Kate si byla stoprocentně jistá, že se do Bradavic už nikdy nevrátí. Loučila se tehdy se Severusem ve vstupní síni, bylo to příjemné, osobní a finální. Neměla už nikdy vidět ty kamenné zdi, rozsvícené louče na chodbách, měnící se schodiště, mluvící obrazy a funící brnění. A co především, neměla už nikdy vidět Severuse Snapea.
Čarodějka odemkla vstupní dveře hůlkou. Chvíli to trvalo, než utichlo mechanické cvakání a brána se otevřela dokořán. Kate prošla dovnitř první. V Bradavicích nikdy nebylo extrémní teplo, ale ona vyšla ze sněhových závějí oblečená v jedné roztrhané vrstvě azkabanského oblečení, takže to pro ni bylo jako horká sprcha. Bylo před Vánoci, tak čekala tradičně vyzdobený hrad, nic takového se ale nekonalo. Chodby byly prázdné a smutné. Vlastně ale nebyla překvapená. Se Snapem jako ředitelem nebude nikde ve škole veselo.
Chodby byly prázdné, čarodějka Kate zavedla do sklepení a ona přemýšlela, jestli bude zavřená do nějaké kobky z dob minulých, kde bude o chlebu a vodě, jako v klasickém vězení. I to bylo oproti Azkabanu vylepšení, ale nemohla říct, že by si tu představu zrovna užívala. S narůstajícím pocitem příjemného údivu ale zjišťovala, že chodby, kterými je vedena, míří do místnosti, kterou velmi dobře zná. Byl to pokoj, ve kterém trávila svou poslední návštěvu tady. Byl to její kabinet. Čarodějka ji ve dveřích znovu bolestivě rýpla hůlkou, ale bylo to takové “aby se neřeklo” rýpnutí, rozhodně ji nemusela pobízet vejít dovnitř. Beze slova pak zabouchla dveře a Kate uslyšela jen kouzlem zacvaknutý zámek.
Kate chvíli jen stála a dívala se na místnost. Potřebovala se nejdřív ujistit, že to, co vidí, je skutečnost a ne výplod její Azkabanem zničené mysli. Ale bylo tu opravdu všechno tak, jak si to pamatovala. Postel, pracovní stůl, paravan, šatní skříň. Dvě rozsvícené petrolejové lampy. U pravé stěny za postelí přibyl kamenný lavor, vedle kterého byl džbán s vodou a pod lavorem kbelík. Bylo jí dost jasné, k čemu slouží - byla vězeň, rozhodně si neměla užívat luxusu prefektských koupelen jako kdysi. Na stole byl tác s poklopem.
Jídlo!
Vrhla se na obložené chleby jako by nejedla měsíce. Vlastně si vůbec nepamatovala, kdy a co měla naposledy, mozkomorové se nepyšnili zrovna exkluzivním kuchařským uměním. Až pozdě si uvědomila, že na žaludek stažený několikaměsíčním hladomorem není dobré sníst tři chleby najednou a vyzvracela všechen obsah do přistaveného kbelíku. S dalším příjmem jídla už byla mnohem opatrnější.
Nad lavorem bylo zrcadlo. Podívala se na sebe a měla pocit, že se dívá do očí někomu úplně jinému. Před odchodem na ministerstvo byla vyzáblá a měla kruhy pod očima, teď se na ní ale ze zrcadla dívala chodící mrtvola. Měla pocit, že jí zešedly nejen vlasy, ale i oči, které dřív mívala modré. Svaly v obličeji nepoužívala tak dlouho, že působily úplně ochable. Všude po těle měla škrábance - netušila od koho nebo od čeho, možná si je udělala ona sama. Vzala houbu, kterou našla vedle džbánu, nalila si vodu do lavoru a pokusila se otřít ze sebe špínu, udělat z té kreatury v zrcadle zase někoho, koho pozná. Ale i když špíny smyla velké množství, její odraz nezačal ani vzdáleně připomínat ji samotnou.
Odtrhla pohled od zrcadla a znovu se otočila do místnosti. Byla příšerně vyčerpaná, ale cítila, jak se v její hlavě zapojují spoje, které už dávno nepoužívala. Pod vlivem mozkomorů všechno slábne, ale teď, jak byla už několik hodin z jejich dosahu, mysl jí začínala opět fungovat. Zamířila k posteli a až když byla u ní, objevila na polštáři balíček s několika kusy oblečení. Mohla se svléknout, umýt a obléct do něčeho, co působilo jako ta nejpříjemnější látka na světě na její zničenou kůži, i když šlo jen o obyčejné tričko a volné kalhoty, nejspíš nějaké erární školní svršky. Zalezla si pak pod peřinu, opřela se zády o stěnu a opřela si hlavu o skrčená kolena. Několikrát se nadechla - dlouze a trochu namáhavě. Postel byla úžasně příjemná a ona ze všeho nejvíc chtěla prostě jen usnout a spát a spát, ale těmi hlubokými nádechy dostal její mozek poslední dávku kyslíku a v tu chvíli se rozjel na plné obrátky.
Ona je v Bradavicích. V Bradavicích! Ještě včera byla v Azkabanu a teď je tady. V suchu, v teple, s jídlem a vodou. Není mrtvá ani výrazně zraněná. Je ve škole, protože na ni někdo chce dohlédnout, než ji postaví před Pána Zla.
Dobře, řekla si Kate v duchu. Bude potřeba skončit s předstíráním, že Severus Snape přestal být součástí mého života.
Bylo to jako otevřít knížku na nějaké stránce, která se jí zoufale nechtěla číst. Musela ji předtím zavřít, co jiného mohla dělat? Severus Snape, jediný muž, který v jejím životě někdy doopravdy něco znamenal, zabil nejlepšího čaroděje všech dob. Zabil ho. Musela ho odstřihnout, musela se donutit, aby pro ni přestal existovat. Ale to on odmítl dopustit.
V hlavě si přehrávala jiné situace, kdy se chtěla zbavit jeho vlivu. Kdy si uvědomovala, že vztah s ním ji dřív nebo později zničí, že s ním se jen konstantně řítí do temnoty a vždycky hrozilo, že už se nedostane zpátky. Ale kdykoliv se snažila odpoutat se od něj, on ji zase stáhl zpět. Někdy jí stačila jedna jeho věta, jindy strach, že o něj přijde. A úplně nakonec to byla jen jeho přítomnost a její rezignace. Pochopení, že on je tak moc její součástí, že neexistuje nic a nikdo, kdo by jí od něj dovolil odejít.
Až na to, že musela. On nebyl tím, kým si myslela, že je.
A kým sis doopravdy myslela, že je?
Že stojí na straně dobra? Na straně Brumbála?
Severus nebyl dobrý člověk. Ke studentům se choval hrozně. K ní se choval hrozně. Byl to arogantní, sobecký, nepříjemný a šikanující idiot. Což pro ni rozhodně nebyla nijak dobrá vizitka, že se k němu stále vracela zpět. Vždycky jí stačila maličká troška jeho respektu, aby měla pocit, že ona je něco víc. Že má na světě své místo a že je někdo. Jako by to byl on, kdo validuje její existenci. Bez něj si připadala slabá a bezvýznamná. I přes to všechno, co jí provedl.
Byly tam totiž vzpomínky, které by nevyměnila za nic na světě. Jejich poslední setkání sice začalo vzájemnou nenávistí, ale skončilo něčím, co od nenávisti nemohlo být vzdálenější. V nějakém zvráceném světě by to možná mohla nazvat partnerstvím. Nebo i láskou? Oklepala se, když ji ta myšlenka napadla. Neměla pocit, že dokáže někoho milovat, vždycky počítala s tím, že láska je tu pro někoho jiného. Ale tohle něco, co cítila, když byla naposledy s ním, se nepodobalo žádnému jinému citu, který kdy poznala. Ničemu, čemu by rozuměla.
A on jí tehdy hladil ve vlasech a omluvil se jí za to, co svou přítomností v jejím životě způsobil. Řekl jí, že se rozhodl držet si ji nablízku, protože jinak by zničila sama sebe. Jako by on měl být ten rytíř na bílém koni, který ji drží nad vodou a bojuje za ni s jejími démony.
Uvědomila si, že jí po tvářích už zase tečou slzy.
Severus Snape zabil Albuse Brumbála. Musel to být ten nejlepší herec na světě, když obalamutil jeho. Ale jí se tak moc nechtělo věřit, že tohle všechno byl jenom další článek sítě, kterou spřádal. Že to nic neznamenalo, že to nemělo nic společného se skutečností, realitou a pravdou.
Nebo ano?
Existoval nějaký vesmír, ve kterém by Severus celou dobu stál na straně Pána Zla a zároveň jí říkal pravdu? A co když…
Kate ucítila ten starý známý nervózní pocit. Věděla, že už to dělá zase. Že už se zase snaží najít kličku ven, snaží se přesvědčit sama sebe, že věci jsou jinak. Že ona nebyla celou dobu jen hloupá naivní holka a že existuje důvod, proč je Brumbál mrtvý, ale Severus je přesto na straně dobra. Přestala to dělat před mnoha měsíci. Nedávalo to smysl. Musela tehdy uznat porážku a přiznat si, že se spletla.
Ale teď je tady. Není v Azkabanu. Je v suchu, v teple, nemá hlad a poprvé po celé věčnosti se cítí dobře. Lépe, než by měla. A vlastně lépe, než si tak docela přiznávala. A byla to jeho zásluha, to on ji vytáhl z toho příšerného místa. Díky němu žije. Jaký pro to měl důvod? Opravdu chce jen zjistit, co dělá její otec, aby to mohl předat svému pánovi? A nebo tam někde přece jen ještě něco zůstalo? Byly to tehdy úplně všechno jenom lži?
Jakmile se její mozek jednou rozjel, dlouhé hodiny nebylo možné ho zastavit. Všechno se to točilo v kruhu, vzpomínky, myšlenky, smlouvání, vysvětlování… Že se propadla do neklidného spánku poznala, až když se s trhnutím probrala o nějakou dobu později. Stále měla hlavu položenou na kolenou, ale tušila, že uběhl nějaký čas. Rozhlédla se po místnosti a až po trochu důkladnějším prozkoumání zjistila, že zmizelo její staré oblečení, místo toho bylo na židli složené nové. Tác s jídlem byl také pryč.
Skřítci. Došlo jí. Neměla pojem o čase, o tom, kdy do Bradavic přijela a kolik hodin uplynulo od té doby, ale zkušenost se skřítky byla, že chodili až nad ránem. A ona si nepřipadala vůbec odpočatá, ze zkroucené polohy jí bolelo úplně všechno. Lehla si tedy pohodlně, zavřela oči a pokusila se zkrotit zblázněný mozek. Chvíli si byla jistá, že se vůbec nic nestane, ale během pár dalších vteřin usnula.
Ve snu stála v ředitelně. Byla to stará známá Brumbálova pracovna se všemi detaily, které si její mysl dokázala vybavit. Fawkes tam nebyl, ačkoliv na stole před ní leželo jedno jeho nádherné zlaté pero. Honosné ředitelské křeslo za stolem bylo prázdné. Rozhlédla se kolem a v ten moment, kdy její oči židli opustily, se na ní objevil. Poznala ho bez váhání a jeho zjevení bylo tak náhlé, že se jí překvapením rozbušilo srdce. Rysy v jeho tváři byly stále stejné, jako kdysi. Tmavé oči na ni chladně hleděly.
“Co tu děláš?” zeptal se.
“Nechal jsi mě přivézt,” odpověděla mu tiše.
“Nechci, abys tu byla,” řekl pomalu a rozvážně.
“Proč ne?”
“Děláš mě slabším.”
Zaváhala a pak řekla: “Tomu nevěřím.”
Vstal. Bylo to tak rychlé, jako by ani nedělal žádný pohyb, prostě v jeden okamžik seděl a ve druhý byl na nohou. Jeho výraz stále chladný a nepřístupný. Kousek couvla, protože z něj šel strach. Chviličku měla pocit, že ho v přímé cestě k ní zastaví velký stůl mezi nimi. Pletla se. Stejně rychle, jako se postavil, byl najednou u ní.
Podívala se mu do očí a hledala v nich známky lidskosti. Pochopení, spříznění. Něco, co by jí naznačilo, že mají společnou minulost, že jsou si alespoň v něčem stále maličko blízcí. Ale čím víc se dívala do jeho očí, tím víc cizí jí připadaly.
“Kde je tvůj otec?” zeptal se úplně jiným hlasem. Vyšším, syčivějším. I ty oči už najednou nebyly jeho. Zažehl v nich rudý plamen.
Nestála už tváří v tvář Severusovi, měla před sebou samotného Pána Zla. Slova se jí leknutím zadrhla v krku. Ustoupila, ale neměla už kam. Červené oči ji sledovaly, Lord Voldemort vyčkával.
“Já… nevím,” vypustila ze sebe téměř bez dechu. “Nevím, kde je.”
“Budeš litovat, že jsi nezůstala v Azkabanu,” zasyčel Pán Zla a nadechl se. S tímto nádechem se zvětšoval, jeho rysy mizely, natáhl k ní ruku, která byla plná mokvavých strupů. Jeho tvář překryla kápě, kolem se udělala zima a ona padala do temnoty, s tíhou na hrudi, neschopná volně dýchat. Byla zase zpátky, zase u mozkomorů, byly jich tam desítky, stovky, všichni po ní sahali, drápali ji do krve a ona věděla, že nikdy neunikne, že tenhle pocit už bude mít v sobě navždy…
Probudila se s křikem, v panické hrůze ze sebe strhla přikrývku a svalila se z postele na kamennou zem, rozedřela si kolena a dlaně do krve. Měla pocit, že nemůže dýchat, že ji oblečení škrtí, pokusila se roztrhat bavlněné tričko, ale i na to byla příliš slabá, způsobila si jen pár dalších škrábanců. Chytila se postele, hlavu dala dolů a mezi sípavými nádechy se pokusila srovnat svůj strach.
Je v pořádku.
Nádech.
Už není v Azkabanu.
Nádech.
Je v suchu a v teple.
Nádech.
Je v Bradavicích.
“Je slečna v pořádku?” zaslechla z rohu pištivý hlásek a znovu sebou trhla. Zvedla hlavu a zaostřila na stvoření s obříma ušima a vykulenýma očima, které na ni hledělo s upřímnými obavami. Byl to domácí skřítek, nebo spíš domácí skřítka.
“A… ano,” vysoukala ze sebe Kate a ještě trochu trhaně se nadechla. “Jenom noční můra.”
“Dá si slečna trochu čaje?” zeptala se skřítka a přistoupila ke Kate.
Ta zakroutila hlavou a pokusila se udělat pohyb, který by naznačil, že chce být sama. Stvořeníčko to ale buď nepochopilo, nebo pochopit odmítlo. Kate se nadechla, že to řekne nahlas, protože se potřebovala dát trochu dohromady, ale když se na skřítku znovu podívala, uvědomila si, že ta ji soudit nebude. Že je v pořádku přijmout její pomoc.
“Jak se jmenuješ?” zeptala se a sedla si zády k posteli.
“Mimsey,” odpověděla skřítka a natáhla ruku s šálkem.
Kate si od ní čaj převzala a napila se. Chutnal báječně, byl horký a sladký, rozlil se jí po těle jako nějaký povzbuzující lektvar. Otřela si studený pot z čela.
“Má slečna noční můry často?” zeptala se skřítka opatrně.
“Asi ano,” odpověděla Kate. Tohle byla její první noc mimo Azkaban. Tam se nedalo rozpoznat, co je noční můra a co běžný den, ale i před tím trpěla na špatné sny. V určitých obdobích se budila děsem každou noc, jen to neprovázelo dušení a sebepoškozování. Ale nedivila se tomu, že se to nyní zhoršilo.
“Mimsey pomůže. Mimsey přinese večer z kuchyně bylinky, aby se slečně lépe spalo.”
Nebylo nic jednoduššího, než uvařit lektvar pro bezesný spánek, ale ani bylinky nezněly špatně. Kate se vděčně usmála. “Díky, to bude skvělé.”
Skřítčiny oči se rozzářily. “Mimsey přinesla snídani. Slečna by měla něco sníst.”
Jídlo!
Kate se chytila pelesti a namáhavě se postavila na nohy, které se jí ještě trochu klepaly. Opatrně přešla k podnosu na stole a pod poklopem objevila vajíčka, uzenky, pečivo a také pár piškotů. Ač jí její instinkt napovídal okamžitě se do všeho pustit, po včerejší zkušenosti už si dala velký pozor na to co a jak rychle jí. Mimsey stála celou dobu vedle stolu a pozorně ji sledovala. Bylo to trochu zvláštní, ale Kate nevěděla, jestli ji má poslat pryč a navíc nechtěla znít nezdvořile. Když dojedla, skřítka z tácu sundala konvičku se zbylým čajem a tu položila na stůl. Ostatní věci pobrala do malých rukou. Pak se uklonila.
“Mimsey zase přijde a přinese slečně svačinu.”
“Jsi moje spása,” usmála se Kate a skřítka jí to s rozzářenýma očima oplatila. V další vteřině už byla tatam.
Prázdná místnost byla nejdřív trochu děsivá, ale běžné činnosti tu děsivost zmírnily na minimum. Kate se znovu a ještě důkladněji umyla a převlékla do čistého oblečení. Vody bylo dost a ona se pokusila smýt špínu i ze svých prošedlých vlasů. Našla pak i hřeben a jeho použití jí zabralo snad hodinu času. Nečesala se celé měsíce. Byla potom tak vyčerpaná, že jen ležela v posteli a koukala do stropu, mysl měla už klidnou a prázdnou. Mimsey jí během dne navštívila ještě třikrát, vždy s podnosem plným jídla a s bylinkovým čajem k večeři. Mezičas Kate strávila jen odpočíváním, ležením nebo sezením v posteli, klidným dýchacím cvičením, nabíráním sil. Bylinkový čaj byl pak nádherně sladký a ona usnula dřív, než domácí skřítka opustila místnost.
Následující dny se nijak významně nelišily. Mimsey nosila jídlo a sehnala i pár bylinek na Kateiny škrábance. Existovala spousta věcí, která by zabíraly rychleji a účiněji, ale skřítka měla nejspíš přístup jen do kuchyně. Noci už byly klidnější a i když se Kate nezbavila špatných snů, nebudila se už politá studeným potem a s nesnesitelnou tíhou na hrudi. Během dne měla spoustu času na přemýšlení, ale zpočátku se snažila nemyslet vůbec na nic, až později ji začínaly pálit v hlavě dosud nezodpovězené otázky. Stupňoval se i strach o její budoucnost. Občas ji zachvátila panika z toho, co jí čeká. Mimsey ale byla skoro vždycky poblíž, aby jí pomohla. Po týdnu jí dokonce skřítka přinesla stoh knížek, tak Kate vyplňovala volný čas mezi jídly čtením. Uklidňovala se jí hlava a díky kalorickému jídlu už nabrala i trochu sil. Nepředpokládala, že by se jí při pobytu ve sklepení někdy vrátila barva do tváří, ale už neměla tak prázdné oči a ochablé svaly v obličeji. Začínala si být zase podobná.
Mimsey se zrovna přemístila s prázdným podnosem pryč a Kate se chystala zalézt do postele, když zámek ve dveřích cvaknul. Do místnosti vešel muž, kterého Kate neznala, i když měla pocit, že už ho někdy někde viděla. Když promluvil, nepříjemně ji zamrazilo v zádech.
“Hmmm,” prohlásil a pozvedl obočí. “Copak to tady máme?”
“Kdo jste?” zeptala se opatrně.
“Návštěva,” odpověděl a nehezky se usmál.
“Aha,” pomalu přikývla Kate a o krok ustoupila, když za sebou zavřel dveře. Tón jeho hlasu se jí v nejmenším nezamlouval.
“Musíš se tu nudit, holčičko,” řekl rádoby soucitným tónem. Z toho oslovení se jí udělalo špatně.
“Ani ne,” řekla. Ihned jí v hlavě naskočilo tisíc sarkastických komentářů, kterými by pokračovala, kdyby měla v ruce hůlku, ale pud sebezáchovy ji dost rázně zarazil.
“Ale nepovídej,” pokračoval úlisně. “Společnost ti jistě chybí.”
Způsob, jakým si ji prohlížel, byl nechutný. Znovu o krok ustoupila a její hlavu začal naplňovat pocit paniky. On přistoupil blíž, v očích mu zablesklo něco fanatického.
“Prosím, nechte mě být,” řekla tiše, když jí naplno došlo, proč je kouzelník tady. Bylo jí ale předem jasné, že to nic nezmění. Podívala se ke dveřím a když on tohle gesto viděl, znovu se usmál.
“Já ti přece nic neudělám,” řekl, ale výraz v jeho obličeji značil pravý opak. “Můžeme se jenom trochu pobavit.”
“Ne,” řekla a znovu před ním couvla, narazila tak zády do stolu a už neměla kam postupovat dál.
Dvěma dlouhými kroky byl u ní. Její reflexy nebyly nikdy nijak zázračné a ani teď nebyly k ničemu. Nestačila ani uhnout, natož ho obejít směrem ke dveřím, které stejně byly pravděpodobně zamčené. Chytil ji za ramena a přistoupil blíž. Cítila jeho páchnoucí dech a její panika se stupňovala. Pokusila se ho odstrčit, ale bylo to k ničemu.
“Nechte mě být,” zaprosila znovu, ale efekt to mělo spíš opačný. Líbilo se mu, že se vzpírá, ale přitom nemá šanci pohnout jemu ani malíčkem, natož se mu vysmeknout.
“Tak ty se budeš bránit? To zní taky zábavně!” řekl a chraplavě se zasmál.
Kate zvedla nohu a pokusila se ho vší silou kopnout, ale natlačil ji na stůl tak, že se ani zdánlivě netrefila do nějakých citlivých míst na jeho těle. Úsměv mu z tváře zmizel, natáhl ruku a vrazil jí facku.
“Tak tohle ne, děvenko,” řekl rázně a sáhl do kapsy. A Kate věděla, že to je opravdu konec, že vytáhne hůlku, sváže ji a bude si s ní dělat úplně, co chce. Ale to se nestalo.
Chvíli jako by se svou kapsou zápasil. Pak se otočil. Ačkoliv uvolnil sevření, Kate stejně neměla sílu s tím cokoliv dělat. Jen se sesunula k zemi a sledovala malou domácí skřítku, jak s kouzelníkem zápasí o jeho hůlku.
“Ty šmejde!” rozkřikl se muž a ohnal se po Mimsey pěstí, pak kopancem. Skřítka dostala ránu, ale hůlku nepustila, to udělala až když ji zvedl a vší silou s ní mrštil o zeď. Kate zaječela, protože si byla jistá, že takovou ránu nešlo přežít, ale Mimsey se jen oklepala a zvedla oči ke kouzelníkovi, který si jen rychle zkontroloval hůlku a namířil ji přímo proti skřítce. Bylo jasné, co se chystá udělat.
V tu vteřinu se ale rozlétly dveře a čaroději vylétla hůlka z ruky. Zároveň se ozvalo tiché prásknutí a po Mimsey nebylo ani památky. Kate se rozklepala a pokoušela se zastavit slzy strachu, které jí začaly nekontrolovaně téct po tvářích.
Ve dveřích stál Severus.
Žádné komentáře:
Okomentovat