Existují lidé, kteří odmítají být smutní. Jako by smutek byla emoce, která v jejich repertoáru emocí nemá co dělat. Všechno ostatní je v pořádku, včetně třeba vzteku nebo dokonce agrese, ale smutek ne, ten se nenosí. Kate ale měla pocit, že všechny emoce by měly mít své místo a že pokud si tím stádiem neprojde a třeba si nebude vyčítat “všechno zlo světa”, jak trefně poznamenala Katleen, nebude schopná se skutečně posunout dál. Ale už měla za sebou víc než měsíc truchlení. Ne truchlení v pravém slova smyslu, byl to spíš měsíc výčitek a sebelítosti, ale věděla, že čas opravdu už nadešel.
Slíbila Katleen, že se vrátí do práce a svůj slib chtěla dodržet. Spálením dopisů odstartovala proces návratu do vlastního života, života bez Severuse Snapea. Zbytek týdne dávala do pořádku dům, aby nevypadal, jako že v něm léta nikdo nebydlel. Při práci si kromě zašlé špíny čistila také hlavu. Večer padala do postele zničená, ale vždycky o píď spokojenější. Kdyby ji jen v noci nepronásledovaly noční můry, mohla by ráno pokračovat tam, kde večer skončila a nezačínat s čištěním mysli téměř nanovo. Ve snech se každou noc vracela zpátky k Severusovi.
Ke konci týdne vypadal dům příjemně zabydleně a Kate při pohledu do zrcadla seznala, že její propadlé tváře nebo kruhy pod očima sice po pár dnech ještě nezmizely, ale že její vzhled stejně nikdy nebyl vrcholnou ukázkou zdravého člověka, takže bude stačit ta trocha barvy, která se jí vrátila do tváří. Kromě toho bude nejvíc času trávit dole v laboratořích a její vzezření bude sotva někoho zajímat. Vrátila se z koupelny do obývacího pokoje a na stole našla důstojně vypadající sovu, která natahovala pařát s dopisem. Kate si ho převzala a hned spatřila pečeť se symbolem Ministerstva kouzel.
“Vážená slečno Littletonová,
dostavte se v pondělí 24. srpna v 7:00 hodin k pohovoru ve věci doložení Vašeho původu před nově ustanovenou komisi pro registraci kouzelníků a čarodějek z mudlovských rodin.
Kate pozvedla obočí. Ve věci doložení Vašeho původu…? Sedla si a přečetla si dopis ještě párkrát, volnou rukou při tom ťukala do stolu. Věděla, že v mudlovském světě by to mohlo znamenat tak maximálně ukázat rodný list, ale jestli to znamená to samé v kouzelnickém světě, to netušila. Každopádně byla dvojí krve, její otec chodil do Bradavic a určitě tam o něm budou záznamy. Že by se jí ale chtělo chodit na zkorumpované ministerstvo a znovu se vidět s profesorkou Umbridgeovou, to se tedy rozhodně říct nedalo. Ale třeba sama Dolores přítomná nebude.
Slíbila Katleen, že se vrátí do práce a hodlala svůj slib dodržet. Nějaké doložení původu přece nemůže trvat celý den…
V pondělí tedy stála značně nervózní před londýnskými toaletami, kde byl, podle instrukcí, aktuální vstup na Ministerstvo kouzel. Jako už mnohokrát ve svém životě, i tentokrát slyšela v hlavě ten starý známý ironický hlásek, který ji označoval za blázna, když si stoupala do záchodové mísy a sáhla po splachovadle. Zakroutila sama nad sebou hlavou. Ministerstvo kouzel je v hajzlu. Jak příznačné.
Zatáhla za řetízek a v příštím okamžiku se už řítila po krátké skluzavce a propadla krbovým otvorem do veliké haly. Nečekala, co se stane, takže se jak dlouhá tak široká rozplácla na zemi. Rychle vstala a oklepala se, aby nepůsobila jako úplná nešika - nebo aby ji alespoň vidělo co nejméně lidí. Nikdo si jí ale nevšímal. Rozhlédla se. Kolem spěchali kouzelníci a čarodějky a všudy byl cítit takový zvláštní chlad. Jak ze stěn, kolem kterých procházela dál ke středu haly, tak z výrazů a očí ostatních lidí. Zastavila se uprostřed, protože její zrak zaujala obrovitá socha z černého kamene. Představovala čarodějku a kouzelníka v nadživotní velikosti, jak sedí na ozdobně vyřezávaných trůnech a shlížejí na procházející dav. Dole na podstavci byl nápis: V KOUZLECH JE SÍLA. Socha působila… hrůzostrašně a Kate nějakou dobu pozorovala rysy ve tvářích obou postav. Byly panovačné, chladné, rádoby důstojné. Prošla okolo sochy dál a spatřila, že trůny, na kterých postavy sedí, jsou z nahých lidských těl s ošklivými obličeji. Kate nakrčila nos. Tohle bylo odporné. Kdo mají ti lidé být? Mudlové?
Odvrátila od sochy zrak a otřásla se. Cítila, že má husí kůži. Musí se rychle dostat k tomu pohovoru a vypadnout, tohle bylo tak nepříjemné a depresivní místo, že tu nehodlala strávit ani minutu navíc. Znovu se rozhlédla kolem sebe a pokusila se ignorovat vykulené tváře nahých postav na sousoší.
Uviděla zlatou bránu a za ní výtahy, váhavě tedy zamířila k nim. Na půlce cesty ale zahlédla vlevo stůl a nad ním nápis REGISTRACE ČARODĚJŮ Z MUDLOVSKÝCH RODIN. Váhavě přistoupila blíž.
“Jméno?” zavrčel kouzelník v depresivní ministerské uniformě, který seděl za stolem.
“Ehm… dobrý den, jsem tu správně na…?” začala Kate tázavě, ale byla přerušena kouzelníkovou zdviženou pravicí.
“Jméno?”
“Kate Littletonová,” odpověděla.
“Katherine Littletonová?” zeptal se muž zamračeně.
“Ano,” pípla. “Pardon.”
“Hůlku.”
Kate pozvedla obočí. “Mám vám…?”
“Hůlku!” přikázal kouzelník znovu, rázněji.
Vyndala tedy hůlku a podala mu ji do napřažené ruky. Čekala, že se na ni podívá a vrátí ji, ale po chvíli postávání k ní tázavě zvedl zrak.
“Co tu ještě děláte?”
“No, já…”
“Výtahem. Soudní síň.”
“A moje hůlka?”
“Po doložení původu.”
“Ale…”
Odmávl ji rukou jako nějaký dotěrný hmyz. Chviličku se na něj ještě dívala, ale pak se otočila a nejistě zamířila k výtahům. Strávila několik let, kdy u sebe hůlku téměř nenosila. Ale to bylo v době, kdy měla pocit, že je bezpečno. Od té doby, co se před rokem oznámil návrat Pána zla, už ji měla za bdělého stavu stále při sobě. A v tomhle prostředí si bez hůlky připadala jako nahá. Přidala do kroku a do výtahu vlezla v doprovodu několika zaměstnanců ministerstva. Znovu ujistila sama sebe, že čím dřív bude mít to slyšení za sebou, tím dřív vypadne. A tím dřív bude mít hůlku zase u sebe.
Z výtahu vyšla do kamenného podzemního tunelu, kde plápolaly pochodně. Maličko jí připomněl sklepení v Bradavicích, ale tady byl mnohem větší chlad. Vyrazila chodbou kupředu a sešla po schodišti, věřila, že jde správně, protože jinde byly jen samé zavřené dveře. Ani si nevšimla, že chlad se stupňoval, až do chvíle, kdy měla pocit, že jí někdo studenou rukou uchopil srdce. Byl to tak strašně nepříjemný pocit, který nedokázala setřást a ani identifikovat, že se skoro zastavila. Měla chuť se otočit a utéct pryč, ale to už teď sotva šlo. Na spodním konci schodiště zabočila vpravo a pak je zahlédla. Muže v černých pláštích, od kterých chtěla odvrátit zrak, ale nemohla. To od nich chtěla utéct, oni byli zdroj toho chladu. Trvalo jí dlouhou chvíli, než si uvědomila, že to nejsou žádní muži. Tohle byli mozkomorové.
Na lavicích podél stěn sedělo pár čarodějek a kouzelníků. Všichni se třásli zimou nebo strachy. Jí se také začala podlamovat kolena, tak došla k nejbližší lavici a sedla si na ni, oči rozšířené. Hrudník se jí svíral čím dál víc, naplňovala ho bezbřehá hrůza a děs. Věděla, že tohle dělají mozkomorové, ale neměla jak s tím bojovat. Nebyla schopná vysvětlit svému mozku, že se nic neděje, když její primární instinkt byl křičet strachy. Vydala ze sebe tiché zakňourání a podívala se na hodinky. Měla ještě chvíli času, ale byla si jistá, že by ji nenechali odejít. Schoulila se proto na lavici jak nejvíc mohla a dala si hlavu do dlaní.
Po chvilce, která jí ale připadala jako věčnost, se dveře po levé straně chodby otevřely a objevili se další dva mozkomorové, napůl vedli a napůl vlekli muže, který tiše pofňukával. Zmizeli v chodbě a do soudní síně byla zavolána starší žena v cestovním kabátě, který si držela těsně u těla. Kate chápala proč, ale pochybovala, že by jí od zimy nějak pomohl. Znovu si vložila hlavu do dlaní a tiše čekala.
Před ní do místnosti vešli ještě další dva lidé. Ten, kdo odcházel, byl vždy v doprovodu mozkomorů, kteří se později vraceli o samotě nebo přivlekli někoho nového. Kate by za normálních okolností asi cítila vděčnost, že ona cestu sem zvládla bez jejich přítomnosti, ale pozitivní pocity nebyly něco, co se dá vedle mozkomorů cítit. Měla pocit, že to nikdy neskončí, že tady v té chodbě bude sedět věčně. Konečně se ze síně ozvalo:
“Katherine Littletonová!”
Zvedla se a prošla dveřmi. Soudní síň byla menší kruhová místnost, která působila klaustrofobním dojmem. Kolem dokola postávali mozkomorové, uprostřed bylo kamenné křeslo s řetězy. Nahoru před křeslem se tyčila tribuna, kde seděli tři lidé. Uprostřed byla Dolores Umbridgeová, malá podsaditá žena připomínající ropuchu. Po její pravé ruce seděla starší prošedivělá čarodějka a vlevo světlovlasý kouzelník, ani jednoho z nich Kate neznala. Čarodějka měla v rukou brk a před sebou lejstra. Před samotnou dolores se procházelo bílé koťátko - Kate chvíli trvalo, než pochopila, že to bude zřejmě patron, který odráží účinky mozkomora a komisi tím chrání.
“Dobrý den,” pozdravila Kate váhavě. Koneckonců Umbridgeová ji znala a alespoň kdysi o ní měla docela vysoké mínění.
“Posaďte se,” řekla Umbridgeová svým heboučkým hláskem, který připomínal hlas malé holčičky. Kate udělala, co se po ní chtělo.
“Jste Katherine Littletonová?” zeptala se Umbridgeová.
“Ano,” přikývla Kate a pokusila se zastavit roztřesené ruce.
“Dcera mudlovské ženy Patricie Littletonové?”
Znovu kývla.
“A váš otec byl…?”
“Richard Austen,” pípla.
“Nahlas!”
“Richard Austen,” pokusila se zvýšit hlas. “Kouzelník.”
“O něm nemáme žádné záznamy.”
“Chodil do Bradavic,” řekla a pokusila se na křesle napřímit. “Patřil do Zmijozelu, stejně jako můj bratr Nathan.”
“I kdybychom dohledali existenci toho muže, nemáme doklad, že s vámi má cokoliv společného.”
“Já mám… rodný list,” řekla s malým zaváháním. Mrazilo ji čím dál víc. Sáhla do kapsy hábitu a vyndala složený kus papíru. Umbridgeová pokynula hůlce a dokument jí přistál v ruce. Ke Kateině hrůze ho však po chvilce zkoumání zapálila a nechala shořet. Možná to byl výplod její choré mysli, ale z výrazu Umbridgeové se jí zdálo, že z toho má žena nějaké zvrácené potěšení.
“Mudlovské nesmysly nás nezajímají, to lze vyčarovat během vteřiny. Kde tvrdíte, že váš otec je?”
“To… nevím,” vykoktala Kate, oči ještě upřené na místo, kde dohořívaly plamínky z jejího jediného důkazu o kouzelnickém původu. “Někde… v Americe.”
“Někde v Americe,” zopakovala Umbridgeová ještě medovějším hlasem než před chvílí.
Kate se začal zvedat žaludek. Chápala, že jí nikdo nevěří. A nemá, jak to změnit. “No… ano,” řekla tiše.
“U vstupu na ministerstvo vám byla odebrána hůlka,” zašveholila žena. “Devět a půl palce dlouhá, z ořechového dřeva a s jádrem z jednorožčí žíně. Souhlasí ten popis?”
Znovu jen přikývla.
“Komu jste tuto hůlku sebrala, slečno Littletonová?”
“Se… sebrala?” vysoukala ze sebe Kate. “Nikomu jsem ji nesebrala, koupila jsem ji na Příčné ulici.”
“To jistě ne,” řekla Umbridgeová. “Máte mudlovské rodiče a krmíte nás tu historkami o kouzelnickém otci, který ani nemá vaše příjmení. Navíc samozřejmě tvrdíte, že jeho kolej byla Zmijozel. Nemyslíte si, doufám, že je to poprvé, kdy tu podobné výmysly slyšíme?”
Kate se zoufale rozhlédla. “Ale já mluvím pravdu!”
Umbridgeová se nechutně usmála, ukázala tak řadu svých podivně špičatých a až nepřirozeně rovných zubů.
“Samozřejmě,” pravila úlisně. “Pravdu, kterou vám ale nemá kdo dokázat, že? Váš otec, i kdyby byl kouzelník, je na to příliš daleko, že? A vy nevíte, kde přesně přebývá, že? Myslím, že máme jasno. Odveďte ji.” Mávla na mozkomory a ti se začali děsivě přibližovat.
Odvést ji? Cože? Kam?
“Ale paní profesorko!” vykřikla zoufale a pokusila se vstát. “Já vám nelžu! Vždyť vy mě přece znáte, pracovala jsem pro vás! Dejte mi šanci…”
“Chovejte se slušně, slečno Littletonová,” řekla Ubridgeová s ledovým klidem. “Mozkomorové jsou připraveni ukončit vaše trápení okamžitě, když se nezklidníte.”
Ukončit moje trápení…?
Jak se k ní přibližovaly postavy v černých pláštích, dělalo jí čím dál větší problémy se nadechnout. Ještě jednou se podívala do očí Umbridgeové, ve kterých byl stále ten výraz zvráceného uspokojení. Chtěla něco namítnout, chtěla se ještě ozvat, tohle přece nešlo… kam ji vedou? Ona nebyla mudlovského původu, byla čarodějka. Měla otce kouzelníka! Kam… kam ji chtějí dát? Co tam… jak dlouho…?
Když po ní sáhly strupaté ruce dvou mozkomorů, její mozek už přestal fungovat úplně. Rozšířenýma očima sledovala skoro jako v noční můře, že ji ruce chytily a zatáhly. Podvolila se, nic jiného nešlo. Napůl v mrákotách se nechala odtáhnout pryč. Dveřmi ven a chodbou dál a dál, netušila kam. Brzy ji obklopila úplná temnota, mrazivý chlad a ona ztratila vědomí.
S přáním příjemného dne,
Dolores Jane Umbridgeová,
první náměstkyně ministra kouzel
předsedkyně komise pro registraci
čarodějů z mudlovských rodin.”
Kate pozvedla obočí. Ve věci doložení Vašeho původu…? Sedla si a přečetla si dopis ještě párkrát, volnou rukou při tom ťukala do stolu. Věděla, že v mudlovském světě by to mohlo znamenat tak maximálně ukázat rodný list, ale jestli to znamená to samé v kouzelnickém světě, to netušila. Každopádně byla dvojí krve, její otec chodil do Bradavic a určitě tam o něm budou záznamy. Že by se jí ale chtělo chodit na zkorumpované ministerstvo a znovu se vidět s profesorkou Umbridgeovou, to se tedy rozhodně říct nedalo. Ale třeba sama Dolores přítomná nebude.
Slíbila Katleen, že se vrátí do práce a hodlala svůj slib dodržet. Nějaké doložení původu přece nemůže trvat celý den…
V pondělí tedy stála značně nervózní před londýnskými toaletami, kde byl, podle instrukcí, aktuální vstup na Ministerstvo kouzel. Jako už mnohokrát ve svém životě, i tentokrát slyšela v hlavě ten starý známý ironický hlásek, který ji označoval za blázna, když si stoupala do záchodové mísy a sáhla po splachovadle. Zakroutila sama nad sebou hlavou. Ministerstvo kouzel je v hajzlu. Jak příznačné.
Zatáhla za řetízek a v příštím okamžiku se už řítila po krátké skluzavce a propadla krbovým otvorem do veliké haly. Nečekala, co se stane, takže se jak dlouhá tak široká rozplácla na zemi. Rychle vstala a oklepala se, aby nepůsobila jako úplná nešika - nebo aby ji alespoň vidělo co nejméně lidí. Nikdo si jí ale nevšímal. Rozhlédla se. Kolem spěchali kouzelníci a čarodějky a všudy byl cítit takový zvláštní chlad. Jak ze stěn, kolem kterých procházela dál ke středu haly, tak z výrazů a očí ostatních lidí. Zastavila se uprostřed, protože její zrak zaujala obrovitá socha z černého kamene. Představovala čarodějku a kouzelníka v nadživotní velikosti, jak sedí na ozdobně vyřezávaných trůnech a shlížejí na procházející dav. Dole na podstavci byl nápis: V KOUZLECH JE SÍLA. Socha působila… hrůzostrašně a Kate nějakou dobu pozorovala rysy ve tvářích obou postav. Byly panovačné, chladné, rádoby důstojné. Prošla okolo sochy dál a spatřila, že trůny, na kterých postavy sedí, jsou z nahých lidských těl s ošklivými obličeji. Kate nakrčila nos. Tohle bylo odporné. Kdo mají ti lidé být? Mudlové?
Odvrátila od sochy zrak a otřásla se. Cítila, že má husí kůži. Musí se rychle dostat k tomu pohovoru a vypadnout, tohle bylo tak nepříjemné a depresivní místo, že tu nehodlala strávit ani minutu navíc. Znovu se rozhlédla kolem sebe a pokusila se ignorovat vykulené tváře nahých postav na sousoší.
Uviděla zlatou bránu a za ní výtahy, váhavě tedy zamířila k nim. Na půlce cesty ale zahlédla vlevo stůl a nad ním nápis REGISTRACE ČARODĚJŮ Z MUDLOVSKÝCH RODIN. Váhavě přistoupila blíž.
“Jméno?” zavrčel kouzelník v depresivní ministerské uniformě, který seděl za stolem.
“Ehm… dobrý den, jsem tu správně na…?” začala Kate tázavě, ale byla přerušena kouzelníkovou zdviženou pravicí.
“Jméno?”
“Kate Littletonová,” odpověděla.
“Katherine Littletonová?” zeptal se muž zamračeně.
“Ano,” pípla. “Pardon.”
“Hůlku.”
Kate pozvedla obočí. “Mám vám…?”
“Hůlku!” přikázal kouzelník znovu, rázněji.
Vyndala tedy hůlku a podala mu ji do napřažené ruky. Čekala, že se na ni podívá a vrátí ji, ale po chvíli postávání k ní tázavě zvedl zrak.
“Co tu ještě děláte?”
“No, já…”
“Výtahem. Soudní síň.”
“A moje hůlka?”
“Po doložení původu.”
“Ale…”
Odmávl ji rukou jako nějaký dotěrný hmyz. Chviličku se na něj ještě dívala, ale pak se otočila a nejistě zamířila k výtahům. Strávila několik let, kdy u sebe hůlku téměř nenosila. Ale to bylo v době, kdy měla pocit, že je bezpečno. Od té doby, co se před rokem oznámil návrat Pána zla, už ji měla za bdělého stavu stále při sobě. A v tomhle prostředí si bez hůlky připadala jako nahá. Přidala do kroku a do výtahu vlezla v doprovodu několika zaměstnanců ministerstva. Znovu ujistila sama sebe, že čím dřív bude mít to slyšení za sebou, tím dřív vypadne. A tím dřív bude mít hůlku zase u sebe.
Z výtahu vyšla do kamenného podzemního tunelu, kde plápolaly pochodně. Maličko jí připomněl sklepení v Bradavicích, ale tady byl mnohem větší chlad. Vyrazila chodbou kupředu a sešla po schodišti, věřila, že jde správně, protože jinde byly jen samé zavřené dveře. Ani si nevšimla, že chlad se stupňoval, až do chvíle, kdy měla pocit, že jí někdo studenou rukou uchopil srdce. Byl to tak strašně nepříjemný pocit, který nedokázala setřást a ani identifikovat, že se skoro zastavila. Měla chuť se otočit a utéct pryč, ale to už teď sotva šlo. Na spodním konci schodiště zabočila vpravo a pak je zahlédla. Muže v černých pláštích, od kterých chtěla odvrátit zrak, ale nemohla. To od nich chtěla utéct, oni byli zdroj toho chladu. Trvalo jí dlouhou chvíli, než si uvědomila, že to nejsou žádní muži. Tohle byli mozkomorové.
Na lavicích podél stěn sedělo pár čarodějek a kouzelníků. Všichni se třásli zimou nebo strachy. Jí se také začala podlamovat kolena, tak došla k nejbližší lavici a sedla si na ni, oči rozšířené. Hrudník se jí svíral čím dál víc, naplňovala ho bezbřehá hrůza a děs. Věděla, že tohle dělají mozkomorové, ale neměla jak s tím bojovat. Nebyla schopná vysvětlit svému mozku, že se nic neděje, když její primární instinkt byl křičet strachy. Vydala ze sebe tiché zakňourání a podívala se na hodinky. Měla ještě chvíli času, ale byla si jistá, že by ji nenechali odejít. Schoulila se proto na lavici jak nejvíc mohla a dala si hlavu do dlaní.
Po chvilce, která jí ale připadala jako věčnost, se dveře po levé straně chodby otevřely a objevili se další dva mozkomorové, napůl vedli a napůl vlekli muže, který tiše pofňukával. Zmizeli v chodbě a do soudní síně byla zavolána starší žena v cestovním kabátě, který si držela těsně u těla. Kate chápala proč, ale pochybovala, že by jí od zimy nějak pomohl. Znovu si vložila hlavu do dlaní a tiše čekala.
Před ní do místnosti vešli ještě další dva lidé. Ten, kdo odcházel, byl vždy v doprovodu mozkomorů, kteří se později vraceli o samotě nebo přivlekli někoho nového. Kate by za normálních okolností asi cítila vděčnost, že ona cestu sem zvládla bez jejich přítomnosti, ale pozitivní pocity nebyly něco, co se dá vedle mozkomorů cítit. Měla pocit, že to nikdy neskončí, že tady v té chodbě bude sedět věčně. Konečně se ze síně ozvalo:
“Katherine Littletonová!”
Zvedla se a prošla dveřmi. Soudní síň byla menší kruhová místnost, která působila klaustrofobním dojmem. Kolem dokola postávali mozkomorové, uprostřed bylo kamenné křeslo s řetězy. Nahoru před křeslem se tyčila tribuna, kde seděli tři lidé. Uprostřed byla Dolores Umbridgeová, malá podsaditá žena připomínající ropuchu. Po její pravé ruce seděla starší prošedivělá čarodějka a vlevo světlovlasý kouzelník, ani jednoho z nich Kate neznala. Čarodějka měla v rukou brk a před sebou lejstra. Před samotnou dolores se procházelo bílé koťátko - Kate chvíli trvalo, než pochopila, že to bude zřejmě patron, který odráží účinky mozkomora a komisi tím chrání.
“Dobrý den,” pozdravila Kate váhavě. Koneckonců Umbridgeová ji znala a alespoň kdysi o ní měla docela vysoké mínění.
“Posaďte se,” řekla Umbridgeová svým heboučkým hláskem, který připomínal hlas malé holčičky. Kate udělala, co se po ní chtělo.
“Jste Katherine Littletonová?” zeptala se Umbridgeová.
“Ano,” přikývla Kate a pokusila se zastavit roztřesené ruce.
“Dcera mudlovské ženy Patricie Littletonové?”
Znovu kývla.
“A váš otec byl…?”
“Richard Austen,” pípla.
“Nahlas!”
“Richard Austen,” pokusila se zvýšit hlas. “Kouzelník.”
“O něm nemáme žádné záznamy.”
“Chodil do Bradavic,” řekla a pokusila se na křesle napřímit. “Patřil do Zmijozelu, stejně jako můj bratr Nathan.”
“I kdybychom dohledali existenci toho muže, nemáme doklad, že s vámi má cokoliv společného.”
“Já mám… rodný list,” řekla s malým zaváháním. Mrazilo ji čím dál víc. Sáhla do kapsy hábitu a vyndala složený kus papíru. Umbridgeová pokynula hůlce a dokument jí přistál v ruce. Ke Kateině hrůze ho však po chvilce zkoumání zapálila a nechala shořet. Možná to byl výplod její choré mysli, ale z výrazu Umbridgeové se jí zdálo, že z toho má žena nějaké zvrácené potěšení.
“Mudlovské nesmysly nás nezajímají, to lze vyčarovat během vteřiny. Kde tvrdíte, že váš otec je?”
“To… nevím,” vykoktala Kate, oči ještě upřené na místo, kde dohořívaly plamínky z jejího jediného důkazu o kouzelnickém původu. “Někde… v Americe.”
“Někde v Americe,” zopakovala Umbridgeová ještě medovějším hlasem než před chvílí.
Kate se začal zvedat žaludek. Chápala, že jí nikdo nevěří. A nemá, jak to změnit. “No… ano,” řekla tiše.
“U vstupu na ministerstvo vám byla odebrána hůlka,” zašveholila žena. “Devět a půl palce dlouhá, z ořechového dřeva a s jádrem z jednorožčí žíně. Souhlasí ten popis?”
Znovu jen přikývla.
“Komu jste tuto hůlku sebrala, slečno Littletonová?”
“Se… sebrala?” vysoukala ze sebe Kate. “Nikomu jsem ji nesebrala, koupila jsem ji na Příčné ulici.”
“To jistě ne,” řekla Umbridgeová. “Máte mudlovské rodiče a krmíte nás tu historkami o kouzelnickém otci, který ani nemá vaše příjmení. Navíc samozřejmě tvrdíte, že jeho kolej byla Zmijozel. Nemyslíte si, doufám, že je to poprvé, kdy tu podobné výmysly slyšíme?”
Kate se zoufale rozhlédla. “Ale já mluvím pravdu!”
Umbridgeová se nechutně usmála, ukázala tak řadu svých podivně špičatých a až nepřirozeně rovných zubů.
“Samozřejmě,” pravila úlisně. “Pravdu, kterou vám ale nemá kdo dokázat, že? Váš otec, i kdyby byl kouzelník, je na to příliš daleko, že? A vy nevíte, kde přesně přebývá, že? Myslím, že máme jasno. Odveďte ji.” Mávla na mozkomory a ti se začali děsivě přibližovat.
Odvést ji? Cože? Kam?
“Ale paní profesorko!” vykřikla zoufale a pokusila se vstát. “Já vám nelžu! Vždyť vy mě přece znáte, pracovala jsem pro vás! Dejte mi šanci…”
“Chovejte se slušně, slečno Littletonová,” řekla Ubridgeová s ledovým klidem. “Mozkomorové jsou připraveni ukončit vaše trápení okamžitě, když se nezklidníte.”
Ukončit moje trápení…?
Jak se k ní přibližovaly postavy v černých pláštích, dělalo jí čím dál větší problémy se nadechnout. Ještě jednou se podívala do očí Umbridgeové, ve kterých byl stále ten výraz zvráceného uspokojení. Chtěla něco namítnout, chtěla se ještě ozvat, tohle přece nešlo… kam ji vedou? Ona nebyla mudlovského původu, byla čarodějka. Měla otce kouzelníka! Kam… kam ji chtějí dát? Co tam… jak dlouho…?
Když po ní sáhly strupaté ruce dvou mozkomorů, její mozek už přestal fungovat úplně. Rozšířenýma očima sledovala skoro jako v noční můře, že ji ruce chytily a zatáhly. Podvolila se, nic jiného nešlo. Napůl v mrákotách se nechala odtáhnout pryč. Dveřmi ven a chodbou dál a dál, netušila kam. Brzy ji obklopila úplná temnota, mrazivý chlad a ona ztratila vědomí.
Žádné komentáře:
Okomentovat