Kapitola 14 - Vyrovnané skóre

Kapitola 13

V levé ruce jí opět bolestivě škubalo. Šla po úzké cestě lemované stromy, byla jasná noc, zářily hvězdy i měsíc v úplňku. Věděla, že tam musí přijít, čekali ji. Měla strach, ale nedala ho na sobě znát. Dlouhý černý kouzelnický plášť jí šustil u kotníků, jinak bylo všude naprosté ticho. Došla až ke kovové brance, natáhla ruku s hůlkou a otevřela ji. Po obou stranách stáli na sloupech bílí mramoroví andělé.

Rozhlédla se po hřbitově a šla za tlumeným světlem. Stáli tam, v němém kruhu. Věděla přesně, kde má své místo, stoupla si mezi ně a sklopila zrak, když on přišel přímo k ní.

“Vítám tě,” řekl tiše a ona kývla.

“Čekám na vaše rozkazy, můj pane.”

Cítila, že se Voldemort usmál. Zvedla k němu zrak a spatřila jeho tvář. Jeho nelidský výraz, hadí obličej, červeně žhnoucí oči.

“Čekáš svou poslední zkoušku,” oznámil jí, přestože to moc dobře věděla. “Budiž. Konečně se zařadíš mezi nás.”

Otočil se a poodešel, ona věděla, že ho musí následovat. Prošla kruhem smrtijedů a všichni se pomalým krokem vydali za nimi. Procházeli mezi nízkými hroby, až došli k několika dalším, vyšším s holubicí nebo křížem na vrchu. A ona víc cítila, než viděla, že jsou k nim připoutaní lidé. Zvedali k ní zrak, když přicházela blíž. Ty oči znala. Znala je všechny. Byl tam Jack, Denver, Rose, Chris… byl tam Harry Potter a jeho dva přátelé. Byla tam mladá žena s růžovými vlasy, ve které Kate poznala Denverovu přítelkyni ze školy. Ti všichni na ni hleděli.

Podívala se na Lorda Voldemorta. Věděla, že musí předstírat. Věděla, že musí zahrát svou roli dobře, aby mohla ochránit kouzelnický svět. To Brumbál jí řekl, že to je její cesta, že všechno se odvíjí jen od toho, jestli zvládne být dvojitým agentem až do konce.

“Výběr je na tobě,” zasyčel Voldemort.

Zvedla hůlku. Sledovala zoufalství v očích obětí. Procházela je jednoho po druhém, vybírala si. Pak si všimla vysokého náhrobku, který předtím přehlédla. Přišla blíž. Přivázaný k chladnému kameni stál Severus.

Smrt není to, z čeho mám obavy, zaslechla jeho hlas ve vlastní hlavě.

Věděla, že si musí vybrat jeho. Věděla, že ho musí zabít. Díval se na ni pohledem plným pochopení a neznatelně přikývl. Zvedla svou hůlku a ruka se jí zachvěla.

Voldemort to cítil. Přistoupil k ní a téměř otcovsky jí položil bílou ruku na rameno.

“Vybírej pečlivě. Nemám rád zbytečně prolitou kouzelnickou krev. Můžu ho ušetřit.”

Kate stála, váhala, pohled upřený do Severusových očí.

Smrt není to, z čeho mám obavy.

Byl připravený zemřít, ale její ruka s hůlkou se nepatrně sklonila. Nevěděla, co má dělat. Zmatek v její hlavě stoupal. Byla si jistá, že zabít jeho je správná volba, ale on jediný pro ni někdy v životě něco znamenal.

Cítila, že se Voldemort usmál. Podívala se na něj a jeho tvář byla stažená v děsivé grimase, fanatický lesk v očích. Jeho úsměv přešel ve smích, v divoký nadlidský smích, který se rozléhal hřbitovem a dál do lesů, které ho obklopovaly.

“Správná volba,” řekl nakonec a ona se v šoku rozhlédla kolem. Ke hrobům, kde před pár vteřinami stáli živí lidé, byly přivázána už jen jejich bezvládná mrtvá těla.

Ke smíchu Pána zla se přidalo i chechtání všech jeho smrtijedů. Jediný Severus zůstal živý, jediný on viděl, co způsobila. Jeho pohled nedokázala dál snést.

“Vítej mezi nás…” řekl Voldemort a usmál se na ni. Ona ho jen sledovala v němém děsu nad tím, co udělal. Nad tím, co udělala ona.

Levá ruka jí žhnula, nedalo se to vydržet. Vytáhla si rukáv a místo popálené dlaně objevila na předloktí znamení zla. Bylo rozpálené do ruda, had na něm se kroutil a svíjel.

“Ne!” vykřikla zoufale, ale nikdo ji neslyšel. Do ticha se dál nesl jen Voldemortův krutý fanatický smích.

* * *

“Kate!”

“Ne!” zopakovala svůj výkřik. Voldemortův hlas se vytratil.

“Kate!” ozvalo se znovu a ona sebou škubla, když se konečně probrala k vědomí. Otevřela oči a několik vteřin zírala šokovaně do tmy.

“V pořádku?” zeptal se Severus tiše. Ležel za ní, ruku položenou na jejím rameni, jak se ji snažil probudit.

Nebyla ještě schopná nic říct. Sedla si a chytila se za levé zápěstí. Ve tmě toho její oči moc neviděly, ale její levé předloktí zůstávalo čisté, přestože si byla jistá, že bolest, kterou cítí, není jenom v její dlani. Že má znamení zla. Byla si jistá, že na Brumbálův příkaz pracuje pro Voldemorta.

Severus se zvedl k ní a když se na něj zoufale podívala, lehce pozvedl obočí a odhrnul jí vlasy z tváře. To jí vrátilo do přítomnosti. Uvědomila si, že měla jen noční můru. Že není součástí Voldemortova světa a ani být nemusí. Že Brumbál by nikdy po nikom nic takového nechtěl. Že ona je jen vyděšená malá holka, která se od těhle věcí může a bude držet dál.

“Co to bylo?” zeptal se tiše.

Zakroutila hlavou a položila levou ruku zpátky na deku. “Jenom sen.”

“Chceš o tom mluvit?”

Musela se pousmát. Velkorysá gesta, která dnes udělal, mu pravděpodobně vystačí na několik životů dopředu.

“Nechci,” řekla, ale podívala se na něj vděčně.

“Tak si pojď lehnout.”

Natáhl k ní ruku. Ona ji chytla a prohlédla si ji od konečků prstů až po rameno, pak se mu znovu podívala do očí.

“Nechci,” zopakovala, ale úplně jiným tónem, než předtím.

Zatáhl za její ruku tak, že ztratila rovnováhu a musela se opřít o něj.

“Nechceš?” zeptal se pobaveně s tváří až nebezpečně blízko u její.

“Nejsem unavená,” řekla nevinně.

Naklonil svou hlavu mírně na stranu, jako by zvažoval situaci.

“Tak to jsem asi musel udělat něco špatně.”

Ještě by mu na to odpověděla, ale její myšlenky i rty byly v další chvíli zaměstnané úplně jinými věcmi, takže na slova už nebyl prostor. Vděčně se mu přizpůsobila. Zjevně se rozhodl vzít svůj úkol hodně vážně, takže se výrazně vzdálila ta chvíle, kdy by si Kate mohla odpočinout a musela by zároveň s tím začít i přemýšlet. Věděla, že od toho pořád jenom utíká, ale způsob, jakým to dělala, považovala za ten nejlepší.

Položil ji na záda a jestli ještě před chvílí měla v hlavě svůj odporný sen, se Severusovými doteky z její mysli brzy úplně zmizel. Cítila chvění pod jeho rukama na svých zádech, na svých bocích a stehnech. Byla si jistá, že kdyby mohla, zůstane tu s ním takhle na věky.

Netušila, proč je to s ním tak jiné. Tak samozřejmé, tak v pořádku. Bez všech těch nerozhodných nebo nemotorných okamžiků, které vnímala vždycky, když byla s někým jiným. Netušila, jestli je to jeho odhad, její přizpůsobení nebo jenom zvláštní náhoda. Nikdy a v ničem jiném nebylo možné být se Severusem Snapem za jedno. V sexu ano. A rozhodli se oba, že dnes spolu budou souhlasit tak dlouho, jak to půjde.

Bylo už světlo, když se jejich souhra ukázala i na samém konci jejich bezeslovného dialogu. Kate místo Severusova ramena zaryla nehty do deky a pokusila se být tišší, kdyby se snad někdo náhodou už ráno dobýval do jeho kabinetu. U dotěrných zmijozelských člověk nikdy neví. Zasténání jí ale neuniklo, což jemu pomohlo, aby s ní téměř okamžitě srovnal krok. Chvíli pak počkal, až se jejich dech uklidní, zdvihl se na loktech a políbil ji.

S tím, jak se jejich rty spojily, se jí začal vracet rozum. Střízlivěla z opilosti alkoholem a nejspíš i z opilosti jeho přítomností. Jen se na chvili zvedl, aby opustil místo nad ní a lehl si vedle. Otočila se na bok, aby se na něj mohla ještě podívat. Najednou si uvědomila, že je to nejspíš naposledy, kdy ho vidí takhle. Že nebylo možné, aby tady dál zůstávala a aby tahle noc měla další pokračování. Nehledě na to, jak moc by si to přála.

Pozvedl tázavě obočí, když ji viděl přemýšlet. Musela se zasmát.

“Sentiment,” řekla tiše. “Nic zajímavého.”

Oplatil jí úsměv. “Nic zajímavého bych ani nečekal.”

Rozhlédla se po místnosti a zvažovala, kolik může být hodin. Pak se zastavila pohledem na policích s lektvary. Bylo zábavné, jak bylo všechno kolem něj spojené s tím, co učil. Vědělo se o něm, že chce pozici učitele obrany proti černé magii… zajímalo by ji, jak by se změnila výzdoba jeho ložnice, kdyby se mu toho místa konečně dostalo.

“Máš dneska práci?” zeptala se a jen z malé části byla důvodem této otázky naděje, že by tu spolu mohli strávit ještě část dne. Jakmile se jeden z nich oblékne a odejde, všechno skončí.

“Mám,” řekl prostě a pousmál se, protože tušil, na co myslí. “Můžeš tu zůstat a trochu se vyspat,” dodal po chvíli.

Zasmála se. “Kdybych se měla vsadit, jakou větu od tebe nikdy neuslyším, byla by to tahle.”

“Nezvykej si,” odvětil pobaveně. “Stejně jsi sem chtěla vlézt a slídit. Ve spánku snad naděláš míň škody.”

“Na to se nedá spolehnout,” řekla trochu nepřítomně při vzpomínce na svůj sen.

Chvíli se na ni ještě díval, pak jí krátce položil ruku na rameno a zvedl se. Sledovala ho, jak se obléká a neunikl jí úsměv, když se jen v kalhotech natahoval pro košili. Vypadal mladě, klukovsky, bezstarostně. Hábitem pak všechno jen pokazil.

Jestli si byl vědom toho, že ho sleduje, nedal to na sobě znát. Když se ujistil, že vypadá stejně strojeně a nepřístupně jako vždycky, vrátil se pohledem k ní.

“Vyhni se potížím,” řekl napůl varovně, napůl pobaveně.

Ona naoko vážně přikývla. “Vždyť mě znáš.”

Usmál se a přišel blíž. V jejich spojeném pohledu problesklo pochopení, ale ani jeden z nich tu společnou myšlenku nekomentoval.

Políbil ji a zmizel pryč.

Kate pár vteřin ležela a zírala do stropu. Věděla, že nebude spát. Věděla dokonce úplně přesně, co teď musí následovat. Kdyby ji odsud vyhodil, byla by radši. Znamenalo by to, že musí přijít jindy, aby dokončila svou práci. Ale nebylo možné utíkat věčně, musela se vrátit zpátky do Londýna a posbírat střípky svého života, které tam snad ještě někde zůstaly. Co s nimi udělá pak, to netušila.

Pomalu se zvedla z postele a zjistila, že ji bolí snad úplně všechny svaly. Protáhla se a posbírala po pokoji svoje oblečení. Když si nandavala košili, všimla si otisku zubů na svém pravém rameni, o jehož přítomnosti předtím neměla ani tušení. Pokusila se vzpomenout si, při jaké situaci k němu přišla, ale nedokázala to, tak se jen tiše zasmála, vytáhla z kapsy propisku a rozhlédla se, jestli někde najde nějaký prázdný pergamen, aby nemusela odcházet k sobě. Bez hesla by neměla přístup zpátky.

Stálo ji to jen chvilku hledání, vzala pergamen, nakreslila na něj ministerskou tabulku a pustila se do zkoumání Severusových soukromých lektvarů. Nečekalo ji při tom žádné zvláštní překvapení. Několik z nich dala stranou, několik z nich dokonce přeskočila úplně. Příliš už nezáleželo na tom, co tam napíše, madame Umbridgeová jí s posledním papírem a několika nebezpečnými lahvičkami začala zase plně věřit. A teď už… na tom vlastně zas tolik nezáleželo.

Jen jednou se musela napomenout, aby dělala práci dobře, že to nemůže vypadat úplně hloupě. Takhle na poslední chvíli něco zkazit… znamenalo by to, že jediný důvod, proč se vrátila by byl rozejít se s Jackem a spát se Severusem. Takhle na svůj návrat do Bradavic rozhodně vzpomínat nechce. Zvolila proto zlatou střední cestu mezi rychle a pečlivě.

Za pouhé dvě hodiny byl její seznam hotový. Rozhlédla se ještě jednou kolem a nemohla zaplašit příval strachu, který najednou pocítila. Je to naposledy, kdy tohle místo vidí, byla si tím jistá. Vždycky jí přinášelo pocit bezpečí. A teď ho musí opustit a vrhnout se do něčeho neznámého, děsivého, jenom sama. Bez Jacka, bez jistoty. Bez Severuse. Potlačila další nával sentimentálních pocitů, rozhlédla se, jestli nic nezapomněla, zatlačila na polici s knihami, která byla průchodem do kabinetu a opustila místnost.

I pracovna byla tichá a prázdná. Když Kate procházela kolem stolu, všimla si ubrousku, který ležel vedle něj na zemi. Zvedla ho, pousmála se a dopsala Severusovi body. Byla si jistá, že ani pro něj uplynulá noc nebyla v záporných číslech, ale líbilo se jí, že výsledky mohly být v rovnováze. Usmála se ještě jednou, čísla podtrhla a pod to napsala: díky.

Nevěděla přesně, za co mu děkuje. Ale on si to stejně přebere po svém. Položila ubrousek na stůl, počkala, až za dveřmi neuslyší žádné hlasy a vyšla z kabinetu pryč.

Teprve když stála pod horkou sprchou, začaly na ni věci opravdu doléhat. Staré rány z minulosti, její první vztahy, jeho neustálá kontrola a dohled. A pak celý ten sedmý ročník, který měl nejspíš předurčit zbytek jejího života. Co by se stalo, kdyby se teď nevrátila zpátky sem? Řekla by ano? Snažila by se zalepit vztah s Jackem nejlíp, jak to půjde? Šla by do toho proto, aby dokázala sama sobě a celému světu, že už jsou její školní léta u konce? A pak co? Mohla by se snažit tak moc, až by nakonec opravdu byla šťastná? Nebo by takhle žila a až jako senilní bába by si uvědomila, že její život ve skutečnosti patřil stejně někomu jinému? Že to měla udělat jinak?

Opřela se rukou o stěnu sprchy, jak se jí zamotala hlava z horka, nedostatku vzduchu a spánku a z příliš velkého množství alkoholu včera večer. Bylo jí najednou hrozně. Tak hrozně, že by se nejradši někde zavřela, schoulila a brečela tak moc, že by nebyla schopná přestat. Ale to si nemůže dovolit. Ne dneska a ne tady v Bradavicích.

Vypnula vodu, dala se trochu dohromady a vrátila se do svého pokoje, aby si zabalila věci. Neměla toho s sebou moc, kufr měla připravený během chviličky. Vzala pak desky, ministerskou knížku a vydala se do velké síně, kde měl podle jejích propočtů končit oběd. Měla dojem, že jestli s ní někdo bude chtít ještě mluvit, měla by mu dát příležitost. A tím nemyslela zdaleka jenom Severuse.

Její výpočty se ukázaly jako pravdivé. Došla k učitelskému stolu a několik profesorů k ní obrátilo zrak, když si odkašlala a vyrušila tím madame Umbridgeovou při pořádání dezertu. Dala před ní desky a pokusila se o úsměv.

“To je poslední arch, paní profesorko,” řekla a poočku se podívala na Brumbála i vedle sedícího Severuse. Oba předstírali, že mají na práci něco jiného, ale jí bylo jasné, že poslouchají.

“Výborně,” odvětila Umbridgeová. “Nějaké problémy? Profesor Snape nic dalšího neschoval, doufám?”

“Nemyslím si,” řekla Kate a pokrčila rameny.

“Nuže dobrá,” pronesla medově profesorka. “Počítám s tím, že mi sepíšete ještě komplexní výstup z vaší práce.”

Kate přešlápla. “To můžu, ale udělám to z Londýna, paní profesorko.”

“Vážně?” zeptala se žena nesouhlasným tónem.

“Ano… musím… něco vyřešit.”

“Problémy s tím vaším zvláštním přítelem?”

“Už není…” zaváhala, ale pak jí nějaké vysvětlování téhle ropuše přišlo kontraproduktivní. Stejně nevypadala, že by poslouchala nějak zvlášť pozorně. A ještě méně vypadala, že jí to zajímá. “Totiž… ano.”

“To mě mrzí,” řekla Umbridgeová neupřímně.

“Děkuji,” prohlásila Kate ze slušnosti.

“Jedete hned? Mám zavolat skřítka?”

“To nebude nutné. Mám věci připravené…” Pak se ještě rozhlédla a dodala. “Tak nashledanou… a hodně štěstí.”

Její poslední slova nepatřila jí, ač si to Umbridgeová musela myslet. Kate se podívala na Brumbála, který se neznatelně usmál, přestože jeho: “Sbohem, Kate,” znělo velmi chladně. Pak se podívala na Severuse. Nedal na sobě nic znát, ale ona cítila to něco, co za jeho očima probíhalo. Neřekla mu, že odejde tak brzy, ale on to musel vědět, když ji tam nechával. Věděla, že to ví. Kývla na něj, otočila se a odcházela pryč.

Cítila se zase o něco slabší, když si šla do sklepení pro věci. Věděla, že se spolu ve vstupní síni ještě potkají, nevěděla jak to ví, ale byla si tím jistá. Takže jí nepřekvapilo, když vyšla už s kufrem zpátky nahoru a uviděla ho stát u velkých přesýpacích hodin s kolejními body. S jistým zadostiučiněním v očích sledoval, jak Nebelvír stále zaostává za všemi ostatními kolejemi na celé čáře.

Kate se zastavila a počkala, až se k ní otočí. Kolem byli studenti, ale na konverzaci před ostatními byli koneckonců zvyklí a ona měla dojem, že jinou - osobní - by stejně zvládla jen velmi špatně.

“Kate Littletonová, opět na útěku,” řekl, když přišel k ní na decentní vzdálenost.

Usmála se. “V tom se asi nezměním.”

“Tím jsem si jistý.”

“Přišel jste mě obejmout na rozloučenou, pane profesore?” zeptala se stále pobaveně.

“Myslím, že pro dnešek bude stačit potřesení rukou,” řekl a natáhl k ní pravici.

“To ale vždycky nosí nejvíc problémů,” odvětila tišeji. Přistoupila o krok a ruku mu stiskla. V jeho pohledu a posledním dotyku bylo víc, než kdyby mluvili celé měsíce.

“Měla bys víc jíst,” řekl jí těsně před tím, než jí ruku pustil a ona se nahlas rozesmála.

“Myslím to vážně,” dodal, ale neznatelně se usmál.

“Životní moudro od Severuse Snapea. Budu si to pamatovat,” dodala se širokým úsměvem.

Chvíli se na sebe dívali a přesně v ten moment, kdy začala mít dojem, že je ta chvíle o maličko delší, než by bylo zdravé, kývl na ni.

“Dávej na sebe pozor,” řekl.

“Ty taky…”

Bylo na čase otočit se a odejít. A jí to najednou přišlo jako ta nejtěžší věc v životě. Proč se musí chovat takhle? Proč musí být nešťastná z toho, že ho musí opustit? Uhnula pohledem a zaostřila na nejbližší skupinku studentů. Stál mezi nimi Harry Potter a s neskrývaným nebo hodně špatně skrývaným zájmem je sledoval.

“Pottere!” zavrčel Severus, když následoval její pohled. “Okamžitě mi řekněte, co tu děláte…”

Zahlédla jen chlapcův vzdorovitý výraz a už při svém odchodu na nic nečekala. Poslední vzpomínka na nenávistného Severuse je lepší než vzpomínka na citlivého Severuse. Svět se zase vrátil do normálu. Otevřela těžkou bránu, ohlédla se na celou vstupní síň a vyrazila do odpoledního pochmurného počasí.

Byl čas opustit Bradavice jednou pro vždy.

Kapitola 15