Hůlka. Kouzelnická hůlka. Jen malý kousek dřeva a přitom něco tak významného.
Kate se nikdy nepyšnila nějakým skvělým kouzelnickým potenciálem a jednu dobu hůlku ani nenosila moc často u sebe. Teď, když ji ale dostala po tolika měsících zpátky, bylo to jako návrat strašně důležité části jí samotné.
Radost a dojetí z toho, že má hůlku zpátky v rukou, dalece přehlušila všechny ostatní zážitky z toho odpoledne. Například ten fakt, že bradavický ředitel má za jednou knihovnou v ložnici vstup do té nejluxusnější koupelny, jakou si uměla představit. Bylo to jako vejít do nádherných osobních zámeckých lázní.
Strávila tam spoustu času, s hůlkou neustále na dosah ruky. Nerada si sušila vlasy kouzlem a už vůbec to nechtěla pokoušet, když téměř rok nečarovala. Oblékla se po koupeli do čistého oblečení, které jí připravila Mimsey, dala si jídlo a s vlasy ještě vlhkými si lehla do postele. Nezapomněla na bezesný lektvar, což jí zcela jistě zachránilo od noci plné naprosto šílených snů. Položila si hůlku vedle sebe na polštář a téměř okamžitě usnula.
Další den bylo pod mrakem, ale i přes to strávila Kate zíráním na pozemky většinu rána.
„Omlouvám se za včerejšek, Mimsey,” řekla, když odložila prázdný hrnek od čaje na okenní parapet a otočila se zády k oknu. Včera byla tak plná emocí z celého rozhovoru, že se skřítkou prohodila jen pár slov a nedostala se k tomu, co provedla. „Vím, že jsem měla zůstat tady a nevymýšlet žádné hloupé nápady, což je samozřejmě přesně to, co jsem udělala. Neměla jsi z toho potíže, viď?”
Skřítka zakroutila hlavou. „Pan ředitel Snape Mimsey nepotrestal. Říkal, že zná slečnu Kate příliš dobře na to, aby si myslel, že za to může Mimsey.”
Bezelstnost, s jakou to říkala, bodla Kate u srdce. „Už to neudělám.”
„Mimsey nemá povoleno opustit místnost, dokud se pán Severus nevrátí.”
Kate se zhluboka nadechla. „Samozřejmě,” řekla potichu. Ve skutečnosti neměla po včerejší zkušenosti ani tu nejmenší potřebu odcházet do ředitelské pracovny. Ještě chvíli bojovala se špatným svědomím, ale Mimsey nevypadala, že by jí cokoliv vyčítala, ani že by měla problém strávit s ní ve věži třeba celý den. Povzdechla si ještě jednou, vzala do ruky hůlku a s pohledem stále upřemým k Mimsey s proutkem začala točit mezi prsty.
„Ty víš všechno, viď?” zeptala se po chvilce.
„Všechno, slečno?”
„Co se stalo mezi mnou a jím?”
„Mimsey ví… hodně,” přikývla skřítka. „Mimsey… uklízela ložnice v době, kdy slečna chodila ještě do školy.”
Kate si dala jednu ruku před oči, jako by se schovávala, druhou stále bezděčně točila hůlkou. Že o nich někdo věděl byla jedna věc. Že to mohla malá skřítka dokonce vidět, to už bylo trochu moc. Podívala se na ni a když zjistila, jak nezúčastněně se Mimsey tváří, nehodlala to dál rozpitvávat a změnila téma.
„Moje nejlepší kamarádka má dvojčata,” řekla a skřítka se usmála. Kate přestala točit s hůlkou a zadívala se ke stropu. Vzpomínka na Katleen byla tak silná, že jí nedělalo problém vybavit si všechny rysy jejího obličeje. Namířila na strop hůlkou a tam se vzápětí objevil obraz její kamarádky. Nikdy nebyla žádný velký umělec, ale vizuální kouzla ji bavila. Mávla hůlkou znovu a vedle Katleeniny tváře se objevila dvě miminka. Tak si představila její dvojčata. Mimsey užasle koukala na strop a obraz Kat a jejích dětí se odrážel ve skřítčiných velkých kulatých očích.
Kate si sedla na postel a když vize zmizela, pokračovala dalšími tvářemi. Lidí, které znala, spolužáků, kamarádů, holek z baru i jejího bývalého partnera Jacka. S každým dalším obrazem přibývaly výraznější barvy i ostřejší tvary. S každým dalším obrazem jí hůlka lépe a lépe poslouchala, jako když se sejdou staří přátelé po letech. Kate nepřemýšlela nad tím, jaké tváře si vybavuje. Vykreslila kohokoliv, kdo jí přišel na mysl.
„… a samozřejmě, ten se kterým to všechno začíná a končí,” řekla tiše, když se na stropě objevil obraz Severuse Snapea. Zírala na něj, všechny vzpomínky někde daleko, ale přesto téměř na dosah ruky. Jako by stačilo se jen trochu víc zamyslet a byly by tam.
„Slečna by neměla…” řekla Mimsey, která si mezitím sedla na roh Kateiny postele a sledovala, co ona kouzlí.
„Já vím, falešné vzpomínky,” odpověděla a dalším mávnutím nechala Snapeovu tvář zmizet. „Tak mi řekni něco o sobě, Mimsey. Něco o skřítkách.”
„Co by slečna chtěla vědět?”
„Když vás je na hradě tolik… jak to funguje? To máte nějaké… specializace, jako skřítci kuchaři, skřítci, co uklízí? Jste tak dokonale sehraní, jak víte, co je potřeba a co máte dělat?”
Mimsey se usmála, upřímně potěšená touto otázkou.
„Skřítci umí všechno,” řekla. „Učí se postarat o celý hrad. Ale práce se mění podle toho, co je nutné.”
„Jak víte, co je nutné?”
„Skřítci vědí,” usmála se znovu Mimsey.
„Magie…” dodala také s úsměvem Kate.
Strávila tichým rozhovorem se skřítkou několik následujících hodin. Cíleně se vyhýbala těžkým tématům a ptala se na věci, které byly přirozenou součástí Mimseyina života. Nikdy dřív by ji spíš nezajímaly, ale teď byly jejich životy propojené tak moc, že jí napadaly otázky úplně samy, jedna za druhou.
Hůlkou ještě vykouzlila pár obrazů, pak si ale vzpomněla na kouzlo, které používala při učení. Zvýrazňovala si pomocí něj nejdůležitější slova a pasáže v knihách, ze kterých se učila. Teď se ta podstatná slova, která ona nebo Mimsey vyslovily, zformovala nad nimi ve vzduchu jako ohnivý nápis. Byl to pro ni příjemný způsob, jak s hůlkou být stále v kontaktu a zároveň jak bavit Mimsey, která měla při pohledu na slova své velké oči stále rozzářené.
„Takže posloucháte toho, kdo je zrovna ředitelem?” zeptala se a tím se obloukem vrátila zpátky ke Snapeovi.
„Ano,” odpověděla Mimsey. „Skřítci jsou vázáni na Bradavice, poslouchají všechny učitele, ale ředitel školy má vždy největší význam.”
Ve vzduchu se zformovala slova ředitel a význam.
„A když přijde nový ředitel, vy to prostě cítíte? Cítíte změnu svého pána?”
„Ano, slečno.”
„Fascinující,” pousmála se Kate znovu nad tím, jak jednoduše a zároveň neskutečně komplikovaně magie funguje.
Ozvalo se krátké zaklepání a dovnitř vešel Snape. Mimsey se pohnula rychlostí blesku. V jedné vteřině ještě seděla uvolněně na posteli a ve druhé stála pod oknem, napřímená, ale s hlavou hluboko skloněnou. Působilo to skoro komicky, jako by byla loutka a někdo u ní přetrhl hlavní nit.
Severus přejel očima přes nápis fascinující, který se zformoval ve vzduchu jako poslední, pak se podíval na Kate a pozvedl obočí.
„Mluvíme o skřítkách,” pousmála se ona a její poslední slovo vyšlehlo do vzduchu, aby nahradilo to stávající.
Snape se obrátil na Mimsey.
„Snědla aspoň něco, nebo si celý den jenom hraje s hůlkou?” zeptal se s pobaveným podtónem a šlehl pohledem po slově hůlka, které se objevilo ve vzduchu.
„Slečna měla snídani i oběd, pane,” řekla Mimsey strojeně. „A byla v koupelně.”
“To jsem rád, že mám informace o její hygieně,” podotkl trochu víc kousavě, než podle Kateina úsudku bylo potřeba. „Můžeš jít, Mimsey.”
Neuplynula ani vteřina a skřítka byla pryč i s podnosem s nádobím. Její jméno ale ještě chvíli viselo ve vzduchu.
„Vrátíš mi moje vzpomínky?” zeptala se dřív, než on stačil cokoliv vyslovit.
Slovo vzpomínky jako by z prostoru vystupovalo víc než jiná slova, ale bylo to jen proto, že se obloha venku zatáhla.
„Pokusím se o to,” opravil ji a jeho slova vystřídala to její. Severus po hůlce šlehl nepříjemným pohledem a ona s úšklebkem zrušila svoje kouzlo, aby už žádné další nápisy nepřibyly. Nechtěla, aby jí hůlku sebral a přelomil vejpůl.
„Přijď za mnou dolů, až budeš připravená,” řekl. Přikývla a on odešel z místnosti.
Chvíli přemýšlela, jak by se asi měla připravit. Beztak jí chtěl dát jenom pár minut o samotě, bez přítomnosti kohokoliv dalšího, než… než co? Než se vrátí ke svému původnímu já?
Vstala a s hůlkou stále pevně v ruce přešla k zrcadlu. Její tvář byla bez zranění, obě oči měla modré, měla v nich víc barvy, než když se vrátila z Azkabanu. Poznávala se, ale věděla, že něco chybí. Ne na jejím odraze. Někde uvnitř. A co to je nezjistí bez toho, aby se teď vydala dolů.
Otočila se a s trochu hraným odhodláním sešla po schodech za Severusem.
Stál u stolu, na kterém už byla kamenná nádoba, kterou používal, když si dva dny zpátky prohlížel jejich společné vzpomínky. Vedle mísy ležely desítky malých lahviček se stříbřitou tekutinou a on k nim kouzlem přidával další. Pak zvedl zrak a podíval se na ni.
„Ty všechny jsou moje?” zeptala se a sešla až k němu.
Kývl. „A všechny tyhle,” pokynul směrem ke skříni, kde byly další desítky, možná stovky lahviček. Ještě jich pár zvedl hůlkou a přenesl na stůl.
„To vypadá jako spousta sexu,” podotkla a jeho reakcí nebyla zklamaná. Nedovedla si představit, že by ho kdy mohla šokovat, ale jeho výraz byl velmi vypovídající.
„Říkal jsem ti, že…” začal.
„Já vím, já vím,” přerušila ho a začala vypočítávat. „Vzpomínky. Vzpomínky na vzpomínky. Sny… vzpomínky na sny, rozhovory s Kat a určitě i představy o tobě, když jsem byla s někým jiným, ne?” Řekla to ležérně, jako by na tom nezáleželo. Ve skutečnosti si to ale uměla velmi živě představit. Až příliš živě.
„To poslední jenom v jenom případě,” řekl a krátce se na ni podíval, než se zase vrátil k přípravám.
„Vážně?” zeptala se s lehkou provokací v hlase. „Že bys měl tak malý vliv?”
V ten moment se zastavil a pobaveně si ji prohlédl. „Zakazovala sis na mě myslet. Velmi důrazně, kdykoliv jsi byla s někým jiným.”
„Chytré,” ocenila sama sebe.
„Když myslíš.”
„Co byl ten jeden případ?” zeptala se zvědavě.
„Byla jsi se Simmonsem poté, co jsem tě potkal v Londýně.”
„V Londýně?” vyvalila oči.
Přikývl a sáhl do skříně pro jednu z lahviček, očividně to byla ona vzpomínka. „Naštval jsem tě. Nedokázala sis mě vymazat z hlavy.”
„Umím si to představit,” pousmála se a on uložil lahvičku zpět.
„Není to…? Musí to být…” dostala ze sebe, ale nedokázala tu větu dokončit. Zvláštní? Nepříjemný? Nechutný? Dívat se do hlavy ženy, se kterou spal a vidět, jak totéž dělá s někým jiným?
„Už jenom ten fakt, že přemýšlíš, jaké to je pro mě, Littletonová, dokazuje, že nejsi normální,” oznámil jí suše.
Znovu se pousmála. „Je to jedna z věcí, které ti na mě přijdou fascinující?”
„Těžko,” řekl, ale jeho výraz byl znovu víc než vypovídající.
Kate věděla, že má připraveno všechno, co potřebuje. Nervózně zatočila hůlkou v prstech.
„To sis mohla nechat nahoře,” podotkl, když její pohyb zaznamenal.
„Nemyslím si, že ji někdy v životě ještě pustím z ruky,” řekla vážně.
„To u tebe považuju za skutečný zázrak.”
Rozhlédla se po stole. „Jak to bude probíhat?” zeptala se a pokusila se skrýt další příval nervozity.
Severus se zhluboka nadechl. „Tohle,” ukázal na kamennou nádobu, „je Myslánka. Je to velmi silný magický předmět, který pomáhá vzpomínky uchovat a třídit. Dám je do ní, abych se ujistil, že vybírám ty správné. Hůlkou ti je přenesu zpátky do hlavy v pořadí od těch nejstarších. Pokud se to povede, bude to jako čtení příběhu. Postupně se ti budou odhalovat. Jsou tvoje, patří ti, v tom lepším případě by tvůj mozek nemusel mít problém zařadit je zpátky tak, jak odtamtud zmizely.”
Přešlápla z nohy na nohu. „A v tom horším?”
„Pokazit se může spousta věcí,” řekl upřímně, jen s krátkým zaváháním. „Záleží na tom, jak moc se proměnilo tvoje myšlení během doby, kdy byly vzpomínky pryč. Jak moc sis ukotvila věci, které nejsou pravda a jak moc přehlušily nové vzpomínky ty staré. Bude to dlouhý proces. A nejspíš to nebude stejné jako dřív, v tom horším případě, ani v tom lepším.”
Přikývla. Nebylo nic, co by mohla udělat pro to, aby věci byly jinak.
„Budu tě držet pomocí nitrozpytu,” řekl dál. „Matoucí lektvar by hodně pomohl, ale nechci ho používat, pokud to nebude úplně nutné, protože potřebujeme tvůj mozek zapnutý ve chvíli, kdy bude po všem. Takže se pokusíš být v klidu, mít mysl otevřenou a nedomýšlet si věci, které nejsou skutečné.”
Znovu přikývla a sevřela hůlku pevně v dlani.
„Jsi připravená?” zeptal se vážně.
Nadechla se a jak měla zvykem, vyslala svůj obranný mechanismus, aby dělal svou práci. „Přežila jsem čtyři měsíce v Azkabanu. Koukat se ti pár hodin do očí nemůže být o moc horší.”
Obdařil ji jedním ze svých velmi vzácných téměř něžných pohledů.
„Sedni si,” řekl jí mírně a pokynul k pootočenému křeslu před ředitelským stolem. Poslechla ho. Vykouzlil ze vzduchu menší židli a sedl si proti ní, vzpomínky na dosah.
„Pokus se mi s tím nevypíchnout oko,” ukázal na hůlku, kterou pevně svírala v pravé ruce.
„Dobře,” pousmála se a sledovala, jak zvedl kouzlem pět lahviček a jejich obsah vylil do kamenné Myslánky. Rozvířily se tam a ona na moment zahlédla na hladině Katleeninu tvář. Pak se podívala na soustředěného Severuse a zhluboka se nadechla.
Namířil na ni svou hůlku. „Můžeme kdykoliv přestat,” řekl tiše a díval se jí zpříma do očí. „Jen to zkus říct dřív, než se začneš bránit. Přerušit ten proces náhle může být nebezpečné. Rozumíš?”
Přikývla.
„Můžeme?”
Přikývla znovu. Srdce jí začalo poplašeně bít.
„Legilimens!” vyslovil rázně a propojil s ní svůj pohled. Byla na to připravená, nedělal to poprvé a i když si to nepamatovala, bylo jí to známé. Nemělo to nic společného s násilným vniknutím do její hlavy v podání Lorda Voldemorta. Ale v následujících vteřinách, kdy Severus z Myslánky vybral první vzpomínku, byl tlukot jejího srdce ještě rychlejší, nedokázala potlačit ten příval náhlého strachu z toho, co jí čeká. Z její vlastní minulosti. Nechápala to.
Snape na vteřinu zaváhal a byla to přesně ta vteřina, kterou potřebovala.
„Počkej,” řekla tiše a chytila ho za zápěstí, ve kterém držel hůlku s táhlým stříbrným vláknem její první vzpomínky. V panice se pokusila uhnout pohledem, okamžitě přerušil kouzlo, aby jí to umožnil. Sklopila hlavu a zakryla si oči dlaní.
„Omlouvám se,” vypravila ze sebe.
„Je v pořádku mít strach,” řekl Severus a opatrně vložil vzpomínku zpátky do nádoby.
„Z vlastní minulosti?” zeptala se pochybovačně a nervózně se zvedla z křesla, aby se od všeho mohla na chvíli vzdálit. Symbolicky i doslova.
„Víš, kolik lidí před svou minulostí utíká celý život?” odpověděl otázkou a taky vstal. Opřel se zády o stůl a pozoroval ji.
„Já nejsem jedna z těch lidí,” odfrkla si.
„Víš to jistě?” pousmál se, jak ji sledoval znovu přecházet tam a zpátky po místnosti.
Zastavila se a propíchla ho pohledem.
„Prostě mi… dej mi pár vteřin.”
„Můžeme to nechat na zítra,” řekl klidně.
„Ne,” opáčila rázně. Nechat to na jindy by znamenalo začít se bát víc. A ona ty vzpomínky chtěla zpátky. Její dřívější já chtělo, aby je měla. Věřila, když už nikomu jinému, tak sama sobě.
„Ukaž mi je,” řekla po další chvilce váhání a podívala se mu zpříma do očí. „Ty vzpomínky,” dodala, když se na ni podíval tázavě. „Pokud jsou naše společné, můžeš mi je ukázat stejně, jako sis je prohlížel dva dny zpátky.”
„Jsi si jistá?” zeptal se pochybovačně.
„Ne,” pokrčila rameny. „Ale strach z neznáma je vždycky nejhorší, nebo ne?”
„Horší než pozorovat svou mladší a mnohem hloupější verzi?”
Zamračila se, ale bylo to víc naoko než doopravdy. „Je na tobě vybrat vzpomínku, ve které jsem se nechovala hloupě.”
Ušklíbl se. „Taková neexistuje.”
Zakroutila hlavou a s nádechem na moment zavřela oči. Očividně se rozhodl jí situaci neusnadňovat.
Když se na něj znovu podívala, pár vteřin si ji ještě pobaveně prohlížel, pak ale nechal zmizet obě jejich židle a pootočil se k Myslánce. Kate pochopila, že jí vyhoví. Přišla blíž.
Severus si prohlédl pár lahviček, vybral jednu a ostatní mávnutím hůlky vrátil zpátky do skříně. Pak ještě odstranil do původních nádob ty vzpomínky, které dosud vířily v Myslánce. Přiložil si hůlku ke spánku, vyjmul z vlastní mysli dlouhé vlákno své vzpomínky a spolu s tou, která byla v lahvičce, je vložil do kamenné nádoby.
„Máš to mít,” oznámil a obrátil se na Kate, která si nejistě stoupla těsně vedle něj. „Ale vsadím se s tebou o co chceš, že tohle bude mnohem bolestivější zážitek, než si myslíš.”
Poklepal na Myslánku hůlkou a její vlastní lehce rozostřená postava vyvstala z hladiny jako bílá pohyblivá miniatura. Byla o mnoho mladší, ve školní uniformě, váhavě postávala ve sklepní chodbě. Z jemných kouřových obrysů nebylo poznat přesné místo, ačkoliv skutečná Kate ho vzápětí vytušila.
„Dobře,” prohlásila postava po chvíli tiše a rozhlédla se kolem sebe. „Konec kroužení.” Váhavě přešla pár kroků ke dveřím kabinetu profesora lektvarů, zhluboka se nadechla a zaklepala.
Kouřový Snape otevřel dveře a v ten moment se obrysy obou postav zásadně zvýraznily, jak se vzpomínky propojily. Pohodil hlavou a ona vešla do místnosti s dalším lehce nervózním nádechem.
„Tak… jak jste se rozhodla?” zeptal se, když přešel zpátky ke stolu.
„Očekávám… nějaký přiměřený trest,” odpověděla bílá Kate a ta skutečná musela na moment zavřít oči, aby nalezla ztracenou rovnováhu. Nečekala, že ji vezme zrovna tam.
„Vážně? Zajímavé,” řekl kouřový Snape, opřel se zády o desku stolu a založil si ruce na hrudi. „A to jsem doufal, že stupeň upřímnosti, který mezi námi je, už dosáhl alespoň takové úrovně, že nemusíte tak usilovně předstírat zájem o to, kolik bodů má vaše kolej, slečno Littletonová.”
Hezky si s ní hrál na kočku a na myš, usoudila skutečná Kate. Ne, že by byla překvapená. Ale to nebyla ani její miniaturní verze, která si velmi vypovídajícím gestem odhrnula spadlý pramen vlasů za ucho, zadívala se na Snapea a prohlásila: „Promiňte, profesore, ale… mezi námi je nějaký stupeň upřímnosti?”
„Co bych od vás měl čekat,” prohlásil myslánkový Snape. „Nejspíš je to nad vaše chápání, ale nenechte se tím odradit, většina vašich spolužáků je na tom mnohem hůř.”
„Odradit, pane?”
„Přišla jste si přece pro trest, nebo se mýlím?”
Obě Kate se v tu chvíli zhluboka nadechly. Ta skutečná se podívala na skutečného Severuse s nevěřícným výrazem. „Vážně?” zeptala se ho.
Sledoval celou dobu ji, ne vzpomínku, jak si v tu chvíli s významně vtíravým pocitem uvědomila.
„Bavil jsem se,” prohlásil konverzačně.
Zakroutila hlavou. „Jsem si tím jistá,” prohlásila kousavě a zadívala se znovu do Myslánky. Uniklo jí mezitím pár jistě velmi trapných vět.
„Rychlost tvého uvažování mě dokáže vždy znovu překvapit,” řekl polohlasně kouřový Severus, odlepil se od stolu a přešel k jedné ze stěn. Ta se záhy posunula a odhalila tajnou chodbu. “Až po tobě,” dodal.
Kate si všimla, že její miniaturní verze už není nervózní. Zato v ní samotné napětí stoupalo a nebyla si jistá, jestli je to očekáváním nadcházejících chvil, kvůli kterým se možná bude chtít hanbou propadnout do země, nebo něčím úplně jiným. Neviděla ve vzpomínce, jak vypadá místnost, do které vešla. Uměla si ji ale až příliš dobře představit.
„Zdrž se poznámek,” řekl Severus ve vzpomínce a obě Kate se pobaveně zasmály.
„Nic neříkám,” poznamenala bílá Kate.
„Neobvyklé,” dostalo se jí odpovědi „Musím si začít dávat pozor, aby mi to náhodou nezačalo chybět.”
Pomalu se k ní tehdy přibližoval. Dovedla si představit to, co cítila, rozbušilo jí to srdce i tentokrát.
„Líbí se mi,” řekla v Myslánce a opřela se zády o stěnu, „že můžu být jediná studentka z cizí koleje, kterou sis oblíbil.”
„Oblíbil?” opáčil Snape a přišel blíž. „Tak se tomu říká dnes?”
„Bože…” zaúpěla skutečná Kate a zakryla si oči rukou, ve které nedržela hůlku. „To je tak…” - Nevěděla, jak větu dokončit. Prvoplánový? Trapný? Laciný? Nenapadalo ji slovo, které by obsahovalo tohle všechno dohromady.
Čekala, že věci v Myslánce budou mít teď velmi rychlý spád, ale pletla se. Jejich kouřové postavy stály těsně u sebe, Snape si opřel ruku o zeď vedle její tváře a napětí mezi nimi bylo téměř hmatatelné. Ale jejich tichý rozhovor pokračoval.
„… pacient, kterému ho podali, do půl hodiny zemřel,” říkal zrovna.
„Samozřejmě,” prohlásila skutečná Kate a podívala se na Severuse koutkem oka. „Místo předehry vedeme rozhovor o lektvarech.”
„Jako bys ty byla nějaký fanoušek předehry,” odpověděl jí.
Nadechla se, aby mu odpověděla, ale nějak se jí v tu chvíli nedostávalo slov. Zavřela na moment oči a pak se pokusila soustředit na to, co se děje v jejich vzpomínce. Situaci to nijak nepomohlo.
„Červenáš se,” prohlásil Severus s jasně rozeznatelným zájmem v hlase.
Zase se na něj podívala jen úkosem. „Zklapni,” prohlásila. Zasmál se, očividně pobavený její momentální neschopností vymyslet trefnou odpověď. Byla si jistá, že se to stává málokdy.
„Za celou dobu, co tě znám, jsem tě nikdy neviděl červenat se,” řekl tiše.
Neodpověděla, ačkoliv se už k odpovědi nadechovala, její pozornost ale pevně upoutala Myslánka.
Severus ve vzpomínce zvedl ruku a odhrnul jí vlasy z tváře. Dlouhou chvíli se na sebe dívali. Pak se její verze tiše zeptala: „Je to hodně nepříjemný? Nitrozpyt?”
Skutečná Kate pootevřela pusu, protože nevěřila tomu, že by tohle byla schopná tehdy udělat. Zároveň ale odraz vzpomínky - a všech dalších podobných - klepal na dveře jejího mozku už dlouho.
„Jistě,” odpověděl kouřový Snape. „Pokud nemáš chuť rozdávat své vzpomínky na potkání.”
„Tohle přece není žádné potkání.”
„Nebojíš se, že uvidím něco, co nechceš?”
„Ale ne. Spíš pochybuju, že všechny moje myšlenky… sneseš.”
Poslední slova pronesla mladší Kate provokativně, velmi dobře věděla, co dělá. A mladší Severus vzal hůlku, vyslovil dobře známé zaklínadlo a spojil je. Nejdřív tím známým očním kontaktem, nitrozpytem. A pak nejen tím. Ještě pár vteřin se skutečná Kate dokázala dívat na to, co se mezi nimi tehdy dělo, pak si ale zakryla oči a otočila se od Myslánky.
„Dost, zastav to!”
Severus mávnul hůlkou a postavy z hladiny zmizely. Podíval se na ni pobaveným pohledem.
„Říkal jsem ti to,” konstatoval.
„Je to jak dívat se na hodně prvoplánový film pro dospělé.”
Jen se znovu usmál.
„Ta školní uniforma tomu moc nepomáhá,” pokračovala dál a ještě jednou zakroutila hlavou.
„S tím souhlasím,” přikývl vážně. „Naštěstí jsi ji neměla na sobě nikdy moc dlouho.”
Podívala se na něj vyčítavě. Opravdu si z ní bude celou dobu jenom utahovat? Pochopil její výraz a lehce zvážněl.
„Dobře,” řekl na znamení rezignace. „Stačí ti to jako ukázka?”
„Ano,” odpověděla. „Jsem připravená na skutečnou verzi.”
Došlo jí, co vyslovila, až o jednu malou vteřinu později. Kdyby nestál tak blízko ní a kdyby jí nevěnoval pohled, který jí věnoval, nejspíš by ji to ani nenapadlo, řekla by něco dalšího, o nitrozpytu, o vzpomínkách, které chtěla mít zpátky pod vlastní kontrolou.
Chvíli na sebe beze slova hleděli a pak jeho zrak na úplně krátký moment zabloudil k jejím ústům. Když se vrátil zpátky, v jeho pohledu cítila silné váhání. Nevyslovenou otázku.
Pomalu odložila hůlku, kterou si slibovala, že už nikdy nepustí z ruky, na stůl vedle sebe. Zachytil ten pohyb.
Nemusela mu dávat skutečnou odpověď.
Ještě malou chvíli se na ni díval. Pak se sklonil až k ní a políbil ji.
Žádné komentáře:
Okomentovat