Kapitola 9
Prefektské umývárny byla ta nejlepší věc na světě!
Po měsících trpění v Azkabanu a po týdnech, kdy se myla jenom houbou v lavoru, se zanořila do napěněného bazénku s horkou vodou a připadala si jako v ráji. V tu chvíli jí nezáleželo vůbec na ničem. Přijde tam někdo z prefektů? Nevadí. Bude odhalena, odvlečena a nadobro zamčena ve svém pokoji? Koho to zajímá! Teď se mohla vykoupat!
Otevírala jeden kohoutek za druhým a zkoušela různé bubliny a trysky. Když ještě studovala, nikdy jí to nepřišlo tak zábavné a zajímavé, jako teď. Nic na světě nemohlo předčít ten pocit, jak pohodlně a klidně si připadala. A čistě! Bude konečně doopravdy čistá!
Podívala se z okna na noční oblohu. Mohla zvolit prefektské umývárny ve sklepení - byly blíž a cesta tam by byla mnohem méně nebezpečná. Ale ona chtěla zase vidět nebe. Ve dne se ven neodvážila, ale co by dala za kousek slunečního svitu po těch dlouhých měsících!
Pozorovala hvězdy a dorůstající měsíc a nechala svoje tělo odpočívat v horké vodě. Až když oblohu zakryly mraky, podívala se zpátky dovnitř a na sebe. Byla stále hrozně hubená. Dřív nikdy nepřekypovala chutí k jídlu a kdykoliv se v jejím životě dělo cokoliv mimořádného, prostě přestala jíst. A v Azkabanu, kdy má člověk pocit, že se nedožije dalšího rána, opravdu není možnost se zrovna příjemně nadlábnout. Mimsey dohlížela, aby jedla, ale že by se za těch pár týdnů nějak výrazně spravila, to se říct nedá. Také měla stále ještě hodně škrábanců a jizev. Většinu času špatným snům díky skřítčiným bylinkám unikala, ale nebylo to stoprocentní. A vracet se pravidelně ke Křiklanovi, aby si vařila lektvary na spaní, znamenalo vystavovat je oba poměrně velkému nebezpečí.
Taky to všechno může být úplně k ničemu, napadalo ji častěji, než by si přála. Pokud ji jednoho dne opravdu bude chtít vyslýchat Pán Zla osobně, nemá šanci setkání s ním přežít. Takže koneckonců, proč zůstávat naživu do té doby? Když se sprovodí ze světa sama, alespoň to může být rychlé a bezbolestné…
Zhluboka se nadechla, aby zaplašila další nával paniky a deprese. Potřásla hlavou. Na sebevraždu je čas vždycky a Dech smrti byl posledním lektvarem, který u Křiklana připravila.
“Dech smrti se mu neříká náhodou,“ řekl jí tehdy Severus, když lektvar poprvé měla možnost dokončit sama. “Myšlenky na smrt tě přepadnou už při jeho vůni. Někdy to člověku napoví, že to nemá pít. Když přidáš například vanilku, vylepší to vůni i chuť. Pak to není o nic horší než kafe. Pokud ho máš ráda vanilkové.”
Myšlenky na smrt ji napadaly tak často, že lektvar vlastně připravila s podivnou lehkostí, protože to nebylo nic nového.
A ano. Přidala vanilku…
Byla v umývárnách tak dlouho, že se málem rozmočila. Ale vylézala z velké vany spokojená a zrelaxovaná alespoň do té míry, do které jí to její zmučený mozek dovolil. Oblékla se, vzala si na sebe erární školní hábit od Mimsey, který skýtal hromadu kapes na lahvičky s lektvary. Pak naučeně chvíli poslouchala před dveřmi, než je otevřela do setmělé chodby.
Vůbec by ji nenapadlo, že se ještě někdo jiný může plížit hradem tak, že nejsou vůbec slyšet kroky.
A ne jeden člověk, bylo jich hned několik. Jedna osoba narazila přímo do dveří, které Kate otevřela. Do druhé osoby narazila ona sama. Ozvalo se několik tichých nadávek, další hluk zmatku a než se stačila vzpamatovat, přímo do tváře jí mířilo půl tuctu hůlek. Pomalu se narovnala a zvedla ruce v obranném gestu, když si prohlížela tváře lidí, kteří na ni mířili.
Byly to děti. Ne děti, studenti. Kate by odhadovala tak šestý sedmý ročník. Všichni měli ve tvářích tak vážné výrazy, že měla skoro chuť se zeptat, kdo umřel, než jí došlo, jak nevhodné by to v současné kouzelnické situaci bylo. Většina z nich měla na sobě nebelvírské barvy. Jedna dívka měla vlasy rudé jako oheň.
“Nejsi Weasleyová?” zeptala se Kate otevřeně a v ten moment jako by uvnitř skupiny něco vybuchlo. Ozvalo se syčení a šuškání a otázky, kterých bylo tolik najednou, že nevěděla, kterou si vybrat.
“Kdo jsi?”
“Co tady děláš?”
“Jak ses sem dostala?”
“Odkud mě znáš?”
Po další vteřině si Kate uvědomila, že hůlky se výhružně přiblížily k její hrudi a zarputilé výrazy na tvářích všech jí napověděly, že skupinka se snaží vypadat nebezpečně. A možná i jsou nebezpeční napadlo ji, jenže to byla opravdu jen myšlenka, žádný vážný strach ze směsice studentů se nedostavil.
“Nemůžete na mě… přestat mířit?” zeptala se opatrně. “Já ani nemám ani vlastní hůlku. Ohrozit vás můžu maximálně ručníkem.”
“Kdo jsi?” zopakovala rudovlasá dívka, ale hůlku lehce sklonila. “A odkud mě znáš?”
“Jsem Kate,” odpověděla a dala ruce dolů. “A kdysi jsem chodila s tvým bráchou Billem do ročníku. Druhý primus. Mrzimor.”
“Co tady děláš?” ozval se chlapec po pravé ruce od rudovlásky.
“Byla jsem se vykoupat v prefektských umývárnách,” odpověděla prostě. “Ve dne nemůžu opustit svou… ehm.. celu.”
Chvilku na ni všichni tázavě hleděli.
“Jsem tu… trochu jako vězeň,” řekla, aniž by si doopravdy myslela, že to něco vysvětluje.
“No… to vlastně teď my všichni,” řekla znovu rudovláska a hůlku úplně sklonila. “Já jsem Ginny.”
Chlapec na dívku významně sykl, ale ona se na něj otočila se zakroucením hlavy. “Je z mrzimoru, Neville. Chodila s mým bráchou do ročníku. Vzpomínám si, že o ní párkrát mluvil.”
“A jak víš, že nelže?”
“Neví,” vstoupila jim do toho Kate. “Ale vzhledem k tomu, že nemám hůlku a nemám ani zájem narušit vaši noční seanci, můžeme to tu klidně rozpustit a vydat se každý vlastní cestou.”
Chlapec ji probodl pohledem. Pak se podíval na zbytek skupiny a do setmělé chodby, kam měli namířeno. Jiný chlapec za ním přikývl a šeptl: “Měli bychom jít.”
“A co když nás napráší Carrowovým? Nebo rovnou Snapeovi?”
Kate bezděčně cuklo ve tváři, když zaslechla první jméno. Po chviličce se ale vzpamatovala.
“Máš nějaký lepší nápad, co…” začala, ale slova se jí zastavila v hrdle uprostřed věty.
Přímo za nimi se ze setmělé chodby vynořil Severus Snape.
“Nerad ruším vaše noční sedánky,” prohlásil jízlivě a teplota kolem jako by klesla o několik stupňů. Skupinka studentů se s vyděšenými výrazy otočila na profesora.
“Co tu děláte?” prohlásil temným hlasem a prohlížel si jednoho po druhém. Chlapec Neville přešlápl z nohy na nohu a pokoušel se neúspěšně opět nasadit umíněný výraz. Kate se rozhlédla po ostatních, stejně jako to dělal Severus. A pak, aniž by si dala pár vteřin na rozmyšlenou, zareagovala jako pravý sebevrah.
“Jsou tu se mnou,” řekla trochu roztřeseně a stoupla si před ostatní. Víc cítila, než viděla, že si studenti vyměnili pohledy.
Snape se podíval přímo na ni a přimhouřil oči.
“Chtěla jsem utéct. Potřebovala jsem pomoc. A oni byli ochotní…”
Stalo se to hrozně rychle. Severus k ní přistoupil, napřáhl se a vší silou ji udeřil do obličeje. Skupinka kolem Kate vyjekla leknutím, Neville ji téměř stihl zachytit, když spadla na kolena. V puse cítila krev, zatmělo se jí před očima.
“Vážně jste si myslela, že vám tohle projde, Littletonová?” řekl stále ledovým hlasem Snape. “Vlastně mě to nepřekvapuje, hloupá jste na to dost.”
“Ne!” vrátil se hlas Ginny. Kate se na ni ze země pokusila varovně podívat, ale nepovedlo se jí to.
“Držte jazyk za zuby, slečno Weasleyová,” prohlásil Severus tónem, jaký by použila i Kate, kdyby byla schopná mluvit. “A vraťte se okamžitě na své koleje. Všichni!”
“Ale ona…”
Kate ztěžka vydechla. “Ginny,” zasípala. “Prostě běžte. Běžte.”
Chvíli to vypadalo, že budou tak neskonale hloupí a zůstanou na místě. Kate v duchu pronesla několik nevybíravých poznámek na Nebelvír, pokusila se ale zaostřit a podívat se dívce přímo do očí a ještě svá slova doplnila kývnutím. Ginny se rozhlédla po ostatních a ti začali váhavě ustupovat. Když byla chodba tichá, Kate se s vypětím všech sil postavila a roztřeseně a se slzami bolesti v očích se podívala na Severuse. Měla z něj strach jako už dlouho ne. A jeho pohled jí to nehodlal usnadňovat.
“Máš pocit, že jsi tu na dovolené?” zasyčel jedovatě a ona znovu sklopila zrak. Nezmohla se na odpověď, na zakroucení hlavou a ani na udržení očního kontaktu.
“Čekáš tu na to, až bude mít Pán Zla čas tě vyslechnout. Proto žiješ. Ale jestli máš pocit, že si můžeš dělat, co chceš, tak to jsi na omylu. Ještě jednou tě někde potkám a skončila jsi. Je to jasné?”
Znovu se na něj podívala, aby se ujistila, že dobře slyšela. On už se na ni ale nedíval. Mávnul rukou a vedle jeho nohy se objevil domácí skřítek. Severus mu dal jen krátký pokyn, zavířil pláštěm a měl se k odchodu. Kate si roztřeseně přiložila ruku na bolavou tvář a chvíli se za ním dívala. Její mozek, stále ještě ochromený bolestí, začal zpracovávat cosi nového. Cosi, co v tu chvíli nedokázala pojmenovat, ale co jí do žil vlilo koňskou dávku adrenalinu. A než ji skřítek dovedl do její ložnice, bolest díky tomu už téměř přestala vnímat.
Skřítek nepromluvil. Jen ji dovedl do pokoje a přemístil se pryč. A ona dlouhé minuty a hodiny chodila místností sem a tam a nemohla se zastavit, nemohla přestat. Mozek se jí zapnul na plné obrátky a ona se bála, že když se zastaví, něco strašného se stane. Že to, co se stalo, zapomene. Že na to všechno změní názor.
Chodila prostorem až do úplné únavy. Sedla si na postel. Chtěla počkat na Mimsey, až přinese snídani. Chtěla to s někým sdílet. Chtěla se ujistit, že není jenom hloupá a naivní. Položila si hlavu do dlaní a uvědomila si, jak neskutečně jí bolí. Nejen rána, kterou dostala od Severuse, bolelo jí už i myslet. Položila se do postele a usnula během pár vteřin.
Probudila se s trhnutím a tím si vysloužila další dávku bolesti. Vstala a chytila se postele, aby se jí nezamotala hlava, pak opatrně přešla k zrcadlu. Měla roztržený ret a tvář jí začínala modrat.
Moc pěkná práce, pomyslela si ironicky a ještě dlouhou dobu se na sebe dívala a přemýšlela, jestli jí modřina vystoupí až nahoru k oku. Jí tedy rozhodně Severus nešetřil. Už toho od něj v životě zkusila tolik, že rána do obličeje byl skoro doplněk do sbírky. Ještě zbývá avada kedavra a bude to komplet…
Otočila se na stůl, kde byla od Mimsey připravená snídaně a všimla si malého ručníku, který byl promočený studenou vodou. Mimsey do něj nejspíš dala led, když viděla její obličej, ale zbyl už jen mokrý kus látky. I ten si Kate se syknutím přiložila k tváři. Druhou stranou čelisti se pokusila zpracovat aspoň část své snídaně a přemýšlela při tom, kolik může být hodin. Určitě prospala velkou část dopoledne, takže to nebude trvat dlouho a Mimsey přijde s obědem.
Kate začala znovu přecházet po místnosti jako tygr v kleci. Hlava ji bolela čím dál víc a rozostřovala jí vidění i uvažování, ale ona odmítala zastavit. Měla ten stejný urgentní pocit jako včera večer, že nemůže, že nesmí…
Domácí skřítka se objevila s tichým prásknutím, v rukou podnos s obědem.
“Mimsey!” zavolala Kate, ale když promluvila, bolest jí vystřelila až vysoko do spánků.
“Slečna se musí najíst,” ujistila ji skřítka okamžitě a otevřela podnos. Kate se podívala na jídlo a dostala mírnou závrať, tak zvedla ruce v odmítavém gestu.
“Ne, já… není mi dobře. A potřebuju s tebou mluvit.”
“Mimsey má pro slečnu něco proti bolesti,” řekla skřítka a vyndala tmavou lahvičku.
“Lektvar?” pozvedla lehce obočí Kate, převzala ho od ní, otevřela lahvičku a přičichla. “Přinesla jsi mi bolesal?”
“Ano, slečno. Mimsey… přinesla něco proti bolesti,” skřítka lehce sklopila zrak. A Kate se znovu rozbušilo srdce náhlým přívalem adrenalinu. Skřítci možná uměli dělat lektvary, ale Mimsey rozhodně nebyla ta, kdo ho vyrobil.
Vypila lahvičku, jako by to byl panák v baru, kde tak dlouho pracovala. Věděla, že bolesal bude působit hned, bude se moct s čistou hlavou zeptat na všechno, co potřebuje. Dá si dohromady všechny části skládačky a konečně… zarazila se.
“Co bylo v tom lektvaru?” zeptala se tiše a podívala se na lahvičku, jako by doufala, že z ní něco vyčte.
“Slečna se potřebuje pořádně vyspat,” oznámila skřítka klidně a přišla blíž, protože Kate se začaly podlamovat kolena. “Mimsey přijde za pár hodin.”
Ta mrcha! napadlo ještě Kate, než upadla do hlubokého bezesného spánku. Bylo to tak okamžitě, že si ani nepamatovala, že ji Mimsey láskyplně uložila do postele.
Když se probudila znovu, v místnosti už byla tma. Kate se prudce posadila a pokoušela se vypátrat, jestli je skřítka někde poblíž. Potřebovala s ní mluvit, potřebovala si to všechno dát dohromady, jinak jí ta hlava zkrátka vybouchne.
“Mimsey!” zavolala do ticha. “Mimsey, ukaž se!”
Ozvalo se prásknutí a skřítka se objevila uprostřed místnosti, v maličké tvářičce provinilý výraz.
“Nezlobím se na tebe!” vyhrkla Kate. “Potřebuju se jenom zeptat na pár věcí.”
Skřítka nevypadala přesvědčeně a držela si od ní úctyhodný odstup. Ona ale neměla čas přesvědčování.
“Vím, že máš určitě spoustu rozkazů,” řekla jí dál. “A že mi nejspíš nesmíš skoro nic říct. Takže pokud to tak bude, prostě zakroutíš hlavou, že nesmíš, ano? O nic nejde, nebudu to z tebe tahat.”
Mimsey se pomalu a bez odpovědi vyhoupla na židli. S pohledem upřeným kamsi k zemi rozhoupala malé nožky. Kate to brala jako neochotný souhlas, tak otevřela pusu, aby spustila, ale najednou se jí všechno zastavilo v hrdle. Sledovala malé stvořeníčko, když si uvědomila, že žádný výslech není potřeba. Že ví, co se děje. Že má ve všem pravdu, jen jí chybí části, které jí skřítka sotva může doplnit, i kdyby mohla mluvit úplně o všem. Zhluboka se nadechla.
“Mám vlastně jenom jednu otázku,” řekla tiše. “Když mi přišel ublížit Carrow, neobjevila ses tu náhodou, viď? Někdo tě poslal. Protože věděl, co… věděl, kdo je tady u mě. Je to tak?”
Mimsey dlouhou chvíli jen seděla, pak se zahleděla do Kateiných očí a přikývla.
“Takže on… ví, kdo prochází dveřmi a kdy. A ví, kdy já odcházím pryč…?”
Skřítka jen naklonila hlavu na stranu a tentokrát přikývla Kate. Ani jí nedošlo, že už jí zase tečou slzy. Mimsey ji sledovala s mateřským výrazem ve tváři, ale neudělala nic, stále seděla a jenom úplně lehounce kývala nožkami.
“Proč ale musel umřít Brumbál?” zašeptala Kate pro sebe a setřela si slzy. Všechno jí najednou dávalo smysl, jenom tohle ne.
“Díky, Mimsey,” řekla. “Děkuju za všechno.”
Znělo to jako rozloučení a skřítka se zatvářila zmateně. Seskočila ze židle, ukázala na podnos s jídlem, který očividně přinesla před pár hodinami, a pak se velkýma očima podívala znovu na Kate. “Slečna se musí najíst a ještě si odpočinout,” pípla.
“Ano,” řekla ona trochu nepřítomně a doplnila to přikývnutím. “Ano… to udělám. Dobrou… dobrou noc.”
Mimsey se na ni ještě chvíli dívala, než se s tichým prásknutím přemístila pryč.
Kate ale neměla na jídlo ani pomyšlení. Byla si jistá, že dneska potřebuje znát odpověď. Jinak ji to zabije. Mohla se domnívat, mohla si myslet, že všechno chápe, ale potřebovala to slyšet. Slyšet od něj. Když otevírala dveře do setmělé chodby, byla si jistá, že si koleduje o obrovský průšvih, který může končit i její smrtí. Ale pokud to tak mělo být, chtěla před tím, než umře, znát pravdu. Potřebovala ji znát.
Probíhala ztichlým hradem, míjela chodbu za chodbou, schodiště za schodištěm. Běžela tak rychle a tiše, jak to bylo možné. Pak se zastavila, zhluboka dýchala a zírala do tváře kamenného chrliče.
Byla před ředitelnou.
Po měsících trpění v Azkabanu a po týdnech, kdy se myla jenom houbou v lavoru, se zanořila do napěněného bazénku s horkou vodou a připadala si jako v ráji. V tu chvíli jí nezáleželo vůbec na ničem. Přijde tam někdo z prefektů? Nevadí. Bude odhalena, odvlečena a nadobro zamčena ve svém pokoji? Koho to zajímá! Teď se mohla vykoupat!
Otevírala jeden kohoutek za druhým a zkoušela různé bubliny a trysky. Když ještě studovala, nikdy jí to nepřišlo tak zábavné a zajímavé, jako teď. Nic na světě nemohlo předčít ten pocit, jak pohodlně a klidně si připadala. A čistě! Bude konečně doopravdy čistá!
Podívala se z okna na noční oblohu. Mohla zvolit prefektské umývárny ve sklepení - byly blíž a cesta tam by byla mnohem méně nebezpečná. Ale ona chtěla zase vidět nebe. Ve dne se ven neodvážila, ale co by dala za kousek slunečního svitu po těch dlouhých měsících!
Pozorovala hvězdy a dorůstající měsíc a nechala svoje tělo odpočívat v horké vodě. Až když oblohu zakryly mraky, podívala se zpátky dovnitř a na sebe. Byla stále hrozně hubená. Dřív nikdy nepřekypovala chutí k jídlu a kdykoliv se v jejím životě dělo cokoliv mimořádného, prostě přestala jíst. A v Azkabanu, kdy má člověk pocit, že se nedožije dalšího rána, opravdu není možnost se zrovna příjemně nadlábnout. Mimsey dohlížela, aby jedla, ale že by se za těch pár týdnů nějak výrazně spravila, to se říct nedá. Také měla stále ještě hodně škrábanců a jizev. Většinu času špatným snům díky skřítčiným bylinkám unikala, ale nebylo to stoprocentní. A vracet se pravidelně ke Křiklanovi, aby si vařila lektvary na spaní, znamenalo vystavovat je oba poměrně velkému nebezpečí.
Taky to všechno může být úplně k ničemu, napadalo ji častěji, než by si přála. Pokud ji jednoho dne opravdu bude chtít vyslýchat Pán Zla osobně, nemá šanci setkání s ním přežít. Takže koneckonců, proč zůstávat naživu do té doby? Když se sprovodí ze světa sama, alespoň to může být rychlé a bezbolestné…
Zhluboka se nadechla, aby zaplašila další nával paniky a deprese. Potřásla hlavou. Na sebevraždu je čas vždycky a Dech smrti byl posledním lektvarem, který u Křiklana připravila.
“Dech smrti se mu neříká náhodou,“ řekl jí tehdy Severus, když lektvar poprvé měla možnost dokončit sama. “Myšlenky na smrt tě přepadnou už při jeho vůni. Někdy to člověku napoví, že to nemá pít. Když přidáš například vanilku, vylepší to vůni i chuť. Pak to není o nic horší než kafe. Pokud ho máš ráda vanilkové.”
Myšlenky na smrt ji napadaly tak často, že lektvar vlastně připravila s podivnou lehkostí, protože to nebylo nic nového.
A ano. Přidala vanilku…
Byla v umývárnách tak dlouho, že se málem rozmočila. Ale vylézala z velké vany spokojená a zrelaxovaná alespoň do té míry, do které jí to její zmučený mozek dovolil. Oblékla se, vzala si na sebe erární školní hábit od Mimsey, který skýtal hromadu kapes na lahvičky s lektvary. Pak naučeně chvíli poslouchala před dveřmi, než je otevřela do setmělé chodby.
Vůbec by ji nenapadlo, že se ještě někdo jiný může plížit hradem tak, že nejsou vůbec slyšet kroky.
A ne jeden člověk, bylo jich hned několik. Jedna osoba narazila přímo do dveří, které Kate otevřela. Do druhé osoby narazila ona sama. Ozvalo se několik tichých nadávek, další hluk zmatku a než se stačila vzpamatovat, přímo do tváře jí mířilo půl tuctu hůlek. Pomalu se narovnala a zvedla ruce v obranném gestu, když si prohlížela tváře lidí, kteří na ni mířili.
Byly to děti. Ne děti, studenti. Kate by odhadovala tak šestý sedmý ročník. Všichni měli ve tvářích tak vážné výrazy, že měla skoro chuť se zeptat, kdo umřel, než jí došlo, jak nevhodné by to v současné kouzelnické situaci bylo. Většina z nich měla na sobě nebelvírské barvy. Jedna dívka měla vlasy rudé jako oheň.
“Nejsi Weasleyová?” zeptala se Kate otevřeně a v ten moment jako by uvnitř skupiny něco vybuchlo. Ozvalo se syčení a šuškání a otázky, kterých bylo tolik najednou, že nevěděla, kterou si vybrat.
“Kdo jsi?”
“Co tady děláš?”
“Jak ses sem dostala?”
“Odkud mě znáš?”
Po další vteřině si Kate uvědomila, že hůlky se výhružně přiblížily k její hrudi a zarputilé výrazy na tvářích všech jí napověděly, že skupinka se snaží vypadat nebezpečně. A možná i jsou nebezpeční napadlo ji, jenže to byla opravdu jen myšlenka, žádný vážný strach ze směsice studentů se nedostavil.
“Nemůžete na mě… přestat mířit?” zeptala se opatrně. “Já ani nemám ani vlastní hůlku. Ohrozit vás můžu maximálně ručníkem.”
“Kdo jsi?” zopakovala rudovlasá dívka, ale hůlku lehce sklonila. “A odkud mě znáš?”
“Jsem Kate,” odpověděla a dala ruce dolů. “A kdysi jsem chodila s tvým bráchou Billem do ročníku. Druhý primus. Mrzimor.”
“Co tady děláš?” ozval se chlapec po pravé ruce od rudovlásky.
“Byla jsem se vykoupat v prefektských umývárnách,” odpověděla prostě. “Ve dne nemůžu opustit svou… ehm.. celu.”
Chvilku na ni všichni tázavě hleděli.
“Jsem tu… trochu jako vězeň,” řekla, aniž by si doopravdy myslela, že to něco vysvětluje.
“No… to vlastně teď my všichni,” řekla znovu rudovláska a hůlku úplně sklonila. “Já jsem Ginny.”
Chlapec na dívku významně sykl, ale ona se na něj otočila se zakroucením hlavy. “Je z mrzimoru, Neville. Chodila s mým bráchou do ročníku. Vzpomínám si, že o ní párkrát mluvil.”
“A jak víš, že nelže?”
“Neví,” vstoupila jim do toho Kate. “Ale vzhledem k tomu, že nemám hůlku a nemám ani zájem narušit vaši noční seanci, můžeme to tu klidně rozpustit a vydat se každý vlastní cestou.”
Chlapec ji probodl pohledem. Pak se podíval na zbytek skupiny a do setmělé chodby, kam měli namířeno. Jiný chlapec za ním přikývl a šeptl: “Měli bychom jít.”
“A co když nás napráší Carrowovým? Nebo rovnou Snapeovi?”
Kate bezděčně cuklo ve tváři, když zaslechla první jméno. Po chviličce se ale vzpamatovala.
“Máš nějaký lepší nápad, co…” začala, ale slova se jí zastavila v hrdle uprostřed věty.
Přímo za nimi se ze setmělé chodby vynořil Severus Snape.
“Nerad ruším vaše noční sedánky,” prohlásil jízlivě a teplota kolem jako by klesla o několik stupňů. Skupinka studentů se s vyděšenými výrazy otočila na profesora.
“Co tu děláte?” prohlásil temným hlasem a prohlížel si jednoho po druhém. Chlapec Neville přešlápl z nohy na nohu a pokoušel se neúspěšně opět nasadit umíněný výraz. Kate se rozhlédla po ostatních, stejně jako to dělal Severus. A pak, aniž by si dala pár vteřin na rozmyšlenou, zareagovala jako pravý sebevrah.
“Jsou tu se mnou,” řekla trochu roztřeseně a stoupla si před ostatní. Víc cítila, než viděla, že si studenti vyměnili pohledy.
Snape se podíval přímo na ni a přimhouřil oči.
“Chtěla jsem utéct. Potřebovala jsem pomoc. A oni byli ochotní…”
Stalo se to hrozně rychle. Severus k ní přistoupil, napřáhl se a vší silou ji udeřil do obličeje. Skupinka kolem Kate vyjekla leknutím, Neville ji téměř stihl zachytit, když spadla na kolena. V puse cítila krev, zatmělo se jí před očima.
“Vážně jste si myslela, že vám tohle projde, Littletonová?” řekl stále ledovým hlasem Snape. “Vlastně mě to nepřekvapuje, hloupá jste na to dost.”
“Ne!” vrátil se hlas Ginny. Kate se na ni ze země pokusila varovně podívat, ale nepovedlo se jí to.
“Držte jazyk za zuby, slečno Weasleyová,” prohlásil Severus tónem, jaký by použila i Kate, kdyby byla schopná mluvit. “A vraťte se okamžitě na své koleje. Všichni!”
“Ale ona…”
Kate ztěžka vydechla. “Ginny,” zasípala. “Prostě běžte. Běžte.”
Chvíli to vypadalo, že budou tak neskonale hloupí a zůstanou na místě. Kate v duchu pronesla několik nevybíravých poznámek na Nebelvír, pokusila se ale zaostřit a podívat se dívce přímo do očí a ještě svá slova doplnila kývnutím. Ginny se rozhlédla po ostatních a ti začali váhavě ustupovat. Když byla chodba tichá, Kate se s vypětím všech sil postavila a roztřeseně a se slzami bolesti v očích se podívala na Severuse. Měla z něj strach jako už dlouho ne. A jeho pohled jí to nehodlal usnadňovat.
“Máš pocit, že jsi tu na dovolené?” zasyčel jedovatě a ona znovu sklopila zrak. Nezmohla se na odpověď, na zakroucení hlavou a ani na udržení očního kontaktu.
“Čekáš tu na to, až bude mít Pán Zla čas tě vyslechnout. Proto žiješ. Ale jestli máš pocit, že si můžeš dělat, co chceš, tak to jsi na omylu. Ještě jednou tě někde potkám a skončila jsi. Je to jasné?”
Znovu se na něj podívala, aby se ujistila, že dobře slyšela. On už se na ni ale nedíval. Mávnul rukou a vedle jeho nohy se objevil domácí skřítek. Severus mu dal jen krátký pokyn, zavířil pláštěm a měl se k odchodu. Kate si roztřeseně přiložila ruku na bolavou tvář a chvíli se za ním dívala. Její mozek, stále ještě ochromený bolestí, začal zpracovávat cosi nového. Cosi, co v tu chvíli nedokázala pojmenovat, ale co jí do žil vlilo koňskou dávku adrenalinu. A než ji skřítek dovedl do její ložnice, bolest díky tomu už téměř přestala vnímat.
Skřítek nepromluvil. Jen ji dovedl do pokoje a přemístil se pryč. A ona dlouhé minuty a hodiny chodila místností sem a tam a nemohla se zastavit, nemohla přestat. Mozek se jí zapnul na plné obrátky a ona se bála, že když se zastaví, něco strašného se stane. Že to, co se stalo, zapomene. Že na to všechno změní názor.
Chodila prostorem až do úplné únavy. Sedla si na postel. Chtěla počkat na Mimsey, až přinese snídani. Chtěla to s někým sdílet. Chtěla se ujistit, že není jenom hloupá a naivní. Položila si hlavu do dlaní a uvědomila si, jak neskutečně jí bolí. Nejen rána, kterou dostala od Severuse, bolelo jí už i myslet. Položila se do postele a usnula během pár vteřin.
Probudila se s trhnutím a tím si vysloužila další dávku bolesti. Vstala a chytila se postele, aby se jí nezamotala hlava, pak opatrně přešla k zrcadlu. Měla roztržený ret a tvář jí začínala modrat.
Moc pěkná práce, pomyslela si ironicky a ještě dlouhou dobu se na sebe dívala a přemýšlela, jestli jí modřina vystoupí až nahoru k oku. Jí tedy rozhodně Severus nešetřil. Už toho od něj v životě zkusila tolik, že rána do obličeje byl skoro doplněk do sbírky. Ještě zbývá avada kedavra a bude to komplet…
Otočila se na stůl, kde byla od Mimsey připravená snídaně a všimla si malého ručníku, který byl promočený studenou vodou. Mimsey do něj nejspíš dala led, když viděla její obličej, ale zbyl už jen mokrý kus látky. I ten si Kate se syknutím přiložila k tváři. Druhou stranou čelisti se pokusila zpracovat aspoň část své snídaně a přemýšlela při tom, kolik může být hodin. Určitě prospala velkou část dopoledne, takže to nebude trvat dlouho a Mimsey přijde s obědem.
Kate začala znovu přecházet po místnosti jako tygr v kleci. Hlava ji bolela čím dál víc a rozostřovala jí vidění i uvažování, ale ona odmítala zastavit. Měla ten stejný urgentní pocit jako včera večer, že nemůže, že nesmí…
Domácí skřítka se objevila s tichým prásknutím, v rukou podnos s obědem.
“Mimsey!” zavolala Kate, ale když promluvila, bolest jí vystřelila až vysoko do spánků.
“Slečna se musí najíst,” ujistila ji skřítka okamžitě a otevřela podnos. Kate se podívala na jídlo a dostala mírnou závrať, tak zvedla ruce v odmítavém gestu.
“Ne, já… není mi dobře. A potřebuju s tebou mluvit.”
“Mimsey má pro slečnu něco proti bolesti,” řekla skřítka a vyndala tmavou lahvičku.
“Lektvar?” pozvedla lehce obočí Kate, převzala ho od ní, otevřela lahvičku a přičichla. “Přinesla jsi mi bolesal?”
“Ano, slečno. Mimsey… přinesla něco proti bolesti,” skřítka lehce sklopila zrak. A Kate se znovu rozbušilo srdce náhlým přívalem adrenalinu. Skřítci možná uměli dělat lektvary, ale Mimsey rozhodně nebyla ta, kdo ho vyrobil.
Vypila lahvičku, jako by to byl panák v baru, kde tak dlouho pracovala. Věděla, že bolesal bude působit hned, bude se moct s čistou hlavou zeptat na všechno, co potřebuje. Dá si dohromady všechny části skládačky a konečně… zarazila se.
“Co bylo v tom lektvaru?” zeptala se tiše a podívala se na lahvičku, jako by doufala, že z ní něco vyčte.
“Slečna se potřebuje pořádně vyspat,” oznámila skřítka klidně a přišla blíž, protože Kate se začaly podlamovat kolena. “Mimsey přijde za pár hodin.”
Ta mrcha! napadlo ještě Kate, než upadla do hlubokého bezesného spánku. Bylo to tak okamžitě, že si ani nepamatovala, že ji Mimsey láskyplně uložila do postele.
Když se probudila znovu, v místnosti už byla tma. Kate se prudce posadila a pokoušela se vypátrat, jestli je skřítka někde poblíž. Potřebovala s ní mluvit, potřebovala si to všechno dát dohromady, jinak jí ta hlava zkrátka vybouchne.
“Mimsey!” zavolala do ticha. “Mimsey, ukaž se!”
Ozvalo se prásknutí a skřítka se objevila uprostřed místnosti, v maličké tvářičce provinilý výraz.
“Nezlobím se na tebe!” vyhrkla Kate. “Potřebuju se jenom zeptat na pár věcí.”
Skřítka nevypadala přesvědčeně a držela si od ní úctyhodný odstup. Ona ale neměla čas přesvědčování.
“Vím, že máš určitě spoustu rozkazů,” řekla jí dál. “A že mi nejspíš nesmíš skoro nic říct. Takže pokud to tak bude, prostě zakroutíš hlavou, že nesmíš, ano? O nic nejde, nebudu to z tebe tahat.”
Mimsey se pomalu a bez odpovědi vyhoupla na židli. S pohledem upřeným kamsi k zemi rozhoupala malé nožky. Kate to brala jako neochotný souhlas, tak otevřela pusu, aby spustila, ale najednou se jí všechno zastavilo v hrdle. Sledovala malé stvořeníčko, když si uvědomila, že žádný výslech není potřeba. Že ví, co se děje. Že má ve všem pravdu, jen jí chybí části, které jí skřítka sotva může doplnit, i kdyby mohla mluvit úplně o všem. Zhluboka se nadechla.
“Mám vlastně jenom jednu otázku,” řekla tiše. “Když mi přišel ublížit Carrow, neobjevila ses tu náhodou, viď? Někdo tě poslal. Protože věděl, co… věděl, kdo je tady u mě. Je to tak?”
Mimsey dlouhou chvíli jen seděla, pak se zahleděla do Kateiných očí a přikývla.
“Takže on… ví, kdo prochází dveřmi a kdy. A ví, kdy já odcházím pryč…?”
Skřítka jen naklonila hlavu na stranu a tentokrát přikývla Kate. Ani jí nedošlo, že už jí zase tečou slzy. Mimsey ji sledovala s mateřským výrazem ve tváři, ale neudělala nic, stále seděla a jenom úplně lehounce kývala nožkami.
“Proč ale musel umřít Brumbál?” zašeptala Kate pro sebe a setřela si slzy. Všechno jí najednou dávalo smysl, jenom tohle ne.
“Díky, Mimsey,” řekla. “Děkuju za všechno.”
Znělo to jako rozloučení a skřítka se zatvářila zmateně. Seskočila ze židle, ukázala na podnos s jídlem, který očividně přinesla před pár hodinami, a pak se velkýma očima podívala znovu na Kate. “Slečna se musí najíst a ještě si odpočinout,” pípla.
“Ano,” řekla ona trochu nepřítomně a doplnila to přikývnutím. “Ano… to udělám. Dobrou… dobrou noc.”
Mimsey se na ni ještě chvíli dívala, než se s tichým prásknutím přemístila pryč.
Kate ale neměla na jídlo ani pomyšlení. Byla si jistá, že dneska potřebuje znát odpověď. Jinak ji to zabije. Mohla se domnívat, mohla si myslet, že všechno chápe, ale potřebovala to slyšet. Slyšet od něj. Když otevírala dveře do setmělé chodby, byla si jistá, že si koleduje o obrovský průšvih, který může končit i její smrtí. Ale pokud to tak mělo být, chtěla před tím, než umře, znát pravdu. Potřebovala ji znát.
Probíhala ztichlým hradem, míjela chodbu za chodbou, schodiště za schodištěm. Běžela tak rychle a tiše, jak to bylo možné. Pak se zastavila, zhluboka dýchala a zírala do tváře kamenného chrliče.
Byla před ředitelnou.
Žádné komentáře:
Okomentovat