítří nastupuji jako profesorka obrany proti černé magii v Bradavicích!” 

Kate a Katleen se na sebe podívaly a obě si daly hodně záležet na tom, aby jejich výraz neprozradil, co jim běželo hlavou. Kate došly souvislosti okamžitě a přemítala, jestli na to stejné myslí i Katleen. V duchu se jí vybavil Severusův výraz a jeho slova:

“Pokud si Brumbál nenajde učitele obrany proti černé magii, ministerstvo nám nějakého přidělí. A možná si – i v tomhle stavu – zvládneš domyslet, co by to znamenalo…”

Nevěděla o madame Umbridgeové vůbec nic, ale přesto si byla jistá, že se neplete, když předpokládala, že je škola v ohromném průšvihu. Zároveň s touto myšlenkou ji bodlo špatné svědomí. Mohla se na to místo přihlásit… mohla se teď chystat ona a…

Ne. Byla si jistá, že by to dopadlo špatně. Nejen kvůli ní a celému tomu “nechci vidět Severuse” stavu. Ona nemohla být učitelka obrany, to zkrátka nešlo. Nikdy v tom nebyla dobrá, OVCE složila jen na přijatelné, a to měla prakticky v průběhu celého sedmého ročníku svého soukromého učitele. Byla by k smíchu nejen sobě a celému sboru, ale i studentům.

Možná bys i tak byla lepší než ona… prohlásilo její svědomí tiše. Zaplašila ho lehkým potřesením hlavy.

“Madame Umbridgeová, mohla bych vás předat někomu ze svých asistentů? Máme tu novou posilu týmu pro lektvary, slečna Littletonová by vám určitě zvládla předat vše potřebné, vyzná se v tom opravdu dobře,” lékouzelnice Stroutová pokynula rukou přímo k ní. “Pokud by vás to příliš nezatěžovalo, Kate…”

Zvyklá ze svých studentských let, Kate byla okamžitě na nohou. Šprtko, označila sama sebe, ale nehodlala se dál analyzovat a přišla k růžové paní blíž.

“Samozřejmě, můžu vám předat, co budete potřebovat,” řekla a pokusila se o další úsměv. Tváří v tvář ozubené cukrové vatě to však šlo o dost hůř.

Madame Umbridgeová si ji prohlédla od hlavy až k patě pronikavým pohledem.

“No…” řekla nakonec. “Snad to půjde. Případně si vás nechám zavolat, paní Stroutová. To víte, učení obrany proti černé magii je moc důležité. Kornelius na mě spoléhá!”

Kate nasucho polkla. Cítila se najednou jako před nějakou odporně těžkou zkouškou.

Žena jí pokynula a ona se jen trochu bezradně otočila po Katleen, která jen konsternovaně seděla a mlčela. Pak Kate vyšla na chodbu a zamířila ke skladům a ke své laboratoři. Celou cestu po ní madame Umbridgeová zvědavě pokukovala.

“Studovala jste v Bradavicích?” zeptala se jemňoučkým hláskem.

“Ano.”

“V jaké koleji?”

“Mrzimor.”

“Tam jsou ti pracovití. Považujete se za pracovitou, slečno…”

“Littletonová. A ano… asi ano.”

“Jestli si nejste jistá, třeba za vás promluví výsledky. Z kolika předmětů jste skládala OVCE?”

“Z šesti.”

“A to…?”

“Obrana proti černé magii, bylinkářství, přeměňování, lektvary, studium run a kouzelné formule,” vypočítávala Kate.

“S jakým výsledkem?”

Cítila se hůř než při pohovoru na nějaké důležité místo v zaměstnání. Ani na začátku práce u Munga neměla dojem takového vnitřního stresu. “Vynikající z lektvarů, bylinkářství a run,” odpověděla. “Z obrany přijatelné, jinak nad očekávání.”

Madame - nebo teď už profesorka - Umbridgeová si ji znovu prohlédla od hlavy až k patě. “Zajímavé,” prohlásila. “A působivé. Myslím, že mi zvládnete asistovat, slečno Littletonová.”

Z nějakého neznámého důvodu Kate spadl kámen ze srdce. Sice neměla dojem, že by jí bylo nějak zvlášť líto, pokud by téhle zvláštní profesorce omylem dala místo povzbuzovacího lektvaru doušek živé smrti, ale stále měla nějaký neodbytný respekt k lidem vyššího postavení. Snažila se tenhle respekt setřást, když spolu sestupovaly do laboratoří, ale nedařilo se jí to. Tak svou roli nakonec útrpně přijala a říkala si, že když zapojí trochu hereckého talentu, bude mít dojem, že její opravdové myšlenky Umbridgeová neprokoukla, ale Kate sama při tom zůstala věrná svému přesvědčení.

Jaké bylo její přesvědčení? Že patrně každý z těch sedmi učitelů - a to počítala i psychopatického pana Nebewera s jeho hrůzostrašnými historkami o mučení černokněžníků - byl o sto procent lepším učitelem obrany proti černé magii, než bude tahle ženská. Upřímně litovala každého, kdo teď v Bradavicích studuje.

Po cestě procházela Kate výslechem. Jakmile ale Umbridgeová usoudila, že jí může svěřit své cenné zdraví, rozpovídala se. Kate ji poslouchala na půl ucha, když básnila o Korneliovi Popletalovi, ministerstvu, nových nařízeních a vizích, které chce v Bradavicích prosadit. Jen s naučeným úsměvem přikyvovala a dávala dohromady všechny lahvičky, které si madame Umbridgeová naporoučela. Přidala k tomu i pár svých nápadů, což bylo kupodivu poměrně pozitivně oceněno. Když se pak po dvou hodinách povídání a nesmyslného brebentění měla Umbridgeová k odchodu, vypadala znuděně i kočka, která se líně protahovala na ozdobné broži na profesorčiných velkých růžových prsou.

“Bylo mi potěšením, slečno Littletonová,” zahalasila žena úlisně. “Je vidět, že se na vás můžu spolehnout. Počítám, že se mnou souhlasíte?”

“Ehm…” Kate nevěděla, na co se vlastně ptá. “Ano, tedy… samozřejmě,” řekla nejistě.

Umbridgeová se zářivě usmála a opět tak vycenila své ostré zuby.

“Není třeba mě doprovázet, trefím sama. Těším se na další spolupráci!” zašvitořila a kachní chůzí se vybatolila z místnosti.

Kate si zhluboka oddechla. Počítala, že poznámka o další spolupráci byla jen zdvořilostní frází, Umbridgeová odjede do Bradavic a s trochou štěstí o ní ona už nikdy neuslyší. Nebo, uvědomila si maličko zlomyslně, o ní po roce už nikdo nikdy neuslyší.

Potichu se pro sebe zasmála a vrátila se ke své práci.

Kapitola 4