Kapitola 15 - Záblesky

Kapitola 14

Místnost byla zalitá sluncem. Opravdovým nefalšovaným slunečním světlem. Když si to Kate uvědomila, zvedla se mnohem rychleji, než na co bylo její fyzické tělo připraveno. Neskácela se zpátky k zemi jen proto, že jí něco podepřelo ruku. Podívala se dolů. 

„Mimsey!” vykřikla, klekla si a bez okolků domácí skřítku objala. Ta, očividně nepřipravená na podobný způsob vyjadřování citů, jen trpělivě stála a počkala, až ji Kate pustí.

„Jsem tak ráda, že tě vidím! Jsi v pořádku?” 

„Mimsey se má dobře,” odpověděla skřítka a usmála se. „Ale slečna musí něco sníst. Mimsey se postará.” 

„Hned…” řekla Kate a zvedla se, o poznání pomaleji. „Ale teď se potřebuju podívat ven…” 

Cítila, že ji Mimsey tiše následuje, když přešla od postele k oknu a upřela pohled na krajinu zalitou sluncem. 

„Co je dnes za den, Mimsey?” řekla tiše. 

„Středa. Osmého dubna, slečno.” 

Kate se zhluboka nadechla. Že jí po tvářích tečou slzy si uvědomila, až když se jí další nádech zasekl v hrdle. Když nepočítala pár minut při přechodu do vozu z ministerstva kouzel, neviděla opravdové denní světlo devět měsíců. Devět dlouhých útrpných měsíců.

„Už bude dobře,” uklidňovala ji Mimsey, jako by věděla, co se jí honí hlavou. „Slečna už teď všechno zvládne.”

„Díky,” vysoukala ze sebe Kate se vzlyknutím, které nezvládla zadržet. Byla skřítce za to povzbuzení nesmírně vděčná, přestože si nedovedla představit, že by se jí někdy vrátil její normální život. Že by mohla zase sedět na zahradě u svého domu, pozorovat krajinu, chodit ven a cítit paprsky slunce na tvářích. Možná kdyby zemřela, byla by to dokonalá představa nebe. 

Dlouho stála a koukala se z okna na bradavické pozemky. Přemýšlela a hlavou jí běželo tisíc věcí, ale vždycky, když se nad něčím opravdu zamyslela, došlo jí, jak moc jsou její vzpomínky zvláštní. Buď zamlžené, podivně ukončené nebo až dětsky povrchní. Musela každou z nich opustit, přestat nad ní přemýšlet, protože snaha o rozklíčování by nikam nevedla, byly to slepé cesty. A profesor Snape říkal, že by si její mozek mohl začít vymýšlet falešné vzpomínky, které by znesnadnily návrat těch skutečných. 

Představovala si to jako mizerný filmový střih. 

„Chtěla by slečna přinést jídlo k oknu?” zeptala se Mimsey po dlouhé chvíli, kdy jen stála a mlčela. Kate už skoro zapomněla, že v místnosti s ní je někdo další.

„Ano,” řekla a vděčně se usmála. Počkala, až jí skřítka přinese podnos se snídaní a vyskládala si většinu jídla na okenní parapet. Chvíli ještě pozorovala krajinu a tiše ukusovala pečivo, pak se podívala znovu na Mimsey.

„Děkuju ti,” řekla po chvilce, co ji sledovala. „Za všechno. Vím, žes mi hodně pomohla. Myslím, že o hodně víc, než si pamatuju.”

Kdyby se skřítci mohli červenat, určitě by to Mimsey udělala. Zakroutila hlavičkou, až jí uši zaplandaly kolem. „To nic nebylo, slečno. Mimsey je ráda, že mohla pomoci.”

„Profesor Snape…” začala Kate, ale vlastně nevěděla, na co se doopravdy chce zeptat. Tak se zarazila a opět se podívala ven. 

„Pan ředitel Snape,” řekla Mimsey. „Měl opravdu starost.” 

„Starost…” zopakovala po ní Kate a žmoulala v ruce zbytek housky. 

„Bál se,” pokračovala skřítka, „že by slečna mohla umřít.” 

„Byl to on, kdo mě k němu odvedl,” řekla Kate a začala trhat pečivo na ještě menší kousky. „Svědomí by ho muselo sežrat, kdybych to nepřežila.” 

„To není jen svědomí,” řekla Mimsey a ona na ni upřela zrak. Skřítka se očividně zalekla, co vyslovila, zacouvala k posteli, sedla si na ni a začala nervózně kývat nožkami, jako to dělala vždycky, když se z ní Kate snažila něco dostat.

„Tak co…” začala Kate, ale znovu se zarazila uprostřed otázky. Nemůže se vyptávat. Spustí tu lavinu v hlavě a zblázní se z toho. Otočila se ke skřítce zády a zadívala se nepřítomně ven z okna. 

Snape měl opravdu starost. Opravdu… starost…

Pamatovala si jeho výraz, když ji zvedal ze studené země. Zaryl se jí hluboko pod kůži. A měla pocit, jen pocit, že to nebylo prvně, kdy to u něj viděla. Tu obavu, skoro až paniku. 

Měl – opravdu – starost.

„Není tady ve věži, viď?” zeptala se. 

„Není. Pan ředitel řekl Mimsey, ať slečně Kate dělá společnost, než se vrátí. A řekl…” 

„Co?” otočila se Kate zvědavě. 

„Že má Mimsey slečnu zabavit, aby neměla žádné hloupé nápady.” 

„To je mu podobné,” usoudila nahlas automaticky. Bez jakékoliv opory v tom, co bylo aktuálně v její paměti. Opřela se zády o okno, sledovala malou skřítku a přemýšlela, jakou větou pokračovat, jakou otázku zvolit, aby jí to nepopletlo hlavu ještě víc. Nakonec to vzdala. 

„Myslím, že si půjdu radši ještě lehnout,” usoudila, protože očividně neexistovalo nic, co by mohla bezpečně přenést do slov.  

Skřítka kývla, ale z místa se nepohnula. 

„Bylo by mi příjemnější mít u toho soukromí,” řekla Kate popravdě. „Z toho, že mě někdo sleduje, převléká a léčí, zatímco spím, už mám docela osypky. Máš rozkaz tu být, když budu spát?”

„Ne,” zakroutila skřítka hlavou. „Mimsey nechá slečnu si odpočinout.”

„Díky,” řekla Kate vděčně, ještě se otočila na prosluněnou krajinu, pak se napila čaje, odložila ho na parapet a vrátila se zpátky do postele. Než zavřela oči, Mimsey srovnala nádobí, uhladila jí přikrývku a s tichým prásknutím zmizela. 

Kate chvíli ležela bez hnutí. Ve skutečnosti nebyla unavená, jen chtěla být sama, protože se to zdálo jednodušší. Přitáhla si přikrývku k bradě a zhluboka se nadechla. Udržovat svou mysl v klidu a nepouštět si do hlavy střípky vzpomínek nebylo jednoduché, ale v tomhle momentě se cítila klidná a v bezpečí. Jako by ji spolu s dekou objímaly něčí ruce. 

„Co to k čertu…” sedla si tak rychle, že se jí opět málem zamotala hlava. Zmateně vyvalila oči na přikrývku. Dala si ji k tváři a znovu se zhluboka nadechla. Jednou. Podruhé. 

„Snape…” řekla nahlas. „Ta deka - voní - jako - on!” 

Jen samotný fakt, že tohle věděla, že věděla, jak voní její bývalý učitel lektvarů, v ní vyvolal vlnu velmi zmatených pocitů. Když k tomu přidala i náhlou potřebu znovu si lehnout a se zabořeným obličejem do deky strávit celý zbytek dne, už nebyla schopná zůstat v klidu. Zvedla se a začala přecházet po pokoji. 

Jak má po tomhle zjištění nevytvářet domněnky? Zastavit falešné vzpomínky? Věděla, že čichová paměť je jedna z nejsilnějších vůbec. Neměla k té vůni přiřazené žádné konkrétní myšlenky, jen pocity. A ty byly stále v absolutně přímém rozporu s tím, co se Snapem kdy zažila. Co si myslí, že zažila. 

Chodila po místnosti možná hodinu, byla stále víc a víc nervózní. Nakonec se zastavila proti dveřím do ředitelské pracovny a dala si ruce v bok. 

„Abych neměla žádné hloupé nápady,” zopakovala Kate nahlas Mimseyina slova. Ještě chvíli zírala na dveře a zvažovala svoje možnosti. Pak uvažování vzdala, nadechla se a tiše otevřela. 

Z pracovny se neozývaly žádné zvuky, ale stejně byla hodně obezřetná, když sestupovala po schodech dolů. Že na policích kolem stolu nebyly žádné hýbající se přístroje a na bydýlku neseděl fénix Fawkes, bylo nezvyklé. Ale aspoň bylo opravdu jisté, že v místnosti nikdo další není a měla by prostor zaslechnout zvuky zvenku a utéct zpátky nahoru.

Rozhlédla se. Všude na stěnách byly obrazy minulých ředitelů a ředitelek, všichni spali tvrdým spánkem. Místnost byla jiná, než jak si ji pamatovala od Brumbála a nebylo to absencí přístrojů nebo fénixe. Bylo tam jinak ještě něco, jen nevěděla, co přesně. Přejela rukou po opěradle vysokého ředitelského křesla, desce dubového stolu, přešla kolem skříně s nespočtem lahviček se stříbřitou tekutinou. Koukala na další a další stohy knih na policích. Pak se vrátila zpátky za schody a vyhlédla z okna. Stále bylo slunečno, na pozemcích viděla občas přejít hlouček studentů. 

Najednou zaslechla kroky a hlasy. 

Stála pár vteřin jako opařená. Myšlenka, že by stihla zaběhnout nahoru, protože měla spoustu času, zmizela jako pára nad hrncem. Dřív, než stačili příchozí otevřít dveře, vmáčkla se do rohu mezi skříňku a knihovnu, které stály přímo za schody, takže z pracovny na ni nebylo vidět. Pokud nikdo nepřistoupí blíž…

„… takže vám doporučuji srovnat si své studenty do latě, ať nemáte ještě víc problémů,” říkal právě Snape. 

„To má být výhružka, Severusi?” ozval se známý hlas Minervy McGonagallové. 

„Možná,” řekl Snape tak ledově, až z toho Kate přeběhl mráz po zádech. 

Chvíli bylo ticho. 

„Pomona mi říkala, že byla na hradě slečna Littletonová,” pokračovala profesorka. „Odvedl jste ji. Kde je?”

„To je sotva vaše starost,” odpověděl ředitel stejně ledovým tónem jako před chvílí. 

„Takže…” řekla McGonagallová tiše. „Jste ji vážně nechal zabít…? Co jste to za člověka?”

„Potřebujete ještě něco, Minervo?” zeptal se Snape už s trochu netrpělivým podtónem. „Počítám, že soudit mě můžete i někde jinde než tady.” 

„Je velmi mnoho věcí, které bych potřebovala, Severusi,” prohlásila McGonagallová ostře skrz zaťaté zuby. „Jednou na ně taky dojde.” 

„Nemůžu se dočkat,” prohlásil uštěpačně. Na to už profesorka nic neodpověděla, Kate jen slyšela hlasité odfrknutí a vzdalující se kroky. 

„Takže to ta děvka nepřežila?” ozval se další hlas, který v Kate okamžitě vyvolával pocit na zvracení.

„Ty se taky ztrať, Carrowe,” řekl mu Snape. „Mám práci.” 

Se znechuceným brbláním se vzdálil i smrtijed. Chvíli bylo ticho, Kate stála přitisknutá k polici a držela se za hrudník, snad aby se pokusila trochu uklidnit splašené srdce. Co teď?

„Už můžeš vyjít ven,” řekl Snape po další chvilce ticha. Mluvil na ni. Věděla to. Stejně jí ale ještě dalších pár vteřin trvalo, než se odvážila vylézt ze své skrýše a přijít blíž. 

Stál opřený zády o stůl, ruce založené na prsou, obočí lehce pozdvižená. Zkoumavě si ji prohlédl. 

„Omlouvám se,” řekla tiše a připadala si přesně jako před lety, když byla ještě studentka a on ji přistihl u sebe v učebně. Pokoušela se vyrobit lektvar, který byl podle jeho slov na její věk příliš složitý. Neměla provinilý pocit. Jen nechtěla, aby ji soudil zrovna on.

Lehce pobaveně zakroutil hlavou a stále ji zkoumavě sledoval. „Nic se nestalo.”

„Nezlobte se na Mimsey. Nemůže za to.”

Naklonil hlavu na stranu a přimhouřil oči. „Dobře,” řekl stále s pobaveným podtónem. Pak přerušil oční kontakt, obešel stůl a sedl si do svého křesla.

 

Kate pohodila hlavou směrem ke dveřím, kam odešla McGonagallová a Carrow. „Jde z vás strach.” 

„Hm,” prohlásil na oko vážně. „Kdyby sis toho všimla dřív než po patnácti letech, ušetřilo by nás to spousty problémů.”

„Nikdy jsem se vás nebála?” 

„Řekl bych, že ne víc než známek z obrany proti černé magii.” 

Pousmála se. 

„Co tu děláš? Pátráš po vzpomínkách?”

„Ne,” zakroutila Kate rozhodně hlavou a pokoušela se vzpamatovat z konverzačního tónu, který Snape nasadil.

„Proč ne?” zeptal se se zájmem. 

„Říkal jste, že je na ně příliš brzy.”

„A ty mi věříš?”

Pokrčila rameny. „Mám nějakou jinou možnost?” 

Pousmál se. „Spoustu. Ale pokud tvůj nedostatek vynalézavosti zaručí, že mě výjimečně budeš poslouchat, nehodlám ti je představovat. Tak co tu děláš?” 

„Začala jsem být… roztěkaná,” odpověděla popravdě a ignorovala jeho popíchnutí. „Nedokázala jsem tam nahoře vydržet.” 

„Sedni si,” řekl jí a pokynul k židli naproti němu. Když ho poslechla a sedala si, měla neuvěřitelně povědomý pocit, že něco podobného už někdy zažila. Tady. S ním. 

„Vzpomínka?” zeptal se Snape. Střelila po něm pohledem. 

„To řekněte vy mně.” 

Pousmál se. „Nechává to odrazy. Záblesky. Pocity. Nevymaže se úplně všechno.”

Kývla a nadechla se. Pocítila najednou hodně podivnou nervozitu, ne nepříjemnou, jak byla nucená si přiznat. Byla nervózní čistě ze Snapeovy přítomnosti. Příjemně nervózní. 

Jestli to věděl, nedal to na sobě znát. 

„Ptej se,” pokynul jí a opřel se pohodlně do křesla. 

„Vlastně… jste mi včera neodpověděl. Zajímá mě pořád to samé,” řekla tiše. 

„A to…?” 

„Proč byste mi zrovna vy chtěl zachraňovat život?” 

Maličkou chvilku ji sledoval pobavenýma očima. Věděla, že kdyby měla své vzpomínky, neptala by se. Měli nějakou společnou historii, velmi blízkou, velmi intenzivní. A bylo cítit, že jeho tahle situace – a možná vzpomínka právě na tu historii – baví. Nejednal s ní povýšeně, nechtěl ji shodit nebo ji zesměšnit. Bavilo ho to jako nějaký interní žert, který spolu sdíleli, jen ona ho v tuhle chvíli nedokázala pochopit. 

„Věř nebo ne, Littletonová, ve skutečnosti mi na tobě záleží,” řekl nakonec.

„Ale proč?”

„Prosím?” 

Nadechla se a pokusila se dál s ním držet oční kontakt. Tohle bylo těžší než si myslela. „Já netuším, co všechno jsem zažila a co ne,” řekla odhodlaně. „Ale ať to bylo cokoliv, nezmění to přece tolik na tom, jaká jsem. A já… nejsem… moc chytrá,” pokrčila rameny. „Nejsem ani nějaká královna krásy. Nemám žádné… zajímavé vlastnosti ani schopnosti. V magii jsem zoufale průměrná. Mám ráda lektvary, ale to je proto, že… jste mě k nim kdysi přivedl vy, ne že bych já vás oslnila svými zájmy. Proč vám na mě teda záleží?”

Snape přimhouřil oči a dlouhou chvíli mlčel, očividně si přehrával v hlavě to, co mu právě sdělila. Pak promluvil, opatrně, hlas ještě o něco hlubší než obvykle. 

„Vždycky mě na tobě fascinovala jedna věc. Nedokázal jsem pochopit tvoje myšlenkové pochody. Vrháš se do věcí po hlavě, pokud něčemu potřebuješ přijít na kloub. Bývá to s železnou pravidelností zatraceně neuvážené a nebezpečné, ale tebe to nikdy nezastaví.”

Pozvedla obočí. „Takže vám na mě záleží, protože nemám pud sebezáchovy?” 

Její otázka ho přiměla krátce se zasmát.

„Víc to, proč ti ten pud sebezáchovy chybí. Pokaždé sis pokládala velmi správné otázky, pokoušela ses přijít na něco, co dávalo smysl. Byly to podobné věci, které ve své době lákaly i mě, dovedu to pochopit. Vždycky, když jsi přišla na to, co chceš vědět nebo znát, nic tě nezastrašilo. Když jsem tě vedl cestou k Pánovi Zla, zeptala ses mě, jestli na tom místě bydlí. A když jsi stála proti němu, ani jsi nesklopila zrak. Tak moc tě fascinoval, tak moc tě zajímal, že jsi ani neměla strach.”

„Měla jsem strach,” pípla. 

„Ani z poloviny takový, jaký jsi mít měla,” prohlásil netrpělivě. „Stála jsi tam a dívala ses mu do očí. Jen jsi čekala, co udělá.” 

„Co jiného jsem mohla dělat?”

„Cokoliv,” řekl s výdechem. „Křičet. Prosit. Pokusit se utéct. Ublížit si. Omdlít. Cokoliv, co by v tu chvíli udělala běžná vyděšená holka na tvém místě.”

„Vy si myslíte, že je tohle odvaha?” zeptala se, v hlase špetku ironie. 

„Nevím, co to je. Ale nepřestává mě to na tobě překvapovat. Pokud máš něco v hlavě, držíš se toho. Velmi cílevědomě. To je hodně…”

„Zmijozelské?” 

Pousmál se. „Ano…”

„Moudrý klobouk…”

„Já vím,” skočil jí do řeči. 

Odmlčela se, v hlavě jí znovu začala vířit spousta myšlenek. 

„A bydlí tam?” zeptala se nakonec a přidala jen úplně lehký provokativní úsměv. Věděla, co ta otázka vyvolá a byl to alespoň z poloviny důvod, proč ji vyslovila. Z té druhé ji to doopravdy zajímalo.

Snape na ni chvilku zíral, jako by se nemohl rozhodnout, jestli se rozesmát nebo ji proplesknout. 

„Ne,” řekl nakonec pobaveně. „Je to sídlo jednoho ze smrtijedů. Pán Zla ho jen využívá.” 

Kývla, jako by se jednalo o naprosto běžnou věc, o které si povídají dva přátelé u čaje. Byl to její obranný mechanismus. Bylo to lepší než se nechat vláčet na dno mysli vzpomínkami, se kterými stejně nemůže už nikdy nic udělat. 

Mlčela a oči jí těkaly po věcech, které mu ležely na stole. Brk a kalamář, pergamen, knížky… ve skutečnosti nevnímala, na co kouká, jen potřebovala čas, aby se mohla odhodlat k další otázce. Když se Snapeovi znovu podívala do očí, zjistila, že ji stále sleduje. Pozorně. Trpělivě.

„Byla jsem do vás zamilovaná?” zeptala se nakonec. Tahle myšlenka se jí formovala v hlavě nejspíš už od té doby, kdy zjistila, že nemá své vzpomínky. 

„Ne,” odpověděl Snape klidně a okamžitě. Očividně ho nepřekvapilo, že se ptá. „Nebyla jsi do mě zamilovaná, Kate.” 

Všimla si, že ji oslovil křestním jménem. 

„A to víte jistě, nebo jsem to jenom říkala, abych působila drsně?”

Zamyšleně se nadechl. „O pocitech jsme spolu nikdy velké debaty nevedli…” Pousmál se na ni a pak se podíval na portrét bývalého ředitele na zdi. „Brumbál by ti tohle vysvětlil líp,” pokračoval. „Řekněme, že láska je jedním z…” zarazil se. „Láska je ten nejsilnější cit, který kdy existoval. Je to síla, která hýbe vším. Žádná ztracená vzpomínka by tě nepřiměla na to zapomenout. Kdybys mě milovala, neptala by ses.”

Nespustila z něj zrak po celou dobu, kdy mluvil. Jeho hlas byl klidný a přívětivý. Díval se jí do očí a vším - od slov, přes tón, jakým mluvil až po držení těla - vším jí dával najevo, že je v pořádku, že se ptá, v pořádku, že se zajímá právě o tohle. A že je tu on, kdo jí pomůže najít sama sebe. On. Severus Snape. Z nějakého důvodu ne láska jejího života, stále ale v jistém slova smyslu ten nejdůležitější člověk. V tom dobrém i zlém. Ty nejhorší životní vzpomínky, které měla, byly s ním. A vsadila by se o cokoliv, že ty nejlepší, které jí ale v tu chvíli chyběly, byly také plné jen jeho osoby. 

„Takže jsme spolu jen… spali?” zeptala se v myšlenkách na nejlepší možné životní vzpomínky. Nestačila tu otázku zadržet a ani neměla čas se zamyslet nad tím, jak trapné to bude, pokud se plete. 

Pousmál se nad přímočarostí jejího dotazu. „Ano,” odpověděl prostě.

Jedno krátké slovo a jí se rozbušilo srdce. To krátké slovo, které znamenalo strašně moc. Uhnula pohledem a zvedla se z křesla, aby Snapeovi nemusela čelit tváří v tvář. Tiše zaklela sama pro sebe. Pak se na něj znovu otočila. 

„Od kdy?” zeptala se. 

„Od tvého posledního ročníku v Bradavicích.” 

Pronesla nějaké další sprosté slovo. Nervózně přešla místnost tam a zase zpátky. 

„Přestaň tu popocházet,” řekl jí rázně, ale když se na něj podívala, jeho výraz byl velmi jemný. 

„Dej mi svátek,” odsekla a odmítla se zastavit. „Právě jsem zjistila, že jsem spala se svým středoškolským učitelem… Když jsem byla na střední škole.” 

„Jsi překvapená?” zeptal se, pobavení v jeho hlase bylo téměř hmatatelné. 

„Cože?” 

„No…” na oko se zamyslel. „Zní to jako něco, co bys ty rozhodně neudělala?” 

„Jsi idiot,” oznámila mu suše. Zatvářil se skoro potěšeně.

„V mudlovském světě by tě za to mohli zavřít,” řekla, aby nějak podložila svou frustraci. 

Zakroutil hlavou. „Byla jsi dospělá.” 

„Tak vyhodit!” opáčila okamžitě. 

„Mohli mě vyhodit,” řekl klidně a počkal, až se ona zastaví a podívá se na něj. „Stálo mi to za to riziko.”

Sledovala ho několik dlouhých vteřin poté, co tohle vyslovil. A v těch vteřinách najednou zjistila úplně všechno. Nepotřebovala své vzpomínky k tomu, aby měla úplně jasno v hlavě. V tom, proč… Proč - cokoliv. 

Přišla blíž, nesedla si zpátky, jen se chytila opěradla křesla. 

„Kdy to bylo poprvé?” zeptala se a už se nepohnula z místa. 

„Když ses vrátila z ošetřovny.”

„Školní trest…?”

Přikývl. 

„To je strašně… laciný,” pousmála se. 

„Promiň, kytky a bonboniéry mi zrovna došly.” 

Zasmála se. „Díky bohu.” 

Pak si dala hlavu do dlaní a nedokázala zadržet hlasitý povzdech. „Teď už chápu, proč jich bylo tolik.” 

Pozvedl obočí. „Školních trestů?”

Zasmála se znovu. „To taky. Ale těch vzpomínek.” 

Opřel se zády do křesla a pokýval hlavou. „Ano. Vybrat je nebylo  jednoduché. Protože máš vzpomínky. A vzpomínky na ty vzpomínky. A velmi živé sny. Což není něco, u čeho jsem doopravdy byl. Najít to všechno trvalo dlouho.”

„Jeden sen jsi minul,” řekla tiše.

„Jsem si jistý, že víc než jeden,” řekl, ale nedal jí moc prostoru začít znovu přemýšlet o Pánovi Zla. „Vzhledem k tomu, že ti jeho přítomnost zachránila život, budeme to brát jako úspěch.”

„Souhlasím,” přikývla. 

„Zajímavé,” pronesl a koutky úst mu opět cukly. „To se moc často nestává.” 

Přešla jeho narážku bez poznámky. 

„Moment,” řekla a na chvíli se zamyslela. Pak se jí pohled zpřítomnil a znovu se střetl se Severusovým. „Rozešla jsem se kvůli tobě s Jackem?” 

„Ne,” zakroutil hlavou. „Nebo aspoň ne přímo. Nemilovala jsi ho, což je podle všeho dost důležité, když si chce člověk někoho jiného vzít. Ale z toho jsi vinila mě.” 

„Že Jacka nemiluju?” 

„Že nikoho nemiluješ.” 

„A za to můžeš ty?” zeptala se pochybovačně. 

„Možná…” prohlásil lehce konverzačním tónem. „To dneska dost těžko rozklíčujeme. Tím spíš bez toho, abys měla zpátky svoje vzpomínky. Ale podle mého názoru můžeš být prostě jenom…”

„Sociopat?” pozvedla obočí. 

„Jistě, řekněme, že to. Já jsem chtěl říct zabržděná.”

„Díky,” ušklíbla se ironicky. 

„Kdykoliv,” řekl a skoro opravdově se usmál. Byl si v tuhle chvíli jistý, že na ni nemusí být opatrný, což jí absolutně vyhovovalo. Byla mu vděčná za všechnu tu předchozí starost, zároveň ale cítila, že to není běžný tón jejich konverzace a tohle provokování bylo mnohem, mnohem přirozenější a příjemnější.

„Pamatuju si, druhý den po tom rozchodu, že jsem měla lehkou kocovinu a byla jsem unavená mnohem víc, než bych z večeru v baru normálně byla.” 

Přikývl a tím jí potvrdil všechny její domněnky. Tehdy ji viděl pít. A tehdy strávili noc spolu. 

Konečně se uklidnila natolik, že si dovolila sednout zpátky do křesla. Sledoval ji pozorně. 

„Katleen…” napadlo Kate. „Katleen o tom musela vědět…?”

Severus si odfrkl. „Ano. A věř mi, že vzpomínky na to, jak jste o mně mluvily, patří k těm zdaleka nejbolestivějším v mém životě.”

„Omlouvám se?” řekla napůl otázkou, protože nevěděla, jak na to má reagovat. 

Trochu teatrálně mávl rukou. „Můžu si za to sám.” 

Usmála se, ale kdesi v žaludku se jí najednou usadil těžký kámen, když si vzpomněla na svou nejlepší kamarádku. Naposledy ji viděla těsně před tím, než se vydala na ministerstvo. Kat neměla tušení, co se s ní stalo. A ona nemá tušení, co se děje s Kat. 

„Je v pořádku,” řekl Snape, jako by jí znovu četl myšlenky. „Jasperová se má dobře. Drželi se s Daltonem v ústraní, pak se na nějakou dobu vrátila zpátky do práce. Teď už je doma s dětmi.” 

„Ona… už…” Kate se zbytek věty zasekl v hrdle. 

„Dvojčata. Kluci,” řekl s lehkým znechucením v hlase. „Jsou skoro tři měsíce staří.”

Koukala se na něj, oči se jí zalévaly slzami, ale ani se nepokoušela to před ním skrýt. Byl to úplně jiný vesmír vzdálený tisíce světelných mil.

„Můžete se zase vidět,” prohlásil, protože stále věděl, na co myslí. Otřela si slzy a neřekla nic, tak pokračoval. „Dostaneš se odsud. Pár měsíců se budeš držet stranou, počkáš, co se bude dít. A pak se můžeš vrátit domů. A za ní.” 

Přikývla, pokusila se zadržet další slzy a spolu s nimi i nedůvěřivý výraz. Nedovedla si představit, že by to byla pravda. Že by se jí doopravdy povedlo dostat se z Bradavic a zpátky… domů… za Kat. Za svým bývalým životem. 

Znovu si otřela oči a podívala se na Severuse vděčně. „Díky, žes mi to řekl.” 

„Samozřejmě,” odpověděl bez váhání. Ještě chviličku ji sledoval a pak se jemně usmál. „Běž si prosím znovu lehnout. Potřebuješ to. Mimsey ti ukáže, jak se dostaneš do koupelny. A pak zkus…”

„Odpočívat a nevytvářet falešné vzpomínky? Jo, díky za radu,” prohlásila kousavě.

Severus se krátce zamyslel. „Dobře. Pokud se na to budeš cítit, zítra to zkusím.”

„Vrátit mi vzpomínky?” 

Přikývl. „Počítám, že jinak hrozí, že ta tvoje hlava bouchne, což odmítám mít na svědomí.” 

Zhluboka se nadechla. Bylo jasné, že na to zdaleka není připravená, zároveň si ale nedovedla představit, že by mohla být někdy v budoucnu připravenější. Odhodlaně semkla rty a s krátkým kývnutím na znamení souhlasu se zvedla.

„Máš pro mě ještě nějakou další emocionální bombu, než půjdu?” usmála se.

Chvíli ji sledoval a jeho zamyšlený výraz ji překvapil, protože pro ni byla ta otázka jen vyhýbavý způsob, jak okomentovat svůj odchod. Pak přikývl. Pomalu a stále ještě váhavě otevřel šuplík svého stolu. Něco z něj vyndal a položil to na dubovou desku. 

To něco byla její hůlka.

Kapitola 16