FF 10

Pozdě ale přece... (a rovnou si odpusťte ctrl+f a hledání svého jména, nejste tam nikdo)

___________________

Festival fantazie po osmé. Co víc k tomu dodat. Po zkušenostech z předchozích let jsem došla k závěru, že už mě nemůže nic moc překvapit a nejspíš to byla pravda. Každopádně jsem si toho letos vzala hrozně moc - kromě zástupcování vedoucího linie jsem měla ještě sedm "přednášek", z toho pět jich bylo v pondělí a nějaké jsem samozřejmě dodělávala na poslední chvíli až na místě. Pak ještě páteční divadlo... no rovnice z toho vyšla jasná: já + nedostatek času = FF ve stresu. Až do pátku. A pak už byl poslední den a já měla dojem, že už to bylo krapet dlouhé a bylo by na čase jet domů. Nestihla jsem spoustu věcí, což mě mrzí. Na deskovkách jsem nebyla, spoustu přednášek jsem vynechala, soutěže nebyly přesně takové, jaké jsem je plánovala. Ale i tak musím říct, že dopadlo všechno dobře a minimálně celá HP linie se nám povedla a na to jsem jaksepatří pyšná.

V pátek jsme dorazili pozdě. Už tradičně jsem si zanadávala, že je FFko už od čtvrtka, protože nemám ráda to naskakování do rozjetého vlaku. Ale kratší to prostě být nemůže, on by vám kritizátor vysvětlil proč, ale proboha, nežádejte ho o to! Večer byla ta SW diskotéka a potkávání všech těch známých i neznámých lidí, obchůzka celého conu, zkontrolování programu atd. Dřív, než jsem se stačila rozkoukat, už byla úplná noc. Naštěstí na obchodce tentokrát měli závěsy, takže jsme se tolik nebáli krutého rána v pokoji s oknem na východ.

FFko bylo leto teplé. Velice teplé. O prvním víkendu jsme si s Jarmomem a Lumyškou udělali výlet do lomu na koupání, což bylo jedno z nejhezčích conových odpolední. Chtěli jsme to ještě zopakovat, ale v tom všem stresu a programu nebyla už málem ani chvilka na nějaký společný oběd, natož na několikahodinové koupání.

Na soutěži hlášek jsem pracovala přibližně šest hodin v kuse. Ne že by mě to vůbec nebavilo, ale rozhodně jsem se poučila do příště (jako vždy, že). Nakonec byla teda soutěž skvělá, ale musím přiznat, že když má člověk v linii HP někoho, o kom dopředu ví, že vyhraje úplně všechno, v čem bude soutěžit, přestává to být zajímavé. Takže příští rok bude nejspíš samostatná kategorie jenom pro Tracy.
Ostatní soutěže byly v pohodě, přednášky vesměs taky, akorát na Sexu v Bradavicích jsem měla tolik lidí, že mi ten metr čtvereční, na kterém jsem se mohla pohybovat, poněkud nestačil. A ta přednáška byla teda velice zvláštní. Proč jsem si ji vůbec vzala? Bylo to nějak tak:
Wizardy: Potřebujeme nějakou přednášku, kde bude fakt hodně lidí.
Affaia: No to je jasný, musí být v názvu slovo sex (nebo jakékoliv jeho variace).
Wizardy: Takže tu přednášku uděláš? Bezva!
(... vše...)

Myslela jsem si, že v to pondělí zvládnu ještě nějaké jiné věci, ale nakonec jsem nezavítala vůbec nikam jinam než k baru na něco k pití a zase zpátky na další přednášky. Byl to trochu vopruz. Možná kdybych už měla všechno za sebou, tak jeden den člověka nezabije, ale já měla všechno za sebou až další sobotu, takže... ha?
Čarovečer byl lepší než předloni, horší než vloni. Myslím, že zvolím strategii: třikrát a dost a příští rok se pokusím o něco jiného, pokud bude situace příhodná. Organizační problémy při tvorbě programu s někým jiným taky přestávám snášet s ledovým klidem. Lidi si asi musí víc sednout, když spolu něco organizují a tohle bude opět ten případ.

Kvůli všemu tomu programu jsem nestihla ani jednu besedu s Rickem Worthym. Asi jsem o hodně přišla, ale stejně jsem ho jednou potkala na chodbě (kupodivu za sebou neměl zástup svých -jsmestrašníkamarádi- fanoušků) a on se na mě velice mile usmál a pozdravil. Prý je to "zlatíčko", opakovali všichni, kterých jsem se zeptala. Nejspíš měli pravdu.
Aspoň na besedě s Davidem Nyklem jsem nechyběla. Ani na jedné. A David je zcela jistě taky "zlatíčko" (ať už to přesně znamená cokoliv). Jen stepovat nechtěl, ačkoliv to pravděpodobně bylo proto, že se se svými -jsmestrašníkamarádi- fanoušky předešlý den tak moc opil.

Nebyla jsem se letos podívat ani na jeden díl Buffy, Brutální Nikity nebo Xeny. Moje pubertální duše tím děsně utrpěla. A vůbec přednášek jsem navštívila málo, doufala jsem, že jich bude víc. A chtěla jsem jich stihnout víc, jenže to prostě nějak nevyšlo. Viděla jsem Danae a její: Jak komentovat fanfiction. Chtěla jsem ji vidět přednášet, když už je to holka, která svojí povídkou před vydáním Harryho Pottera 7 trochu změnila můj pohled na svět, takže jsem pak Rowlingové při čtení posledního dílu nemohla přijít na jméno (oproti povídce Danae byl Harry sedmička neobyčejně povrchní četba). Takže: její přednáška byla fajn, jestli to aspoň někoho ovlivnilo v psaní komentářů, tak je to super. A pak jsem viděla asi jen kousek My Immortal. A to je, obávám se, všechno. Další útržky jako přednášku Rebel Legion, Mr. SW (cca pět minut, přestalo mě to bavit - Sovoga jsem o jeho prvních dabovaných VHSkách slyšela mluvit už asi pětkrát, ale snad se to tam pak nějak rozjelo, ani nevím...). Viděla jsem tentokrát celou přednášku SW vs BSG (naprosto super). Ale mrzí mě, že jsem nebyla na slavné Star Wař, ale bylo to v hloupém čase, tak jsem si o tom holt nechala jenom vyprávět.

Podívat jsem se byla na dabing na místě a samozřejmě na ten slavný výtvor, který dal tolik práce hlavně Petrovi. Popravdě - nebyla to žádná pecka, a to i když mhouřím oči nad tím, že jsem tam dabovala jen shluk nějakých podivných zvuků, které ze sebe vydávala Shari. Proč se vůbec daboval film? Seriálové epizody jsou na to lepší.

Diskotéky byly... no, byly. Nějaký tanec, někdy se hrálo dobře, někdy hůř, většinou byla strašná spousta lidí, což je celkem hloupý, protože bylo fakt teplo a pak tam ještě chodili orgové a zavírali okna, takže bylo naprosto nedýchatelno. Strávila jsem tam mnohem méně času než vloni.

Petr měl narozeniny v den, kdy přijel David. Nebylo moc času to slavit, ale aspoň na tom společném obědě jsme byli a řekla bych, že obzvlášť velkou radost měl Petr z "asgardských bobků". Trochu tématický dárek dostal i ode mě, ale samotnou by mě bývalo vůbec nenapadlo, že ty knoflíčky fakt vypadají trochu jako Brána.

Měla jsem prase a měla jsem ho dvakrát. Nemohla bych být vegetarián, FF prase je prostě něco super. Jinak to s jídlem bylo zoufalé. Nebyl čas chodit se najíst do města, ale to jídlo na baru už mi začínalo lézt krkem. Nemohla jsem být celý týden na nakládaném hermelínu a toasty, bagety nebo čínské polívky byly tak nějak... no... řekněme, že jestli jsem se na něco fakt těšila domů, tak na rozumné jídlo (kterého doma mám tolik, ha ha). Stejky dole v Buffetu to sice občas zachraňovaly, ale že bych z toho FF stravování byla díky nim odvázaná, to se doopravdy říct nedá.

A - divadlo. Tohle představení bylo jedno z mála, které jsem si užila jenom jednou, a to přímo při premiéře. Jindy mě zkoušky baví, ale tady bylo nějak moc faktorů, které působily negativně. A bylo to teda hrozně krátké, což na úspěšnost nejspíš nemělo tak velký vliv, ale delší být mohlo (neříkala jsem to?). Většina herců se shodla na tom, že divadlo už nikdy, já se hraní zříkat nebudu (ne a ne), ale je pravda, že zkoušky na FFku RÁNO je věc, kterou už opakovat nepotřebuju.

Přítomnost zahraničních i českých hostů akci poměrně oživila a nedošlo na žádné velké depky ani, řekněme, "personální problémy" (jo, ano, přiznávám, pořád si neuvěřitelně užívám, že můžu jet na con s někým a nebojím se, že se cokoliv hrozného stane, naopak si tu akci užívám mnohem víc jen díky tomu, že je se mnou). Ani kolem sebe jsem tak moc trablů, jako třeba minulý rok, nepozorovala. Trochu náročné to bylo s lidmi, se kterými by si člověk třeba i rád pokecal, ale mají neustále nějaké jiné starosti nebo jsou obklopeni hromadou jiných lidí, v jejichž společnosti je těžké vydržet déle než pět minut (viz čtení Bravíčka a jiné). A pak samozřejmě s lidmi, kteří jsou otravní a nedají pokoj, i když o jejich přítomnost nikdo nestojí (to není žádná narážka, tyhle lidi neznám jménem a většinou se objevovali v mé přítomnosti na diskotékách a tak různě po večerech u baru, a bylo třeba jim velmi rázně říct, že holka je buď zadaná nebo lesba... pak teprve dali pokoj).

Co ještě napsat? FF 2010 popravdě nebyla žádná bomba. Možná začínám stárnout (wtf?). Vždycky si říkám, jak příští rok to udělám jinak, ale vlastně to dopadá pokaždé stejně. Beru si toho moc, ve snaze něco zajímavého stvořit a samozřejmě i něco málo ušetřit. Ale nefunguje to. Každý rok to stojí spoustu peněz a strašné práce a zrovna letos jsem byla doopravdy tak vytížená, že jsem neměla čas na to odpočinout si. Na odpočinek jsem se těšila do Prahy, což je trochu smutné, a rozhodně paradoxní. Nemá být FFko "fantastická dovolená"? Ani nevím, kolikrát jsem za tu dobu nahlas vyslovila, že až jednou budu chtít jet na dovolenou, utratit za to tolik peněz a/nebo dát do toho tolik práce, tak fakt pojedu radši někam k moři si doopravdy ODPOČINOUT. Ale tak... jako vždy mám spoustu řečí, ale příští rok pojedu zas. Je fakt, že za rok bude všechno jinak a že už budu k některým změnám kvůli práci přímo donucena, možná to ale konečně udělám tak, že budu mít minimum přednášek, jen pár soutěží a že skutečně pojedu na FFko odpočívat. Věřím tomu? (ha ha ha)

Takže se nejspíš uvidíme na Speciálu. Zvažovala jsem účast, protože to opět zabere celé podzimky a tentokrát budu muset s FF chřipkou, nevyspáním a bůhvíčím ještě, jít v pondělí učit, ale co už, nejspíš si to ujít zase nenechám.

Poděkování na závěr nebude, protože byste moc zpychli (a mně se to nechce vymýšlet). Cíleně jsem se vyhýbala všem jménům i v textu (zpychnout smí jen Petr, David Nykl a Rick Worthy). Ale buďte tak hodní a podepište se mi, ať můžu zpychnout ještě já :)

PS: Možná budu editovat. Člověk za dva měsíce zapomene spoustu věcí.

Šípková Růženka

Byl to dlouhý boj. Prvním krokem bylo nejspíš zadání diplomky, které jsem si podala už před rokem, nebo snad první lekce, které jsem vytvořila během letních prázdnin roku 2009. Každopádně když se teď ohlédnu nazpět, nějak nemám tušení, kam zmizelo těch skoro šest měsíců, během kterých jsem poměrně usilovně psala diplomku, odchodila poslední praxi, odevzdala hromadu materiálů, dělala diplomový projekt a učila se na státnice. Celou dobu jsem mířila jen k tomuhle dni, kdy už to konečně budu mít za sebou a při tom jsem vlastně zapomněla, že ještě existuje něco takového jako normální život. A teď vážně koukám z okna a ono je tam teplo a sluníčko a mě napadá jenom: Jak se to, kruci, stalo? A kam zmizel všechen sníh?

Moje diplomka mě stála hodně sil, ale byla založená na dvou věcech, které mám ráda - na fantasy literatuře a dramaťáku, takže nejlepší možná kombinace. A tak jsem osm týdnů chodila každý pátek do školy a pracovala s dětmi na lekcích, které se nakonec skvěle vydařily a určitě to byly ty nejpropracovanější lekce, jaké jsem kdy vytvořila - možná i jaké kdy do budoucna vytvořím. A pak ty hodiny reflektování a psaní teorie, nadávek, sezení u počítače do pěti do rána o mnoha a mnoha hrncích kafe... Nikdy bych nepředpokládala, že mi to bude trvat tak dlouho a nikdy by mě nenapadlo, že budu schopná do něčeho vložit tolik. Jak sil, úsilí, tak i slz. A je pravda, že myšlenky na "zbytečnost" té práce se mi honily hlavou neustále, jenže - bylo to moje dílo. A já jsem na tu jedinou knihu, kterou možná kdy napíšu, chtěla být hrdá. A jsem. Nejen kvůli známce, ale i kvůli tomu, jak kladně přijaté to bylo, a že ty lekce možná - možná - použijí i do časopisů z oboru nebo k jiné veřejné publikaci, aby to nezůstalo nevyužité ve studovně. A z toho mám nakonec moc dobrý pocit.

Po diplomce jsem chtěla, aby ze mě všechno aspoň na chvilku spadlo, ale následovala dlouhodobá praxe, která mi svou nesmyslností lezla neskutečně na nervy. Ne tím učením, ale tou spoustou zbytečných textů, které jsem musela odevzdávat (a po 117 stránkách diplomky - no uznejte). Ale prokousala jsem se i tímhle posledním předmětem a s novou vlnou elánu (ha ha) jsem se vrhla i do realizace diplomového projektu (už jsem byla FAKT naprosto vyždímaná) a nakonec i do učení se na státnice.

Na státnicích je jako na všech zkouškách opravdu špatné, že nezáleží na kvalitě, ale na kvantitě toho, co máte v hlavě. Co víc k tomu říct? Měla jsem strach, samozřejmě. Po první zkoušce z dramaťáku a obhajobě diplomky už o něco menší, ale stejně. Protože jsem už dopředu věděla o komisi, která si mě snad vyžádala, aby mi to na konci toho studia ještě nedala jen tak zadarmo...
A doopravdy to byl velký boj, ze kterého jsem naštěstí vyšla vítězně já. Nechci se tady rozepisovat o všech těch pocitech, které se mi honily hlavou, nezáleží na nich. Každopádně ale - státnice mi znechutily i ten úplný závěr školy, potvrdily, že celé to studium byla jen jedna velká šaškárna zakončená spoustou nervů, bolesma hlavy a hodinami a hodinami ztraceného času. Ale - je to možná všude stejné. A člověk má pak ještě krásný pocit z toho ukončení a titulu, že tu školu nakonec snad ještě začně mít rád. Báječně paradoxní.

Z češiny, kterou ovládám myslím ze všeho téměř nejlíp, mám nakonec trojku, ale to jen potvrzuje všechny mé domněnky o tom "úžasném systému". Pak dvě dvojky a dvě jedničky - dvě jedničky z toho, na čem mi vlastně záleželo nejvíc, takže myslím, že vlastně naprosté vítězství.

Vzpomněla jsem si na maturitu a na to, jak špatný pocit jsem po jejím zvládnutí měla. Ne že bych tentokrát zvládla skákat metr do vzduchu štěstím už těsně po poslední státnici, ale díky lidem, kteří jsou kolem mě, jsem celý ten proces zvládla mnohem, mnohem líp. Před zkouškami nebyly žádné slzy a při veškerém tom učení a strachování se byl někdo se mnou, a tak se překážky nakonec překonávají nejlíp. A po té závěrečné češtině mě doma na stole čekala překrásná kytice růží, takže mi to všechno dávalo nakonec mnohem větší smysl...


No... a co teď? To je ta otázka, že. Už nejsem student. Mělo by se všechno změnit, ale zatím se nic nemění. Krom teda toho, že se jak Šípková Růženka po dlouhém spánku probouzím a zjišťuju, co se vlastně všechno událo, jaká spousta věcí mi unikla a co tu na mě i po těch měsících čeká.

Byl to dlouhý boj. Ale jsem vítěz. Aspoň pro tentokrát :-)

Mgr. Markéta Zelená

V novém...

Rozhodla jsem se, že trochu změním prostředí a budu chvilku (aspoň částečně) dělat čest svému reálnému jménu. Myslím si, že blog aspoň na chvíli zase trochu oživím.

Lukáš

Tak ne Godot... Lukáš je to :). Kdybych se svým minulým příspěvkem počkala aspoň půl hodiny, už bych ho nemusela psát. Někdo zjevně zapomněl mě informovat, že sestra už je v porodnici, takže jsem neměla ani tušení, že můj čtvrtý synovec je už na světě! Přesně v termínu, jak to má být. Je... no... kouzelný. Jsem zvědavá, nakolik se s jeho příchodem změní můj život. U jeho staršího bratra to byla změna naprosto zásadní.


Víte, je to zvláštní. Při sestřině prvním těhotenství jsem byla doma. Viděla jsem celý jeho průběh, teď už bydlím přes rok někde jinde a najednou na světě její druhý syn a já si skoro nepamatuju, co se v průběhu těch devíti měsíců dělo. Ale je to krásný. Oba jsou zdraví, spokojení a moc se těší domů. A já jsem hrdá teta :)

Waiting for... Godot?

Dlouho se tu neobjevila žádná zpráva a já to vím. Dokonce jsem uvažovala, jestli to ještě má tak nějak smysl táhnout dál, ale přečetla jsem si nedávno kus svého deníku, který jsem psala RUČNĚ, vážení (kdo z vás, to ještě umí, hm?), a bylo mi tak nějak líto, že jsem tehdy skončila, u nějakého KoprConu 2007, a nebyla jsem schopná psát dál. Nebyl čas, nebyla chuť, nebyla motivace, možná... a stejný pocit mám teď, jenže na rozdíl od deníku, který končil rokem 2007, tady není zas tak velká propast, proto si myslím, že by mohlo ještě něco přijít. Co vy na to?

Tentokrát se zmíním o... no... o... popravdě ještě ani tak úplně nevím, jak se bude jmenovat. Každopádně se má narodit dnes. Můj další synovec, na kterého už jsme všichni moc zvědaví, ale ještě se očividně nechystá podívat se na svět. Ségra už má břicho jako balvan a moc se těší, Igor samozřejmě taky a Ondra asi ještě netuší, jaká omezení ho to bude v následujících letech stát. Ale myslím, že ve dvou se to lépe potáhne a že - ať už se brácha bude jmenovat jakkoliv - bude to brácha za všechny peníze :-).

A taky chci ještě napsat o závěru školního roku, o praxi, o diplomce, o státnicích, o Životě v Bradavicích, o povídce Poslední t(r)est, o "zástupcování" vedoucího linie Harryho Pottera na FFku a tak dále a tak dále. Na to si ale ještě budete muset počkat.

"Nothing good is gonna happen on KoprCon"

Ano, hledám si paralely s životem v seriálech. Dělám to odjakživa. A protože je How I met your mother jeden z těch nejlepších seriálů, který se dá v současnosti sledovat, těch paralel se tam najde hodně. S jednou podstatnou jsem jela i na letošní KoprCon.

"Nothing good is gonna happen after 2AM."

Hloupost? Ne. Jen se to dá zapasovat (ostatně jako všechna takováhle moudra) do různých situací a nakonec stejně vždycky platí, že se může stát cokoliv, ale záleží jen na osobním přístupu. Mně se až do minulého roku moc dobrých věcí po druhé hodině ráno nestávalo. Na conech jsem čekala často něco hrozivě výjimečného a po druhé hodině ranní se mi podařilo všechno zkazit a pak už jen další hodiny brečet někde v ústraní (na schodech v budově KoprConu, na křeslech v KDčku, v předsíni na statku u Chotěboře...). Zkrátka - i když to vypadalo, že se stanou velké věci, které budou krásnou vzpomínkou na celý život, většinou se všechno obrátilo a i když je to skutečně nezapomenutelné, moc ráda bych se některých těch vzpomínek zbavila na dobro.

Nothing good is gonna happen after 2AM. Just go to sleep.

A s KoprConem se těch nepříjemných momentů vždycky vyrojí ještě dvakrát tolik. A pár měsíců před tím letošním jsem si přehrávala všechny ty minulé ročníky a nebylo mi z toho dobře - stalo se mi tam vůbec někdy něco dobrého? KoprCon byl pro mě vždycky hodně citová záležitost. Pokaždé jsem tam procházela nějakou krizí, většinou to byly krize toho největšího řádu. Můžeme si to spočítat:

1. KoprCon byl po rozchodu s mým prvním klukem. Bylo to několik měsíců poté a nikdo už nechtěl nikoho zpátky, ale byl to ročník plný chození po chodbách a rozebírání všech těch osobních problémů, které se váží k úplně prvním vztahům. Byl to KoprCon, kdy se naplno ukázalo, jak hrozně se lidi nesnáší, kolik lží o sobě dokážou napovídat a jak se k sobě umí chovat jen proto, že nechtějí přijmout nebo říct pravdu.

2. KoprCon nebyl tak hrozný jako ten první, ale chození po chodbách a probírání našich problémů stále a stále dokola jsme se nevyhnuli. Po druhé hodině ranní se tam stala jedna věc, kterou neoznačuju za špatnou, ale bylo to tak nějak... vytržené z kontextu a jsem ráda, že to nedospělo nikam dál.

3. KoprCon jsem měla přítele, který odmítl jet se mnou, urazil se už po mé druhé smsce a celý zbytek KoprConu už mi neposlal ani zprávu. Na tenhle con nevzpomínám ráda ani pro další věci, které se tam na něm děly. Spíš než že bychom chodili, jsme posedávali po chodbách a snažili se přežít všechny ty deprese, které s sebou nesly špatně vybudované vztahy a bolestivé rozchody.

4. KoprCon byl opravdu jeden z nejhorších. Nejradši bych si po té době nafackovala, že jsem se nedokázala vzepřít, chovat se jinak, postavit se tomu, ale holt jsem byla bezhlavě zamilovaná a příliš slabá na to s tím něco dělat. Můj čtvrtý KoprCon jsem byla odstrkovaná, nucená chodit jinými cestami, aby si nás NÁHODOU někdo nespojoval. Bylo mi řečeno, že mezi námi to nedojde dál než k sexu. Pak na mě ještě křičel na chodbě před zraky dalších lidí. Když si ty věci vybavím, už nejsem naštvaná, ale byla to jedna z nejhorších částí celého toho vztahu.

5. KoprCon byl takový úpadkový, co se týče vztahů, ale fyzicky jsem ho odnesla víc. Bylo divadlo, při kterém se mi podařilo nastydnout snad od páteře tolik, že pokaždé, když je mi teď zima, cítím to nejprve v zádech. Je to nepříjemná bodavá bolest, která vede od kříže nahoru a když se to přežene, cítím ji až v hrudníku. Večer jsem tam strávila přitisknutá zády k teplým trubkám na chodbě a modlila jsem se, abych z toho vyvázla bez trvalých následků.

A konečně 6., loňský KoprCon. Nejhorší ze všech. Kdybych se bývala řídila pravidlem "nothing good is gonna happen after 2AM", ušetřila bych si tolik starostí... jenže ne... já prostě vždycky musím něco řešit, vždycky musím přistoupit na hru někoho jiného a nedokážu se vzepřít tlaku, kterej se na mě vyvíjí. Nedokážu věci neřešit, pokud si aspoň trochu myslím, že bych je mohla zvládnout - ale tyhle věci se prostě zvládnout nedají. 6. KoprCon měl málem za následek zničení mého vztahu, což jsem považovala za největší varovný signál do budoucna. Na šestém KoprConu jsem zjistila, že to doopravdy nejde, že ať se budu snažit jak chci, ať se pokusím udělat to jakkoliv jinak než u mých dřívějších vztahů, ať přistoupím na cokoliv z toho, co se po mně chce, nedopadne to dobře. Nebudeme přátelé, nebudeme se moct bavit o věcech, které se skutečně staly, bude to jen o upravených vzpomínkách a lživých představách, o výčitkách a očekáváních. Všechny plynuly z toho, že jsem dala přednost někomu jinému. Že jsem to nechtěla tak, jak to bylo celou tu dobu, jak to bylo KoprCony před tím. A já debil jsem se tím nechala tolik ovlivnit, že to málem vedlo k rozchodu a k jedné z největších chyb, jaké bych mohla v životě udělat.
A bála jsem se. Fakt - bála jsem se, že na dalším KoprConu se stane taky něco, co mě ovlivní, co mě donutí jít něco řešit, co mě vrátí zpátky o ten rok, při čem ztratím ty věci, kterýma jsem si byla tolik jistá a nikdo mě tam nepodrží, protože tam nikdo takový, kdo by to dokázal, ani nemůže být.

Po dlouhém výčtu toho hrozně špatného je na místě otázka: proč jsi taková kráva a pořád tam teda jezdíš? - Ano. Proč? - Bylo to asi vůbec poprvé, co jsem si doopravdy myslela, že nepojedu. Byla jsem ale na speciálu a řekla Davidovi, že se tam letos neukážu, že je víc záporů než kladů. Pak se mi to ale začalo rovnat v hlavě, uvědomila jsem si, že bude větší prostor k povídání a setkávání se s lidma, které jsem na FFSku opomíjela, že je to con, který i když se tam stalo tolik věcí, svým způsobem mi taky přirostl k srdci (i špatné vzpomínky jsou citově silné vzpomínky), že je mnohem míň anonymní a nakonec - nevynechala jsem ho ani jeden rok. Jsem tam od začátku a vzhledem k angažovanosti na Sconech, k tomu, že už jezdím i na FFS - Davidovi tohle dlužím. Kromě toho zrovna on docela i vypadal, že by ho mrzelo, kdybych nejela, takže jsem si - po zajištění odvozu a možnosti ubytování - řekla, že nakonec pojedu. A že ta moje přeměněná paralela "nothing good is gonna happen on KoprCon" je platná stejně jako to s tou druhou hodinou ranní - záleží to jenom na osobním přístupu člověka. A já ten svůj přístup hodlala změnit.

Takže tedy... po dlouhém úvodu:

- jeli jsme autem ve složení: já, řídící P.J. Trewor a San. Cesta byla docela příjemná, až na tu "hudbu", při které jsem musela trpět snad víc než hodinu. Zpátky jsme až do Brna jeli ještě s Mighouptem a klukem, na jehož přezdívku si nemůžu vzpomenout.

- zpočátku jsem byla trochu nervózní z toho všeho, co bude a co se může stát, ale v průběhu času jsem se naprosto uklidnila, nepřišlo žádné nutkání cokoliv řešit, nepřišla potřeba šťourat do něčeho, co už je dávno vyřešené (nebo alespoň pro mě). Nad pár věcmi jsem se sice pozastavila (jsou některý věci fakt náplň celého jejich života - to nemají ti lidi vážně nic jiného na práci?), ale to byly jen dílčí události. Byla jsem zvědavá na ten "slavný" dokument, takže jsem ráda, že jsem si ho od Miga vyžádala, když už jsem se na něj nešla podívat tam. Když jsem ho pak viděla doma, zkonstatovala jsem, že je to přesně podle očekávání. Motivace dvou ze tří tvůrců je naprosto očividná a nezbývá než nad tím mávnout rukou. Jinak je to ale udělané velice slušně a působí to profesionálním dojmem, takže třetího z tvůrců je třeba náležitě ocenit.

- přijel Voden, který byl prohlášen za mrtvého... Voden přestal být Vodenem a místo něj se stal Vodenem Vojta. Večerní představení Budjiho, Supa a Blaira nebylo špatné, dobře jsem se bavila.

- workshop SW maňásků byl skvělý, dort ve tvaru R2 vypadal naprosto dokonale. A když už jsme u těch dortů - Dort potěšil. Sice až později, ale vytvořil krásnou prolejzací trasu nahoru na schody, tak pěkná se mu ještě nepovedla.

- Jedna věc na KoprConu stále přetrvává - když tam člověk sedí na chodbě nebo v kavárně a s někým si povídá, ostatní většinou považují za naprostou samozřejmost, že se připojí. Možná jsem zbytečně nesnášenlivá, ale tohle je hrozné - že není kam utéct, že si všichni lidi myslí, že ostatní tolik stojí o jejich přítomnost, že se ani nezeptají, jestli se můžou přidat. A ono tam vážně není moc míst, kam si dva lidi můžou sednout a nerušeně popovídat, pokud to nemá být v příšerné zimě na místech, kam se oficiálně vůbec nesmí... Přiznám se, že jsem se občas kvůli tomuhle cíleně schovávala za notebook, to lidi docela odrazuje :-).

- zahrála jsem si s holkama deskovou hru s házením kostek a získávání zvířátek - byla to docela dobrá zábava... kavárna fungovala fantasticky, čaje měli skvělé, kávy i horkou čokoládu taky, štrúdl jako obvykle nezklamal a měli lepší perníčky než vloni. Za bonbóny zdarma mají také jedno velké významné plus!

- taneční večer mohl být i o něco lepší, hudba mě příliš neoslovila, lidi, co slíbili, že budou tancovat, byli dlouhou dobu bůhvíkde, místo toho mě tam oslovovalo pár takových, o jejichž společnost jsem doopravdy nestála. Situaci zachraňoval Patrik, který to měl sice v popisu práce, ale i tak mu za to děkuju:-). Nakonec se to ale hodně vylepšilo, přišli ti správní lidi, Patrik pouštěl dobré věci, takže jsem oproti očekávání vydržela vzhůru docela dlouho a zažila po druhé hodině ranní i velmi dobré věci. Jen Voden (starý známý Voden) asi mohl být trochu méně přítulný :-). A stýskalo se mi - ale stýskalo se mi hezky.

Sečteno a podtrženo - poslední KoprCon si pro mě zaslouží titul nejlepšího KoprConu ze všech - a myslím že po předchozím výčtu předešlých ročníků to opravdu není nic divného. Vylepšil si pro mě reputaci, ujistila jsem se na něm o spoustě věcí. I přesto, že nejeli lidi, se kterými jsem původně počítala, jsem se tam dobře bavila. Na trochu mrtvá dopoledne byl dobrým lékem přístup k wi-fi a Tess, která mi často dělala společnost a celkem jsem za to byla ráda, vzhledem k tomu, jak málo jsme se střetávali na FFsku. Taky jsem si vzpomněla na to, že Star Wars jsou pořád ještě něco, co mám ráda, i když se k tomu váže ten divný kult. A taky že jsem některé lidi ráda viděla, přestože jsem nečekala, že to tak budu cítit. Některé zase naopak - ale tak to chodí:-).

Takže tolik k letošnímu ročníku. Nevím, jestli mě to naladilo natolik, abych jela ještě i příště, na druhou stranu - za moje psychostavy nemůže ani -dam-, ani jeho con, bohužel to je ale dobrá příležitost k tomu, aby to hezky vyšlo na povrch. Doufám ale, že už si nikdy nebudu procházet tím, co těch uplynulých sedm puberťáckých let a nakonec - když jsem si myslela, že nepojedu, objevili se lidi, kterým to bylo doopravdy líto - a u některých jsem to ani nečekala. Takže se uvidí. Každopádně, Davide, díky za tenhle con. Pro mě byl - konečně - opravdu dobrý.

Ireland 2009

Byla to moje první opravdová dovolená v zahraničí bez rodiny nebo školy a docela jsem tomu přišla na chuť, musím říct. Přestože bylo plánování narychlo a měla jsem stresy se školou, s prací (děs!!!), s kocourem, s porodem štěňátek u našich a tak dále a tak dále, musím říct, že jsem si to nakonec doopravdy užila a bývala bych tam ráda zůstala ještě pár dalších studených dní...

Čtvrtek:

Vyrazili jsme docela brzy ráno - nebo brzy na naše obvyklé poměry - a já byla z toho všeho trochu otrávená, hlavně z nějakého všeobecného shonu a nervózního nadšení, které s takovou vervou obstarávali kluci. Na letadlo jsem se napůl těšila a napůl se ho bála, jelikož se poslední dobou bojím snad úplně všech strojů, které se rychle pohybují, a navíc za posledních pár let nějak nabyly na významu nejen pocity klaustrofobie, ale i můj pud sebezáchovy. Až moc, řekla bych. Tak jako nesmyslně. Ale... no nic. Odletěli jsme a nic se nám nestalo, já jsem to přežila a dokonce si po cestě i trochu odpočinula. A brzy nás už přivítalo šedivé letiště v Dublinu.

Irsko je země, do které jsem se určitě chtěla podívat. Anglie mě neláká skoro vůbec, ale Irsko jsem chtěla vidět vždycky. I když zrovna letiště a okolí moc pozitivně nepůsobilo - byl tam chaos, všechno rozkopané a během pár desítek minut jsme si ujasnili, že je dobře, že jsme si nakonec nepůjčili auto - snažit se odsud dostat do hotelu, navíc po levé straně silnice, by byla hodně komplikovaná operace. Tak jsme počkali na autobus, který se posléze vymotal ze spleti kuželů a jednosměrek, a prohlédli si kus Dublinu - jeho malé domky s barevnýma dveřma a obchůdkama - mimochodem to, co se mi na tom městě líbí asi fakt nejvíc - a nechali se dovézt prakticky až k hotelu. Dobře, že jsme s sebou měli Fise, který to tam zná, jinak by to bylo asi o hodně napínavější.

Hotel pěkný, rozumná cena za noc, příjemný pokoj s postelí, na které se dobře spalo, s konvicí a kávou, s televizí. Co víc si přát.

Odpoledne jsme vyrazili do centra. Měli jsme v plánu chytit příhodný autobus, ale hned na začátku výpravy jsme byli drastickým způsobem obeznámeni se systémem místní městské hromadné dopravy. Totiž - ono to jezdí - jako autobusy. Ale na jízdních řádech na zastávkách jsou časy, ve které ty autobusy vyjíždějí ze své první stanice a není ani napsané, jak je ta stanice vlastně daleko. Ale určitě se to spočítat dá, nicméně to vlastně stejně nikomu nepomůže, vzhledem k tomu, že řidiči si pro velký provoz na silnici cesty různě upravují a zkracují, takže se kolikrát na mnoho zastávek vůbec nedostaví a místo toho navštíví kdejaké jiné. Některé autobusy jsou na zastávkách pouze zmíněné, napsaná linka, protože na papíru očividně už nebylo dost místa na jízdní řád. Dole je poznámka, že přes tuto zastávku mohou jet také linky ty a ty ...

No, takže vzhledem k tomu, že funkční jsou v tom městě skutečně jen autobusy (resp. tramvaje taky, ale ty dvě linky, které jezdí jen v centru, byly od našeho hotelu fakt daleko), stáli jsme na té zastávce a mrzli, měli jsme docela velký hlad a pořád doufali, že se ta šestnáctka objeví. Já říkala, že zkrátka někam nastoupíme a něco najdeme - ale můj dobrodružný duch se nesetkal s pozitivní reakcí u kluků ("Znáš to tady? Neznáš!"), takže jsme čekali dál. Nakonec jsme skutečně nastoupili do jiného autobusu, ukázalo se totiž, podle mého předpokladu, že stejně nejede příliš daleko od místa, kam jsme se chtěli dostat.

A abychom poznali krásy stravování místního národa, sedli jsme si jako první do Burger Kinga. Ale dobrá, měli jsme hlad. Určitě se mi nechtělo hledat v tu chvíli a v té zimě něco jiného (co já vím, co tam je), ale měla jsem skoro pocit, že je to cíl naší výpravy, skoro stejně, jako se jezdí v Praze na Zličín. Burger King! Hurá!

Po jídle přišla krátká výprava po Dublinu - kolem řeky Liffey, přes Forbidden Planet, obchod se suvenýry, obhlídku pirátské lodi, návštěvu Convention centre... až po trochu bezcílné ale příjemné procházení kolem kanálů, tramvajové trati a několika pomníků. K večeru jsme se šli podívat zpátky do úplného centra a šli jsme hledat rozumnou pravou irskou "pub", kde bychom si mohli odpočinout a strávit tam zbytek večera. Nakonec jsme našli, strávili zbytek večera a celkem si to i užili.

Dublin je zvláštní. Takový malý a přátelský. Taky ale hodně rozkopaný a jak se mi líbily malé domečky všude v okolí, tak centrum už bylo převážně změněné ve velké nehostinné domy, které působí chladně a tak velkoměstsky, jak se to k tomu okolí vůbec nehodí. Na rozdíl od okolního divokého Irska, byl Dublin relativně klidný. Působilo to na mě kontrastně, ale příjemně kontrastně. Jako takové teplé místo v drsném světě.

Vrátili jsme se docela unavení a mně se do plánování dalšího dne moc nechtělo, ale měli jsme vyrazit ven do přírody, tak to tolik nevadilo. Nakonec jsme vytvořili plán a já se těšila, že uvidím moře, útesy - zkrátka to hlavní, co se z Irska vidět má.

Pátek:
Krásný den. Nebylo nijak zvlášť hezky, ale nepršelo, takže bylo vlastně nádherně! Jeli jsme vláčkem docela dlouho podél pobřeží.


Vlakem jsme dojeli až do města, kde jsme nakoupili nějaké zásoby a vydali se na docela velkou a moc hezkou pláž, kde jsme se museli vyfotit všichni, i když to vyžadovalo značné soustředění při stavbě improvizovaného stativu na foťák.

Vždycky jsem byla trochu ujetá na sbírání kamínků, tak co se ode mě dá asi čekat na oblázkové pláži? Naštěstí můj batoh nesměl mít na zpáteční cestě víc než deset kilo, takže jsem to snad tolik nepřehnala.

Přímo z pláže byla naplánovaná asi desetikilometrová pěší trasa zpátky podél pobřeží do jiného města. Přestože byla ta cesta trochu monotónní, já jsem si ji užila maximálně.

Měli jsme výhled na širé moře, na útesy, jednou jsme viděli cosi velkého, co plavalo v moři. Byl to tuleň (já si původně myslela, že lachtan) a ten dodal naší výpravě mnohem větší důležitost. Nebo teda - alespoň pro mě. Byl to zážitek vidět tuleně ve volné přírodě, kluky to ale nenadchlo zdaleka tolik jako mě. Jen mě mrzí, že jsme ho nestihli vyfotit. Housenka, kterou jsme potkali o pár kilometrů jinde, byla sice menší, ale za to pomalejší a vyfotit se nechala. Další zvířenu jsme už cestou neobjevili, pokud nepočítám záchranářský vrtulník, který nad námi kroužil jako sup, když jsme ve stráni hledali první evropskou cache. Našli jsme a odnesli z ní všechny tb, co jsme tam našli. Chyba... chyba... Vrtulník si nás také brzy přestal obhlížet a odletěl zachraňovat jinam.

Cestou jsme potkali také další turisty. Slovy: "it´s the same shit" okomentovala jedna slečna cestu, po které přišli a kam my jsme měli namířeno. Osobně nechápu, co jí vadilo, mně se šlo báječně!:-).

Po několika hodinách přerušovaných zastávkami na obhlídku krajiny, focení nebo trhání všudypřítomných ostružin, jsme dorazili do města. Chtěli jsme se ještě vyfotit přímo na útesu, bohužel jediný skutečný útes v okolí, na který byl přístup, byl v místě, kde to hrozně páchlo. Ale nedali jsme se a fotka dopadla. Cestou jsme dokonce potkali další dva Čechy.

Ve městě jsme si sedli do nejbližšího stravovacího zařízení a dali si opět burgery. Krom nich tam měli zhruba tak ještě fish and chips, což považuju spíš za jídlo britské než irské a navíc se mi do toho po Johnyho vyprávění moc nechtělo, tak jsem i tentokrát držela partu. Musím ale říct, že po téhle dovolené mám hamburgerů dost na... no, hodně dlouhou dobu.

Do Dublinu jsme opět odjeli vlakem a k večeru hledali hospodu - pokud možno jinou, než den před tím, ale dařilo se to špatně. Cestou jsme potkali kluky, kteří hráli na ulici živě irskou muziku - vypadalo to skvěle, ale skoro hned jak jsme přišli, je místní garda vyhodila. Tak jsme si aspoň koupili cédéčko, abychom zjistili, že třetina kapely je z Čech a třetina z Polska (nebo tak nějak)... Hospodu jsme nakonec už nenašli, přestože jsme jich potkali cestou hodně. Mně bylo docela líto jet takhle domů, protože mi bylo teplo a příjemně a tušila jsem, že další den už to večer nebude úplně ono. Nicméně jsme nakonec hledání vzdali a jen si cestou do hotelu zašli koupit snídani. Večer byl příjemný, i když bylo dost únavné sedět a dívat se, jak všichni ostatní koukají do počítače, zvlášť když počítač, do kterého koukal Petr, byl ten můj. Spát jsme šli o dost později, než bych si představovala, ale to k tomu asi patří.

Sobota:
Na další den v Dublinu už jsem se netěšila zdaleka tolik, jako kdybychom jeli ještě někam ven, na druhou stranu jsem ale uznala, že jsme toho ve čtvrtek až zas tolik neviděli, takže je téměř povinnost prohlédnout si památky, navíc když jsme v ceně jízdného měli i vyhlídkové autobusy. Modré! Byl krásný slunečný den.

Byl sice krásný slunečný den, ale taky pěkná zima, to se musí nechat. V plánu jsme měli udělat výlet nejprve bez přestávek a vystupování celou trasu a pak to projet ještě jednou a podívat se kam se nám bude chtít. První cesta byla fajn - teda řidič byl fajn. Zazpíval nám dokonce písničku :-). Ale byla hrozná zima a tak jsme po první jízdě udělali první věc, která nás napadla, abychom se zahřáli a najedli - překvapení - Burger King! (již bez komentáře)

Pak jsme si dali od autobusu ještě chvilku oddech a místo toho zamířili na poštu a na nákupy dárků a těch dalších věcí, při kterých, když je uvidíme, budeme vždycky vzpomínat na Irsko. Já si pro sebe koupila pero s ovečkou, i když předpokládám, že na Irsko budu vzpomínat spíš vždycky, když budu jíst hamburger. Budu-li ještě někdy v životě;-).

S taškami plnými nákupů jsme se teda nakonec přece jen vydali na druhou vyhlídkovou jízdu, vystoupili jen u katedrály, do které jsme ale za ty peníze odmítli jít - teda já ani nemohla, neboť všechno, co mi zbylo, byly čtyři Eura na ranní taxík na letiště. Tak jsme si jen v mrazu a v rychlosti obhlédli místní park, znovu nasedli na autobus a na střeše jeli dál. Viděli jsme pěkné věci...

Mně už zima nebyla, ale Johny vypadal, jako že každou chvilku umrzne. Nakonec jsme ale všichni přežili.

Jak jsem předpokládala, procházení se po nočním Dublinu se už nekonalo. Po krátké návštěvě Tesca jsme zamířili rovnou do hotelu a i když byla naplánovaná jedna cache, do které jsme chtěli dát některé tb, co jsme ukořistili den předem, nikam jsme v závěru nešli. Já bych byla vyrazila ještě před návratem do hotelu, ale ostatní měli v plánu se nejdřív zahřát, i když já si byla jistá, že jakmile jednou zalezu, už se mi fakt moc nebude chtít ven. Měla jsem pravdu. Nakonec se mi ulevilo, že park byl zavřený a nikam jsme nešli, i když to znamenalo odvézt si všechny tb do čech, přestože jeden z nich chtěl zůstat v Irsku a druhý bylo také lepší nechat tam. Nic moc pocit.

Neděle:

Vstávali jsme hodně, hodně brzy. Hodně moc brzy. Brzy i na normální lidské poměry. Ale taxík byl příjemný, na letišti jsme byli hned, měli jsme dost času a všechno probíhalo mnohem klidněji, než na cestě tam, i když kontrola teda byla rozhodně přísnější - vyndat jsme museli skutečně všechno "nebezpečné", prohlídli a prošacovali si nás a čtvrtině naší výpravy nedovolili vzít na palubu batoh kvůli rozměrům (ale přiznejme si, že byl na cestě zpátky o hodně větší než na cestě tam...). Samotný let byl pro mě mnohem horší - nevím, jestli to bylo nějakým jiným tlakem, nebo tím, že bylo brzy ráno a já skoro nespala, nebo možná tím, že jsem seděla u okýnka a Petr točil vzlétání na video, takže měl ruku přeze mě a na mě to působilo tísnivě - každopádně musím říct, že jsem asi ještě nezažila tak intenzivní pocit, že se vůbec nemůžu nadechnout. Jo, mám klaustrofobii a měla jsem ten pocit vždycky, i když jsem byla ještě malá a nedokázala jsem to přesně specifikovat a pojmenovat. Ale proč se to za posledních pár let tolik zhoršilo, to fakt nechápu. A tentokrát jsem neměla daleko do paniky, což by zrovna v tom letadle asi fakt vůbec neprospělo. No... nepříjemný. Naštěstí jsem to nějak dokázala zvládnout a spravilo se to, i když tomu moc neprospěla návštěva mini-záchodku, který působí mnohem víc tísnivě, než všechna ostatní zákoutí letadla dohromady. Ale vyvázla jsem z toho a zbytek letu už pak byl docela v pořádku. Navíc akorát vycházelo slunce, a to byla moc hezká podívaná.

Na letišti v Praze jsme si ještě prošli posledním dobrodružstvím - ta samá čtvrtina naší výpravy, které nepovolili batoh na palubu, nemohla najít svou občanku. Ještě že měla v tom batohu pas. Občanka se nenašla dodnes.

A tak skončil výlet do Irska. Bylo to báječné, akorát burgera jsem od té doby neměla ani jednou, a to už jsou to víc než tři týdny. Hm... aspoň něco pro zdraví. V neděli po příjezdu jsem prospala snad celý den, letadlový klaustrofobický zážitek mi dal skutečně docela zabrat. Chřipku - ani prasečí ani obyčejnou, si nikdo z nás nepřivezl, takže výlet byl úspěšný. Velice ráda se tam někdy podívám znovu, Irsko je jedna z těch zemí, která mi i za těch pár dní opravdu přirostla k srdci.

*Za fotky moc děkuji Shakeovi a Johnymu a omlouvám se za značné zpoždění při publikování.*

Už je to rok

Věci se mění a změna je život. Já to vím - a nemám to ráda - vždycky jsem se bála změn a na každou větší změnu jsem musela a stále musím dlouho sbírat odvahu, nebo mít aspoň hodně dobrou motivaci k tomu do toho jít.

Bylo to tak i v době, kdy jsem se minulý rok, krátce před Vánoci, přestěhovala na Teonas. Dávku odvahy jsem potřebovala opravdu velkou - udělat tenhle obrovský krok, i kdyby to mělo být jenom na zkoušku, pro mě bylo hodně děsivé. Po dvaadvaceti letech bydlení s rodinou, kdy jsem měla velký pokoj jen sama pro sebe, jsem se stěhovala do mnohem menšího pokoje a navíc k člověku, se kterým jsem byla pouhé tři měsíce a k jeho dvěma kamarádům, které jsem jednak sotva znala a druhak neměla nejmenší ponětí, jaké to může být sdílet s nimi jednu domácnost. Doba, která to provázela, navíc nebyla úplně přívětivá na tenhle typ změn. Ale udělala jsem to a jsem za to moc ráda, protože kdybych to neudělala, všechno by teď bylo jinak - nejspíš bych neměla ani kde bydlet, ani bych neměla toho člověka, který je tím nejlepším, co mě v životě mohlo potkat - jen tehdy jsem si tím ve víru všech věcí nebyla zdaleka tolik jistá.

Žiju tam už skoro rok a věci jsou samozřejmě někdy lepší a někdy horší, v celkovém měřítku jsem tam ale opravdu šťastná, protože mám poprvé v životě pocit nějakého osamostatnění a paradoxně asi i většího soukromí a určitě i svobody. Navíc jsem se samozřejmě kdykoliv mohla vrátit, kdyby se něco nepředpokládaného stalo.

Byl to rok zvykání si na tenhle podivný typ svobody a na to, že jsem už velká holka, která odchází od rodiny a hledá si svůj vlastní domov někde jinde. Jenže... jenže. Domov není věc, která by se měnila s tím, na jakém místě zrovna žiju a ačkoliv jsem to věděla dopředu, nějak mi nedošlo, že ten opravdový domov chtě nechtě musím ztratit - to, že se vrátit nechci - zpátky k našim, ke psům, k rodině, kterou si buduje moje sestra, ke všem těm nefungujícím věcem ve starém bytě - jsem věděla dávno. Když jsem si zvykla na něco jiného, přestala jsem se tam cítit dobře a teď se mi tam chce málokdy i jen přespat do druhého dne. Ale byl to domov a najednou už není. A Teonas také není domov. Jsem tam ráda, ale rok, který jsem tam strávila, je spíš jako pár dní, pořád se tam vracím jakoby do cizího prostředí. Takže můj domov zůstal někdy na půl cesty a já si uvědomuju, že dřív, než budu mít něco doopravdy svého, kam přijdou všechny mé věci a budu si to tam moci zařídit jak budu chtít, tak ho nejspíš na ani jednom z těhle dvou míst (znovu) nenajdu.

Minulý týden jsem byla v Dejvicích a několik hodin jsem tam měla práci. Bylo to nevyhnutelné - zabalila jsem si všechen svůj dosavadní majetek do krabic a ty jsem uložila do skříně. Vyházela většinu zbylých věcí v šatníku, do toho jsem naskládala knížky. Dala jsem celou svou minulost někam, odkud se dostane ven až... až jednou, za pár let. A nevím, jaký z toho mám pocit. Nevím ani, jaký z toho mám mít pocit.

Moje sestra je těhotná a můj nevyužívaný pokoj by měl do Vánoc už konečně najít další využití. Nechali jsme tam knížky pro děti, můj gauč přijde do kuchyně a do mého pokoje se nastěhuje synovec Ondra. Nevadí mi to, byl by nesmysl, kdyby se tak velký prostor schovával pro případ, že bych se náhodou někdy chtěla vrátit. A já jsem opravdu šťastná, že má ségra konečně tu svou vysněnou rodinu a že do ní - jako velká teta - patřím. Pro Ondru dám svůj pokoj víc než ráda. Ale ta minulost mi nějakým způsobem bude hrozně moc chybět. Ty roky, kdy jsem tam měla útočiště, ve všech věcech, maličkostech, kterých jsem se nikdy nechtěla zbavit... Mám tam deníky, které třeba už nikdy nebudu číst, mám tam hromadu drobností, od lístků na nejhezčí filmy, na kterých jsem byla v kině, po fotky ze škol v přírodě v Chorvatsku a obrázků, které jsem malovala v páté třídě. Mám tam kazety, které už třeba nikdy nebudu poslouchat, ale tři z těch dvaceti jsem uchránila, protože jsou vzpomínkové. Pouštěla jsem si je večer na starém kazeťáku, když jsem nemohla usnout. A všechno to je po rekordně krátkém čase v krabicích a čeká to tam, až... až jednou, třeba za pár let, se k tomu vrátím, vezmu si to s sebou a bude mi to připomínat ty časy, kdy jsem měla domov někde úplně jinde, než budu mít.

Protože i kdyby to bylo jen přesunutí věcí, pro mě to znamená, že už je to skutečně definitivní. Že jsem za rok prošla změnami od "na zkoušku", "uvidíme, co se stane", "počkáme si, jestli to bude fungovat" až po "už to není domov", "nechci se tam vrátit" a "už se tam vrátit nemůžu".

A já nemám moc ráda změny... je to rok a pořád mám pocit, jak rychlé to najednou bylo. A i když uvnitř vím, že to tak musí být a že je to tak v pořádku, že jsem velká holka a tohle - žít konečně úplně svůj život - zvládnu, tak vypořádat se s tím, že je celý můj dosavadní svět zabalený v krabicích ve skířni je... divný. Stejně jako v mém bývalém pokoji, i uvnitř mě něco najednou chybí a místo toho nastoupila divná palčivá bolest, ten smutek, který mi tam čas od času propaluje díru. A to příjemný není, i když vím, že s tím nemůžu a ani vlastně nechci nic dělat.

Čeká mě dokončení školy, práce a nějaký nový život, třeba i takový, jaký jsem si ho vždycky představovala a nebo jinačí, ale už budu sama a bez rodiny, která by mi stála za zády. Což bude pořád to, co jsem vlastně chtěla nejvíc, i kdybych neměla mít do pár let vlastní rodinu, děti... Cítím i tu náhlou samotu, že se vracím domů někam, kde to vlastně doma není a já bych chtěla, aby bylo. Ale nevyhodila jsem tu minulost pryč. Mám ji pořád v těch krabicích ve skříni, takže jednou ji zase vytáhnu a třeba všechno bude jak má být. I když to teda občas bolí, to jo. Ale nejspíš jo - je to tak dobře.

Seasons may change... winter to spring

Never knew I could feel like this

Like I´ve never seen the sky before

I want to vanish inside your kiss

Every day I love you more and more.

(Come what may...)

Karolínka

Ačkoliv jsem ještě chtěla dodat pár příspěvků o jiných věcech, nemůžu jinak, než teď krátce napsat o Karolínce. Narodila se 6.8. a ačkoliv to podle vyprávění bylo opravdu hodně náročné, holčička je to krásná a určitě to, že je teď zdravá na světě, za to trápení stálo.

Byla jsem se za Hankou podívat do porodnice a odnesla si pár moc krásných fotek a hlavně další hodně silný zážitek. Je to první miminko, které se narodilo v okruhu takhle blízkých kamarádů a hlavně první holčička, která sice doopravdy není příbuzná, ale těším se, že jí budu čas od času moct dělat tetu, když mám zatím samé synovce :-).
Hanka je sice vyčerpaná, ale šťastná a moc jí to mateřství sluší. Posuďte sami.

Moc těším, až je znovu uvidím. Obě holky i hrdého tatínka Karla.

Wizard ´09 - postřehy

• Byla jsem tam a i když přiznám, že se mi hned po FFku skoro vůbec nechtělo, nakonec to bylo moc hezké.
• Přijelo hrozně málo známých lidí. Zahlédla jsem Ziinu, Praotce, Deuse a Patrika, ale jinak víceméně pusto a prázdno až na pár Potterovců, Samuela a známých od organizátorů. Ale Kat mi to vynahradila, tu jsem stejně chtěla vidět ze všech nejvíc a byly jsme spolu i na obědě v pizzerii, takže jsme konečně měly zase jednou chvilku pro sebe:-).
• Místnost, kde byli kluci z ŽvB byla daleko a málokdo o ní věděl. Vůbec značení bylo takové podivné, ale co už. Byla jsem se tam na chvilku podívat a i když jsem na ně neměla moc čas, zase jsem si uvědomila, jak se mi po té hře stýská.
• Zmocnila jsem se dvou vstupenek - se Snapem a Hermionou. Snapea jsem si nechala, Hermionu jsem vzala domů Petrovi.
• Stánek s předměty se mi moc líbil. Kdybych měla asi tak 10 000 navíc, koupila bych si tam spoustu věcí.
• Moje "přednáška" s názvem "Na co se těšit v Princi dvojí krve" byla už opravdu trapná, i když nějaké lidi jsem měla a někteří z nich vypadali, že se jim to i docela líbí. Já si připadala už doopravdy blbě.
• Na dabéry se přijela podívat i moje maminka, která se těšila především na Aleše Procházku. Kdo taky ne? Třeba moje zklamání, když jsem se dvě hodiny před začátkem besedy dozvěděla, že nepřijede, bylo o dost větší, než bych byla čekala. Místo něj se ale dostavil Pavel Trávníček. Musím říct, že je to určitě velký herec, dokáže zabavit lidi, být vtipný, ale ta hodina a půl, kterou jsem vedle něj seděla na pódiu, mi docela stačila - bylo to velmi vyčerpávající. Jirka Kocman mě mile překvapil svou nenuceností, uvolněností a příjemným a humorným vystupováním (když ho zrovna pan Trávníček pustil ke slovu). Bylo to zajímavé.
• Kouzelníka jsem neviděla, prý nebyl vůbec špatný.
• Kdo počkal na Chrise Rankina, určitě toho nelitoval. Sál nebyl sice vůbec zaplněný, ale o to jsem z besedy měla lepší pocit. Bylo to příjemně dlouhé, komorní, milé. Chris je charismatický a zábavný a jeho historky z natáčení stojí za to (nepřestává mi vrtat hlavou, co všechno mohl představitel Arthura Weasleho říkat při natáčení místo "gumové kachničky"). Každopádně mě to rozhodně vyprovokovalo pustit si všechny díly HP znovu a podívat se bedlivě, kde a jak tam vlastně hraje, kde se drží hlavní postavy a co tam povídá. Dívat se na to a vědět podrobnosti bylo zajímavé... No zkrátka beseda s Chrisem úžasná, mluvil krásnou angličtinou a velice srozumitelně, jeho překladateli jsem často česky rozuměla míň jak jemu (navíc teda ten překladatel vůbec neznal Harryho Pottera, takže z toho byly docela zmatky). Beseda bohužel skončila až příliš brzy, měla bych ještě spoustu otázek...
• Na conu chyběl stánek s občerstvením. Aspoň nějaké pití a něco malého k jídlu - myslím si, že by se to i vyplatilo.
• Namíchlo mě, že jsem se tak dlouho a ve stresu dělala s tolika otázkami na OVCE a pak se tam z deseti dalo vždy jen sedm.
• Nestihla jsem si složit Pobertův plánek.
• Večer jsme s Kat přejížděly na Anděla na verzi Harryho s titulkama. Někteří lidi i během conu tvrdili, že na stránkách vlastně vůbec není napsáno, že v Ládví je jen dabovaná verzce a mnoho lidí to tudíž netušilo. My naštěstí ano, tak jsme si přejely a já rozhodně nelitovala. Film jsem viděla ještě ve společnosti Johnyho, Kirany a Teaze, nebylo mi ani líto, že tam není hromada Potterovců z Wizardu, chyběl mi tam jen Petr.
• A samotný film? Musím se přiznat, že jsem od toho čekala víc. Od závěru i něco jiného, než jen že se Belatrix projde po stole a rozbije nějaké nádobí. Celou dobu jsem čekala, kdy se dostaví slíbený "rozjezd" a on se nedostavil. Nicméně jsem se dobře bavila, herci mi přišli výborní (nejlepší asi Tom Felton a klasicky Alan Rickman) a nebylo tam pro mě žádné velké zklamání, jako např. u Vězně z Azkabanu, což může být dobrý film sebevíc, ale bylo tam tolik věcí, které mě mrzely, že ten díl neumím mít příliš ráda. Někteří lidi tvrdí, že jim vadily ty rozdíly, které v Princi byly v porovnání s knihou. Mně tam chyběly jen vzpomínky na Tomovy příbuzné (+ zavraždění rodičů) a něco víc o viteálech (z těch tří minut, co tomu Brumbál ve filmu věnoval, bych být Harrym fakt neměla jediný klíč, kde vůbec začít). Ale jinak mi to nepřišlo nijak hrozné, spíš i naopak - dějová linie byla slušně zachovaná. Doupě mě štvalo, to jsem nepochopila vůbec. Ale jinak - podle mě dobré, dá se to. Ráda na to klidně půjdu ještě jednou (v současnosti by to bylo po čtvrté:-)).

Podle mě byl Wizard příjemný con a myslím si, že většina lidí to nebude považovat za ztrátu času. Uznávám, že to bylo spíše pro skalní fanoušky, ale i z těch ostatních - kdo chtěl, něco si tam našel. Třeba na Chrise nedám dopustit:-).Takže díky Nikolovi a Thomasovi za organizaci a doufám, že se něco podobného uspořádá zase příští rok při první části sedmého dílu. Pokud ano, já určitě nebudu chybět.

Festival Fantazie 2009

Několik dlouhých dní před FFkem jsem neustále opakovala: "už aby byl pátek večer" a "už aby bylo FFko". Nebylo to ani tolik proto, že bych se tak hrozně těšila, ale spíš proto, že jsem dodělávala snad tisíc věcí do školy a ještě řešila Čarovečer, přednášky a hromadu dalších kravin a předpokládala jsem, že odjezd z Prahy už všechno vyřeší a nervy půjdou stranou. Což byla asi nakonec pravda.

Důvod, proč jsem se netěšila tolik, byl spíš osobní. Cony jsou svým způsobem "krizové situace" a co se týče vztahů, hodně se na nich ukazuje. Člověk kolem sebe slýchá: "pokud chcete prověřit vztah, vezměte partnera na vodu". Já bych si skoro dovolila vyměnit vodu za cony, myslím, že princip je stejný a já se o tom už nejednou přesvědčila. Ale v tomhle směru to dopadlo úžasně, takže moje obavy - ať už jakékoliv - byly naprosto neopodstatněné. Žádný psycho-con se nekonal.

Takže tedy "stručná" rekapitulace:

Pátek

Tank - tedy tátův Opel Omega - půjčen. Přes Prahu cesta nepříjemná jako vždy, ale relativně to šlo, tak jsme dojeli z Dejvic na Teonas, tam si zabalili (nanosit tu hromadu výzdoby a jiných věcí nejen na Gatecon a zabrat tím celé auto znamenalo spoustu nadávek, ale zvládli jsme to) a nějak i rozumně po třetí hodině vyrazili s dojmem, že to snad nějak půjde, resp. pojede.

Což o to - auto i jelo, ale všude kolem všechna ostatní auta stála a tak jsme se ve snaze objet všechny zácpy a stavit se mezitím ještě na jídlo dostali do Chotěboře až za další 3 a půl hodiny. Bylo to opravdu, opravdu náročné. Ale dojeli jsme.

Na místě nás nečekalo ani moc překvapení. Po registraci jsme se šli ubytovat, pokoj úplně nahoře a směrem na východ není moc velká výhra, ale doufali jsme, že to nějak přežijeme. No a po nějakém tom přemístění postelí, vybalení a rozbordelení všeho v místnosti (najít zásuvku je nadlidský problém, ale společnými silami jsme ho po urputném snažení vyřešili) jsme se šli konečně podívat na con.

Bylo to trochu naskakování do rozjetého vlaku, ale zas tak extra rozjetý nebyl, takže jsme se spíš nechali vtáhnout a bylo to v pohodě. Nakonec jsme i usoudili, že jsme zas o tolik nepřišli.

Co se dělo tou dobou zajímavého? Upřímně nemám moc ponětí. V osm jsem se chtěla jít podívat na "etiketu na conu" (ten název a k tomu přednášející -dam- a Budji = zajímavá kombinace) ale ve SW místnosti bylo dusno a smrádek, tak jsem to vzdala a místo toho jsem si povídala venku před místností s Tess. Znovu jsme zkonstatovaly, že někteří lidi, co chodí kolem, prostě neví, kdy přestat povídat a odejít. Ale nebylo to překvapení. V ST místnosti byl sci-fi táborák, na kterém jsem se sice ukázala jenom chviličku, ale když jsem pak procházela zpěvník, přišlo mi to celé jako velice nápadité. Ani nevím, co se dělo ve velkém sále a jinde, Tess se předváděla se světelným mečem před kinem, tak mi to nedalo a skočila jsem si na obchodku i pro ten svůj meč (když už jsem ho sem vezla, a to jsem si myslela, že ho nevyužiju...). Měli jsme pak i policejní návštěvu. Myslím, že bych měla zase začít trénovat, protože reflexy už nejsou co bývaly.

Sobota

Sluníčko je pěkně trapná věc. Ráno jeho vinou nebylo vůbec příjemné, museli jsme se otočit, abychom mohli spát ještě aspoň nějakou dobu. Tedy docela dlouhou dobu, na baru už pak neměli snídaňové balíčky, tak jsem začala zvyk "sýrovo-toastové snídaně" (STS).

Štvalo mě, že si lidi neumí udělat pořádek v tom, jak vážně se mají brát ti horgoni, nebo jak se ta velká dřevěná věc na šňůrce jmenovala. Jednou je to na vážno, podruhé je to jen taková legrace... Mně to přišlo jako dobrý nápad a podle nejnovějších informací to v nejednom případě doopravdy fungovalo, ale bez těch poznámek by se mi to líbilo víc:-).

V sobotu ještě byla pohoda, na přednášky jsem kašlala, Eeevu (můj počítač, pro neznalé) jsem otevřela poprvé snad až v pondělí. Do té doby bez netu a naprosto spokojená. Viděli jsme Wolverina, což nebyl vůbec špatný film, jen jsem se před ním na rychlo převlékala do kostýmu, kvůli uvítání Trevora Jonese. Pak hned zpátky do civilu, ani večerní šermování s kostýmem nakonec nevyšlo. Prošvihla jsem pak jak film Andělé a démoni, tak Město Ember, který jsem sice už viděla, ale říkala jsem si, že znovu by mi to vůbec nevadilo. Ale Johnak měl křest knihy a na tom jsem se chtěla ukázat.

Bylo to pěkné, sešlo se nás tam víc, někteří (teda doufám, že většina) si tu knihu doopravdy koupili a my ostatní dostali alespoň záložku, kterou vlastně od té doby nosím pořád u sebe v tašce :-). Já jsem Johnakovi přiznala, že knížku asi číst nebudu, ale i tak jsem tam byla a musím uznat, že jsem měla velkou radost z toho, že má Johnak radost. Jak už jsem později řekla jemu - je spousta lidí kolem, kteří píšou, spousta lidí kolem, kteří tvrdí, jak chtějí psát a o kterých se říká, jak jsou dobří a lepší a nejlepší. Ale byl to Johnak, kterému to nakonec vyšlo, protože měl možná z části štěstí, ale protože především šel za tím a i když ho to stálo místy docela dost sil, byl to on, kdo to zvládl. A i když před rokem bych se nad tím asi nepozastavila, spíš bych protočila oči v sloup a šla si svou cestou, teď po tom všem mu to doopravdy přeju. Protože na tom makal a zaslouží si to.

No... a večer pak měli trekkies tu svou havajskou noc.

Ne, nevydržela jsem tam být celý večer, ale líbilo se mi, jak to měli organizované. Jaký to byl jednoduchý nápad a jak příjemně tam zároveň bylo - i když bych omezila ty soutěže, ale to už je jen osobní názor na věc. A všechna ta výzdoba a drinky a lidi v "kostýmech" - doopravdy to bylo pěkný, člověk tam vstupoval zase ještě do ještě jiného světa, než je samotné FFko.

Ve velkém sále mezitím probíhalo nějaké karaoke, takže v tomhle ohledu zábava nic moc, ale s Tess jsme se vydaly na kouli, která tam byla a svítila a kouřilo se z ní, takže naše stará známá koule! Pak jsem si zase došla pro meč a šermovaly jsme - já teda bez kostýmu, ale aspoň v bílém. Takové blbiny jsem dělala naposledy hodně dávno a celkem jsem uznala, že zase je na chvilku dělat není ani trapné ani ponižující a že mi to vlastně i docela chybělo. Ale dva večery celkem i stačily.
Neděle

Jak bylo příjemně zataženo, tak by se dalo dlouho spát. Nicméně můj milý se rozhodl, že bude vstávat na kešky, takže i když jsem nevyrazila s geo-bandou, už jsem po ne úplně příjemném probuzení (Hey! Hey! You! You! I don´t like your girlfriend!) znovu neusnula. V programu nebylo nic moc zajímavého, takže jsem si asi dala STS a jen počkala, až skupina dorazí z kešek. Podle fotek to vypadalo, že jsem o dost přišla. Chtěla jsem si tam pak zajít sama, nakonec na to nedošlo. No... třeba příští rok. (Cha cha!)

Od jedné se pak prodávalo pečené prasátko, na které jsem se těšila snad věky. Splatila jsem jím dva své dluhy (takže doufám, že tím to s dluhy hasne, když nepočítám těch pár facek, které ještě dlužím pár lidem) a oběd to byl doopravdy vynikající a vydatný.

Na soutěži v poznávání seriálových znělek jsem na rozdíl od Petra poznala aspoň Dawsonův svět (vzpomínky na těžké období dospívání!!!), Kriminálku New York a správně otipovala Andromedu. Jinak věděl všechno spíš on a něco málo nám poradila... Gabriela to byla, ale přezdívku neznám. No, na vítězství to nebylo, ale pobavili jsme se u toho, i když méně než pak u přednášky o Barneym Stinsonovi, která měla docela grády. Škoda, že to bylo v tak malé místnosti, lidi vypadávali ven oknama (eee... má ta místnost okna?).

Ani nevím, jak se to pak stalo, ale venku mě odchytili Lumyška s Mikosem a že jdou na zmrzlinu, tak jsem šla s nima. Cestou jsme nabrali ještě Johnyho a zamířili do Modré hvězdy, kde - a to se musí nechat - měli poháry doopravdy výborné. Skoro stejné, jako na obrázku, že?:-). Před pizzerií jsme pak potkali Mighoupta s Milanem. Mig vypadá velice spokojeně a energicky, jako ostatně vždycky. Milana představil jako Ivana z Ukrajiny a měla jsem podezření, že někteří mu to i věřili:-). No, ráda jsem ho zase po té době viděla, naše rozloučení na KoprConu nebylo takové, jaké bych si představovala.

Po návratu jsem si šla ještě popovídat s Lumyškou, což vedlo k nějakému uvolnění po té chvilce napětí. Nervozita opadla docela a bylo fajn si jen tak popovídat o věcech kolem a uvědomit si, že se vlastně neděje nic divného.

Večer byla SW improvizační liga, na které jsem slíbila účast. Přiznám se, že to místy nebylo až tak zábavné, ale ráda jsem tam byla, i když jsem na oplátku čekala že někteří dorazí ve čtvrtek a budou soutěžit při Čarovečeru. Ale okolnosti omlouvají;-). Souběžně s ligou probíhalo Casino Risa, které mělo taky velký úspěch (docela narváno k prasknutí), já tam moc dlouho nevydržela. Chodila jsem po conu, sháněla pro -dam-a velmi složitě balónky na klání týmů a když jsem je konečně sehnala, nebyly už potřeba... no a pak čekala, až casino skončí, ale ono to ne a ne skončit, takže z večera nic moc nebylo. Ozývala se mi pak válečná zranění (plus FF chřipka), takže jsem si šla lehnout.

Pondělí

Opět pražilo sluníčko, před kterým se vůbec nedalo schovat! Zatracená velká svítivá věc! Museli jsme na okno pověsit ručník a Petrův oblek, aby se v tom dalo ještě aspoň chvíli spát.

Jinak bylo pondělí asi nejhezčím dnem. Dostala jsem dokonce i slaný balíček ráno! Pak jsem si zapnula Eeevu a vrhla se na Rickmana (myšleno /bohužel/ na přednášku), což mi zabralo celkem dost času a pořád to ještě nebylo hotové. Taky jsem prošla všechny facebooky a twittery a maily atd., spoustu času to zabralo. Taky jsem zjistila, že první přednášku mám už zítra... No, prošla jsem to všechno a akorát včas odpoledne přišel na řadu hudební duel.

Ráda jsem se tam ukázala, měli to skvěle připravené a vtipné a Hanna´an v kostýmu McGonagallové vypadá výborně! Některé ty skladby (imperial march vs. bradavický pochod) byly sice naprosto nesrovnatelné, ale za tu zábavu to myslím stálo (jen těch předpojatých starwarsáků by tam mohlo být míň :-)).

Po duelu a nějaké chvilce volného času jsme se začali připravovat na Eý Tý. Já se moc nestresovala, ale všichni kolem očividně ano. Na Petra se přišli podívat jeho příbuzní, takže byl o to nervóznější, oč byla jeho scénka se Salivenem... eh... "zajímavější". Postupně vycházelo na povrch, kdo si co kde zapomněl a které věci chybí, nejsou, nebudou atd. Nakonec to samozřejmě dopadlo dobře, i když se to neobešlo bez nadávek a poznámek a chaosu. Mně se to nicméně celé hodně líbilo a i Petrovi příbuzní tu jeho kategorii myslím vzali sportovně.

Po Eý Tý jsem opět propásla Stmívání a opět mi to vůbec nevadilo. Místo toho jsme se přesunuli do KD a já čekala, co se vyklube z té SW akce ve velkém sále.

Nakonec to byl asi ten nejhezčí večer z celého FFka. Protože místo pořádné diskotéky někdy jindy bylo zase jenom trapné karaoke, tak jsem si žádný večer neužila tolik jako pondělní a nutno podotknout, že připravené to bylo fakt moc dobře. Sup jako Elvis byl nezapomenutelný.

V průběhu večera na mě zavolali - nebo jsem v tomto přesvědčení žila až do dalšího večera - Milan s Janou. Milan cosi řekl a mně to přišlo jako kladná věc, hlavně proto, že to - konečně - působilo jako ta fáze smíření. Každopádně Petr si nemyslel, že to tak je. Nakonec se ukázalo, že měl pravdu on a já ne - což mě docela překvapilo, ale nedá se říct, že by to bylo tak moc divný a rozhodně to nebylo poprvé, kdy měl v podobných věcech pravdu.

Jinak to byl večer úžasný a já na něj budu vzpomínat jako na nejkrásnější na celém conu. Možná jako na nejkrásnější na všech conech vůbec. Možná je tanec hloupý důvod, ale nechte mi mé romantické vize, takhle s někým, s kým jsem a koho mám tolik ráda, to bylo vůbec poprvé, tak jsem si to prostě musela užít. Úžasné to bylo.

Úterý
Usnuli jsme až za svítání, takže vstávání bylo až lehce odpolední. Místo snídaně jsme se rovnou přidali ke skupince, která mířila do Modré hvězdy na oběd. Nějak jsem zapomněla na přednášku Tess a na con už jsem se nestihla vrátit, abych na ní vypomáhala, každopádně měl taky Petr narozeniny a mezitím už probíhaly nějaké přípravy na tajnou oslavu, která se pak odehrála těsně po mojí přednášce o Snapeovi. Vyšlo to nakonec všechno víc než dobře, pořádat takovou tajnou akci je zábava, ale bylo docela náročné udržet Petra hodně nenápadně mimo inkriminované oblasti, kde se zrovna přenášel dort nebo dělaly chlebíčky. Vlastně nejvíc práce na tom odvedli ostatní, já jsem fungovala spíš jako Petrův velmi dotěrný doprovod a pak měla tu přednášku, takže každopádně ještě jednou moc díky všem (raději nebudu vyjmenovávat, ještě bych na někoho omylem zapomněla:-)). Prostě to dopadlo skvěle.
A naráz tu byl první WeX, tedy Wormhole X-treme. Přišli na to lidi a bavili se, fakt! Já jsem měla dobrej pocit z té práce, kterou na tom všichni odvedli, že to k něčemu bylo a lidem se to líbí. A určitě jsem ráda, že jsem se mohla zúčastnit natáčení, tahle práce mě prostě bavila vždycky. Asi jsem se vážně minula povoláním...

Později večer mě napadlo, že by asi stálo za to zjistit, jak Milan vlastně myslel to, co mi řekl, tak jsem si k nim šla sednout do Vočí. Mno... dozvěděla jsem se za ten rozhovor mnoho "nových" skutečností (nebo spíš neskutečností, trochu jsem si připadala jak při rozhovoru o něčem, co už se z reality dostalo někam hodně daleko za hranice). Trochu mě mrzelo, že jsem se pak dozvěděla, že za "normálních" okolností je to vlastně všichno viděno úplně jinak. Ale asi to je jedno, myslím, že to už fakt není žádná omluva. Mno... ač na mě občas mluvili (no, "mluvili"...) i tři lidi najednou, neodcházela jsem zničená. Zklamaná ano, ale odpověď na otázku jsem dostala a kvůli té jsem přišla, tak nemá smysl dělat si hlavu z toho, do jaké absurdity se to celé - zase - dostalo.
A když jsem se pak vrátila mezi ty své "povrchní, slizké a hloupé" přátele s "naprosto ubohým smyslem pro humor", viděla jsem ten obrovský kontrast mezi tím, jakým životem jsem žila a jakým žiju teď, mezi neustálým odsuzováním okolí, povyšováním se nad ostatní, arogancí, egoismem a slzami a - dneškem. Spokojeností nejen sama se sebou, ale i s tím "obyčejným" životem, jaký mám, s místem, kde žiju, se svou rodinou, s prací a především s lidmi, kteří v mém životě jsou - a co je důležitější - v jejichž životě jsem já. Ne - doopravdy nemám komu co závidět, ani po čem víc toužit. A i když jsem ten večer byla trochu vystresovaná a naštvaná, tohle jsem si uvědomovala víc než jasně.
Taky jsem ten večer ztratila telefon a zjistila to až na obchodce, kam jsme šli po nějaké době ve složení já, Johnak a Jarmil. Tak jsem se pak vrátila do KD (Johnak mě byl doprovodit), docela dlouho jsme ho tam všichni hledali a nakonec ho Petr dostal ze slečny čajovnice, která pak byla na můj vkus až trochu moc... kontaktní. Karel mě nicméně ujistil, že bude Petra hlídat, tak jsem jen vrhla vražedný pohled na záda dotyčné slečny a šla si lehnout. Teda - lehnout si byl původní plán. Nakonec jsme ještě seděli dvě hodiny s Johnakem na schodech obchodky a povídali si o všech možných životech, vesmírech a vůbec. Byli jsme tam až do té doby, než ti naši přišli, takže to vypadalo, jako že tam celou tu dobu čekám, až se mi muž vrátí domů. Ale my jsme se vážně jen zakecali:-).

Středa
Ačkoliv jsem to už chtěla pustit z hlavy, nějaké věci ještě nebyly úplně jasné, tak jsme se ve středu sešly ještě s Janou. Něco málo mi osvětlila a určitě mi aspoň pár věcí začalo dávat nějaký smysl, ale tím spíš jsem měla dojem takové podivné absurdity celé té situace po tak dlouhé době. A že tyhle staré věci, které už si stejně nejspíš všichni pamatujeme úplně jinak, než jak doopravdy byly, dokážou s takovým zápalem probírat i jiní lidi, kteří u nich vlastně vůbec nebyli, mě fascinuje do teď. Už několik měsíců mi pomalu docházelo, že to fakt je úplně stejné, jako to bylo kdysi a mohlo mi to dojít mnohem, mnohem dřív. No ale co teď s tím, už je to jedno.
Mezitím byl také proces s Pavlem Youngem (nebo jak se to píše). Měla jsem tam nějakou malou roli ženské, co má říkat, že pan Young je slušný a velmi dobrý člověk (Younga hrál Johanson - říkat něco takového o Johansonovi? No to teda...) - no, stejně ho nakonec popravili. Bylo to pro mě zezačátku trochu nudné, ale závěrečná poprava byla strhující. A úžasný byl taky Praotec, který měl jako Youngův táta zemřít při procesu po verdiktu.
No a kvůli těm různým rozhovorům a tak jsem úplně zapomněla na WeX. Jsem pako.
Večer jsem taky nakonec nešla ani na Cosplay (moc lidí!), ani na nic jiného, místo toho jsem zamířila do KD, kde se později v noci odehrávaly nějaké taneční, ale na nich jsme myslím moc dlouho nevydrželi.

Čtvrtek byl ve znamení Čarovečera, focení s Googlem a Života v Bradavicích. Na poslední ze zmíněných věcí jsme přišli pozdě, za což se s Thomasem ještě jednou omlouváme, nečekali jsme, že tam bude byť jen jediný člověk, když venku čeká celá Chotěboř na Google auto. Každopádně přednáška dopadla v rámci možností tak nějak jako obvykle, vypadalo to, že jsou stále lidi, co se o to zajímají a třeba jsme i někoho nalákali ke hře. Já osobně se těším, až to zase začne. No ale neměli jsme čas na další rozjímání, protože nás čekal ten Čarovečer a spousta příprav na něj.
Největší kravina byly hlasovací lístky, uznávám. Nakonec se ale osvědčily, takže si je nevyčítám tolik a Kiranu jsem za jejich stříhání už pozvala na kafe :-). Každopádně ač byly přípravy tradičně hektické, všechno to vypadalo o hodně líp než minulý rok.
1. Systém boje o školní pohár a rozdělení do kolejí byl výborný tah. Jakmile byl jeden prefekt, jehož hlavním úkolem bylo vést družstvo a být maskot, vypadalo to všechno úplně jinak.
2. Koleje byly poměrně velké (neomezené počtem) a lidi se mohli hlásit kam se jim chtělo podle preferencí buď koleje, nebo prefekta - a lidi byli super, povzbuzovali se a rychle reagovali, až mě mnohdy překvapili (a opět mi potvrdili doměnky, že na některé věci z improligy prostě NEJSOU potřeba průpravná cvičení k tomu, aby to bylo skvěle zahrané a velice vtipné).
3. Bylo potřeba méně věcí než vloni, ale stejně byla hromada problémů, nicméně se nám to všechno podařilo víceméně dobře, jen jsme byli malinko stresováni časem, ale myslím, že přetáhnutí do půl jedenácté nám Vašek už odpustil.
4. Musím poděkovat všem účastníkům - hlavně Vaškovi, Arli a Hanna´an, kteří nám hráli učitele. Byli jste báječní. Také samozřejmě díky Pavlíně za půjčení kostýmu, nepřipadala jsem si v něm letos tak děsně jako vloni:-).
5. Viděla jsem, že v průběhu večera dorazili Milan a Jana. Když jsem se ptala, co tam vlastně dělali (viděla jsem jen nějaké zběsilé mávání rukama), bylo mi řečeno, že měli poznámky na Petra a muchlali hlasovací lístky. Tolik k inteligentním projevům, o kterých tak často mluví. Teď nám to teda fakt natřeli!
6. Doopravdy to byl moc příjemný večer. Pohár vyhrál Mrzimor (my s Thomasem nehlasovali, takže žádná protekce nebyla, fakt:-)), ale doufáme, že i ostatní si to užili a mají radost z cen. Každopádně se těšíme zase příští rok a doufáme, že to bude opět nové a ještě lepší.

Když to všechno skončilo, padla na mě únava, jako asi po každé takové akci. Navíc mě trápil zánět močáku, takže mi večer bylo docela... nedobře. Tak nějak v ústraní jsem si sklidila všechny věci, převlékla jsem se z kostýmu, který u mě díky Petrově reakci o něco stoupnul v ceně, a dala si nějaký čaj na baru. Asi jsem se pokoušela odolávat, ale doopravdy mi nebylo dobře, tak jsem si šla lehnout. A dokonce ne sama, takže jsem vůbec neměla pocit, že bych o něco přicházela...

Pátek
Měla jsem před sebou ještě dvě přednášky - Rickmana na dvě hodiny, kvůli kterému jsem se stihla ještě jednou pořádně vynervovat, ale nakonec to dopadlo dobře, čas vyšel akorát, jen mě mrzelo, že jsem ještě pár věcí nestihla připravit. No, každopádně to byla přednáška, na které jsem dělala hrozně moc dlouho a stála mě hodně sil, tak jsem především ráda, že nějak dopadla a lidem se líbila. Snad... No a druhá přednáška byl Princ dvojí krve (pořád se točím kolem Severuse:-)), která už byla jen takovým dojezdem, byla jsem ráda, že ho mám za sebou a upřímně jsem doufala, že další přednášky budu mít zase až za rok. Bylo toho tak akorát dost.
Takže to mi tak nějak zabralo půl dne, pak jsem si zase jednou zašla na WeX (zrovna nejmíň humorný díl, ale co už...) a akorát když jsem se pak chtěla jít podívat na část diskuse, co vedla Tess, dorazil Sovog. Nebylo to moc velké překvapení, já zase tušila, že se ukáže, ale určitě jsem ho ráda viděla. Nějakou dobu jsme si povídali, on pak někam zmizel a já si sedla na ukončení HP linie do místnosti. Bylo to docela příjemné a uklidňující po tom dni. Ačkoliv fanfilm už jsem znovu vidět fakt nepotřebovala (zas tak úžasný mi doopravdy nepřijde). A hned po besedě byl ten náš slavný dabing.
Tak báli se, že se tomu nikdo nebude smát, ale přitom přišla hromada lidí a všichni se pokud vím bavili dobře (i ti, co moc nepili). Já jsem tam seděla z čistě akademických důvodů, samozřejmě;-). Ale slyšet svůj hlas je zajímavé a nezvyklé a rozhodně bylo bezva si to vyzkoušet. A i se na to teď dívat. Určitě si to někdy ráda zopakuju.
Infantilní diskotéka, na které jsem se nějakou dobu zdržela, měla velkou návštěvnost a co jsem slyšela, tak hodně kladné ohlasy. Já z ní měla pocit... no nevím. Asi jako vloni - jako proč ne si zablbnout, ale kdyby byla klasická, byla bych určitě radši. Tohle je takové moc - no, infantilní. (A nemám ráda ty projevy s plyšovýma zvířátkama a upřímně nepotřebuju mít vedle sebe člověka s kusem obřího medvěda na hlavě). Mno nevím, snad mi organizátoři prominou. Ale i přes výhrady jsem tam vydržela dlouho, zatancovali jsme si a pak se mi nechtělo na pokoj - asi jak con už skoro končil, nechtěla jsem o nic přijít.

Sobota
Je fakt, že Festival byl skvělý, ale hodně dlouhý, asi jako vždycky. Člověk je pak už unavený a je fakt, že i když už sobota byla klidná, bez všech těch možných nepříjemných věcí a lidí, celkem jsme se těšili domů.
Ale předtím ještě dabéři. Bylo to, pravda, trochu mrtvé, ale nějací lidi byli a ptali se, připravené to bylo dobře a oba dva herci (Prachař i Lojdová) jsou zábavní a milí lidi. A samozřejmě to bylo skvěle moderované!:-) Jacoba jsme nemuseli snad ani jednou omlouvat a celkově z toho mám dobrý pocit. Jen škoda, že k tomu nebyla o něco větší propagace, myslím si, že zrovna takový herec jako je Prachař by si to i zasloužil.
Po besedě jsme si šli sednout na jídlo. V Modré hvězdě se od loňska fakt polepšili - přestože nás upozornili, že jídlo bude pro tak velkou skupinu dlouho trvat, nečekali jsme tam zdaleka tak dlouho, jako v já na začátku conu v Panském domě. Navíc dělali dobré kafe (i když to je očividně diskutabilní věc, že?:-)) a někteří z nás stihli i pořádnou porci zmrzliny.
Večer byla akorát poslední epizoda WeXu, která mě, musím přiznat, i trochu zasáhla (a to jsem ji prosím už jednou viděla). Pak nějaký ten galavečírek, na kterém jsem se byla jen na chvilku podívat a propásla jsem předávání cen za povídky. Pak jsem se někde náhodou potkala s holkou, která byla na třetím místě a přišla mi docela fajn, tak jsem už nebyla tak zklamaná jako když jsem poprvé zjistila, že se její povídka umístí. Taky jsem koupila na Večer Fantazie 3 lístky do tomboly se samýma sedmičkama a nevyhrála tradičně vůbec nic. Ceny ale tentokrát stejně za moc nestály, tak mi to nebylo ani tak moc líto.
Čekala jsem, jestli se poslední večer festivalu bude něco dít a nic moc se nedělo, takže trochu zklamání. Ve velkém sále bylo zase karaoke... Nějakou dobu jsme seděli nahoře u stolů, pak jsme si šli s Petrem zahrát golf do Sokolovny, což byla zajímavá změna. No ale jinak už to nevypadalo, že by se mělo dít cokoliv nad rámec, takže jsme si šli i docela brzy lehnout.

V neděli jsme se měli zabalit a odjet. To první jsme udělali kolem dvanácté hodiny a to druhé jsme měli v plánu až o něco málo později. Na palubě s námi měl být i Johnak. Čekali jsme ještě až Vašek přestane povídat na O conu po conu (a čekali jsme dlouho...), také se Petr vrátil z návštěvy sestry a všichni jsme si vybrali peníze za přednášky. Taky jsem dostala první dárek k svátku (díky, kluci:-)). Domů jsme vyrazili kolem třetí. Johnak ještě pokřtil tátovu Omegu na Battlestar Galacticu - totiž vypadá taky tak staře a hrozně, ale zatím ještě jezdí a víceméně funguje... Mno a Praha. Nechtělo se nám tam, ale byli jsme celkem rádi, že con už skončil, přestože to letos bylo doopravdy super.

Na co jsem zapomněla? Hm... DragonLord s Blancou. Dragon je člověk, se kterým jsem nikdy neměla moc společnou řeč. Ale vypadá to, že za posledních pár let, co jsem se s ním nebavila, i celkem dospěl a teď se s ním dalo docela normálně a v pohodě mluvit:-). Blanca vypadá jako fajn holka (myslím, že tady na conu jsem s ní mluvila vůbec poprvé) a Youngův proces zvládla na výbornou. Taky mají ti dva domácí zvířátko - totiž toho úžasného dinosaura. Jen jedno slovo: závist. Já chci taky dinosaura!

Kostky. Nějaké jsem koupila. Líbily se mi, dvě z nich takové hezky oranžové. Chvilku jsem uvažovala, že aspoň jednu někomu dám, ale nakonec jsem je přivezla domů všechny tři a nechám si je. Oproti tomu jsem darovala jinou věc. Už to ztrácí tu symboliku, kolem jsou desítky důležitějších věcí, ale po otázce, jestli je ještě něco, co o mně neví a mohlo by ho to překvapit, byla ta věc docela na místě. Beztak jsem ji s sebou nosila už pěkných pár týdnů.

A celkový dojem - FFko skvělé. Určitě se mi chtělo pak domů, určitě to bylo místy náročné, únavné, bolestivé (mnoho z nás si přivezlo z conu parádní FF chřipku, já k tomu přidala ještě močák a jiné záněty), ale celkový dojem je báječný. Proto taky tak hrozně dlouhý report, který jsem zvědavá, jestli vůbec někdo dočte do konce. Prosím tedy o podpisy do komentářů;-).

"Takže doufám, že vám moje přednáška přinesla i něco málo nového a díky za pozornost."

Zpráva

Mám před sebou poslední dva dny školy a pak mě čeká zkouškové. Jak už jsem někde tiše zmínila, mám konečně pocit, že se to někam blíží, že už ta škola směřuje k nějakému vyústění a konci, a to - to je moc dobrý pocit. Možná je to i podnícené tím, že tento semestr v rámci možností zvládám bez šílených krizí a hysterie, navíc mám kolem sebe lidi, kteří mě doopravdy podrží a to je nakonec víc, než jsem kdy takhle soustavně měla a než jsem si kdy představovala, že vůbec mít budu. Takže - práce do školy je sice vždycky dost, ale zvládám ji a zvládám ji rozumně. Brzy už budu mít zkoušky za sebou a budu jen dodělávat pár prací a přes prázdniny se pak naplno vrhnu na diplomku (což bude asi o něco horší, ale co už). Každopádně můžu s klidem usoudit, že jsem v hezkém stádiu života, mám všechno, co potřebuju a jsem moc ráda, že jsem se dostala až sem. Stálo mě to docela dost, ne že ne.

Možná už také není překvapením, že budu mít dalšího synovce, nebo možná první neteř. Tentokrát je těhotná žena mého opravdového bratra, takže to miminko bude víc příbuzné, než je třeba Vojtíšek. Co jsem viděla švagrovou posledně, ještě to na ní nebylo vidět, ale teď už musí mít bříško určitě větší, tak se těším, až se na ni zase půjdu podívat (koneckonců bydlíme asi 200 metrů od sebe, tak návštěvy nejsou takový problém :-)).
A když už jsme u těch dětí - Ondrášek roste až šílenou rychlostí, začíná s ním být opravdová legrace a jak jsem u našich už jen zřídkakdy, moc si to užívám. Navíc jsem Ondrovi vzácná, takže mívá v mé přítomnosti zpravidla výbornou náladu. Většinou se tam sice moc nevyspím (brzy ráno začíná vedle v pokoji velmi hlasitý budíček), ale to ani tak moc nevadí.

To je zpráva o mém momentálním stavu. Jsem velice spokojená (a to i přes to, že se mi pořád ještě zdá o bouračkách - jako zrovna dneska v noci) a musím říct, že v posledních pár měsících mám konečně pocit, že svět je hezký místo, když si člověk, po všech těch strastech, najde svůj prostor, kde je rád. Je to moc příjemný pocit.
Doufám, že se i lidem kolem mě všechno srovná (dotyční vědí). Držím palce.

Abych zprávu něčím doplnila: tady je báseň, kterou jsem recitovala ve škole na přednesu. Má nějakou hloubku (a smysl - to, co se mi na tom líbilo - je to takové realistické). Anglicky mi zněla dobře, takže českou verzi sem ani nedám. Byla jsem odvážná :-).

Roger McGough

You and I

I explain quietly. You
hear me shouting. You
try a new tack. I
feel old wounds reopen.

You see both sides. I
see your blinkers. I
am placatory. You
sense a new selfishness.

I am a dove. You
recognize the hawk. You
offer an olive branch. I
feel the thorns.

You bleed. I
see crocodile tears. I
withdraw. You
reel from the impact.