“Mluvil tady někdo o sendvičích?” zeptal se Denver nonšalantně, když vylezl ze sprchy a hodil na sebe kalhoty. Kate měla s oblékáním trochu větší problém, vzhledem k tomu, že všechno měla mokré a poválené po zemi kolem sprchového koutu.
“Dole na stole,” prohlásila pobaveně a jala se hledat hůlku, která musela být někde pod některým z těch nových hadrů na podlahu. Když si své svršky osušila a oblékla se, našla Denvera usazeného na gauči v obýváku s obloženým chlebem v ruce.
“Výborný!” ohodnotil Kateino kuchařské umění a usmál se. “Mohla by ses vdávat.”
“Blbečku,” odpověděla mu, ale zasmála se.
“No doopravdy,” prohlásil a začal si naoko prohledávat kapsy. “Tady někde jsem měl ten prstýnek.”
“Dělej si z toho legraci jak chceš,” řekla se stále pobaveným výrazem. “Nic to nezmění na tom, že všechny moje vztahy dopadly katastrofálně.”
“Bereš se moc vážně.”
“To už jsi dneska jednou říkal.”
“Tak to to bude muset být pravda!” zasmál se. “A uznej, že tohle byla legrace.”
“Uznávám,” řekla s úsměvem.
“Kterou jsi potřebovala,” dodal a pozvedl obočí.
“To taky uznávám.”
“Pak je všechno v pořádku!” dokončil moudře a zase se klukovsky zasmál.
“Když myslíš,” zakroutila mírně hlavou na znamení rezignace a sedla si do křesla naproti němu.
“Kromě toho,” dodal ještě. “Už mě nebavilo být součástí toho největšího >udělají to nebo ne< páru století.”
“To jsme byli?”
“Počítám, že už od Bradavic, ale posledních pár měsíců stoprocentně,” řekl a ukousl si obří kus sendviče.
Kate se zatvářila pochybovačně, tak se znovu zasmál a s plnou pusou řekl: “Vsaď se o co chceš.”
Nepotřebovala se vsázet, ale nešlo jí na mysl, jak by ji někdo mohl považovat za součást jakéhokoliv páru. A jestli se k sobě s Denverem poslední dobou chovali nějak výrazně přátelsky? Pro ni to vždycky bylo jen ve škatulce kamarádského škádlení, kterého je schopna s většinou svých kamarádů. Na druhou stranu to s žádným ze svých dalších kamarádů nedělala, takže… Asi byla opravdu sociálně úplně zaostalá.
To jí potvrdila Katleen v pondělí, když se sešly na obědě v kantýně nemocnice U Svatého Munga. Žádný pozdrav, žádné Jak se máš? nebo To máme ale dneska hezké počasí, že? Kamarádka jen ukázala ke stolu dál od ostatních a bez ostychu na ni vybafla:
“Tak co Denver?”
“Co je s ním?” zeptala se Kate naoko nechápavě. Ale byla zvyklá, že Kat odtušila skoro vždycky skoro všechno, takže žádné nechápavé pohledy nepomůžou.
“Stalo se to? Řekni, že se to stalo!”
“Nemám ponětí, o čem to mluvíš!” prohlásila zatvrzele Kate.
Katleen přimhouřila oči, jako by se pokoušela přečíst si Kateiny myšlenky. Chvíli na ni jen tiše zírala, ale pak se jí tvář roztáhla do širokého úsměvu.
“Stalo se to!” řekla až příliš nahlas, a kdyby se po nich už teď neotočili skoro všichni lékouzelníci, tak po Katleenině nadšeném zatleskání by to jistě dohnali.
Kate pobaveně zakroutila hlavou nad nadšením své kamarádky.
“Jo, fajn, stalo.”
“Já to věděla!” Katleen stále nezvládla úplně zkrotit svůj hlas. “Už pár měsíců vás tam necháváme samotné a pořád nic, teď to s tou koupelnou muselo klapnout. To byl Jamesův nápad!”
Kate pozvedla obočí. Chtěla na to nějak reagovat, možná se rozzlobit nebo se vyjádřit na znamení nějakého protestu, ale měla na páteční večer tak hezké vzpomínky, že to neudělala.
“Co bude dál?” zeptala se stále nadšená Kat.
“Nevím,” prohlásila Kate. “Ale slíbil, že mě nikdy nepožádá o ruku, takže v tom máme jasno.”
“To musí být velká úleva,” prohlásila kamarádka maličko kousavě. “No… a? Půjdete aspoň na rande, nebo něco?”
Kate pokrčila rameny a měla chvilku chuť neříct vůbec nic dalšího. Jednak proto, že to té dohazovačce nechtěla úplně dopřát a jednak proto, že se jí to těžce přiznávalo. Nakonec se ale podvolila Katleeninu tázavému výrazu.
“Řekl mi, že zavolá.”
“A v čem je problém?”
Svraštila obočí a podívala se kamsi mezi lékouzelníky. Chvilku si dala na čas, než odpověděla. “No… že ještě nezavolal.”
Katleen na Kate chvíli jenom tiše nechápavě zírala. Pak se jí tvář znovu začala rozjasňovat do širšího a širšího úsměvu. Chvilku to dokonce vypadalo, že samým štěstím začne skákat vysoko do vzduchu.
“Ty… ty…!” začala koktat Katleen.
“Ššš!” uklidňovala ji Kate, protože se bála, že její kamarádka samým nadšením exploduje.
“Ty jsi nešťastná, že ti kluk nezavolal! Kate! To je báječný, to je… to znamená, že…!”
“Že jsem aspoň maličko normální?” zeptala se pobaveně.
“Já tě musím obejmout, to je tak boží!” vyskočila Kat a vrhla se jí kolem krku.
Ano. Vlastně to bylo něco absolutně nevídaného. Že by Kate Littletonová byla smutná z toho, že jí mladý, hezký kluk ještě nezavolal po tom, co spolu prožili románek. Po tom všem co zažila, si nemyslela, že se jí to vůbec kdy ještě stane. Ona nebyla běžná holka, které se stává tohle. Ona byla ta, které se kdysi stal Severus Snape a tím měl její milostný život začínat i končit. Nebyla zvyklá na tenhle nově nabytý pocit. Bylo to jen z malé části nepříjemné. Z té druhé - větší - to bylo zajímavé. Vzrušující. Příjemné. K tomu pozitivnímu se ještě přidalo nadšené povzbuzování od Katleen. Té nadšení vydrželo ještě několik dní, během kterých při každé volné příležitosti švitořila o tom, jak je všechno absolutně báječné. Kate už to pomalu začínalo lézt na nervy, nejen proto, že Denver se během těch pár dnů stále neozýval a ona tak poprvé v životě zažívala i strach, jestli ho svým přístupem neodradila přece jen trochu moc. Katleen jako by byla šťastnější každým dnem, kdy byla Kate bez Denverova telefonátu.
“No tak jsem normální holka!” řekla jednou kamarádce až trochu moc nahlas. “Ty se soustřeď na sebe, to je přece mnohem důležitější!”
Katleenino těhotenství přicházelo do konverzace mnohem méně často, než Kateina nervozita z Denvera. Bylo to hlavně proto, že v nemocnici o tom stále nikdo nesměl vědět, ale i když byly spolu samy, Kat víc nadšeně vyprávěla o historkách z dohazování než než o tom, jestli už nakupuje dupačky. Po téhle promluvě se ale přece jen trochu zklidnila.
Jejich běžné životy a romantické zápletky se ale nemohly víc lišit od událostí a celkové nálady, která vládla mezi kouzelníky. Někdy to působilo, že i běžný úsměv je něco, co si člověk ve společnosti ostatních nemohl dovolit bez pohoršených pohledů. Asi nebylo divu. Noviny každým dnem hlásaly další a další pohřešované osoby. A to trvalo už skoro rok. Kate často přemýšlela o řádu a dokonce se začínala maličko obávat, že ji Brumbál začne spolu s ostatními posílat na nějaké mise. Podle všeho neměl tolik kouzelníků, kolik by jich bylo potřeba, aby to alespoň trochu vyvažovalo celou tu armádu, kterou chystal lord Voldemort. Ale poslední týdny Kate nedostala žádnou zprávu, tak předstírala, že věří tomu, že jsou věci pod kontrolou.
Když pak jednoho rána scházela do svého obýváku, uvědomila si, že se něco děje. Bylo to jako závan vzduchu, ale venku se nepohnul ani lísteček. A ona měla z nějakého důvodu husí kůži, přestože bylo horko. Rozhlédla se kolem sebe. Všechno bylo stejné jako vždycky, ale přece cítila, že je něco jinak. Prošla očima ještě jednou celý prostor a pak zaostřila ospalé oči na stůl. Tam na hnědé desce leželo malé sotva viditelné červenozlaté peříčko.
Kate se znovu rozhlédla, jako by hledala majitele toho peříčka, věděla ale, že žádný z obyčejných ptáků žijících v Británii takové zbarvení nemá. Přišla blíž a v ten moment, kdy se chtěla pírka dotknout, vznítilo se. Malý plamínek ho celé pohltil. Zbyla jen troška popela.
Kate zírala na stůl snad dobrých pět minut. Neměla tušení, co to znamená. Patřilo to pero fénixovi? Má jít něco udělat pro Řád? Je to nějaké smluvené znamení, které ona nezná, protože chyběla při všech poradách? Ještě chviličku nerozhodně stála nad stolem, pak se chvíli znovu a znovu rozhlížela po svém domě, jako by hledala nějaké další stopy. Nakonec se zhluboka nadechla, aby zastavila svou nervozitu, když jí došlo, co by měla udělat. Ne někomu posílat sovy s dotazem, co tohle znamená. Prostě by měla někoho z Řádu kontaktovat osobně. Teď je čas jednat, ne čekat. Rychle se tedy oblékla, pak se ještě na pár momentů zastavila, aby nabrala síly a odvahu a přemístila se nedaleko Grimmauldova náměstí.
Připadala si jako blázen, když se schovávala za rohem a vyhlížela ke vchodu domu číslo 12, který se jí před chvílí zhmotnil před očima. Stála tam nejdřív deset minut, značně nervózní a ohlížela se za každým zvukem. Z deseti minut se stala půl hodina, pak hodina, dvě… a nic. Okolo domu nikdo ani neprošel, natož aby se pokusil vlézt dovnitř. Všude bylo ticho. Bylo pod mrakem a dusno.
Kate se po další půl hodině podívala na hodinky a došlo jí, že přijde pozdě do práce. Neměla sice úplně pevnou pracovní dobu, což byla jedna z výhod, kterou jí poskytovala práce na výzkumu nových lektvarů, ale vždycky se mohlo stát, že nějaký lékouzelník bude zrovna potřebovat odvar, kterého v zásobách nebude dost. Kate se proto ještě jednou důkladně rozhlédla (měla pocit, že si ten den snad ukroutí hlavu) a pak se přemístila do nemocnice U Svatého Munga.
Cestou kolem recepce ještě přemýšlela nad záhadným peříčkem a skoro si říkala, že se možná zbláznila a všechno to, co se ráno stalo, je jen výplod její choré mysli. Každopádně se rozhodla, že večer přece jen napíše někomu z Řádu a poptá se. Pokračovala dál automaticky směrem ke kantýně, kde se scházeli lékouzelníci nejen na oběd, ale i když zrovna neměli práci nebo si potřebovali rychle něco sdělit. Tam se může případně omluvit a zjistit, jestli někdo něco nepotřebuje. Určitě zvládne nebýt z toho všeho příliš nervózní a práce na nějakém lektvaru jí prospěje.
Už skoro začínala přemýšlet o tom, co ji mělo v práci dneska čekat. Pak otevřela dveře kantýny. Bylo tam několik lékouzelníků, podívali se na ni, když vešla dovnitř.
“Zdravím, omlouvám se, že jdu pozdě…” vyhrkla, ale zarazila se, protože zahlédla jejich výrazy, které nemohly věštit nic dobrého. Ještě si nedokázala úplně spojit ranní příhodu s peříčkem s čímkoliv, co by jí mohli sdělit její kolegové, ale prohlížela si jejich tváře v nepříjemné předtuše.
“Co se stalo?” zeptala se po chviličce. U jednoho stolu seděla Katleen. Měla vlhké oči a dívala se do prázdna. V Kate začal sílit pocit paniky. Zachytila pohled vysoké hubené léčitelky, která byla u Munga teprve krátce, takže Kate ještě ani neznala její jméno.
“Vy jste nečetla noviny?” zeptala se čarodějka tiše.
“Ne,” odpověděla. “Musela jsem… byla jsem mimo domov. Co se stalo?” zopakovala ještě jednou. Podívala se znovu na Kat, ale ta jí pohled neopětovala.
“Brumbál…” odpověděla léčitelka a hlas se jí zlomil. “Je mrtvý.”
Na Kate její slova dopadla jako těžký balvan. Ne. To není možné. Někdo někde musel udělat chybu a splést se.
“Cože?” vysoukala ze sebe potichu. Odmítala tomu věřit. Ale někde v koutku jejího mozku začalo sílit pochopení. To shořelé peříčko… Fénixovo peříčko. Brumbál… Dostala zprávu přímo od Fawkese.
“Jak…?” pípla.
“Zabili ho.”
“Ale…” namítla ještě, protože potřebovala smlouvat. Nejen s tou cizí lékouzelnicí, ale i sama se sebou.
“Jak to? Vždyť… Bradavice… všechna ta bezpečnostní opatření…”
“Smrtijedi se stejně nějak dostali dovnitř,” odpověděla čarodějka.
“Ale ani nemuseli,” vmísil se do hovoru někdo jiný. Drsný mužský hlas. Řekl to hlasitěji a ona skoro nadskočila. “Brumbála zabil jeden z učitelů.”
Kate vytřeštila zrak. “Jeden z učitelů? To je přece nesmysl, kdo by…?”
A pak na ni váha té myšlenky těžce dopadla. Dech se jí zastavil. Její mozek přestal smlouvat, bylo to najednou tak jasné, jako že ráno vyjde slunce. Chvilku zírala do očí svého kolegy. Pak jí zrak znovu sklouzl na Katleen a ta jí konečně pohled oplatila. Odpověď na svou vyslovenou otázku znala a v Katleeniných očích plných slz viděla, že se nemýlí.
Nepotřebovala vysokou čarodějku, aby to jméno vyslovila. Zašeptala ho spolu s ní.
“Severus Snape.”
Žádné komentáře:
Okomentovat