Kapitola 17 - Sobecké nápady

Kapitola 16


Kate nemohla uvěřit tomu, že stojí před svým vlastním domem. Přemístila se právě na pozemek, se sportovní taškou přes rameno, s kufrem v jedné ruce a s velkou soví klecí ve druhé. Věděla, že je extrémně troufalé se sem nastěhovat takhle brzy, bez rozmyslu, bez kontroly toho, jestli jí střecha nespadne na hlavu, ale už nechtěla být v Kotli. Nebylo to levné ubytování a ona měla navíc neustále dojem, že někam míří, spěchá. Byla to nejspíš pošetilá představa, ale myslela si, že čím dřív se sem nastěhuje, tím dřív to tu zařídí jako místo k životu a i kdyby to měl být nejtěžší projekt jejího života, bude to alespoň něco, co jí pomůže překonat pocity, které musely přijít co nevidět. I kdyby stěhování sem byla největší chyba jejího života, pořád to bude lepší chyba než ta, jejíž následkům musí čelit teď. Tenhle dům bude její forma terapie. Nadechla se studeného vzduchu a dovlekla své věci ke vstupním dveřím.

Ty se jí téměř rozpadly pod rukama. Nebylo to nic, co by obyčejné reparo nedokázalo spravit, ale únavu materiálu kouzlem nahradit nedokázala. Začala si dělat mentální poznámky, co všechno bude muset sehnat a předělat. Mnohá okna byla nejen rozbitá, ale jednotlivé střepy už nebyly k dohledání, takže nebylo na co by kouzlo použila. Vyměnila okna tak, aby v obývacím pokoji, který se chystala použít, příliš neprofukovalo. Pak se podívala na léta vyhaslé ohniště. Ztrouchnivělého dřeva bylo všude dost, ale dřív než se rozhodla zapalovat svůj vlastní nábytek, vyšla prozíravě ven za dům, kde byly zbytky dřeva na zátop. Vzala celou náruč do obýváku, z části postavila malou pyramidu do ohniště a chvíli se na svou stavbu dívala.

“Incendio!” poručila pak a ze špičky její hůlky vystřelil žhavý vzduch, který dřevo zapálil.

Uvědomila si, že rozdělává oheň možná poprvé nebo podruhé v životě. Matně si vybavila, že ve společenské místnosti Mrzimoru plameny občas skomíraly, když se učila dlouho do noci. Většinou ale jen přiložila, nebo maximálně rozfoukala žhavé uhlíky, nikdy si nehrála na zálesáka. Teď to každopádně na první pohled vypadalo nadějně. Dřevo bez problémů chytlo, začalo trochu kouřit, protože bylo navlhlé, ale víc než kouř byly vidět přívětivé plameny. Bylo to nutné, Kate si uvědomila, že dnes tu nic jiného než světlo z krbu mít nebude - kouzelnický dům byl samozřejmě bez elektřiny, což jí při první návštěvě vůbec nedošlo. Zpočátku měla plány to časem změnit a nechat sem elektřinu zavést, pak jí ale došlo, jak finančně náročné by to bylo. Nehledě na to, že pokud jsou tu všude zbytky magie z archeologických výkopů, sotva by tu elektřina mohla fungovat. Dnes tu navíc nenašla ani žádné svíčky nebo petrolejové lampy. Uměla světelná kouzla, učili se je s profesorem Rosenbaumem, který je měl v pátém ročníku na obranu proti černé magii. Bylo to navíc docela působivé, ale v domě nebyla na světlo pořádně žádná záchytná místa. A dřív, než bude prostory obstarávat magií, musí je zprovoznit i bez ní.

Když se oheň v krbu trochu rozhořel, otočila se na zbytek místnosti. Prach zvládla odstranit hůlkou poměrně hravě a spolu s ním opustilo prostor trochu neochotně i několik myší. Zrovna odstraňovala velké černé pavučiny, které visely u stropu a přemísťovala jejich osminohé majitele do místnosti vedle kuchyně, když si všimla, že obývací pokoj je plný kouře. Podívala se na krb a přestože dřevo hořelo dobře, viděla, že ta trocha kouře vůbec nejde do komína, ale směrem k ní.

Otevřela okna dokořán, aby vyvětrala, a přemýšlela, co s tím. Sama krb nikdy neměla, takže netušila, jak se o něj starat a tady bylo navíc nad slunce jasné, že se o něj nikdo nestaral už pěkně dlouhou dobu. Nejspíš je někde ucpaný komín, když do něj nestoupá žádný kouř… bylo nutné to spravit co nejdřív, venku se teploty blížily k nule a ona potřebovala teplo. Proč ji to nenapadlo dřív, než zapálila ten oheň?

“Aquamenti,” zavelela hůlce a z té vytryskl proud vody. Začala se proklínat okamžitě, co to vyslovila, protože místo příjemného plamínku jen s trochou kouře se z krbu okamžitě vyvalil černočerný oblak a zaplnil celý pokoj. Kate se rozkašlala, vyběhla ven a sledovala, jak se mrak valí dál z oken k nebi. V duchu se počastovala nejednou nadávkou. Takže teď nemůže řešit krb, musí počkat, až se to uklidní.

Vlezla zase dovnitř a prošla za schody, které oddělovaly obývací pokoj od zbytku domu. Tam byla ještě malá dvířka do koupelny. Byl tam starý kotel na horkou vodu, pod kterým bylo také potřeba zapálit. To neudělala, protože jí bylo jasné, k čemu by to zrovna teď vedlo. Přešla tedy ke starému zrezivělému umyvadlu a otočila kohoutkem. Vyvalil se proud bahnité rezavé vody. Ale byla to voda, což Kate označila za pozitivní zprávu. Z žádného koutu domu se navíc neozývalo nějaké hučení, vrzání nebo kapání, i když nechala vodu téct a prošla se všude, kde to šlo. Působilo to, že trubky jsou v pořádku. Pustila se do čištění koupelny, zatímco voda z kohoutku tekla dál a se silnějším proudem v ní ubývalo špíny. S hůlkou čistících kouzel moc neuměla a byla si jistá, že všechna místa v domě budou chtít předně horkou vodu, rejžák a saponát, ale první den potřebovala nemít strach do částí svého domu vůbec vstoupit. Přecházela proto koupelnou tam a zpátky, máchala hůlkou a dokola vyslovovala všelijaké kouzelné formule. Pak vypnula vodu, která už byla relativně čistá a pustila se do zprovozňování záchodu, který jí už na třetí spláchnutí svůj objem nevrátil zpátky a nevylil ho na podlahu. To byl úspěch. Trochu promočená a se zmrzlýma rukama se po několika hodinách vrátila zpátky do obývacího pokoje. Oheň byl už tentam, uhlíky ale stále doutnaly. Uvědomila si brzy, že to odsud spíš nepůjde, než půjde, navíc jí došlo, že kdyby strčila hlavu pod komín a pokoušela se ho zaklínadly uvolnit, také by mohla přijít o hlavu. S hlasitým povzdechem pokrčila rameny.

“Tak holt budu muset na střechu…”

Byla ze sebe skoro až překvapená, když zvládla na balkóně vykouzlit žebřík a při stoupnutí si na něj neměla obavy, že se jí pod nohama vypaří. Učila se ta kouzla všechna na sto procent, ale nikdy je vlastně nepoužila v praxi. Opatrně vylezla nahoru na střechu, hůlku v pohotovosti, kdyby někde uklouzla, spadla a musela si vyčarovat polštářové kouzlo, aby se pádem nezabila. Nešikovná na to byla dost. Opatrně se přidržovala rukama tašek a zkoumala při tom, jestli se střecha někde nepropadá. Působilo to ale, že to je jediná část domu, která byla opravdu v pořádku. Dostala se až ke komínu a posvítila si hůlkou dovnitř. Bylo jí celkem jasné, že to k ničemu nebude, za kruhem světla byla stejně černá tma jako před tím o něco výš.

“Waddiwasi!” zamumlala. Z komína se vyvalilo trochu prachu, ale očividně ne dost. Kate si zamračeně povzdechla a ještě jednou odhodlaně namířila hůlkou dovnitř.

“Relashio!”

Ozvala se rána a pak všechen nepořádek, nastřádaný v komíně možná za několik desetiletí, vlétl Kate přímo do obličeje. Ona byla tou vlnou odhozená vzad a okamžitě ztratila rovnováhu. Nánosy prachu jí vlétly do plic, takže se rozkašlala jako šílená. Pokusila se vyslovit polštářové kouzlo, ale v návalu kašle se jí to nepodařilo a skutálela se ze střechy dolů. Pokusila se zachytit o žebřík, ale převrátil se s ní a přestože nejspíš trochu zpomalil její pohyb, narazila břichem tvrdě na betonovou podlahu balkónu. Stihla si dát ruce před obličej, což jí nejspíš zachránilo od otřesu mozku a možná i ztráty vědomí, ale silně si odřela obě předloktí a ač nosem narazila do měkkého, nepříjemně jí v něm křuplo a na jazyku okamžitě ucítila kovovou pachuť vlastní krve. Na záda jí dopadl dřevěný žebřík a téměř jí vyrazil dech. Chvíli bylo ticho.

Kate se pokusila zvednout hlavu a vzepřít na rukou. Nebyla si jistá, jestli nemá zlomeného i něco jiného kromě nosu, ale dřív než se stačila vůbec pohnout, zaslechla hrozivé praskavé zvuky pod sebou. Ruce si přitiskla ze stran k hlavě, protože jí došlo, co se stane. S hlasitým skřípěním a burácením se balkón ulomil od zbytku domu a zřítil se na zem i s ní. Stihla vyslovit zaklínadlo, které ji nejspíš uchránilo od toho nejhoršího, stejně ale cítila, jak jí kusy suti, cihel a omítky dopadají všude po těle. Oči měla pevně zavřené, ruce s hůlkou přitisknuté k hlavě a jen čekala, jestli ji vlastní dům pohřbí zaživa nebo se nad ní slituje.

Když se konečně utišil hluk a spadl poslední kus omítky, zvedla hlavu. Roztřeseně se pokusila posadit a zkotrolovat si všechny části těla. Bolelo jí úplně všechno, ale hýbat se mohla. Opatrně se zvedla a jak nejšikovněji dokázala, doklopýtala přes hromadu kamenů na trávu. Teprve tam se otočila, aby se podívala, co za spoušť vlastně způsobila. Balkón byl celý na zemi, s ním byla stržena i část stěny prvního patra a několik tašek ze střechy. Zeď v přízemí vypadala, že stojí, jen z ní opadala omítka. Kate chvíli stála a pokoušela se zastavit chvění z šoku i ze zimy a také krev, která se jí řinula z nosu. Kdyby se jí doopravdy něco stalo, tady by ji nikdy nikdo nenašel. Dřív, než jí do plného vědomí vyvstala myšlenka, že by to zase nebyla taková škoda, potřásla hlavou a se slovy: “Chybička se vloudí…” vzala do ruky hůlku.

Pokusila se použít reparo, ale ve stavu, v jakém byla, by bylo nejspíš rychlejší, kdyby balkón opravila ručně. Párkrát se nadechla a místo na dům se zadívala na krajinu kolem. Bylo docela příjemné odpoledne. Zima jí sice pronikala až do morku kostí, ale na její zraněný nos a sedřené ruce to bylo jako pohlazení. Najednou se zarazila. Příjemné odpoledne. Prací v domě, padáním a rozbíjením své střechy nad hlavou zabrala celý den a za chvíli se setmí. Pokud nespravila ten komín, nebude mít světlo ani teplo, aby mohla někde přespat. Její sebevědomí se začalo vytrácet.

Zaběhla do domu a rozhlédla se po obývacím pokoji. Byla tam hotová pohroma - výbuch z komína očividně šel oběma konci. Nechala otevřená okna, přišla ke krbu a zapálila jen oheň ze špičky hůlky. Komíhal se sem a tam a chvíli jako by ho bral průvan všemi směry, nakonec ale viděla, že se natáčí i do komína.

“To bude muset stačit,” zamumlala skrz krvavé rty, naskládala do krbu ohořelé dřevo a znovu ho zapálila.

Chvíli syčelo a prskalo, pak se oheň ustálil. Kate ho pozorovala s napětím. Tušila, že to asi může chvilku trvat, než se komín zahřeje a začne opravdu táhnout, ale byla netrpělivá. Podívala se na své ruce a viděla, že je má špinavé a ulepené krví. Ani si netroufala odhadovat, jak asi vypadá její obličej. Ještě chvíli stála a koukala se na nejistý plamen v krbu, pak odešla do koupelny. Nehodlala se celá mýt v ledové vodě, ale aspoň nechala odtéct hromadu bahna a rzi ještě z trubky ve sprchovém koutě a pak tam ponořila hlavu, na kterou se nikdy příliš neodvažovala používat kouzla. Do výlevky odtékaly saze a zaschlá špinavá krev. Počkala tak dlouho, než na světlých dlaždicích zahlédla čerstvé kapky, pak si stiskla nos, který ji okamžitě příšerně rozbolel a podívala se do starého, popraskaného a špinavého zrcadla. Vypadala příšerně a podle tvaru nosu bylo jasné, že to má zlomené. Povzdechla si a velmi neochotně vytáhla hůlku. Namířila ji na sebe a zašeptala: “Episkey.”

Zabolelo to jak čert, cosi uvnitř hlasitě křuplo, a pak bolest polevila.

Kate se na sebe dívala do zrcadla ještě dalších pět minut a snažila se ve vlastních očích skrýt pocit narůstající paniky.

Do čeho se to proboha pustila? Co jí to napadlo? Je zázrak, že přežila… měla by se vrátit do Londýna a přenechat to někomu zkušenějšímu, tohle přece nemůže zvládnout!

Zamrkala na sebe. Krev už téměř přestala téct, ještě si ji jednou smyla a opět sama sebe zafixovala pohledem.

Nikam nepojedu. Tohle je můj boj. Nic jsem v životě nezvládla sama a jestli nezvládnu tohle, ať mě to tady radši pohřbí.

Odhodlaně na sebe kývla, přičemž se jí trochu zamotala hlava, a vrátila se zpátky do obýváku.

Kdyby neměla svoji hůlku, uklízela by spoušť z komína nejméně týden. Takhle ale bylo všechno mnohem jednodušší. Když pak kouzlem foukala ven poslední nánosy prachu, uvědomila si, že jí zase mrznou prsty. Venku už byla skoro tma. Zavřela okna a napjatě se podívala na oheň v krbu. Když zjistila, že plameny míří výhradně do komína, úlevně vydechla. Přiložila pořádnou dávku dřeva, ještě chvíli potěšeně sledovala, jak hoří a hřála si prokřehlé ruce. Pak se vrátila k úklidu místnosti za tlumeného světla plamenů.

Nevěděla, jak dlouho jí trvalo, než dala obývací pokoj do skutečně obývacího stavu. Ale ani přes odhad, že nic horšího než spadlý dům na hlavu se jí asi už dnes nepřihodí, nedokázala potlačit pocit strachu a nervozity. Nechala práce, zašla do koupelny a z části vodou, z části kouzlem ze svého těla a oblečení dostala většinu špíny. Pak si přitáhla ke krbu svoje věci a křeslo. Za svitu ohně si vytáhla nějaké lektvary a ošetřila si zraněná předloktí, další škrábance našla i na kolenou a holeních. Obličej už ji sice nebolel, ale v nose pořád cítila nepříjemné brnění.

Po zběžném ohledání všech částí vlastního těla odložila lékouzelnické vybavení, převlékla se do pohodlnějšího oblečení (na noční košili byla příliš velká zima), navlékla na sebe dva svetry a zabalila se do přikrývky prožrané od molů.

To jsem tedy dopadla, řekla si v duchu, když se zabořila do křesla a upřela svůj pohled do krbu. Vzpomněla si na společenskou místnost Mrzimoru, jak tam bylo příjemně a teplo. Měla své oblíbené křeslo, přímo takhle u ohně, jako sedí teď. Trávila tam hodiny a hodiny, s knihou nebo domácím úkolem, který psala na kolenou. Jednou ve čtvrťáku tam dopisovala i školní trest pro Snapea. Dal ho tehdy skupince mrzimorských a havraspárských, které potkal po večerce na chodbě, ale očividně se s tím nechtěl rozčilovat, tak mu měli popis přísad do lektvarů přinést jindy. Nikdo to tehdy neudělal a Severus na to zapomněl, beztak ho víc bavilo studenty za něco peskovat než na ně někde dohlížet a číst jejich pojednání. Jenže Kate na takové věci nezapomínala a šla za profesorem pak s neodbytným pocitem, že dělá něco zásadně špatného a proti veškerému mrzimorskému přesvědčení.

Zaklepala na dveře jeho kabinetu, ale nebyl tam, tak se šla podívat do učebny lektvarů. Když se po zabušení zevnitř ozval jeho hlas, vstoupila.

“Kate Littletonová,” prohlásil Snape kousavě, když mladou mrzimorskou studentku zahlédl. “To je ale překvapení.”

“Dobrý večer, pane profesore,” prohlásila nervózně.

“Doufám, že jste zase s něčím neexperimentovala,” řekl a prohlédl si ji od hlavy až k patě. “A jestli ano, tak snad to tentokrát schytal někdo z Nebelvíru.”

Uvědomila si, kam tím míří. Když jim dal naposledy možnost uvařit lektvar podle vlastního uvážení, ten její se trochu zvrtl.

“Nezkoušela bych to na nikom jiném než na sobě,” pípla tiše.

“Při rychlosti vašeho uvažování mě to vůbec nepřekvapuje,” zakroutil hlavou. “Na to, jak někdy umíte namíchat docela kvalitní lektvary, vám jedna zásadní věc úplně schází.”

“A to je?” zeptala se se zájmem.

“Pud sebezáchovy,” vyštěkl Snape. “Koho s trochu větším mozkem než krysím by napadlo vypít lektvar na vypadávání zubů, Littletonová?”

“Musela jsem přece vyzkoušet, jestli bude fungovat. Vy nám tím pořád jenom vyhrožujete, ale nakonec nikdy nevíme, kde jsme udělali chybu!”

Byla odvážná vyslovit něco takového. Nebo… hloupá. Díval se na ni pronikavýma očima, jako by zvažoval, jestli ji pochválit za odvahu nebo pořádně proplesknout za pošetilost.

“Málem vás to zabilo, jestli se nepletu. To by vám mělo naznačit, že jste udělala něco špatně.”

“Musela jsem tam přidat blín v moc vysokém poměru,” připustila neochotně. “To vyvolalo ztrátu vědomí. A něco chybělo, protože zuby mi nevypadaly všechny.”

“To se mi snad jen zdá,” zakroutil hlavou Snape, ale na tváři mu hrál lehce pobavený výraz. “Můžete prostě nedělat věci, které vás můžou zabít? Nebo je alespoň nedělat v mých hodinách, ať z toho pak nemám problémy já?”

“Ale jak zjistím…”

“Runovec,” přerušil ji. Chvíli sledoval její zmatení. “No… Littletonová, přeberte si to v hlavě…”

Dívala se na něj. Za normálních okolností by asi přemýšlela o tom, jakým výrazem ji hodnotí, ale měla před sebou nějakou výzvu, lektvar, který nedokázala udělat správně. Trápilo ji to tak moc, že kdyby neměla přehnaný respekt k pravidlům a k samotnému učiteli lektvarů, určitě by se vkradla sem do učebny někdy v noci, aby si tu míchala v kotlíku na vlastní pěst. Nehledě na to, jak moc nebezpečné by to bylo. Teď přemýšlela, jak se lektvar na vypadávání zubů připravuje a vzpomněla si, že něco z runovce bylo na seznamu přísad.

“Málo jedu?” zeptala se po chvíli nejistě. “Nebo… chyběly... jedové váčky?”

“Máme vítězku,” ohodnotil to suše Snape a ona věděla, že i přes jeho nevraživý tón jsou tato slova nejlepší formou ocenění, kterou může získat. Rozzářily se jí oči a usmála se na něj. Pak se skoro bezděčně podívala na skříň s přísadami. Když se vrátila pohledem k profesorovi, viděla, že ji stále sleduje, teď se tvářil podezíravě.

“Nemohla bych…” začala.

“To tedy nemohla!” ubezpečil ji. “To vám ta informace nestačí?”

Otevřela pusu, aby mu odpověděla, ale uvědomila si, že to není potřeba. Sklopila zrak a zastyděla se za tuhle podivnou obsesi.

“Zítra při vyučování,” řekl po chvíli ticha. “Budeme pracovat na nadouvacích lektvarech. Udržte Jasperovou v nevědomosti a můžete si to vyzkoušet. Ale na místě mi slibte, že se to nepokusíte pít.”

“Ale jak se dozvím…”

“Tak - že - vám - to - řeknu!” ukusoval slova Snape a díval se na ni jedním ze svých nejpřísnějších pohledů.

“Dobře.”

“Slib vypadá jinak, Littletonová.”

“Slibuju, pane profesore.”

“Správně,” řekl a založil si ruce na hrudi. “Tak ven s tím, co tu děláte?”

“Já…” bylo to najednou těžší, než se bavit o nebezpečném lektvaru, který ji málem zabil.

“Mám si mezitím zdřímnout, než se vyslovíte?”

“Něco jsem vám přinesla, ale neměla jsem to dělat. Je to jen…” natáhla ruku s pergamenem popsaným hustým písmem a Snape ho od ní převzal. Chvíli se na dlouhatánský seznam přísad díval a pak nechápavě zvedl pohled opět na Kate.

“To je… školní trest. Vím, že ostatní ho neodevzdali a teď vypadám jako ten největší šprt pod sluncem…”

“To je omyl, nevypadáte,” ušklíbl se. “Vy jste největší šprt pod sluncem.”

“... jenže já to neumím nedělat, zvlášť, když jde o lektvary… bylo to přínosné a tak…” zarazila se a připadala si vedle dospělého čaroděje Severuse Snapea jako pětiletá holčička, která jen mele nesmysly. Sledoval ji velmi pobaveně a to jí nahrnulo krev do jindy dost bledých tváří.

“Že po ostatních nebudete ten trest chtít…?” zeptala se prosebně. “Nebo aspoň…”

“Aspoň co?” řekl se stále stoupajícím pobavením v hlase.

“... jim neřeknete, že jsem vám ho připomněla já.”

“Takže sobecký přístup,” zhodnotil to Snape skoro obdivně.

Kate jenom otevřela pusu, aby na to něco řekla, pak ji ale zase zavřela a přikývla.

“To bych čekal spíš od studenta mé koleje, než od vzorné mrzimorské žákyně.”

“Moudrý klobouk váhal,” připustila Kate jen z malé části neochotně. V hlase se jí před zmijozelským ředitelem objevily vedle toho stopy hrdosti.

“Překvapilo by mě, kdyby ne,” řekl a přimhouřil oči. Jeho výraz byl pro ni tehdy nečitelný, ale neodvážila se pokládat další otázky.

“Pro jednou se asi nic nestane,” pokračoval Snape a zamával ve vzduchu odevzdaným pergamenem. “Když ode mě dostanete uznání místo dalšího trestu. Je to velmi dobře sepsané.”

Podívala se na něj tázavě.

“No nekoukejte, Littletonová,” zavrčel. “Dva body pro Mrzimor ještě neznamenají, že vyhrajete školní pohár.”

Překvapením otevřela pusu a zapomněla ji zavřít. Pobaveně se nad jejím výrazem ušklíbl a zakroutil hlavou.

“Teď zmizte,” řekl mírně a ona se usmála a přikývla.

“Děkuju, pane profesore,” pípla a chtěla to nějak víc rozvést, protože její poděkování mířilo spíš k jiným věcem, než k přiděleným bodům.

Zarazil ji zdviženou rukou. “Jestli ten lektvar zítra zkazíte, budete mluvit jinak,” prohlásil a ona poznala, že to pochopil. V očích měl stále patrné známky pobavení.

“Na shledanou,” usmála se ještě jednou a otočila se ke dveřím.

“Přijďte za mnou, až zase budete mít nějaké sobecké nápady,” řekl, když otevírala dveře. Zarazila se s rukou na klice, ale neotočila se. Jenom přikývla a s podivně roztřeseným pocitem opustila místnost.


Sobecké nápady… Uplynulo víc než osm let ode dne, kdy se tohle stalo a od té doby měla tak moc sobeckých nápadů, že to bylo až na pováženou. Většinu z nich s ním také sdílela, velkou část z nich sdíleli společně. Kdo ví, jestli start toho všeho byl v tomhle momentě ve čtvrtém ročníku, nebo už dřív. Tady si ale pamatovala to chvění. Stejné chvění, které cítila, když se na ni podíval pokaždé na začátku školního roku. Když si k němu šla pro podpis před odjezdem do Krásnohůlek. Když přicházel v době vyučování k jejímu lektvaru a místo sledování jejího kotlíku se zabořil pohledem do jejích očí. Vždycky z jeho výrazu všechno přečetla, i když tomu tehdy sotva mohla porozumět.

Vzpomněla si na ten pocit, když poprvé vešla do jeho kabinetu s myšlenkou, že dneska se to stane. Že dneska odhodí všechno, co by jí před jeho vlivem ještě mohlo ochránit a doopravdy dovolí, aby řídil její život, aby ji vlastnil. A od té první noci, co byli spolu, neuplynul ani den, kdy by nad ní přestal mít moc. I když si to myslela, i když v to doufala, i když o tom sama sebe přesvědčovala. S nikým jiným si nikdy nepřipadala tak moc živá jako s ním.

Sledovala plameny, které se jí komíhaly před očima a uvědomila si, že ty se jí zalévají slzami. Slzami vzteku, slzami smutku a stesku. Byla v tom všem tak moc sama, jako ještě nikdy v životě. Severus si ji přivlastnil a teď, když už bylo po všem, měla začít nový život bez něj. Ale ona nevěděla jak. Tehdy v sedmém ročníku, když zjistila, že ještě jako smrtijed zabil přítelkyni Rachel Raveburryové, dopadla na ni tvrdá realita. Myslela si, že to dokáže, že její odvykací kúra znamená, že bude Severuse ingorovat, chvíli se nebudou vídat a všechno bude v pořádku. Dokonce měla na malou chviličku pocit, že je šťastná. Ale byla to jen iluze, kterou zbořilo pět minut strachu o jeho život. Pět minut versus měsíce tvrdé dřiny, aby se dostala alespoň kousek za hranici absolutní oddanosti.

Slzy jí stékaly po tvářích. Rozhlédla se po temné místnosti a úzkost na ni padla ještě víc. Když se k němu tehdy vrátila, připadala si najednou zase sama sebou, přestože bez něj jí určitě bylo líp. Vrátila se do toho temnějšího světa, který měla jenom s ním, přestože jí možná držel, aby neklesla někam mnohem mnohem hlouběji. Jestli to pak začalo přerůstat přes hlavu i jemu… možná. Hrál si s ní. Dával si pozor, aby měl vždycky navrch, aby si ani na moment nemyslela, že by mohla být jeho partnerkou.

Co s ní celá ta situace dělá, si uvědomila až potom, co se bála, že je těhotná. Tam padla kosa na kámen, prozření, uvědomění si, co by to znamenalo, kde je vlastně realita. Věděla, že bez něj je jí líp, uvědomovala si, že bez něj je jí líp. Tak proč jí nebylo líp?

Každé další setkání, každá další konverzace, ten tanec na závěrečném večírku, ten tanec o pět let později… všechno ji to táhlo zpátky k němu. Cítila tak obrovskou potřebu na všechno se vykašlat, na svůj život, na svoje ideály, na celý okolní svět. Přála si nemuset řešit nic okolo a nechat si Severuse Snapea ve svém životě.

Tiše vzlykla. Byla tohle láska?

Ne, nemohla být. Tohle byla posedlost. Tohle byla nemoc. Tohle nebylo nic zdravého. Láska byla zdravá, tím si byla jistá. Viděla to kolem sebe u šťastných párů, u lidí, kteří chodili s hlavou hrdě vztyčenou vedle svého partnera. Viděla to u Katleen a Jamese, kteří si posílali milostná psaníčka s přáním příjemného obědu ve všední den. Tohle chtěla ona, ale tohle bylo něco, co ona nemohla nikdy mít. Protože všechny sobecké nápady, které měla, vždycky souvisely se Severusem Snapem.

Zabořila obličej do dlaní a zkřivila ho potlačovanou bolestí. Pak si vzpomněla na tu poslední noc. Na tu vášeň, ale i na tu něhu, které se jí od něj dostalo. A věděla, že to bylo správně a byl to konec… Věděla, že to bylo naposledy, co byli spolu, co se viděli. Věděla, že je to tak dobře. Proč to ale musí tak hrozně bolet…

Slzy se jí řinuly po tvářích proudem. Nedokázala je zastavit. Promítaly se jí vzpomínky v hlavě… na Severuse, na Jacka, na žádost o ruku a celý ten proces odmítnutí. Vzpomněla si na jejich byt v Londýně, na to, jak se poznali. Na to, jak se setkali znovu a jak jí s ním bylo dobře. Ale ne dost dobře. Vždycky tam bylo to malé nenápadné ale, kterým si suverénně dokázala opětovně zničit celý svůj život a všechno, co budovala. A teď začíná znovu. Neví, jak na to. Neví, jak být na všechno sama.

Seděla tam hodinu, možná dvě a otřásala se ve světle plamenů neutišitelným pláčem. Už když šla pít do špinavého baru v Prasinkách, bylo jí jasné, že tahle chvíle přijde, jen nečekala, že jí bude hrudník bolet tak, že se bude bát jeho roztržení. Plakala dlouho, hlavou plnou vzpomínek, které ne a ne odejít se slzami, které jí stále dál a dál stékaly po tvářích. Pak se po dlouhých minutách konečně uklidnila, schoulila se v křesle do klubíčka a usnula bezesným spánkem.

Ráno ji probudily sluneční paprsky. Byla rozlámaná, nejspíš se během noci ani nepohnula. Sedla si a podívala se na vyhaslé ohniště. Nebyla jí zima, trochu tepla se zřejmě - překvapivě - udrželo ve zdech. Přesto dala do krbu další dřevo a zatopila. Promnula si tvář unavenou pláčem a seznala, že nos už ji vůbec nebolí. Pro jistotu ale nechá nějakého lékouzelníka, aby se jí na to podíval. Nejlépe Katleen, kterou měla dneska po dni volna zase vidět. Ta myšlenka jí odněkud vykouzlila úsměv na tváři.

Vzpomněla si na včerejšek a její dobrodružství s komínem - bude třeba to dát do pořádku. Vyšla ven a nasála do plic čerstvý vzduch - o moc příjemnější než zatuchlý odér, který byl a ještě nejspíš dlouho bude usazený v jejím domě. Prohlédla si spoušť, kterou včera způsobila, rozhlédla se po krajině, jestli náhodou neupoutá pozornost nějakých mudlovských turistů, ale široko daleko nebylo ani živáčka. Tak zvedla hůlku a jen s malou dávkou nedůvěry ve své vlastní schopnosti se pustila do opravování. Šlo to překvapivě snadno. S připevněním posledního kousku omítky na správné místo spadl Kate velký kámen ze srdce. Když zvládla tohle, zvládne i další věci. Navíc - práce bude dobrá pro její duševní zdraví.

Ve změti nepotřebného bordelu v kuchyni vyštrachala starou konvici. Vyčistila ji a na ohni v krbu v ní uvařila vodu na čaj. S ním pak vyšla nahoru, otevřela dveře na svůj nově spravený balkón a zkusila, jestli si na něj může bez obav stoupnout. Vypadalo to pozitivně. Přešla s hrnkem v ruce až k zábradlí a zadívala se před sebe do krajiny. Přes to všechno, co si včera vytrpěla, cítila najednou podivnou lehkost. Nebo možná právě proto?

Zafoukal vítr, ale jí zima nebyla, ruce měla obtočené kolem hrnku s čajem a bylo jí… zvláštně. Chvíli zírala dál před sebe a pousmála se, když si uvědomila, že tohle je teď její dům. Asi bude dlouho trvat, než z něj udělá domov, ale rozhodně se té práce nebála. Terapie, opakovala si v duchu.

Pak zahlédla sovu.

Byla přesvědčená, že je to Tim, který chudák vždycky dostával instrukce od někoho jiného než od ní. Nejdřív od Jacka, teď od hostinského Toma. Bylo to ale mnohem menší zvíře a když přistálo vedle ní na zábradlí, měla pocit, že podobného výrečka už někdy viděla. Odvázala mu dopis z pařátku a chvilku ho zamyšleně sledovala, jak letí pryč. Pak odložila hrnek s čajem a odmotala ruličku pergamenu. Z jejího středu vypadla malá zazátkovaná lahvička. Během vteřiny Kate poznala Severusův rukopis.

Nerad přiznávám porážku, ale tohle ti musím nechat, Littletonová. Mělas pravdu. Ze zbytků toho, co sis neodvezla, jsem udělal pár pokusů a myslím, že jsem přišel na něco, co by mohli u Munga ocenit. Je to zároveň důkaz, že moje lektvary budou vždycky lepší než tvoje, ale uznávám, že bez tvých poznatků by to nešlo. A to je asi maximum, které ode mě můžeš čekat. Nepředpokládám, že se ještě někdy uvidíme, abych si tě mohl cíleně ‘nedobírat’ kvůli tomu večeru v baru, ale svou část sázky splním aspoň tak, že ti k tomu napíšu poslední vyjádření. Mluvilas o tom, že bys mohla mít kohokoliv na ukázání prstu. Uznávám ti pravdu i v tomhle. Nebyl bych výjimka.
Vím, že svoboda je složitá. Někdy je to mnohem příjemnější bez ní. Ale nauč se s ní zacházet a bude to ta nejdůležitější věc, kterou budeš v životě mít. To nejdůležitější, co ti můžu dát já.
Dávej na sebe pozor.

Kate si uložila lahvičku bezpečně do kapsy a pak si dopis přečetla ještě dvakrát. Bylo to zvláštní. Skoro dojemné. Další rovina, ve které Severuse vůbec neznala. Chvíli se bála, že se zase rozpláče, ale tentokrát ne smutkem ani vztekem.

Dával jí svobodu.

Všechny vzpomínky v její hlavě, především ty nejvíc bolestivé, prožila včera znovu. Prošla si velkou očistou ducha a bylo jí líp. A s jeho dopisem se konečně mohla zase odrazit z toho pomyslného dna a udělat první kroky vzhůru. Vždycky byl při ní, když se dostala takhle hluboko a vždycky to byl on, kdo jí podal ruku a pomohl zase zpátky na nohy. Teď to udělal znovu, udělal to čistě a definitivně.

Vybavila si ještě jednu vzpomínku.

“Proč padáme, Littletonová?”

“Abychom se naučili, jak znovu vstát.” 

Stála a dívala se dál do krajiny, teď už s lehkým úsměvem na rtech. Pak zopakovala nahlas další větu, kterou tehdy řekl. Nesla se čerstvým ranním vzduchem jako svěží vánek.

“Jedině člověk, který je schopen zvednout se ze dna, je opravdu hoden žít.”

Zvedla se ze dna.

Nebyla sama.

Byla svobodná.