Kapitola 11 - Proč musel umřít

 Kapitola 10



Rozhodně mi chybí pud sebezáchovy, napadlo ji. Až zaklepe a otevře dveře, už nebude cesty zpět. Nevěděla, co se stane, ale nemyslela si, že to pro ni dopadne v jakémkoliv směru pozitivně. Nikdy dřív ji tato myšlenka nezastavila, takže ani teď. 


Nečekala na vyzvání, zabušila a vstoupila dovnitř. 


Otočil se na ni od Brumbálova stolu a v ten moment si zase připadala jako malá holka, která by ze všeho nejraději vrátila čas o pár vteřin a utekla pryč. Vždycky to tak bylo. Pokusila se nedat to na sobě znát. 


Severus se napřímil do celé své hrůzostrašné výšky a stáhl rty do nepěkného úsměvu. 


“Co si přesně myslíš, že děláš?” zeptal se a udělal pár kroků k ní. 


“Omlouvám se,” řekla tiše a potlačila potřebu couvnout. “Ale potřebuju znát pravdu.” 


Pozvedl obočí. “Pravdu? Pravda je ta, Littletonová, že tě tvá nepoučitelnost dostává do větších a větších potíží.” 


Přikývla a dál se nutila do udržení očního kontaktu. “Já vím. A vím, že mě pravděpodobně budeš muset zabít, když mi to řekneš. I tak jsem tady.” 


Odfrkl si. “Chápu,” prohlásil a se stoupající ironií v hlase pokračoval. “Myslíš si, že ve skutečnosti patřím k těm hodným. Že zabíjím lidi z nějakého noblesního důvodu že někde uvnitř mě je stále dobro, které ti teď vyjevím. Že jsi nějaká výjimka jenom proto, že jsem se před pár lety ve škole nudil, že?”


Chtěl jí ublížit. Nedala se, i když se musela snažit. 


“Ne,” řekla a polkla. “Nemyslím si, že jsi dobrý člověk, ani že jsi někdy byl. Ale potrestal jsi mě, ne tu Weasleyovic holku a její odbojovou partu. A musel jsi vědět, že…”


“Proto jsi tu?” skočil jí do řeči a stále se k ní pomalu blížil. “Že jsem potrestal málo lidí? Jestli ti to zavře pusu, můžu se postarat o mnohem horší věci.”


Už stál skoro u ní. Neudržela se a cukla sebou, když pohnul rukou. V tu chvíli také uhnula pohledem. Nenáviděla se za to. Nechtěla ukazovat svou slabost, byla odhodlaná čelit všemu až do samého konce, ať už se Snape rozhodne udělat cokoliv. 


“Zahrál jsi před nimi divadlo, abys je nemusel potrestat,” řekla s co největším klidem, nadechla se a znovu k němu zvedla zrak. Tvářil se tvrdě a nepřístupně. “Já vím, že říct mi to znamená ohrozit nejspíš celý svět. Takže mě pak můžeš zabít. Máš moje požehnání, stejně nemám pro co žít. Jen mi prosím řekni, co se děje.”


Chvíli se propalovali pohledem. Kate zatnula obě ruce v pěst, aby se držela a znovu neuhnula. 


“Jsi hloupá husa, Littletonová,” řekl stále drsným hlasem. “To se děje. Vymýšlíš věci, které…”


“Proboha Severusi,” skočila mu do řeči tentokrát ona. “Vytáhl jsi mě z Azkabanu, zařídil, aby mi Carrow neublížil, necháváš mě odcházet z ložnice a stále dokola mi posíláš na pomoc Mimsey… A heslo sem do ředitelny je Albus Brumbál!” 


Viděla, jak se nadechl, aby dál oponoval a zároveň věděla, že další argumenty už ona sama nemá. Pokud ho tohle nepřesvědčí říct jí pravdu, tak už nic. Tím to pro ni skončí. Jeho další slova měla být posledním hřebíčkem do její rakve. Ale nepromluvil on. Ozval se tichý hlas toho, koho Kate před chvilkou zmínila. Obraz na stěně přestal předstírat spánek.


“Severusi,” řekl bývalý ředitel a Snape se zarazil. “Není nutné být v tom úplně sám.”


Kate se marně pokusila zahnat slzy, které po Brumbálových slovech pocítila v očích. Bylo to jako by jí něco strašně těžkého, co měla už tolik měsíců uvnitř sebe, opouštělo. Mohla být sama o něčem přesvědčená, ale tahle zdánlivě nicneříkající věta ve skutečnosti obsahovala všechno, co potřebovala slyšet. Pro tohle přišla. Byla osvobozená. Brumbál ji zachránil, jako to udělal mockrát, když byl naživu. 


Severus se na ni ještě chvíli tiše díval bez hnutí a vypadal, že zvažuje svůj následující krok. Pak se znovu nadechl. 


“Jsi blázen,” řekl klidně. A ač sledoval ji, nebyla si jistá, komu jeho slova vlastně patří. Pro ni to ale bylo potvrzení Brumbálových slov. Rozhodl se, že dál nebude předstírat ztělesnění všeho zla světa. Stal se znovu tím, koho kdysi znala. 


Ještě pár vteřin se jí díval do uslzených očí, pak rezignovaně zakroutil hlavou. Otočil se zpátky do místnosti, pohledem jen přejel obraz na stěně, přešel ke stolu a opřel se o něj zády. Kate si mezitím stihla otřít oči a oklepat ztuhlé ruce, než se na ni zase podíval. Jeho výraz přestal být zatvrzelý, ale stejně z něj nečišelo nic moc pozitivního, teď byl spíš lehce otrávený. 


“Počítám, že budeš mít milion otázek,” řekl a založil si ruce na hrudi. 


Zakroutila hlavou. Vlastně toho moc dalšího vědět nepotřebovala. Teď si byla jistá, že přestože si kouzelnický svět myslí něco jiného, Severus je na straně dobra, ať už to slovo znamená cokoliv. 


“Mám jenom jednu,” řekla tiše, pohodila hlavou k Brumbálovu portrétu a přistoupila o pár kroků blíž. “Proč musel umřít?”


Severus se zhluboka nadechl a chvíli rozmýšlel odpověď. “On už umíral,” řekl nakonec. “Pohrával si s něčím, na co sám nestačil a dostala ho kletba, která ho pomalu zabíjela.”


Kate pozvedla obočí. “Takže ses nabídl, že ukončíš jeho trápení?” zeptala se s notnou dávkou ironie v hlase.


Pobaveně se ušklíbl. “Byl to dobrý způsob, jak přesvědčit Pána Zla o mojí loajalitě.”


“No jistě,” řekla Kate a ironie jí z hlasu ještě zdaleka nevyprchala. “Proč někoho nepřipravit o život? Když sám umírá, tak se to přece nepočítá.” 


“Severus souhlasil,” vložil se do toho Brumbálův portrét. “Že tím ochrání duši jednoho mladého člověka.” 


Kate se na něj otočila. “Jak, ochrání?” zeptala se nedůvěřivě. 


“Někdo jiný měl na starosti Brumbálovu smrt,” řekl Snape.


“Takže jsi to udělal radši ty?”


Severus kývnul a Brumbálův portrét řekl: “Přesně tak. Vraždou by duše toho mladého muže byla rozpolcená.”


Kate se podívala do Albusových zářivě modrých očí a snad poprvé v životě s ní při pohledu do nich zacloumal vztek. “Ale co Severusova duše?” zeptala se. “Ta není důležitá?”


“Kate!” řekl Snape. Vyslovil její křestní jméno, což dělal velmi málokdy, ale ona ho zarazila zdviženou rukou a přistoupila k portrétu ještě blíž. 


“Severus pomohl nemocnému starci od bolesti, Kate.”


“No jistě,” ucedila skrz zaťaté zuby. “Takže je vlastně všechno v pořádku, že?”


“Kate!” prohlásil Severus o něco rázněji a ona se na něj otočila. Chtěla ho ignorovat a pokračovat ve spílání Brumbálovi, tomu manipulativnímu starému bláznovi, který vždycky všechno zařídil tak, jak potřeboval on sám. Cosi v Severusově výrazu ji ale umlčelo. Najednou se tvářil mírně. Skoro něžně.


“Je to jen obraz,” řekl tiše a úplně maličko se pousmál. “Oceňuju tvou starost o mou duši… Ale je to jen obraz.”


Váhavě přikývla. Nadechla se, jako by snad chtěla něco říct na svou obranu, ale nevyslovila nic. Severus ještě chvíli čekal a kdyby nebyla tolik vyčerpaná, musela by konstatovat, že on si její rozpaky nejspíš docela užívá. Pak se odlepil zády od stolu, obešel ho a usadil se do ředitelského křesla. 


“Teď když jsme si odbyli i vážnou debatu o smrti a rozpolcených duších,” řekl lehce pobaveně a ukázal na židli před sebou. “sedneš si?”


Usadila se proti němu. Když ho tam tak viděla, na tom stejném místě, jako tolik let vídala Albuse, pocítila směs nervozity a smutku. Všechno to bylo tak nové. Nikdy by se nechtěla vrátit do školních let, ale vědomí, že se Brumbál na tohle místo už nevrátí a nic nebude jako dřív, s ní otřáslo víc, než by si kdy připustila. Vidět Severuse sedět na jeho místě tomu jen dodávalo grády. Bylo to pro ni děsivě fascinující.


On se na ni chvíli zaujatě a lehce pobaveně díval, pak mávnul hůlkou a na stůl se z malé vitríny vlevo snesla láhev medoviny se dvěma skleničkami. 


“Brumbál si udělal slušné zásoby,” řekl Severus, nalil zlatavou tekutinu do skleniček a jednu podal Kate na druhou stranu stolu. “Nikdo nemá tušení, jaké dárky dávat stopadesátiletému člověku, tak každý volí alkohol.”


“To spoustu věcí vysvětluje,” ušklíbla se Kate a natáhla se pro pití. Medovina byla vynikající a alespoň trochu z ní sejmula nervozitu. “Myslím tím Brumbálovo chování, pokud byl celou dobu v lihu.”


Severus se pousmál. “Musíš si teď o sobě myslet, bůhvíjak nejsi geniální,” řekl a taky se napil. 


Sklopila pohled do stolu a zakroutila hlavou. “Jsem si jistá, že mě to přivedlo do větších problémů, než ve kterých jsem kdy byla,” řekla tiše a až pak se na něj podívala znovu. “Nemám ze sebe radost, jestli si myslíš tohle.”


Sledoval ji pozorně, ale nepromluvil.


“Vím, že nemůžeš nechat někoho tohle vědět. A mě už vůbec ne. Ale ať se mnou uděláš cokoliv, stojí mi to za to. Potřebovala jsem se necítit tolik…”


“Vinná?”


 Přikývla.


“Už dlouho spolu nemáme nic společného,” řekl tiše. “Nestála jsi vedle mě, když Brumbál padl.”


“To nebyl ten důvod, proč mi bylo hrozně,” vypadlo z ní, aniž by se stačila zadržet. “Všichni si mysleli, žes ho zabil. Že jsi na straně Ty-víš-koho. Odstranil jsi jediného kouzelníka, kterého se kdy bál. Pán zla vyhrál, je konec. Ale… jedné mé části to bylo úplně jedno.”


Na moment se schovala za svou skleničku s medovinou, aby nemusela čelit jeho pohledu. On se pak zamyšleně napil taky. 


“No…” pronesl po chvíli. “To ještě není tak hrozné.”


“Když myslíš,” odpověděla mu a ušklíbla se.


“Znám tě, Littletonová. Mohlo to být mnohem horší,” řekl a ona tázavě pozvedla obočí. Dopil skleničku a natáhl se pro láhev, aby si dolil. “Ty máš tak patologicky sebevražedné sklony, že oslavuju každý den, kdy ses nerozhodla přidat se ke smrtijedům.”


Byl to jeho způsob, jak odlehčit náladu. Na ni to vždycky fungovalo. S tázavým výrazem k ní pozvedl láhev a ona dopila svou sklenku a natáhla se, aby jí mohl dolít.


“To bych neudělala,” řekla tiše. 


“Vážně?” zeptal se se zájmem. “Proč ne?”


“Nemám pro něj žádnou cenu,” řekla a pousmála se Severusovu nevěřícnému zakroucení hlavou. “Nejspíš by mě hned zabil.”


“Pleteš se v obou věcech,” odvětil. “Byla jsi členem Řádu. Cenu máš. A zabít bych tě musel já.”


“Navrhovala bych nezjišťovat, kdo má pravdu,” znovu se pousmála.  


“Souhlasím.” 


Chvíli se na sebe dívali beze slova. 


“Připadá ti chytré mít takové heslo?” neodpustila si pichlavou otázku. 


Jen znuděně mávl rukou. “Brumbál byl narcista. Mohl si dát tohle heslo sám.”


Usmála se a z Brumbálova portrétu na zdi bylo slyšet tiché uchechtnutí. Když se na něj ale podívala, namalovaný Albus už zase předstíral tvrdý spánek. Vrátila se pohledem zpátky a zadívala se na svou skleničku, kterou bezmyšlenkovitě začala točit v rukou. Pak znovu zvedla oči k Severusovi. 


“Co bude teď?” zeptala se. Byla ráda, že z jejího hlasu zmizel veškerý strach a nervozita. Ptala se na svůj osud, ale nezáleželo jí na tom, co Severus odpoví.


“Teď se vrátíš zpátky k sobě na pokoj,” řekl klidně. “Najdeš si mezi učiteli spojence a s jejich pomocí odsud utečeš. Budeš se pár měsíců držet stranou, aniž bys někoho kontaktovala. Možná se něco změní. Pak se vrátíš domů.”


Přikývla, ale žaludek se jí sevřel. “A co když nedokážu utéct?”


“Pak se ti splní všechny tvoje dětské sny,” řekl trpce. “Potkáš se s Pánem Zla.”


Polkla a tak moc se pokoušela nedat na sobě znát strach, že se jí všechna slova zasekla v hrdle. 


“Volil bych radši první možnost, být tebou,” prohlásil konverzačním tónem, snad aby jí tu situaci trochu usnadnil. “Zaměř se na McGonagallovou, ta toho nejvíc rozhlásí skrz celý hrad.”


“Dobře,” řekla a váhavě se pousmála. Znovu se na sebe chvíli dívali. Kate v tom pohledu nacházela něco známého, uklidňujícího a příjemného. 


“Teď běž,” řekl po chvilce a zvedl se. “Než si to rozmyslím a opravdu přijdeš o život hned tady.”


Zvedla se a ještě chvíli se mu dívala do očí. “Děkuju,” řekla a pokusila se do toho slova vložit všechno, co mělo obsahovat.


“Neusnadní ti to život, věř mi,” řekl, ale přikývl. 


Taky kývla hlavou, a ještě se na něj pousmála, než se otočila a vydala se ke dveřím. 


“Kate,” zastavil ji, když měla ruku na klice. Otočila se na něj znovu s vnitřním a plně utajeným pocitem vděčnosti, že to může ještě udělat. 


“Omlouvám se za tu ránu,” řekl, když se na něj podívala.


Skoro nevědomky si rukou sáhla na tvář, kam ji uhodil. Už to skoro nebolelo. Přikývla a pak se pousmála.


“Věř mi, není to ani zdaleka to nejhorší, cos mi v životě provedl,” řekla a ukázala mu dosud zjizvenou dlaň od ohnivého lektvaru. Počkala, až se taky pousměje a pak stiskla kliku. 


“Dobrou noc, Severusi.”


Žádné komentáře: