Zpráva

Mám před sebou poslední dva dny školy a pak mě čeká zkouškové. Jak už jsem někde tiše zmínila, mám konečně pocit, že se to někam blíží, že už ta škola směřuje k nějakému vyústění a konci, a to - to je moc dobrý pocit. Možná je to i podnícené tím, že tento semestr v rámci možností zvládám bez šílených krizí a hysterie, navíc mám kolem sebe lidi, kteří mě doopravdy podrží a to je nakonec víc, než jsem kdy takhle soustavně měla a než jsem si kdy představovala, že vůbec mít budu. Takže - práce do školy je sice vždycky dost, ale zvládám ji a zvládám ji rozumně. Brzy už budu mít zkoušky za sebou a budu jen dodělávat pár prací a přes prázdniny se pak naplno vrhnu na diplomku (což bude asi o něco horší, ale co už). Každopádně můžu s klidem usoudit, že jsem v hezkém stádiu života, mám všechno, co potřebuju a jsem moc ráda, že jsem se dostala až sem. Stálo mě to docela dost, ne že ne.

Možná už také není překvapením, že budu mít dalšího synovce, nebo možná první neteř. Tentokrát je těhotná žena mého opravdového bratra, takže to miminko bude víc příbuzné, než je třeba Vojtíšek. Co jsem viděla švagrovou posledně, ještě to na ní nebylo vidět, ale teď už musí mít bříško určitě větší, tak se těším, až se na ni zase půjdu podívat (koneckonců bydlíme asi 200 metrů od sebe, tak návštěvy nejsou takový problém :-)).
A když už jsme u těch dětí - Ondrášek roste až šílenou rychlostí, začíná s ním být opravdová legrace a jak jsem u našich už jen zřídkakdy, moc si to užívám. Navíc jsem Ondrovi vzácná, takže mívá v mé přítomnosti zpravidla výbornou náladu. Většinou se tam sice moc nevyspím (brzy ráno začíná vedle v pokoji velmi hlasitý budíček), ale to ani tak moc nevadí.

To je zpráva o mém momentálním stavu. Jsem velice spokojená (a to i přes to, že se mi pořád ještě zdá o bouračkách - jako zrovna dneska v noci) a musím říct, že v posledních pár měsících mám konečně pocit, že svět je hezký místo, když si člověk, po všech těch strastech, najde svůj prostor, kde je rád. Je to moc příjemný pocit.
Doufám, že se i lidem kolem mě všechno srovná (dotyční vědí). Držím palce.

Abych zprávu něčím doplnila: tady je báseň, kterou jsem recitovala ve škole na přednesu. Má nějakou hloubku (a smysl - to, co se mi na tom líbilo - je to takové realistické). Anglicky mi zněla dobře, takže českou verzi sem ani nedám. Byla jsem odvážná :-).

Roger McGough

You and I

I explain quietly. You
hear me shouting. You
try a new tack. I
feel old wounds reopen.

You see both sides. I
see your blinkers. I
am placatory. You
sense a new selfishness.

I am a dove. You
recognize the hawk. You
offer an olive branch. I
feel the thorns.

You bleed. I
see crocodile tears. I
withdraw. You
reel from the impact.

Trailer na Wormhole X-treme

Konečně zveřejněný. Jsem ráda, že je to venku :-).

Natáčení

Nejspíš o tom nesmím moc mluvit, takže nic moc konkrétního neřeknu, ale jsem z toho docela plná zážitků, tak to nemůžu nezmínit.

Natáčení Wormhole X-treme probíhalo celý den a je pravda, že náročné to bylo. Na lidech už byly v závěru patrné známky nejen únavy, ale i jistého typu hysterie, což se projevovalo akutní potřebou pobíhat kolem, mířit zbraní či foťákem na všechny kolem sebe a zvyšovat hlas při sebemenší známce konfliktu. Ale myslím, že jsme to zvládli obstojně.

Pravda, já si to užívala maximálně. Ne, že bych nebyla unavená, ale natáčení mě neustále nabíjelo další energií. Ani nevím přesně proč, důvodů to bude zřejmě několik. Prvně - většina z vás ví, jak ráda hraju. Divadla jsou fajn, ale na kameru je to přece jenom lepší. A po těch několika pochybných pokusech, které jsme prováděli dřív, bylo tohle jako balzám na duši. Ten díl je vtipný, akční a jsou tam scény, které stojí za to nejenom vidět, ale také - a to především - točit :-). A to, že jsme skutečně dělali i nějaké ty akční scény a celé je to v poměrně rychlém tempu, to je ten bonus, který mi na všech ostatních natáčeních zatím chyběl. Zbraň v ruce byla taky dobrá věc. Maskáče bych si bývala raději vzala už nějaké jiné, ale co už. Ústupky musí být.

Druhým velkým důvodem toho, jak moc jsem si to užila, bylo, že jsem to nemusela organizovat. Po Sconovém divadle, o které jsem se musela postarat od začátku až do konce, bylo tohle báječné. Jenom dělat, co se mi řekne a sledovat, jak je z toho všeho pro změnu vystresovaný někdo jiný - příjemná změna :-). Navíc je pravda, že Karel je doopravdy úžasný - už druhý den jsme měli díl před sebou, ne úplně dodělaný, ale viděli jsme výsledek a myslím, že nejsem sama, kdo z toho pak měl poměrně hodně dobrý pocit. Hned v zápětí po natáčení. Krása. Člověk pak má hned důkaz, že z toho něco je a že to třeba i stojí za to. :-)

Třetí důvod byl pocit z lidí kolem. Připadala jsem si - no, jako v týmu. A tým je rozhodně dobrá věc. A pokud do toho týmu navíc zapadá člověk, se kterým máte vztah, jsou podle mě všechny věci přesně tak, jak mají být. Je to další malichernost, která je pro mě tak důležitá a která mě utvrzuje v dalších věcech, protože v mojí minulosti to všechno bylo jinak. A čím víc těhle maličkostí v současnosti je, tím šťastnější teď jsem.

A s tím natáčením přesně tohle souvisí. Díky němu jsem zase o kus šťastnější. Zdaleka ne proto, že se mi ten díl v závěru líbí, ale hlavně proto, že kvůli všem těm věcem kolem prostě fakt stálo za to si v něm zahrát...

Něco málo z bulváru najdete tady.

Scon 2009

Je to za námi.
Tahle věta mě od doby galavečera napadá vždy jako první, když se mě někdo zeptá, co já a Scon. Asi jsem ještě neměla dostatek času se z toho vzpamatovat, takže ano, částečně jsem smutná, že tak dlouhé přípravy vedly k jednomu večeru a všechno je pryč, na druhou stranu jsem štastná, že těch pár velmi náročných týdnů konečně skončilo. Skutečně to bylo vyčerpávající, ale myslím, že to stálo za to.
V pátek jsem popravdě byla už od rána nervózní. Doma mě uklidňovali, že to bude určitě super a Johny říkal, že galavečer je nejspíš to jediné, na co se na Sconu opravdu těší (což mi, pravda, moc klidu nepřidalo), a já jsem prostě byla nervózní, jak jen člověk může být. Sice jsem měla relativně hodně času, ale ani hrát všechny dostupné rozšíření The Sims mě nebavilo, protože jsem se pořád bála, že něco nevyjde, že na něco zapomenu atd. Takže jsem půl dne bezcílně bloudila bytem a zvažovala, jak to celé dopadne, co se ještě zkazí, co se zapomene a jestli vůbec máme nějakou reálnou šanci dosáhnout alespoň na paty loňskému úspěchu. Zkrátka - měla jsem v hlavě jen a jen divadlo.
V pět jsme odjeli s Johnym a Evčou a já začala vlastně okamžitě organizovat. Mrkla jsem, kolik je lidí, obhlédla tělocvičnu, pozdravila se s herci a později k večeru uspořádala první zkoušku, která dopadla značně katastrofálně. Zjistila jsem, že jen málokdo umí text, že Panda stále chybí, Padmé že sice umí text, ale je jí špatně, Aldy že nic neumí a nemůže ani zkoušet a tak dále. Snažila jsem se uklidňovat se, že vloni to bylo stejné, ale pocit jsem z toho rozhodně neměla dobrý.
Večer jsem pouštěla videa z loňska a předloňska. Lidi tleskali i teď, asi se to fakt povedlo. Opět jsem měla plnou hlavu myšlenek, jak to asi dopadne letos, takže jsem ani nešla za ostatníma někam do hospody, ale zůstala jsem na conu až do pozdních večerních hodin. Pak jsem se rozhodla jít domů, doprovodit mě šli kluci - Denerog a Teaz - za což jsem jim docela vděčná. Cestou na tramvaj se mi už ale ozvali Petr, Evča a Patrik, kteří se vraceli z baru a já se ze společnosti Teaze s Denerogem přesunula na pěší cestu domů s nimi. Byla to zábavná cesta. Zajímalo by mě, jak moc se změnila jejich konverzace od té doby, kdy byli ještě střízliví do téhle doby, kdy jsme se více či méně opilí vraceli domů. Skoro bych řekla, že ani moc ne :-).
Sice jsme přišli asi ve dvě, ale usnuli jsme tak kolem páté. Proč má člověk takovou potřebu povídat si vždycky zrovna v momentě, když by doopravdy měl jít spát? :-) (Ale konverzace, opakuji skutečně jen konverzace, to byla zajímavá.:-))
Ráno se mi povedlo naložit se k Johnymu a přijet na con přesně na jedenáctou. Unavená jsem byla, což o to, ale přípravy mě z ospalé nálady velice rychle vytrhly. Zkonstatovala jsem nové okolnosti. Panda nepřijel (dobře, to je spíš stará okolnost), v tělocvičně asi bude nějaké šermířské vystoupení v době, kdy se to zrovna moc nehodí, Padmé je stále špatně a nechce dělat úvodní část, někteří stále ještě neumí svůj text a to na jeho naučení měli - údajně - celou noc.
Nebyla jsem zrovna klidná, protože čas letěl až neuvěřitelně rychle. Panda stále nejel a nejel, přestože nás už jednou informoval, že vyrazil a podruhé nás informoval, že za pár minut už bude na cestě. Nicméně pozitivní bylo, že oba představitelé Jacků pilně a poctivě trénovali a před čtvrtou to doopravdy vypadalo, že to umět budou. Padmé se nakonec také nechala ukecat na ten úvod, za což jí děkuji (dopadlo to myslím velice dobře). Zároveň díky Thomasovi, který se ještě před Padmé nechal ukecat, že by to kdyžtak vzal on, ale jen velmi, velmi neochotně :-).
Už před generálkou jsme přeobsadili toho Pandu. Samozřejmě jsme ještě měli nějakou vidinu toho, že dorazí, ale teď si vyčítám, že jsme ho nepřeobsadili už dávno. Veřejně prohlašuji, že je nezodpovědný a bezohledný ke všem lidem, kteří tam na něj čekali a ještě jednou moc díky Dasherovi, že to vzal a velmi dobře zvládl (bez scénáře!!!) i při samotném divadle. Máš můj obdiv Dashere.
A pak - generálka a všechny přípravy - se mi to slévá v jeden velký chaotický celek. Naštěstí nade mnou bdí pár strážných andělů, takže se všechno zvládlo relativně dobře a i včas - generálka skončila v 18:45, nevím přesně, kdy začal program, ale moc po sedmé to nebylo. Vám všem, kteří jste pomohli, patří můj dík.
Ani nevím jak, ale zvládli jsme to. Vtipy, které jsme čekali, vyšly téměř všechny, dali jsme do publika hodně nadějí a nezklamali jsme se v něm. Ani nevím, jaký pocit z toho celého mám, asi ten, že vím, že divadlo mělo úspěch a jen doufám, že se líbilo všem a že aspoň trochu dosáhlo kvalit toho minulého. A jinak - ano, měla jsem trochu depresi. Spadlo to ze mě, lidi odešli ze sálu a hodně jich ještě pomohlo, židle zmizely, ani nevím jak. Já si postupně balila věci a padala ze mě ta tíha posledních dní s každým člověkem, který se se mnou loučil a s každým, kdo mi přišel poděkovat, že to bylo pěkné.
Pamatuju si na loňský Scon víc než živě. Bylo mi mizerně jako už dlouho ne. Nevím ani proč, asi že se to tak líbilo a já neměla pocit zadostiučinění, možná jsem si jen myslela, že vlastně nikdo neví, kolik do toho člověk dává energie, všichni tleskají, smějí se, ale odejdou a neví, jak je to doopravdy. Popravdě vloni nebyl nikdo, kdo by přišel, objal mě a řekl: odvedli jste dobrou práci - tys odvedla dobrou práci. Byli jste dobří.
Teď bylo tohle všechno jinak. Já měla kolem sebe lidi, kteří mi podali ruku v tu chvíli, kdy jsem to potřebovala. Pomohli mi. A já pak, i přes všechno vyčerpání, měla pocit, že to za něco stálo, že to za něco stojí a stát bude. I přes to všechno jsem věděla, že jsme odvedli tak dobrou práci, jak to bylo možné. Že jsme opravdu dobří.
Sklidila jsem pomalu všechno, co bylo potřeba, lidi odcházeli a já pak taky, snad jako poslední. Šla jsem nahoru do bufetu, sedla si tam a snažila se nevypadat tak vyčerpaně, jak jsem se cítila. Mezi lidi do hospody se mi ještě nechtělo, vyžadovalo by to ode mě nejspíš příliš mnoho interakcí, na které jsem ještě nebyla připravená. Tak jsem si povídala s Johnakem a krátce i s Tess, s pár dalšíma lidma (přítomnost některých opravdu nutná nebyla, ale co už) a přemýšlela, co udělat se životem dál. Na člověka to vždycky tak divně padá :-).
Na nějakou chvíli jsem se pak skutečně stavila za ostatníma na čaj do číny. Moc jsem toho za ten den nesnědla, ale chuť jsem neměla, takže víc než čaj z toho nakonec nebylo. Oni pak jeli domů a já měla pocit, že by to bylo moc brzy. Bývala jsem asi měla odjet s nima, ale strávila jsem ještě asi dvě hodiny na conu povídáním na chodbě s různými lidmi - ani už přesně nevím s jakými. A pak jsem jela noční tramvají domů. Nevadilo mi to, příjemně jsem si provětrala hlavu.
V neděli, kdy jsem konečně zjistila, že je vlastně Scon a já měla v hlavě celé dva dny jen a jen divadlo, už najednou všechno končilo. Jarmom, na kterého jsem se těšila, odpřednášel svou přednášku a zmizel o půl hodiny dřív, než jsem stačila dorazit. Tess s Johnakem ještě na chvilku přišli dolů do tělocvičny, dali jsme to tam pak všechno dopořádku a já pak víceméně bezcílně bloumala a snažila se zbavit únavy a toho divného pocitu.
Petr se na con už nevydal, zůstal na Teonas a ještě když jsme tam ve dvě hodiny dorazily zpátky (Johny mě a Evču odvezl a pak se vrátil ještě pomáhat Aldymu), ležel v posteli a očividně si užíval, že nic nemusí :-).
A tak to nějak skončilo. Samozřejmě nastává otázka, co bude příští rok, ale zatím bych ji ráda nechala zcela nezodpovězenou. Ještě mě to vyčerpání nepustilo. Každopádně letos patří mnoha lidem můj velký dík - ještě jednou a naposledy.
Divadelnímu Scon týmu - Tess a Johnakovi, že byli u zrodu toho všeho, vymysleli společně se mnou ty pevné základy, na kterých se pak dalo všechno stavět, a že se mnou vydrželi až do úplného konce spolupracovat a celkově do divadla dávali hodně ze sebe a na výsledku to bylo opravdu znát.
Všem hercům - Padmé, že i přes všechny problémy vydržela a přežila to společně s námi, výborně hrála a i když jí selhával hlas, poctivě se snažila překřičet celý sál. Aldorovi, že se k divadlu nakonec postavil velice zodpovědně, naučil se to, stál při mě, když to bylo potřeba a ještě navíc osobitě ztvárnil O´Neilla, jako ostatně vždycky:-). Aldymu, že i přes vytížení, které ho pronásledovalo během celého conu, přece jen dorazil na své scény na generálce a zvládnul to všechno tak, jak to zvládnul (a překousnul ještě tu jednu moc důležitou věc, kterou nebudu jmenovat a za kterou má můj obdiv:-)). Kapitánu Sparrowovi, že to s námi vydržel až do konce, byl velice dobrý a celou dobu vydržel mít dobrou náladu a rozdávat úsměvy na všechny strany. Vaškovi, který byl jeden z mála, který byl před conem neustále ve spojení, doopravdy pomáhal ve všech směrech, že mi to až divné přišlo, ale jsem mu za to, i za všechny věci, které předvedl v divadle, opravdu vděčná. Uhrál to báječně. Teazovi, že se nakonec naučil ten zpropadenej text (:-)) a hodně pomohl Dasherovi při "zaučování", že to všechno ustál a nakonec byl snad rád, že do toho s námi šel:-). No a na závěr právě Dasherovi, kterej je prostě skvělej, že to celé dal, úžasně, bez textu, vtipně a nahlas a ještě ke všemu s osobitým hereckým přednesem a to všechno i přes pouhé tři hodiny, kdy měl čas se učit text.
Co se herecké výpomoci týče, chtěla bych zmínit ještě Nikolu, jeho podání Doktora Who mělo velký úspěch. San díky za PzP (pomoc z publika), Thomasovi taktéž, a Akiře a Zvěmi za hezké ztvárnění hezkých sexy děvčat :-).
A samozřejmě Kiraně a Majorovi za Pomocnou a Sílu a všem, kteří propůjčili maskáče, zbraně, medailony, vějíře atd., pomohli stavět scénu a nafukovat Enterprise matračku. A Salle. Salle hodně moc za všechno. Byla tam málo vidět, ale její práce byla jedna z nejdůležitějších ze všech.
Velký dík patří Johnymu, za půjčení psích známek a spousty jiných věcí, pomoc při přípravách a velkou morální podporu před divadlem. S ním také všem, kdo pomohli nosit židle - vím, že to nebyla úplně nenáročná práce. Oběma kameramanům, Karlovi a Tomášovi, že se svého úkolu zhostili báječně (a moc se těším na výsledky:-)). Plus samozřejmě Patrickovi a všem fotografům, kteří dali a dají své fotky na web.
A na úplný závěr děkuju tobě, Petře. Žes tam byl a tolik jsi pomohl, vystihl jsi všechny situace, ve kterých jsem tě potřebovala nejvíc. Díky tobě jsem to pak celé přežila tak, jak jsem to přežila. Vyčerpaná, ale spokojená s tím, co jsme dokázali. A na to žádných sto padesát tleskajících lidí v sále nemohlo mít vliv tolik, jako ty:-*.

Ještě nevím, co bude příští rok. Chtěla bych u vedení zůstat, ale zatím nemám představu. Vím, že složení týmu chci obměnit a nevím ještě úplně jistě, koho požádám, aby do toho šli se mnou znovu. Řekla jsem zatím jednomu člověku a jsem ráda, že souhlasil. Takže co bude dál, je ve hvězdách, ale - jak už jsem jednou říkala - Scon je o STAR - hvězdných - seriálech. Takže to až zas tolik nevadí.
Nashledanou na FFku!

PS: A taky děkuji královně Borgů. Krá-lo-vně-Bor-gů. Čím víc ženských, tím líp!

Co mě pobavilo

Tenhle článek. Zajímaly by mě ty výzkumy a statistiky a jak je vlastně definován "inteligentní člověk" :-). Nicméně tohle je ve všech směrech pravdivé (až na tu gramatiku;-)):

Váš úspěch v lásce nemá nic společného s vaším brilantním myšlením a vše je to pouze o tom, jak o druhého pečujete a jak se s vámi cítí.

Historie ICQ

Je hrozně zvláštní, co s člověkem udělá, když si přečte nějakou historii icq. Já jsem to teď udělala a sleduju svoje pochody, jak se mi z některých věcí pořád chce brečet, protože se vůči tomu cítím strašně bezmocná. A ten vztek... to je věc... vztek ze starejch věcí, z dlouhejch nočních konverzací, které neměly konce...
Je strašně divný, že maj lidi takovou tendenci říkat o ostatních lidech, co si myslí, aniž by to doopravdy věděli. Přisuzují jim něco, co si myslí, co někdy řekli, co při tom cítili, co cítí teď... mám pocit, že proti tomu není obrany (a asi to dělám taky, jen... jsem to z mé strany v té historii teď nenašla).

V mém světě byl kdysi člověk, který všechno v té době posral. Je to docela velká věc a kdyby tohle četl, nejspíš by měl radost, že je pořád tak důležitej. Nicméně je to teď lepší - určitě lepší než kdy dřív, a překonala jsem pár opravdu důležitých věcí, ale - pořád je to idiot. Je to ten nejhorší člověk, který v mém životě kdy byl (a to počítám i ředitele PORGu a jiný neskutečně otravný lidi). Jeho věta, která byla tečkou za tím vším, zněla: "Já o tobě ale vážně vím víc než ty sama."
Víte - i teď po těch letech, když si na to vzpomenu, pění se mi krev v žilách. Ten člověk je kretén a vždycky budu litovat, že jsem ho měla ve svém životě, a tahle věta ve skutečnosti dokazovala jen to, že je to egoistický hajzl, který má potřebu si dokázat, jak je na výši, protože pro mě v tu chvíli neexistuje žádná obrana (a teď by měl zase radost, tiše by seděl a říkal si: no jo, přesně tohle jsem od ní čekal...).
Je to důvod, proč tolik nesnáším, když se mi někdo snaží vsugerovat, že si něco myslím, nebo že jsem ve skutečnosti jiná, než jsem. I kdyby mě opravdu znal. Asi i kdyby měl pravdu - protože kdyby ji měl, sotva by měl potřebu mi to říkat.
A víte, co je fakt? Že tuhle větu jsem pak slyšela ještě jednou. A přineslo to do mě podobnou vlnu zloby, jako když mi to řekl tamten člověk tehdy. A ta zloba asi stále přetrvává a přiživuje se vším, co se dělo před pár týdny a dřív.
Uvědomuju si, že mě to mrzí. Jak by bylo fajn projít si tou situací, pobrečet si, ale nechat věci tak, jak skutečně jsou. Pamatovat si je tak, jak skutečně byly. Ale nejde to. Historie se v těhle věcech nejspíš stále opakuje a nakonec zůstane každej sám, důležitý věci v minulosti ztratěj význam, a já možná budu litovat toho, že jsem některý kroky neudělala dřív a jiný zase pozdějc. A zbyde zloba a vztek, vztek, že ten druhý jedná tak, jak ví, že mi ublíží, vztek, že to, jak se chová ve skutečnosti dokazuje, jak málo mě zná (a já se přitom tak strašně moc snažila ukázat mu ze sebe všechno) a nejspíš pak i nenávist, časem ignorace, úplné odcizení a... velká černá díra.
Čekala jsem to? Ano. Doufala jsem to, že to bylo jiný a bude to jiný a přitom - je to stejný. Nebo možná o něco málo horší. A víc jak půl roku pryč a pořád to ve mně něco nechává. Pořád mě to štve, i když čtu tu historii po takové době.
A proč píšu? Chtěla jsem jen oznámit, že tu historii smažu. Třeba se tím zbavím aspoň částečně té zloby, kterou v sobě mám. Minimálně tak, že už nebudu mít žádnou možnost číst to znovu a nechat se tím zase rozhodit. Dobrej plán na dnešní večer.

Na Teonas

Dlouho jsem zase nic nenapsala. Tohle může být takové malé pokračování minulého zápisu, navíc fotka pro ty, kteří nenavštěvují Elliotův blog (kde jich je víc!). Na Teonas jsme už měsíc a všechno vypadá, že je v naprostém pořádku. Elliot je tu spokojený, já taky (nevím kdo víc, asi je to střídavé:-)) a zpátky k našim se myslím ani jednomu z nás příliš nechce (ani na víkendy - koneckonců nové věci jsou vždycky lepší - počkejte si, co budu říkat za rok). Fotka je z Elliotova oblíbeného místa na okně s krásným výhledem:

Krom teda toho, že jsem se konečně dostala k upravování fotek a napsání příspěvku, taky jsem dostala stipendium (SLÁVA!). Co s ním udělám, to zatím ještě nevím, teď jsem v té příjemné fázi zvažování. Je to taky o něco víc, než jsem čekala, takže mám radost ve všech směrech. Uvažovala jsem nad tím, že si pořídím velké akvárium s rybičkama, ale to mi bylo zatrhnuto, takže moje rozhodování se teď pozastavuje tady. Ale jak říkám, ještě nevím:-).
Taky jsem si založila účet na Facebooku (slíbila jsem to Johnymu:-/), takže mě můžete najít tam. Ale blog kvůli tomu (na rozdíl od některých) zanedbávat nebudu!

A jinak ve stručnosti: teď se chystám na návštěvu k našim, obejít příbuzenstvo a pak zase domů a psát zbylé věci do školy, bude přihlašování na rozvrh (na to se fakt netěším). Petr pak bude mít státnici a za chviličku po tom nám začne semestr. A pak už brzy bude Scon, tak se na něj všichni přihlašte:-). A tím asi krátký výčet končí a já si jdu zabalit. Ozvu se zase v neděli (možná!:-)).

Do minulosti a ještě dál...

Bez dlouhých úvodů...

Rok 2008

Popravdě to nebyl moc dobrej rok, když se tak ohlížím a nepromýšlím moc detailů. Vím, že začal poměrně mizerným Silvestrem stráveným doma, pokračoval do ledna, do zkouškového. Měli jsme taky výcvikový kurz na horách, se školou. Bylo tam hrozně holek, spousta z nich byly druhačky a měly... no, zvláštní slepičí smysl pro humor. Ten týden byl neskutečně dlouhý a neskutečně špatně se mi na něj vzpomíná, přestože vím, že zezačátku mě lyžování bavilo. Kvůli tomu se mi taky letos nechce moc na hory, tenhle školní kurz byl - no, stejně špatný, jako všechny ostatní školní kurzy.
V únoru jsem měla ještě spoustu věcí do školy, ale zvládla jsem všechno na jedničku. V únoru byl Valentýn, který jsem strávila sama - po rozchodu, který zůstal více méně utajený, ale - i kdybychom tou dobou s Milanem byli spolu, Valentýn by nebyl žádným důležitým dnem. A jak se se mnou Milan rozešel, tak se ke mně zase vrátil a potom... no, potom začaly přípravy na Scon.
Scon byl dobrej. Divadlo se nám povedlo, měla jsem z něj zpětně velkou radost, i když bezprostředně po něm přišel obrovský pocit prázdnoty. Na loňské divadlo myslím tím častěji, čím víc se blíží to letošní. Už teď mám noční můry. Ale existuje reálná možnost, že do letošního Sconu bude hotový kompletní záznam divadlo z toho loňského, takže kdo jste ho ještě neviděli, máte se na co těšit.
V dubnu už to bylo pět let, co jsem měla prvního kluka. Když jsem ho teď, po těch letech, viděla, měla jsem z toho nějakou dobu takovej ten divnej pocit, asi jako že všechno je tak jiný, že nechápu, jak je možné, že jsem pořád ten samej člověk.
Letní semestr školy se moc nevyvedl. Dělala jsem hodně prací (napočítali jsme jich za ten rok tuším dvacet), pak bylo asi osm zkoušek, jedna z toho souborka z češtiny. Ta mi dala zabrat a nejen mně. Jana s Milanem tehdy točili Redakci herního časopisu a já byla doma a učila se a bylo mi mizerně a stíhala jsem Milana při každé volné příležitosti, aby mi poradil s určováním přípon a koncovek. Nakonec jsem souborku udělala - za dvě. Byla to poslední velká zkouška, měla jsem to konečně z krku a - neměla jsem ani radost. Ale o tom už víte.
V červnu jsem taky byla na výstavě s Gaiou - byla to ta výstava, kde Gaia konečně dostala ocenění a já měla dobrej pocit - sice pozdě, ale přece. Byla jsem na nás asi vážně pyšná. A krom školy jsem taky začala pracovat v NovoNordisku, což můžu připočíst k těm kladným věcem, co se v roce 2008 staly. Jsem tam hodně spokojená.
Školní rok mi skončil těsně před FFkem, protože jsem ještě odevzdávala práce a dostávala poslední zápočty. Moje sestra byla tou dobou ještě těhotná a všichni čekali, kdy se Ondra konečně narodí. Myslím, že tentokrát stálo štěstí při mně a Ondrášek počkal, až se z festivalu vrátím.
A co festival jako takovej? No, možná jste tu o něm četli, já každopádně - občas mám chuť říct: "lepší to snad být ani nemohlo" a občas zase "kdyby bylo ještě hůř, už bychom byli v pekle". Tak vám nevím... festival jsem si užila, ale zpětně - byl poslední hřebík do rakve. Lituju jenom pár dílčích věcí, ale... nebylo to pak příjemný období.
... Až na Ondráška. Narodil se 8.7. Krásné datum, krásné rodné číslo. Narozeniny má den po Shakeovi, takže myslím, že pamatovat si to budu oboje a bez problémů.
Ondra byl takovou mojí obavou a radostí zároveň. Nejdřív jsem měla strach z toho všeho, co se u nás doma změní, ale když přišel, všechno bylo najednou jiný - a všechny věci na světě pro mě najednou začaly mít smysl.
Ano, přijde mi to smutné. I teď zpětně, i tehdy - že když jeden člověk najednou najde v něčem smysl, je tak strašně důležitý, aby šel tou cestou a vykolejil z cesty někoho dalšího.
Rozešla jsem se s Milanem. Datum si pamatujeme oba - bylo to 14.7., po delší době, kdy jsme se neviděli, po době, kdy já jsem měla hodně času nad tím přemýšlet. Nikdy jsem o tom takhle otevřeně nenapsala, ale mám pocit, že teď už doopravdy můžu a omlouvám se, pokud to někomu ublíží. Teď je už čas jít do toho otevřeně.

To, že Shake nebyl důvodem našeho rozchodu, mi věří málokdo. Není to ale nakonec podstatný, i když mi dlouho vrtalo hlavou, jak to lidem ještě říct, aby tomu věřili. Ze všeho nejvíc to doopravdy souviselo s Ondrou. On přinesl do mýho života největší změnu - protože mi srovnal snad všechno, co bylo někde na hranici, na váze - a já pořád čekala, která strana se nakonec převáží a co z toho vyhraje. Ještě na začátku festivalu jsem Milanovi říkala, že si myslím, že je náš vztah se musí někam pohnout, buď musí jít dopředu, nebo musí skončit. Ani nevím, jestli si to pamatuje, ale já ještě tehdy neměla ani tušení, co z toho vzejde. Byla jsem na té čáře a čekala, co mě donutí udělat krok tím nebo oním směrem. Ondra to nakonec byl - a já najednou věděla, co od života čekám. Věděla jsem, že jestli má mít vztah nějaký smysl, musí být s člověkem, který se mnou po dvou letech počítá, který je ochotný jít dál a vzít mě s sebou. Milan to nebyl. Nikdy nebyl - po celý ten vztah se nad náma vznášel opar nějakého "nezávazna" a přestože jsme oba věděli, že k sobě patříme, já si najednou uvědomila, co pro mě teď znamená žít dál. Potřebovala jsem to jinak. A rozešli jsme se přesně proto - protože člověk vnímá celý svět jen prostřednictvím svých vlastních hodnot. Milovala jsem Milana hodně dlouhou dobu. Šla bych kvůli němu na konec světa. A když jsem se s ním rozešla, bylo to proto, že on by na konec světa nikdy nešel se mnou. A proto, že já v tu chvíli už věděla, že je to definitivní. Nechtěla jsem pak už změnu. Nechtěla jsem možnost návratu. Potřebovala jsem pryč. Do jiného světa, do jiného chápání hodnot. Někam jinam...
A ano, Shake hrál roli. Hrál tu roli, že přestože mezi náma nebylo nic tak moc jistého, držel mě pořád na nějaké hladině. Nejspíš bych jednala ve spoustě věcí jinak nebýt jeho. A já jsem ráda, že jsem jednala tak, jak jsem jednala. Většinou ano. Jednala jsem správně, byl na to už čas.
A nemyslete si, že mi spousta z těch věcí není líto. Všechny okolnosti, lidi, které jsem kvůli tomu ztratila (některé naštěstí znovu nalezla) i to, jaký vztah spolu s Milanem máme - nebo spíš nemáme - teď... je to těžký. (Ví, že pro mě hodně znamená a já vím, že se snaží, abych já pro něj neznamenala tolik - za svátky se mi ani jednou neozval.) Možná to ještě není hotový a možná zase přijdou dny, který budou plný výčitek, ale pořád vím, že to bylo správně. Pořád ještě toho rozhodnutí nelituju.

Další měsíce bylo potřeba se vyléčit. Trvalo to dlouho a chci hrozně moc poděkovat Jarmilovi, který mě neuvěřitelně držel nad vodou už od prvního dne - a byl hodně dlouhou dobu tím nejlepším kamarádem, kterého jsem tehdy potřebovala jak sůl. Chodil se mnou na kešky a musel se mnou mít nekonečnou trpělivost, při tom všem, co se dělo. Proto mě pak hodně mrzelo, co se kvůli tomu všemu stalo mezi mnou a Andreou, ale i když jsem pronesla na její adresu hodně nevybíravých slov (a ona na mou jistě taky), teď už zase doufám, že to bude v pořádku a nakonec si říkám, že je dobře, že se některý věci rozbily, možná jen proto, aby se zase mohly spravit (pokud to slepíte dobrým lepidlem, drží to občas i líp, než to původní - teď jsem ve fázi, kdy držím připravené lepidlo, tak uvidíme, co z toho bude...).

S Tarkish jsme to ale myslím ukončily definitivně. Psát tady o tom všem nebudu, nejspíš se k tomu už nechci vracet, vím ale, že jako dřív už to nebude, nebude se to tomu ani podobat a - ani to tak nechci. Jestli mi to je nebo není líto, to zatím nevím, možná jsem ještě pořád ve fázi mírného naštvání, i když jsem poslední dobou měla pocit spíš rezignace. Takže ještě uvidíme.

25. září jsme se dali dohromady s Shakem. A vůbec nic vám k tomu neřeknu, protože jsou věci, který si pořád chci nechat pro sebe, nicméně to bylo moc fajn:-). Kromě okolností a všech těch lidí a pomluv a zlejch jazyků, který se kolem nás motaly... Jako ano, měli jsme pár hodně pernejch tejdnů, ale 25. září je den, na kterej budu vždycky vzpomínat moc ráda. A stejně tak na FF Speciál, na který jsem se nakonec rozhodla jet, přestože jsem byla poměrně hodně nemocná a celej jsem ho prochraptila. A myslím, že za to může Lumyška, bolí mě v krku zrovna vždycky když ji vidím:-).

A pak začala zase škola. Po příšerném přihlašování na rozvrh nastaly o něco lepší časy a já musím říct, že krom toho šíleného počtu hodin, co ve škole strávíme, mám doopravdy pocit, že mi to už začíná k něčemu být. Nejvíc nesmyslným předmětem zůstává stále matematika, ale protože už na ni nemám Jirotkovou, smiřuju se s ní docela dobře. Doufám, že to příští rok nebude horší. Asi nejužitečnější předmět pro mě osobně je cosi, co se jmenuje "zdraví a životní styl". Zní to příšerně, ale učí to paní, která doopravdy má něco v hlavě. A nad tím, co říká, se dost dobře přemýšlí. Mám z toho radost. Z čeho radost nemám je dramaťák a doprovodný program, ke kterému jsme se upsaly v muzeu. Šílenost, udělaly bychom tisíckrát líp, kdybychom... dělaly cokoliv jiného. Ale nějak se to už zvládnout musí.
V listopadu jsme měli víkend improvizačních sportů, z čehož mám docela radost (minimálně ze spousty nápadů, ten kurz nebyl nijak skvělej, spíš naopak // a jsme zase u školních kurzů //). Pak jsem čekala na stýpko a tak...

Další dva lidi, který se mi teď hodně objevujou v životě, jsou Teaz s Kiranou a oba jsou taky těmi světlými body, který se hodně rozsvítily právě v závěru roku. Taky jim chci poděkovat, protože nebýt jich, všechno by bylo mnohem těžší. I oni měli své krušné chvíle, ale vypadá to, že to zvládnou a já jim držím palce. (A těším se příště do cirkusu a pátýho prosince na loupežnou výpravu po Praze!)
Na konci listopadu přišel KoprCon, který je popsaný níž. Byl to jeden z těch velkejch zlomů, nebo spíš velkejch událostí, které v tu dobu přišly a já měla docela perný období (a Shake, obávám se, taky). Jsem ráda, že jsme to nakonec zvládli všichni nějak ve zdraví a nakonec to asi zase něco posilnilo, i když z toho bylo hodně trablů.
A pak jsem se přestěhovala.
Ano - je to jedna z těch hodně důležitých věcí nejen v roce 08, ale tak nějak v celém mém životě. Sice k tomu bohužel dopomohl rozchod Evičky a Johnyho, což mě hodně mrzelo - a taky to nebylo asi úplně nejlepší načasování (bylo to právě krátce po KoprConu a koneckonců ani ne tři měsíce, co jsme spolu s Shakem začali chodit), takže to celé bylo docela náročné. Ale nakonec - já opravdu potřebovala odejít, oni opravdu potřebovali spolubydlícího a v té konečné fázi - kdybychom to nezkusili, tak nic nezjistíme. A dopadlo to dobře. Víc k tomu snad není co říct. Elliot si zvykl rychle, já docela taky - a na svátky jsem zase jela k našim, takže to nebylo zas tak násilné...
No a svátky... konečná fáze roku. Popravdě to nebyly moc dobré Vánoce. Ani nevím proč, nejspíš to bylo tím, že jsem měla pocit takové neúplnosti. Doma se nic moc nezměnilo, jen nějaké cukroví a stromeček a měla jsem pocit, že jsem tam na všechno sama (maminka toho měla už tak příliš). Možná že to ani nebyl problém v práci okolo Vánoc, spíš jsem cítila takovou divnou osamělost a nenaplněnost celé té události. Bylo nakonec příjemné být u štědrovečerní večeře a u stromečku, ale jako by to bylo to jediné, na čem záleží. Mrzelo mě to. Asi jsem od toho tentokrát čekala příliš.
U táty to pak bylo docela fajn. Teonas je asi 500 metrů od místa, kde bydlí jeden z mých bratrů, z čehož mám fakt radost:-). Taky jsem konečně osobně potkala Vojtíška - takový malý a zmačkaný miminko to je. Matyáš vypadá hodně hrdě a čile, je fakt moc roztomilej táta.
No a pak jsem se neučila, nepsala žádné práce, jen jsme se sešly se spolužačkama, kvůli tomu zasr... doprovodnému programu do muzea. Začala bejt pěkná zima. A pak:

Silvestr.

Ten se vyvedl tak napůl. Byla zima a netekla voda a Teaz se místy choval jako tele. Nejspíš to bylo Pradym, nebo má v sobě tuhle stránku a čas od času ji potřebuje někde vybít, jenže to bylo tak trochu na úkor všech, kromě snad toho Pradyho. Příště trávím silvestra kdekoliv jinde, jen ne s ním (myšleno s Pradym). Jinak ale bylo sestavení pěkné - kromě mě, Teaze a Pradyho ještě Kirana, Dasher a Clower. Hráli jsme asociace, pantomimu a nějaká cvičení z improvizací (to bylo moc fajn, konečně jsem měla opravdový důkaz, že to jde i bez těch připitomělých průpravných cvičení). Doteď si pamatuju spoustu hlášek (a to ani nepočítám Pterodaktyla). O půlnoci kluci (Teaz, Prady) vypustili pár rachejtlí a pak byli opilí. My nějak buď nepili tolik, nebo rychle vystřízlivěli a jen tak si docela dlouho povídali. Já si říkala, jaké je to asi doma a bylo mi místy smutno (a ne že ne!).
A to už bylo prvního ledna.

Nový rok

Co říct o novém roce? Pro mě začal dobře a skoro jsem i měla pocit, že jsem nechala za sebou spoustu věcí, které jsem za sebou doopravdy nechat měla. Dala jsem si takové zvláštní předsevzetí, ale není asi úplně zformulovatelné, takže se nebudu snažit ho vysvětlovat. Každopádně jeho podstatou je věc, která byla podstatou i většiny toho, co se stalo v druhé polovině roku 08. Jsou to hodnoty.

... A teď se s Elliotem už definitivně stěhujeme zpátky na Teonas. Kdo čte i druhej blog, ví o těhle věcech asi malilinko víc (o kocourův blog se občas starám víc než o svůj:-)). Každopádně - já byla na Teonas už teď od středy, včera jsem přijela k našim, abych si zabalila krom zbytku všech těch běžných věcí ještě tiskárnu a klávesy (Shake po nich touží, ale ani mně se nechce nechat je doma). Mám pocit jen trochu zvláštní, spíš si říkám, jak je to všechno najednou jednoznačný. Ale třeba - třeba se to ještě změní, kdo ví.

______________________________________

Rekapitulace je za mnou a já jsem zpátky v současnosti. Nevím, jestli jste vydrželi číst, každopádně to bylo samozřejmě opět víc pro mě než pro vás, takže si z toho nedělám hlavu:-).
Za rok 2008 se staly dost děsivý věci, na které nevzpomínám ráda. Věci, kterých je mi upřímně líto a čekám, co z toho ještě bude dál, ale - asi už to nemůže dopadnout dobře, i když v to pořád trochu doufám (třeba fakt jednou...). Pak byly věci, který byly fajn a hlavně věci, který jsou začátkem něčeho dalšího a je pravda, že jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne.

Takže rok 2008? Je dobře, že byl, ale jsem ráda, že skončil.

(A ještě jedno malé velké PS. Jsou lidi, které jsem chtěla zmínit, ale už jsem to v textu prostě nezvládla. Chci poděkovat -dam-ovi za KoprCon a občasnou podporu, která byla dost důležitá. Díky Vodenovi za ten noční rozhovor na Kopru - ač jsi mířil úplně jiným směrem, pomohlo mi to srovnat si věci - ale ani jeden si to moc nepamatujem:-). Díky Johnakovi za to, že na sobě fakt začal pracovat (ta změna je moc fajn) a Tess, že se o mě na KoprConu docela pěkně starala (a ani neměla poznámky, když jsem se v neděli vrátila místo půl čtvrté až v půl sedmé ráno). Aldorovi bych chtěla poděkovat za projevenou důvěru v jednom nedávném rozhovoru a Thomasovi za těch pár krátkejch hodin, který mi věnoval, když přijel do Prahy. A Katleen, těším se na to, až se na té tvé svatbě zase uvidíme:-).
Kromě toho bych ráda - nevím - zmínila Káťu, totiž svou sestru. Od té doby, co se narodil Ondra, nebo spíš hlavně v té době, když byl úplně malinkatej, jsem začala mít doopravdy pocit, že si jí vážím. Měly jsme spolu docela problémy, ale teď, po tom všem, snad i po tom, co mi to tolik pomohlo si všechny ty hodnoty srovnat - bylo by nefér ji tu nezmínit. A s ní samozřejmě Igora, který ví, že pro mě hodně znamená.
Výčet teď už taky ukončím. Působí to na mě dost pateticky, ale co už. Jednou jsem to napsala, patos nepatos, zveřejním to. Konec PS a dodatečně všem přeju hezký nový rok. Ať je určitě aspoň o chlup lepší, než byl ten starý.)

Chci napsat o...

-- starém roce. Stalo se toho moc na to, abych celou tu dobu zahodila bez jediného zamyšlení na blogu.
-- novém roce, tedy o tom současném, protože jsou tu věci, které jsou důležité.
-- Silvestru, který jsme strávili u Teaze na chatě, protože... protože.

... a místo toho mám před očima teď jenom věci do školy, takže to v tomto týdnu nejspíš ještě nestihnu. Ale udělám to. Už se na to docela těším.

Předvánoční

Všude kolem jsou Vánoce, jenom u mě ne. Jako uvnitř. Ať se snažím, jak se snažím. Ale třeba to přijde po návratu domů na svátky, což má být dnes večer. Věřili byste, že se mi tam vůbec nechce? Asi věřili. Mám pocit, že poslední dobou před odchodem z domu jsem si stěžovala víc než dost. A musím přiznat, že bydlení jinde je dobrá věc. (I Elliotovi se to zamlouvá, maj ho tam všichni rádi - snad možná víc než doma.)
Ale tak jako instinktivně se na Vánoce těším. Dneska se mi ale zdál takovej vysoce depresivní sen o tom, že jsem přijela zpátky domů a tam mě najednou nikdo nechtěl a všechno to bylo plný bezmoci a byly tam jako zástupné symboly vypálené svíčky. Doufám, že ve skutečnosti to prožijeme nějak líp... (budu nakládat hermelíny a dělat kokosové kuličky, jako každej rok... jo, na to se těším:-)).
Takže Vánoce. Už zase. Jak se těšíte? Co pro vás Vánoce znamenají? U nás doma to nebývá nijak silně vyhrocené - nějakej ten stres v tom je, ale nikdo se kvůil svátkům nestaví na hlavu, takže já mám Vánoce u nás doma ráda. Většinou jsou to příjemný dny s rodinou - a když tak o tom uvažuju, nechtěla bych svátky trávit jinde ani jinak - i když pak už se, myslím, zase budu těšit, až po Novém roce odjedu:-).

Kdo ví jestli, kdy a kolik

... aneb Jak to (ne)dopadlo se stipendiem.

Po dva roky jsem ve škole nedělala nic. Nebo - to se říct nedá, ale flákala jsem to dost. A i přesto, že na zkoušku jsem se učila nejvíc tak tři dny, zvládala jsem známky relativně v pohodě. Jednu trojku jsem si odnesla z prváku a to jsem ji ještě mohla zkusit uhádat... no - a vzhledem k tomu, jak to bylo relativně jednoduché, nemít špatné známky, řekla jsem si, že když třeba začnu něco málo dělat, mohla bych dosáhnout výš - bez nějakých moc velkých ústupků.
První semestr to zezačátku šlo. Byly jedničky, bylo jich docela dost - a to už se pak člověku začnou rýsovat nějaké vidiny toho stipendia, jako doopravdy, třeba i v poměrně reálných číslech - a tak jsem po prvním semestru se samýma jedničkama začala - no, asi docela doopravdy makat. Teď mě označíte za šprta a blázna, ale holt to byla doba i Kate Littletonové a všechno dohromady mi to asi začalo dávat nějakej smysl - člověk si to prostě jednou za život chce vyzkoušet (no dobře, každej asi ne, ale já jo;-)). A jak šel čas, šly i další známky a já měla před poslední doopravdy velkou zkouškou.
Byla to souborka z češtiny, učila jsem se na ni s Milanem a nebýt jeho, bylo by to všechno x-krát komplikovanější. Zvládla jsem nějak písemnou část (nechalo to na mě psychickou újmu, když zkomolili moje jméno na seznamu) a pak jsem měla před ústní. Před poslední zkouškou, před poslední známkou. Byli jsme tehdy večer venku, už jsem neměla co víc se na to učit a - bylo mi zle. Věděla jsem, že všechny ty věci, ty hodiny dřiny, se můžou zkazit několika minutama další den... Připadala jsem si jako idiot - ani teď nevím, čeho jsem chtěla dostáhnout, co jsem si chtěla vlastně dokázat - ale něco ano. Možná že to měl být fakt, že když se rozhodnu, umím si za něčím stát, umím něco zvládnout, nějakej test - nějaké... zkoušky, zkrátka. Mrzelo mě, že pro někoho je to důkaz na nic. A že to vlastně - a ironicky se zasmějme - nemá žádnej reálnej význam.
Zkoušku jsem udělala za 2. Byla to jediná dvojka ze všech známek a já si sice myslela, že stýpko už je téměř jasná věc, ale neměla jsem radost. Byla jsem unavená a vyčerpaná a vyčítala jsem si, že jsem do něčeho vložila tolik úsilí.
A o to víc jsem si to vyčítala teď. V uplynulých dnech, kdy jsem čekala na zveřejněný seznam a přestávala doufat, že to vůbec vyjde. Fakulta 20 milionů v dluzích, se vším se čachrovalo, všechno se měnilo a já měla tu jednu zatracenou dvojku - a... blbej pocit. Měla jsem jít místo toho makat, měla jsem si vydělávat někde, kde by o mojí práci stáli a dokázali ocenit to, co dělám.

Ale - stipendium mám. Zveřejněné to bylo před pár dny a já tomu chvíli nechtěla věřit, pak byla chvíli docela spokojená a teď je mi to v zásadě jedno. Nevím částku, kolik dostanu, nevím, kdy to dostanu, jen je moje jméno na seznamu, tak si říkám, že třeba za pár měsíců, až se bude někomu chtít, naklepe moje číslo účtu někam a pošle mi pár tisíc. A já si něco koupím, možná za to zaplatím nájem, nebo si to někam uložím a - nebudu z toho mít o nic lepší pocit, než kdybych si to vydělala v práci. Myslím, že spíš naopak.
S tím stipendiem byla v zásadě jen strašná spousta starostí, která nestála za to. Něco jsem si dokázala, ale byla jsem s tím na konci spíš opět poslána do patřičných mezí a zjistila znovu, že tyhle věci prostě takhle nefungujou. A nejspíš nejsou důležitý. Mohla bych bejt šťastná, že už to vím. Že už je to za mnou. Ale - ha - fakt nešílím radostí.
Ale stýpko mám. Budu mít (kdo ví kdy a kdo ví kolik). Hurá pro mě.

O koulích, tyčkách a jiných věcech

Chodil čert a chodil Mikuláš a anděl s nima taky. Vzpomínala jsem na spoustu věcí - vždycky 5. prosince chci jít ven, je to ten zvyk z dětství, kdy se člověk projde po praze a potká tyhle tři v mnoha verzích.
Nakonec jsem vytáhla Teaze s sebou. Byla škoda, že Kir zůstala na tenhle víkend v Plzni, protože to byla suprová noc.
Vyšli jsme na Staromák, kde byly mraky a mraky lidí a ještě další mraky a my jsme se prodírali těma mrakama a já chtěla skoro vzít Teaze za ruku, aby se mi neztratil v nějakém přízemním oblaku, ale nevzala jsem ho, protože jsme se nakonec vymotali i tak a asi jsme použili dávno zapomenutou Sílu nebo co. --- Jo, stromek na Staromáku je výjimečně moc pěknej. Jsou tam svítící vžumtyčky, který jsem strašně chtěla domů a Teaz taky. A jak svítěj a problikávaj dolů, tak to vypadá, jako že z toho stromku prší světýlka a je to prostě fakt pěkný (oproti loňskýmu roku, kdy na stromku na Staromáku byly velký plastový koule, který se tak divně vyfukovaly a stávaly se vším jiným než koulema).
Prodrali jsme se do postranních uliček a postranníma uličkama až k Palladiu, kde jsme strávili spoustu času procházením krámků s plyšákama a dámským spodním prádlem. Vyzkoušela jsem si šaty, ale neseděly. Bylo dobrý si je vyzkoušet.
A pak jsme měli 25% slevu v KFC, ale myslím, že jsme srabi, protože jsme si nedali kotel pálivých kuřecích kusů, ale jenom nějakýho twistera a longera, ale i tak jsme se najedli a pak tam strašlivě dlouho seděli - ale ani nám to epřišlo, protože všechny ty věci, který jsme probrali, bylo moc dobrý probrat.
Kolem jedný ráno jsme se zvedli - koneckonců lidí hromada pořád, ale Staromák už se musel vylidnit aspoň trošku a my hrozně chtěli ty svítící věci z toho stromku, tak jsme se na záchodě převlíkli do černýho, nasadili si kukly na hlavy, vykradli místní obchod se zbraněma a šli na lup.

Bylo tam naprosto nádherně. Mít doopravdy kukly, blbě by se dejchalo, ale bylo by teplejc - i když jsme se snad ani neklepali, moc. Ale stromek byl tak jako blbě - kolem hrazení a furt nějaký lidi, určitě taky kamery bůhvíkde, takže tyčku nemáme ani jednu. Ale byli jsme v bojové náladě, takže jsme se rozhodli, že s prázdnou ze Staromáku neodejdeme. Plán číslo 2 - útok na zlatou kouli na malém stromečku uprostřed té dřevěné vyhlídky, jak tam teď stojí mezi stánkama. Bylo to napínavý - kdokoliv nás mohl vidět, kamery musely bejt všechny namířený na nás, ale my jsme mistrně využili objímacího triku a úlovek byl náš! Spolupráce na jedničku. Zrovna tam byla nějaká jiná objímající se dvojice, tak jsme rychle odešli, aby veškeré podezření padlo na ni. A s trofejí pod kabátem (pokoušeli jsme se ji pašovat v různých tělních dutinách, ale nevešla se ani do mého ucha, ani do Teazovy nosní dírky) jsme se odebrali vstříc lepším zítřkům.

Usoudili jsme, že nejlepším poselstvím bude, když kouli umístíme na nějaké důležité místo. A to nejdůležitější místo na světě je bez veškerých pochyb Malostranské náměstí. Bylo to napínavé, ale povedlo se. A tady - tady je důkaz. A odkaz příštím generacím.

Jako celek:

V detailu:

Domů jsem přišla ve tři. Můj spoluzloděj dorazil později, protože je to zloděj-gentleman a šel mě doprovodit (myslel si, že mu třeba pojede nějakej lepší noční spoj ode mě - a taky že nakonec jo!). V současné době plánujeme ukrást něco většího - okenní tabulku nebo popelník z restaurace. Ale to bude chtít týdny příprav. Možná přibereme i několik zkušených lidí do týmu.

Udělala bych z naší loupeže zvyk. Takže příští rok 5. prosince? Kdo se přidá?:-)

KoprCon 2008

Potřebovala jsem maličko odstup, abych se mohla konečně pustit do psaní. KoprCon byl na jednu stranu výbornej a na druhou stranu jeden z psychicky nejnáročnějších conů, které jsem zažila. Mohlo za to několik věcí najednou - a můžeme začít rovnou na začátku.

Bála jsem se. Těšila jsem se, ale zároveň jsem měla strach, protože i když jsem kolem sebe měla pár lidí, kterým opravdu věřím, neznamená to, že se nebudu cítit sama. A cítila jsem se - hned po příjezdu, a to naprosto kompletně.
Cesta teda proběhla dobře. Auto jsem měla už od čtvrtka večer, tatínkova Omega byla připravena, přezuta a zaparkována téměř před barákem. A pak jsem řídila až za Olomouc, jen v Praze jsme si docela užili s ruční brzdou v zácpě do kopce, ale nakonec jsme to společnými silami doklepali až na magistrálu a po dálnici to pak valili i 160 (a to se nesmí!!!). Před Kopřivnicí převzal řízení Prady, čehož budu litovat ještě několik let. Myslím, že vážně;-).
Bylo mi líto, že jsme nevyjeli dřív, Kirana s Teazem si nestihli zabrat žíněnky, protože pražáci už byli několik minut na místě, ale holt to museli nějak přežít. A nakonec si myslím ani nestěžovali.
V pátek proběhlo také nějaké ubytování, registrace, pozdravení s lidma - s některýma dřív, s některýma po prvních chvílích naprosté ignorace až o něco později. Ale zvládli jsme to.
Večer probíhal víceméně klidně, až na občasné výkyvy. Byla jsem moc ráda za jednu věc. Nemyslím si teď, že je to úplně v pořádku, ale jsem ráda za to, co se stalo - myslím, že je to první krok k dobrému závěru (ať tak či tak).
A v cukrárně jsme byli. A já měla přednášku o Hermioně a jinak jsme navštívili na pár minut pár různých místností, byli v kavárně nahoře a povídali si s lidma, s Tess a Johnakem zkoušeli na pódiu pár improvizačních cvičení, pak tak různě chodili conem, Kirana odešla do hospody a my si povídali s Teazem, přišlo na mě pár minut první deprese, ale zachránila jsem to včas a odešla spát jen chvilku po Tess, takže jsem ji ani nebudila. V noci hotelem lomcoval vítr - ale byla to sranda oproti následující noci. Spát šlo. Probudila jsem se rozumně tak, abych se stihla vysprchovat a naklusat na svou další přednášku.
A ta byla nakonec dost dobrá, měla jsem z ní radost a lidi zaujala. Už mi tam nepřišla Arlondie, abych to ukončila co nejdřív, a o to to bylo lepší. Jen mi bylo líto, že jsem neměla druhý trailer na Pottera v nějaké lepší kvalitě...
Po přednášce jsem se šla najíst - a tak různě - a vlastně relativně brzy se blížil čas další přednášky - totiž diskuse, ale stihla jsem aspoň kousek Budjiho a Milanova programu, který nevím, jak se jmenoval, ale název by se hodil: "Jak sbalit ženu v pěti krocích". V nejlepším jsem musela odejít - koukat na BigBang Theory, než mě pustili ke slovu. Ale dobře že tak, protože z diskuse opravdu moc nebylo, lidi nějak nechtěli diskutovat - ale co už. Nakonec bylo docela dost legrace a na posledních pět minut to za mě vzali dva kluci z publika a to taky stálo za to;-).
Všechno, co se dělo pak, se mi samozřejmě míchá dohromady. Vím, že jsem toho hodně nachodila. Někdy s Tess, někdy s Kiranou a někdy s Teazem. Někdy se všema dohromady. Seděli jsme hodně v kavárně a s Tess jsme si daly nudle od Číňanů, které za nás dojedl Vojta. Tess pak šermovala, já se pokoušela udržet svoje pocity někde hodně uvnitř, protože kdyby měly jít ven, nebylo by to úplně fajn - ne zatím, nebyla jsem připravená.
Taky probíhalo něco jako CTF live, já to sledovala zevnitř oknem a to bylo moc příjemný, jen tam tak sedět v teple a vidět spoustu pobíhajících lidí. A pak přišel večer.
Hrozná nevýhoda KoprConu je, že člověk nemůže někde sedět - tak, aby mu bylo teplo - a vyhnout se přitom lidem. Je to děs. Stačí jednu minutu někde být a hned se kolem utvoří skupinka, o kterou nikdo vlastně nestojí. A ještě horší to je, když si člověk s někým druhým povídá, to je hned pro okolí všechno povoleno. To mi na KoprConu vadí nejvíc a toho jsem si za ten večer užila až až.
Byl galavečer, dobrej galavečer, jen jsem měla strach, když přišli ti strašní Trekkies, že všichni doopravdy usnou a už se to neprobudí. Působilo to tak. Trekkie-vsuvka byla naprosto příšerná, já si hrála hry na Teazově mobilu a měla chuť odejít, naštěstí to pak zachránil Voden a další program. Dobré to bylo, dík.
A pak nastal problém. Vlastně asi ne jen jeden, ale nějak to pak dopadlo a já to označila v zásadě za zdárný konec. Aspoň z jedné strany. Zatancovali jsme si (s Kiranou jsme byly děsně sexy!) a pak se mnou mluvil Voden, který si další den už absolutně nepamatoval, co mi říkal. Já si to pamatuju taky jen tak mlhavě a i když polovina z toho byly poněkud bezduché opilecké řeči, mělo to na mě nějaký účinek. Nejdřív jsem brečela. Pak jsem vzala Teaze a šla na ty dva křičet. Polovinu času jsem měla pocit zklamání. A že to zklamání už neskončí, protože jsme se dostali všichni do úplně jiných sfér a kdo ví, jestli je vůbec možný uvědomit si, kde věci doopravdy jsou a kde byly, a přestat mluvit za druhý, a něčeho si zase vážit, umět pochopit... Ale když jsem křičela, cítila jsem se dobře. A pak to muselo nějak skončit a mělo to skončit mnohem dřív a s Teazem jsme se rozloučili a já spoustu věcí pochopila a byla jsem mu strašně vděčná. To on byl můj záchytnej bod v tom všem - a já najednou věděla, že sama nejsem. Že vím, kde ty věci jsou - a že ať tak či tak, tohle je to, na čem záleží.
Spát jsme šli opravdu pozdě. Nebo brzy - ráno. Po tom večeru v místnosti, kde naší debatu chvilkama přerušoval usínající -dam- a Vojta a ještě kdosi, jsem jim musela říct ještě tu jednu poslední věc. Už jsme byli v hotelu a já zaslechla jejich hlasy a zaklepala. Bylo to klidný - bylo to už konečný a smutný - a pak jsme šli spát.
V neděli to bylo unavené a poměrně rychle zakončené. Jak jsem neměla dobrý pocit z té debaty, došlo mi, že to nejspíš nebude mít účinek z širšího pohledu, ale při loučení jsme se objali a na mě to působilo jako - uklidnění. A připomenutí všechn těch věcí, důvěry a nějakého pouta, aspoň něčeho, co po té vší bolesti třeba zůstane - i když někde hluboko uvnitř a dlouho se to nebude ukazovat. I to mě uklidnilo.
A pak jsme se pomalu rozloučili, šli se najíst (Tess je strašně ukecanej člověk!) a odjeli domů. Opět jsem řídila. Cesta byla spíš horší než ta první, ale zvládla jsem být za volantem celou dobu. Teaz měl rýpavou náladu, Prady měl --- Pradyho náladu --- a Tess občas brala příliš vážně slib, že na mě bude mluvit, abych neusnula. Já se totiž cítila naprosto skvěle a zvládla jsem to bez problémů až do Prahy. Tam jsme to prokličkovali, hodili Tess domů, prokličkovali dál do Dejvic a tam našli suprové místo na parkování téměř tam, odkud jsme vyjeli.

Trvalo nám se rozloučit. Trvalo nám se z některých věcí dostat. Ale KoprCon je za náma. A já potřebovala čas - a pořád potřebuju další čas na další věci. Něco to ve mě nechalo. Ale z toho obecného pohledu - bylo to fajn. Jsem ráda, že jsem přijela.

Vojtíšek

Mám nového synovce. Není to vlastní synovec, je to syn syna ženy mého táty:-). No, do rodiny ho zkrátka beru, jeho taťku beru jako bráchu, takže synovec to prostě je:-). Jmenuje se teda Vojta a narodil se včera v půl třetí ráno. Matyáš i Lída (chápavější pochopili, že se jedná o jeho rodiče) vypadají moc spokojeně. A Vojtíšek vypadá takhle:

Z nástěnky studijního oddělení

25. 11. 2008 - Informace k prospěchovým stipendiím: podle sdělení zástupců Stipendijní komise AS dosud není stanovena konečná celková částka pro přidělení stipendií. Stipendia budou vyhlášena ihned po sdělení částky.

Do Kopřivnice

Pojedeme zítra dopoledne, já, Teaz, Kirana a možná Prady. Budu řídit, možná i celou cestu. Nejenomže jsem nikdy nejela takhle daleko, ale tentokrát už tam vedle mě nebude sedět nikdo, kdo by mi neustále říkal co mám dělat, kam kdy odbočit, co si zařadit a kolik je momentální povolená rychlost (i když aspoň na tohle poslední si asi zaúkoluju Teaze:-)).

Ale všechny instrukce k taťkovu autu mám, přes Prahu na D1 se dostat umím, vím, kde mám stěrače a dokonce mi tuhle šlo i zaparkovat:-). No, zkouška to bude velká. Pokud do Kopřivnice nedorazíme do šesté hodiny večerní, dá se očekávat, že něco není v pořádku.
Držte nám palce!:-)

Naše "milovaná" fakulta

Takže - můžete si klidně přečíst tenhle článek. Ale nevěřte při tom odstavci, že to není pravda. Pedagogická fakulta skutečně NEMÁ peníze na výplaty. A co je na tom nejvtipnější, je návrh, který jsem slyšela včera: prý by se studenti měli složit na platy učitelům. Je to návrh, možná to bylo jen tak vyslovený mezi řečí někým, koho lidi poslouchaj... Samozřejmě to nemůže projít, ale - já teda nevím - už jen ten samotnej fakt, že tohle někoho napadne, že tohle přijde mezi lidi - na mě působí jako jasnej důkaz toho, jak je ten celej systém postavenej úplně a dočista na hlavu.
A samozřejmě s tím souvisí ta stipendia. Ne, už s tím doopravdy nepočítám, ale pořád ještě nemám jistotu. 21.11. to mělo být na nástěnce i na stránkách školy. Posunulo se to do 25., tedy do dneška. Ani dnes nikde nic. Fakulta opět tvrdí, že na stipendia jsou peníze vyčleněné, na druhou stranu je zde ale tvrzení, že 1) stipendia budou "pozdržena", 2) počet udělených stipendií bude značně nižší.

Pořád se mi někdo diví, že se proklínám, že jsem nezačala studovat v Hradci nebo v Plzni?

Myslíte si, že to může být JEŠTĚ horší?

Circus maximus

Byli jsme dneska v cirkusu. V cirkusu Berousek, aby bylo jasno - je to nejlepší cirkus ze všech (a nechci nic slyšet o trápení zvířat, protože jestli je někde v cirkusech trápí, tak tady ne!). A bylo to moc fajn. Sestavení: já, Shake, Teaz a Kirana. Maličko zima byla, to zase ano, ale představení bylo pěkný a hlavně Teaz byl nadšenější než kdejaké malé děcko na sedačkách pod náma:-). O přestávce jsme se byli podívat ve zvěřinci a viděli jsme (zhuleného) slona tancovat na hudbu z rádia... pak k nám natahoval chobot tak, že jsme si ho mohli pohladit - krásný a obrovský zvíře to je.
Velbloudi na nás neplivali, lamy taky ne. A drezúra arabů a frísanů je pořád stejně nádherná, jako byla vždycky, jen té španělské školy trochu ubylo (pamatuju si na vystoupení, když mi bylo asi dvanáct - to bylo doopravdy něco, teď už to vypadá spíš jen jako taková nehotová zkouška)... A klauni byli skoro doopravdy vtipní:-).
Po vystoupení jsme šli ven do zimy a dovnitř do metra a pak zase ven do zimy na Andělu, do bankomatu a na jídlo do obchodního centra - a po jídle na kafe a tak - byl to příjemnej den. A ta hodina strávená v hračkářství pak - ta taky stála za to (do 14 let nevhodné:-)).
Cirkus byl dobrej nápad. Měla jsem maličko strach, ale byl to dobrej nápad. Berousek je zkrátka třída. Doporučuju. Příští rok jdeme zas, což?

Čekám

"Konečný seznam studentů, jimž bude přiznáno stipendium, bude zveřejněn na nástěnce studijního oddělení a na webových stránkách fakulty nejpozději do 21. listopadu 2008."

Takže čekám. Čekám. Maj ještě skoro dvě hodiny.

Fakulta je několik milionů v mínusu. Jak můžu ještě doufat, že to stýpko dostanu?

Improvizační sporty

Poslali nás ve škole na víkendovej seminář a vlastně nikdo z nás úplně netušil, o co půjde. My z ročníku si mysleli, že se bude prostě jednat o improvizaci, takže budeme hodně hrát a dozvíme se k tomu nějaký nový věci.
Nakonec se jednalo o improligu. Je to prakticky sport. Dělají se zápasy dvou skupin, jako šou pro diváky, s rozhodčím a trenéry, s uvaděčem a hlasováním publika. Pískají se fauly. Jsou dvě skupiny a na oko jdou proti sobě, doopravdy ale musejí být hodně sehrané a fungovat jako jeden tým.
Systém se mi moc líbí. Viděli jsme skupinu, která nám předvedla, jak vypadá takovej zápas, a bylo to opravdu vtipné, jedná se o soubor několika různých "disciplín", ve kterých skupiny soutěží, všechny založené na improvizaci. Za příklad poslouží např. disciplína "dabing", ve které jsou dva hráči na jevišti, dva sedí pod jevištěm. Ti na jevišti hrají a otevírají pusu, ti pod jevištěm je dabují. Dostanou téma a na přípravu mají asi 30 vteřin. Jak jsme si vyzkoušeli, je to hodně těžké zahrát a namluvit, ale když jsme se na to jen dívali, vypadalo to naprosto skvěle. Další disciplíny jsou často založené na postupném přicházení a odcházení hráčů - buď má hráč přidělené slovo a když ho ve hře slyší, musí přijít, když ho slyší znovu, odchází, nebo je určité pořadí příchodu a odchodu hráčů (disciplína "pyramida" je založená na postupném přicházení hráčů a nastolování úplně nových situací s každým novým hráčem)...
Improliga je zábavná věc. Hraní v disciplínách je také zábavná věc, bavilo mě snad všechno, co jsme si zkusili. Hrozně ráda bych nějak omezila tu spoustu průpravných cvičení, nalazování na skupinu atd., jen ještě nevím jak. Některé ty věci mi přijdou zbytečné, některé přehnané, některé skoro až trapné, ale podle většiny mých spolužaček jsou zkrátka potřeba, protože jinak bychom nemohli fungovat zdaleka tak dobře, jak jsme při tech improvizacích fungovali...

No - víkend to byl náročnej. Mám z toho poměrně hodně nápadů a určitě by mě bavilo některé ty věci si vyzkoušet i jindy, s jinýma lidma, nebo je občas dělat jen tak pro zábavu v hodinách dramaťáku. Otočit to třeba tak, aby tyhle věci byly jako ta průpravná cvičení, které většinou strašně moc nemám ráda. Nebo - nechcete do toho někdo jít a založit si skupinu?:-)

Doporučuju podívat se sem. Najít si tam videa ze zápasů improligy. Pokud vás aspoň trochu zajímá divadlo a třeba i improvizace, tím jenom líp. Ty zápasy doopravdy stojí za to :-)