Kapitola 14
Pět dlouhých let to byl její domov. Vracela se tam každé ráno po práci v baru nebo během noci po dlouhém dni mezi lektvary u Svatého Munga. Vždycky měla pocit klidu, když stála na své předzahrádce a hledala klíče. Teď to bylo úplně naopak. Najednou sem nepatřila, vracela se jako zpráskaný pes, který moc dobře ví, že bude vyhozen na ulici. A někde uvnitř cítila, že si to zaslouží. Nevyndala klíče, připadalo jí to příliš odvážné. Natáhla ruku a stiskla zvonek.
Chvíli se nic nedělo, pak slyšela zevnitř kroky a dveře se otevřely. Jack nevypadal moc překvapeně, že ji vidí.
“Ahoj,” řekla opatrně.
“Ahoj,” odpověděl. Jeho hlas zněl chraplavě, jako by už hodiny a hodiny mluvil. Pak se podíval na zvonek a znovu na ni.
“Je to i tvůj dům, nemusíš zvonit.”
“Nechtěla jsem… být na obtíž víc než je potřeba.”
Jack otevřel dveře, aby mohla projít.
“Je tu Katleen,” oznámil jí a jí se navzdory všemu rozlil po hrudi úlevný pocit. Vešla dovnitř, odložila kufr a pokusila se, aby to nevypadalo, že příliš spěchá, aby svou kamarádku viděla co nejdřív. Bylo jí jasné, že jí Jack napsal, jakmile se vrátil z Bradavic a i přes to - nebo možná právě proto - že to byla odjakživa kamarádka Kate, bylo jednoduché mít ji jako důvěrnici. Nezazlívala to ani jednomu z nich.
Kat seděla na židli v kuchyni a očividně neměla tušení, jak se má tvářit, když Kate vešla do místnosti. Rozhostilo se několik vteřin trapného ticha, během kterého Katleen vstala, Jack obešel stůl a Kate se jen chytila opěradla židle, aby měla pod rukama aspoň nějakou oporu.
“Skončila jsi s prací, nebo se tam budeš ještě vracet?” prolomil mlčení Jack.
“Mám hotovo,” řekla Kate.
“To jsi pracovala celou noc? Vypadáš, jako bys vůbec nespala.”
Kate se střetla pohledem s Katleen, než Jackovi odpověděla. Její kamarádka jen neznatelně pozvedla obočí.
“No, ano. Chtěla jsem přijet co nejdřív.”
“A Snape?” zeptal se Jack.
“Co s ním?” Nejenomže tu otázku skutečně nechápala. Při zvuku jeho jména jí navíc zamrazilo v zádech, takže jí nějak záhadně vypadly souvislosti.
“Nepřekážel ti? Vypadal, že ti nedá nic zadarmo.”
“Byl v pohodě. On jenom hodně štěká, ale ve skutečnosti nekouše.” Hlas se jí během vyslovování posledního slova trochu ztratil. Skoro jako by cítila Severusovu přítomnost na svém pravém rameni. Přešlápla z nohy na nohu, podívala se na Jacka, kterému to jako vysvětlení očividně stačilo a pak na Kat, jejíž výraz určitě měl zůstat beze změn, ale Kate nemohla přehlédnout zvědavost, která se její kamarádce odrážela v očích.
Katleen si jejího pohledu všimla a nervózně si odkašlala. “Já… vás tu asi nechám samotné,” prohlásila. “Dejte mi vědět, jak… no… zkrátka, dejte mi vědět.”
Kate přikývla a Katleen odešla do předsíně, odkud pak bylo slyšet jen mávnutí hůlkou a hlasité prásknutí, jak se přemístila pryč.
Jack a Kate se na sebe chvíli dívali, ani jeden z nich očividně netušili, jak se v takové situaci chovat. Jack pak odtáhl židli od stolu a sedl si, v podivné grimase naznačil Kate, aby udělala totéž. Bylo to nepříjemné, strojené a hloupé, ale nebylo jak z toho vyváznout bez těchto nepříjemných pocitů. Sedla si tudíž naproti němu, položila si ruce do klína a nervózně si škrábala levou dlaň.
“Můžeme si promluvit?” zeptal se Jack a ona přikývla. Neměla dojem, že by ta otázka byla nutná, ale třeba potřeboval jen nějaký záchytný bod, který mu pomůže začít. Odkašlal si.
“Kate, já… myslím, že jsem to včera trochu přehnal… se svým chováním.”
Chvíli se na něj dívala zamyšleně. “Myslíš?”
“Ano, totiž…” zvažoval slova. “Já jsem se nechal unést nějakou vlastní představou o dokonalosti našeho vztahu. Neuvědomil jsem si, že z tvého pohledu to všechno může být jinak. A omlouvám se za to, vždycky jsem věděl, že ty jsi někde jinde. Že jdeš se mnou, směrem, kterým já chci a nezastavuješ se dost možná jen proto, že mě máš ráda. Nebylo ode mě fér ti dávat ultimáta, tys mi je taky nikdy nedávala. Jsi zkrátka v jiné fázi vztahu, než jsem já… Na tom přece nezáleží, nebo jo?”
“Řekla bych, že záleží,” odpověděla, i když si byla jistá, že to Jack zamýšlel jako rétorickou otázku.
“Já si to nemyslím. Jsme spolu pět let. Pro mě to bylo fakt hezkých pět let a jsem si jistý, že pro tebe taky. Že si mě zrovna teď nechceš vzít nebo že mě nemiluješ, přece ještě neznamená, že se to nemůže změnit.”
Kate se zhluboka nadechla. “Nemyslím si, že se to může změnit, Jacku.”
Díval se na ní velmi intenzivním pohledem. Prosebným. “Tím si přece nemůžeš být jistá.”
“To nemůžu,” připustila. “Ale…”
“Ale i kdyby, Kate. Dobře…” přerušil ji. “Pro nás oba to jsou hezky strávený roky. Vím, že mě máš ráda a jsi se mnou šťastná.”
Dívala se na něj se vzrůstajícím pochopením, kam tenhle rozhovor směřuje.
“Nikdy bych nelitoval té doby, které jsme spolu strávili. Bylo to hezkých pět let. Nemyslíš?”
“To ano.”
“Tak spolu můžeme strávit ještě nějaký čas. Bude to… jen… příjemně strávený čas, nic víc. Já na tebe nebudu naléhat, zapomeneme na to, co se stalo v Bradavicích a budeme si prostě jen užívat života. Záleží jenom na tom, jestli chceš.”
Kate si přestala škrábat dlaň. Sledovala Jacka pozorně a chvíli přemýšlela.
“Chci, Jacku,” odpověděla mu. Ale dřív, než se na jeho obličeji rozlil úlevný výraz, pokračovala: “Ale nejde to.”
“Proč ne?”
Nadechla se. Tohle bude těžké.
“Protože to není tak, jak říkáš. Máš pravdu, že jsme měli hezký vztah, kterého snad ani jeden nebudeme litovat. Ale je ti čtyřiadvacet let. Požádal jsi mě o ruku. Chceš mít rodinu a chceš mít děti, ten prstýnek je toho důkazem. A teď, když spolu zůstaneme, budeš pořád jenom doufat a trpět tím, že já možná nikdy nebudu chtít to, co ty. A pak, možná po roce nebo taky po deseti ti odpovím to samé. Rozejdeme se a ty mě budeš nenávidět za to, že jsem ti vzala dalších deset let života, které bys mohl strávit s nějakou jinou holkou, která nejen že bude mít stejné sny, ale bude tě mít ráda tak, jako ty ji.”
“Ale…” namítl, ale zvedla ruku, aby ho zastavila.
“Jacku, já jsem zvyklá, že mě lidi nenávidí. Není to pro mě novinka a popravdě - moc mě to nezajímá. Zvykla bych si i na tvou nenávist. Jenže je tam mnohem větší problém, kvůli kterému musím říct ne. Nejvíc ze všeho bys totiž nenáviděl sám sebe. A to je něco, za co já odmítám vzít zodpovědnost. To je něco, co ti nemůžu udělat.”
Znělo to velmi dospěle. Až na to, že se jí v závěru zlomil hlas. Znovu pocítila v očích slzy. “Mrzí mě to,” řekla tiše, když se chvíli neozýval. Sledovala ho a uvědomila si, jak moc by si přála být někdo jiný. Někdo, kdo umí cítit, kdo umí hrát tuhle hru na normálního dospělého člověka. Někdo, kdo by byl šťastný, kdyby mohl říct ano klukovi, jako je Jack. Její život s ním by byl krásný a jednoduchý. Dokázala si představit jejich dům, jejich děti, možná i kočku nebo psa… Ale to by nemohla být tím, kým byla.
Jack se na ni ještě chvíli díval, chtěl něco říct, ale nedokázal to. Pak rezignovaně sklopil pohled.
“Co se bude dít teď?” zeptal se.
“Vezmu si svoje věci a něco si někde najdu.”
“Proč bys musela odejít ty? Máš na ten byt právo stejně jako já.”
“Ne, necítila bych se dobře, kdybys…”
“Nevadí mi jít pryč.”
“Ne, Jacku,” řekla trochu rázněji, než chtěla. “Já tu zůstat nechci.”
“Dobře,” přikývl. “Aspoň mě nech spát na gauči, než si něco najdeš…”
Chvíli nechápala, co tím myslí. Pak se zhluboka nadechla. “To nemusíš. Já půjdu hned.”
Netušila, že může vypadat ještě zoufaleji. Trhalo jí to srdce na tisíc kousků. “Kam půjdeš?” zeptal se.
“Asi… zatím do Děravého kotle… to je fuk. Nějak to… prostě… postarám se o sebe.”
Rozhlédl se, jako by v místnosti hledal záchytný bod. Když nějakou chvíli nic neříkal, zvedla se. Možná aby ten jeho pohled nemusela dál snášet. Ještě chvíli váhala a dívala se na něj, ale stále nepromluvil. Nadechla se, pomalu se otočila a odešla z místnosti. Vyšla schody a rozhlédla se. Připadala si úplně jako v jiném vesmíru. Ještě před pár týdny odsud odcházela s myšlenkou, jak se těší na návrat. Dnes jí ten byt připadal úplně cizí. Vzala si velkou sportovní tašku a nacpala do ní všechno, co našla a co měla dojem, že by se jí mohlo hodit. Netrvalo to dlouho. Když měla zabaleno, sešla zase dolů ze schodů a vrátila se do kuchyně. Jack seděl téměř ve stejné pozici, v jaké ho opustila. Podíval si na ni.
“Ještě tu něco zbylo… pokud ti to nevadí, stavím se pro to až budu mít něco stálého. Nebo to vyhoď, to je jedno.”
Přikývl.
“Tim tady není…” ukázala na prázdnou klec. “Pošli ho prosím do Kotle, až se vrátí.”
Znovu přikývl.
Ona se zhluboka nadechla.
“Tak… ahoj.”
“Ahoj…” odpověděl tiše.
Nadhodila si tašku na rameni, chytila svůj kufr a prázdnou Timothyho klec a přemístila se pryč.
Zvolila jednu z postranních ulic u Příčné, takže její výraz nemohlo zachytit moc kolemjdoucích. Ani na hlavní ulici ale nebylo nijak moc lidí, přestože byla sobota. Muselo to být počasím, mrholilo, byla mlha a zima. Přidala do kroku, aby se trochu zahřála a zároveň aby ze sebe setřásla stále stoupající provinilý pocit. Takhle moc ještě nikdy nikomu neublížila.
Prošla skrz kamennou zeď do přívětivého prostředí Děravého kotle. Hostinský Tom s ní domluvil pokoj a zavedl ji do něj, ona si tam jen sundala tašku ze zad, odložila kufr a klec a vrátila se zpátky dolů k baru. Nebyla si jistá, jestli je alkohol dobrý nápad - dva dny po sobě - ale bála se, že samotnou v pokoji by ji nejspíš uhlodalo špatné svědomí. Rozhlédla se po poloprázdné hospodě, sedla si ke stolku, který mívala ráda jako puberťačka, když se v Kotli scházeli o prázdninách se všemi spolužáky. Pak se teprve trochu uklidnila. Objednala si hrnek silného čaje a když jí ho Tom beze slova přinesl, přiložila k němu obě dlaně. V tu chvíli jí došlo, jak je příšerně unavená. Za poslední čtyřiadvacet hodin se toho stalo tolik… a ona seděla, připadala si stará, nemocná, vyčerpaná až na kost. Přesto ale nechtěla jít spát. Bála se dalších snů, ze kterých ji nikdo nevzbudí. Bála se, že bude sama. Že je sama.
“Kate?” zaslechla někde u pravého ramene. Otočila se a spatřila svého dobrého anděla. Po boku jí stála Katleen, která se ještě oprašovala od sazí, jak před chvílí zcela jistě prošla krbem. Zatvářila se maličko vyděšeně, když k ní Kate zvedla zrak.
“Jack mi napsal, že jsi tady. Chtěla jsem tě vidět,” řekla jí kamarádka opatrně.
“Díky,” usmála se Kate vděčně. Netušila, proč se Kat tváří tak provinile.
“Nenávidíš mě?” zeptala se z ničeho nic. V tu chvíli jí to došlo.
“Proč?” řekla ale naoko nechápavě. “Myslíš proto, že jsi o tom celou dobu věděla a že kdybys mě upozornila předem, mohlo by nás to ušetřit hodně problémů a neseděla bych teď tady, bez domova, bez partnera a bez důstojnosti?”
Katleen přešlápla z nohy na nohu.
“Ne,” usmála se Kate. “Ale moc si nefandi, je to z čistě sobeckých důvodů. Mám takové tušení, že tě budu potřebovat.”
Katleen se usmála taky, konečně si přitáhla židli a sedla si.
“Navíc…” pokračovala Kate. “Mělas pravdu. Předtím. Neměla jsem tam jezdit.”
“Tím si nejsem tak jistá,” řekla Kat. “Jestli by to, že nepojedeš do Bradavic znamenalo, že půjdeš do něčeho nebo zůstaneš v něčem, co ve skutečnosti nechceš… Není lepší si to uvědomit dřív, než pozdějc?”
“Jsi nějaká moc chytrá,” propíchla ji Kate pohledem. Pořád ale měla pocit, že udělala nějakou kolosální životní chybu.
“Kate?” oslovila ji Katleen po chvilce sledování opatrně.
“Hm?”
“Strávilas uplynulou noc se Snapem, že jo?”
Kdyby měla jen maličko víc spánku, určitě by na tuhle otázku byla připravená. Teď ale vůbec nevěděla, jestli zapírat, tvářit se ublíženě, naštvaně nebo vyčítavě. Patrně za těch pár vteřin, kdy se dívala kamarádce do očí, vystřídala všechny z nabízených výrazů. Když se Kat začala pomaličku usmívat a její úsměv byl širší a širší, vzdala veškeré své herecké výkony, povzdechla si a rezignovaně přikývla.
“Jo.”
“Já to věděla!” vykřikla Kat až moc nahlas a rozhlédla se opatrně po hospodě, jestli ji nikdo neposlouchá.
“Musím být mizerná lhářka…” řekla Kate se zakroucením hlavou.
“Ale ne, to fakt nejsi,” zasmála se Katleen. “Jenom…”
“Co?”
“Snape výraz. Poznám ho. Dává ti jiskru.”
“Snapeova jiskra. Báječný,” okomentovala to Kate a ušklíbla se.
“Je to… něco. Vždycky to tam bylo, když jste byli spolu. Vždycky mě vytáčelo, že to tam bylo jenom když jste byli spolu. Jsi s ním šťastná.”
“To nejsem,” zakroutila hlavou. “Nejsem ani s ním, ani šťastná.”
“Tak jsem to nemyslela. Ale je to něco. Nechci, abys měla představu, že to považuju za dobrej nápad, ale… nechcete spolu prostě… co já vím…”
“Chodit?” zasmála se Kate.
Kat pokrčila rameny. “No… jako něco takovýho.”
Kate se pořád usmívala. “Nejenom, že to zní absurdně, ale je to absurdní. A ne, nechceme. Jsem si jistá, že ani jeden z nás. Myslím, že to, že se mi omluvil za všechno, co mi kdy způsobil, je nejvyšší level upřímnosti a citu, jaký od něj kdy můžu čekat. A zcela vážně...i to bylo o trošku víc, než jsem běžně ochotná snášet.”
“Omluvil se ti?” vytřeštila oči Kat.
“Divný, co? Musela jsem na něj před tím dlouho křičet, že mi zničil život, ale donutila jsem ho.”
Kat jen chvíli nechápavě zírala před sebe. “Takže teď už máš zase plán se s ním nikdy v životě nevidět?”
“Možná,” pokrčila rameny Kate. “Ono na tom ve skutečnosti teď už moc nezáleží.”
“Dobře…” ohodnotila to Kat neurčitě. Pak se nadechla. “Mám na tebe ještě dvě otázky.”
“Do toho.”
“Všechno to, co se stalo, bylo až potom, co jste se s Jackem rozešli, že jo?”
“Skoro těsně jsme to nestihli, ale ano.”
Kat protočila oči stylem, že o tom radši víc vědět nechce. Kate pak chvíli čekala na její druhou otázku. Její kamarádka se chvíli rozmýšlela, než ji položila.
“To jste měli fakt sex celou noc?” oči se jí zvědavě rozsvítily.
Kate se na ni zadívala naoko pohoršeně. Tenhle výraz znala… vídala ho v sedmém ročníku pokaždé, když Katleen vytušila, že se mezi ní a Severusem něco děje. Úplně jako dnes. Opět zahnala všechny možné typy výrazů, které by za běžných okolností na své tváři vykouzlila a přikývla.
“V podstatě… jo.”
“Ten chlap má ale výdrž!” ohodnotila to Kat uznale a Kate to nevydržela a vyprskla smíchy.
“To má…”
“Kolikrát…?” ptala se dál Katleen, nehledě na to, že dvě avizované otázky už vyčerpala.
“Nevím…”
“Nech toho, Kate… Kolikrát?”
“Ale já to vážně nevím,” smála se Kate dál a upřímně se pokoušela vzpomenout, kolik měla v noci přestávek na posbírání sil.
“Odhadem, alespoň…?”
“Pětkrát…” neubránila se začervenání, když to vyslovila.
“Dobré,” pokývala kamarádka hlavou. “A v kolika pozicích?”
“Kat!”
“Ale no tak, já jsem už rok vdaná paní, o sexu celou noc se mi může leda tak zdát, takže je vlastně tvoje povinnost, jako nejlepší kamarádky, mě zásobovat informacemi!”
“Dobře…” Kate si dala ruce před oči, jako by chtěla zakrýt svůj stud. Její kamarádka na ni hleděla tázavě a nedočkavě. “Asi… v sedmi,” řekla a neubránila se dalšímu úsměvu, když viděla Katleenino nadšení.
“Ty se nezdáš…” ohodnotila to nakonec.
“No jo…”
Její nálada nemohla být víc odlišná od té, se kterou k Děravému kotli dnes přišla. Katleen jí z toho dostala se stejnou grácií, jako vždy. Ačkoliv věděla, že se svým špatným svědomím se rozhodně bude muset vypořádat, dnes byla kamarádce tak moc vděčná, jako málokdy.
“Nezlobíš se na mě?” zeptala se po chvíli. A když se Kat zatvářila nechápavě, pokračovala. “Věděla jsi, že já a Snape pod jednou střechou nebude dobrý nápad. Dopadlo to… no, podle očekávání. Možná ne tolik našeho očekávání, ale očekávání vesmíru určitě.”
Katleen zakroutila hlavou. “Snapeova jiskra, Kate. Nesnáším ho, ale jsem za to ráda. Pokud neexistuje nikdo jiný na planetě, kdo ti dá aspoň na chviličku tenhle kousíček štěstí, je dobře, že existuje aspoň on. Jenom… třeba se přece jenom někdo takový ještě objeví, tak by bylo blbý ho nezkusit najít.”
“Myslím, že to nejdřív zkusím najít sama v sobě.”
“To je vůbec nejlepší nápad,” usmála se Kat. “Takže žádní chlapi?”
“Žádní chlapi,” zasmála se Kate a pozvedla hrneček s čajem, jako by té myšlence připíjela.
“Budu muset běžet,” řekla Kat po chviličce. “Dáš mi vědět, jak jsi na tom, viď? Uvidíme se v pondělí v práci?”
“Budu tam…”
S Katleen, s nově nalezeným sebevědomím, s náladou, kterou ji přes všechny překážky poskytla tahle situace, měla dojem, že život se vrátí do zajetých kolejí. A co víc, vypadalo to, že to budou koleje správné. Sledovala kamarádku, jak háže letax do krbu a mizí jí z očí, zaplatila hostinskému za čaj a konečně si po celé té době mohla jít s klidným pocitem odpočinout.
Kapitola 16
Žádné komentáře:
Okomentovat