Kate se zhluboka nadechla a pak na skřítku trochu roztřeseně kývla. Ta zvedla malou ručku a ze dveří se ozvalo tiché cvaknutí. Bylo odemčeno.
“Znáš hrad jako své boty,” dodávala si tichým hlasem na kuráži, když otevírala dveře. Hlavou jí proběhlo, že jím ale nikdy neprocházela bez hůlky. To není pravda, došlo jí. Jednou přede probíhala skrz celé sklepení, když hůlku zapomněla u… Ne. To opravdu není něco, na co by měla teď myslet.
Ještě jednou se nadechla a opatrně otevřela kamenné dveře. Chodba byla tichá, klidná a tmavá. Nikdo nikde nebyl, jen na konci viděla prolétat skrz stěnu nějakého ducha. Usmála se zpátky do místnosti na Mimsey a pak za sebou zavřela dveře. Věděla přesně, kudy se má vydat, tu cestu prošla snad tisíckrát. Ještě jako studentka a hlavně jako pomocnice Dolores Umbridgeové před dvěma lety. Opravdu si nemyslela, že tudy ještě někdy půjde, ale všechna ta známá místa, tiše odfukující brnění a hýbající se obrazy jí dávaly pocit klidu a jistoty. Když došla ke dveřím do učebny lektvarů, chvíli poslouchala, jestli se odtamtud neozvou zvuky. Tiše se modlila, aby bylo odemčeno. Pak opatrně zmáčkla kliku.
Učebna vypadala jinak, než jak ji znala. Chvíli si lámala hlavu nad tím, čím to vlastně je. Lahvičky na nástěnných policích byly trochu jinak poskládané, ale to nebylo alarmující. Pak jí to došlo. Tou hlavní změnou byla vůně. Bylo to tu jinak cítit. Potřásla hlavou, aby vyhnala z hlavy rozptylující myšlenky. Jestli chce něco stihnout, musí si pospíšit.
Neodvážila se ukrást hotové lektvary, to by mohlo být příliš nápadné. Tiše otevřela skříň, vyndala otlučený studentský kotlík, váhy a několik odměrek. Pak se vrhla na druhou skříň s přísadami. Bez hůlky to šlo všechno pomaleji, ale připomínalo jí to každé letní prázdniny, než jí bylo sedmnáct. Taky nemohla použít hůlku ani na základní přivolávací kouzlo, tohle nebude nic nového. Rozložila si přísady, zapálila kahan pod kotlíkem a pustila se rychle do práce.
Bylo to sice už docela dávno, kdy naposledy vařila lektvary, ale brzy seznala, že je to pro ni stejně přirozené, jako dýchání. Nepotřebovala žádné napsané postupy, aby přesně věděla, co a jaké množství do lektvaru patří. A po několika desítkách minut práce si uvědomila, že je to poprvé za hodně dlouhou dobu, kdy se cítí zase dobře. Kdy dělá něco, co miluje, což si nemyslela, že se jí ještě někdy v životě poštěstí.
Dokončila práci a nalila ohnivě červený lektvar do malé lahvičky. I přes kouzlem zabezpečené sklo cítila, jak jí v ruce hřeje. Rozevřela dlaň a uvědomila si, že jsou na ní ještě stále patrné jizvy, které získala popálením ze stejného lektvaru. Ohnivan. Kdysi ho po ní hodil Severus a jí po chycení praskl v ruce. Byla to nesnesitelná bolest. Mohla si nechat jizvy kouzlem odstranit, ale neudělala to. A teď se jí při vzpomínce na to oči znovu zalily slzami.
Párkrát zamrkla, aby si další vzpomínku na něj dostala z hlavy. Rychle uklidila přísady a pomůcky a dvakrát se ubezpečila, že na nic nezapomněla. Pak opět chvíli poslouchala, než otevřela dveře ven a vyklouzla do chodby. Po špičkách proběhla sklepením a protáhla se do svého pokoje. Mimsey tam nebyla. Kate by byla ráda, kdyby ji skřítka znovu zamkla, ale nemohla po ní chtít, aby tam trávila veškerý svůj čas. Proto jen zavřela dveře a ještě trochu rozklepaná zalezla do postele. Ohnivan si uložila do nočního stolku.
Při trávení nocí v učebně lektvarů bylo obzvlášť těžké nemyslet na Severuse. Musela svou mysl donutit, aby se věnovala něčemu jinému, protože jinak se k němu vracela už naprosto bezděčně. Čím více tam Kate trávila času, tím víc klidu ji to přinášelo a tím složitější pro ni bylo nenechat své umírněné myšlenky toulat se, kde se jim zlíbí. Nebylo divu, tohle místo s ním nemohlo nebýt spojené.
Uplynuly čtyři dny. Kate pečlivě vybírala, jaké lektvary si připraví. Musely být dostatečně jednoduché, aby na ně našla přísady ve studentské skříni, ale ani nemohla z jejích zásob vybrat příliš mnoho. Nakonec se rozhodla pro bolákový lektvar, žahavec a lektvar pro růst zubů. Žádný ze zmíněných by druhé osobě doopravdy extrémně neublížil, ale obří tesáky nebo boláky v obličeji nejsou něco, s čím by se někdo chtěl potýkat v souboji. A když by měla štěstí, všechny z nich můžou zabránit správnému vyslovení kouzel.
“Budu se muset naučit dobře mířit,” zašeptala si pro sebe, když přidávala rozdrcené hadí zuby. V hlavě začala plánovat, jak v následujících dnech požádá Mimsey o nějaké míčky, nebo se bude trefovat jen ponožkami do nakresleného terče, když se dveře otevřely a ona s vyjeknutím nadskočila. Nadrcená přísada se rozsypala kolem kotlíku a jí se rozklepaly ruce.
Na prahu stál muž, kterého neznala. Byl lehce obtloustlý, v semišovém županu a na hlavě měl noční čepici s bambulí. Nevypadal nebezpečně, ale Kate byla tak vyplašená ze všeho, že se rozhodně neměla v plánu uklidnit příjemným vzezřením cizího kouzelníka.
“Kdo jste a co děláte v mé učebně?” zeptal se rázně, ve tváři měl ale podobně zmatený výraz jako ona.
“Ve vaší uč…” zarazila se Kate uprostřed slova a chvíli na muže ještě zmateně hleděla, než zavřela pusu.
“Dozvím se to?” zeptal se znovu kouzelník a sahal do kapsy županu, kde měl dozajista svou hůlku.
“Já… ano, moc se omlouvám,” řekla tiše Kate a koukla za něj na stále otevřené dveře. Toho pohledu si očividně všiml.
“Jsem Kate… bývalá… studentka. A teď… vlastně… vězeň.” Sklopila zrak.
Muž konečně zavřel dveře a zkoumavě se na ni podíval.
“Jak to myslíte, vězeň?”
“Přivezli mě sem… z Azkabanu.”
Kouzelníkovi jako by v očích proběhl náznak pochopení. Možná o ní věděl.
“Vy jste učitel?” zeptala se opatrně.
“Horácio Křiklan,” představil se a přišel o pár kroků blíž, tvářil se, jako by nevěděl, co má dělat a jak na její přítomnost reagovat. “Učím lektvary.”
“Učil jste mi bráchu,” vzpomněla si Kate. “A můj táta vás taky znal. Richard a Nathan Austenovi? Byl jste ředitelem Zmijozelu?”
Profesor přikývl a stále ji zkoumavě sledoval. “Opět jsem. A ano, pamatuji si.”
Kate pochopila, proč jí učebna připadá tak jiná. Už není jeho. Je znovu Křiklanova.
“Řekněte mi, co tady děláte?” poručil mírně.
“Já…” chvíli zaváhala, protože přiznat celou pravdu bylo nebezpečné. Netušila ale, co jí zbývá jiného, tak se rozhodla vyložit karty na stůl. “Vytvářím si nějaké lektvary, abych se měla čím bránit. Na ministerstvu mi vzali hůlku. A profesor Carrow se mi snažil… ublížit.”
Kouzelník nakrčil nos, jako by zmínka o jeho kolegovi bylo něco obzvlášť odporného. Pak jemně přikývl.
“Rozumím. Ale neměl bych… vy byste tady neměla být.”
“Já vím,” sklopila pohled Kate. “Ale nevěděla jsem, co jiného udělat.”
Chvíli bylo ticho a oba dva očividně zvažovali, co dál. Křiklan po celou tu dobu trochu připomínal domácího skřítka, který se rozhoduje, jestli něco je nebo není v přímém konfliktu s rozkazy, které dostal. Přešlapoval váhavě z nohy na nohu a jeho obří břicho se pohupovalo sem a tam.
“Myslíte, že bych mohla dokončit… tohle?” zeptala se Kate po chvíli váhání.
“Hm,” zamyslel se Křiklan. “Myslím, že to by šlo.”
Kate se lehce pousmála a podívala se, jestli nezpůsobila na svém lektvaru moc velkých škod, když vysypala rozdrcené hadí zuby všude kolem. Naštěstí byl tento lektvar dost odolný, skoro až blbuvzdorný, proto rychle nadrtila jiné zuby a přidala je do bublajícího kotlíku. Profesor ji při tom se zájmem sledoval.
“Jak se má váš otec s bratrem?” zeptal se konverzačně a Kate se hořce pousmála.
“Kdybych to věděla, nebyla bych tady.”
“Jak to myslíte?”
Řekla mu to. Řekla mu víc, než by měla. Ale nepředpokládala, že by na tom mohla být ještě hůř. Pokud si alespoň maličko získala jeho důvěru, mohl by jí pomoct. V budoucnu. Mohl by oznámit ostatním učitelům, že tu je a třeba… třeba by…
Nedokončila tu myšlenku, dokud byla v učebně lektvarů. Jako by se nějak zasekla v jejím mozku a odmítala vyplynout na povrch. Dokončila ji až když si tu noc lehala do postele.
Třeba by jí mohli pomoct získat hůlku a utéct z Bradavic. Určitě byla v hradu spousta lidí, McGonagallová, Prýtová, Kratiknot… kteří by jí byli ochotni pomoci dostat se ven. A sehnat hůlku přece nemůže být tak složité. Mohla by zmizet a nevrátit se, někde se ukrývat, než by se to všechno vyřešilo, možná utéct do jiné země. Nasednout do letadla a odcestovat do Ameriky, tam se pokusit najít tátu a přidat se k němu. Mohla by začít nový život.
Jenže…
Co jenže?
Z nějakého důvodu, z nějakého zvráceného a naprosto nemorálního a sebe devastujícího důvodu nechtěla pryč. Nechtěla opustit Bradavice.
Nechtěla opustit jeho.
Hodiny zírala do stropu, slzy už jí zase stékaly po tvářích. Byla tak hrozně moc narušená, tak strašně zničená. Stačilo jí jedno jediné setkání a přes všechno, co provedl, přes všechno, co jí s ním čekalo, někde v hloubi duše jen toužila po tom setkat se s ním znovu. Tohle je život, ke kterému se vracela pokaždé, něco, co ji ani tentokrát nemohlo minout.
Možná by bylo lepší, kdyby umřela v Azkabanu.
Žádné komentáře:
Okomentovat