Kapitola 14 - Vzpomínky

Kapitola 13

Vzbudily ji pravidelné rány. Chvíli si myslela, že je stále někým nesená, že se pod ní třese zem, ale po malé chvilce si uvědomila, že nehnutě leží v posteli. A že to, co slyší a cítí je jen pulzující bolest v její vlastní hlavě. V pravidelném rytmu jejího srdce. 

Pokusila se otevřít oči, ale byl to jeden z nejtěžších pohybů, který kdy chtěla vykonat. Byla si jistá, že je pod účinky nějakých sedativ, pravděpodobně tlumícího lektvaru. Nikdy ho na sobě nezkoušela, ale musela být zdrogovaná, jinak by byla schopná se pohnout. 

Bum! Bum! Tepání její krve ve spáncích bylo téměř ohlušující.

Propadla se do stavu nevědomí a zase se probrala, takhle několikrát za sebou. Neslyšela nic než bušení ve vlastní hlavě. Po několikátém prozření si uvědomila, že zuby, které si během Voldemortova výslechu rozdrtila, jsou zase v pořádku. 

Když se probrala znovu, konečně se přinutila otevřít oči. 

Ležela v kruhové místnosti s klenutým stropem. Kámen nad ní se zvedal do oblouku a jí to dalo pocit, že je někde ve věži. Pohyby očí ji řezavě bolely. A brzy si uvědomila, že vidí jen na levé oko. To pravé bylo slepé. 

Pohnula hlavou. Po levé straně se rýsovalo úzké vysoké okno, kterým dovnitř padal pruh měsíčního světla. Vedle postele ležel menší noční stolek a podél stěny byla rozsáhlá knihovna plná obřích svazků. Křeslo, skříň, zrcadlo. 

Kde je?

Zvedla ruku a stáhla ze sebe deku. Každý další pohyb vyžadoval nekonečné úsilí a až neuvěřitelné množství času. Ale nedovolila si znovu usnout, jestli před chvílí otevřela oči a teď zvedla rukou deku, zvládne pohnout nohou, zatnout břišní svaly a posadit se. Vůbec nerozuměla tomu, jak její tělo reaguje, běžné pokyny jako by musela stokrát opakovat. „Teď si sedni. Sedni si. Posaď se.” Věděla, co chce udělat, ale části jejího těla odmítaly poslušnost. Ne proto, že by jí bolely svaly nebo že by ztratila cit. Bylo to jako nepochopení, jako by myšlenky někde v půlce těla ztratily cestu. 

S neskutečnou námahou se zvedla na nohy. Nepřipouštěla si, že by mohla spadnout a ublížit si víc. Zafixovala svůj pohled na zrcadlo a vynaložila veškerou sílu na to, aby se dostala k němu. Pomohlo jí křeslo, které stálo v cestě, o které se mohla opřít. A s každým dalším pohybem z ní padala paralýza zapříčiněná utlumovacím lektvarem, svaly jako by ji opět začaly poslouchat. Jen pulzování v hlavě neustávalo. 

Pohled, který se jí naskytl v zrcadle, byl děsivý. Pravý spánek se vybarvoval do tmavě fialové, od této skvrny se šířila celá škála barev směrem k oku. To měla protkané rudými žilkami a červenobílé tam, kde obvykle byla její modrá duhovka. Zírala na sebe několik minut a v hlavě zvažovala, jestli jí to takhle zůstane navždy. A jak dlouho to „navždy” ještě může trvat. Jiné viditelné zranění neměla. Ruce, které si sedřela pádem na zmrzlou zem, měla úplně čisté. A byla jinak oblečená. 

Dívala se na sebe, v hlavě stoupající pocit paniky. Nevěděla přesně, čeho se bojí, očividně byla v suchu, v teple, v bezpečí. Až na nevidomé a extrémně bolestivé oko na sobě necítila nic špatně. Ale kde byla, jak se tam dostala, co se stalo po tom, co ztratila vědomí a proč… Těch proč bylo v její hlavě tolik, že by je ve svém stavu choré mysli rozhodně nedokázala spočítat. 

Udělala další tři kroky k oknu a ztěžka se opřela o parapet. Měsíc dorůstal a zaléval celou krajinu příjemným světlem. Viděla dobře známé jezero, Zapovězený les a Hagridovu boudu. Na částech krajiny ještě ležel světélkující sníh. Byla v jedné z nejvyšších věží v Bradavicích. 

Chvíli stála, dívala se na školní pozemky a nechávala účinky lektvaru pomalu opouštět její mysl. Pohled na známá místa byl uklidňující a jí to dávalo větší prostor k návratu do reality. Pak zaslechla hlasy. Ozývaly se opravdu tlumeně, ale slyšela je i přes neustupující rány ve spáncích. Možná začaly mluvit teď, možná se ozývaly celou dobu, jen to před tím nedokázala vnímat. 

Otočila se a rozhlédla se po místnosti důkladněji. Přejížděla očima po stěnách a přemítala, odkud asi hlasy jdou. Pak jí pohled padl na dveře, které byly vedle rozsáhlé knihovny. Přišla k nim opatrně, prsty se celou cestu jemně dotýkala stěny, aby neztratila rovnováhu. Byla si jistá, že budou zamčené, protože přece byla vězeň. Ale pletla se. Bez sebemenšího zvuku se dveře otevřely a ona se ocitla nad úzkým točitým schodištěm. Hlasy byly slyšet víc, ten mužský jednoznačně patřil Severusi Snapeovi. Poznala by ho i ve snu. A ten ženský… 

Opatrně sešla pár schodů a zastavila se, když rozeznala první slova. 

„Zavolat McGonagallovou by stálo půl minuty času!” řekl Snapeův hlas rázně. 

„Omlouvám se,” řekl ženský hlas přiškrceně.

Chvilku bylo ticho. „Za co se omlouváš? Že ti Prýtová svou hloupostí nedokázala pomoct?” 

Odpovědi ženy nerozuměla, protože se jí zase hlasitě rozbušila krev ve spáncích. Opatrně si sedla na schody, aby se uklidnila, přičemž jí uniklo několik vět.

„… to nevím,” řekl pak zřetelně Snape. Jeho hlas byl teď velmi mírný. 

„Nevíš?” zeptala se po chvíli. Bylo poznat, že se v hlase snaží zamaskovat příval nějaké hodně silné emoce. Strachu, paniky nebo smutku. Pokusila se to skrýt za humor. „Tohle slovo od tebe slyším poprvé v životě.” 

Z toho, jakým tónem mluvila, přejel Kate mráz po zádech. Ten hlas byl… 

Snape na to nic neodpověděl, ale ona vycítila jeho lehký úsměv. Slyšela přešlápnutí nohou na kamenné podlaze. 

„Co… jak to bude probíhat?” zeptal se znovu ženský hlas. Kate se zvedla, protože jí bylo velmi nepříjemné ho slyšet a nevidět přitom, o koho se jedná. Byl jí děsivě povědomý, ale její zničený mozek jako by si nedokázal spojit dvě a dvě dohromady. 

„Budu ti muset dát matoucí lektvar. Odstranit všechny ty vzpomínky bude na několik hodin a já tě potřebuju udržet v klidu. Až se probereš, budeme už na cestě a pokud jsou mé propočty správné, účinky lektvaru dají Pánovi zla tak akorát možnost zjistit, co všechno víš, aniž by pojal podezření, že si někdo hrál s tvojí hlavou.” 

Kate se zarazila. Její mozek se pokoušel něco pochopit. Pokoušel se na něco si vzpomenout. To, co Snape říkal, jí bylo děsivě povědomé, ale přitom si byla jistá, že takhle ho nikdy neslyšela mluvit. Nikdy. Ale ten hlas… ten ženský hlas…

„Kate,” řekl Snape tiše a ona si musela přitisknout ruku na pusu, aby hlasitě nevyjekla. On ale nebyl na schodech vedle ní. Mluvil k té osobě dole. Mluvil… 

„Ty vzpomínky budou uložené,” říkal dál. A ona to nevydržela. Ještě se to nedostalo do jejího plného vědomí, ale už někde v hloubi mysli začala chápat. Sešla ještě o pár schodů níž, když se pod ní vynořila Brumbálova pracovna. Za pracovním stolem zády k ní seděl Snape. Nikdo jiný v místnosti nebyl. Před Snapem ležela velká kruhová nádoba, ze které vyvstávaly dvě bílé kouřové postavy. První postavou byl jednoznačně Snape. A to druhé…

„… Jestli ten výslech přežiješ, můžu se pokusit vrátit ti je,” mluvil dál kouřový Snape. Ten skutečný klidně seděl a díval se sám na sebe. „Ale taky nemusím.”

„O čem to mluvíš?” zeptala se žena a Kate se šokem podlomily nohy. Byla to ona! Severus Snape mluvil s kouřovou verzí jí samotné!

„Oba moc dobře víme,” řekl klidně, „že beze mě by ti bylo líp. Bez těch vzpomínek to pro tebe může být nová cesta. Čistý start.”

„Ne!” řekla bílá Kate a potlačovala paniku v hlase, stejnou, jakou cítila skutečná Kate. „Ne, Severusi.”

„Přemýšlej o tom aspoň pár vteřin!” řekl rázně.

„Ne!” odpověděla znovu. „Možná za nic nestojí, možná, že by mi bez nich bylo líp, ale všechno to, co v nich je, utvářelo to, kdo jsem. Bez těch vzpomínek jsem nikdo, Severusi. Slib mi, že mi je vrátíš.”

„Nejsi…” začal, ale nenechala ho domluvit. 

„Slib mi to!” trvala na svém a její panika byla téměř hmatatelná. Byla hmatatelná, protože skutečná Kate ji cítila taky. Panický strach, který ji sžíral do morku kostí v její bílé kouřové podobě, stejně jako v její skutečné. Bylo to z jiných důvodů, ale síla toho strachu byla ochromující. 

Musela vydat nějaký zvuk, protože v jedné vteřině ještě seděl skutečný Snape zády k ní, ale ve druhé už stál přímo pod schody a díval se nahoru na ni. Bílé postavy v nádobě zmizely. 

„Co jste mi udělal?!” vypravila ze sebe a její hlas se třásl. 

„Uklidni se,” řekl Snape opatrně. 

„Co jste mi udělal?!” vykřikla znovu a oči jí těkaly směrem k nádobě, kde ještě před vteřinou viděla sama sebe. „Co to bylo? Kdo to… Kde…?”

Snape zvedl ruku ve smířlivém gestu a udělal pár kroků k ní. Jeho pohled na chvíli padl na její roztřesené nohy. 

„Ne!” vykřikla znovu. „Nechoďte ke mně! Nepřibližujte se ke mně! Co to bylo? Kdo to… Jak…?” Pokusila se couvnout, ale na schodech zakopla. Chytila se zábradlí, aby nespadla úplně, ale kolena se jí podlamovala vlivem lektvaru i náhlým šokem. 

„Littletonová!” řekl rázně Snape a ji to na pár vteřin úplně paralyzovalo. Vyhodilo ji to z náhlé paniky a vylovilo to cosi známého v její vlastní popletené hlavě. „Řeknu ti, co chceš vědět, ale musíš se uklidnit,” pokračoval Snape. „Jsi nebezpečná sama sobě. Jestli to nedokážeš, budu tě muset zklidnit já.”

Chvilka jejího váhání byla příliš krátká. „Ne,” zopakovala vyděšeně a ještě jednou se pokusila ustoupit na vyšší schod. Věděla, že proti němu nemůže udělat vůbec nic, že jemu nemůže uniknout. Panika ji ale ochromila natolik, že nedokázala uvažovat racionálně. Byla zvíře zahnané do kouta. „Nechte mě! Nepřibližujte se!” 

Jeho mávnutí hůlky sotva postřehla. Jedním krátkým pohybem na ni seslal znehybňovací kletbu. Vystoupil rychle k ní a chytil ji, aby nespadla ze schodů dolů. Dalším mávnutím hůlky si přivolal ze stolu lahvičku. 

„Tohle je uklidňující lektvar,” řekl tichým hlasem, když jí přiložil tekutinu k ústům. „Není to nic horšího. Neublíží ti to. Musíš být jen pár hodin v klidu.”

Cítila, že zrušil kouzlo a podepřel ji. Na moment si myslela, že se mu dokáže vzepřít, ale její tělo opět ochromila dávka lektvaru a všechny její svaly ochably. Sesunula se do jeho náruče. Než znovu ztratila vědomí, cítila, jak se jí oči zalévají slzami. 

Bum! Bum! Ohlušující tepání bylo zpět. Stejně jako neschopnost jejích svalů hýbat se tak, jak by chtěla a potřebovala. Ztěžka otevřela oči. 

Místnost byla stále zalitá měsíčním světlem, kromě něj ale po stěnách tančily drobné odlesky plamene svíčky. Díky předchozí zkušenosti se z účinku lektvaru dostávala o něco rychleji, stále ale na její vkus nehorázně pomalu. Nedovolila si znovu upadnout do nevědomí, přinutila se držet oči otevřené a po chvíli začala zrakem opět přejíždět po místnosti. Úzké vysoké okno, menší noční stolek, rozsáhlá knihovna, křeslo, skříň.

Když zabloudila pohledem k zrcadlu, zarazila se, protože jejímu zpomalenému mozku došlo, že něco důležitého přehlédla. Šlehla pohledem zpátky na křeslo. Seděl v něm Severus Snape a tiše ji sledoval. 

Vlilo jí to adrenalin do žil obrovskou rychlostí. Posadila se a stáhla se k čelu postele. Zrychlil se jí dech vlivem dalšího přívalu paniky. 

„Nic ti neudělám,” řekl tiše Snape. Nepohnul se. „Vím, že jsi zmatená a vyděšená, ale dřív nebo později se budeš muset uklidnit. - Ne…” dodal varovně, když viděl, jak pohledem těká po místnosti a zvažuje svoje možnosti. „Okna jsou zamčená, jsi nadopovaná a zraněná. Budu rychlejší než ty. Nezkoušej to.” 

Poslouchala ho jenom z velmi malé části. Její mozek byl v útěkovém a velmi zbrklém režimu. 

„Můžu do tebe lít ten lektvar pořád dokola - a udělám to, pokud to bude potřeba,” pokračoval Snape varovně. „Ale dělat to nechci. Bylo by o hodně jednodušší, kdybys přestala panikařit a mohli bychom si to odpustit.” 

Jako by šlo přestat panikařit, když někomu řekneš: přestaň panikařit! napadlo ji. A přesně v ten moment, kdy tahle myšlenka přišla, analytická část jejího mozku na chvíli převzala vedení. Kate se podívala na Snapea přímo a chtěla mu to říct. Vmést mu do obličeje, že jen hlupák by si myslel, že tohle může fungovat. Bylo tak samozřejmé sdělit mu to, sdělovala mu takové věci v minulosti přece mockrát. Až na to… že ne.

Sledoval ji pozorně. Nepotřeboval použít nitrozpyt, aby zachytil to, o čem ona přemýšlí. „Dokážeš to?” zeptal se po chvilce.

Dlouho na něj zírala, hlavou jí vířilo tisíc možných odpovědí. Nevyslovila ani jednu z nich, zhluboka se nadechla a krátce přikývla. 

„Dobře,” řekl klidně, skoro až pochvalně a trochu se v křesle napřímil. „Víš, kdo jsi?” 

„Ano,” odpověděla tiše. 

Kývl. „Víš, kdo jsem já?” zeptal se dál. 

Odfrkla si. Nemohla jinak. Připadalo jí to jako extrémní drzost, že se jí na tohle ptá člověk, který ji před pár hodinami prakticky vedl na smrt. 

Snape přimhouřil oči a v jeho výrazu bylo poznat nejdřív jemné překvapení a pak úplně drobné lehké pobavení. „Budu to brát jako ano,” řekl tiše. „Jak se cítíš?”

„Báječně,” odpověděla ironicky a uspokojila tím svou potřebu něco na něj neurvale vyštěknout. Bylo na tom pocitu něco hodně povědomého.

Na tón jejího hlasu nereagoval, jen jeho pobavený výraz nestihl úplně zmizet. „Spravil jsem ti čelist a viditelná zranění,” řekl po chvilce, kdy ji sledoval. „Ale s tím okem můžu zkusit něco udělat teprve pokud budeš chvíli v klidu a při vědomí.”

Představila si ho, jak stál u jejího bezvládného těla a spravoval jí zranění. Znovu se v ní zvedl strach. 

„Vy… Ublížil jste mi?” zeptala se. Nedokázala tu otázku zadržet, i když věděla, že na ni ve skutečnosti možná nechce znát odpověď.

Chvíli ji sledoval. Pak očividně pochopil, na co se ptá a lehce zakroutil hlavou. „Ne. Nic takového jsem ti neudělal,” řekl. 

„Proč ne?” 

Zhluboka se nadechl a přimhouřil oči. „Řekněme, že znásilnění zraněných žen v bezvědomí nepatří mezi moje představy o zábavě. I oblečení ti převlékla Mimsey.” 

„Ale řekl jste mu…” začala s extrémně nepříjemnou vzpomínkou v hlavě. Zarazil ji. 

„Za prvé - nic jsem mu neřekl. A za druhé - tou implikací jsem ti zachránil život.” 

Chvíli ho sledovala, zvažovala, jestli mu věřit. Neměla k tomu jediný důvod.

„Proč byste mi zrovna vy chtěl zachraňovat život?” zeptala se nakonec. Tahle věc nedávala smysl. Byl to přece on, kdo ji k němu odvedl. Kdyby jí chtěl zachránit život, udělal by cokoliv jiného než tohle.

Chvilku se na ni díval a rozmýšlel odpověď. „Jak velkou část té vzpomínky jsi dole viděla?”

Ačkoliv se událost na schodech vtírala Kate do mozku plnou silou, doteď ještě dokázala předstírat, že je to něco jiného, než si myslela. Teď, jak to vyslovil, padlo na ni plnou vahou to, co vlastně vyslovil a čeho byla dole v ředitelně svědkem.

„Takže…” začala a dech se jí znovu prudce zrychlil. „To byla skutečná vzpomínka?” 

„Uklidni se,” přikázal jí Snape rázně. „Zase začínáš hyperventilovat, dostaň to pod kontrolu.”

Zavřela oči a pokusila se srovnat svůj dech. Ne proto, že by mu chtěla dopřát ten pocit, že ho poslouchá. Udělala to proto, že nutně potřebovala odpovědi. 

„Byla to skutečná vzpomínka?” zeptala se znovu klidněji. 

„Ano,” přikývl. 

„Moje nebo vaše?” 

„Nás obou. Proto jsem měl možnost z toho vytvořit kompletní obraz, ne jen tvou postavu nebo mou.”

„Takže…” držela svůj hlas nízko, ale dech ji stále trápil. „… jste mi vzal moje vzpomínky?” 

„Ano,” řekl a pozorně sledoval, jak zvládá boj se svou vlastní panikou. „To jsem musel udělat.”

„Ale proč?”

„Protože…” začal a ačkoliv se mu ani náznakem nezměnil výraz v obličeji, tušila, že za jiných okolností by si ji teď nejspíš dobíral za její hloupost. „Když už jsem tě k němu musel přivést, nemohl jsem dopustit, aby některé tvé vzpomínky viděl.”

„Jako třeba?” vypadlo z ní, aniž by si dala čas na rozmyšlení své otázky.

Znovu přimhouřil oči a malou chvilku zvažoval. „Jako třeba… že nejsem úplně tak věrný Smrtijed, jak by si Pán zla představoval.”

Překvapením pootevřela pusu a úplně zapomněla na vlastní strach. Tohle někde uvnitř ale věděla. Někde hrozně hluboko uvnitř. 

„Vy…” pokračovala po chvíli, aby se v té myšlence ujistila. „Pracujete ve skutečnosti pro Pottera?”

Výraz mu ztvrdl. „Ne. Tak bych to rozhodně neřekl.”

„Ale jste na jeho straně?”

„To pořád není to, jak bych to popsal,” řekl a z tónu jeho hlasu bylo znát, že k mladému vyvolenému rozhodně žádné sympatie nechová. „Ale ano.”

Kate se na něj podívala nedůvěřivě. Praly se v ní pocity se zkušenostmi, něco jiného cítila uvnitř sebe a něco jiného si pamatovala. Ale pokud to, co si pamatovala, nebylo něco, na co se mohla spolehnout… 

„A to jsem… to jsem věděla zrovna já?” zeptala se s notnou dávkou pochybností v hlavě. „To, že předstíráte loajalitu Vy-víte-komu a přitom pracujete pro… Brumbála,” řekla, protože při jejích slovech pevně semkl rty, „To jste mi prostě… řekl?”

Hořce se pousmál. „Prostě řekl? Ale vůbec ne. Byla jsi natolik… zvědavá, že jsi to dokázala zjistit sama.”

Podívala se na něj podezíravě a zakroutila hlavou. „To mi… nepřipadá… pravděpodobné.”

„Ne?” pousmál se. „Nepřijde ti pravděpodobné, že když si něco vezmeš do hlavy, nedáš pokoj, dokud toho nedosáhneš?”

„Jo…” připustila a sklopila zrak. „To zní jako já.” 

„Tak vidíš.”

„Takže…” řekla pomalu a zaplašila cosi dalšího, co se jí v hlavě začalo hlásit o slovo, ale ona tomu odmítla dát plný prostor. Zvedla zrak. „Takže jsem si vzala do hlavy… vás?”

Jeho pohled zintenzivněl. „Více méně,” řekl tiše.

„Tak více nebo méně?” zeptala se a úplně maličko se pousmála. Nečekala odpověď, tak se jen dvě dlouhé vteřiny dívala do jeho očí. Pak to nevydržela a opět uhnula pohledem. 

„Proč mi to říkáte teď znovu?” zeptala se na něco, co ji nedávalo smysl. „Nebylo by jednodušší… nechat mě v nevědomosti?” 

„Bylo,” řekl Snape klidně. „Ale slíbil jsem ti to. A teď už ti další výslechy nehrozí.”

Měla pocit, že se cíleně vyhýbá slovům: nikoho nezajímáš, přestože to je přesně to, co tím myslel. Ještě chvíli seděla a přemýšlela, proč mu věří tak jednoduše. Neměla by. Nedal jí jediný důvod mu věřit a pokud na ni cokoliv chystá, bude pro něj velmi snadnou obětí. Obětí čeho ale? Co horšího než to, čím si prošla, by se jí ještě mohlo stát? 

„Můžu ti teď spravit to oko?” zeptal se po chvíli, kdy ji pozorně sledoval. 

Nejistě přikývla a on se zvedl z křesla, přišel blíž a sedl si na postel přímo před ní. Přestože byly veškeré jeho pohyby opatrné, stejně sebou cukla, když zvedl levou ruku a dotkl se její tváře. Přešel to bez poznámky a lehkým tlakem jí natočil hlavu tak, aby lépe viděl na její stále silně bolestivý a pulzující spánek. Druhou ruku zvedl hůlku.

„Dívej se na mě. Snaž se pár vteřin nemrkat,” řekl tiše.

Světlo z hůlky jí vystřelilo přímo do oka a ona sebou leknutím cukla, ale držel ji tak, že se výrazně nepohnula. A v tu chvíli, kdy už se mu chtěla vytrhnout, protože se jí znovu začal zmocňovat strach, bolest v jejím spánku z vteřiny na vteřinu zmizela. Bylo jí teď jasné, že si počínal tak rychle, jak to jen šlo, aby se nestačila dostat do dalšího panického stavu. Pustil ji a zandal hůlku. 

„Nech si to,” okřikl ji jemně, když chtěla zvednout ruku a promnout si oko, které začalo přicházet k sobě a slzet. Musela se přemáhat, aby ho poslechla, protože to byl jeden z nejdivnějších pocitů, který kdy zažila. Vracel se jí zrak, viděla rozmazaně, obrysy a tvary se podivně hýbaly, jako by nevěděly, kde se zachytit. Pak - jako před chvílí ustala bolest - ustalo i dvojí vidění. 

Zaostřila stále trochu nejistě na Snapea. „Děkuju,” řekla potichu. 

„Vidíš dobře?” zeptal se a prohlížel si zkoumavě její oči. 

„Ano. Už vím, kde v prostoru jste,” řekla a lehce se pousmála. 

„Vsadím se, že mnohem blíž, než by sis přála,” odtušil také pobaveně. 

„Vrátíte mi moje vzpomínky?” zeptala se místo reakce na jeho slova. 

Zakroutil hlavou. „Určitě ne hned.” 

„Ale…” začala protestovat. „Řekl jste mi… slíbil jste…” 

„Klid, Littletonová,” zvedl jen úplně lehce ruku, aby ji utišil. „Pokusím se o to, ale nejdřív si potřebuješ odpočinout. Tvůj mozek potřebuje čas, aby se z toho všeho vzpamatoval. V uplynulých dvanácti hodinách jsi přišla o stovky vzpomínek a prožila cruciatus. Teď není chvíle, kdy bychom si mohli dovolit cpát ti všechno do hlavy zpátky.”

Zamračila se. „Co má kletba cruciatus společného s mým mozkem?” řekla podezíravě. 

„Všechno,” odpoveděl a přimhouřil oči, jako by to to bylo nad slunce jasné. „Cruciatus ve skutečnosti zasahuje jenom tvé mozkové buňky, nic víc.” 

Nasucho polkla a znovu si vybavila ty chvíle u Lorda Voldemorta. „Tak to moje ostatní buňky asi musely být v tu chvíli na dovolené v pekle,” řekla téměř šeptem s pohledem upřeným někam ke svým nohám. Spíš vycítila než viděla, že se Snape lehce pousmál.

„Tvůj mozek potřebuje restart. Odpočívat aspoň šest hodin v kuse, aby se doopravdy vzpamatoval. Dal jsem ti dvě přehnané dávky uklidňujícího lektvaru, čekal jsem, že budeš spát aspoň osm hodin, ale musíš mít neskutečný metabolismus. Vzbudila ses pokaždé po dvou.”

„Jo, mám to tak i s alkoholem,” řekla trochu nepřítomně, pak se na Snapea podívala, když nic neříkal a jen se na ni díval.

„Nikdy jsem na sobě uklidňující lektvar nezkoušela, ale musí to být podobné, ne?” pozvedla tázavě obočí. „Pracovala jsem v baru. Naučila jsem se pít. Stejně mi to ale šlo dost snadno.” 

„Vzpomínám si,” řekl po chvíli, kdy ji stále upřeně sledoval. 

„Vy jste mě… někdy viděl pít alkohol?” s každou podobnou otázkou se s ní začínal trochu víc točit svět. A nemělo to na svědomí její znovu vidící oko. 

„Jednou nebo dvakrát,” řekl neurčitě a úplně lehce se pousmál. 

Musela na pár vteřin zavřít oči a zhluboka se nadechnout. „Tak jednou nebo dvakrát?” 

Její otázka ho pobavila, ale neodpověděl na ni. 

„Myslíš, že si teď zvládneš vyčistit hlavu a usnout?” zeptal se po chvilce. 

Přikývla. Některé techniky čistění hlavy si pamatovala ještě ze sedmého ročníku od profesorky Raveburryové.

„Zkus nenechat mozek, aby si domýšlel falešné vzpomínky. To by mohlo znesnadnit návrat těch skutečných,” řekl ještě a zvedl se. Pak mávl hůlkou a z poličky se snesla další lahvička. Položil ji na noční stolek. „Bezesný lektvar by mohl pomoct.” 

„Jak dlouho…” začala, ale nenechal ji otázku dokončit. 

„Alespoň dva tři dny.”

„Tak dva nebo tři?” opáčila ještě jednou podobným tónem jako dřív. Znovu ho to pobavilo a pousmál se. 

„Až se probereš, bude tu Mimsey. Postará se o tebe. Promluvíme si později,” dodal, když viděl, že začíná protestovat. 

Přikývla a s velmi příjemnou vzpomínkou na tu nejúžasnější domácí skřítku pod sluncem si opřela hlavo o čelo postele. 

„A kde budete spát vy?” zeptala se ho, když už byl na odchodu. 

Otočil se na ni a lehce nevěřícně zakroutil hlavou. „Neboj se, já si poradím.”

Ještě chvíli se mu dívala do očí, pak se otočil a vyšel z místnosti. Slyšela ještě zvuk jeho vzdalujících se kroků a pak ticho. Bez bušení její krve ve spáncích byl svět o něco krásnější. A tišší. Sáhla po lektvaru a vypila ho jedním douškem. Poslední, co potřebovala byly sny - všechny sny. Po tomhle rozhovoru zdaleka ne jen noční můry. 

Kapitola 15