Byl vlahý jarní večer. Ještě nedávno krajinu bičovaly neutuchající proudy deště a teď bylo po dlouhé době tepleji a sucho. Uprostřed lesů stálo malé stavení, které se za poslední rok poměrně zásadně změnilo, konečně se totiž někdo staral o divoce rostoucí zahradu a chátrající zdi. Nikdo nečekal úplné zázraky, ale pro pár vzdálených sousedů a kamarádů tenhle domek malým zázrakem byl.
Najednou protrhl večerní klid pronikavý vyděšený výkřik. Bezpochyby patřil mladé ženě, která v domku žila, ale v bezprostředním okolí nebydlel nikdo další, kdo by ji mohl vůbec slyšet křičet, natož aby jí stihl přispěchat na pomoc.
“Pusť mě!” vykřikla znovu, přiškrceným hlasem. Cosi se jí omotalo kolem krku a stáhlo ruce u zápěstí.
“Okamžitě mě pusť, ty parchante!” zasípala Kate Littletonová ještě jednou. Další provazům podobné věci jí omotávaly hruď a nohy. Za chvíli se nebude moct pohnout. Za chvíli ji ta věc udusí.
“Máš to mít,” zaskřehotala už téměř bezhlasně. “Relashio!”
Z její kouzelnické hůlky vytryskla neviditelná síla, uvolnilo jí to tělo a ona se rychle vyhrabala ze změti šlahounů. Pak se rychle jako kočka otočila, vyhnula se několika divokým výhonkům a znovu poručila své kouzelnické hůlce: “Immobilus!”
Rostlina před ní strnula. Kate si dala ruce v bok a zatvářila se přísně, jako učitelka, která kárá své studenty.
“O tomhle jsme mluvili, Snargu!” řekla a výhružně zvedla ukazováček. Pak začala švihat hůlkou nejdelší výhonky, jako by plácala ukazovátkem přes ruce malé dítě, které udělalo nějaký průšvih.
“Nikdy - nebudeš - škrtit - svojí - majitelku - rozumíš?”
Kouzlo znehybnění pomalu vyprchávalo a v tu chvíli, kdy se šlahounky škrtidubu mohly zase svobodně hýbat, svěsily se k zemi.
“No to se teda styď!” zafuněla Kate. “A už to nikdy nezkoušej!”
Otřela si pot z čela a dala si uvolněný pramen vlasů za ucho. V tom sebou škubla a vyděšeně se otočila, když za ní promluvil jemný dětský hlásek.
“Ty mluvíš se stromy?”
Byla to malá tmavovlasá holčička s dlouhým copem, nemohlo jí být o moc víc než deset let. Zjevila se tam z čistého nebe a Kate neměla tušení, jak dlouho ji asi sleduje. Bleskurychle schovala hůlku za záda, i když si uvědomila, že podle aktuálních ministerských prognóz by to taky mohlo být to poslední, co v životě udělá. Vsadila ale tentokrát na svůj instinkt. Dívenka vypadala zmateně.
“Ne, totiž… ano. To já někdy tak dělám,” připustila Kate.
“Ty jsi čarodějka?”
“Cože?”
Jestli sem ta malá přišla pěšky, nemůže být zdaleka. A v nejbližší vesnici žili jen samí mudlové, navíc ona byla oblečená do pěkných modrých šatů podle nejnovější módy. Z kouzelnického rodu určitě nebyla.
“Jestli jsi čarodějka,” zopakovala dívka trpělivě.
“Já?” ošila se Kate a netušila, jak odpovědět.
“Totiž, říkalas nějaká zaklínadla. Mysela jsem, že čarodějové by měli mít spíš velkou hůl, než ten klacík, co schováváš za zády,” vysvětlila.
“A ty znáš… nějaké čaroděje… s velkou holí?” zeptala se Kate opatrně.
“Jenom z knížek. Třeba Gandalfa!”
“A doopravdy?”
“To ne, ale myslím, že já umím trochu čarovat. Ale hůlku ani hůl nemám. Ty jsi čarodějka?” dorážela tmavovláska znovu neodbytně.
Kate začínalo maličko svítat. Přesto však nedbala na její otázku a sama se zeptala: “Kolik je ti let?”
“Jedenáct. Skoro,” připustila dívka s nesmělým úsměvem. “Odpovíš mi?”
“Možná jsem a možná nejsem,” řekla Kate a taky se usmála. “Ukážu ti, co umím, když mi ukážeš, co umíš ty.”
Holčička přišla trochu blíž ke škrtidubu, který byl dost nešikovně vysazený u vchodu na pozemek. Zvedla svou drobnou ručku a Kate už už napřahovala hůlku, aby zasáhla, kdyby se náhodou Snarg opět rozhodl vrátit ke svým dusícím vtípkům. Rostlinka ale jen zvedla drobný výhonek a plácla malou cizinku do dlaně. Ta se vítězně usmála.
“Takže jsi to spíš ty, kdo umí mluvit se stromy,” podotkla Kate pochvalně. Pak sama zvedla hůlku a těsně vedle nich vyčarovala poměrně pěkný kouřový obraz malé holčičky, která si plácá s velkou smrtelně nebezpečnou rostlinou. Vypadalo to opravdu působivě.
“Kde ses to naučila?” zeptala se dívka s vytřeštěnýma očima.
“Ve škole,” odpověděla Kate stručně, protože si nebyla jistá, co všechno může vyslovit. “Jak se jmenuješ?”
“Jessica... Ona existuje kouzelnická škola? Tam se dávají takovéhle hůlky? Co se tam ještě učí?”
“Ano, existuje…” zvedla Kate opatrně ruku, aby další vlnu otázek své návštěvy zarazila. “Měla bys do ní chodit taky. Dostaneš dopis, kde budeš mít všechno napsané.”
Tmavovláska vytřeštila oči. “Ale co máma a táta? Budou tam chodit taky?”
“Ne, to nejspíš nebudou,” pousmála se Kate. “Pokud se nenaučili čarovat do dneška, už se to nenaučí nikdy. Ale někdo musí přijít a vysvětlit jim, že mají… dceru čarodějku.”
“Kdo, ty?”
“Ne, já ne…”
“Tak kdo?”
Kate se narovnala a s krátkým zamyšlením se rozhlédla po krajině. Vlastně neměla tušení, jak tohle funguje. Jí přišel informace povyprávět její otec, který záhadně mizel stejně rychle, jako se objevil. Popovídali si o škole, trochu se poznali, ona pak zašla na Příčnou ulici a začala číst knížky. Tak se dozvěděla maximum toho, co mohla a stejně mnohé v prváku doháněla. Jak to dělají s dětmi mudlovských rodičů, to jí bylo záhadou. Přijde snad sám Brumbál? Nebo jeho zástupkyně profesorka McGonagallová?
“Nevím, ale… můžu se zkusit zeptat. Odkud vůbec jsi? Ze Sidbury? Je skoro tma, to se takhle běžně touláš sama?”
I přes smrákání Kate viděla, jak se dívka začervenala.
“Párkrát jsem tě už viděla,” přiznala neochotně. “Sledovala jsem tě támhle z posedu.”
Kate na nedaleký les a malou dřevěnou budku sotva zaostřila. Pak se podívala znovu na Jessicu. “A kde jsou rodiče?”
“V práci,” odpověděla dívka znuděně. “Já si hraju v lese vždycky po škole.”
“Neměla by ses tu toulat sama, není to bezpečné.”
“Proč?”
Co jí má odpovědět? Že se mezi živé vrátil jeden z nejobávanějších černokněžníků všech dob a že i s nejbližšími přáteli si teď podle ministerstva musejí pokaždé pokládat zákeřné otázky, aby se ujistili, že se nikdo nevydává za někoho jiného? Občas jí to přišlo absurdní, ale jestli někdo, ona by měla být opravdu zodpovědná.
“Poslouchej, Jessico… já ti slíbím, že zařídím, abys co nejrychleji dostala odpovědi na otázky, které já ti zatím nemůžu dát. Ale ty mi slíbíš, že se po večerech nebudeš toulat kolem a zůstaneš doma. Ano?”
“Dobře,” připustila dívenka.
“Slib vypadá jinak, Jess.”
“Dobře, tak já slibuju. Ale zařídíš to rychle?”
“Jak to půjde. Napíšu hned řediteli školy. Myslím, že už o tobě musí vědět.”
Jessica se usmála. “Prima... tak já půjdu domů.”
Kate přešlápla z nohy na nohu a pak se rozhodla, že ji nemůže nechat jít samotnou. Hluboce pochybovala o tom, že by se Smrtijedi ukázali zrovna tady uprostřed ničeho, ale několik mil odtud prý jsou nějaké kouzelnické domy a vesničky a dokonce tam někde bydlí i další členové Řádu. A jistota je jistota, alespoň bude vědět, kde Jessica bydlí. Zabezpečila dům a vykročila spolu s malou skoro čarodějkou do večerního ticha.
Ještě tu noc vzala kate brk, kalamář a kus pergamenu. Když si psala s Albusem, přišlo jí příliš nekouzelnické používat propisku, přestože tu považovala za jeden z nejlepších vynálezů moderní doby. Stručně mu vylíčila situaci a zeptala se, kdy může malá Jessica Bradleyová očekávat nějaké informace. Do dopisu přidala i novinky z nemocnice U Svatého Munga, kde pracovala v laboratořích s lektvary.
Několik měsíců poté, co se s Brumbálem viděla naposledy, se prokázalo, že je Pán zla skutečně zpět. Objevil se přímo na ministerstvu kouzel, kde spolu tito dva největší čarodějové současnosti údajně svedli souboj, do kterého se pro Kate absolutní záhadou opět připletl i Harry Potter. Z “chlapce, který lhal” se tedy znovu stal “chlapec, který přežil” a Denní veštec ho aktuálně považoval za vyvoleného, tedy jediného, který je schopen Pána zla porazit. Když teď bylo všechno venku, kouzelnický svět se zase začal bát. Ale strach je asi lepší než nevědomost, říkala si Kate pokaždé, když nad tím přemýšlela.
Brumbál ji to léto oslovil, aby splnil slib, který jí dal, když se nedávno setkali v Bradavicích. Že jí pomůže dělat věci správně. Ona si byla tehdy absolutně jistá, že se svými schopnostmi rozhodně nevyhraje v žádném - ani tom nejmenším - kouzelnickém souboji, ale Fénixův řád nebyl jen pro ty nejlepší kouzelníky a čarodějky, nebo alespoň ne pro ty nutně nejlepší v boji. Brumbál o jejích schopnostech musel mít představu také, takže ji ujistil, že úplně stačí, když bude jako člověk na správném místě, bude sledovat vývoj událostí, lidi, kteří se chovají jinak než obvykle a bude podávat pravidelné zprávy Řádu. I přes její nevoli k psaní dopisů to považovala za přijatelný úkol a dopisovat si s Brumbálem ji každopádně uklidňovalo, což bylo víc, než by si většina kouzelnické populace v současné době mohla přát. Někteří další členové Řádu na ni měli kontakt a dostávala pravidelné zprávy, ale schůzek na Grimmauldově náměstí se neúčastnila, nechtěla být nikdy příliš na očích. A tím spíš na očích Severusi Snapeovi.
Od jejich posledního setkání teď uplynul skoro rok a půl a pokud si vzpomínala, tak ještě nebyl jediný den, kdy by na něj nemyslela. Nebylo to ve zlém, věděla, že pokud má někdy normálně žít, musí přijmout celou jejich minulost jako fakt, kterého nelituje a se kterým se časem zkrátka jen smíří. A šlo to. Žila relativně normální život, jako terapie jí nejvíc prospívala práce, kterou dělala na svém domě. Byla si nicméně jistá, že kdyby svého bývalého učitele lektvarů zase někde potkala, kdyby se rozhodl, že jí zase vstoupí do života, odvykání by začalo nanovo. Musela si od něj držet odstup, i když už dávno necítila negativní emoce při vzpomínce na něj. Pořád ale cítila nějaké, což bylo o hodně víc, než by cítit měla.
Dopsala vzkaz pro Brumbála, odložila brk a znovu vyšla na zahradu, aby se pokusila dovolat svého výra Timothyho, který pravděpodobně nebyl daleko. Venku už byla tma jako v pytli. Kate si už dlouho říkala, že by měla vymyslet, jak zahradu osvětlí, ale díky kouzly ošetřeným archeologickým výkopům, které tu zbyly po původních majitelích, stejně nebylo možné do vzezření pozemku příliš zasahovat. Když se pokusila zahradu nějak zarovnat a zútulnit, skončila s příšernou bolestí hlavy nebo krvácením z nosu a druhý den byla určitá místa opět obrostlá vysokými kopřivami a plevelem. Nakonec se rozhodla, aby jí houští nedělalo jen takové podivné ostrůvky, že velkou část pozemku zkrátka nechá ležet ladem a bude jen doufat, že avizované duše zemřelých a podobné vylomeniny nebude potkávat. Nebo že je alespoň nebude potkávat příliš často. Druhou menší část zahrady se jí povedlo poměrně hezky zarovnat a přestože několik posledních měsíců jen vytrvale pršelo, nebála se koupit venkovní stůl a židle, aby měla kam pozvat kamarády, až začne být opravdu teplo. Teď si sedla na jednu z dřevěných laviček, poklepávala prsty na stůl a čekala na Tima, až se uráčí přiletět. Když to výr udělal, poslušně vyposlechl pokyny a zmizel do tmy.
Kate se vrátila domů. Od té doby, co se sem nastěhovala, se část vnitřních prostorů změnila k nepoznání. Obývací pokoj jí sloužil jako jediná místnost, kde se dalo přečkat první zimu. Byl tam krb, během jehož opravování málem přišla o život, ale to se naštěstí nestalo a od doby jeho opravení byl vedle kouzel jediným zdrojem tepla na dlouhé chladné měsíce. Tehdy vyměnila křesla a pohovku, dala do pořádku koberec, vymalovala, nakoupila svícny a lampy, dokonce s lehkou dopomocí postavila knihovnu, ze které hned po druhém pokusu přestaly padat knihy. V koupelně několikrát málem umrzla, ale přežila to a stávala se pak den ode dne silnější a odolnější. Prvních několik týdnů nedělala nic jiného než práci u Munga a práci na domě, což jí psychicky i fyzicky velmi vyčerpávalo a tím i prospívalo. Kuchyni se pokoušela spravit už během zimy, ale do plně funkčního stavu ji uvedla s pomocí Denvera, Rose a Katleen a Jamese až na jaře, když už mohla být otevřená okna a nehrozila otrava plynem. Jako poslední přišla na řadu jedna z horních místností, ta s výhledem na příjezdovou cestu, kde si konečně v průběhu léta udělala ložnici a přestala tak být nucená kroutit se na gauči v obýváku. Druhou místnost nahoře nechávala prozatím ležet ladem a několik měsíců v době práce na zahradě se pak odhodlávala pustit do velkého skladiště nepořádku v přízemí za kuchyní.
Z doslechu věděla, že v mudlovských školách se učí i věci jako šití nebo vaření a bývala by si přála, aby nějaký ekvivalent existoval v Bradavicích i pro kouzelníky. Než se totiž naučila usnadňovat si nějaké domácí práce hůlkou, bývala by to všechno udělala rychleji ručně. Dnes už se ale i tím kouzelným klacíkem dokázala docela solidně ohánět, i když většinou si magií pomáhala jen v momentě, kdy potřebovala věci urychlit. Jinak ji práce bavila natolik, že často i něco, co by měla za vteřinu mávnutím hůlky, dělala pomocí kladiva, vrtačky nebo čistících prostředků celé hodiny. Připadalo jí to nějaké… kvalitnější. Důstojnější. Smysluplnější. Denver se jí za tu potřebu ujišťovat se o všem “ručně” nejednou posmíval. On si byl dost jistý, že kontaktní prací může ona víc věcí pokazit než vylepšit a rozhodně se nebál dávat to najevo. Nevadilo jí to, naopak jí přišlo zábavné s někým se dohadovat a přít o obyčejných věcech.
Druhá zima se třemi funkčními místnostmi a jednou trochu svéráznou koupelnou už pak byla mnohem přijatelnější. V té době se také Kate začala scházet s bývalými spolužáky pravidelně a většinou už jejich setkání nebylo tolik o pomoci na domě, jako spíš o povídání, vzpomínání na staré “dobré” bradavické časy a popíjení vína. Samozřejmě - mnoho kouzelníků by to nejspíš považovalo za pošetilé a nezodpovědné, ale všech pět z nich se shodlo na tom, že si jednou za měsíc odreagování (v tom šíleném stresu a strachu o lidské životy) přece jen zaslouží. Navíc všichni téměř dokonale dodržovali ministerské pokyny, takže měli k dobré zábavě i relativně čisté svědomí.
Kate se kamarádům nesvěřila, že má něco společného s Fénixovým řádem. Už teď měla dojem, že to ví víc lidí, než by mělo. A vlastně to zůstalo jako jedno z hodně mála velkých tajemství, které kdy skryla i před Katleen. Občas ji to rozčilovalo, ale byla si dost jistá, že tahle jedna věc, která může zůstat jenom její na ni má dobrý vliv.
Když by si to měla shrnout, ten skoro rok a půl bez Severusova vlivu byl i přes všechny okolnosti s Pánem zla jedním z nejšťastnějších období, která kdy prožila. Rovnala si svůj život, dávala si ho do pořádku a přestože čelila hromadě překážek, čelila jim sama, z vlastní vůle, dobrovolně a většinou vítězně. Prospívalo jí to všechno. Některé dny byly těžší než jiné. Ale některé, jako třeba ten, kdy potkala Jessicu, by se daly označit za vysloveně šťastné.
Svoboda byla složitá, jak jí napsal v posledním dopise Severus. Ale ona se v celku slušně učila, jak s ní zacházet.
Žádné komentáře:
Okomentovat