Kapitola 1 - Místo setkání

V Lodnýně bylo páteční večery vždycky živo. V barech hrála hudba a cinkaly skleničky, dospělí se pod vlivem alkoholu stávali znovu puberťáky a nepřipadali si trapně ani když čelili už dvacátému odmítnutí nebo zaškobrtnutí neposlušných nohou. Skupinka přemoderněle vypadajících děvčat si zabrala svůj oblíbený stůl a Jennifer přinesla další rundu panáků.

Byl to první nepracovní večer po dlouhé době, takže měly všechny dojem, že noc patří jim a (i kdyby s příšernou ranní kocovinou) mají na pořádné radovánky plné právo. Kdyby tam v tu chvíli byl některý z jejich partnerů, musel by mít pořádný záchvat žárlivosti, protože se po spoře oblečených holkách už kdekdo ohlížel. Anebo by se mu naopak líbilo, že si ta jejich našla tak přítulné kamarádky (a další fantazii se samozřejmě meze nekladou).

„Tak na co?“ vykřikla Jennifer.

„Na sex!“ ozvalo se od někoho po její pravici.

„Na sex!“ zopakovaly ostatní holky a většina z nich vypila svou sladkou pecku na jeden zátah.

„To je naše písnička!“ vykřikla najednou štíhlá brunetka ve flitry pošitém tílku. „Tancovat! Hned!“

Jako na povel se všechny zvedly, přeběhly k parketu a začaly se kroutit v rytmu jedné z nejmodernějších písniček. Pod vlivem alkoholu jim zřejmě nepřipadalo divné, že „ta jejich" hraje ten večer už potřetí. Většinu z nich také v nejmenším nepřekvapilo, že se kolem jako zázrakem shluklo veškeré mužské osazenstvo baru a víc než ochotně se přidalo k jejich tanci. Někteří z nich se dokonce pokusili o fyzický kontakt – s přímým odporem se většinou nesetkali, ale když písnička skončila, byli odhozeni jako kus hadru a holky si opět sedly kolem stolu bez potřeby mužské společnosti.

Byl to známý bar a všichni jako by byli svým způsobem kamarádi, i když spíš než svoje jména znali navzájem některé své tělesné partie. Jen výjimečně ale úplně všechny partie, což – jak by mohl podotknout nezávislý pozorovatel – byla aspoň nějaká známka (byť prosté) inteligence. Že se neozývalo slastné vzdychání z kabinek od záchodků, byl také důvod, proč se tam v tom malém baru všichni mohli ještě další den ukázat. Protože jinak by se museli nejspíš hanbou propadnout, tedy než by začali opět pít.

„Kdypak si pro tebe přijde, co?“ dobírala si Jennifer jednu ze svých kamarádek.

„Tak to by si mohl zkusit,“ odpověděla ona a zasmála se. „Ví, že mám dneska volno a pro jeho vlastní dobro…“

„Jen se nedělej,“ zaútočila na ni „flitrovaná“ Christine. „Určitě se už celá třeseš, abys s ním byla zase pěkně v postýlce!“

„Po pěti letech po ničem jinym netoužím!“ usadila ji uštěpačně. „Copak v tomhle baru nedávají nic k pití?“ rozkřikla se na celé kolo.

„Doběhnu tam!“ nabídla se ochotně Jennifer. Měla totiž protekci u baru – ta protekce se jmenovala Ray. Se snědou pletí a španělským přízvukem byl tenhle barman ideálním tahákem pro malý londýnský bar – a pro Jennifer obzvlášť.

Když se vrátila, nesla obratně dalších osm skleniček.

„Tak na co?“

„Na sex!“

„Na sex!“

„Nezakecávej,“ navázala plynule Jennifer a strhla na sebe pozornost ostatních. Bylo kupodivu, že si v tak značně podnapilém stavu dokázala vůbec zapamatovat, o čem se s kamarádkou vlastně bavily. „Určitě už nepotrvá dlouho a budeš vdaná panička!“

„Ještě toho trochu!“ rozesmála se blondýnka na celé kolo. „Tak to teda ani za nic – a v tom jsme s tím mým chlapem zajedno.“

„Jen aby ses nedivila!“ poznamenala krátkovlasá Michelle, protože Jennifer se vzdala práva mluvit a najednou byla plně zaujata zkoumáním kapičky vodky, která se objevila na stole. („To tu předtím nebylo! Že to tu předtím nebylo?“)

„Jste spolu pět let! A to už něco znamená,“ pokračovala Michelle a šťouchla do Jennifer. „Že jo?“ („Jasněééé!“)

„Velký kulový to znamená,“ odvětila ona, ale uvnitř ji zamrazilo. Pět let! „A i kdyby, tak dneska ne, protože dneska chlastám tady! A on se taky vrací až ráno.“

„Správná odpověď, správná odpověď!“ zahulákala Jenn a zaluskala na nějakého úplně cizího kluka. „Fešáku, skoč nám pro něco k pití, ano?“

Blondýnka si povytáhla svůj top s odhalenými zády (aby jí náhodou nezačal odhalovat i něco jiného) a s nově nabytou skleničkou („Na sex!“) se podívala ke stropu na rozsvícenou disco kouli a panáka alkoholu vypila během vteřiny. Ještě jednou ji ta myšlenka (pět let!) napadla a zamrazila. Pak už věnovala pozornost úplně jiným věcem. A jiným klukům, kteří se sice tomu jejímu sotva mohli rovnat, ale koukat se na ně dalo. A koneckonců – co oko nevidí, to partnerovo srdce nebolí.

„To je naše písnička!“ zakřičela najednou opět Christine a celá situace se opakovala. S každou vypitou skleničkou inteligenční kvocient přítomných klesl o polovinu. Byla to zábavná podívaná a stala by se nejspíš mnohem zábavnější (alespoň pro přítomné muže), kdyby nezasáhl barman Ray a nevyměnil alkohol za pár skleniček čisté vody. Přijaly to jen pod podmínkou, že potom budou smět pokračovat.

Když už bylo „potom“, zvedla se Tricia, menší zrzka, a se smíchem vyrazila k baru. Zakopla ale o vlastní neposlušné nohy a málem skončila blondýně s provokativním topem v klíně.

„Sorry, Kate!“ vyprskla na celé kolo se smíchem a opřela se o ni plnou vahou. „Ty vole, já jsem úplně namol!“

„To jsme si všimly!“ zasmála se Jennifer a zvedla se, aby kamarádce pomohla. „Počkej, dojdu tam!“

Než ale udělala krok, se zaujatým výrazem směrem k baru se zarazila. Tricia se mezitím vyškrábala na své jehlové podpatky a svalila se na nejbližší volnou židli („Už bych měla přestat, ale mně se nechceeee!“)

„Někdo novej!“ prohlásila Jenn zadumaně, s pohledem stále upnutým k baru. Okamžitě si získala pozornost všech, žádná se ale neotočila, na tohle měly speciální taktiku.

„Vysokej, tmavej… starší. Mňam!“ utrousila ještě Jenn. „Nejdřív Tricia, Nela a Sab.“

Zmíněné dámy dělaly jako že nic a tiše se otočily. U ostatních jejich výrazy vyvolaly velkou dávku zvědavosti.

„Wow!“ pokývala hlavou Sabrina. „Jak z jiný doby. Ale dala bych si říct.“

„Teď Michelle a Kate. Pomalu!“ zavelela Jennifer znovu.

Holky se otočily. Michelle vyprskla smíchy a vrátila se pohledem zpátky ke stolu. „Tenhle se ti líbí? Fakt se ti líbí, Jenn? Je přece…“

Víc už Kate neslyšela. Nebo nevnímala. Střetla se s tajemným neznámým pohledem a s vyděšeným: „No to si ze mě děláš…!“ ještě vteřinu zírala do jeho očí, pak ty svoje zavřela a s útrpným zaúpěním se pohledem vrátila zpátky. „To snad ne… To se mi zdá!“

„Co je? Co je? Ty ho znáš?“ vybafla hned Jenn. Byla by ji bombardovala i dalšími otázkami, kdyby se ona nerozhodla rychle vstát a s neutrálním: „omluvte mě,“ se znovu neotočila.

Uvědomovala si, kde je, uvědomovala si, koho právě vidí před sebou – u stejného baru, kde trávila většinu letních večerů, a také si uvědomovala, že je poměrně hodně opilá, i kdyby jen sladkou vodkou. Mohla by si ho dost dobře splést a v duchu si to strašně moc přála. Neviděla ho pět let, alespoň ne naživo. Občas ji pronásledoval v nočních můrách.


V tanečním baru uprostřed Londýna seděl Severus Snape a s upřeným, trochu znechuceným výrazem, pozoroval hubenou blondýnu, s až příliš velkou dávkou make-upu a příliš malou dávkou oblečení. Byl tou vizí tak překvapený, že by možná byl raději taky opilý.

Váhavě se rozešla k baru za ním. Musela jít pomalu, nedovedla si představit ten trapas, kdyby na podpatcích zakopla, jako před chvílí Tricia, a on by ji viděl a soudil. Nohy ji nechtěly moc poslouchat, těžko říct, jestli vlivem alkoholu nebo právě přicházejících myšlenek. Bez ztráty květinky ale došla až k němu a neohroženě se posadila na vysokou židli přímo před něj.

Chvíli ani jeden z nich nic neříkal. Kate položila loket na bar a dlaní si zakryla ústa, jako by přemýšlela. On přejel pohledem od jejího obličeje přes krátký červený top, odhalené břicho a černou minisukni, až k červeným botám na vysokém podpatku. Pak – jako by stále nevěřil svým očím – si ji změřil pohledem ještě jednou, odspoda. Ona si ho neprohlížela, vypadal... pořád stejně.

„Co tady děláš?“ promluvil první.

Trochu víc se narovnala a pomalu položila ruku na bar. „To je ale zvláštní…“ zavrčela. „Zrovna jsem se tě chtěla zeptat přesně na to samé.“

Severus se podíval kolem sebe, prohlédl si bar, holky, které zvědavě koukaly jejich směrem, snědého barmana Raye, taneční parket.

„Tohle je teď tvůj život?“ změřil si ji přísným pohledem, jako by byla znovu školačka a on ji káral, že neudělala domácí úkol.

„A co je ti do prdele do toho?“ odvětila mu stejným tónem.

On se nejspíš stále ještě nevzpamatoval z toho, kde a jak ji vlastně našel, takže jen přimhouřil oči a na její slova nereagoval.

„Co tady chceš, Severusi?“

„Promluvit si…“ řekl tak tiše, že ho přes hudbu sotva slyšela. „Ale začínám litovat, že mě to vůbec napadlo.“

„Super, tak zase vypadni, a oba budeme dělat, jako žes tady nikdy – nikdy – nebyl,“ zavrčela, opřela se o bar, zvedla se a otočila. Noční můra se stávala skutečností. Takhle nějak si představovala peklo. Opět se Severusem ve svém životě. Nezajímalo ji, co jí chce říct, věděla jen, že se jí opět vetřel do jejího světa – tak odlišného, než je ten jeho. Dlouho tuhle stěnu budovala.

Chytil ji za ruku a otočil zpátky.

„Promiň,“ řekl, když se na něj jedovatě podívala a setřásla jeho stisk. Nadechl se a s očividnou dávkou sebezapření (které, jak usoudila, použil už při vyslovení prvního slova) pokračoval tiše: „Měl jsem začít jinak… Zkusím to ještě jednou.“

Podívala se na něj a nepromluvila. Jen se rezignovaně opřela zády o vysokou barovou židli a založila si ruce na hrudi.

„Ahoj Kate,“ prohlásil sterilně.

„Ahoj Severusi,“ odpověděla mu.

„Vypadáš… jinak,“ pokračoval a ona pozvedla obočí.

„Ty pořád stejně…“ chvíli zaváhala a pak pronesla trochu smířlivějším tónem: „Co tady proboha děláš?“

„Vybral jsem si očividně špatnou dobu…“ řekl a znovu se konsternovaně rozhlédl. „Ale rád tě vidím.“

Přešlápla a s dalším nádechem se neubránila ušklíbnutí. „Vážně?“

Musel po ní něco chtít. Jinak by tyhle výrazy jako: „promiň“ a „rád tě vidím“ nikdy nepoužil. Ušklíbnutí zároveň patřilo myšlence, že ona ho opravdu ráda neviděla. V jejím životě nezpůsobil nikdy nic jiného než velkou paseku. Nechtěla, aby se schylovalo k další.

„Jsem tu pracovně…“ řekl, ale pak zvedl zrak (který dosud udržel na její tváři) a zaostřil na nově příchozí osobu.

„Katieee!“ protáhla Jennifer, které nejspíš zvědavost nedopřála klidu a prostě musela přijít. „Představíš mi svého… ehm… kamaráda?“ Byla velmi vyzývavě napřímená, postavila se velmi blízko ní a vysílala čistě ženské signály, které podle jejího soudu musely platit úplně na všechny. Většinou také platily.

„Jennifer, to je Severus, Severusi – Jennifer.“

„Severus… wow… přísný jméno,“ řekla a pozvedla obočí (další z účinných zbraní).

„Těší mě,“ prohlásil Severus a pokusil se o decentní úsměv. Kate přineslo zvláštní pocit uspokojení, když ho viděla interagovat s místní sexbombou. Tohle prostě nebyl jeho styl, ale Jenn si to očividně užívala. Natáhla k němu ruku a on ji stiskl.

„No teda, v životě jsem tě tu neviděla, Severusi,“ prohlásila Jenn a naklonila hlavu na stranu. „Jsi zdejší?“

„To nejsem,“ řekl klidně.

„To tedy není,“ prohlásila tiše Kate a znovu se ušklíbla, on se na ni na chvíli podíval, ale pak si jeho pozornost opět přivlastnila Jenn.

„No… a jak se vy dva vlastně znáte?“

„Byl to můj učitel,“ prohlásila Kate opatrně.

„Wow, učitel, to je sexy.“

Blondýnka to nevydržela a musela si zakrýt tvář rukou. On na to nereagoval, i když si toho gesta určitě všiml. Jenn se koukala stále na něj a kamarádce nevěnovala příliš velkou pozornost.

„A co učíš, Seve?“ zeptala se s odzbrojujícím úsměvem.

Kate si nemohla nevšimnout jeho přimhouření očí a moc dobře věděla, co znamenalo. Dávno už ale z jeho reakcí neměla strach, jako tehdy.

„Joo, Seve,“ prohlásila s důrazem na jeho jméno. „Řekni Jenn, co učíš!“

Podíval se na ni velmi přísně a ona se (možná trochu vlivem alkoholu) pobaveně ušklíbla. Pak se obrátil znovu na Jennifer.

„Chemii,“ řekl klidně.

„Hmmmm!“ protáhla brunetka, jako by se jednalo o tu nejzajímavější věc na zeměkouli. „To je super! A řekni mi, co tě ještě zajímá?“

Pozvedl tázavě obočí.

„No jako – jaký máš koníčky, co máš rád. Jak si žiješ – a tak.“

S mírným úšklebkem přikývl. „Mám rád… auta.“

„Auta?“ zazněl hlas dívek unisono. Kate se začínala bát, že se udusí smíchy, Jenn byla naopak neskutečně zaujatá.

„Jistě. Svezu tě domů, jestli chceš, teď si ale musím promluvit…“

„No to neee, Severusi,“ řekla jeho jméno zálibně. „Tohle je taneční bar. A víš, co se dělá v tanečním baru kromě pití?“

Podíval se kolem, na chvíli se střetl pohledem s Kate, kterou vztek už opustil, místo toho se dobře bavila na jeho účet. Pohledem hledal záchranu, to jí bylo jasné.

„Takže…“ řekla Jenn zvýšeným hlasem. „Protože jsem dneska hodná, dám ti na výběr. Buď si dáš se mnou skleničku něčeho dobrýho, nebo vyzveš k tanci tady naši Kate. Beztak jste si určitě už párkrát zatancovali někde v kabinetě mezi zkumavkama…“

V tu chvíli se Kate přestala bavit. Podívala se na Jenn a pak na Severuse, jehož oči následovaly opačnou cestu.

„Děláš si srandu?“ zeptala se nasupeně.

„Hej! Má na výběr!“ zamrkala svými dlouhými řasami koketně Jenn.

Severus stačil ještě spolknout nějakou pikantní poznámku, pak se zvedl a natáhl ruku ke Kate.

„Co?“ prohlásila napůl vyděšeně, napůl naštvaně.

„Tady se – očividně – musím řídit podle vašich pravidel, že, Jennifer?“ zeptal se klidně a chytil Kate za ruku.

„No jasně!“ zasmála se Jenn a poplácala kamarádku po rameni. „Sice jsem doufala v tu skleničku, ale tohle je taky dobrý! Neboj, Jackovi ani muk!“

Na její poslední poznámku nestačila Kate ani zareagovat. Najednou totiž stála se Severusem uprostřed parketu, což odporovalo všem běžným přírodním zákonům.

Stejně jako tehdy.

Když ji chytil, na několik vteřin se ztratila. Na několik vteřin se všechno vrátilo, i když nebyli v Prasinkách U Tří košťat, i když nebyl večírek na rozloučenou, i když byli uprostřed moderního tanečního baru, kam on zapadal asi tak stejně jako hlávka zelí na vrcholek mrakodrapu.

I když mezi tímhle tancem a tím minulým uplynulo pět dlouhých let, oba dva byly stejně neskutečné.

Věděla, že jí bude chybět a teď si na jednu krátkou, ale přece tak dlouhou vteřinu uvědomila, jak moc. Ten pocit zmizel s dalším nádechem, dalším mrknutím a dalším krokem.

„Co tady děláš?“ zeptala se ho znovu, klidněji, odevzdaně.

„Potřebuju si promluvit,“ řekl a dlouze se nadechl, jako by nevěděl, jestli pokračovat nebo ne. „Brumbál potřebuje učitele obrany proti černé magii.“

Pozvedla nechápavě obočí. „Brumbál?“

„Ano.“

Zakroutila hlavou, protože stále nechápala. „A co já s tím mám společného?“

Shlédl na ni a naklonil hlavu na stranu. „Chtěl jsem, abys šla učit. Teď už si tím tak jistý nejsem.“ Rozhlédl se kolem, jako by si chtěl dokázat původ jeho momentální nejistoty.

„Učit? Já?“ vytřeštila oči. „Děláš si legraci?“

„Vypadám, jako že si dělám legraci?“

„Přišel jsi do mudlovského tanečního baru mezi bandu opilých holek a – i když oceňuju, že jsi nechal plášť doma a vzal si jen košili – pořád je to nejbizarnější situace, ve které jsem tě zažila. (Slovo nejbizarnější jejímu jazyku dalo zabrat.) Fakt nemám tušení, jestli tohle není jenom jeden velkej Brumbálem pořádanej vtip.” Nadechla se, a když Severus nic neříkal, pokračovala: „Takže mi chceš říct, že tě poslal Brumbál?“

„Ne.“

„Aha?“

„Brumbál shání učitele. Pokud ho nesežene, bude mu přidělený někdo z ministerstva. Což při současné situaci nikdo z nás nechce…“ Podíval se na ni podezíravě. Nebyl si jistý, jestli ona ví, co „současná situace“ vlastně znamená.

Ani ona si nebyla jistá, jestli to ví. Bylo jí to v podstatě jedno.

„A bylo by tudíž úplně v pořádku, kdybys šel, někde na mě náhodou narazil a přivedl si mě jako učitelku? To je fakt pěkná blbost, Severusi. Proč to nejdeš dělat ty?“

„Brumbál mě k tomu nepustí.“

„Jistě, příliš tě ve škole potřebuje, kdežto jiné učitele může klidně nechat po roce třeba zabít…“

„Prosím?“

„Po celou dobu mého studia nikdy nikdo nevydržel dýl než rok.“

Zamračil se a znovu se rozhlédl kolem. „Pojďme si o tom promluvit jinam, Kate,“ řekl tiše.

„Fajn!“ vyhrkla, jako by celou dobu čekala na příležitost, kdy se může Severuse konečně pustit. „Fajn!“ dodala ještě jednou, zamračila se a bez vyzvání zamířila přes parket ke svým věcem. Vzala si malou červenou kabelku a vyprovázená pohledy ostatních holek se na místě napřímila, než se otočila zpátky k východu.

„Potřebuje se mnou mluvit,“ řekla.

„Mluvit, jo?“ vyprskla Jennifer a ostatní se k ní se smíchem přidaly.

„Teda, Kate, ty se fakt nezdáš!“

„Je starší, ale stál by za hřích…“

„Kolik mu je?“

„Ten se na tebe díval, jak kdyby tě chtěl svlíknout pohledem!“

„Moc pohybů by k tomu nepotřeboval…“

„Jackovi ani slovo!“

„Povídej, jakej je v posteli?“

Nereagovala na jedinou z nich. Jen pozvedla obočí a v hloubi duše doufala, že všechny – včetně ní – jsou příliš opilé na to, aby si dnešní noc pamatovaly. Bohužel ale měla dojem, že ona stihla šokem okamžitě vystřízlivět. Ignorovala všechny řeči, zakroutila hlavou, otočila se a zamířila ke dveřím. Jen koutkem oka spatřila, že Severus jde za ní.

„Neřekla, že neví!“ zaslechla za sebou Jennifer. „Neřekla to, takže spolu…“

„Na sex!“ vykřikla Tricia a skleničky zacinkaly.

„Na sex!“ odpověděly sborově ostatní holky.

Venku bylo ticho a příjemný chládek. Okamžitě si oblékla svetr, i kdyby jen proto, aby zakryla před Severusem co největší část holé kůže. Tohle bylo absurdní.

„Tak mluv,“ otočila se na něj, ale on se zamračil a zakroutil hlavou.

„Tady ne.“

„Kam chceš jít? Všechno otevřené jsou už jenom bary.“

„Není tu jediné kryté místo, kde bychom si mohli promluvit?“

Bylo. Samozřejmě, že bylo.

„Ve tři ráno?“ pozvedla obočí. „To sis měl na pracovní schůzku vybrat lepší dobu,“ přitáhla si svetr blíž k tělu, protože od řeky i uprostřed léta studeně foukalo.

Ano, to tedy měl, ujistila sama sebe znovu.

„Kde bydlíš?“

„Prosím?“

„Kde bydlíš?“ zopakoval klidně, s naprostou samozřejmostí.

„Co je ti do toho?“ zavrčela. „Kde bydlíš ty?“

„V západním Yorkshiru. Jestli chceš, můžeme jít tam.“

Zamrazilo ji, snad víc, než z chladného větru, z myšlenky, že by ji Severus vzal k sobě domů.

„Bydlím kousek,“ řekla místo reakce, ale pořád se mračila. Ještě si ho změřila pohledem a zaváhala, než se rozešla směrem k autobusové zastávce. On ji dohonil dvěma kroky, chvíli šli vedle sebe mlčky.

„Jak daleko?“ zeptal se.

„Pár stanic autobusem,“ řekla bezmyšlenkovitě. Až pak se zarazila, když si uvědomila, že se na ni opět podezřívavě kouká. Během další vteřiny jí došlo proč.

Zastavil se, ona také a chvíli se propalovali pohledem.

„Jezdíš autobusem?“ zavrčel.

„No a co?“

„Kde máš hůlku?“

„Co je ti do toho?“

„Kate,“ řekl pomalu a chytil ji za rameno. „Kde máš hůlku?“

Pomalu si ji prohlédl, jako by chtěl zjistit, jestli je na jejím těle nějaké místo, kde by mohla mít hůlku schovanou. Měla příliš krátký top na to, aby ji mohla mít ve výstřihu a do kabelky by se taky nevešla. Mohl leda doufat, že Kate použila zvětšovací kouzlo, ale během několika málo sekund si uvědomil, že doufá zbytečně. Kate Littletonová, ta samá Kate Littletonová, kterou sedm let učil, která složila OVCE na tři vynikající, ta, která se celých sedm let snažila patřit do kouzelnického světa, milovala učení, pokoušela se přijít na kloub černé magii – nejen, že tančí v obyčejném mudlovském baru s bandou pubertálních mudlovských kamarádek, ale – nenosí – u sebe – hůlku. Tohle bylo moc i na něj.

„Ty se mi snad jenom zdáš,“ zakroutil hlavou.

Založila si ruce na hrudi. „Pořád se mnou chceš mluvit, nebo jsme tímhle skončili? Vrátila bych se do baru.“

Zjevně se musel hodně držet, aby ji neproklel. Vypadal, jako že se kouše do jazyka a tím si zakazuje promluvit. Očividně byl v hodně zoufalé situaci, jinak by byl už dávno pryč.

„Přemístíme se,“ řekl a rozhlédl se kolem – hledal nějaké klidné místo, kde je nikdo neuvidí.

„Nevíš kam.“

„Povedeš mě. To snad ještě zvládneš.“

Ignorovala opovržlivý tón, který použil a rezignovaně přikývla. „Fajn!“

Ustoupili stranou do stínu vitríny a Severus vytáhl hůlku. Od baru se stále nesl hluk, ale kolem nebylo moc lidí. Chvíli počkal, než měl jistotu, že je nikdo nesleduje, pak ke Kate natáhl ruku. Krátce zaváhala, než se ho chytila. Všechno bylo tak neskutečné. Pak radši zavřela oči, aby se soustředila na místo, kam je má oba přenést a ne na to, že se drží za ruku se Severusem Snapem. Minulost debilní! Každopádně, kdyby tohle pokazila, jemu by samým vztekem nejspíš praskla hlava.

Mávnul hůlkou a oba se na pár vteřin propadli do temnoty, připoutaní k sobě jako magnetem. Věděla, že se ho nemůže pustit a jedna její část si to moc přála. Ta druhá byla v opozici, ač si ona nebyla jistá proč. Neměla k tomu jediný racionální důvod.

Když dopadli na předzahrádku malého domku, musela se o Severuse opřít, aby neztratila rovnováhu. Dlouho se nepřemísťovala a už vůbec ne ve dvou. On to přešel bez povšimnutí, podržel ji jen takovou dobu, jak bylo potřeba a pak ji decentně pustil, s pohledem upřeným na dům.

Bydlela v malém řadovém domečku nedaleko od centra Londýna, nájem byl velký, ale s Jackovým platem si ho mohli dovolit. Podívala se na hodinky. Jack se měl vrátit až po šesté ráno. Oddychla si.

Odemkla a vešla do předsíně.

„Pojď dál,“ řekla za sebe, aniž by se na Severuse podívala. Až příliš dobře si uvědomovala fotky jí a Jacka, které byly kolem. Uvědomovala si spoustu dalších drobností, od ozdobného porcelánu ve vitríně, přes kamenného slona na okně až po tři růže ve váze na stole, které dostala nedávno. Bylo to všechno tak… přízemní. Ale tohle byl teď její život… kdo mohl čekat, že se tu objeví Snape? Kdo mohl čekat, že ho sem sama pozve?

Absurdní. Absurdní.

„Čaj?“ zeptala se. „Nebo víno?“

„Skřítčí víno?“ zeptal se podezíravě.

„Jaké jiné?”

„Tady člověk opravdu neví...”

Jeho poznámku ignorovala a zamířila k malé komoře. Vyndala víno, skleničku a natáhla se na poličku pro vývrtku. Cítila, že ji sleduje, ale nereagovala na to. Když otevírala láhev, přišel k ní a vzal jí věci z rukou.

„Ukaž,“ řekl klidně. Jedním pohybem byl korkový špunt venku.

Podívala se na něj koutkem oka. Tvářil se pořád, jako že musí polykat tucty poznámek. Byl příliš blízko na to, aby ona mohla reagovat klidně.

„Severusi… co tady děláš?“ zopakovala poněkolikáté, stejně odevzdaným a unaveným tónem.

Nalil víno do skleničky a rozhlédl se po druhé, Kate ale jenom zakroutila hlavou. Nebude s ním pít.

Opřela se zády o skříňku a sledovala ho, jak si zamyšleně sedl ke stolu. Stejně jako ona nedokázala uvěřit, že má Severuse u sebe v obýváku, jemu dělalo očividně problém uvěřit tomu, co vidí kolem sebe. Vypadal zklamaně.

„Potter,“ prohlásil po dlouhé chvíli váhání a odfrkl si.

„Co je s ním?“

„Tvrdí, že se pán zla vrátil.“

„To vím.“

„Je dobré vědět, že aspoň něco víš.“

„Přestaň s těma poznámkama a řekni mi konečně, o co jde,“ prohlásila netrpělivě.

„Četla jsi Věštce?“

„Ano.“

„Dělají z Pottera blázna.“

„Nikdo mu nevěří.“

„Brumbál ano.“

„A ty?“

Podíval se na ni dlouze, pronikavě. Dívala se do jeho očí, takže si chvíli ani nevšimla, že se chytil za levé předloktí.

„Já taky,“ řekl s nepěkným úsměvem.

Rozhodla se nijak se nevyptávat, ani nekomentovat, ale ten úsměv se jí vryl až do morku kostí. Mohla se jenom domnívat, co se někde ve světě děje. Čeho je Severus součástí.

„Víš, co se děje v novinách. Pottera se snaží zdiskreditovat, aby mu nikdo v našem světě nevěřil.“

„Ale proč?“

„Proč?“ zopakoval a pozvedl obočí. Když pochopil, že jí to nedojde, přimhouřil oči a pokračoval. „Protože mají strach věřit, že se vrátil.“

Nadechla se a jen přikývla.

„Pokud si Brumbál nenajde učitele obrany proti černé magii, ministerstvo nám nějakého přidělí. A možná si – i v tomhle stavu – zvládneš domyslet, co by to znamenalo… Ještě horší možnost, jak se připravit na jeho opravdový návrat.“

Kate se opět zhluboka nadechla. Pak ještě jednou. Docházelo jí, že tohle je zlom. Že sama nechtěla věřit, že by se mohl vrátit, že je něco takového vůbec možné. Možná jí také bylo po chuti věřit Dennímu Věštci a tomu, že je nějaký Potter úplně šílený. Nebo chtěla mít aspoň důvod, aby jí to bylo jedno. Co jí bylo po něm? Co jí bylo po celém kouzelnickém světě?

„Vůbec nemáš tušení,“ řekl Snape, jako by jí četl myšlenky. „Nemáš nejmenší tušení, co se tam venku děje.“

„Co po mně vlastně chceš? Vážně si myslíš, že můžu jen tak jít a učit v Bradavicích?“

„Ne,“ řekl, položil skleničku a vstal. „Ne, už si to nemyslím.“

Založila si opět ruce na hrudi, jako by se chtěla bránit.

„Myslel jsem si, že ano. Spletl jsem se,“ řekl a opovržlivě si ji prohlédl.

Naštval ji ten výraz.

„Uvědomuješ si vůbec, co jsi dneska udělal?“ zeptala se rozčíleně. „Vrazil jsi do mýho života, aniž by tě tu kdokoliv chtěl. Neozval ses pět let, někde tam ve svých sklepeních sis počkal, až budu někdo úplně jiný, a najednou přijdeš a budeš mě poučovat o tom, co mám a nemám dělat?“

„Opravdu jsem nečekal, že tu najdu tohle,“ zavrčel a ukázal na ni, jako by snad její vzezření bylo symbolem toho, čím tolik opovrhuje.

„No a co, Severusi? Co je mi po tom, cos čekal, a co ne? Žiju svůj život tak, abych z něj něco měla. Nemáš tušení, jak dlouho mi trvalo něco vybudovat. Po tom všem!“

„Studuješ mudlovskou školu mezinárodních vztahů, pracuješ po nocích v baru a žiješ na hromádce s prvním chlapem, který o tebe stál. Prý něco vybudovat. Tohle je ono?“ rozpřáhl ruce kolem sebe.

„Do toho ti nic není!“ vyhrkla. Možná ji jeho slova jen naštvala, možná ji zasáhla hlouběji, než čekala.

On už to nevydržel. Během jednoho kroku byl u ní a chytil ji pevně za zápěstí. Chtěla se mu vykroutit, ale nedovedla to. Jako nikdy. Nechala toho a podívala se mu do očí. Ač ji držel tak pevně, že to téměř hraničilo s bolestí, byl příliš blízko na to, aby si doopravdy přála vymanit se z jeho sevření. Všechny ty protichůdné pocity, které zažívala během večera, během jejich tance, během přemístění, teď nabyly na intenzitě. Pálil ji nejen jeho stisk, ale také jeho výraz.

„Našel jsem tě naprosto nepřipravenou, v tomhle oblečení a v té… společnosti,“ řekl ještě jednou, s mnohem větším opovržením než prve. „Našel jsem tě bez hůlky, žiješ – jako – mudla! Nikdy by mě nenapadlo, že budeš tak…“

„Možná jsem spokojená jako mudla!“ vpálila mu do tváře. „Možná jsem nechtěla žít ten život, který mi všichni v Bradavicích nutili!“

„Předpokládal jsem, že máš svou hlavu a nenecháš se ovlivnit tím, co chtějí nebo nechtějí lidé kolem tebe. Ale vždycky jsi mě dokázala nemile překvapit. Jsi jak malé dítě, hlavně udělat přesný opak a ještě si dupnout, abys mohla předstírat, že to děláš dobře. Tušil jsem, že ses vůbec nezměnila.“

Zhluboka se nadechla. „Tak proč jsi za mnou chodil?“

„Abych si uvědomil chybu, kterou jsem kdysi udělal,“ odfrkl si.

„Vypadni,“ řekla přímo.

Pustil její ruku a povýšeně si ji změřil. „Samozřejmě. Mohla by sis doběhnout pro hůlku a vykouzlit na mě vítr.“

„Vypadni,“ zopakovala znovu, nezvedla hlas, ani nezměnila výraz. „Nech mě konečně na pokoji.“

Znovu si odfrkl. „O to se neboj. Tebe nikdo z nás už potřebovat nebude.“

Zahleděl se na ni, zvedl hůlku a na místě zmizel. Hlasité prásknutí, které kouzlo zanechalo, bylo výstižnější, než kdyby bouchnul dveřmi. Byl pryč a nechal tam Kate, opřenou o skříňku, samotnou, s neskutečnou potřebou vzít nejbližší věc a roztřískat ji o zeď. Ta nejbližší věc byla sklenička nedopitého vína.

Kapitola 2