Ona tady umře.
Neměla z toho strach. Smrt nemohla být horší než být naživu. Ale ani to nebyla naděje, protože pozitivní emoce tu nebyly možné. Bylo to konstatování. Umře tady. Azkaban se nedal přežít.
Svět kolem přestal existovat. Byla zavřená ve vlastní hlavě, pronásledovaly ji noční můry, které střídaly příšerné vzpomínky, strachy, záchvaty paniky a zoufalství. Nevěděla ani, kdy spí a kdy je vzhůru, nerozeznala vzpomínky od snů, den a noc. Všude byla tma, ozývaly se výkřiky a pláč - netušila, jestli vedle v celách nebo v její vlastní hlavě. Občas mozkomorové přiváděli další vězně. Křičení a pláč bylo slyšet víc. A po pár vteřinách - minutách - hodinách - zase všechno pomalu utichalo. Nikdo tu nevydržel dlouho bojovat. Čas nic neznamenal, nemělo smysl ho sledovat, počítat, zajímat se o něj. Stejně tam všichni umřou. A ona taky.
Místy, když byli mozkomorové trochu dál od její cely, se snažila myslet racionálně. Pokusit se z téhle situace dostat ven. Ale s mozkomory se nedalo vyjednávat, neměla jak se ozvat. A nemohl ji tu ani nikdo hledat, protože nikomu nesdělila, že jde na ministerstvo. Neexistovala ani špetka naděje, že ji někdo najde. Že ji vytáhne ven a pomůže jí dokázat kouzelnický původ. Nebyl nikdo, kdo by mohl napsat jejímu otci, aby přijel a všechno vyřešil. Neměla nikoho. Byla sama, už navždy zavřená se svými nejčernějšími myšlenkami, se vzpomínkami na nejtěžší chvíle ve svém životě. Opuštěná. A brzy mrtvá. Zavážou ji do pytle nebo ji jen shodí z hradeb azkabanské pevnosti do moře. Tam ji brzy sežerou nějaké ryby a nezbyde z ní vůbec nic. Možná její kosti klesnou až na dno a tam zůstanou, než se rozloží. Jak dlouho to může trvat? Roky? Desetiletí?
Kamarádi ji možná budou hledat, nebo si domyslí, že někam utekla. Katleen si bude myslet, že prostě zmizela, protože se nechtěla vrátit do normálního života. Protože vždycky před vším utíkala, tak proč by neutekla teď? Možná si budou myslet, že je u mamky ve Francii. Možná že se vydala do Ameriky hledat tátu a bratra. Nikoho nenapadne, že její tělo v moři ožírají ryby. A časem na ni všichni zapomenou. Jako by nikdy neexistovala. Jako by byla nikdo.
Jaké to asi je? Umřít? Neexistovat? Nebýt?
Brzy se to dozví.
Možná už dneska.
Nebo půjde do pekla. Nebe pro ni nebyla možnost. Ale to nevadí, nic nemůže být horší než Azkaban.
Možná, že už umřela a je v pekle. To by sedělo, protože tohle bylo věčné utrpení. Nic víc. Žádné světlo na konci tunelu, žádná naděje, jenom zoufalství a bolest.
***
Uplynuly možná minuty nebo týdny či dokonce roky. Kate po nějaké době přestala přemýšlet a vnímat okolí. Netušila, že ji někdo z cely odtáhnul pryč, ale probrala se do částečného vědomí, když byla znovu usazena do kamenného křesla v soudní síni. Ruce měla přivázané řetězy a před ní se tyčila na tribuně Dolores Umbridgeová. Mozkomorů zde bylo o poznání méně a z patrona v podobě bílého kotěte sálalo teplo. Pokusila se na Dolores zaostřit, když ta netrpělivě opakovala nějaká slova. Trvalo to ještě nějakou dobu, než Kate zvládla pochopit, co po ní Umbridgeová vlastně chce.
“Richard Austen?”
“Můj otec,” vypravila ze sebe tiše a sípavě.
“To jste alespoň tvrdila.”
“Je to tak.”
“Kde se nachází?”
“Nevím,” odpověděla už o něco hlasitěji.
“Zeptám se ještě jednou, slečno Littletonová a dobře si rozmyslete odpověď.”
Kate si pro sebe povzdechla. Bylo to jedno. Stejně umře.
“Kde se nachází?”
“Někde v Americe. Nemám ponětí.”
“Je pravda, že v době první války podnikal kroky proti Pánovi Zla?”
Cože?
“Nevím,” odpověděla po příliš dlouhé chvilce váhání.
“Lžete! Co dělá váš otec teď?”
“Nevím.”
“Možná by vám návrat do Azkabanu pomohl vzpomenout si.”
Kate to nevyděsilo. Věděla, že umře. Bylo to úplně jedno. Pokrčila rameny a podívala se kamsi do země. Kdyby věděla, kde otec je a co tam dělá, nejspíš by to celému soudu řekla. Nikdy se nepyšnila odvahou. Ona ale neměla tušení a navíc na tom už vůbec nezáleželo. Ať tak či tak, neodejde živá. Její osud byl zpečetěn, i kdyby měla informací na rozdávání. A to neměla. Otce viděla naposledy už dávno, ještě za studia v Bradavicích. A pak zase odjel a nedal o sobě od té doby vědět. Ani kde je, ani co tam dělá. Bylo to jako kdyby ona opravdu byla jenom dcera mudlů.
“Odveďte ji,” pokynula Umbridgeová a Kate se připravila zase opustit svou mysl a čekat na smrt. Nic se ale chvíli nedělo. Podívala se nahoru na tribunu a spatřila Dolores s rukou zdviženou zastavujícím gestem. Nějaká starší čarodějka ji šeptala cosi do ucha a ona s nakrčeným obočím poslouchala.
“Kam?” řekla Umbridgeová, žena jí opět něco pošeptala a ona zamračeně přikývla. Pak se znovu otočila na Kate.
“Tedy, slečno Littletonová, vzhledem k tomu, že Azkaban vám zjevně jazyk nerozváže, bude to muset být sám Pán Zla, kdo se o to pokusí.”
Kate zamrkala, aby se víc probrala do vědomí.
Slyšela dobře? Pán Zla? Lord Voldemort?
Kdyby nebyla jen chodící kostra, zřejmě by se jí žaludek sevřel strachy. Teď ale zírala na Umbridgeovou jenom nevěřícně.
Ta se ale znovu otočila k čarodějce.
“Opravdu je to nutné?” zeptala se.
“Ano,” odpověděla žena trochu víc nahlas. “Pokud by v Azkabanu zemřela, mohly by se ztratit cenné informace.”
“Copak nemáme i jiné cely?”
“Chce nad ní držet dohled, než se Pán Zla rozhodne. Pokud by s otcem byla v kontaktu…”
“Dobrá, dobrá…” mávla Umbridgeová rukou, aby čarodějku odehnala. Chvilku pak stála a přemýšlela, ve tváři nelibý výraz, ale nakonec se podívala na mozkomory a kývnutím jim dala pokyn, aby se Kate znovu chopili.
Přestože měla mozkomory opět v těsné blízkosti, byla schopná si zachovat alespoň nějaké části svého vědomí. Analytické myšlení není emoce, takže na něj neměly tyto kreatury vliv. A ona se pokoušela dát si dohromady, co se právě stalo. Očividně se nevrací do Azkabanu, ale čekalo ji něco jiného, horšího. Bude vyslechnuta Pánem Zla osobně. Ohledně otce, o kterém nemá žádné zprávy. Bude na ni použita kletba Cruciatus? Zabije ji, až zjistí, že ona opravdu nic neví?
Byla dotáhnuta ven. Teplota se nijak nezměnila, ale ona pocítila zřetelně, že ji opouští tíha, kterou měla na hrudi. Mozkomorové zmizeli, místo toho ji držel za svázaná zápěstí nějaký muž v černém plášti. Nebyla úplně schopna zaostřit mu na obličej. Venku bylo šedo. Kate se stačila rozhlédnout, než ji natlačili do tmavého kočáru s koňmi. Teplota se při odchodu mozkomorů nezměnila, protože venku byla zima. Obloha byla šedá, ledově mrholilo. Musela v Azkabanu tedy strávit několik měsíců.
Kočár se rozjel a Kate si opřela hlavu. Cizí muž seděl naproti ní, až po nějaké době byla schopná si ho prohlédnout. Měl trvrdé rysy, prošedivělé vlasy a vousy a tmavé oči. Nikdy dřív ho neviděla. Jeho oči nepřítomně bloudily po kočáře a občas se zastavil na její tváři.
“Co?” zeptal se otráveně, když zjistil, že ho ona pozoruje.
“Kam jedeme?” zeptala se.
“Seď a mlč!” odbyl ji a ona ho poslechla. V oknech byly závěsy, které se při pohybu občas nadzvedly a ukázaly krajinu za nimi. Londýn byl rychle pryč. Kodrcání bylo pomalé, ale ona si brzy začala být jistá, že cestují nesmírně rychle. Každou minutou venku za okny přibývalo sněhu, krajina byla čím dál drsnější a neupravenější. Pak se poměrně rychle setmělo a Kate už ven neviděla vůbec.
Navzdory strachu, co ji čeká, se cítila lépe než po mnoho a mnoho předcházejících dnů. Nebyla v přítomnosti žádného mozkomora, v jejím nitru se probouzely i nějaké střípky pozitivních pocitů. Střípky naděje. Třeba to přežije. Nebo Pán Zla použije nitrozpyt a zjistí, že ona netuší vůbec nic. Mohlo by to znamenat rychlou a bezbolestnou smrt. To nebyla špatná představa. A když už nic jiného, potká se s ním. S ním osobně. Byl pro ni jednou velkou neznámou, přemýšlela nad ním a přes všechno zlo, které napáchal, ji vždycky tak nějak akademicky zajímalo, jaký doopravdy je. Jako by setkání s ním bylo vyzkoušení nějakého nebezpečného lektvaru. Měla možnost zjistit, jak Pán Zla funguje na vlastní kůži.
Byla už úplná tma, když kočár konečně zastavil. Prošedivělý muž jen suše poručil: “Ven!” a ona se zvedla. Ruce měla svázané, takže se nemohla ani pořádně přidržet, když sestupovala po schůdkách. Z posledního upadla a zabořila se do sněhu. Muž ji s nevrlým zachrčením surově zvedl. Nestačila se rozhlédnout, stála tváří v tvář podsadité ženě s krátkými vlasy. Ta jí mířila hůlkou přímo na prsa.
“Všechno v pořádku?” zeptala se žena drsným hlasem a muž přikývl. “Dám si skleničku a vyrazím zpátky. Veselý Vánoce,” dodal s úšklebkem.
Žena se ironicky ušklíbla a udělala na Kate gesto, aby se pohnula. Ta se nezmohla na protesty. Měla na sobě roztrhané vězeňské oblečení, ve kterém ji začínalo mrznout úplně všechno. Otočila se směrem k cestě a pomalu se rozešla, když jí konečně došlo, kde se nachází. Byli na samém okraji vesnice, takže nebyly vidět žádné obchody a jejich osvícené výlohy. Ale touto cestou šla snad stokrát.
Byli v Prasinkách.
Zastavila se a žena do ní šťouchla hůlkou.
“Tak co je, co je?” zavrčela.
Kate chvíli mlčela a udělala pár dalších kroků. Byla z toho zjištění tak překvapená, že se nezmohla na slovo. Ale čím víc se vzdalovali od vesnice, tím jistější si byla.
“Vedete mě do Bradavic?” zeptala se udiveně.
“Ty budeš génius,” odfrkla si čarodějka.
“Proč…?” zeptala se Kate.
“Máme tě držet pod dohledem, ředitel si to vyžádal.”
Její mysl okamžitě putovala k Brumbálovi. Pak jí došlo, že ten je mrtvý. Bradavice jistě ovládli smrtijedi.
“Takže Pán Zla je ředitel?” odtušila tiše.
Žena se drsně rozesmála. “No jistě, ten má tak náladu na ty malý fakany.”
“Tak kdo…?”
“Severus Snape.”
Kate se šokem znovu zastavila a ucítila bodnutí hůlky mezi lopatkami.
“Co se furt zastavuješ, ty malá čubko?” dloubla ji čarodějka hůlkou ještě jednou a o poznání bolestivěji.
A jí se na tváři objevily slzy, které začaly mrznout. Nebylo to bolestí, nebo alespoň ne fyzickou. Čím víc se přibližoval monumentální hrad s množstvím věží a hlásek, tím víc na ni to jméno zase dopadalo jako veliký balvan. Chvíli si přála být zpátky v Azkabanu.
Takže Severus Snape přece jenom bude její konec.
Uplynuly možná minuty nebo týdny či dokonce roky. Kate po nějaké době přestala přemýšlet a vnímat okolí. Netušila, že ji někdo z cely odtáhnul pryč, ale probrala se do částečného vědomí, když byla znovu usazena do kamenného křesla v soudní síni. Ruce měla přivázané řetězy a před ní se tyčila na tribuně Dolores Umbridgeová. Mozkomorů zde bylo o poznání méně a z patrona v podobě bílého kotěte sálalo teplo. Pokusila se na Dolores zaostřit, když ta netrpělivě opakovala nějaká slova. Trvalo to ještě nějakou dobu, než Kate zvládla pochopit, co po ní Umbridgeová vlastně chce.
“Richard Austen?”
“Můj otec,” vypravila ze sebe tiše a sípavě.
“To jste alespoň tvrdila.”
“Je to tak.”
“Kde se nachází?”
“Nevím,” odpověděla už o něco hlasitěji.
“Zeptám se ještě jednou, slečno Littletonová a dobře si rozmyslete odpověď.”
Kate si pro sebe povzdechla. Bylo to jedno. Stejně umře.
“Kde se nachází?”
“Někde v Americe. Nemám ponětí.”
“Je pravda, že v době první války podnikal kroky proti Pánovi Zla?”
Cože?
“Nevím,” odpověděla po příliš dlouhé chvilce váhání.
“Lžete! Co dělá váš otec teď?”
“Nevím.”
“Možná by vám návrat do Azkabanu pomohl vzpomenout si.”
Kate to nevyděsilo. Věděla, že umře. Bylo to úplně jedno. Pokrčila rameny a podívala se kamsi do země. Kdyby věděla, kde otec je a co tam dělá, nejspíš by to celému soudu řekla. Nikdy se nepyšnila odvahou. Ona ale neměla tušení a navíc na tom už vůbec nezáleželo. Ať tak či tak, neodejde živá. Její osud byl zpečetěn, i kdyby měla informací na rozdávání. A to neměla. Otce viděla naposledy už dávno, ještě za studia v Bradavicích. A pak zase odjel a nedal o sobě od té doby vědět. Ani kde je, ani co tam dělá. Bylo to jako kdyby ona opravdu byla jenom dcera mudlů.
“Odveďte ji,” pokynula Umbridgeová a Kate se připravila zase opustit svou mysl a čekat na smrt. Nic se ale chvíli nedělo. Podívala se nahoru na tribunu a spatřila Dolores s rukou zdviženou zastavujícím gestem. Nějaká starší čarodějka ji šeptala cosi do ucha a ona s nakrčeným obočím poslouchala.
“Kam?” řekla Umbridgeová, žena jí opět něco pošeptala a ona zamračeně přikývla. Pak se znovu otočila na Kate.
“Tedy, slečno Littletonová, vzhledem k tomu, že Azkaban vám zjevně jazyk nerozváže, bude to muset být sám Pán Zla, kdo se o to pokusí.”
Kate zamrkala, aby se víc probrala do vědomí.
Slyšela dobře? Pán Zla? Lord Voldemort?
Kdyby nebyla jen chodící kostra, zřejmě by se jí žaludek sevřel strachy. Teď ale zírala na Umbridgeovou jenom nevěřícně.
Ta se ale znovu otočila k čarodějce.
“Opravdu je to nutné?” zeptala se.
“Ano,” odpověděla žena trochu víc nahlas. “Pokud by v Azkabanu zemřela, mohly by se ztratit cenné informace.”
“Copak nemáme i jiné cely?”
“Chce nad ní držet dohled, než se Pán Zla rozhodne. Pokud by s otcem byla v kontaktu…”
“Dobrá, dobrá…” mávla Umbridgeová rukou, aby čarodějku odehnala. Chvilku pak stála a přemýšlela, ve tváři nelibý výraz, ale nakonec se podívala na mozkomory a kývnutím jim dala pokyn, aby se Kate znovu chopili.
Přestože měla mozkomory opět v těsné blízkosti, byla schopná si zachovat alespoň nějaké části svého vědomí. Analytické myšlení není emoce, takže na něj neměly tyto kreatury vliv. A ona se pokoušela dát si dohromady, co se právě stalo. Očividně se nevrací do Azkabanu, ale čekalo ji něco jiného, horšího. Bude vyslechnuta Pánem Zla osobně. Ohledně otce, o kterém nemá žádné zprávy. Bude na ni použita kletba Cruciatus? Zabije ji, až zjistí, že ona opravdu nic neví?
Byla dotáhnuta ven. Teplota se nijak nezměnila, ale ona pocítila zřetelně, že ji opouští tíha, kterou měla na hrudi. Mozkomorové zmizeli, místo toho ji držel za svázaná zápěstí nějaký muž v černém plášti. Nebyla úplně schopna zaostřit mu na obličej. Venku bylo šedo. Kate se stačila rozhlédnout, než ji natlačili do tmavého kočáru s koňmi. Teplota se při odchodu mozkomorů nezměnila, protože venku byla zima. Obloha byla šedá, ledově mrholilo. Musela v Azkabanu tedy strávit několik měsíců.
Kočár se rozjel a Kate si opřela hlavu. Cizí muž seděl naproti ní, až po nějaké době byla schopná si ho prohlédnout. Měl trvrdé rysy, prošedivělé vlasy a vousy a tmavé oči. Nikdy dřív ho neviděla. Jeho oči nepřítomně bloudily po kočáře a občas se zastavil na její tváři.
“Co?” zeptal se otráveně, když zjistil, že ho ona pozoruje.
“Kam jedeme?” zeptala se.
“Seď a mlč!” odbyl ji a ona ho poslechla. V oknech byly závěsy, které se při pohybu občas nadzvedly a ukázaly krajinu za nimi. Londýn byl rychle pryč. Kodrcání bylo pomalé, ale ona si brzy začala být jistá, že cestují nesmírně rychle. Každou minutou venku za okny přibývalo sněhu, krajina byla čím dál drsnější a neupravenější. Pak se poměrně rychle setmělo a Kate už ven neviděla vůbec.
Navzdory strachu, co ji čeká, se cítila lépe než po mnoho a mnoho předcházejících dnů. Nebyla v přítomnosti žádného mozkomora, v jejím nitru se probouzely i nějaké střípky pozitivních pocitů. Střípky naděje. Třeba to přežije. Nebo Pán Zla použije nitrozpyt a zjistí, že ona netuší vůbec nic. Mohlo by to znamenat rychlou a bezbolestnou smrt. To nebyla špatná představa. A když už nic jiného, potká se s ním. S ním osobně. Byl pro ni jednou velkou neznámou, přemýšlela nad ním a přes všechno zlo, které napáchal, ji vždycky tak nějak akademicky zajímalo, jaký doopravdy je. Jako by setkání s ním bylo vyzkoušení nějakého nebezpečného lektvaru. Měla možnost zjistit, jak Pán Zla funguje na vlastní kůži.
Byla už úplná tma, když kočár konečně zastavil. Prošedivělý muž jen suše poručil: “Ven!” a ona se zvedla. Ruce měla svázané, takže se nemohla ani pořádně přidržet, když sestupovala po schůdkách. Z posledního upadla a zabořila se do sněhu. Muž ji s nevrlým zachrčením surově zvedl. Nestačila se rozhlédnout, stála tváří v tvář podsadité ženě s krátkými vlasy. Ta jí mířila hůlkou přímo na prsa.
“Všechno v pořádku?” zeptala se žena drsným hlasem a muž přikývl. “Dám si skleničku a vyrazím zpátky. Veselý Vánoce,” dodal s úšklebkem.
Žena se ironicky ušklíbla a udělala na Kate gesto, aby se pohnula. Ta se nezmohla na protesty. Měla na sobě roztrhané vězeňské oblečení, ve kterém ji začínalo mrznout úplně všechno. Otočila se směrem k cestě a pomalu se rozešla, když jí konečně došlo, kde se nachází. Byli na samém okraji vesnice, takže nebyly vidět žádné obchody a jejich osvícené výlohy. Ale touto cestou šla snad stokrát.
Byli v Prasinkách.
Zastavila se a žena do ní šťouchla hůlkou.
“Tak co je, co je?” zavrčela.
Kate chvíli mlčela a udělala pár dalších kroků. Byla z toho zjištění tak překvapená, že se nezmohla na slovo. Ale čím víc se vzdalovali od vesnice, tím jistější si byla.
“Vedete mě do Bradavic?” zeptala se udiveně.
“Ty budeš génius,” odfrkla si čarodějka.
“Proč…?” zeptala se Kate.
“Máme tě držet pod dohledem, ředitel si to vyžádal.”
Její mysl okamžitě putovala k Brumbálovi. Pak jí došlo, že ten je mrtvý. Bradavice jistě ovládli smrtijedi.
“Takže Pán Zla je ředitel?” odtušila tiše.
Žena se drsně rozesmála. “No jistě, ten má tak náladu na ty malý fakany.”
“Tak kdo…?”
“Severus Snape.”
Kate se šokem znovu zastavila a ucítila bodnutí hůlky mezi lopatkami.
“Co se furt zastavuješ, ty malá čubko?” dloubla ji čarodějka hůlkou ještě jednou a o poznání bolestivěji.
A jí se na tváři objevily slzy, které začaly mrznout. Nebylo to bolestí, nebo alespoň ne fyzickou. Čím víc se přibližoval monumentální hrad s množstvím věží a hlásek, tím víc na ni to jméno zase dopadalo jako veliký balvan. Chvíli si přála být zpátky v Azkabanu.
Takže Severus Snape přece jenom bude její konec.
Žádné komentáře:
Okomentovat