Fixovala pohledem svoje nohy, které se pohybovaly ve volném rytmu chůze. Neměla na sobě své boty, byly to jen nějaké obyčejné plátěnky, které jí nejspíš někdo vytáhl ze skladu. Nehodily se pro tohle počasí, ale ona si nepamatovala, kdy se naposledy v něčem cítila komfortně. Zvedla zrak. Byla už tma, ale všude ležely ještě zbytky sněhu, od kterých se odráželo měsíční světlo, takže viděla poměrně daleko do krajiny. Šla po cestě se zámkovou dlažbou ke kovové bráně, která patřila nějakému honosnému sídlu.
V tom jí došlo, že není sama. Nejde. Je vedená.
Kolem obou zápěstí měla kouzelnický provaz. Stahoval ji pouze jemně, ale ona věděla, že z něj není možnost se vykroutit žádným mudlovským způsobem. A za pravé zápěstí ji držel on.
Zastavila se, když si uvědomila, kdo to je. Proč to ale nevěděla před tím? Proč má pocit, jako by se probrala z tranzu? Kde je? Co tam dělá?
Zastavil se a s lehce otráveným výrazem se na ni podíval.
“Kde…? Proč…? Vy…?” vykoktala ze sebe a on se ušklíbnul.
“Nikdy jsem neměl přehnané úsudky o vašem vyjadřování, Littletonová, ale tohle je slabota i na vás. Zkuste to ještě jednou,” řekl a trhnul jí s rukou, aby ji přiměl k chůzi.
Nepohnula se. Hlavou jí problesklo několik vzpomínek. Byla tam profesorka Prýtová. Snažila se přivolat ještě další učitele. Pak byly na pozemcích Bradavic, utíkaly, ale někdo je pronásledoval. Byl tam ten smrtijed, který se jí snažil ublížit. Amycus Carrow.
Vrátila se zpátky do současnosti.
Chvíli sledovala muže, který ji držel. Byl to její bývalý učitel lektvarů. Vrah Albuse Brumbála. V hlavě měla podivný opar, jako by ji někdo uhodil do hlavy, jako by měla otřes mozku a nemohla přemýšlet. Ale nic ji nebolelo.
“Co jste mi udělal?” zeptala se. “Co jste mě přinutil vypít?”
Posměšně si odfrkl, jako by mu ani nestála za odpověď. Pak trhnul rukou a přiměl ji k chůzi.
“Kam mě vedete? Proč mi tohle děláte?” znovu se zastavila a pokusila se vykroutit z jeho sevření, i když věděla, že je to marné.
Přitáhl si ji blíž k sobě a podíval se jí ostře do očí. “Přestaň, nebo uvidíš, co se ti stane,” řekl otráveně. “Pán zla na tohle nebude mít náladu.”
“Pán - zla?” vykoktala ze sebe. Přikývl a díval se jí dál do očí. Jako z nějakého divného snu se jí vracely vzpomínky. Na výslech od Umbridgeové. Na cizího kouzelníka, který přišel se zprávou, že ji - Kate - mají vzít do Bradavic, aby neumřela v Azkabanu a mohla být vyslechnuta. Ohledně otce.
“Ale… já nic nevím,” řekla, když jí zase trhnul zápěstím a donutil k chůzi.
“Profesore Snape,” zašeptala prosebně po chvíli a on se na ni ještě jednou otočil, i když to nečekala. “Prosím, nedělejte to.”
Díval se na ni pár vteřin. Byla si jistá, že se její mozek probírá z účinků nějakého neznámého utlumovacího lektvaru, takže nepřemýšlí správně. Ale v tom jeho pohledu bylo něco jinak. Jinak, než když se na ni opovržlivě koukal během jejího studia. Jinak, než když na ni kladl takové nároky v lektvarech, že neměla daleko k psychickému zhroucení. Jinak, než když byla studentka a on její učitel.
“Řekni mu, co chce vědět, a možná přežiješ,” řekl tiše a otočil se znovu k bráně, ke které mířili. Byla obrovská, zdobená jako z jiného století nebo z nějakého filmu.
Účinky neznámého lektvaru stále polevovaly a jí se v hlavě vybavovaly další obrazy vlastních vzpomínek z pokusu o útěk z Bradavic. Věděla, že to byla její poslední šance a že na smrtijedy byla jedna malá profesorka Prýtová krátká. Kate se pokusila z hlavy vytřátst vzpomínku na nechutný vítězoslavný úšklebek Carrowa, který jí po nohách šlehl kouzelné řetězy a profesorku dalším mávnutím hůlky odhodil stranou jako hadrovou panenku. A teď si vybavila i jeho. Snapea. Stál nedaleko, s hůlkou připravenou. Poslední vzpomínka, kterou si vybavila, byl pohled, který jí věnoval.
A teď šel vedle ní a vedl ji na smrt. Její mozek začínal panikařit. Vymýšlet, jestli neexistuje nějaká možnost, jak z téhle situace přece jen odejít živá. Rozhlédla se kolem sebe, pak na kouzelnický provaz a na Snapea. Měla by se mu vzepřít. Měla by udělat něco…
“Nedělejte to, Littletonová,” řekl klidně, aniž by se na ni podíval. “Nepovede se vám to. Budu vám muset ublížit a budete zraněná ještě dřív, než dojdeme k němu.”
Dorazili k bráně a on zvedl pravici ve zvláštním gestu. Brána se jako na povel otevřela a oni oba prošli dovnitř. Kousek od nich se pohnulo něco bílého a Kate sebou poplašeně trhla. Byl to ale jen páv.
Opět se zastavila, když došli tak daleko, že měla výhled na celé sídlo. Vypadalo opravdu bohatě, jako by tu žil nějaký šlechtic. Snape stáhl provaz, ale také se zastavil a podíval se na ni.
“Tady bydlí Vy-víte-kdo?” zeptala se tiše. Občas se jí o Lordu Voldemortovi zdálo. Vždycky to byly sny ze hřbitova. Nikdy ji nenapadlo, že ten muž musí někde jíst a spát. Nikdy nepřemýšlela o tom, že má někde domov. Přišlo jí to skoro neuvěřitelné.
Snape téměř neznatelně pozdvihl obočí. Podívala se na něj se zájmem a až po několika vteřinách si uvědomila, jak moc její otázka není na místě. Jako by vyslovila něco, co patří do úplně jiného světa.
Ona má strach o svůj život. Jeden ze smrtijedů ji vede k nejobávanějšímu černokněžníkovi této doby, který ji chce vyslechnout, pravděpodobně mučit a nejspíš - ať už záměrně či omylem - taky zabít. A ona se ptá, jestli tu Pán zla bydlí?
Potřásla hlavou a pokusila se analyzovat pocit, který se jí rozlil po hrudi. Povedlo se. Byl to stud.
Kdyby aspoň nebyla tak zmatená tím lektvarem. Jak má odpovídat na otázky, když ani neví, co se stalo půl hodiny zpátky? Snape se beze slova znovu rozešel a ona ho tiše následovala.
“Proč mě nenávidíte?” zeptala se znovu po chvilce. Kráčeli teď k masivním domovním dveřím, za kterými tušila svůj konec.
“Cože?” zeptal se, ale podíval se na ni jen koutkem oka.
“Udělal jste mi něco s hlavou,” oznámila mu. “Nemám ani šanci…” nedořekla větu, protože se bála, že se jí zlomí hlas.
“Jste mi srdečně ukradená, Littletonová,” řekl povýšeně. “Potřeboval jsem vás jen uklidnit, abych vás nemusel zabít.”
Dotáhl ji ke vstupním dveřím, a na jejich prahu se na ni ještě na moment otočil. Dvě vteřiny se jí koukal do vyděšených očí. “Řekněte mu všechno, co víte. Ať vás ani na moment nenapadne hrát si na hrdinku.”
Opravdu jí něco takového nemusel říkat. Ona není hrdinka. Nikdy nebyla. Nedokázala se postavit ani sama za sebe, natož za kohokoliv jiného. Byla si jistá, že tohle skončí špatně. Uvědomovala si to víc než kdy před tím v Azkabanu. Věděla, že žádná odpověď nebude pro Pána zla uspokojivá a že ona nemá nic, co by mu nabídla výměnou za svůj život. Tohle byl konec. Srdce jí poplašeně bušilo, snad právě s vědomím, že jeho čas se krátí. Dveře se otevřely, za nimi stál muž, který je pustil dovnitř. Nevnímala jeho tvář, ani kudy jdou. Snape ji chytil mnohem drsněji, než jak ji vedl celou cestu, možná aby nespadla, kdyby se jí strachy podlomila kolena.
Přišli do větší místnosti s krbem a křeslem a dalšími věcmi, které Kate nedokázala vnímat. Její pohled se stáhl do jediného bodu. Na jediného muže.
Přímo před ní stál Lord Voldemort.
“Severusi,” oslovil jejího věznitele nepřirozeně vysokým hlasem. “Děkuji, že jste mi přivedl našeho hosta.”
“Nebylo to bez potíží, můj pane,” řekl Snape a krátce se uklonil.
“Povídejte,” řekl Voldemort a díval se při tom na ni, jako by ji zkoumal.
“Našla si na hradě spojence, málem se jí podařilo utéct. Bránila se tak moc, že jsem ji musel trochu… zpracovat. Zjevně má lektvar pár vedlejších účinků, ale nic, s čím byste si vy nedokázal poradit.”
“Zajímavé,” prohlásil Pán zla a přejížděl rudýma očima po Kateině těle. Ona z něj ještě nespustila pohled. Byla jím tak fascinovaná, že skoro zapomněla mít strach.
“Předpokládám, že ti, co jí pomáhali, byli potrestáni?” zeptal se a Snape přikývl. Pak se Voldemort zastavil a podíval se jí přímo do očí. “Jak se jmenuješ?”
“Kate,” odpověděla tiše a stále nedokázala sklopit pohled. “Littletonová.”
Voldemort se podíval na Snapea tázavě. Ten přikývl. “Tohle směšné jméno má po matce.”
“Tvůj otec, Richard Austen. Kde je?”
“Já… ne - nevím,” vykoktala.
Nečekala to. Neviděla ho vytáhnout hůlku, neslyšela ho vyslovit zaklínadlo. Jen cítila, jak se jí naráz do kůže zaryly stovky nožů, stovky rozžhavených čepelí, které se provrtávaly do každé buňky jejího těla. Byla to bolest nad bolest, bylo to všechno, čeho se kdy bála a mnohem víc. Trvalo to věčnost, miliony sekund, minut, hodin a dnů.
A pak to ustalo. Byla zhroucená na zemi u jeho nohou, tvář mokrou - snad od slz, potu nebo krve.
“Kde je?” Zopakoval líně Voldemort, sehnul se, dlouhými prsty jí pevně stiskl čelist a obrátil její pohled na sebe.
“Já nevím,” zopakovala s panikou hlase, se vzlyknutím, které nedokázala zadržet. “Řekla bych vám to, řekla bych vám všechno! Prosím…”
Voldemort zvedl hůlku a ona zavřela oči, protože čekala, že kletba cruciatus přijde znovu.
“Nechci vám radit, můj pane,” vstoupil do toho Snape a Pán zla se zarazil. “Ale možná není na místě otálet s nitrozpytem. Její příčetnost nikdy nebyla na vysoké úrovni a obávám se, abyste ji úplně nezničil dřív, než se dozvíte nějaké informace.”
“Máte pravdu, Severusi,” řekl muž a žhnoucí oči mu ještě víc zaplály. “Pobavit se můžeme i později, že? Legillimens!”
Kate ten pocit znala. Voldemort nebyl první, kdo na ni to kouzlo použil, ale nikdy dřív si nepřipadala tak zneužitá cizí přítomností ve své hlavě. Viděla obrazy své minulosti, jeden za druhým. Voldemort se proplazil jako had skrz její vzpomínky na otce, které zažila jako malá holčička až do současnosti, kdy na něj myslela a vzpomínala, kdy přemýšlela, proč tady není, proč ji nebrání, proč je v tom všem úplně sama. Pán zla v její hlavě viděl její zoufalství nad tím, že nemá žádné užitečné informace. Tím ale jeho pátrání neskončilo. V rychle ubíhajících vteřinách viděla své vzpomínky na maminku a Katleen, na Jacka, na jeho žádost o ruku. Na Denvera. Na hodinu lektvarů kdysi v páťáku a na…
“Ale, ale…” řekl Voldemort, odešel z její hlavy a pustil její čelist tak prudce, že Kate dopadla tvrdě na podlahu opět k jeho nohám. “Měl jste pravdu, nemá nejmenší ponětí o tom, kde je nebo co dělá její otec. Škoda, zabít nějakého nepřítele by mi udělalo radost.”
“Nikdy neměla potenciál být užitečná,” odfrkl si Snape.
“Věděl jste, že jste byl předmětem její dospívající fascinace?” zeptal se Voldemort, v hlase mírné stopy pobavení. Kate sledovala špinavou podlahu a při jeho slovech se roztřásla pod vlivem nějaké neznámé emoce.
Chvilku bylo ticho. “Cože?” zaznělo pak od Snapea důrazně.
“No ano. Jeden z jejích snů o vás byl překvapivě… detailní.”
Neviděla na něj, ale skoro dokázala vycítit jeho znechucené zakroucení hlavou. “Řekl bych, že pokud o mě měla podobné představy, už ji to dávno přešlo.”
“Nebyl bych si tak jistý. Ale máte pravdu, užitečné to není… Crucio!”
Tentokrát ho slyšela vyslovit zaklínadlo, ale nepřipravilo ji to na nic. Mezi bolestí, která instantně proudila v každé části jejího těla cítila, jak tiskne zuby k sobě tak, že jí praskají. Pak křičela. Musela křičet, protože bolest jí nedovolovala mlčet, ale neslyšela se. Neslyšela vůbec nic, neviděla vůbec nic, nedokázala vnímat nic jiného, než nikdy nekončící bolest.
“Můj pane…?”
Bolest znovu ustala. Voldemort ji nohou převalil na záda. Ležela bezvládně a měla pocit, že se nepohne už vůbec nikdy. Chtěla jenom umřít. Chtěla, aby to všechno už skončilo a ona nemusela cítit vůbec nic.
“Ano, Severusi?” zeptal se Pán zla, ale nepodíval se na Snapea. Pozoroval Kate, jako by zvažoval, jestli zasadit poslední ránu nebo pokračovat v mučení. Věděla, že mu to přináší nějaký pocit zadostiučinění, když ji vidí trpět, to se ale pomalu překlápělo v nudu.
“Mohl byste ji možná… nezabíjet?”
“Proč?” zeptal se Voldemort a když neslyšel odpověď, konečně se na svého společníka podíval. Pak pozvedl obočí. “Ale ale, Severusi, že byste si přece jen chtěl užít sám trochu zábavy?”
Kate se udělalo zle. Pokusila se otočit hlavou a podívat se na Snapea. Ten ale jen stál, díval se na svého pána a jí nevěnoval pozornost.
“Dobrá,” řekl Voldemort suše. “Počká na vás venku, než skončíme poradu.” Mávl hůlkou, až ji kouzelná síla zvedla ze země a vymrštila ji směrem ke vstupním dveřím. Ty se otevřely a ona se s nimi s hlasitým bouchnutím střetla. Dostala tak silnou ránu do pravého spánku, že téměř ztratila vědomí. Venku spadla plnou vahou na zmrzlou kamennou zem a rozedřela si dlaně a zápěstí do krve. Ozvalo se zabouchnutí dveří a nastalo ticho.
Ležela na zemi bez hnutí. Pokusila se zvednout hlavu, ruku, cokoliv… ale vzdala to dřív, než projevila opravdovou snahu. Bylo to k ničemu, stejně neměla kam utéct. Pulzující bolest od pravého oka jí zatemňovala zrak i rozum. Proč neztratila vědomí? Proč ještě neumřela? Dýchala pomalu a mělce, už ani neviděla obláček páry, který se jí před tím srážel u úst. Třeba už za chvíli. Za vteřinu, dvě, tři… třeba konečně bude moct odejít.
Neměla tušení, jak dlouho tam ležela. Do polovičního vědomí ji probraly zvuky, hlasy několika mužů, kteří se bavili u dveří a pak se postupně vzdálili. Potom se ozvaly rychlé kroky. Někdo jí položil ruku na rameno a otočil na záda.
“Kate!” Jeho hlas byl pevný a naléhavý. Měla by ho nenávidět, ale z nějakého důvodu ji uklidňoval.
Chytil jí ruku u zápěstí a pár vteřin čekal. Pak s ní jemně zatřásl. “Kate!”
Položil jí prsty na krční tepnu a v tu chvíli jí došlo, že se snaží zjistit, jestli ještě žije. S námahou otevřela oči.
Trvalo to malou chvilku, než si všiml, že se na něj dívá. Ruku, kterou jí kontroloval tep, jí položil na tvář.
“Zůstaň se mnou,” řekl jí tiše.
“Zabij mě,” pokusila se vyslovit, ale nevyšel z ní žádný hlas.
“Nemluv, bude to horší,” řekl a vytáhl hůlku.
S vypětím posledních sil ho chytla za ruku. “Zabij mě!” zopakovala znovu, zřetelněji, ale hlasem, který byl úplně cizí. “Prosím, Severusi.”
Řekla jeho jméno s takovou samozřejmostí, jako by se znali důvěrně už roky. Nepřemýšlela o tom. Pár vteřin ji sledoval, v očích výraz stoupajícího strachu, skoro až paniky, kterou by si nikdy nepředstavila, že zrovna v jeho pohledu spatří.
“Ne!” řekl rázně jako odpověď na neexistující otázku. Vyslovil nějaké zaklínadlo a jemně a velmi lehce ji zvedl do náruče.
“Zůstaň se mnou, Kate!” zaslechla ještě než konečně ztratila vědomí.
Žádné komentáře:
Okomentovat