Vzadu u okna stála holka, dívka, žena? ... a usedavě plakala. Bylo to takové zvláštně příznačné po tom, čím jsem si v uplynulých pár dnech prošla, a zas mě to donutilo zamyslet se.
Co se mohlo stát. Co se jí stalo. Někdo jí umřel, kamarád, člen rodiny, domácí zvíře... někoho ztratila, někdo jí ublížil, byl na ní naštvaný někdo, na kom jí záleželo. Bála se o někoho, s někým se pohádala, utekla z domova? Nebo prostě jenom neudělala zkoušku, nebo byla vyděšená z toho, co se mělo stát další den?
Plakala a plakala a mezi vzlyky mluvila s klukem, který ji držel kolem pasu. Koukali se ven na mizející domy a mluvili a ona plakala a mě napadaly ty spousty věcí, které se jí mohly stát, kvůli kterým pláče tak usedavě a tak bezmocně.
A pak mi došlo, že se nemusely stát všechny katastrofy světa. Že se cítila prostě jenom... bezmocně. A měla u sebe toho kluka a mluvila s ním, možná se skutečně s někým pohádala a nevěděla, jak situaci vyřešit. Možná se neuměla postavit nějakému svému strachu, nebo neuměla být silná v momentě, kdy to potřebovala. A v tenhle moment se cítila o tolik slabší, že se nedokázala vzpamatovat z pocitu vlastní bezmoci, při tom usedavém pláči.
Byla jsem ráda za ní, že měla u sebe toho kluka, který ji objímal.
Člověk může plakat a plakat, může se cítit bezmocně a naštvaně a možná tak, že se všechny ty pocity smíchají dohromady a člověk ví, že se za ně ráno bude stydět a ví, že je teď nedokáže zastavit a o to jsou mnohem a mnohem horší... ale pokud je při tom někdo, kdo dokáže alespoň držet za ruku, všechno je pak lepší.
V žádném pláči by člověk neměl zůstávat sám.
úterý, ledna 30, 2007
čtvrtek, ledna 18, 2007
Slzy
Pláč vychází z bolesti. Člověk může plakat štěstím. Štěstí je bolest. Jen bez výčitek.
"Někdy nezáleží na tom, o co se vlastně jedná. Když pláču, cítím se hrozně slabá."
"Někdy nezáleží na tom, o co se vlastně jedná. Když pláču, cítím se hrozně slabá."
úterý, prosince 19, 2006
"The Day When Dreaming Ends"
Někdy prostě máte pocit, že něco je na světě samozřejmostí. Bojíte se o všechny svoje blízké, ale o někoho ne. Jako by on nikdy neměl umřít, jako by se zrovna jemu v životě nemohlo nic stát. Pramení to z toho, jaký byl, jak se choval, jaká síla v něm byla. A pak to přijde, protože jinak to ani být nemůže. Někdo zemře a vy si říkáte to, co vždycky. Kolik věcí jste mohli udělat proto, aby se to nestalo a jak málo vám někdo teď může rozumět. A jak ten, kdo vám byl tak blízko, mohl být tak neuvěřitelně sobecký a nechat vás na tomhle světě samotné...
Tohle, tohle je Seenek. Zdroj mého utrpení a zdroj mého štěstí. Narodil se někdy v roce 1996, takže mu táhlo na jedenáct let a podle ne zcela ověřených zdrojů to byl kříženec mezi welshponnym a arabským plnokrevníkem. Z každého měl něco, z araba velké uši a ostré rysy hlavy, z welshe velikost, a dohromady to dávalo malého, bystrého a houževnatého koníka, který byl povahou spíš člověk, než kůň. A to říkali všichni.
Poznala jsem ho když mu byly asi čtyři roky. Koupila si ho pobožná rodina z vesnice, kde jsme měli chalupu jako poníka pro děti, kterým se měl stát po nějakém času péče a tréninku. Nechali ho vykastrovat, ale nikdo jim zřejmě neřekl, jaká to bude mít rizika, hlavně pro ně, pro lidi, kteří nikdy koně neměli a nevěděli, co si s ním vlastně počít. Seenek se moc nezměnil, ani po kastraci. Hřebčí pudy mu zůstaly, byl zlý a odmítal spolupracovat. Shodil postupně všechny členy rodiny a i přestože někdy vypadal jako hodný andílek, v momentě, kdy se člověk nechal uhoupat jeho roztomilostí, bylo ihned po idylce. Postupně se sice skutečně uklidňoval, ale i tak prováděl stále větší množství hloupostí. A já ho měla ráda. Rebela, který dá lidem kolem jasně najevo, kdo má víc síly a že zkrotit se teda rozhodně nenechá. Měl vždycky ten samý poťouchlý výraz ve tváři a hrál si se světem tak, jak to uměl jenom on. Začal být hodnější, nikdo mu neubližoval. Ale nikdy se nestal spolehlivým koněm.
Já jsem na něm jezdit nesměla. Bylo mi nějakých čtrnáct let a neuměla jsem nic. Navíc shodil maminčinu kamarádku, což zákazu dodávalo na síle. Naštěstí jsem ale našla metodu, která víc uklidnila maminku, než koně. Pákové udidlo - za cenu menší síly větší udržitelnost koně, což se hodilo. A tak začal náš příběh doopravdy.
Vlastně mě Seenek nikdy vážně neshodil. Všech pět případů bylo jeho rozklusání se v momentě, kdy jsem nasedala, nebo skákal přes potok a já se blbě sehnula, tak mě sejmul o větev. Nikdy mi ale neudělal nic naschvál. Byl neuvěřitelně obratný. Dokázal se otočit v momentě o 180° a zmizet v dáli jezdec nejezdec. Zároveň se ale uměl vyhýbat stromům tak, aby ani moje kolena neutrpěla zranění a za to jsem mu byla neskonale vděčná. Pokud jsem se snažila ho vychovávat, byl nesnesitelný. Pokud ne, byl to andílek. A já si na jeho vrtochy začala zvykat. Brzy mě nechal sedět mu na hřbetě i v ohradě, bez sedla a stali se z nás přátelé. Tehdejší víra ve splynutí duší zapůsobila a ač to bylo všechno úplně jinak, než bych si bývala představovala, ze Seenka se vážně stal můj kámoš.
Rodina s ním ale stále měla problémy. Byl nevypočítatelný. Zabil jim ovci, protože si chtěl hrát a ona neuhnula. Začal podobným způsobem útočit i na děti, což... se zrovna neslučuje s představou o hodném poníkovi. Tak našli kupce.
A já ho předběhla.
Díky maminčině dobrotivosti a velké shodě náhod jsem do několika měsíců měla možnost si koně nejprve přestěhovat k sobě na chatu (letní prázdniny) a pak do Prahy, do záchranné stanice pro handicapované živočichy, kde se postavila dřevěná stáj a ohrada a Seenek tam měl veškeré pohodlí, které potřeboval. A tak začal jeden dlouhý dětský sen, který má hromada patnáctiletých holek a jen já si ho mohla splnit.
Trvalo to asi rok. Rok každodenních starostí o to, kdo dá Seenkovi nažrat a jestli s ním někdo pojede ven. Rok každodenního tříhodinového cestování, shánění lidí, kteří mi pomůžou, když budu muset být ve škole. Rok práce, rok strachu, rok přehnané zodpovědnosti, rok s někým, kdo ale pořád byl můj kamarád. A vlastně to byl asi nejhezčí rok života.
Ale skončilo to. Nevydržela jsem to a neunesla zodpovědnost. Nevěděla jsem, kde mám vlastně léta dospívání, měla jsem problém se společností, nedělala jsem nic jiného, než práci u koně. A doma to neviděli. Doma mi říkali, jak jsem sobecká, když za ním o víkendu nejedu a nechápali jiné zájmy. Domlouvali mi, že bych měla umět nést zodpovědnost a přitom si neuvědomovali, kolik zodpovědnosti to doopravdy vyžadovalo. A kolik úsilí a starostí.
Střet zájmů. Najednou se objevili lidi, se kterými bych ráda měla něco společného a Seenek mě příšerně srážel dolů. Pokud by všechno záviselo na tom, jak moc ho mám ráda, nic z toho by se nestalo, ale já tenhle život nedokázala zvládnout. A tak jsem se jednoho dne rozhodla a spadla ze mě tíha celého světa. Seenek šel pryč. Zůstal tehdy na jedné jízdárně blízko chaty s tím, že se tam o něj postarají, ale jejich vlastní problémy se brzy ukázaly neúnosné a já hledala nového majitele. A tak se znovu ozvala naděje v podání majitelky záchranné stanice a Seen se opět přestěhoval k ní. Pořídila si k němu koně, různé, některé dala pryč, dvě kobylky pošly na vrozenou vadu a pak se stanice stěhovala a na nějaký čas měl jít koník pryč, než se postaví stáje a nové bydliště se dá do kupy. Vždycky říkala, že všechny koně může dát pryč, ale Seenečka neprodá nikdy.
Přestavba trvala dlouho a mně se začalo stýskat. Nevím jak dlouho jsem vlastně Seenka neviděla, možná to budou i dva roky. Mluvilo se o tom, že se za ním pojedu podívat, ale blížil se jeho návrat do Prahy a já chtěla počkat. A tak se stupňovalo čekání a mně nedošlo, že člověk nikdy nemá čekat na to, až někoho uvidí. Protože pak ho nemusí vidět už nikdy.
Možná je to tak lepší, říkala jsem si. Neviděla jsem ho dlouho a vlastně se nestalo nic jiného, než že se tenhle čas prodlouží. Zároveň jsou tu ale tisíce výčitek. Ani nevím, kdy jsem ho viděla naposledy... chtěla jsem se za ním vrátit a ukázat mu, že tu stále jsem. Ukázat mu, že necestuje z ruky do ruky, protože já jsem pořád poblíž. A neměla jsem tu možnost. Neměla jsem možnost ukázat mu, že jsem tady a pořád ho mám ráda... protože nevím, jestli tam kde byl, našel vůbec někoho, kdo ho měl rád. Mohla jsem za ním jet a neudělala jsem to.
Není asi komu co vyčítat. Seenek utíkal z ohrady. Často. Vyzkoušeli všechno, ale stejně si otevřel a odešel. Podnikal výlety, nacházeli ho deset kilometrů daleko a vlastně je zázrak, že ho někde nesrazilo auto. A tak jednou utekl a sežral něco, nějaký jed. Dostal střevní koliku, ze které by se snad býval dostal, kdyby mu nepodestlali krmnou slámou, na které si jak ho znám výborně pochutnal. Zachránila by ho možná operace, ale majitelka byla v zahraničí a ve stáji, kde byl, neměli peníze a neobtěžovali se majitelku kontaktovat.
A tak umřel. Nechtěli mi to říct, ale já se ptala a máma neumí lhát. Je to tak dobře. Nevěřila jsem tomu, že je to pravda, Seenek udělal v životě už tolik hloupostí a přesto se mu nikdy nic nestalo, jedinkrát nebyl nemocný, v zimě stával celou noc venku v ohradě a nebyl ani nachlazený. Sežral jak plesnivý chleba, tak hromadu starých jablek a nikdy tu nebyl ani náznak toho, že by se mu mělo něco stát. A teď zmizel během několika dnů a mně nikdo nedal vědět, připadá mi to nechutně ironický, že jsem o jeho životě věděla nejvíc ze všech lidí na světě a když umíral, neměla jsem o tom ani tušení.
A nemohla jsem jim říct, ať mu tam tu zatracenou slámu nedávají.
A tak prostě zmizel z mého života. Jen nevím, jak si na to vlastně zvyknu. Kdysi mi umřel pes. Ovčák. Bylo po něm neuvěřitelné prázdno a já si zvykala na to, že tu byl a najednou není. Ale Seenek tu vlastně nebyl. Několik měsíců jsem jenom věděla, že je někde na světě a to mě uklidňovalo. Teď ten pocit musí pryč a všechno je to založené jen na tom, že mi někdo řekl, co se stalo. Že mi řekli, že nežije. Takže se nic nezměnilo, jenom... přibyla ta obrovská tíha někde na hrudi, která mi připomíná, že jsem přišla o kamaráda. A že jsem v životě mohla udělat mnohem víc pro to, abych měla jistotu, že se má dobře tam kde je. A třeba až ta tíha opadne, bude to jako zvyknout si na to, že někdo kdo tu byl, tu není. Ať bydlel se mnou doma, nebo... o pár kilometrů jinde.
Člověk má tendenci všechno si vyčítat. Znáte to určitě taky. Kdyby se jedna věc nestala, bylo by všechno jinak. Vím, že za jeho smrt nemůžu, ale nevím, jestli byl díky mně jeho život lepší. Byl to vždycky víc člověk než kůň a dával najevo, co si o kom myslí. Kdysi potkal bývalé majitele, ty úplně původní a tak rozčíleného ho nikdy nikdo neviděl. Ani nevím, jak by to vypadalo, kdybych se s ním po tom čase setkala znovu já.
Nutí mě to přemýšlet o smrti. Zase. Říkat si, že ať je kde je, doufám, že se tam má dobře. Ale všichni víme, že to jsou jenom fráze. A dere se mi do myšlenek ten nejhorší hlodavej pocit - že to mohlo dopadnout jinak. Že utíkal, protože se necítil doma tam, kde byl. Že se prostě rozhodl odejít proto, že ho tady nic nedrželo. A to bolí. Příšerně to bolí.
Tohle, tohle je Seenek. Zdroj mého utrpení a zdroj mého štěstí. Narodil se někdy v roce 1996, takže mu táhlo na jedenáct let a podle ne zcela ověřených zdrojů to byl kříženec mezi welshponnym a arabským plnokrevníkem. Z každého měl něco, z araba velké uši a ostré rysy hlavy, z welshe velikost, a dohromady to dávalo malého, bystrého a houževnatého koníka, který byl povahou spíš člověk, než kůň. A to říkali všichni.
Poznala jsem ho když mu byly asi čtyři roky. Koupila si ho pobožná rodina z vesnice, kde jsme měli chalupu jako poníka pro děti, kterým se měl stát po nějakém času péče a tréninku. Nechali ho vykastrovat, ale nikdo jim zřejmě neřekl, jaká to bude mít rizika, hlavně pro ně, pro lidi, kteří nikdy koně neměli a nevěděli, co si s ním vlastně počít. Seenek se moc nezměnil, ani po kastraci. Hřebčí pudy mu zůstaly, byl zlý a odmítal spolupracovat. Shodil postupně všechny členy rodiny a i přestože někdy vypadal jako hodný andílek, v momentě, kdy se člověk nechal uhoupat jeho roztomilostí, bylo ihned po idylce. Postupně se sice skutečně uklidňoval, ale i tak prováděl stále větší množství hloupostí. A já ho měla ráda. Rebela, který dá lidem kolem jasně najevo, kdo má víc síly a že zkrotit se teda rozhodně nenechá. Měl vždycky ten samý poťouchlý výraz ve tváři a hrál si se světem tak, jak to uměl jenom on. Začal být hodnější, nikdo mu neubližoval. Ale nikdy se nestal spolehlivým koněm.
Já jsem na něm jezdit nesměla. Bylo mi nějakých čtrnáct let a neuměla jsem nic. Navíc shodil maminčinu kamarádku, což zákazu dodávalo na síle. Naštěstí jsem ale našla metodu, která víc uklidnila maminku, než koně. Pákové udidlo - za cenu menší síly větší udržitelnost koně, což se hodilo. A tak začal náš příběh doopravdy.
Vlastně mě Seenek nikdy vážně neshodil. Všech pět případů bylo jeho rozklusání se v momentě, kdy jsem nasedala, nebo skákal přes potok a já se blbě sehnula, tak mě sejmul o větev. Nikdy mi ale neudělal nic naschvál. Byl neuvěřitelně obratný. Dokázal se otočit v momentě o 180° a zmizet v dáli jezdec nejezdec. Zároveň se ale uměl vyhýbat stromům tak, aby ani moje kolena neutrpěla zranění a za to jsem mu byla neskonale vděčná. Pokud jsem se snažila ho vychovávat, byl nesnesitelný. Pokud ne, byl to andílek. A já si na jeho vrtochy začala zvykat. Brzy mě nechal sedět mu na hřbetě i v ohradě, bez sedla a stali se z nás přátelé. Tehdejší víra ve splynutí duší zapůsobila a ač to bylo všechno úplně jinak, než bych si bývala představovala, ze Seenka se vážně stal můj kámoš.
Rodina s ním ale stále měla problémy. Byl nevypočítatelný. Zabil jim ovci, protože si chtěl hrát a ona neuhnula. Začal podobným způsobem útočit i na děti, což... se zrovna neslučuje s představou o hodném poníkovi. Tak našli kupce.
A já ho předběhla.
Díky maminčině dobrotivosti a velké shodě náhod jsem do několika měsíců měla možnost si koně nejprve přestěhovat k sobě na chatu (letní prázdniny) a pak do Prahy, do záchranné stanice pro handicapované živočichy, kde se postavila dřevěná stáj a ohrada a Seenek tam měl veškeré pohodlí, které potřeboval. A tak začal jeden dlouhý dětský sen, který má hromada patnáctiletých holek a jen já si ho mohla splnit.
Trvalo to asi rok. Rok každodenních starostí o to, kdo dá Seenkovi nažrat a jestli s ním někdo pojede ven. Rok každodenního tříhodinového cestování, shánění lidí, kteří mi pomůžou, když budu muset být ve škole. Rok práce, rok strachu, rok přehnané zodpovědnosti, rok s někým, kdo ale pořád byl můj kamarád. A vlastně to byl asi nejhezčí rok života.
Ale skončilo to. Nevydržela jsem to a neunesla zodpovědnost. Nevěděla jsem, kde mám vlastně léta dospívání, měla jsem problém se společností, nedělala jsem nic jiného, než práci u koně. A doma to neviděli. Doma mi říkali, jak jsem sobecká, když za ním o víkendu nejedu a nechápali jiné zájmy. Domlouvali mi, že bych měla umět nést zodpovědnost a přitom si neuvědomovali, kolik zodpovědnosti to doopravdy vyžadovalo. A kolik úsilí a starostí.
Střet zájmů. Najednou se objevili lidi, se kterými bych ráda měla něco společného a Seenek mě příšerně srážel dolů. Pokud by všechno záviselo na tom, jak moc ho mám ráda, nic z toho by se nestalo, ale já tenhle život nedokázala zvládnout. A tak jsem se jednoho dne rozhodla a spadla ze mě tíha celého světa. Seenek šel pryč. Zůstal tehdy na jedné jízdárně blízko chaty s tím, že se tam o něj postarají, ale jejich vlastní problémy se brzy ukázaly neúnosné a já hledala nového majitele. A tak se znovu ozvala naděje v podání majitelky záchranné stanice a Seen se opět přestěhoval k ní. Pořídila si k němu koně, různé, některé dala pryč, dvě kobylky pošly na vrozenou vadu a pak se stanice stěhovala a na nějaký čas měl jít koník pryč, než se postaví stáje a nové bydliště se dá do kupy. Vždycky říkala, že všechny koně může dát pryč, ale Seenečka neprodá nikdy.
Přestavba trvala dlouho a mně se začalo stýskat. Nevím jak dlouho jsem vlastně Seenka neviděla, možná to budou i dva roky. Mluvilo se o tom, že se za ním pojedu podívat, ale blížil se jeho návrat do Prahy a já chtěla počkat. A tak se stupňovalo čekání a mně nedošlo, že člověk nikdy nemá čekat na to, až někoho uvidí. Protože pak ho nemusí vidět už nikdy.
Možná je to tak lepší, říkala jsem si. Neviděla jsem ho dlouho a vlastně se nestalo nic jiného, než že se tenhle čas prodlouží. Zároveň jsou tu ale tisíce výčitek. Ani nevím, kdy jsem ho viděla naposledy... chtěla jsem se za ním vrátit a ukázat mu, že tu stále jsem. Ukázat mu, že necestuje z ruky do ruky, protože já jsem pořád poblíž. A neměla jsem tu možnost. Neměla jsem možnost ukázat mu, že jsem tady a pořád ho mám ráda... protože nevím, jestli tam kde byl, našel vůbec někoho, kdo ho měl rád. Mohla jsem za ním jet a neudělala jsem to.
Není asi komu co vyčítat. Seenek utíkal z ohrady. Často. Vyzkoušeli všechno, ale stejně si otevřel a odešel. Podnikal výlety, nacházeli ho deset kilometrů daleko a vlastně je zázrak, že ho někde nesrazilo auto. A tak jednou utekl a sežral něco, nějaký jed. Dostal střevní koliku, ze které by se snad býval dostal, kdyby mu nepodestlali krmnou slámou, na které si jak ho znám výborně pochutnal. Zachránila by ho možná operace, ale majitelka byla v zahraničí a ve stáji, kde byl, neměli peníze a neobtěžovali se majitelku kontaktovat.
A tak umřel. Nechtěli mi to říct, ale já se ptala a máma neumí lhát. Je to tak dobře. Nevěřila jsem tomu, že je to pravda, Seenek udělal v životě už tolik hloupostí a přesto se mu nikdy nic nestalo, jedinkrát nebyl nemocný, v zimě stával celou noc venku v ohradě a nebyl ani nachlazený. Sežral jak plesnivý chleba, tak hromadu starých jablek a nikdy tu nebyl ani náznak toho, že by se mu mělo něco stát. A teď zmizel během několika dnů a mně nikdo nedal vědět, připadá mi to nechutně ironický, že jsem o jeho životě věděla nejvíc ze všech lidí na světě a když umíral, neměla jsem o tom ani tušení.
A nemohla jsem jim říct, ať mu tam tu zatracenou slámu nedávají.
A tak prostě zmizel z mého života. Jen nevím, jak si na to vlastně zvyknu. Kdysi mi umřel pes. Ovčák. Bylo po něm neuvěřitelné prázdno a já si zvykala na to, že tu byl a najednou není. Ale Seenek tu vlastně nebyl. Několik měsíců jsem jenom věděla, že je někde na světě a to mě uklidňovalo. Teď ten pocit musí pryč a všechno je to založené jen na tom, že mi někdo řekl, co se stalo. Že mi řekli, že nežije. Takže se nic nezměnilo, jenom... přibyla ta obrovská tíha někde na hrudi, která mi připomíná, že jsem přišla o kamaráda. A že jsem v životě mohla udělat mnohem víc pro to, abych měla jistotu, že se má dobře tam kde je. A třeba až ta tíha opadne, bude to jako zvyknout si na to, že někdo kdo tu byl, tu není. Ať bydlel se mnou doma, nebo... o pár kilometrů jinde.
Člověk má tendenci všechno si vyčítat. Znáte to určitě taky. Kdyby se jedna věc nestala, bylo by všechno jinak. Vím, že za jeho smrt nemůžu, ale nevím, jestli byl díky mně jeho život lepší. Byl to vždycky víc člověk než kůň a dával najevo, co si o kom myslí. Kdysi potkal bývalé majitele, ty úplně původní a tak rozčíleného ho nikdy nikdo neviděl. Ani nevím, jak by to vypadalo, kdybych se s ním po tom čase setkala znovu já.
Nutí mě to přemýšlet o smrti. Zase. Říkat si, že ať je kde je, doufám, že se tam má dobře. Ale všichni víme, že to jsou jenom fráze. A dere se mi do myšlenek ten nejhorší hlodavej pocit - že to mohlo dopadnout jinak. Že utíkal, protože se necítil doma tam, kde byl. Že se prostě rozhodl odejít proto, že ho tady nic nedrželo. A to bolí. Příšerně to bolí.
sobota, prosince 02, 2006
Co se ještě nedozvíme...
"Hnacím motorem každého vztahu je erotika."
Takový žertík
divadelní hra (2006)
Takový žertík
divadelní hra (2006)
úterý, listopadu 28, 2006
MHD (část čtvrtá)
Přežili jste včerejší den? Máte štěstí!
Psalo se v novinách.
Psalo se v novinách.
A pak že existujou náhody.
Potkala jsem dneska George Lucase.
pátek, listopadu 24, 2006
MHD (část třetí)
Tramvaj a v ní asi tříleté děvčátko.
"Mami, až ty nebudeš, tak já půjdu s tátou do hračkářství a koupíme spoustu hraček."
"Jak to myslíš?" (maminka)
"No až umřeš, přece."
"A proč bych měla umírat?"
"Protože jsi stará!"
"Ale táta je přece starší, než já, ten umře dřív."
"Ne, táta neumře."
"Všichni jednou umřeme."
"Já NE!"
"Ty taky."
"Já nechci."
"Však ty jsi ještě malá, o tom vůbec nemusíš přemýšlet..."
Na hodině literatury jsme se bavili o Broučcích. Že z nich některé děti mají hrůzu, když čtou závěrečnou kapitolu, ve které všichni umřou. Je dobré, že některé děti mají o smrti přehled. Aspoň o smrti svých matek.
"Mami, až ty nebudeš, tak já půjdu s tátou do hračkářství a koupíme spoustu hraček."
"Jak to myslíš?" (maminka)
"No až umřeš, přece."
"A proč bych měla umírat?"
"Protože jsi stará!"
"Ale táta je přece starší, než já, ten umře dřív."
"Ne, táta neumře."
"Všichni jednou umřeme."
"Já NE!"
"Ty taky."
"Já nechci."
"Však ty jsi ještě malá, o tom vůbec nemusíš přemýšlet..."
Na hodině literatury jsme se bavili o Broučcích. Že z nich některé děti mají hrůzu, když čtou závěrečnou kapitolu, ve které všichni umřou. Je dobré, že některé děti mají o smrti přehled. Aspoň o smrti svých matek.
středa, listopadu 22, 2006
KoprCon
17.11.
.--.--. .--.--. : vlak. Jel. Dlouho.
Proč Kopřivnice? Jak je možné, že tam pořád jezdíme? Vždycky do dalšího roku zapomeneme, že pět hodiny cesty vlakem je nejhorší věc na světě?
Hotel Tatra je luxus. Nikomu to nemáme za zlé. Tělocvična je plná lidí, co mají pocit, že je mám ráda. Sladká nevědomost.
Soutěž, pár slov s někým, kdo je... byl... No, byl. A už je to dost dávno. Naštěstí. Moje hlava má svůj vlastní mozek. Nedá si říct a nedá. Chvilka... klidu na pokoji? Už se nepamatuju. Ne, že by to bylo moc uklidňující, ale ta kulatá věc na krku už nebolí.
Voden a atmosféra hokejového turnaje, rychle pryč. Schody. Pán, který neví, kdy odejít a to ani potom, co... : "Já jsem jenom chtěla být chvilku sama." Ví jaké to je. Jak soucitné!
Rychlý úprk, snaha nedat na sobě nic znát. A pak. Můžeme mluvit? Musíme. Díkybohu to nejde jinak.
18.11.
Konečně trocha spánku. Klid a nikde nikdo, báječné ráno:-). Den měl vypadat zajímavě, aspoň něco sníst by bylo fajn. Bez přednášek se obejdeme, soudím.
Víte, kdo psal programy na dveře? Ani jediný překlep!
Čajovna a CTF, povídání s lidmi dávno zatracenými. Snaha udržet tvář a netěšit se tolik na večer. Con začíná až sobotním odpolednem. Někomu oběd vydrží tři hodiny. Někdo má oběd místo večeře. Někdo spí.
Blair si užívá chvil popularity a vítězství. Záhada SW rozluštěna. A hudba, přátelé. HUDBA.
Lidem se stýská. Je zvláštní, jak to působí. Ani nemusíme být opilí a stejně jsme. Shodli jsme se na tom, že je normální žárlit, vidíme-li bývalou lásku s někým jiným, i když už žijeme v jiném světě. Když to říká Dort, musí to být pravda.
Je zvláštní, jak je člověk vyčerpaný, ale stejně ho to nutí jít dál a vydržet. Nevím přesně, kolik skrytých symbolik vlastně tanec má...
Když opomineme, že je to normální, rozhodně to člověka vyvádí z míry. Všichni víme, že to neskončí takhle, jako... nic z toho, co se stalo.
Minimálně pro tebe to ještě bude mít nějaký význam. Nepochybně ano.
19.11.
Dvě až čtyři hodiny spánku. Není důvod znepokojovat se odjezdem ostatních. Je to tak vždycky. Dlouhá chodba a slova připomínající štěkot hlídacího psa. Snad je to jenom pobavenost situací.
Není důvod dělat si hlavu. Není. Vskutku. Tak proč oba víme, že se tím nebudeme řídit?
A odchod. Je to ukončené.
.--.--. .--.--..--.--. .--.--..--.--. .--.--..--.--. .--.--..--.--. .--.--. Cesta dlouhá, ale měla i své světlé stránky. Tak pět minut:-).
Příště bude KoprCon v Táboře.
.--.--. .--.--. : vlak. Jel. Dlouho.
Proč Kopřivnice? Jak je možné, že tam pořád jezdíme? Vždycky do dalšího roku zapomeneme, že pět hodiny cesty vlakem je nejhorší věc na světě?
Hotel Tatra je luxus. Nikomu to nemáme za zlé. Tělocvična je plná lidí, co mají pocit, že je mám ráda. Sladká nevědomost.
Soutěž, pár slov s někým, kdo je... byl... No, byl. A už je to dost dávno. Naštěstí. Moje hlava má svůj vlastní mozek. Nedá si říct a nedá. Chvilka... klidu na pokoji? Už se nepamatuju. Ne, že by to bylo moc uklidňující, ale ta kulatá věc na krku už nebolí.
Voden a atmosféra hokejového turnaje, rychle pryč. Schody. Pán, který neví, kdy odejít a to ani potom, co... : "Já jsem jenom chtěla být chvilku sama." Ví jaké to je. Jak soucitné!
Rychlý úprk, snaha nedat na sobě nic znát. A pak. Můžeme mluvit? Musíme. Díkybohu to nejde jinak.
18.11.
Konečně trocha spánku. Klid a nikde nikdo, báječné ráno:-). Den měl vypadat zajímavě, aspoň něco sníst by bylo fajn. Bez přednášek se obejdeme, soudím.
Víte, kdo psal programy na dveře? Ani jediný překlep!
Čajovna a CTF, povídání s lidmi dávno zatracenými. Snaha udržet tvář a netěšit se tolik na večer. Con začíná až sobotním odpolednem. Někomu oběd vydrží tři hodiny. Někdo má oběd místo večeře. Někdo spí.
Blair si užívá chvil popularity a vítězství. Záhada SW rozluštěna. A hudba, přátelé. HUDBA.
Lidem se stýská. Je zvláštní, jak to působí. Ani nemusíme být opilí a stejně jsme. Shodli jsme se na tom, že je normální žárlit, vidíme-li bývalou lásku s někým jiným, i když už žijeme v jiném světě. Když to říká Dort, musí to být pravda.
Je zvláštní, jak je člověk vyčerpaný, ale stejně ho to nutí jít dál a vydržet. Nevím přesně, kolik skrytých symbolik vlastně tanec má...
Když opomineme, že je to normální, rozhodně to člověka vyvádí z míry. Všichni víme, že to neskončí takhle, jako... nic z toho, co se stalo.
Minimálně pro tebe to ještě bude mít nějaký význam. Nepochybně ano.
19.11.
Dvě až čtyři hodiny spánku. Není důvod znepokojovat se odjezdem ostatních. Je to tak vždycky. Dlouhá chodba a slova připomínající štěkot hlídacího psa. Snad je to jenom pobavenost situací.
Není důvod dělat si hlavu. Není. Vskutku. Tak proč oba víme, že se tím nebudeme řídit?
A odchod. Je to ukončené.
.--.--. .--.--..--.--. .--.--..--.--. .--.--..--.--. .--.--..--.--. .--.--. Cesta dlouhá, ale měla i své světlé stránky. Tak pět minut:-).
Příště bude KoprCon v Táboře.
čtvrtek, listopadu 16, 2006
Bude...?
Nevidim na klávesnici. Nevadí. Milion věcí přede mnou, ale nemám už na nic sílu. Zítra. KoprCon. Kdy a jak se zatím neví, ale nevadí. Před rokem bylo všechno jinak a právě cony mi vždycky všechno připomenou. Třeba že je dobře, že už je to jinak. Někdy dobře, někdy ne.
Mohlo by sněžit? Aspoň trošku.
Mohlo by sněžit? Aspoň trošku.
pondělí, října 02, 2006
čtvrtek, září 28, 2006
Přírůstky 2
Amálka je Gaiy dcera, víme? Na ultrazvuku se neukázalo nic, ale asi před čtrnácti dny jsme si říkali, jestli tam přece jenom něco nebude. Nakonec to vypadalo na dvě až tři. Narodily se tři holčičky, bylo to bezva. Odešli jsme a za pár minut jsme byli zpět. Jaké bylo naše překvapení, když jsme místo tří holčiček našly v pelíšku čtyři:
Takže: čtyři kluci, čtyři holky, osm štěňat. Kdo typoval osm, vyhrává čokoládu. Nebo tak něco. Holky se narodily přesně na maminčiny narozeniny. Vybírejte pro ně jména na G.
Takže: čtyři kluci, čtyři holky, osm štěňat. Kdo typoval osm, vyhrává čokoládu. Nebo tak něco. Holky se narodily přesně na maminčiny narozeniny. Vybírejte pro ně jména na G.
středa, září 27, 2006
Přírůstky 1
Kolem třetí se začalo rodit. Na štěňátka Gaiy jsme byli připraveni - prý čtyři až šest. Porod byl náročný, ale dopadlo to dobře. To jsou oni, čtyři, samí kluci:
Vymýšlejte pro ně jména od F, prosím.
Vymýšlejte pro ně jména od F, prosím.
pátek, září 15, 2006
Za tisíc let
Skálopevné přesvědčení vydrželo. Avalcon někde tam dole, odkázán do příslušných mezí. Kdo na ty bláboly máte nervy, můžete jít tam dolů, do pekla .
neděle, září 10, 2006
Pozdravy
Jsem naprosto skálopevně přesvědčena, že napíšu něco o AvalConu.
Musím dělat miliony věcí. Jedna věc z milionu je přepsat cosi jako deník z jednoho počítače do druhého, jinak o něj přijdu. Zbývá mi třicet stran. Mravenčí práce!
AvalCon posouvám na první místo. Až pak začnu číst všechno, co mám nahromaděno na nočním stolku. A už vážně.
Zítra ráno zápis do druhého ročníku studia. Jsem zvědavá, jestli někdo vzpomene na věci dávno minulé...
Musím dělat miliony věcí. Jedna věc z milionu je přepsat cosi jako deník z jednoho počítače do druhého, jinak o něj přijdu. Zbývá mi třicet stran. Mravenčí práce!
AvalCon posouvám na první místo. Až pak začnu číst všechno, co mám nahromaděno na nočním stolku. A už vážně.
Zítra ráno zápis do druhého ročníku studia. Jsem zvědavá, jestli někdo vzpomene na věci dávno minulé...
sobota, září 09, 2006
Naše parta
pátek, září 08, 2006
Elliot
Kotě. Zajímavé kotě. Totiž - kocour. Žere, skáče, kouše, škrábe, vrní, vyžaduje si pozornost, když se mu něco /cokoliv/ nechce, mňouká. Je to zkrátka kotě. Po nesnadných začátcích vplouváme do mírných vod. Jo, je to bezvadnej kocour.
úterý, srpna 29, 2006
* * *
Po dlouhé době je mi tak mizerně, že už nedokážu ani brečet.
Není to tak dávno, co jsem brečela štěstím.
Bylo mi někdy tak báječně, že jsem nedokázala ani brečet?
Vracet se stejnou cestou domů a cítit zase podobnou bolest, která v tu chvíli úplně neznala hranice a pořádně ani příčinu. Vlastně se jedná jenom o seskupení pocitů a nesprávný slova v nesprávnou chvíli. Máte tak nějak pocit, že někdy nejvíc potřebujete slyšet, že vás má někdo rád a že je v danou chvíli s vámi, společně to zvládnete a že vás nehodlá opustit, a místo toho přijde... opak. A i kdyby to v tu chvíli nemělo znamenat přesně to, co bylo vysloveno, zase se objeví ten podivnej pocit prázdnoty. Protože není nikdo jinej, od koho byste tu podporu chtěli cítit víc...
A vlastně jo, všechno je v naprostém pořádku. Sedím teď u počítače s pocitem naprosté absence čehokoliv. Takže co chci víc? Další slzy už přece ne.
Není to tak dávno, co jsem brečela štěstím.
Bylo mi někdy tak báječně, že jsem nedokázala ani brečet?
Vracet se stejnou cestou domů a cítit zase podobnou bolest, která v tu chvíli úplně neznala hranice a pořádně ani příčinu. Vlastně se jedná jenom o seskupení pocitů a nesprávný slova v nesprávnou chvíli. Máte tak nějak pocit, že někdy nejvíc potřebujete slyšet, že vás má někdo rád a že je v danou chvíli s vámi, společně to zvládnete a že vás nehodlá opustit, a místo toho přijde... opak. A i kdyby to v tu chvíli nemělo znamenat přesně to, co bylo vysloveno, zase se objeví ten podivnej pocit prázdnoty. Protože není nikdo jinej, od koho byste tu podporu chtěli cítit víc...
A vlastně jo, všechno je v naprostém pořádku. Sedím teď u počítače s pocitem naprosté absence čehokoliv. Takže co chci víc? Další slzy už přece ne.
sobota, srpna 05, 2006
Zmrtvýchvstání
Byla to čajovna. Pamatuju si na to už jenom velmi, velmi zběžně. A přesto se to ještě občas vrací... je to jak dlouho? Tři roky...
"Asi se mi to nějak vymklo z rukou..."
"Moc mi tu situaci neulehčuješ..."
"Jestli ho miluješ, zůstaň s ním."
"Myslíš, že bych tu teď byla s tebou, kdybych ho milovala?"
Takhle nějak si to vybavuju. Bylo to pár dní, před mým prvním rozchodem, kolik už ten vztah představoval problémů, nevím. Vlastně je to asi jedno, každopádně ses mi jevil jako záchrana. Jako někdo, kdo mě konečně vysvobodí z toho stereotypního "sezení na zadku". Ale hej, jak to nakonec bylo? Změnil ses. Všechno cos říkal najednou byla lež, tvoje síla, na kterou jsem tolik spoléhala, vypršela v momentě, kdy jsme si začali být blíž. Proč?
Bylo mi šestnáct. Neměla jsem v hlavě jasno. Byla tu jenom potřeba něco prožívat. Něco, co by za to stálo, něco, co to ale nemohlo být.
Kolikrát jsme si vlastně dali pauzu? Pamatuješ?
Jednou věci musí vyjít najevo. Neměla jsem dva kluky zároveň, ale pamatuju si ten polibek, o kterém nikdo neví, nikdo se nesměl dozvědět. Teď, teď už je to jedno...
Vzpomínám si na ten den, kdy jsem za tebou přijela na Petřiny, po dlouhém rozhodování, ale ne dost dlouhém. Čekala jsem, jenom chviličku. Na mobilu několik citací z Moulin Rouge... "... Come what may, I´ll love you until my dying days..." Vystoupil jsi z tramvaje a na chvilku mi dal pocit, že je to tak správně. Pak jsme přijeli ke mně. Jak dlouho jsme oba mysleli na to, že se budeme líbat? A bylo to hezký, v tu chvíli. Vážně bylo. Pustili jsme si ten film a dali si k počítači křeslo, jenom jedno, přece se vejdeme. Jeví se mi to teď jako dost prázdný slova.
A bylo to tam pořád, to líbání, film byl jenom kulisa a - to bylo poprvé, kdy jsem to cítila - tu prázdnotu. Proč se prostě nemůžeme jenom dívat? Proč tu pozornost tolik odvádíš? Možná jsi měl prostě pocit, že mě chceš líbat dokud můžeš a já v tu chvíli nevěděla, jak ti to vysvětlit, jak ti to naznačit. Prostě se můžeme... jenom dívat.
A najednou ten vztah dostal podivné rozměry. Čekalo se na mě, až to dokážu, až se přenesu přes to všechno. Tys mi dával čas. Čas je prý to, co se dávat může, ale neuvědomoval sis, jak moc lžeš. Vlastně jsi mi nedával nic. Čekal jsi, ale ubíjelo tě to. A ubíjelo to nás oba.
Tam, tam v Kopřivnici, je to už tři roky... padlo pár slov. Chtěla jsem to mít vyřešené, tvůj pohled začal být nepřístupný. Tys něco pila, Affaio. Ne. Chci tě prostě jenom obejmout. Proč to nejde...
A najednou tu vedle tebe stála ona a nevěděla nic. Nejdřív jsem byla ráda, ale pak jsem všechno pochopila. A ona si to nezasloužila. Člověk si říká: nech to plavat, netýká se tě to. Týkalo. Neřekla jsem nic, snažila jsem se tě respektovat. Až do chvíle, kdys jí zakázal se mnou mluvit. Ale ona přišla, víš. A řekla, že není ničí zvířátko a chce znát pravdu. A já jí o nás řekla.
Řekla jsem mu, že chci, abyste si promluvili. Kvůli mně...
Ani kvůli ní jsi to neudělal, já přišla za tebou a prvním slovem jsi mě vyhnal ze svého života jako prašivýho psa. A bylo to tam, v čajovně, nemusela jsem ti říkat nic, slova se odrážela od těch zkurvenejch hradeb jako špendlíky, co padaj na sklo. Chtělo se mi v tu chvíli křičet, křičet na tebe, křičet na svět, na ten zatraceně ulhanej svět, kterej mi dával vizi kamarádství donutil mě věřit tomu a padnout pak na kolena... A ty to víš, nepamatuju si to přesně, tehdy bylo všechno tak nechutně jasný, bodnul jsi mi do srdce přesně ten nůž, o kterém jsi věděl, že mě zabije nejpomalejc a nejbolestnějc. A to byla na dlouho poslední slova, cos ke mně vůbec prohodil...
Uplynul možná rok. A přišlo jen pár zpráv. Nejdřív povzbudivých, jako by něco přece jenom smyl čas a udělal v tom pořádek. Z druhé zprávy čišelo: býval bych ti milostivě dovolil, abys se mnou promluvila. Nezlobím se, ach, jak jsem šlechetný...
Jdi s tím do hajzlu i s celým tím tvým vysněným světem, co přestane bejt při první překážce opravdovej. Žiješ si někde a máš pocit bílého koně pod sebou a blýskavého brnění, ale rytíři už nežijou, víš?
A plynuly další roky a přišlo setkání, o kterém možná nemáš potuchy, nebo jsi dělal, že mě nevidíš stejně, jako já. Lidi všude kolem, mnoho těl, do kterých oba můžeme zaplout a nenechat se smést.... Ani nevím, kolikrát jsme kolem sebe ještě prošli. Uplynuly tři roky, tři roky a já neměla pocit změny. Říkali o tobě, že pořád žiješ jinde, že lidi se vyvíjejí, jenom ty jsi stejnej a já to věděla, kdykoliv jsem tě potkala, bylo ti to vidět na očích. Prý mě vidíš pořád takovou, jaká jsem byla a prý to nikdy nepřejde. A mně to bylo jedno.
Ale svět se změnil. Šli jsme proti sobě a já viděla tvůj pohled, tvůj výraz a bylo tam něco jinak. Bylo tam něco dobře. Nevím proč, nevím jak, ale - pamatuješ? Jediný film, na kterém jsme spolu byli, Piráti z Karibiku... dnes je premiéra dvojky. A taky - jo, Moulin Rouge. A není to jediné... já nevím proč, nevím jak, ale změnilo to spoustu věcí. Měla jsem před sebou milýho, chytrýho, vtipnýho a usměvavýho kluka, o kterém jsem měla dojem, že - dospěl.
Tak ti nevím, Obiwane. Změnil ses a najednou jsi mi dal prostor jen... se na tebe usmát a víš, že je všechno jinak... Možná prostor odpustit. Je zvláštní kolik dní a kolik let to trvalo a proč se to stalo zrovna dneska, ale ať už to bylo co to bylo, dávalo to prostor pro odpuštění. Umíš sešívat rány, i když jsou od tvého vlastního nože. Cením si toho, ať už to doopravdy bylo jakkoliv. Mám pocit, že teď je to jedna z věcí, ty jsi jeden z lidí, jehož vzpomínku můžu v klidu nechat odejít.
A mimochodem - Piráti jsou celkem dobrej film.
úterý, července 25, 2006
Slunce, pláč, vichřice, oheň a spoluobčané
Slunce
Opravdu. Bylo. Horko.
Donutili mě přijet, být vzhůru do čtyř, nechat se vláčet skrz roští a houští... trávit dvě hodiny s podnapilími muži, být odnesena do stanu. Donutili mě nechodit na záchod a nakonec mě dokonce donutili usnout. Spala jsem až do jedenácti. Pak bylo opravdu, opravdu dusno. Chvilka ve stanu - smrt. Naštěstí otevřená stěna. Ven můžu jenom s doprovodem, hroutím se všem do náruče. Bratr po obědě odchází. Hned je mi líp. Voda v potoce - záchrana.
Pláč
Maruška. Asi 8 let. V noci ohrožují pocestného dvě strašidelné bytosti. Všechny děti jsou vyslány na pomoc starším, co je zasáhl kouzelný uspávací prášek, mají si dojít pro boty do tmavého stanu. Maruška pláče, bojí se. Zůstávám s ní v táboře, snažím se odvést pozornost. S námi tráví čas i šestiletý Ondra. A co když přijdou do tábora? A všechny nás tím práškem uspí? Co pak? vzlykají děti. Máma mi taky nevěří, že sem minule přišel Sauron! Bože, bože. Děti jsou mrtvé strachy, choulí se ke mě, jak kdybych byla jejich matka, při jakémkoliv přesunu mě drží za ruce. Nesmím jim říct, že žádná strašidla neexistujou. Neboj, nepřijdou sem... utěšuju Marušku. Na to se určitě moc bojí. Máme v táboře přece Pálina, to je zaklínač, ten nás ochrání. Děti to uklidňuje. Pálin mezitím chlastá pivo a hlasitě se směje s kamarády v kuchyni.
Vichřice
Přišla. Bylo to divné. Dny vedra, všichni doufají v déšť. Hurá, prší! volají. Po půl hodině: Tak to už by stačilo, ne?
Nestačilo. Mizíme do stanů zachránit věci. Máme nejsušší stan ze všech, chlubíme se. Pro jistotu ukládám třetí knihu do igelitového sáčku, ale směju se. Máme nejsušší stan ze všech.
Poryv větru. Tyjo, kroupy! volá Kirana, ale obdivně. V zápětí zpozorovávám, že stan, co byl nad námi už nad námi není, místo něj na mě kdosi vylil kýbl vody. Zakryjte věci! volá Kirana. Slyším křik. Vidím podivnou bouli pod plachtou. Šestiletý Ondra. Zachraňujeme ho. Zachraňujeme spacáky. Snažím se společně s hromadou látky nacuclou vodou odnést i igeliťák s knihou a taštičku s mobilem. Daří se. Vše mokré, jen kniha přežila. Bůh existuje.
Oheň
Je po dešti. Děti jsou odvedeny do sousedního tábora, kde přečkávají v týpý. Jako praví indiáni. Jeden chlapec-nemotora zakopává a padá do ohně. Popálená ruka, nemocnice.
Spoluobčané
Málo místa, mokré věci, nechuť. Jedu domů. Vyhoďtě mě na autobusáku, poradím si. Odvaha.
Autobusové nádraží. Auto zmizelo. Poslední autobus kupodivu odjel před pár minutami. Zapnutý mobil, zpráva od Milana. Momentální panika. Jo.
Pokud jsi u Internetu, zjisti, jestli mi něco, cokoliv, jede. Jestli ne - smrt. Vlakové nádraží, opět vlak ujel před pár minutami, další v 03:35. Když bude nejhůř, počkám. Informace - vlak do Bratislavy 22:06. Paráda, stavím se u Willa.
Nasedat! Prázdné kupé asi deset vteřin. Maďarští spoluobčané. Není jim rozumět ani slovo, ale gestikulují obstojně. Zatahují závěs, zapalují cigarety, pijí colu s vínem z plastikových kelímků z McDonaldu.
Další zastávka. Kupé utěsněno závěsem, maďaři se nechovají zle, přestože kouří. Tataři se nenechali odradit závěsem a vecpali se dovnitř. Píšu další sos sms (zlatý Will!).
Veselo. Hádky. Tataři a Maďaři si nerozumí, ale posunkují. Všichni pijí. Přistupuje kokot, kterému rozumím. Asi čech. Velmi opilý.
Zvrat. Vypadalo to na dobrou zábavu a najednou letí maďarská tomfa z okna. 500 korun v háji. Kelímky letěly před tomfou a to nikdo nikomu nenadával. Kelímky asi sotva najde někdo, komu udělají radost, i když kdo ví. Nadávky, za chvíli začnou lítat rány. No hele, to víš, no, to my češi , hele, víš jak všechno řešíme? My vezmem pivko a takhle si přiťukneme, rozumíš, ne, a všechno je zase dobrý. - Peť sto korun, vieš čo to je? To ma ta tomfa stála, ty vole...
22:45, plánovaný čas příjezdu. Zvoní mi telefon. Nadávám na spolucestující, nevšímají si toho. V telefonu klid, nevypadá to, že by si pro mě měl na to nádraží přijet. Ale ptal se na zpoždění. A taky ten čas, čas. Jasná kamufláž.
Tatarská slečna nadává tatarskému muži. Přestaň, kurva. Tomu rozumíme.
Tlačím se ven. Domů, domů, pryč, prosím... (jako by někdo v kupé otočil knoflíkem volume). Hlavní nádraží. Půlnoc. Jediná myšlenka - ať už jsem konečně doma. Metro bezpečnější, než tramvaj, musím stihnout poslední...
Telefon.
Opravdu. Bylo. Horko.
Donutili mě přijet, být vzhůru do čtyř, nechat se vláčet skrz roští a houští... trávit dvě hodiny s podnapilími muži, být odnesena do stanu. Donutili mě nechodit na záchod a nakonec mě dokonce donutili usnout. Spala jsem až do jedenácti. Pak bylo opravdu, opravdu dusno. Chvilka ve stanu - smrt. Naštěstí otevřená stěna. Ven můžu jenom s doprovodem, hroutím se všem do náruče. Bratr po obědě odchází. Hned je mi líp. Voda v potoce - záchrana.
Pláč
Maruška. Asi 8 let. V noci ohrožují pocestného dvě strašidelné bytosti. Všechny děti jsou vyslány na pomoc starším, co je zasáhl kouzelný uspávací prášek, mají si dojít pro boty do tmavého stanu. Maruška pláče, bojí se. Zůstávám s ní v táboře, snažím se odvést pozornost. S námi tráví čas i šestiletý Ondra. A co když přijdou do tábora? A všechny nás tím práškem uspí? Co pak? vzlykají děti. Máma mi taky nevěří, že sem minule přišel Sauron! Bože, bože. Děti jsou mrtvé strachy, choulí se ke mě, jak kdybych byla jejich matka, při jakémkoliv přesunu mě drží za ruce. Nesmím jim říct, že žádná strašidla neexistujou. Neboj, nepřijdou sem... utěšuju Marušku. Na to se určitě moc bojí. Máme v táboře přece Pálina, to je zaklínač, ten nás ochrání. Děti to uklidňuje. Pálin mezitím chlastá pivo a hlasitě se směje s kamarády v kuchyni.
Vichřice
Přišla. Bylo to divné. Dny vedra, všichni doufají v déšť. Hurá, prší! volají. Po půl hodině: Tak to už by stačilo, ne?
Nestačilo. Mizíme do stanů zachránit věci. Máme nejsušší stan ze všech, chlubíme se. Pro jistotu ukládám třetí knihu do igelitového sáčku, ale směju se. Máme nejsušší stan ze všech.
Poryv větru. Tyjo, kroupy! volá Kirana, ale obdivně. V zápětí zpozorovávám, že stan, co byl nad námi už nad námi není, místo něj na mě kdosi vylil kýbl vody. Zakryjte věci! volá Kirana. Slyším křik. Vidím podivnou bouli pod plachtou. Šestiletý Ondra. Zachraňujeme ho. Zachraňujeme spacáky. Snažím se společně s hromadou látky nacuclou vodou odnést i igeliťák s knihou a taštičku s mobilem. Daří se. Vše mokré, jen kniha přežila. Bůh existuje.
Oheň
Je po dešti. Děti jsou odvedeny do sousedního tábora, kde přečkávají v týpý. Jako praví indiáni. Jeden chlapec-nemotora zakopává a padá do ohně. Popálená ruka, nemocnice.
Spoluobčané
Málo místa, mokré věci, nechuť. Jedu domů. Vyhoďtě mě na autobusáku, poradím si. Odvaha.
Autobusové nádraží. Auto zmizelo. Poslední autobus kupodivu odjel před pár minutami. Zapnutý mobil, zpráva od Milana. Momentální panika. Jo.
Pokud jsi u Internetu, zjisti, jestli mi něco, cokoliv, jede. Jestli ne - smrt. Vlakové nádraží, opět vlak ujel před pár minutami, další v 03:35. Když bude nejhůř, počkám. Informace - vlak do Bratislavy 22:06. Paráda, stavím se u Willa.
Nasedat! Prázdné kupé asi deset vteřin. Maďarští spoluobčané. Není jim rozumět ani slovo, ale gestikulují obstojně. Zatahují závěs, zapalují cigarety, pijí colu s vínem z plastikových kelímků z McDonaldu.
Další zastávka. Kupé utěsněno závěsem, maďaři se nechovají zle, přestože kouří. Tataři se nenechali odradit závěsem a vecpali se dovnitř. Píšu další sos sms (zlatý Will!).
Veselo. Hádky. Tataři a Maďaři si nerozumí, ale posunkují. Všichni pijí. Přistupuje kokot, kterému rozumím. Asi čech. Velmi opilý.
Zvrat. Vypadalo to na dobrou zábavu a najednou letí maďarská tomfa z okna. 500 korun v háji. Kelímky letěly před tomfou a to nikdo nikomu nenadával. Kelímky asi sotva najde někdo, komu udělají radost, i když kdo ví. Nadávky, za chvíli začnou lítat rány. No hele, to víš, no, to my češi , hele, víš jak všechno řešíme? My vezmem pivko a takhle si přiťukneme, rozumíš, ne, a všechno je zase dobrý. - Peť sto korun, vieš čo to je? To ma ta tomfa stála, ty vole...
22:45, plánovaný čas příjezdu. Zvoní mi telefon. Nadávám na spolucestující, nevšímají si toho. V telefonu klid, nevypadá to, že by si pro mě měl na to nádraží přijet. Ale ptal se na zpoždění. A taky ten čas, čas. Jasná kamufláž.
Tatarská slečna nadává tatarskému muži. Přestaň, kurva. Tomu rozumíme.
Tlačím se ven. Domů, domů, pryč, prosím... (jako by někdo v kupé otočil knoflíkem volume). Hlavní nádraží. Půlnoc. Jediná myšlenka - ať už jsem konečně doma. Metro bezpečnější, než tramvaj, musím stihnout poslední...
Telefon.
AvalCon 2006
Den první
Jé Affaio, ty seš taková fajn holka, já mám dneska narozeniny, můžu ti dát pusu?
Prší. Prší. Prší.
KD Junior, jako vždy okamžitá a bezproblémová registrace, minimálně pro Pana inženýra. Program může začít! Budji má jasno. Hlad. Plno – nejvíce slaví vysvědčení dospělí. A pořád prší.
Ubytování – dlouhé dlouhatánské. Několikrát vybalované spacáky dostávají zabrat. Nakonec se tisíc lidí složilo v místnosti s louží. Tam... no, v kuchyni. Vy víte. 125.
A někteří vážně spí! To já ne, raději ne. Raději hledání klávesnice – od začátku VÍME, že ji má, jen si z některých dělá blázny. Tak proč ty slzy...
Bar, konec Epizody I., úsměvný večer. Upsání duše ďáblu.
Vodenova hlava rozpláclá mezi dveřmi. Budeme si honit péra. Navzájem, nebo každý zvlášť?
Dlouhá noc. Kluci, co mají akutní potřebu mít děvče, by o tom před děvčaty neměli mluvit. To si opravdu myslím.
Den druhý
Měla jsem sto chutí vykašlat se na to. Ani jsem se neupsala krví. Ale pustila jsem to. Proklatou Epizodu II. A lidi fakt BYLI vzhůru, nejmíň pět lidí už od začátku, ke konci PLNÝ SÁL. Buď je to dobrý film, nebo blbí lidi. Typuju spíš to druhé. Zaspala jsem aspoň ty nejpříšernější scény, tak se to dalo snést.
Čaj, Kora, Mary, odchod do obchodu, kostým. Bolavé nohy. ELEKTRÁRNY.
A Tarkish a malej Tarkish, registrace opět zábavná, divadlo zábavnější aspoň o píď, učení scénáře – lepší než básnička do školy:-).
Chotěboř je nechutně malé město, na každém kroku se člověk musí bát, že... Už vím, jak vypadá sluníčko převtělené do člověka. A už vím proč to tak je. Je dobré to vědět:-). A je dobré vědět, že v Chotěboři mají... uh – sklady?
SW Riskuj, ústup na čerstvý vzduch, sledovat všechno z povzdálí má své výhody. Pak hledání bratra a večer Vodenova společnost. Ta nejbáječnější.
Dlouhý přesun na místo nocoviště. Dobrodružné – kdo se bojí, nesmí do lesa, pánové. Kdejaký Voden může vyskočit z křoví, že?
Den třetí
Cítím se jako, no, pořád jako vetřelec. Nebijte mě, nemůžu za to.
Králíci. Klokani. Bazén a cosi ledového a tekutého k snídani. Báječný den. Divadlo a horko.
Divadlo, kostýmování, tiché trpění na karimatce. Třetí ibalgin. Hezky nám to začíná. K tomu nutnost oslavit s Tess Velikonoce, či co. Hromada věcí na tyčce, cosi velkého, kam se dají tyčky zabodnout, zabalit vše do krabice a popřemýšlet nad mexickými vlnami. To zase bude jednou trapas.
Nepijte slivovici na ibalgin. Nikdy! Nesekejte trávníky. Neztrácejte naději, hlavu, helmy. Neutíkejte, zbabělci! Nelezte po zdi. Neroďte se po výbuchu Černobylu, mohli byste mít i čtyři ruce... nehody se stávají.
Patrik se uvolil půjčit vůz. Pan inženýr se kdesi zapomněl.
Den čtvrtý
Všichni jsme příbuzní Antillesů, ne všichni jsme v koupelně hodinu. Toasty, divná zmrzlá věc bez lízátka. Zrada.
Je zvláštní vidět ten stadion ve dne. Jsou tam lidi. Tehdy v noci nebyli, sestavení bylo jiné, teď jsem měla po boku Tarkish. Lepší? Horší? Lidé pobíhající kolem za kulatou věcí, očividně oslavovali lidství.
Před Jedii se má utíkat. Už to vím. Místo toho jsem utíkala s nimi při náletu na hvězdu smrti. Origami a... a? Izolepu jsem hledala opravdu dlouho a na opravdu zajímavých místech. Nebyla k ničemu. Tak jako tak bychom se umístili na druhém místě. A dostali jsme spoustu věcí na tyčce.
SW versus Policejní akademie. Vyhrála Godzilla. Grevious má čtyři ruce.
Jsou věci, po kterých nám může být prý špatně i jeden rok. Dovedu si to představit, i když... raději ne.
Den pátý
Narnie a počítačové hry, bojové zvuky ze všech koutů statku. 125 má pod palcem Tarkish, ale jen dočasně. Snídaně se zvrhla v oběd. Za dechberoucí noc dostanu od Vaška plakát. Nevím, na co se těšit víc:-/
Nuda a bloudění. Budji a Sup nejsou schopní zajistit zábavu. Na Tarkish už je to moc a odjíždí. Závidím:-).
Co to jen bylo za den, cítila jsem se skoro jako bych měla zastávat funkci pěti dívek najednou. A to dvakrát. Nejdřív pocit podivné povrchnosti, škoda, že nedokážeme mluvit. Ale dospělo to svému cíli, doufám. Prozatím.
Den šestý
Pan inženýr je ranní ptáče. A to i když předešlé noci vede intelektuální debatu s celým statkem. Koupelna je stále stejně malá a stále jen jedna.
Byla jsem se podívat, co dělá přemožitelka upírů nového, pak piknik na louce s účastí opravdových celebrit. I božstvo přišlo. Pánové od Jedistva pak všem hezky předvedli, jak přesně se nechovat a pan Helta se pokoušel znásilnit božstvo a nejen to. Čajovna a plán akce. Možná přijedu. Čajovna a Tess a hromada ne úplně vítaných.
Pan inženýr v noci dovádějící.
Den sedmý
Naši maďarští spoluobčané nás odvezli do Chotěboře, pak jeden z nich nadobro zmizel, těžko říct který, jsou si tak podobní. David byl políbený od někoho, od koho to zjevně čekal nejméně.
Na náměstí číhali paparazzi; v uličkách auta, co odvážely nic netušící fanoušky z conu, v budově KD Junior lidé, co sháněli dobrou duši, aby jim odpřednášela hodinu o Lostu.
Hrací kostky. Sex ve Xeně. Oprátka.
Nenáviděný pocit bezmoci, nenáviděné slzy. Pocit sounáležitosti s nepravými lidmi. Pár slov o zkurvený bolesti... nejvíc od člověka, u kterého to teď vypadá, že si o mě dělá starosti nejmíň... a jestli to nevypadalo, že je mi mizerně, tak bylo... kdy jsem se naposledy schoulila prakticky cizímu člověku do náruče s pláčem?
A statek. Ani jeden zřejmě nechceme promluvit první do ticha, které nás obklopuje. Botník. Místo, kam se budeme rádi vracet. Lítost. Snaha ukončit to tak... nějak... jakkoliv, aby to přestalo bolet. Nepřestalo. Nenašla jsem se.
Den osmý
Jestli tohle nebylo velmi rozpačité ráno, tak nevím. Kolem procházeli duchové. Inženýr nehulákal, za chvíli zmizel jak pára nad hrncem. Manželské páry se hádají. Hrnek opravdu silného kafe.
Slovní fotbal SW, taťka Sovog (A pak že nepřijede!), dlouhé sezení, nicnedělání, měsíc zářící do noci, vzpomínka na Stay, koťata nacházející dobré duše. Určitě je to kocour. Zbožňuje Willovu mikinu. (Kdo ne?)
Noční procházky, vzpomínky na staré časy. Aspoň něčeho litovat nemusím (nejlíp se nelituje toho, co se nestalo).
Kotě nás svou osobností donutilo nechat ho nocovat s námi pod jednou střechou. Nic nepomohlo. Spalo dole v předsíni, naštěstí jeho příkladu nikdo nenásledoval. Nejen kvůli kotěti byla noc celkem zajímavá.
Den devátý
Statek je zaplněn, polovina se rozhodla nikam nejet, kotě se k té polovině přidalo, tak jsme se nechali ochotně vypudit ze statku. Plánovaný odjezd, zabalený batoh. Větší i menší nicnedělání, obědovečeře v pizzerii, neplánovaná poloha hodinových ručiček – tedy ještě do zítra. Proč vlastně ne, že...
Kotě přijelo a našlo domov. Statek není daleko, mysleli jsme. Cesta byla náročná, duha nás odvedla od plánovaného cíle rychleji, než jsme tušili. Opravdu se DÁ zabloudit. Shoda náhod? Ironie?
A to věci ve dne a v noci vypadají úplně jinak? Jak máme potom poznat, co se doopravdy stalo?
Stalo se. Zabloudili jsme. Ve dne. Stalo se to? Pak byla noc. Těžko rozlišit. A ať se to stalo nebo ne, vypadá to, že jsme nakonec došli přesně tam, kam jsme chtěli. Doufám. Bylo to dobrodružství, šli jsme dlouho, potkávali zajímavé překážky. Ale cestu jsme nakonec přece jen opravdu našli. Pamatuju si, že jsem byla zpocená. A bolely mě nohy. Dost.
Půlnoc nás dovedla zpátky do Chotěboře. Únava. Několik skleniček Coca coly. Opilý Patrik o body nepřišel a bezpečně nás dovezl. Únava. Spousta potlačenejch emocí. Únava. Teď tu budete úplně sami. Vážně? Ironie. A šli jsme spát.
Den desátý
Byl čas jet. Opravdu byl čas. Ten týden na mě docela dopadal. Co to proboha po těch nocích děláte? Usínáte ve tři a ráno v deset jako byste byli unavený! Jen rozmrzelý pohled. Byl čas jet. Bylo vedro. Jen málo slov. Přemýšlení necháme na později. Konec dobrý, všechno dobré. Konec dobrý?
Nashledanou.
sobota, června 24, 2006
Osmý div světa
Budu mít kocoura. Jakmile se to dozvěděla moje sestra, byla tak "zásadně proti", že se prý málem otřásalo celé auto, potom, co jí to právě tam oznámila moje maminka. Já jsem si pak o tom promluvila s Igorem. Moje sobectví nezná mezí.
To, o čem se s vámi ale chci podělit, je napsané zde - je to dopis, který mi došel mailem zhruba před hodinou. A - posaďte se k tomu.
"V rámci pročištění nepříjemně zhoustlého vzduchu kolem doposud imaginárního kočičího tělíčka jsme se s Káťou rozhodli přehodnotit náš vztah k této chlupaté bytosti a zároveň i k tvé nezlomné touze mít už konečně nějakého mazlíčka u sebe v pelíšku na dobu určitou. Přeber si to jak chceš, ale došli jsme k závěru, že tvé štěstí a spojenost s ním spojená jsou pro nás důležitější než zarputilá snaha přimět tě okořenit některé své skutky špetkou rozumu:-). Na to si holt, jako ostatně vždycky, přijdeš sama i když my u toho už bohužel nemusíme být. Přesto věříme, že význam slova „starat se“ bude pro tebe mít stejnou váhu jako třeba „Star Wars“ nebo „Milan“ samozřejmě s ohledem na ostatní obyvatele bytu, lidské i zvířecí. Ti první ti rádi vyjdou vstříc s pomocnou rukou, pokud se to včas dozví a bude to v jejich silách fyzických i duševních. Prostě bychom rádi, aby ses tu cítila jako doma a to i přes přítomnost bytostí, se kterými ne vždycky najdeš společnou řeč na společné téma. Aby to z naší strany nevyznělo zase až tak moc optimisticky, zvláště vzhledem k úvodním reakcím, máme podmínku. Ten kocour by měl vypadat podobně jako ty na fotkách (viz.příloha) a jmenovat by se mohl podle nějaké seriálové postavy, kterou má ráda maminka. A na záchod bude chodit výhradně v tvém pokoji. Toť vše.
Tvoji přátelé sestra Káťa a „bráška“ Igor"
Přidána fotka Colomba, měsíčního kocourka, kterého jsem měla mít, což se Igor s Káťou museli dozvědět přes maminku.
Spadla mi brada. Zatraceně smíšený pocity z tohodle mailu, na jednu stranu dojetí, na druhou vztek, takovej chvil bylo, kdy bych jejich podporu a pomoc potřebovala tisíckrát víc... a najednou bác, všechno je v pořádku, Markétko, máme tě rádi, jsi sice trošku hloupá, ale to nevadí, hlavně že jsi naše.
Jsem ráda za ten ústupek. Lepší že jim něco došlo po dvaceti letech, než nikdy, i když si myslím, že všechnu zásluhu nese maminka. Na jednu stranu tedy ano, potěšilo mě to. Vzduch prořídne. Ale na druhou stranu mě to ještě víc zranilo, což asi není nic divného. Ale kocourek bude a bez zbytečných řečí, což je, v podstatě, to nejdůležitější. A koneckonců, můj odchodu z bytu není zase tak moc daleko.
To, o čem se s vámi ale chci podělit, je napsané zde - je to dopis, který mi došel mailem zhruba před hodinou. A - posaďte se k tomu.
"V rámci pročištění nepříjemně zhoustlého vzduchu kolem doposud imaginárního kočičího tělíčka jsme se s Káťou rozhodli přehodnotit náš vztah k této chlupaté bytosti a zároveň i k tvé nezlomné touze mít už konečně nějakého mazlíčka u sebe v pelíšku na dobu určitou. Přeber si to jak chceš, ale došli jsme k závěru, že tvé štěstí a spojenost s ním spojená jsou pro nás důležitější než zarputilá snaha přimět tě okořenit některé své skutky špetkou rozumu:-). Na to si holt, jako ostatně vždycky, přijdeš sama i když my u toho už bohužel nemusíme být. Přesto věříme, že význam slova „starat se“ bude pro tebe mít stejnou váhu jako třeba „Star Wars“ nebo „Milan“ samozřejmě s ohledem na ostatní obyvatele bytu, lidské i zvířecí. Ti první ti rádi vyjdou vstříc s pomocnou rukou, pokud se to včas dozví a bude to v jejich silách fyzických i duševních. Prostě bychom rádi, aby ses tu cítila jako doma a to i přes přítomnost bytostí, se kterými ne vždycky najdeš společnou řeč na společné téma. Aby to z naší strany nevyznělo zase až tak moc optimisticky, zvláště vzhledem k úvodním reakcím, máme podmínku. Ten kocour by měl vypadat podobně jako ty na fotkách (viz.příloha) a jmenovat by se mohl podle nějaké seriálové postavy, kterou má ráda maminka. A na záchod bude chodit výhradně v tvém pokoji. Toť vše.
Tvoji přátelé sestra Káťa a „bráška“ Igor"
Přidána fotka Colomba, měsíčního kocourka, kterého jsem měla mít, což se Igor s Káťou museli dozvědět přes maminku.
Spadla mi brada. Zatraceně smíšený pocity z tohodle mailu, na jednu stranu dojetí, na druhou vztek, takovej chvil bylo, kdy bych jejich podporu a pomoc potřebovala tisíckrát víc... a najednou bác, všechno je v pořádku, Markétko, máme tě rádi, jsi sice trošku hloupá, ale to nevadí, hlavně že jsi naše.
Jsem ráda za ten ústupek. Lepší že jim něco došlo po dvaceti letech, než nikdy, i když si myslím, že všechnu zásluhu nese maminka. Na jednu stranu tedy ano, potěšilo mě to. Vzduch prořídne. Ale na druhou stranu mě to ještě víc zranilo, což asi není nic divného. Ale kocourek bude a bez zbytečných řečí, což je, v podstatě, to nejdůležitější. A koneckonců, můj odchodu z bytu není zase tak moc daleko.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)