Stála v rohu pokoje, malou lahvičku v napřažené ruce. Před pár vteřinami zaslechla zvenku kroky a možná i zaklepání, které se ale ztratilo v jejím rychlém přesunu na místo, odkud měla nejlepší výhled na dveře. A nejlepší šanci, že se trefí. Uplynula jedna vteřina - a dveře se otevřely.
Nebylo to zdaleka poprvé, kdy podnikla tenhle manévr a měla ho docela slušně nacvičený. Poprvé ale někdo doopravdy vstoupil dovnitř. Trefila by se a možná by i karma docílila svého, kdyby lektvar opravdu vypustila z ruky.
Severus se na ni podíval tázavě, když za sebou zavíral dveře a ona spustila ruku s lektvarem dolů.
“Co je to?” zeptal se se zájmem a ona jen rozevřela prsty a ukázala rudě žhnoucí lahvičku s ohnivanem. Pousmál se, jako by to byl nějaký jejich interní vtip, a ona si vrátila lektvar zpátky do hábitu.
“Proč jsi přišel?” zeptala se a snažila se při tom nedat najevo svůj strach. Jeho přítomnost tady nevěštila nic dobrého.
“Zeptat se tě na pár otázek,” odpověděl a jeho oči přelétly místnost. “Máš všechno, co potřebuješ?”
Přešlápla z nohy na nohu. “Trocha slunečního světla by mi asi neuškodila, ale jinak si nemůžu stěžovat. A taky… no, moje hůlka by byla fajn.” Pokrčila rameny.
“Jako bys ji v minulosti nějak zvlášť používala,” prohlásil posměšným tónem, ale s notnou dávkou opatrnosti v hlase.
“Na škrábání na zádech byla náhodou fajn,” pousmála se. Napadlo ji v tu chvíli, že možná svou hůlku už nikdy v životě neuvidí a přepadl ji pocit náhlé paniky. I když nikdy nebyla nejlepší čarodějkou na světě, její hůlka byla vždycky součástí jí samotné. A i jen představa, že leží někde na ministerstvu na hromadě s dalšími hůlkami odsouzených mudlorozených ji vyděsila. Uhnula pohledem a zastyděla se za svou náhlou slabost. I když si byla jistá, že každý čaroděj musí bez své hůlky cítit něco podobného.
Přesto, že si musel jejího strachu všimnout, nedal to na sobě znát.
“Našla jsi McGonagallovou?” zeptal se.
Zakroutila hlavou. “Nedokážu se tam nahoru dostat. Ve dne jít nemůžu a v noci tam pořád někdo hlídá. Před dvěma dny jsem narazila na Carrowa a… no… teď si dávám chvilku pauzu.”
Dávám si pauzu je značně nadnesené, pomyslela si v duchu. Ve skutečnosti se od té doby krčím v pokoji jak malá holka.
Přikývl. “Hlídají. Mají to za úkol.”
“Předpokládají, že se Potter přijede do školy dovzdělat?” zeptala se ironicky. Neodpověděl jí, jen stáhl rty. Podívala se na něj tázavě, ale nepředpokládala, že jí k tomu řekne něco víc.
“Tak se ptej,” řekla po chvilce. “Dotaz na McGonagallovou byl asi sotva důvod, proč jsi přišel.”
Nadechl se a pár vteřin váhal. Ona se opřela zády o stůl.
“Víš, kde je tvůj otec?”
Neuniklo jí pobavené odfrknutí. Zakroutila hlavou.
“Tohle je důležité, Littletonová,” řekl ostře. “Může ti to zachránit život.”
Znovu se pobaveně ušklíbla. “To si vážně myslíš, že bych to Umbridgeové neřekla? Prozradila bych jí cokoliv, jen abych se nemusela vrátit do Azkabanu.”
“Nemáš vůbec ponětí, kde je? Co tam dělá?”
“Ne.”
“Vzpomeň si!”
“Zatraceně, Severusi,” zvýšila frustrovaně hlas a tiše bouchla zatnutou pěstí do desky stolu. “Já jsem měla čas vzpomenout si na každou větu, kterou mi kdy táta řekl a věř mi, nebylo jich zase tolik. Bavili jsme se o Bradavicích a vyzvídal, jací se mi líbí spolužáci, fakt se náctileté dceři nezmiňoval o tom, jaké tajné kódy používá pro svůj zahraniční kouzelnický odboj!”
Chvíli ji sledoval. “Ale mluvili jste o tom?” zeptal se pak.
“Ano. Když se ukázal v mých jedenácti letech, aby mi vysvětlil, že místo nástupu na místní mudlovskou školu pojedu sem. Řekl mi Ty-víš-o-kom a že je to důvod, proč s bráchou odjeli. Vyčítala jsem mu, že mě nevzal s sebou. Prohlásil, že to bylo moc nebezpečné, že i v Americe má zastánce a že je potřeba je držet dál od jeho vlivu, aby se nerozšířil stejně jako kdysi Grindelwaldův. Ale to je všechno… Vážně.” Dodala. “Už nikdy potom jsem neměla dost času a prostoru s ním o tom mluvit. Navíc… jsem nechtěla dát najevo, že mě to zajímá.”
Opět se na ni chvíli díval a pak přikývl. “Kdy jsi ho viděla naposledy?”
Pokrčila rameny. “Nevím přesně. Někdy v šestnácti, v Brumbálově pracovně. Táta byl poblíž a chtěl mě vidět. Brumbál to dovolil. Bylo to hodně krátce a po škole už se pak neozval. Ani nevím jistě… kdy a jestli odjel zase zpátky do Ameriky.”
“A tvůj bratr?”
“Nathan?”
Přikývl. “Znám ho?”
“Možná. Je tak o tři roky mladší než ty. Nemáme stejné příjmení, on si nechal tátovo. A do Bradavic chodil jen krátce, než ho táta odvezl.”
“Do které koleje?”
Pousmála se. Přišlo jí zábavné, že se na to Severus ptá. “Zmijozel.”
Podíval se na ni lehce podezíravě.
“Nevěříš mi? Víš, že můj táta tam byl taky. A všichni čekali, že já - no… Pro rodinu to zklamání nebylo, pro mě ano.”
“Moudrý klobouk váhal,” zopakoval větu, kterou mu kdysi už hrozně dávno řekla ona sama a lehce naklonil hlavu na stranu.
“Jo, kdyby se rozmyslel správně, nebyla bych tady,” řekla kousavě a založila si ruce na hrudi.
“Pravděpodobně bys byla mrtvá,” prohlásil lehce pobaveně.
“Ve všech ostatních scénářích bych byla nejspíš mrtvá,” odvětila s naprostým klidem v hlase. “Víš, že mě před tebou varovali?”
“Kdo?”
“Táta a brácha. Když mi bylo jedenáct. Táta zjistil, že vedeš Zmijozel a měl ke mně dlouhou promluvu o tom, ať si na tebe dávám pozor.”
“Tos… vysloveně vyslyšela jejich varování.”
“Zkus někdy říct puberťákovi, že se má od někoho držet dál, protože je to nebezpečné.”
“A tím spíš tobě.”
“A tím spíš mně.”
V jejich pohledu problesklo zábavné propojení. A Kate si uvědomovala, jak moc se toho v něm skrývá. Bylo to jako otevřít knížku, kterou četla stokrát. Bylo to známé, příjemné a samozřejmé.
“Nic podstatného nevím,” řekla po chvilce. “Ani jestli můj táta pracuje pro KOKUSu. Netuším, jestli je v New Yorku nebo LA. Fakt… nevím nic. Omlouvám se.”
“Omluva není na místě, když jsi to ty, z koho to Pán Zla bude chtít dostat,” řekl Severus a téměř neznatelně si povzdechl.
“Tvoje slovo, že nic nevím, ho nezajímá?”
Nepěkně se usmál. “Jsem si jistý, že mi věřit bude,” řekl tiše. “Jen ho to nezastaví v tom, aby se pobavil výslechem, pokud na to bude mít náladu.”
Řekl to tak klidně, až jí z toho přeběhl mráz po zádech. Uhnula pohledem, aby se znovu pokusila zakrýt svůj strach.
“A proč…” pípla, ale pak se zarazila a zakroutila hlavou.
“Proč co?” pobídl ji.
“Proč nikdo tátovi nenapíše…?” zeptala se a uvědomila si, jak zbabělá tahle věta je. “Kdyby věděl, že mu zajali dceru, ukázal by se. A určitě máte způsoby, jak… co?” Zarazila se, když viděla, jak se tváří. Pak zakroutila hlavou. “Já vím, jsem srab.”
Chvíli ještě stál a díval se na ni, v očích emoci, které nerozuměla.
“Co?” zeptala se znovu.
“To… jsme už udělali. Napsali jsme mu, že jeho dcera zemře, když se neukáže. Tři měsíce zpátky.”
Kate nasucho polkla, když jí došla váha slov, které pronesl. Severus se na ni stále díval, jeho výraz odrazoval tu stejnou emoci. Byla to snad lítost?
“On… tak asi… nevěřil, že je to pravda…” vysoukala ze sebe něco, čemu sama nevěřila. Jen aby něco řekla, aby nemusela mlčet a přemýšlet o tom, co to vlastně znamená.
“Kate…” řekl Severus tiše a ona se proklínala za všechny ty věci, které najednou cítila.
Potřásla hlavou, aby zahnala slzy, které se jí draly do očí.
“No tak mě můj táta nemiluje, to je toho,” mávla okázale rukou.
“Kate…” zopakoval.
“Tvoji rodiče určitě taky nebyli dokonalí,” prohlásila ještě a zakroutila hlavou. Ne aby tím něco dokázala, ale proto, že nestála o jeho lítost. Poklepala nervózně nohou, znovu se pokusila zaplašit slzy a konečně se na něj zase podívala.
“Ne,” prohlásil Severus tiše a tím jí dal prostor získat ztracenou rovnováhu. “To tedy rozhodně nebyli.”
Znovu polkla a přikývla, jako by reagovala na jeho slova, jako by tím naznačovala, že když to tak mají oba, tak asi bude všechno v pořádku.
Stejně s tím nic neudělám, běželo jí hlavou.
“Kdy…?” vysoukala ze sebe po chvíli a musela si odkašlat, aby se jí povedlo pokračovat. “Kdy myslíš, že…”
“Pán Zla je pryč. Řeší úplně jiné věci. Ale nebude je řešit věčně.”
Nadechla se a pomalu dlouze vydechla. Třeba bude řešit tolik věcí, že na ni nebude mít čas ani náladu.
“Najdi - si - spojence,” vyslovil Severus pomalu s důrazem na každé slovo. “Pokud tě k němu budu muset přivést, nemám už jak ti pomoct.”
“Já vím,” řekla Kate s notnou dávkou zoufalství v hlase. Neměla ponětí, co udělá a jak to udělá. Věděla, že se musí opět vydat ven, ale se zvýšenou ostrahou posledních pár týdnů neviděla nikoho než samé cizí nebo nepřátelské tváře. Bez hůlky byla v pasti.
Severus chvíli váhal, jak ji sledoval. Pak udělal dva kroky k ní a položil jí ruku na rameno. Bylo to gesto, které u něj neznala. Podívala se mu do očí a viděla v nich něco ochranitelského.
“Přežila jsi toho hodně, Littletonová. Tohle zvládneš taky.”
Pousmála se. “A nebo ne,” řekla. Byla mu za tohle povzbuzení extrémně vděčná a byla si jistá, že to ví. Potvrdil jí to taky lehkým úsměvem.
“O starost míň pro mě,” prohlásil tiše, zvedl ruku z jejího ramene a na úplně malý moment se dotkl její tváře. Pak se otočil a přešel ke dveřím. Sledovala ho, jak odchází a přepadl jí pocit náhlého smutku. Ať už jí v životě provedl cokoliv, vždycky to byl on, kdo ji zároveň zachraňoval.
U dveří se ještě zarazil.
“Pokud tě přivedu k Pánovi Zla,” řekl a obrátil se na ni. “Víš, že ti budu muset vymazat vzpomínky.”
Nervózně přešlápla. “Na co konkrétně?” zeptala se s obavami.
Otočil se znovu ke dveřím a stiskl kliku.
“Na všechno,” odpověděl tiše.
Žádné komentáře:
Okomentovat