Kate dýchala zhluboka. Z tváře se jí vytratila všechna barva. Měla takový vztek, že by nejradši roztřískala všechno kolem sebe. Bylo rozhodně dobře, že její hůlka ležela schovaná v ložnici v šuplíku u nočního stolku, protože kdyby ji teď použila, nezůstala by v místnosti dvě prkna přibitá k sobě.
„Jak se opovažuje…“ dostalo se jí skrz zatnuté zuby.
Nejenom, že se jí Severus Snape po pěti letech znovu připletl do života, ale opět se pokusil nastavit situaci tak, že on je ten, který má o věcech rozhodovat. Že on je ten, na jehož názoru záleží.
Ale ona už byla dávno za tím – a že si dala extrémně záležet, aby už byla dávno za tím. Pracovala na tom několik let, dnem i nocí.
Pracovala na tom tak dlouho, že to skoro začala být pravda…
A teď stála, trápila se s přerývaným dechem, křečovitě se držela skříňky a přesvědčovala sama sebe, že jí to může být jedno. Že jí celý Severus může být jedno, stejně tak jeho názory, které beztak řekl JEN proto, aby ji naštval, aby ji vytočil.
„To se mu teda povedlo,“ řekla nahlas. „Jak to všechno vůbec ví?“
Ano, věděl o jejím životě příliš mnoho. Věděl, jak ji najít, což samo o sobě nemohlo být těžké, ale on věděl i kde studuje, že pracuje v tom baru… věděl příliš. Dřív, než se jí tahle myšlenka dostala do plného vědomí ve formě dalšího vzteku, pocítila zvláštně příjemný pocit. Takže na ni úplně nezapomněl, za těch pět let. Takže na ni myslel a chtěl zjistit, jak se má. Kde je, co dělá…
Anebo prostě jen potřebuje učitelku, tak si o ní momentálně našel vše, co dovedl.
Ona a učit! No to jistě. A k tomu ještě obranu proti černé magii! Severus musí být vážně blázen.
Nebo vážně zoufalý.
„Brumbálův mazánek…“ zašeptala do ticha noci. „Ať si táhne, odkud přišel.“
Pustila se skříňky. Vztek s ní pořád lomcoval. Měla by si koupit boxovací pytel, nebo něco takového…
V zámku zarachotily klíče. Kate přelétla pohledem místnost a zastavila se na nástěnných hodinách. Bylo půl páté, nečekala Jacka dřív než v šest.
Oklepala se, snad aby ze sebe setřásla vzpomínku na Snapea, poděkovala všem svatým, že jejich hovor netrval o pár desítek minut déle, a přišla do předsíně.
„Ahoj kočko,“ pozdravil Jack, když se zastavila ve dveřích a opřela se o futro. Prohlédl si ji od hlavy až k patě. „Wow,“ ohodnotil její zjev obdivně a pověsil si bundu na háček.
Pousmála se. „Jsi doma brzy.“
„Ty zase pozdě!… Dělám si srandu!“ dodal rychle, když viděl, jak povytáhla obočí. „Vím, žes měla dneska volno.“ Přišel blíž a dal jí pusu na tvář. „Jak se mají holky?“
„Zdraví tě.“
„No samozřejmě…“ zasmál se. Chtěl projít do kuchyně, ale zastavila ho.
„Nemám povolení ke vstupu?“ zeptal se pobaveně.
„Záleží na tom, kam,“ odpověděla mu provokativně.
Pozvedl překvapeně obočí a kousek poodstoupil, aby si ji mohl znovu prohlédnout. „Kolik jsi toho vypila?“ zeptal se.
„Dost…“ usmála se zářivě.
„Výborně.“
„Výborně?“ Přestala se opírat a udělala krok k němu.
„Vždycky, když se opiješ, je s tebou mnohem větší zábava.“
Položila mu ruku na hrudník a postrčila ho, až narazil zády do stěny. Usmál se, chytil ji za ruku a přitáhl si ji k sobě.
„Teď jsem kromě toho ještě hrozně rozčílená.“
„Hm…“ řekl zálibně. „Zajímá mě to čím dál víc.“
Políbil ji a ona mu okamžitě zajela rukou pod tričko. Měl horkou kůži, stejně jako ona. Oba byli po probdělé noci, ale oba překypovali energií. Nebo tedy alespoň Kate měla dojem, že pokud někde nevypustí páru, tak vybuchne.
Rozvázat její kraťoučký top zabralo několik vteřin. Se sundáváním sukně se neobtěžoval. Posadil ji na stolek s vázou a ona mu rychle rozepnula pásek u kalhot.
Vztek se dá vybíjet i jinými způsoby, než boxováním do pytle, napadlo ji. Prudce se nadechla, jak ho ucítila v sobě. Mnohem lepšími způsoby.
Napnula snad každý sval v zádech a pevně se Jacka chytila. Zaryla mu nehty do zad – dělala to ráda, mělo to skvělé účinky.
A co se týče Snapea…
Stolek pod vlivem jejich pohybů hlasitě bouchnul do stěny.
Je teď opravdu ta správná chvíle na něj myslet…?
„Nepřestávej,“ zašeptala Jackovi. Ne proto, že by se domnívala, že to má on v úmyslu. Spíš potřebovala sama sebe ukotvit v přítomnosti. V přítomnosti s ním.
Probleskla jí hlavou velmi dotěrná vzpomínka. Tehdy dělal věci, které ji doháněly k šílenství. Byl silný a nekompromisní. Pod sebou měla kamennou desku pracovního stolu, ale její chlad nevnímala, protože jeho nahé tělo bylo jako magnet. Vytěsnil jí z hlavy všechno, úplně všechno. Byla schopná vnímat jenom jeho. Jen on pro ni byl naprostým uspokojením.
Severus.
Pod vlivem této vzpomínky, opilosti, vzteku a Jackových rázných pohybů její vzrušení vystoupalo mnohem rychleji než čekala. Vykřikla docela tiše, ale Jack jí dal i přes to pobaveně ruku před pusu. Věděla proč. Domky byly vedle sebe až příliš těsně postavené a stěny měly tendenci být z papíru právě tehdy, kdy to člověk nejméně potřeboval. Hravě ho kousla do dlaně a zopakovala zarytí nehtů do jeho zad. Ani on pak na nic nečekal.
Když se jejich dech zklidnil, Jack ji políbil. „Miluju tě, když jsi rozčílená,“ řekl.
„A opilá,” dodala a něžně ho od sebe odstrčila.
„A opilá,” souhlasil, usmál se a natáhl si kalhoty s decentním výrazem, jako by jejich desetiminutovka na přivítanou ani neproběhla. “Jdu si dát sprchu,“ oznámil jí a zamířil po schodech rovnou nahoru do patra. Ještě než zmizel, otočil se s úsměvem. „Můžeš se ke mně přidat.“
Taky se usmála. „Budu tam za chvilku.“
V kuchyni uklidila střepy ze skleničky. Červená skvrna na zdi byla až příliš výrazná, tak si tiše došla pro hůlku, aby ji mohla vyčistit. Dlouho nečarovala a teď se jí začal provinilý pocit z toho všeho vkrádat až do morku kostí.
Provinilý pocit, že měla Severuse doma a Jackovi o tom nemá v plánu vyprávět. Provinilý pocit, že rozbila skleničku s vínem i že teď používá svou hůlku jako nějaký zakázaný předmět, aby to všechno uklidila. A v nemalé míře provinilý pocit z toho, že při sexu s Jackem myslí na něj. Na Severuse.
Pousmála se. „Jsi doma brzy.“
„Ty zase pozdě!… Dělám si srandu!“ dodal rychle, když viděl, jak povytáhla obočí. „Vím, žes měla dneska volno.“ Přišel blíž a dal jí pusu na tvář. „Jak se mají holky?“
„Zdraví tě.“
„No samozřejmě…“ zasmál se. Chtěl projít do kuchyně, ale zastavila ho.
„Nemám povolení ke vstupu?“ zeptal se pobaveně.
„Záleží na tom, kam,“ odpověděla mu provokativně.
Pozvedl překvapeně obočí a kousek poodstoupil, aby si ji mohl znovu prohlédnout. „Kolik jsi toho vypila?“ zeptal se.
„Dost…“ usmála se zářivě.
„Výborně.“
„Výborně?“ Přestala se opírat a udělala krok k němu.
„Vždycky, když se opiješ, je s tebou mnohem větší zábava.“
Položila mu ruku na hrudník a postrčila ho, až narazil zády do stěny. Usmál se, chytil ji za ruku a přitáhl si ji k sobě.
„Teď jsem kromě toho ještě hrozně rozčílená.“
„Hm…“ řekl zálibně. „Zajímá mě to čím dál víc.“
Políbil ji a ona mu okamžitě zajela rukou pod tričko. Měl horkou kůži, stejně jako ona. Oba byli po probdělé noci, ale oba překypovali energií. Nebo tedy alespoň Kate měla dojem, že pokud někde nevypustí páru, tak vybuchne.
Rozvázat její kraťoučký top zabralo několik vteřin. Se sundáváním sukně se neobtěžoval. Posadil ji na stolek s vázou a ona mu rychle rozepnula pásek u kalhot.
Vztek se dá vybíjet i jinými způsoby, než boxováním do pytle, napadlo ji. Prudce se nadechla, jak ho ucítila v sobě. Mnohem lepšími způsoby.
Napnula snad každý sval v zádech a pevně se Jacka chytila. Zaryla mu nehty do zad – dělala to ráda, mělo to skvělé účinky.
A co se týče Snapea…
Stolek pod vlivem jejich pohybů hlasitě bouchnul do stěny.
Je teď opravdu ta správná chvíle na něj myslet…?
„Nepřestávej,“ zašeptala Jackovi. Ne proto, že by se domnívala, že to má on v úmyslu. Spíš potřebovala sama sebe ukotvit v přítomnosti. V přítomnosti s ním.
Probleskla jí hlavou velmi dotěrná vzpomínka. Tehdy dělal věci, které ji doháněly k šílenství. Byl silný a nekompromisní. Pod sebou měla kamennou desku pracovního stolu, ale její chlad nevnímala, protože jeho nahé tělo bylo jako magnet. Vytěsnil jí z hlavy všechno, úplně všechno. Byla schopná vnímat jenom jeho. Jen on pro ni byl naprostým uspokojením.
Severus.
Pod vlivem této vzpomínky, opilosti, vzteku a Jackových rázných pohybů její vzrušení vystoupalo mnohem rychleji než čekala. Vykřikla docela tiše, ale Jack jí dal i přes to pobaveně ruku před pusu. Věděla proč. Domky byly vedle sebe až příliš těsně postavené a stěny měly tendenci být z papíru právě tehdy, kdy to člověk nejméně potřeboval. Hravě ho kousla do dlaně a zopakovala zarytí nehtů do jeho zad. Ani on pak na nic nečekal.
Když se jejich dech zklidnil, Jack ji políbil. „Miluju tě, když jsi rozčílená,“ řekl.
„A opilá,” dodala a něžně ho od sebe odstrčila.
„A opilá,” souhlasil, usmál se a natáhl si kalhoty s decentním výrazem, jako by jejich desetiminutovka na přivítanou ani neproběhla. “Jdu si dát sprchu,“ oznámil jí a zamířil po schodech rovnou nahoru do patra. Ještě než zmizel, otočil se s úsměvem. „Můžeš se ke mně přidat.“
Taky se usmála. „Budu tam za chvilku.“
V kuchyni uklidila střepy ze skleničky. Červená skvrna na zdi byla až příliš výrazná, tak si tiše došla pro hůlku, aby ji mohla vyčistit. Dlouho nečarovala a teď se jí začal provinilý pocit z toho všeho vkrádat až do morku kostí.
Provinilý pocit, že měla Severuse doma a Jackovi o tom nemá v plánu vyprávět. Provinilý pocit, že rozbila skleničku s vínem i že teď používá svou hůlku jako nějaký zakázaný předmět, aby to všechno uklidila. A v nemalé míře provinilý pocit z toho, že při sexu s Jackem myslí na něj. Na Severuse.
Tiše praštila pěstí do stolu. Vždyť přece nic neprovedla, tak co tohle má znamenat? To on přišel, nechtěla ho tady! Vyhodila ho! Už ho nechce nikdy znovu vidět…
A přece…
Z neznámého důvodu pocítila, že ji pálí oči. Ještě jí chvíli trvalo, než pochopila proč. Než dovolila té myšlence přejít do plného vědomí.
Jednou nechala Severuse Snapea ovládat její život. Byla nerozvážná malá holka a on té příležitosti využil. Jednou mu povolila, aby ji ovládal… znamená to, že nad ní bude mít podobnou moc vždycky?
Pokud ano, je třeba docílit jediného – už ho nesmí nikdy v životě vidět.
...
Sprcha byla uklidňující. Spolu s make-upem se Kate pokusila ve vodě rozpustit všechny emoce, všechny obavy, vztek i zklamání. Před Jackem na sobě nedala nic znát. Lehla si k němu do postele a několik desítek minut pak zírala do stropu, když už on pokojně oddechoval. Pak se podívala na něj. Byl její oporou, člověkem, díky kterému se cítila jistá. Usadila se s ním a měla klid od všech těch dotěrných myšlenek. Až dodnes. Nebo možná… tam přetrvávaly, jen dneska vystrčily růžky?
Jsi opilá, uklidňovala sama sebe. To tě vždycky rozhází.
Vzpomněla si na ten tanec před pár hodinami. Před pěti lety. Vzpomněla si na stisk jeho rukou. Na tu situaci, která by snad měla být trapná, ostudná, ponižující. Ale on si byl tak jistý ve všem, co dělal, že by nikoho nenapadlo se ani pousmát. Stisk jeho rukou… jeho tělo na jejím… jeho rty na její kůži.
Sakra… promnula si oči tak silně, že jí před nimi vyskočily jiskřičky. Otočila se na bok, schoulila se do klubíčka a konečně se ponořila do neklidného spánku.
Zdálo se jí o brýlatém klukovi. Znala ho z fotek v Denním věštci. Přišel k ní a když ho pozdravila, promluvil na ni Severusovým hlasem.
„Nikdy bys nebyla dobrá učitelka,” řekl pomalu. I jeho oči měly barvu těch Severusových.
„Já vím, že ne,” odpověděla mu klidně. „Omlouvám se.”
„Za co?” zeptal se. Cítila, že neočekává jenom odpověď. Očekává správnou odpověď.
„Že nemůžu pomoct,” řekla tiše.
„Tomu sama nevěříš,” ušklíbl se. „Zapoj mozek, Littletonová, ukaž konečně, že nějaký máš.”
„Já… nevím jak.”
„Ale víš. Víš to moc dobře. Odešla jsi z našeho světa, protože jsi hledala klid. Ale tahle bitva už není tvoje. Otázkou je jenom, jaké straně půjčíš svojí zbraň.”
„Vždyť já jsem nikdo!” zavolala zoufale. „Už nemám žádný význam. Pro nikoho.”
„Pro mě ano,” řekl tiše, přistoupil k ní a položil jí pomalu ruku na tvář. A najednou z obličeje toho chlapce vymizely rysy Severuse. Byl to patnáctiletý kluk, jehož zelené oči zoufale hledaly pomoc. Nechal svou ruku opět klesnout, smutně se usmál, otočil se a odcházel pryč.
„Harry!?” zavolala za ním, v hlase nevyřčenou otázku.
„Najdeš si cestu…” řekl tiše a s hlasitým prásknutím zmizel.
To hlasité práskutí ji probudilo. Chvíli měla dojem, že se k ní nebo od ní skutečně někdo přemístil, ale byla to jen uvolněná okenice. Venku se zvedal vítr. Kate se neklidně posadila, bylo jí horko. Posledních pár letních dní sucho a vedro neustávalo a ačkoliv to občas vypadalo na déšť, nakonec padlo vždy jen pár kapek a zase se vrátilo sluníčko. Nebo příšerné dusno pod mrakem.
Zvedla se, upevnila okenici a pokusila se probrat. Jack ještě spal. Musely to být tak čtyři hodiny od doby, kdy si šla lehnout, ale ona po alkoholových nocích nikdy nedokázala dlouho spát. Dala se trochu dohromady v koupelně a jen s malou bolestí hlavy sešla dolů do kuchyně. Udělala si kávu a připravila na stůl pečivo. Tušila, že ho stejně nebude schopná sníst, ale aspoň bude mít Jack co k snídani, až se probere.
Na okno zaťukala sova s nejnovějším číslem Denního věštce.
Kate si noviny rozložila a ze zvědavosti začala procházet titulky jeden po druhém, jestli narazí na něco zajímavého. Jméno Harry Potter se opakovalo s železnou pravidelností v jednom ze čtyř až pěti článků. Do minulého roku se o něm psalo jako o hrdinovi. Pak v době, kdy Brumbál zpitoměl a pořádal Turnaj tří kouzelnických škol, z toho mladého kluka byla najednou celebrita a byl zapojen do bulváru Holoubkové víc než lídr Sudiček. Na jeho aféru s dcerou Warbeckové se díky Potterovi rázem zapomnělo. A teď - teď byl najednou blázen. Maniak. Narušitel. Prý viděl návrat Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit. Slyšeli jste někdo někdy větší hloupost?
Kate cítila, jak se jí rozhoupal žaludek a měla silné podezření, že to nebylo alkoholem.
Takže Pán zla se vrátil.
„Odkdy ty čteš noviny?” pousmál se Jack na prahu dveří do kuchyně.
„Jen se ujišťuju, že se v práci neflákáš,” usmála se na něj a Věštce odložila.
„Mám na starosti sport, zlato. Tam se nejde neflákat. Utkaly se dva týmy famfrpálu. Jeden z nich vyhrál,” Jack zakroutil hlavou a ušklíbl se. “Mám famfpál rád, ale nemůžou taky kouzelníci občas koukat na něco jinýho? Někdy mi i ten fotbal v televizi připadá zábavnější.”
„Přemýšlel jsi někdy, proč tě přeložili?” zeptala se Kate a sledovala Jacka, který si vzal housku a začal ji trhat na kousíčky.
„Ne,” odpověděl trochu víc rázně, než zamýšlel, a natáhl se pro hrnek. Kate pozvedla obočí.
„Dobře, tak jo,” řekl a zakroutil hlavou. „Kdo se moc ptá, moc se dozví, Kate. Víš, že Věštec jsou jediný noviny, který se u nás vážně čtou. A mají politiku nevyvolávat paniku tam, kde to není třeba. A já holt na famfrpálu nemůžu nic zkazit. Týmy sportujou a jeden sportuje líp než ten druhej.” Znělo to ukřivděně.
„Takže ve skutečnosti tušíš, že ostatní nepíšou pravdu?”
Jack odložil kus housky a podíval se na Kate s vážnou tváří. Nikdy se spolu o tom nebavili. Možná měli oba stejnou politiku jako Denní věštec. Nevyvolávat paniku tam, kde to není třeba. Jenže ona měla najednou dojem, že to možná trochu třeba bude.
„Já nevím, co je pravda. Ale měl jsem tendence do věcí rýpat. Do nedávna to byla v mojí branži dobrá vlastnost. Najednou se to nenosí.”
Přikývla. Zamyšleně se napila kafe a podívala se na první stranu novin. Na velké fotografii byl ministr kouzel Kornelius Popletal se zářivým úsměvem a v prstech si točil buřinkou. Jeho výraz jí někoho připomínal… no ano, Zlatoslava Lockharta. Ten měl vždycky takové úlisné pohledy na všech fotkách v novinách. Vyklubal se z něj dobrý pošuk. Může to znamenat, že z ministra kouzel se vyklube stejný?
„Kate?” vytrhl ji Jack z přemýšlení o Lockhartově úsměvu. „Stalo se něco? Ještě včera jsi neměla takovouhle náladu.”
„Pamatuješ si na tu nabídku z nemocnice?”
„Přemýšlíš, že bys do toho šla?” vytřeštil Jack oči. Byl to už skoro rok, kdy Kate od Svatého Munga nabídli místo. Bylo v oboru výroby nových lektvarů, nejspíš by celé hodiny seděla někde v laboratořích a míchala cosi v kotlíku za mizerné peníze, ale kdyby to měla zhodnotit z pohledu sedmnáctileté studentky Bradavic, byla to její vysněná práce. Vloni ji odmítla, protože měla nastartováno k tomu být šťastně znovuzrozená mudla, ale teď…
Teď co…?
Teď dostala šťouchanec do žeber od jediného člověka, kterého si v kouzelnickém světě opravdu vážila. Bohužel jen obrazný šťouchanec do žeber. Ne… ne bohužel. Naštěstí.
Nebo za to mohl ten sen…?
Sny neměly nikdy žádný význam. Ale jestli je potřeba tomu klukovi pomoct, možná by se nad tím měla zamyslet.
Neměla by teda přijmout místo učitelky?
Ne, to je absurdní. Nikdo si nemůže myslet, že by ona mohla jít učit. V žádném případě.
Představila si sama sebe na místě Raveburryové. Bylo to k smíchu.
Navíc nemohla zpátky. Zkrátka nemohla. To by dopadlo špatně po všech směrech, neexistoval jediný scénář, ze kterého by vzešlo cokoliv dobrého. Ona musí dostat Severuse ze svého života pryč. Dařilo se jí to dobře, do té doby, než se jí tam on zase vmísil. Ona nemůže za to, že přišel… ale možná… kdyby se tak usilovně nesnažila z toho světa vypadnout, možná by ji tolik nepřekvapilo, když jí ten svět čas od času takhle zaklepe na dveře. Nebo - jako v tomto případě - vtrhne bez vyzvání. Třeba se to dá skloubit.
„Jo, přemýšlím," kývla hlavou. „Myslím, že už je čas.”
Kapitola 3
„Nikdy bys nebyla dobrá učitelka,” řekl pomalu. I jeho oči měly barvu těch Severusových.
„Já vím, že ne,” odpověděla mu klidně. „Omlouvám se.”
„Za co?” zeptal se. Cítila, že neočekává jenom odpověď. Očekává správnou odpověď.
„Že nemůžu pomoct,” řekla tiše.
„Tomu sama nevěříš,” ušklíbl se. „Zapoj mozek, Littletonová, ukaž konečně, že nějaký máš.”
„Já… nevím jak.”
„Ale víš. Víš to moc dobře. Odešla jsi z našeho světa, protože jsi hledala klid. Ale tahle bitva už není tvoje. Otázkou je jenom, jaké straně půjčíš svojí zbraň.”
„Vždyť já jsem nikdo!” zavolala zoufale. „Už nemám žádný význam. Pro nikoho.”
„Pro mě ano,” řekl tiše, přistoupil k ní a položil jí pomalu ruku na tvář. A najednou z obličeje toho chlapce vymizely rysy Severuse. Byl to patnáctiletý kluk, jehož zelené oči zoufale hledaly pomoc. Nechal svou ruku opět klesnout, smutně se usmál, otočil se a odcházel pryč.
„Harry!?” zavolala za ním, v hlase nevyřčenou otázku.
„Najdeš si cestu…” řekl tiše a s hlasitým prásknutím zmizel.
To hlasité práskutí ji probudilo. Chvíli měla dojem, že se k ní nebo od ní skutečně někdo přemístil, ale byla to jen uvolněná okenice. Venku se zvedal vítr. Kate se neklidně posadila, bylo jí horko. Posledních pár letních dní sucho a vedro neustávalo a ačkoliv to občas vypadalo na déšť, nakonec padlo vždy jen pár kapek a zase se vrátilo sluníčko. Nebo příšerné dusno pod mrakem.
Zvedla se, upevnila okenici a pokusila se probrat. Jack ještě spal. Musely to být tak čtyři hodiny od doby, kdy si šla lehnout, ale ona po alkoholových nocích nikdy nedokázala dlouho spát. Dala se trochu dohromady v koupelně a jen s malou bolestí hlavy sešla dolů do kuchyně. Udělala si kávu a připravila na stůl pečivo. Tušila, že ho stejně nebude schopná sníst, ale aspoň bude mít Jack co k snídani, až se probere.
Na okno zaťukala sova s nejnovějším číslem Denního věštce.
Kate si noviny rozložila a ze zvědavosti začala procházet titulky jeden po druhém, jestli narazí na něco zajímavého. Jméno Harry Potter se opakovalo s železnou pravidelností v jednom ze čtyř až pěti článků. Do minulého roku se o něm psalo jako o hrdinovi. Pak v době, kdy Brumbál zpitoměl a pořádal Turnaj tří kouzelnických škol, z toho mladého kluka byla najednou celebrita a byl zapojen do bulváru Holoubkové víc než lídr Sudiček. Na jeho aféru s dcerou Warbeckové se díky Potterovi rázem zapomnělo. A teď - teď byl najednou blázen. Maniak. Narušitel. Prý viděl návrat Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit. Slyšeli jste někdo někdy větší hloupost?
Kate cítila, jak se jí rozhoupal žaludek a měla silné podezření, že to nebylo alkoholem.
Takže Pán zla se vrátil.
„Odkdy ty čteš noviny?” pousmál se Jack na prahu dveří do kuchyně.
„Jen se ujišťuju, že se v práci neflákáš,” usmála se na něj a Věštce odložila.
„Mám na starosti sport, zlato. Tam se nejde neflákat. Utkaly se dva týmy famfrpálu. Jeden z nich vyhrál,” Jack zakroutil hlavou a ušklíbl se. “Mám famfpál rád, ale nemůžou taky kouzelníci občas koukat na něco jinýho? Někdy mi i ten fotbal v televizi připadá zábavnější.”
„Přemýšlel jsi někdy, proč tě přeložili?” zeptala se Kate a sledovala Jacka, který si vzal housku a začal ji trhat na kousíčky.
„Ne,” odpověděl trochu víc rázně, než zamýšlel, a natáhl se pro hrnek. Kate pozvedla obočí.
„Dobře, tak jo,” řekl a zakroutil hlavou. „Kdo se moc ptá, moc se dozví, Kate. Víš, že Věštec jsou jediný noviny, který se u nás vážně čtou. A mají politiku nevyvolávat paniku tam, kde to není třeba. A já holt na famfrpálu nemůžu nic zkazit. Týmy sportujou a jeden sportuje líp než ten druhej.” Znělo to ukřivděně.
„Takže ve skutečnosti tušíš, že ostatní nepíšou pravdu?”
Jack odložil kus housky a podíval se na Kate s vážnou tváří. Nikdy se spolu o tom nebavili. Možná měli oba stejnou politiku jako Denní věštec. Nevyvolávat paniku tam, kde to není třeba. Jenže ona měla najednou dojem, že to možná trochu třeba bude.
„Já nevím, co je pravda. Ale měl jsem tendence do věcí rýpat. Do nedávna to byla v mojí branži dobrá vlastnost. Najednou se to nenosí.”
Přikývla. Zamyšleně se napila kafe a podívala se na první stranu novin. Na velké fotografii byl ministr kouzel Kornelius Popletal se zářivým úsměvem a v prstech si točil buřinkou. Jeho výraz jí někoho připomínal… no ano, Zlatoslava Lockharta. Ten měl vždycky takové úlisné pohledy na všech fotkách v novinách. Vyklubal se z něj dobrý pošuk. Může to znamenat, že z ministra kouzel se vyklube stejný?
„Kate?” vytrhl ji Jack z přemýšlení o Lockhartově úsměvu. „Stalo se něco? Ještě včera jsi neměla takovouhle náladu.”
„Pamatuješ si na tu nabídku z nemocnice?”
„Přemýšlíš, že bys do toho šla?” vytřeštil Jack oči. Byl to už skoro rok, kdy Kate od Svatého Munga nabídli místo. Bylo v oboru výroby nových lektvarů, nejspíš by celé hodiny seděla někde v laboratořích a míchala cosi v kotlíku za mizerné peníze, ale kdyby to měla zhodnotit z pohledu sedmnáctileté studentky Bradavic, byla to její vysněná práce. Vloni ji odmítla, protože měla nastartováno k tomu být šťastně znovuzrozená mudla, ale teď…
Teď co…?
Teď dostala šťouchanec do žeber od jediného člověka, kterého si v kouzelnickém světě opravdu vážila. Bohužel jen obrazný šťouchanec do žeber. Ne… ne bohužel. Naštěstí.
Nebo za to mohl ten sen…?
Sny neměly nikdy žádný význam. Ale jestli je potřeba tomu klukovi pomoct, možná by se nad tím měla zamyslet.
Neměla by teda přijmout místo učitelky?
Ne, to je absurdní. Nikdo si nemůže myslet, že by ona mohla jít učit. V žádném případě.
Představila si sama sebe na místě Raveburryové. Bylo to k smíchu.
Navíc nemohla zpátky. Zkrátka nemohla. To by dopadlo špatně po všech směrech, neexistoval jediný scénář, ze kterého by vzešlo cokoliv dobrého. Ona musí dostat Severuse ze svého života pryč. Dařilo se jí to dobře, do té doby, než se jí tam on zase vmísil. Ona nemůže za to, že přišel… ale možná… kdyby se tak usilovně nesnažila z toho světa vypadnout, možná by ji tolik nepřekvapilo, když jí ten svět čas od času takhle zaklepe na dveře. Nebo - jako v tomto případě - vtrhne bez vyzvání. Třeba se to dá skloubit.
„Jo, přemýšlím," kývla hlavou. „Myslím, že už je čas.”
Kapitola 3
1 komentář:
Docela mě zarazilo, že Kate po studiích zanechala kouzel, čekala jsem že bude cestovat a že se usídlí někde na zajímavém místě. V mudlovském klubu jsem jí vážně nečekala. Nakonec jsem ráda, že se do kouzelnického světa chce pomalu vrátit.
To že bude s Jackem jsem na jednu stranu tušila, ale nedávala jsem tomu moc šanci, což si myslím do teď - ty spolu nevydrží, Kate to nedá a chytne se opět Snapea, nějak na něm bude závislá.
Hm... Je zajímavé, že by pracovala v nemocnici, asi nějak bude chtít pomoci Harrymu. Mám takové tušení, že se s ním potká, když tam půjdou navštívit pana Weasleyho, ale za jakých okolností, toť otázka.
Okomentovat