Severus Snape
Severus Snape
Kate to jméno dunělo v hlavě jako nějaká podivná ozvěna.
Brumbál je mrtvý. Zabil ho jeden z učitelů. Severus Snape.
Místnost byla tichá, už bylo řečeno všechno - nebo byl strach vyslovit něco dalšího. Několik párů očí na Kate ještě chvíli setrvávalo, pak si lékouzelníci začali hledět svého. Někdo odešel a někdo přišel. Ona se nějakou chvíli ani nepohnula, protože měla pocit, že je zatížená jakousi obří kovadlinou. Obří černou kovadlinou viny.
Ležela vedle něj nahá. Probudil ji tehdy z noční můry, ve které zabíjela pro Lorda Voldemorta. Vyslovila otázku, jestli je s ním on ve spojení.
“Kdybych ho viděl, byl bych mrtvý.”
Lhář. Vrah.
Severus Snape.
Katleen vstala a přišla ke Kate. Chvíli na sebe hleděly beze slova, v Katleeniných očích se stále leskly slzy. Kate se trhaně nadechla.
“Omlouvám se,” řekla kamarádce tiše.
“Není to tvoje vina,” zašeptala Kat.
Tak proč to cítí tak, jako by to její vina byla?
Těžký pocit na její hrudi se začal měnit ve strach. V paniku. V jedné vteřině si uvědomila, že tohle nedokáže. Že musí pryč. Že tomu nemůže čelit s lékouzelníky a hlavně s Katleen nablízku. Bylo to příliš těžké.
Sáhla pro hůlku a dřív, než jí kamarádka stihla říct další slovo, přemístila se pryč. Ale co teď? Chvíli chodila obývákem svého domu a brala do rukou věci, koukala se kolem sebe, ale ve skutečnosti nezaostřila na nic. Její mozek odmítal spolupracovat, její myšlenky tvořily v hlavě jen nějaký podivný pelmel, nedokázala si je v hlavě pospojovat tak, aby měly nějaký význam. A každou další myšlenku ihned překryla nějaká jiná.
On byl ve skutečnosti dobrý.
Byl to smrtijed.
Pomáhal Brumbálovi.
Zabil Brumbála.
Všichni mu věřili.
Všichni ho podezřívali.
Ona s ním měla vztah.
On dělá pro Pána Zla.
Co bude teď? Nedovedla si představit, jak může jít svět dál po smrti někoho takového, jako je Albus Brumbál. Nevěděla, co to znamená. Měla pocit, že tady to končí. Všechno. A že ona je toho konce součástí. Že je možná jednou z jeho příčin. Obdivovala Severuse, cítila k němu něco, co k nikomu jinému. Udělala by pro něj… cokoliv. A jistě by mohla ulevit svému svědomí a tvrdit sama sobě, že žádný z jeho skutečných záměrů přece neznala, ale to by bylo jen lhaní do vlastní kapsy. Jedním z důvodů, proč jí vždycky imponoval, bylo jeho spojení s černou magií. Možná si myslela, že je to minulost, že on už nadobro pracuje pro Brumbála, ale… existoval důvod, proč Kate nemusela hádat dvakrát.
Že ho zabil on…
Severus Snape.
Chodila místností několik hodin, než její zesláblé nohy odmítly spolupracovat. Sedla si do křesla, lokty opřené o kolena, hlavu v dlaních. Dávno se setmělo a dávno se znovu rozednilo. Přilétla sova a na stůl upustila dnešní noviny. Ležely dlouhé hodiny netknuté, stejně jako ty předchozí. Ty, na které včera ve spěchu ani nepočkala, ty, ve kterých byla fotografie Albuse Brumbála. A Severuse Snapea.
Kate neusnula. Byla příliš vyděšená a příliš zklamaná. Hlavou jí stále vířily vzpomínky a myšlenky jedna přes druhou. Způsobovaly jí až fyzickou bolest. V hrudi jako by měla vypálenou díru. Ztratila Brumbála, člověka, který dával největší naději celému kouzelnickému společenství. A ztratila Severuse. Všechno, co mezi nimi bylo. Všechno, co se kdy stalo - zmizelo jako mávnutím hůlky. Nic z toho nebyla pravda, prožila většinu svého života ve lži.
***
Den před koncem školního roku se konal pohřeb. Bylo až kupodivu, že se škola nezavřela. Podle všeho bylo mnoho rodičů, kteří své děti odváželi hned další den po Brumbálově smrti ze strachu, co bude dál. Kate od toho dne s nikým nepromluvila, nikdo se jí ani nepokusil kontaktovat. Do práce se nevrátila. Byla vyděšená představou přijet do školy, kde chtěl být Albus Brumbál pochovaný, ale zároveň měla pocit, že je její povinností tam přijít. Přijít a omluvit se mu za všechno, co způsobila.
Rok a půl zpátky si myslela, že už se tam nikdy nevrátí a ani ve snu by ji nenapadlo, že přijede za podobných okolností. Přemístila se do Prasinek a došla pěšky k hradu, prohlížela si ho úplně jinýma očima. Byla najednou někdo úplně jiný, ne vyspělejší nebo moudřejší, právě naopak. Byla jako vyděšená malá holka.
Všude byli lidé, kteří se chtěli s Brumbálem naposledy rozloučit. Ona se držela stranou od toho obřího davu, který se sešel u školního jezera. Nechtěla, aby ji někdo poznal nebo aby na ni promluvil. V pravidelných řadách byly u břehu rozestavěny stovky židlí, na kterých seděli kouzelníci a čarodějky. Kate si všimla výčepního z hostince U Prasečí hlavy a s bolestivým bodnutím si uvědomila, že je to Albusův bratr. A že to byl on, kdo ji a Severuse tehdy obsluhoval. Byla to vzpomínka z jiného světa, jako by ani nepatřila jí…
Obr Hagrid přinesl Brumbálovo tělo zabalené v plášti z purpurového sametu posetého zlatými hvězdami. Položil ho na katafalk a šel si sednout na své místo. Dopředu se postavil jakýsi drobný muž v černém a začal mluvit o Brumbálovi, jeho životě, skutcích… Kate neslyšela moc a ani to, co slyšela, příliš nevnímala. Konečně jí začaly v očích pálit slzy. Nechala je stékat po tvářích a zatnula zuby.
Vybavila se jí vzpomínka na jejich poslední setkání. Podívala se k hlavní bráně, protože tam se odehrávalo. Bylo to po rozchodu jí a Jacka. Poté, co ji Jack požádal o ruku a krátce před tím, než se opět poddala Severusovi.
“Moje zkušenost mi říká, Kate, že lidé jako ty často hledají to nejlepší v druhých. Jenže při tom zapomínají na to, že je potřeba hledat to nejlepší také v sobě. Nemá smysl se zabývat tím, co jsme v životě udělali špatně, pokud můžou existovat dobré věci, ke kterým se chystáme.”
Vzpomněla si na ta slova tak jasně, jako by se jejich rozhovor odehrával včera. Jako by jí ho přinesl letní vítr, který vál od obřího jezera.
Dobré věci, ke kterým se chystáme…
Kdysi dávno věděla, co jeho slova znamenají. Kdysi dávno si myslela, že má Brumbál pravdu. Teď jí s dalším bolestivým vzlyknutím došlo, že neexistuje žádná dobrá věc, ke které se chystá. Že v ní nezůstala vůle dělat nic. S jeho smrtí skončilo veškeré dobro na světě.
***
Bylo jí sotva jedenáct let. Dopis z Bradavic dostala nejprve do rukou její matka a protože otec byl “ten kouzelník”, nezbývalo, než ho zavolat, aby přijel a všechno dceři vysvětlil.
Kate se s ním viděla jen párkrát, mohla by počet jejich setkání nejspíš spočítat na prstech jedné ruky. Její otec s dospělým bratrem žili už od dob první vlády Lorda Voldemorta v Americe a pořádali tam jakýsi odboj z dálky. Co přesně dělali, neměla Kate tušení. Jako malá se nezeptala a stejně by jí to možná nikdy nikdo neřekl, i kdyby to udělala.
Seděli tehdy všichni tři - Kate, její táta a bratr Nathan - u kuchyňského stolu a mluvili hodiny a hodiny. O kouzelnickém světě, o Bradavicích, o tom, že museli odjet a proč jí jako malé holčičce vůbec nic neřekli. Vyčítala jim to hodně - ne ani tolik pro ten šok, jako proto, že měla strach, kolik toho musí dohnat, aby se alespoň trochu rovnala ostatním kouzelníkům a čarodějkám. Neuspokojilo ji ani ujištění, že v Bradavicích bude jistě spousta dalších dětí, které jsou z mudlovských rodin. Ona přece z mudlovské rodiny nebyla! A přesto bude začínat od nuly.
Vyptávala se a vyptávala. Na všechno, co ji napadlo. Na kouzla a kouzelné tvory, na hůlky a kotlíky, na všechny bradavické předměty, na kouzelnické společenské události, na jídlo a pití. Na kentaury a domácí skřítky, na knížky, na kouzelnické oblečení. Na vlak do Bradavic. Na Pána Zla a na všechno, co prováděl. Nakonec se jejich řeč stočila ke čtyřem kolejím.
“Kam jste chodili vy?” zeptala se.
“Zmijozel,” odpověděli otec s Nathanem unisono.
“Oba?”
Přikývli.
“Nechodilo tam nejvíc těch, co se dali na stranu zla?”
Táta se hořce pousmál. “To se nás naštěstí netýká,” odpověděl.
“Ne že by se Smrtijedi nesnažili…” začal Nathan, ale střetl se s otcem pohledem a zmlknul.
Kate se všechny věci mísily v hlavě.
“Takže nejspíš budu taky ve Zmijozelu?” zeptala se se zájmem.
“Možná, ale záruku nemáš,” řekl otec. “Navíc prý odešel do důchodu ředitel koleje profesor Křiklan. Netuším, kdo…”
“Já vím, kdo je ředitel,” řekl tiše Nathan a lehce se zamračil. “Pamatuju si ho ze školy než jsme odjeli. Chodil o pár let výš.”
“Kdo to je?”
“Nebude se ti to líbit.”
“Tak kdo?”
“Severus Snape.”
Dostala před ním všechna varování už tehdy. Ale ona tak moc toužila všechno vědět a všechno poznat, že nejspíš neexistovalo nic moc, co by ji k němu nalákalo víc. Doptala se na podrobnosti a dostala je. Věděla o jeho smrtijedské historii. Věděla o znamení zla, které bylo tajným dorozumívacím systémem příslušníků Lorda Voldemorta. Sama si v archivech Denního věštce našla informace o procesech, které se vedly a ve kterých byl díky slovu Albuse Brumbála zproštěn všech obvinění. A od prvního dne ve škole, od první chvíle, kdy ho jasně rozpoznala mezi ostatními učiteli ve Velké síni, ji nepřestala dráždit zvědavost.
Tu ukojila možná až té noci, kdy spolu byli poprvé. Kdy měla konečně možnost znamení zla spatřit, kdy on sám promluvil o své minulosti. Kdy se všechno spojilo dohromady a ona s ním konečně doopravdy propojila svůj život. Bylo to tehdy jako najít nějaký chybějící kus jí samotné.
Co by jí asi otec s bratrem řekli teď?
***
V následujících týdnech ji nepřestal pronásledovat pocit viny a selhání. K Mungovi do práce se nevrátila. Byla zalezlá doma a jen sledovala v novinách, kam se kouzelnický svět řítí. Chtěla se k tomu nějak postavit, opravdu chtěla, ale netušila jak. Od Řádu žádnou zprávu nedostala, neměla ponětí, co ostatní dělají a měla nemilou předtuchu, že se aktuálně spíš schovávají a vymýšlejí, co dál. Ona také nebyla člen v pravém slova smyslu. Vždycky se držela stranou a Brumbál jí nikdy nedával žádné úkoly, které by byly byť jen maličko nebezpečné, taková byla dohoda. Proto ji asi nikdo nekontaktoval, dodržovali postupy tak, jak byly dané dřív.
Z novinových článků mohla docela dobře hádat, co se vlastně děje. Že si Lord Voldemort podmanil ministerstvo kouzel a s ním i Denního věštce poznala několik týdnů po Brumbálově pohřbu. Z ničeho nic se objevila informace, že ministr kouzel Rufus Brousek odešel a nahradil ho ve funkci jakýsi Pius Břichnáč. O pár dní později našla na titulní straně velkou fotografii Harryho Pottera, titulek hlásal: Hledán za účelem výslechu ve věci úmrtí Albuse Brumbála. V tom stejném výtisku se objevila také informace o Registru čarodějů z mudlovských rodin. To nebyla náhoda.
Alespoň, že Harry Potter pořád žije… napadalo ji běžně. Kdyby zemřel, jistě by se o tom vědělo. Kde tou dobou byl, to byla ale záhada očividně úplně pro všechny, včetně Pána Zla.
Vzhledem k tomu, že Kate prakticky neopouštěla obývací pokoj, dům začal pustnout. Venku přerůstala tráva, uvnitř se usazoval prach, působilo to, jako by tu už dlouho nikdo nežil. Kate seděla v křesle a zírala do prázdna, když se krb rozsvítil jasně zelenými plameny a dovnitř vpadla Katleen.
“Kate?” zavolala hlasitě, jako by chtěla vzbudit celý dům.
“Já jsem tady,” řekla tiše a bez změny výrazu sledovala kamarádčino leknutí.
“Díky bohu!” vykřikla Katleen a když si její oči přivykly šeru, prohlédla si Kate od hlavy až k patě. Pak dodala: “Jsi v pořádku?”
“Vypadám, že jsem v pořádku?” odpověděla ona otázkou a ušklíbla se.
Kat se zhluboka nadechla. Přistoupila blíž a usadila se do vedlejšího křesla. Kate si všimla, že bříško se jí za ten měsíc, co se neviděly, stihlo pořádně zakulatit.
“To tady takhle sedíš od té doby, co… co…?” nechala otázku nedokončenou.
“Od Brumbálova pohřbu,” přikývla Kate.
“Byla jsi tam?”
Znovu kývla.
“Jaké to bylo?”
“Bylo to… hezký. Tak hezký, jak jen pohřeb může být. Přišlo strašně moc lidí. Já jsem… byla jen poblíž.”
“A vyčítala sis všechno zlo světa,” celkem trefně dodala Kat.
“Divíš se mi?”
“Ne, na to tě znám až příliš dlouho,” zakroutila kamarádka hlavou. “Ty ale ve skutečnosti víš, že nic z toho není tvoje chyba, viď?”
Kate na chvíli zavřela oči a s nádechem je zase otevřela. “Albuse Brumbála zabil člověk, ke kterému jsem se vracela jako pes pokaždé, když zapískal. Vím, že nemůžu za to, že ho zabil. To ale neomlouvá to, co mezi námi bylo a že jsem to mohla...”
“Nemohla jsi to vědět! Snape dokázal přesvědčit člověka jako je Brumbál. Brumbál, Kate! Největší čaroděj všech dob! Když ho neprokouknul on, jak bys mohla ty?”
“Brumbál s ním ale nespal, nebo ano?”
“No to doufám… i když, ledacos by to vysvětlovalo…” řekla Kat a úplně maličko jí cuknul koutek.
Kate se nadechla, že bude pokračovat ve své srdceryvné litanii, ale při pohledu na svou kamarádku zmlkla a chtě nechtě se také pousmála. Chvíli pak seděly beze slova.
“A nemůže to být…” začala Kat pomalu, “Víš co myslím… nemůže to být prostě nějaká lest? Nemohl to být nějaký zvláštní Brumbálův plán? Já nevím, že by Snapeovi řekl, aby ho zabil, protože to bude vypadat dobře?”
Kate se ušklíbla a zavrtěla hlavou. “Ne… Taky jsem hledala, jak bych mohla ulevit svému svědomí a napadaly mě různé věci. Ale ve skutečnosti obě víme, že to je nesmysl. Brumbál měl jako jediný možnost postavit se Ty-víš-komu. Nemyslím si, že někdo doopravdy věří, že svět zachrání Harry Potter. Brumbál by nás tu nenechal.” Při vyslovení poslední věty se jí trochu zlomil hlas.
“A nemáš ty strach? Že tě bude Snape nějak… kontaktovat a něco ti udělá?”
Kate zakroutila hlavou. Přemýšlela o tom už párkrát za tu dobu totálního odloučení, ale seznala, že opravdu není důvod se bát. “Myslím si, že jsem mu úplně srdečně ukradená.”
Dalších několik minut opět mlčely.
“Jak jste na tom vy? Jste v bezpečí?”
Kat kývla. “James chtěl, abych skončila v práci. Chvíli jsem si vzala volno, abychom viděli, co se bude dít, ale jsem už zase zpátky. U Munga se nic nezměnilo, jen jsem tlustá, takže to o mně každý ví a některé věci mi zakazují, přesně, jak jsem se bála.”
Kate se usmála a Katleen pokračovala: “Mám tam dost informací zvenku, i když samozřejmě nikdo s nikým pořádně nemluví. Všichni se bojí. Nikdo neví, kdo kde může špehovat… asi si to umíš představit.”
Přikývla.
“Rose s rodiči odjeli do ciziny, nejspíš do Egypta, ale nevíme to přesně, samozřejmě pod záminkou práce. O Denverovi nic nevím.”
Denver… bylo to jen něco přes měsíc, ale jí to připadalo jako celá věčnost. Jako by tahle část její minulosti patřila někomu úplně jinému.
“Já taky ne,” řekla. “Možná musel taky zmizet, když se prověřují kouzelníci z mudlovských rodin. Ani nevím, jestli jsou jeho rodiče kouzelníci…?”
Kat pokrčila rameny. “Snad je v pořádku.”
Další chvíle ticha.
“Kate?” prolomila ho Katleen prosebným tónem. “Vrať se prosím do práce.”
Nadechla se, ale neodpověděla.
“Musíš se s tím vším nějak vyrovnat. Všichni to teď máme těžké. Nechci tě ztratit. Prosím, vrať se.”
“Dobře,” připustila po další chvíli váhání. “Dobře, přijdu. Zkusím to.”
“Vážně?”
“Chceš moje čestné slovo?”
“Nebylo by na škodu.”
“Máš ho mít. Dám se trochu do pořádku a přijdu příští týden.”
Na Kat bylo vidět, jak se jí ulevilo. Zvedla se a zamířila ke krbu.
“Jak dopadl ultrazvuk?” zeptala se Kate, když její kamarádka nabírala do hrsti letaxový prášek. Otočila se zpátky na ni s moc hezkým a trochu lišáckým úsměvem.
“Bude to ještě velká legrace! Čekám dvojčata.”
***
Plameny z krbu uhasly a v místnosti se opět setmělo. Kate ještě chvíli seděla v křesle a přemýšlela o tom, jak jí kamarádčina návštěva přece jenom maličko pozvedla morálku. Nadechla se a skoro bolestivě si uvědomila, že pokud v tomhle křesle nechce umřít, jednou se bude muset přenést přes to všechno, co se stalo. Jednou bude muset zase začít chodit do práce a vrátit se mezi normální lidi, do běžného světa. Připadalo jí to teď úplně nemožné, ale musí se o to alespoň pokusit.
Vstala a došla ke komodě u vstupních dveří. Kouzlem odemkla zásuvku a zrak jí padl na dopis od Brumbála, který byl hned nahoře. Prolétla ho očima a musela zamrkat, aby se nerozplakala. Albusův dopis ale nebyl to, co hledala. Chvilku se prohrabávala mezi papíry a pak vytáhla dva kusy pergamenu. Jeden byl úplně kraťoučký, druhý o něco delší. Vzala je oba do ruky a zamířila na balkón. Byl letní večer, krásné počasí, vál vlahý vánek a nad vrcholky stromů byly v dálce vidět červánky.
Dostala od Severuse Snapea dva dopisy. Jeden jí poslal, když jí bylo 17 let. Druhý před více než rokem, bylo to poté, co opustila Bradavice, Jacka a nastěhovala se do tohoto domu. Oba dopisy přelétla pohledem. Pasáž v tom druhém si přečetla víckrát.
“Nepředpokládám, že se ještě někdy uvidíme, abych si tě mohl cíleně ‘nedobírat’ kvůli tomu večeru v baru, ale svou část sázky splním aspoň tak, že ti k tomu napíšu poslední vyjádření. Mluvilas o tom, že bys mohla mít kohokoliv na ukázání prstu. Uznávám ti pravdu i v tomhle. Nebyl bych výjimka.”
Jeho vyjádření bylo pro jednou bez arogantního podtónu. Bylo skoro něžné. Napsané s určitou jemností, kterou Severus ukazoval opravdu výjimečně. Působilo krásně upřímně.
To si alespoň myslela tehdy.
Vzala hůlku a oba kousky pergamenu s ní zapálila. Jak sledovala hořící písmo, přemýšlela nad vším, co spolu prožili. Nad vším, co chtě nechtě bude muset uložit někam hluboko do sebe a nikdy to znovu nevytahovat na povrch. Musela se naučit žít s tím, že on je někdo docela jiný, že to není člověk, kterého znala.
Ten, který zabil největšího kouzelníka všech dob.
Severus Snape.
Žádné komentáře:
Okomentovat