Kapitola 15
Probudila se odpočinutá a odhodlaná svůj život ještě chvíli nevzdat. V rychlosti proběhla koupelnou, oblékla se do kouzelnického oblečení a vyšla na Příčnou ulici s téměř hotovým plánem v hlavě. Přestalo mrholit, ale počasí bylo pořád velmi chladné a ona si uvědomila, že nejspíš brzy začne mrznout. Asi ne přímo tady v Londýně, ale Bradavice se určitě ponoří do sněhové pokrývky. To už ale ona neuvidí.
Ucítila bodnutí na hrudi, které mohlo znamenat jediné - uplynulo pár hodin, od té doby, co odešla, a už se jí stýská. A nejen po Severusovi nebo Brumbálovi. Po Bradavicích. Neměla tenhle pocit celých pět let, možná ani těch sedm před tím, takže ji teď přepadl úplně nepřipravenou. Zatřásla hlavou, přitáhla si plášť blíž ke krku a zrychlila krok. Pomohlo to jen maličko.
Dorazila před vysokou mramorovou budovu Gringottovy kouzelnické banky a vešla dovnitř. Přestože byla neděle, provoz se nijak nezastavoval. Skřeti jako by si to neuvědomovali, jejich chování bylo stejné jako vždycky. Kdo ví, jestli vůbec znali pojem volný čas - Kate by si upřímně přála vidět nějakého skřeta na diskotéce nebo na dovolené u moře nebo na lyžích. Byla to tak komická představa, že se neubránila úsměvu. Na ten ale provozovatelé banky nekoukali příliš přívětivě.
Kate si vybrala jednoho mírněji vypadajícího skřeta a přišla před něj. Odvažoval zrovna nějaké drahé kamení, takže se na ni nepodíval hned, ale když si odkašlala a promluvila, věnoval ji pozornost.
“Dobrý den. Chtěla jsem se zeptat… jestli banka nabízí… půjčky.”
Tak pronikavý pohled jí snad ještě nikdy nikdo nevěnoval.
“Půjčky na co?” zeptal se strojeně skřet.
“Na bydlení. Chtěla bych… si pořídit něco vlastního. Ještě nic nemám, jen jsem chtěla vědět, jestli je to možné.”
“Zaměstnání?”
“Nemocnice U Svatého Munga. Dělám tam… v lektvarologii.” Přešlápla z nohy na nohu, aby ze sebe setřásla nervozitu.
“Půjčka je možná,” oznámil jí suše skřet, vzal nějaké lejstro a zaťukal na něj svým dlouhým drápem. Na listu se objevilo nejdřív pár písmen a pak celé věty. “Zde jsou podmínky.”
Kate od něj dlouhatánský pergamen převzala a podívala se skřeta. Nebyla si jistá, jestli si to má odnést s sebou, nebo se od ní očekává, že si to přečte tady. A skřet očividně svými slovy hodlal i nadále šetřit.
“Děkuji,” řekla Kate, když pochopila, že jí nic dalšího nepoví. “Můžu si to… prostudovat doma?”
Skřet jen kývl a dál na ni zíral pronikavýma očima. Když dívka také přikývla a zdvořile se rozloučila, cítila, že ji jeho pohled provází až k východu z banky. Venku pergamen srolovala, oklepala se z toho ne úplně příjemného setkání a zamířila ještě k redakci Denního věštce. Nevěděla, kde jinde by ještě měla hledat bydlení, než tam. Uvědomila si, že za celý život nikdy nepřemýšlela o dalších kouzelnických tiskopisech.
V redakci bylo jen pár kouzelníků, kteří už očividně měli po vydání nedělního čísla a nudili se. Nad hlavami jim létaly papírové vlaštovky, které občas zalétly někam dozadu, nebo se usídlily na hlavě některého z nich. Kate si uvědomila, že psací stroje, které stojí po obvodu místnosti, píší samy. Bylo to tam pěkné, tiché, klidné, plné titulků z novin a různých strojů, jejichž funkce si Kate mohla tak maximálně domýšlet. Přistoupila k malému pultu a od menší podsadité ženušky získala posledních deset čísel Věštce za velmi přijatelnou cenu. Pak se ještě jednou rozhlédla, otevřela dveře, do kterých akorát vlétla sova s nějakou velkou naditou obálkou, a odešla zpátky k Děravému kotli.
Tam si dala kávu a snídani a rozložila si všechny věci před sebe na stůl. Tohle byl její plán, který se jí rodil v hlavě celou noc. Nějakou dobu může zůstat v malém pokoji tady v Kotli, ale čím dřív se odstěhuje někam, kde bude mít možnost konečně vybudovat něco jenom sama pro sebe, tím lépe. Byla si absolutně jistá, že kdyby něco našla hned v prvním čísle Věštce, byl by to malý zázrak, stejně se ale musela uklidňovat, že to přece čekala, když odkládala už třetí noviny bez nějakého pořádného výsledku. Většina domů, které se v novinách inzerovaly, byly buď na Příčné ulici jen k pronájmu nebo stály obrovské peníze, případně se jednalo o některou z ulic sousedních, kam se Kate většinou sama bála jen strčit nos. Pár domů bylo k nalezení i v kouzelnických vesnicích, ale s jejím přístupem ‘propisky jsou lepší než brky’ měla Kate upřímné obavy, že by ji staré kouzelnické rody za její názory a studium mudlovské školy nejspíš nějak barbarsky lynčovaly, zvlášť pokud by se neměla čím bránit, protože někde věčně zapomínala hůlku. Když jí tato myšlenka napadla, nenápadně se vytratila z hostince k sobě do pokoje, aby si znovu zapomenutou hůlku dala do hábitu a předstírala, že ji s sebou měla celou dobu. Cestou do schodů ji bezděčně napadlo, jak by se asi tvářil Severus, kdyby o tom věděl.
V první várce novin Kate nenašla vůbec nic. Pokoušela se neztrácet optimismus, ač ale sama sobě musela přiznat, že kromě optimismu tak trochu ztrácí pevnou půdu pod nohama, jestli tam ovšem ze včerejška a předvčerejška vůbec nějaká zbyla. Když pak ještě před obědem vyšla nahoru do svého pokoje a sedla si na postel, začala pociťovat vlnu zoufalství. Pokusila se ten nepříjemný pocit ještě na chvíli zaplašit, vytáhla pergamen a propisku a pokusila se sepsat pojednání o inspekci pro Umbridgeovou. Bylo to jako domácí úkol, proto ji to trochu uklidnilo. Nedokázala se na to ale soustředit natolik, aby práci zvládla dokončit. Večer proto souboj s byrokracií vzdala a přemístila se k Mungovi, aby alespoň nějak zabavila mozek. V laboratořích nikdo nebyl, takže si přečetla oběžníky, které se jí nashromáždily na stole a pustila se do výroby lektvarů pro lékouzelníky. To jí konečně přineslo trochu klidu.
Následující týden proběhl v podivném stereotypu. Kate ráno odešla do práce a v noci se vracela zpátky do Kotle. Při obědě většinou s Katleen diskutovaly o možnostech, které Kate má a procházely aktuální číslo Věštce s novými inzeráty na bydlení. Kat samozřejmě navrhla, že může Kate bydlet dočasně u ní a Jamese, ale ona nechtěla. Byl by to další přechodný prostor a ona si byla jistá, že u Katleen by neměla tolik motivace odejít co nejdřív. Navíc nechtěla být nikomu na obtíž a - jak přiznávala jenom sama sobě - měla velkou potřebu být sama. I kdyby jen kvůli sebetrýznění v podobě špatného svědomí.
V sobotu při snídani pročítala nové číslo novin a zakroužkovala si dva inzeráty, tentokrát s odhodláním se alespoň ozvat a na domy se jít podívat. To ještě neudělala ani jednou a usoudila, že by to mohla být cenná zkušenost. Když se pak zvedala, aby si zašla nahoru do pokoje pro kus pergamenu, do Kotle vstoupil někdo známý. Nejdřív si ho přesně nedokázala zařadit, protože jí byl povědomý jen podle rysů ve tváři. Pak by se nejradši pleskla do čela, protože se sice trochu změnil, ale jinak na něm těch pět let nebylo téměř znát. Jen bez mrzimorské uniformy vypadal… no, dospěle.
“Denvere?” zeptala se opatrně.
“Kate! Ty ještě žiješ!” vykřikl světlovlasý velmi upravený mladý muž ve tmavém obleku a zářivě se na ni usmál. Bez okolků ji objal a prohlédl si stůl, od kterého právě vstala. “Co tu děláš?”
“Snídám,” zasmála se Kate. “Dočasně tu bydlím. Jak se máš?”
Pravděpodobně nikam nespěchal, protože si sedl k jejímu stolu a začal vykládat o svém novém obchodě s kouzelnickými artefakty, který otevřel v Tutshillu. Dřív pracoval jako poslíček pro několik různých dodavatelů, ale to ho přestalo bavit a vrhl se na své vlastní podnikání. Znělo to skvěle.
“A co… ta tvoje přítelkyně… jak měnila vlasy. Ta už musela dostudovat dávno, zvládli jste to?”
“Tonksová?” usmál se Denver. “Ne, měla před sebou ještě dva roky, po prvním jsme to rozpustili. Ale v dobrém a myslím, že se teď má báječně. Dokončila Bradavice, dala se na další studia a teď je z ní bystrozorka. V posledním dopise mi psala, že má někoho vyhlídnutého, tak kdo ví, třeba jim to vyjde.”
“Bystrozorka…” zopakovala Kate a oklepala se. Jestli by nějaké povolání nikdy nechtěla dělat, je to tohle.
Denver se tomu zasmál. “A co ty? Proč bydlíš tady?”
“Těžký rozchod,” odpověděla popravdě.
“Velká hádka?”
“Hlavně velký prsten.”
“Děláš si legraci?” vytřeštil Denver oči.
“Taky ti to připadá absurdní?”
“No… ten člověk musel být hodně odvážný, když Kate Littletonovou požádal o ruku.”
“A nebo hodně hloupý. Jack byl nejspíš obojí.”
“Jack? Ten novinář z Bradavic?”
“Přesně ten.”
Denver uznale pokýval hlavou.
“Takže teď hledám něco svého,” ukončila myšlenku Kate a ukázala na noviny. “Nevíš o nějaké barabizně na prodej?”
“Já ne, ale napiš Rose. Její rodiče vlastní hodně pozemků, dělají tam všelijaké výkopy, nacházejí cennosti, ale o domy se nestarají. Rose vždycky říká, že co není špinavé od hlíny nebo pohřbené v rakvi, to její rodiče nezajímá. Je přesvědčená, že i ji by měli radši v hlíně než živou. Že by pro ně byla zajímavější.”
“Rose měla vždycky hodně řečí,” zasmála se Kate. “Ale vsadím se, že pracuje nakonec s nimi a baví ji to, ne?”
“Nepřiznala by to,” usmál se Denver.
“Spolupracuješ s ní, že o ní tolik víš?”
“Je to tak… ale o všech vím víc než o tobě.”
“Řekla bych, že dobře pro tebe.”
“Aspoň vím, že ses moc nezměnila. Co děláš, kromě hledání domů na prodej?”
“U Munga v lektvarech. A před týdnem jsem se vrátila z inspekce Bradavic,” řekla, protože si byla jistá, že to jejího bývalého spolužáka bude určitě zajímat víc než kotlíky v podzemních laboratořích.
“To jsou věci,” řekl Denver a pozdvihl obočí. “Jak se má Snape?”
Kate se při vyslovení jeho jména zase zarazila. “Proč Snape?” zeptala se.
“No proč asi…” zasmál se blonďák. “Ten závěrečný večírek všem vypálil díru do hlavy.”
“Jo tohle…” řekla Kate a pokusila se do svého hlasu vměstnat myšlenku, že na něco tak podružného, jako je tanec se Severusem Snapem, už dávno zapomněla.
“Jo, tohle,” zdůraznil Denver. “Co to mělo být?”
Kate to zahnalo do slepé uličky. Nemohla odpovědět, že nemá tušení, to by Denver zkrátka prokoukl. Navíc už zase mlčela příliš dlouho na to, aby se z toho teď mohla úplně vyvlíknout.
“Dobře, tak já ti to řeknu,” prohlásila nakonec a Denver se zvědavě narovnal. “Ale bude to pro mě trapas všech trapasů, takže bych ocenila, kdybys o tom s nikým nemluvil... Když jsme byli v páťáku, byla jsem do Snapea zamilovaná.”
“To je nechutný... “ ohodnotil to Denver a ona s ním musela mlčky souhlasit.
“On to tehdy věděl, protože já jsem byla pubertální husa a… napsala jsem mu to v milostném dopise,” vymýšlela si Kate dál. Denver se rozesmál.
“Myslím, že mu vděčím za svůj zdravý sociální život, protože to za celou dobu nikomu neřekl. A dovedu si představit, jak to pro něj muselo být lákavé. Ale…”
“Vybíral si to jinak…”
“Jo.”
“Možná by ses nakonec měla líp, když by to všude řekl a dal by ti pokoj, ne?”
“Možná…” řekla Kate skoro vážně.
“A ten tanec?”
“Způsob, jak mě na konci toho všeho ještě zesměšnit?”
Denver pozvedl obočí znovu. “No…” protáhl, ale myšlenku nedokončil.
“No… co?”
“Jen jestli ti spíš nechtěl dát najevo, že to bere, pokud tvá láska stále trvá.”
“Děláš si srandu?”
“Neříkej mi, že tě ani jednou nenapadlo, že se tě pokouší dostat do postele. Bylo to… intimní. Já jsem byl přesvědčený, že spolu něco máte. A pochybuju, že jsem byl jediný.”
“Po tom všem, co se v sedmáku dělo? To snad nemyslíš vážně,” řekla Kate a dala do toho veškerou ironii, kterou dokázala.
“No, doufal jsem, že bys nebyla tak hloupá, to je pravda,” připustil Denver a v ní to vyvolalo další z nepříjemných bodnutí špatného svědomí. “Ale on vedlejší úmysly stoprocentně měl.”
Zakroutila hlavou. “Pochybuju.”
Denver pokrčil rameny. “Je to jenom chlap.”
“Ty tomu nějak rozumíš,” zasmála se.
“No samozřejmě. Třeba teď už od té doby, cos mi řekla o tom rozchodu, přemýšlím, jestli tě pozvat na kafe. Ten fakt, že jsem chlap, mi velí nejenom o tom přemýšlet, ale taky to udělat. Jen ta rozumná část si víc než dobře uvědomuje, že s holkou, která před chvílí utekla od prstýnku bych v rámci zachování duševního zdraví randit neměl. Ale stejně to řeknu nahlas. Ta hloupá chlapská část je silnější.”
“Poslouchej tu rozumnou.”
“Samozřejmě. Ale bez té druhé by nebyla žádná sranda. A vy holky to máte taky tak… Neříkej mi, že ti rozum velel poslat milostný dopis Snapeovi.”
Rozesmála se. “Já myslím, že v mých patnácti tam žádná rozumná část ještě nebyla.”
“A ve Snapeově třiceti nejspíš taky ne.”
Zakroutila hlavou.
“Ani teď se o nic nepokusil?” zeptal se Denver.
“Ale jo,” řekla Kate a jemu zase vyskočilo obočí vzhůru. “Pokusil se mě zabít, protože jsem se mu hrabala v lektvarech. Pod záštitou ministerstva bych nejspíš u něj nezískala sympatie ani kdybych o ně stála.”
Na znamení, že mluví pravdu, ukázala Denverovi levou dlaň. Když si ji prohlížel, děkovala všem svatým za něco takového a ještě to doložila krátkým popisem toho, jak se to vlastně stalo. Pak usoudila, že je nebezpečí zažehnáno, když Denver konečně odstoupil od tématu.
“Viděla ses i s Brumbálem?”
“Jasně.”
“Nesnažil se tě přesvědčit… Ty víš o kom?”
“Snažil,” přiznala trochu neochotně a zadívala se na Denvera podezřívavě. “Co si o tom myslíš ty?”
“O tom, že Ty víš kdo vstal z mrtvých? U někoho, jako je Brumbál, bych čekal trochu rozumu, ne že bude věřit Beedleho bajkám.”
“Jakým bajkám?” nechápala Kate.
“Pohádkám pro děti. V jedné se z mrtvých vstává.”
“Aha… no, třeba je to všechno jinak. Brumbál přece celou dobu tvrdí, že Ty víš kdo ve skutečnosti neumřel.”
“Tak se asi necháme překvapit,” usmál se Denver.
“Asi…” přikývla Kate rovněž s úsměvem a jestli by si jindy připadala hloupě, že se vysmívá návratu Pána zla, teď jí to přišlo takové dětsky roztomilé.
“Takže tam z tebe asi velkou radost neměli,” pokračoval Denver.
“To teda ne,” připustila téměř popravdě. “Ani já z nich. Jsem ráda, že jsem doma.”
Rozhlédl se kolem s předstíraným obdivem. “Máš to tu doma moc hezký.” Pak se trochu netrpělivě podíval na hodinky.
“Snad to brzy vyměním za něco pořádného,” řekla Kate. “Napíšu Rose hned. Moc díky za tip.”
“Uvidíme, jestli zrovna ‘něco pořádného’ je to správné označení,” zasmál se.
“Jsem si jistá,” řekla. “Každopádně jsem tvým dlužníkem.”
“Jestli to tak je, pak se mnou někdy půjdeš na to kafe,” navrhl nebojácně a pomalu se s trochu omluvným výrazem zvedl ze židle.
“Poslechni svůj rozum, Denvere,” usmála se na něj. “Můžeš si být stoprocentně jistý, že já nejsem člověk, kterého teď ve svém životě zrovna chceš.”
Oplatil jí úsměv. “Tak já si počkám. Za pět let tady?”
Stoupla si také a objala ho na rozloučenou. “Spolehni se.”
Pak ho sledovala, jak vytáhl hůlku a zamířil ke vstupu na Příčnou ulici.
Dřív než začala přemýšlet o rozhovoru, který právě proběhl, přinesla si kus pergamenu a napsala vzkaz Rose. Uvědomovala si dobře, že se neviděly pět let a že první kontakt, který po té době proběhne, bude dopis s žádostí o laskavost, ale neviděla moc možností, jak to udělat jinak. Tohle aspoň bylo upřímné. Srolovala popsaný pergamen a vyběhla na Příčnou ulici, aby na poště dopis odeslala. Ačkoliv Timothy našel jejich nové ubytování už dávno, byl tak často venku, že by sama skoro zapomněla, že nějakou sovu vlastní. Na druhou stranu s četností, jakou posílala dopisy, to bylo skoro jedno. A když Tima čas od času viděla, že se má dobře a nijak nestrádá na váze, vlastně si pro něj ani nedovedla představit nic moc příjemnějšího než si celé noci létat, kde se mu zlíbí.
Myslela si, že na odpověď od bývalé spolužačky bude tak týden čekat a že mezitím bude dál vyhledávat inzeráty v Denním věštci, ale Rose jí odepsala už další den ráno.
Ahoj Kate,
můžeš být v Kotli dnes ve dvě odpoledne? Něco vymyslíme. Připrav se dobře, beru rodiče!
Rose
Kate na vzkaz ještě chvilku s úsměvem zírala, pak ji ale zalila vlna nervozity, která se jí držela jako klíště až do odpoledne. Nebyla si jistá, z čeho je tak nervózní, ale nejspíš to bylo z toho, jak Rose o svých rodičích pokaždé vyprávěla. Bylo více než jisté, že její tatínek nebude běhat po kryptách s bičem a v klobouku jako Indiana Jones. Co si ale představovat, to Kate netušila.
Ve dvě hodiny seděla u stolu dole v Kotli a pokoušela se působit uvolněně, dospěle a sebevědomě, což byly tři vlastnosti, které téměř jako jediné zcela postrádala. Nervózně si škrábala levou dlaň a snažila se netěkat očima ke krbu, odkud bylo nejpravděpodobnější, že Roseini rodiče přijdou.
Spletla se. Všichni tři - mladá a pohledná blondýnka Rose, starší přísně a nabručeně vypadající pan Halliwell a menší, o dost mladší hubená a nepřístupně vyhlížející paní Halliwellová vstoupili v mudlovském oblečení dveřmi z Londýna. Kate vstala, Rose ji obdařila zářivým úsměvem a ona si byla jistá, že nebýt rodičů, určitě by se poměrně nadšeně objaly. Takhle si jen potřásly rukama, Kate pak vzorně přijala nabízenou pravici i od Roseiných rodičů a všichni se usadili ke stolu.
“Moje dcera nám říkala, že máte problém s bydlením, slečno Littletonová,” začal muž. A dřív, než stačila nějak odpovědět nebo se vyjádřit, pokračoval. “Máme několik pozemků. Finančně by vám naše nabídka jistě připadala velmi výhodná. Má to ale podmínku. Velká část pozemků je stále chráněna kouzly a není možné je porušovat. Čas od času se tam mohou provádět výkopy. Není to na celém pozemku, ale může to celý pozemek ovlivňovat.”
Kate si v duchu představila scény z filmů, ve kterých skupinky archeologů štětečkem očišťují dinosauří kosti na její zahradě. Pozvedla obočí.
“Ovlivňovat?”
“Ano… otřesy, odrazy vizí z minulosti, výjimečně i duchové, některá místa lákají zahradní trpaslíky, některá je naopak odpuzují. Hmyz a ptáci mají také tendenci se kolem některých míst chovat jinak než obvykle.”
“Chcete říct, že v těch domech… straší?” použila naschvál mudlovský výraz a lehce se zasmála. Ani jednomu z rodičů Rose to nejspíš vtipné nepřišlo.
“V domech ne. Na určitých částech pozemku. Dům se dá proti tomu ošetřit. Tam, kde se děly věci přímo v obytných prostorech, jsme nechali domy strhnout, takže tam nezůstaly žádné obytné prostory, ve kterých by - strašit - mohlo.”
“Aha,” řekla Kate a po krátkém zvažování si prohlédla všechny tři Halliwellovy. Rose na ni jen zvědavě hleděla a výrazem ji povzbuzovala k tomu, aby se nebála ptát. “Co by to tedy znamenalo - konkrétně - pro mě?” odvážila se nakonec.
“Neporušovat zemi na konkrétních místech. Předat nám všechny předměty, které na těch konkrétních místech pozemku najdete. Zavolat nás, kdyby se objevilo něco nečekaného. ”
“A nepovažovat za nečekané úplně všechno, co se tam bude dít,” dodala Rose a zasmála se.
Kateina představivost už zase jela na plné obrátky. Uvědomila si, že vlastně nikdy ještě nebyla v pravém kouzelnickém domě, třeba se tohle děje úplně všude. Vybavila si teď hlavně mudlovské poutě, na kterých se ve vozíčkách jezdí skrz domy plné upírů, obřích pavouků a všelijakých světelných efektů. Nedovedla si představit, že by takový dům - akorát opravdový - mohl být v jejím vlastnictví.
Pan Halliwell ji pozorně sledoval a možná trochu vypozoroval, co se jí v hlavě děje, protože pokračoval po pár vteřinách.
“Myslím, že až se na pozemek půjdeme podívat, seznáte, že to není zas až tak zajímavé, jak si možná teď můžete myslet. Archeologické výzkumy jsou tam provedeny už několikrát, není tudíž ani jisté, zda se nějaké abnormality objeví, tedy za vašeho života. Můžete na to jednou připravit vaše děti. Dům, o který byste mohla mít zájem, je ve velmi špatném stavu. Při troše vůle a kouzelnických schopností se v něm ale bude dát bydlet.”
Kate se koutkem oka podívala na paní Halliwellovou, která celou dobu jen mlčela a trpělivě přikyvovala. Teď jí se jí ale ve tváři na moment objevil trochu nevěřícný výraz. Rose si toho očividně také všimla a usmála se, nic však neřekla.
“Tedy… můžeme?” zeptal se pan Halliwell a vstal. Kate chvíli nechápala, co má na mysli, ale on vytáhl hůlku a otočil se na svou dceru. “Rose?”
“Samozřejmě,” odpověděla blondýnka a natáhla ruku ke Kate. Té až v tu chvíli došlo, že podívat se na dům půjdou okamžitě. Rychle se zvedla, aby zamaskovala své zmatení a uchopila Rose za předloktí.
Hned, jak spolu dopadly na tvrdou zemi, Kate zalitovala, že si nevzala nějaký kabát. Venku hrozivě foukalo a vítr se mísil s deštěm a sněhovými vločkami. Dívka zamrkala a rozhlédla se kolem.
Před ní stálo malé stavení. Byl to domek do písmene L, s oprýskanou a na mnoha místech popadanou omítkou, starými okny napůl rozbitými a vypadanými z pantů. Působilo to, že se do něj nejednou pokusil někdo dostat. Zahrada byla na několika místech oplocená, ale z velké části byl poznat začátek a konec pozemku pouze podle přerostlého živého plotu nebo kopřiv vyšších než je dospělý člověk.
Kate se váhavě rozešla kupředu a sledovala celé stavení. Možná se po předchozím rozhovoru obávala, že na ní odněkud vyskočí ghúl nebo nějaké pekelné stvoření, ale domek vypadal sice velmi nešťastně, ale vlastně úplně obyčejně. Nehledě na to, že zatím nebyla připravena vůbec na nic, do podvědomí se jí dostal obraz tohoto místa, nově vymalovaného domku, upravené zahrady a cestičky z velkých plochých bílých kamenů ke světlým dubovým dveřím.
Prošli rozpadlou brankou a pan Halliwell vytáhl velký mosazný klíč. Kate tušila, že nejspíš není vůbec potřeba, protože dveře by se při větším tlaku patrně rozpadly, ale mělo to svoje kouzlo. Všichni vešli dovnitř do menší zaprášené předsíně, která se po pár krocích vpravo rozšiřovala do obývacího pokoje. Ten vypadal poměrně zachovale, se dvěma starými křesly, špinavým kobercem a krbem, který by podle všeho mohl být funkční. Dál vedly schody do patra a oddělovaly tak obývací pokoj od něčeho, co jistě kdysi bývalo kuchyní. Věci v ní byly probrané, rozbité, zničené a velmi pravděpodobně také rozkradené. Z kuchyně vedly ještě dveře do místnosti, kterou nešlo nijak identifikovat, protože byla plná starých zaprášených věcí, suti a pavučin. Jestli to byla kdysi něčí ložnice nebo jen menší stodola, to dnes nikdo nebyl schopen říct. Nahoře byly ještě dvě podkrovní místnosti, ve kterých byla všechna okna rozbitá, nábytek zničený nebo prožraný či dokonce doslova ohlodaný od nějakých zvířat. Nebylo to místo k životu. Ale ona byla čarodějka. Ne nijak dobrá čarodějka, ale stále čarodějka. Místo k životu by to mohlo být.
“Kde to vlastně jsme?” zeptala se, když si prohlédli všechny místnosti, nebo alespoň to, co z nich zbývalo, a jen s Rose si stouply si na kraj balkónu, aby to s nimi nespadlo dolů. Kate se zadívala na nedaleký les.
“Východní část Devonu,” odpověděla její bývalá spolužačka. “Nedaleko odsud žije pár kouzelnických rodin, ale není to žádná velká komunita. Nejbližší Sidbury je skoro čistě mudlovská vesnice.”
Kate přikývla a otočila se, aby se podívala na dům. Byl to nesmysl. Byla to ta největší šílenost, kterou by mohla udělat. Ale kdy naposledy mohla udělat nějakou takovou šílenost?
Rose jako by jí četla myšlenky. “Táta ti udělá takovou nabídku, která se neodmítá. Pokud mu podepíšeš, že nebudeš nic dělat s archeologickou oblastí, bude štěstím bez sebe, že se toho domu zbavil, věř mi. A když to tu dáš trochu dokupy… rádi ti s tím s Denverem pomůžeme… za pár týdnů tu můžeš žít.”
Kate si upřímně nedovedla představit, co to znamená nabídka, která se neodmítá. Ani si nedovedla představit, co to znamená, že pan Halliwell bude štěstím bez sebe, ale nervózně kývla. Pak se zaměřila na prostřední část Roseina uklidňujícího proslovu.
“Jak ta místa poznám? Tam, kam nesmím… kde to je?”
“To poznáš,” zasmála se Rose. “Je to ošetřené zaklínadly. Buď se ti tam nebude chtít být, nebo ti pobyt tam bude způsobovat nevolnost, spustí se ti krev z nosu nebo něco takového.”
“To je milé,” usmála se Kate.
“Ošetřuje se to proti nezvaným návštěvníkům. Dům nikoho nezajímá, to je myslím vidět. Ale jen co by někdo šlápnul na posvátnou půdu…” nechala Rose větu nedokončenou a jen významně pozvedla obočí.
Kate se zatřásla zimou a opatrně přešla zpátky k vyvráceným dveřím. Rose ji následovala. Ne že by uvnitř bylo nějak zásadně větší teplo, stále se klepala zimou, ale aspoň tam nesněžilo. Pan Halliwell zrovna sledoval zlaté kapesní hodinky na řetízku a když ony vešly dovnitř, nervózně několikrát přešlápl z nohy na nohu.
“Nuže?” zeptal se.
“No…” začala Kate a přemýšlela, na co by se měla zeptat dřív a hlavně jak to udělá. Tyhle rozhovory jí připadaly obzvlášť složité.
“300 Galeonů, slečno Littletonová,” prohlásil muž asi po vteřině, kdy viděl její rozpaky. “150 hned, zbytek můžeme rozdělit jak se to bude hodit vám.”
Kate otevřela překvapením ústa. Rose se na ni podívala stylem ‘já jsem to říkala’ a pobaveně si založila ruce na hrudi. A jí bylo jasné, že s něčím takovým by si žádnou půjčku brát nemusela. Mohla by na místě podepsat smlouvu, po návštěvě svého trezoru zaplatit i víc než půlku a mít svůj vlastní dům.
No… dům…
“Beru to,” vypadlo z ní bez rozmyslu.
Paní Halliwellová pozvedla obočí, jako by zvažovala, v jak zoufalé situaci musí asi Kate být, když se pouští do něčeho takového. Její manžel si toho sice nejspíš všiml, ale nijak na to nezareagoval. Vytáhl pergamen, poklepal na něj hůlkou a již popsaný ho podal Kate.
“Připište si částky, vaše údaje a předání peněz vyřešte s mou dcerou. Tady je klíč, ale doporučoval bych co nejdříve dům opatřit bezpečnostními kouzly, protože… no, viděla jste sama. Hezký den!”
Natáhl ruku k manželce a než se stačila konsternovaná Kate rozloučit, s hlasitým prásknutím se oba přemístili pryč. Ze stropu popadalo několik pavouků a dům se s jejich odchodem lehce otřásl.
“To bychom měli,” zasmála se Rose. “Gratuluju. Neuvedeš mě do svého obýváku?”
Kate se zasmála taky, i když to bylo poněkud nervózní a křečovité. “Jsi si jistá, že chceš?”
“Věř mi, byla jsem už na mnohem horších místech. Ale pojďme do Kotle a vyřešíme to. Taky chci slyšet všechno o tobě a tom tvém rozchodu. Denver mi včera volal a byl z toho všeho úplně na větvi. Je pravda, žes byla v Bradavicích a Snape tě zapálil?”
“Jo, to je,” usmála se Kate už mnohem upřímněji a klidněji. Pak obě vytáhly hůlky (ještě štěstí, že ji s sebou výjimečně měla) a přemístily se zpátky k Děravému Kotli.
Kapitola 17
Žádné komentáře:
Okomentovat