Slunce, pláč, vichřice, oheň a spoluobčané

Slunce
Opravdu. Bylo. Horko.
Donutili mě přijet, být vzhůru do čtyř, nechat se vláčet skrz roští a houští... trávit dvě hodiny s podnapilími muži, být odnesena do stanu. Donutili mě nechodit na záchod a nakonec mě dokonce donutili usnout. Spala jsem až do jedenácti. Pak bylo opravdu, opravdu dusno. Chvilka ve stanu - smrt. Naštěstí otevřená stěna. Ven můžu jenom s doprovodem, hroutím se všem do náruče. Bratr po obědě odchází. Hned je mi líp. Voda v potoce - záchrana.

Pláč
Maruška. Asi 8 let. V noci ohrožují pocestného dvě strašidelné bytosti. Všechny děti jsou vyslány na pomoc starším, co je zasáhl kouzelný uspávací prášek, mají si dojít pro boty do tmavého stanu. Maruška pláče, bojí se. Zůstávám s ní v táboře, snažím se odvést pozornost. S námi tráví čas i šestiletý Ondra. A co když přijdou do tábora? A všechny nás tím práškem uspí? Co pak? vzlykají děti. Máma mi taky nevěří, že sem minule přišel Sauron! Bože, bože. Děti jsou mrtvé strachy, choulí se ke mě, jak kdybych byla jejich matka, při jakémkoliv přesunu mě drží za ruce. Nesmím jim říct, že žádná strašidla neexistujou. Neboj, nepřijdou sem... utěšuju Marušku. Na to se určitě moc bojí. Máme v táboře přece Pálina, to je zaklínač, ten nás ochrání. Děti to uklidňuje. Pálin mezitím chlastá pivo a hlasitě se směje s kamarády v kuchyni.

Vichřice
Přišla. Bylo to divné. Dny vedra, všichni doufají v déšť. Hurá, prší! volají. Po půl hodině: Tak to už by stačilo, ne?
Nestačilo. Mizíme do stanů zachránit věci. Máme nejsušší stan ze všech, chlubíme se. Pro jistotu ukládám třetí knihu do igelitového sáčku, ale směju se. Máme nejsušší stan ze všech.
Poryv větru. Tyjo, kroupy! volá Kirana, ale obdivně. V zápětí zpozorovávám, že stan, co byl nad námi už nad námi není, místo něj na mě kdosi vylil kýbl vody. Zakryjte věci! volá Kirana. Slyším křik. Vidím podivnou bouli pod plachtou. Šestiletý Ondra. Zachraňujeme ho. Zachraňujeme spacáky. Snažím se společně s hromadou látky nacuclou vodou odnést i igeliťák s knihou a taštičku s mobilem. Daří se. Vše mokré, jen kniha přežila. Bůh existuje.

Oheň
Je po dešti. Děti jsou odvedeny do sousedního tábora, kde přečkávají v týpý. Jako praví indiáni. Jeden chlapec-nemotora zakopává a padá do ohně. Popálená ruka, nemocnice.

Spoluobčané
Málo místa, mokré věci, nechuť. Jedu domů. Vyhoďtě mě na autobusáku, poradím si. Odvaha.
Autobusové nádraží. Auto zmizelo. Poslední autobus kupodivu odjel před pár minutami. Zapnutý mobil, zpráva od Milana. Momentální panika. Jo.
Pokud jsi u Internetu, zjisti, jestli mi něco, cokoliv, jede. Jestli ne - smrt. Vlakové nádraží, opět vlak ujel před pár minutami, další v 03:35. Když bude nejhůř, počkám. Informace - vlak do Bratislavy 22:06. Paráda, stavím se u Willa.
Nasedat! Prázdné kupé asi deset vteřin. Maďarští spoluobčané. Není jim rozumět ani slovo, ale gestikulují obstojně. Zatahují závěs, zapalují cigarety, pijí colu s vínem z plastikových kelímků z McDonaldu.
Další zastávka. Kupé utěsněno závěsem, maďaři se nechovají zle, přestože kouří. Tataři se nenechali odradit závěsem a vecpali se dovnitř. Píšu další sos sms (zlatý Will!).
Veselo. Hádky. Tataři a Maďaři si nerozumí, ale posunkují. Všichni pijí. Přistupuje kokot, kterému rozumím. Asi čech. Velmi opilý.
Zvrat. Vypadalo to na dobrou zábavu a najednou letí maďarská tomfa z okna. 500 korun v háji. Kelímky letěly před tomfou a to nikdo nikomu nenadával. Kelímky asi sotva najde někdo, komu udělají radost, i když kdo ví. Nadávky, za chvíli začnou lítat rány. No hele, to víš, no, to my češi , hele, víš jak všechno řešíme? My vezmem pivko a takhle si přiťukneme, rozumíš, ne, a všechno je zase dobrý. - Peť sto korun, vieš čo to je? To ma ta tomfa stála, ty vole...
22:45, plánovaný čas příjezdu. Zvoní mi telefon. Nadávám na spolucestující, nevšímají si toho. V telefonu klid, nevypadá to, že by si pro mě měl na to nádraží přijet. Ale ptal se na zpoždění. A taky ten čas, čas. Jasná kamufláž.
Tatarská slečna nadává tatarskému muži. Přestaň, kurva. Tomu rozumíme.
Tlačím se ven. Domů, domů, pryč, prosím... (jako by někdo v kupé otočil knoflíkem volume). Hlavní nádraží. Půlnoc. Jediná myšlenka - ať už jsem konečně doma. Metro bezpečnější, než tramvaj, musím stihnout poslední...
Telefon.

AvalCon 2006

Den první
Pamatuju si krabice a mírný časový skluz. Vlak jel 15:56, oznámit 15:50 byl dobrý tah. Spousta krabic v tramvajích, ve vlacích. Krabice všude, pro krabice nebylo vidět na lidi, pro krabice nebylo vidět na nás. Někdy jsou k něčemu dobré. Placky KoprConu na batozích neznámých tváří. Jedeme dobře.
Jé Affaio, ty seš taková fajn holka, já mám dneska narozeniny, můžu ti dát pusu?
Prší. Prší. Prší.

KD Junior, jako vždy okamžitá a bezproblémová registrace, minimálně pro Pana inženýra. Program může začít! Budji má jasno. Hlad. Plno – nejvíce slaví vysvědčení dospělí. A pořád prší.

Ubytování – dlouhé dlouhatánské. Několikrát vybalované spacáky dostávají zabrat. Nakonec se tisíc lidí složilo v místnosti s louží. Tam... no, v kuchyni. Vy víte. 125.
A někteří vážně spí! To já ne, raději ne. Raději hledání klávesnice – od začátku VÍME, že ji má, jen si z některých dělá blázny. Tak proč ty slzy...
Bar, konec Epizody I., úsměvný večer. Upsání duše ďáblu.
Vodenova hlava rozpláclá mezi dveřmi. Budeme si honit péra. Navzájem, nebo každý zvlášť?
Dlouhá noc. Kluci, co mají akutní potřebu mít děvče, by o tom před děvčaty neměli mluvit. To si opravdu myslím.

Den druhý
Měla jsem sto chutí vykašlat se na to. Ani jsem se neupsala krví. Ale pustila jsem to. Proklatou Epizodu II. A lidi fakt BYLI vzhůru, nejmíň pět lidí už od začátku, ke konci PLNÝ SÁL. Buď je to dobrý film, nebo blbí lidi. Typuju spíš to druhé. Zaspala jsem aspoň ty nejpříšernější scény, tak se to dalo snést.
Čaj, Kora, Mary, odchod do obchodu, kostým. Bolavé nohy. ELEKTRÁRNY.
A Tarkish a malej Tarkish, registrace opět zábavná, divadlo zábavnější aspoň o píď, učení scénáře – lepší než básnička do školy:-).
Chotěboř je nechutně malé město, na každém kroku se člověk musí bát, že... Už vím, jak vypadá sluníčko převtělené do člověka. A už vím proč to tak je. Je dobré to vědět:-). A je dobré vědět, že v Chotěboři mají... uh – sklady?
SW Riskuj, ústup na čerstvý vzduch, sledovat všechno z povzdálí má své výhody. Pak hledání bratra a večer Vodenova společnost. Ta nejbáječnější.
Dlouhý přesun na místo nocoviště. Dobrodružné – kdo se bojí, nesmí do lesa, pánové. Kdejaký Voden může vyskočit z křoví, že?

Den třetí
Cítím se jako, no, pořád jako vetřelec. Nebijte mě, nemůžu za to.
Králíci. Klokani. Bazén a cosi ledového a tekutého k snídani. Báječný den. Divadlo a horko.
Divadlo, kostýmování, tiché trpění na karimatce. Třetí ibalgin. Hezky nám to začíná. K tomu nutnost oslavit s Tess Velikonoce, či co. Hromada věcí na tyčce, cosi velkého, kam se dají tyčky zabodnout, zabalit vše do krabice a popřemýšlet nad mexickými vlnami. To zase bude jednou trapas.
Nepijte slivovici na ibalgin. Nikdy! Nesekejte trávníky. Neztrácejte naději, hlavu, helmy. Neutíkejte, zbabělci! Nelezte po zdi. Neroďte se po výbuchu Černobylu, mohli byste mít i čtyři ruce... nehody se stávají.
Patrik se uvolil půjčit vůz. Pan inženýr se kdesi zapomněl.

Den čtvrtý
Všichni jsme příbuzní Antillesů, ne všichni jsme v koupelně hodinu. Toasty, divná zmrzlá věc bez lízátka. Zrada.
Je zvláštní vidět ten stadion ve dne. Jsou tam lidi. Tehdy v noci nebyli, sestavení bylo jiné, teď jsem měla po boku Tarkish. Lepší? Horší? Lidé pobíhající kolem za kulatou věcí, očividně oslavovali lidství.
Před Jedii se má utíkat. Už to vím. Místo toho jsem utíkala s nimi při náletu na hvězdu smrti. Origami a... a? Izolepu jsem hledala opravdu dlouho a na opravdu zajímavých místech. Nebyla k ničemu. Tak jako tak bychom se umístili na druhém místě. A dostali jsme spoustu věcí na tyčce.
SW versus Policejní akademie. Vyhrála Godzilla. Grevious má čtyři ruce.
Jsou věci, po kterých nám může být prý špatně i jeden rok. Dovedu si to představit, i když... raději ne.

Den pátý
Narnie a počítačové hry, bojové zvuky ze všech koutů statku. 125 má pod palcem Tarkish, ale jen dočasně. Snídaně se zvrhla v oběd. Za dechberoucí noc dostanu od Vaška plakát. Nevím, na co se těšit víc:-/
Nuda a bloudění. Budji a Sup nejsou schopní zajistit zábavu. Na Tarkish už je to moc a odjíždí. Závidím:-).
Co to jen bylo za den, cítila jsem se skoro jako bych měla zastávat funkci pěti dívek najednou. A to dvakrát. Nejdřív pocit podivné povrchnosti, škoda, že nedokážeme mluvit. Ale dospělo to svému cíli, doufám. Prozatím.

Den šestý
Pan inženýr je ranní ptáče. A to i když předešlé noci vede intelektuální debatu s celým statkem. Koupelna je stále stejně malá a stále jen jedna.
Byla jsem se podívat, co dělá přemožitelka upírů nového, pak piknik na louce s účastí opravdových celebrit. I božstvo přišlo. Pánové od Jedistva pak všem hezky předvedli, jak přesně se nechovat a pan Helta se pokoušel znásilnit božstvo a nejen to. Čajovna a plán akce. Možná přijedu. Čajovna a Tess a hromada ne úplně vítaných.
Pan inženýr v noci dovádějící.

Den sedmý
Naši maďarští spoluobčané nás odvezli do Chotěboře, pak jeden z nich nadobro zmizel, těžko říct který, jsou si tak podobní. David byl políbený od někoho, od koho to zjevně čekal nejméně.
Na náměstí číhali paparazzi; v uličkách auta, co odvážely nic netušící fanoušky z conu, v budově KD Junior lidé, co sháněli dobrou duši, aby jim odpřednášela hodinu o Lostu.
Hrací kostky. Sex ve Xeně. Oprátka.
Nenáviděný pocit bezmoci, nenáviděné slzy. Pocit sounáležitosti s nepravými lidmi. Pár slov o zkurvený bolesti... nejvíc od člověka, u kterého to teď vypadá, že si o mě dělá starosti nejmíň... a jestli to nevypadalo, že je mi mizerně, tak bylo... kdy jsem se naposledy schoulila prakticky cizímu člověku do náruče s pláčem?
A statek. Ani jeden zřejmě nechceme promluvit první do ticha, které nás obklopuje. Botník. Místo, kam se budeme rádi vracet. Lítost. Snaha ukončit to tak... nějak... jakkoliv, aby to přestalo bolet. Nepřestalo. Nenašla jsem se.

Den osmý
Jestli tohle nebylo velmi rozpačité ráno, tak nevím. Kolem procházeli duchové. Inženýr nehulákal, za chvíli zmizel jak pára nad hrncem. Manželské páry se hádají. Hrnek opravdu silného kafe.
Slovní fotbal SW, taťka Sovog (A pak že nepřijede!), dlouhé sezení, nicnedělání, měsíc zářící do noci, vzpomínka na Stay, koťata nacházející dobré duše. Určitě je to kocour. Zbožňuje Willovu mikinu. (Kdo ne?)
Noční procházky, vzpomínky na staré časy. Aspoň něčeho litovat nemusím (nejlíp se nelituje toho, co se nestalo).
Kotě nás svou osobností donutilo nechat ho nocovat s námi pod jednou střechou. Nic nepomohlo. Spalo dole v předsíni, naštěstí jeho příkladu nikdo nenásledoval. Nejen kvůli kotěti byla noc celkem zajímavá.

Den devátý
Statek je zaplněn, polovina se rozhodla nikam nejet, kotě se k té polovině přidalo, tak jsme se nechali ochotně vypudit ze statku. Plánovaný odjezd, zabalený batoh. Větší i menší nicnedělání, obědovečeře v pizzerii, neplánovaná poloha hodinových ručiček – tedy ještě do zítra. Proč vlastně ne, že...
Kotě přijelo a našlo domov. Statek není daleko, mysleli jsme. Cesta byla náročná, duha nás odvedla od plánovaného cíle rychleji, než jsme tušili. Opravdu se DÁ zabloudit. Shoda náhod? Ironie?
A to věci ve dne a v noci vypadají úplně jinak? Jak máme potom poznat, co se doopravdy stalo?
Stalo se. Zabloudili jsme. Ve dne. Stalo se to? Pak byla noc. Těžko rozlišit. A ať se to stalo nebo ne, vypadá to, že jsme nakonec došli přesně tam, kam jsme chtěli. Doufám. Bylo to dobrodružství, šli jsme dlouho, potkávali zajímavé překážky. Ale cestu jsme nakonec přece jen opravdu našli. Pamatuju si, že jsem byla zpocená. A bolely mě nohy. Dost.
Půlnoc nás dovedla zpátky do Chotěboře. Únava. Několik skleniček Coca coly. Opilý Patrik o body nepřišel a bezpečně nás dovezl. Únava. Spousta potlačenejch emocí. Únava. Teď tu budete úplně sami. Vážně? Ironie. A šli jsme spát.

Den desátý
Byl čas jet. Opravdu byl čas. Ten týden na mě docela dopadal. Co to proboha po těch nocích děláte? Usínáte ve tři a ráno v deset jako byste byli unavený! Jen rozmrzelý pohled. Byl čas jet. Bylo vedro. Jen málo slov. Přemýšlení necháme na později. Konec dobrý, všechno dobré. Konec dobrý?
Nashledanou.

Osmý div světa

Budu mít kocoura. Jakmile se to dozvěděla moje sestra, byla tak "zásadně proti", že se prý málem otřásalo celé auto, potom, co jí to právě tam oznámila moje maminka. Já jsem si pak o tom promluvila s Igorem. Moje sobectví nezná mezí.
To, o čem se s vámi ale chci podělit, je napsané zde - je to dopis, který mi došel mailem zhruba před hodinou. A - posaďte se k tomu.

"V rámci pročištění nepříjemně zhoustlého vzduchu kolem doposud imaginárního kočičího tělíčka jsme se s Káťou rozhodli přehodnotit náš vztah k této chlupaté bytosti a zároveň i k tvé nezlomné touze mít už konečně nějakého mazlíčka u sebe v pelíšku na dobu určitou. Přeber si to jak chceš, ale došli jsme k závěru, že tvé štěstí a spojenost s ním spojená jsou pro nás důležitější než zarputilá snaha přimět tě okořenit některé své skutky špetkou rozumu:-). Na to si holt, jako ostatně vždycky, přijdeš sama i když my u toho už bohužel nemusíme být. Přesto věříme, že význam slova „starat se“ bude pro tebe mít stejnou váhu jako třeba „Star Wars“ nebo „Milan“ samozřejmě s ohledem na ostatní obyvatele bytu, lidské i zvířecí. Ti první ti rádi vyjdou vstříc s pomocnou rukou, pokud se to včas dozví a bude to v jejich silách fyzických i duševních. Prostě bychom rádi, aby ses tu cítila jako doma a to i přes přítomnost bytostí, se kterými ne vždycky najdeš společnou řeč na společné téma. Aby to z naší strany nevyznělo zase až tak moc optimisticky, zvláště vzhledem k úvodním reakcím, máme podmínku. Ten kocour by měl vypadat podobně jako ty na fotkách (viz.příloha) a jmenovat by se mohl podle nějaké seriálové postavy, kterou má ráda maminka. A na záchod bude chodit výhradně v tvém pokoji. Toť vše.

Tvoji přátelé sestra Káťa a „bráška“ Igor"

Přidána fotka Colomba, měsíčního kocourka, kterého jsem měla mít, což se Igor s Káťou museli dozvědět přes maminku.
Spadla mi brada. Zatraceně smíšený pocity z tohodle mailu, na jednu stranu dojetí, na druhou vztek, takovej chvil bylo, kdy bych jejich podporu a pomoc potřebovala tisíckrát víc... a najednou bác, všechno je v pořádku, Markétko, máme tě rádi, jsi sice trošku hloupá, ale to nevadí, hlavně že jsi naše.
Jsem ráda za ten ústupek. Lepší že jim něco došlo po dvaceti letech, než nikdy, i když si myslím, že všechnu zásluhu nese maminka. Na jednu stranu tedy ano, potěšilo mě to. Vzduch prořídne. Ale na druhou stranu mě to ještě víc zranilo, což asi není nic divného. Ale kocourek bude a bez zbytečných řečí, což je, v podstatě, to nejdůležitější. A koneckonců, můj odchodu z bytu není zase tak moc daleko.

MHD (část druhá)

Potřebovala jsem nutně nastoupit do tramvaje číslo 24 na Můstku, odhodlána dojet až do Nuslí, když jsem si všimla nápadného člověka. Byl to předpokládám muž a velmi očividně se mi připletl na zastávce do cesty, zakroutila jsem hlavou stylem "to je ale hrůza, některý lidi neumí chodit", podívala se na plánovaný příjezd mé tramvaje a čekala. Po chvíli mi došlo, že pán v bílém triku, černých kalhotách a s nápadně velkým břichem stojí vedle mě. Udělala jsem pár kroků pryč. Z hrůzou jsem zjišťovala, že mě následuje. Přijela tramvaj číslo 9. Muž vypadal připraven nastoupit, pak si to však rozmyslel a čekal dál. Zopakovala jsem pokus s přemístěním se jinam, opět mě následoval. Viděla jsem přijíždět mou tramvaj, šla jsem až na konec zastávky, nastoupila do posledních dveří a celou tramvají, kolem mnoha prázdných sedadel jsem se dostala do přední části, kde jsem se usadila a doufala, že tím tohle nepříjemné setkání končí. Bohužel. Také prošel celou tramvají za mnou a posadil se velmi blízko ke mně. Nedocházelo mi, co tím sleduje, když mě sleduje. Všude bylo tolik lidí - bude čekat, až vystoupím? Zabořila jsem svůj pohled do mobilu a napsala neznámému adresátovi: "sleduje mě v tramvaji hnusnej, tlustej chlap, kdyby to byl aspoň nějakej fešák, abych se mohla rovnat Rebece..."
Tramvaj dojela na zastávku. Muž vzal svůj velký černý batoh a vypadal, že vystoupí. Na poslední chvíli si to rozmyslel. Na druhé zastávce se opět připravoval k odchodu a po dlouhém váhání nakonec vystoupil. Ještě stál u dveří a váhal, zda se nemá vrátit, naštěstí se pak dveře zavřely a já si mohla jenom oddechnout úlevou. Byl fakt hrozně ošklivej...

Podprahové sdělení

22.6.2006. Má smysl si to pamatovat? Svátek má Pavla (že by Asa-wan?), po dlouhých vedrech od půlnoci prší, nocí se procházejí divní lidé, jeden chce "voheň" druhej hřeben. V uzavřeném metru pendluje černoch s dredama, hlouček smějících se individuí, bezdomovec zvracející na schody. Ti co spali pod stromem si to v tom lijáku asi rozmysleli. Nebo se utopili dřív, než se stačili probudit. Tramvaje jezdí v 03 a 33. Colombovi je přesně měsíc, Gaie sedm let a jeden měsíc, Tess slaví dvacetiny. Za týden a dva dny jedeme na Avalcon, dnes ráno musím do práce. Tarkish si z Číny přivezla žlutý toaletní papír a s ním si šla zařídit občanku. Colombova majitelka je Janchorova kamarádka, svět je malej.
"Nemaj vysokoškolačky touhle dobou spát?"

Letní výcvikové peklo

Hrají:

Spolužactvo: Adrian – první muž, Dvojče č. 1, Dvojče č. 2, Helča, Iveta Šmíková, Jeroným, Jindřiška, Judita Chlapiková – odmítaná členka Krumova fandomu, Justýn, Karen – spolubydlící, č. 1, volička ODS, s nechutí k mužům celého světa, Karolína – spolucestovatelka autobusem, Leonora, Leonora č. 2, Linda, Majda, Melisa – členka Krumova fandomu, Petra, Prokop, Rebeka – spolubydlící č. 2, váhající, Sabina, Šimona, Tea č. 1, Tea Krevetková - aktivistka, Tea Krákavalová – zakladatelka Krumova fandomu, Vendelína - sportovkyně, Viviana – nepřišedší nemocná spolužačka, Zdenka zvaná Boženka, Zdenka Mokváčová, Zdenka č. 3

Vedení:
Docentka Polesná
Doktorka Hromová
Pan Krum zvaný Kviky
Pan Mojmír
Pan Přibík
Pan Tobiáš

Celebrity:
Ambrož – Rebečin dopisovatel
Jonatán – Rebečin přítel
Sebastian – arogantní intelektuál, rytíř bez bílého koně
Sofie – starostlivá intelektuálka

Přípravy: nakupování: oblečení. Bude vedro, hodně potu = hodně oblečení, trička se propotí nejvíc, beru patery. Kraťasy. Plavky. Opalovací krém. Sluneční brýle. Kšiltovka. Pláštěnka nutná? Přeháňky v plánu, ale třeba postačí větrovka. Boty nemám, beru jedny, pak staré kožené do bláta. Sandále. Raketu, kolo, rukavice ani přilbu nemám. Baterka bez sklíčka. Náplast stříhaná. Hromada osobních léků, počítám tři prášky zodacu na den. Kartička pojištění osm let prošlá. Hudební nástroj? Neznám. Index, index, index. Místenka. Odjezdy vlaků zpět.
Nezapomeňte přibalit dobrou náladu a dobrou kondici! To je co? Nemám, neznám.

Den první (sobota)
Otrava. Kyslíkem. Nechci z Prahy, nedostatek rozloučení, nechuť odjet, starosti které bych radši řešila doma. Třílůžkové chatky budou nevyhovující. Moc stromů, moc přírody, kam to jedeme, pomoc!
Odjezd v 0730. Odporně, hnusně, nechutně brzy ráno. Sebastian určitě ještě spí říkám si a ukládám telefon zklamaně do tašky. Vedle mě si sedá Karen. Buď naštvaná, to je super, když máš depku, všichni kolem tebe se smějou.
Hlad. Rebeka si povídá na protějších sedačkách s Karolínou, obě se hlasitě chichotají. Hromada důchodkyň, řidič si nás z podivných důvodů všímá. Vpředu dvě dosud nepojmenované spolužačky. Odjezd. Hýříme s Karen nejnepravděpodobnějšími a nejpesimičtějšími prognózami, které se nakonec ukáží pravdivé. Svítí. Sluníčko. Teplo. Strakonice uvolňují autobus, za chvilku už tam budeme nikoho neuklidňuje, naopak. Střelské Hoštice. To ale není tady, kde se točily filmy Slunce, seno... Přidávají se k nám další účy. Obchod, jen něco málo k zakousnutí, určitě dostaneme oběd. Tak kudy dál? Po červené? Zelenou máme s sebou... Rebeka má instinkt. Chce jít podle řeky. To víš že jo, ty instinkte... – Vidíte? Kdyby se šlo, jak jsem říkala já... – Tak bychom se utopily. – Kudy dál? Není to támhle? – Ne, to je středisko ještě v Hošticích. Vzpomínám na školu v přírodě. Jakub, moje velká láska. Přelomové – heslo gel na vlasy, věk 13 let a neúprosné volání pudů. V roce 2002 pak středisko zaplavila voda a mně to přišlo líto. Prý ho už nepostaví. Postavili. Všechno ostatní zapomenuto.
Řeka rozvodněná. No to si dělaj srandu, do tohodle nás chtěj pustit v kánoích, jo? Karen nechce na loďky. Mořská nemoc.
Bojíme se co bude. Přicházíme, VS Univerzity Karlovy. Vysoká skola? Velký smrad? Vražedné slepice? Výcvikové středisko – nejhorší možná varianta. Teplo, poznámky na dvojčata, která se vezla v autě a mají výbavu na měsíce. Hlad. Sušené ovoce.
Přijíždí školní autobus. Doktorka Hromová se usmívá a mává, její dobrá nálada mě ubíjí, sarkastické poznámky, Karen se směje. Sabina ještě nedorazila, nemá nás kdo vraždit, nemůžeme s ní být v chatce, sháníme náhradu, ujme se toho přišedší Karolína, která ale v zápětí mizí i s povlečením a dělá, že nás nezná. Kdyby znala Sabinu, utíkala by rychleji.
Ubytování. S Karen a Rebekou, malinkaté místnosti, jen postele se sotva vejdou, Rebeka zařizuje účast chlapců na ubytování v naší chatce, připojují se dvojčata s Leonorou a do posledních dveří dvě Zdenky a Helča. Z chlapců Justýn a Prokop. Bude veselo. Pro Sabinu není místo. Vůbec si s tím nedělejte hlavu, má to nejblíž, měla přijet dřív. Zabije nás. Je nám líto, že s námi nejela Viviana, rády bychom jí aspoň jedou v životě viděly v teniskách.
Je už pozdě, volám Sebastianovi. Je jediný můj kontakt s vnějším světem. Stěžuju si na lidi, řeku, stromy, vodu, vedení, nedostatek jídla, sportování, které ještě nezačalo... Tak za půl hodiny ti zase zavolám. Mává na mě Karen – Koukej to položit, přijela Sabina. Už jsem to schytala za nás obě. Snažíme se vysvětlovat. Rebeka se schovává a mlčí, ostatní neřeší. Sabina uraženě odkráčí – mohlo být i hůř.
Oběd není. Odpolední aktivity bez jídla. Zapisujeme se s Karen na TOPO a doufáme, že nebudeme muset běhat po lesích. Kručím.
Pan Krum je fešák. Vtipnej. Orientační běh v místnosti, doráží Adrian, jsme spokojené, že ho máme ve družstvu. Také pak dvojčata s Leonorou, tři Zdenky, Helču, Šimonu, Jindřišku, Majdu, Lindu a Teu. Dobrá kombinace. Děvčata se smějí a pokukují po panu Krumovi. Pan Krum vypráví veselé historky z prvního orientačního běhu a začíná velkou šou s názvem Wachňáky a škumásle.
Chvilka volna. Minutka dvě. Šílený hlad, bufet zavřený, zoufalá snaha udržet se naživu a při smyslech. Druhá disciplína s názvem Hry v přírodě. Naše husa chodí obsa. Tantalova muka, Augiášův chlév, Sysifův práce, Lutzův skok.
1745. Celý den k jídlu jenom sušenka a Karenin rohlík. Umírám. Nástup. Sraz na buzerplace v 17:45, opakuji, sraz na buzerplace v 17:45. Jeroným s Petrou to zvládají dobře. Lépe než já. Dělají si ze mě srandu? Oni si ze mě fakt dělají srandu? Dvojřad nastoupit, do čtverce, zvolit vedoucího družstva, nahlašuje počet členů. Pozor – Sešli jsme se tu v celkovém počtu 85 studentů. – Dnešnímu odpoledni NAZDAR! – ZDAR! – Pohov! Usilovně doufám, že do příštího nástupu už umřu. Večeře. Rebeka nemá hlad, spořádala předtím deset tácků a čtyři vidličky. Jídlo vynikající. Doktorka Hromová se omlouvá, že nám zapomněla napsat, že není oběd. To brzy. Náladě mi to ještě ubírá. Totální naštvání na celej svět. Vedení se projevuje jak banda prvorepublikových důchodců. Kdo nebude mít potvrzení jede domů! (Škoda, že ho mám.) Záchrana v smsce od Sebastiana. Vyvěšený řád kurzu, hodlám ho nepodepsat a uvidíme, co se mi stane. Rebelii zdar. Kupuju něco k jídlu, večer trávím víceméně v chatce, hlučím na flétnu, nadávám. Bubny, bubny, bum, bum, bum. Třikrát a dost, nálada ještě víc v hajzlu. Do Jeronýma s Justýnem a Prokopem bych to řekla, Adrian je mírným zklamáním. Zdenka zvaná Boženka mě štve nejvíc. My mysleli, že bušíte do taktu! Velmi, velmi vtipné. Půlnoc. Trpělivost pryč. Vážení, a dost. Nezájem. Chci spát. – Ale Justýn má zítra narozeniny. – Ať si je slaví přes den, nebo někde jinde, za chvilku nám vypadnou tabulky z oken. – Hele, klídek, pohoda, pojďte zpívat s náma. Jak se jmenuješ? Markéta... Markéto buď trochu v pohodě. – Ráda bych, pohoda neříkám něčemu, co mi vyráží mozek z hlavy. – Hele, to je jako pokus o hudbu, víš... – Opravdu jenom pokus, Jeronýme. Čekám. Zima. Utichají, uchvácená děvčata odcházejí, zpití chlapci volají do noci opilecké žvásty. Je mi to jedno. Pokud nebudou bušit a chovat se jak zvěř, ať si dělají co chtějí. Nejsme v Africe. Ulehám. Usínám.

Den druhý (neděle)
Ráno jsem dokonale připravena na vraždu. Hurá, hurá, hurá, vstáváme, hurá. Rebeka. Zabít. Píše jí Ambrož. Odchází ven, dělá obličeje přes sklo. Prší, prší, jen se leje, pojedeme na kola. Snídaně vydatná, čaj ucházející. Vedoucí zkoumají déšť, vyvolávají družstva. Družstvo č. 3 – cyklistika... obrací se na pana Kruma. – Bez problémů, plná polní, jedeme! Tomu se říká náhlá smrt. Následně nás volá k sobě. Tak hele, děvčata, všechno si vemte, jakože nic, jedeme dva kilometry, tam posedíme v hospodě a na oběd se vrátíme zpátky. Resuscitace.
Beru si nepromokavý slušivý obleček, cizí kolo, cizí helmu, cizí mozek a vyrážím. Prší. Pan Krum společně s panem Mojmírem nás drží u sebe a řítí se směr Katovice. Asi čtyři nesmyslné zastávky, venkovní hospoda. Děvčata se předvádí, pan Krum je zdá se nad věcí. Po hodině jedeme zpátky. Už neprší, ale zima. Takže jsme ujeli těch dvacet kilometrů, nebo devatenáct, aby to nebylo jako nápadný. Devatenáct, jo. Tvařte se unaveně.
Oběd. Po panu Krumovi se otáčí stále více děvčat. Neprší. Odpoledne dvě disciplíny – měkký míč a kanoistika na suchu. Cítím se jak velkej king. Nadávání háčkovi mě baví. Pádlo má modrou barvu. V průběhu volá Sebastián, nemůžu to zvednout, trpím jako zvíře. Volám já a nebere to. Nástup. Smrt na třetí. Oni to fakt myslej vážně. Je nám osm! Večeře. S Karen a Rebekou konstatujeme, že nás tu strašně honí. Klepeme si na hlavu, když vidíme aktivistky, co hrají volejbal nebo nedejbože tenis. Aktivistka Tea Krevetková navíc chodí každé ráno běhat. Jídlo stále dobré. Po večeři báječná sprcha. Pak naprostá únava, ale sedíme dlouho na terase a projevujeme se velmi družně. Láska je tu s námi je IPSNIATZT (inteligentní píseň s namáhavou intonací a těžko zapamatovatelným textem). V průběhu volá Sebastian, mluví s Rebekou, je arogantní. Ona jen šedesátiletá. Baví se spolu o Ambrožovi. IPSNIATZT má pokračování, Sebastian kousek slyší. Prochází první muž Adrian, Sebastian se mi vysmívá. Radí, ať glosuju. Provedu.
Pan Krum plácá do rukou, později je pověřen nás vyhnat. V jeho přítomnosti už několik dívek omdlelo. Třetí Tea, příjmení Krákavalová se projevuje velmi chytře, když panu Krumovi soustavně odebírá pivo (aby se tolik neopil) a několikrát po sobě ho soustavně podpírá, třebaže nepadá. Velmi šlechetné. Pan Krum vypadá stále nedotčen. Drby dne: Zdenka Mokváčová se vyspala s Adrianem, Zdenka zvaná Boženka jede po Jeronýmovi, dvojčata nic nevědí, Justýn s Prokopem vypili sud bůhvíčeho a zvraceli do řeky. Karen volí ODS a nechává si nahrávat Otázky speciál. Koho to zajímá.
NN (nebezpečná noc) 2. Bubny, bubny, bubny, nenecháváme to dojít tak daleko jako včera, přemlouváme pana Kruma, aby nám pomohl. Odkazuje všechny na chatku číslo 10/4, kde bydlí nic netušící občané. Uklidňuje rozbouřený dav. Daří se, děvčata se podvolují. Bavím se. Pan Krum má všechny těžce pod palcem. Bubínkáři odcházejí naštvaní, parodující. Jsme za největší socky, ale aspoň bude možné spát. Odpojuju se od hystericky se smějících děvčat v hloučku kolem pana Kruma, později se dozvídáme, že jsme opravdu udělaly dobře – naši chlapci měli v plánu počkat, až odejdeme a pokračovat. Uleháme, povídáme, spíme.

Den třetí (pondělí)
Pláž, jezero. Přechází pan Krum, v tílku, rozcvičuje svaly, za ním hlouček potutelně se smějících děvčat, s fotoaparáty a papíry na podpisy. Znechucení. Rebeka to má lepší, každou noc ji potkává v keři úchyl.
Relativně nepršavo, i když mokro a zima. TV v přírodě po opět vydatné snídani, kroutíme pažemi, přetahujeme se o lano, běháme si navzájem po hřbetech. Tenis konečně podporuje sport – podle vedoucího pana Přibíka jsem rozená tenistka a Karen má zase báječnou taktiku – uhonit soupeře. Normálně Aragonit, to máš jako Aragorn – i když už ani nevím, co to je. – Normálně Aragorn, ne, z Pána prstenů, takovej ten borec. Zábava. Dokonce návrh jít si po večeři zahrát. Nesplněno – ubíjející únava. Oběd. Pauza na klid. Já nevím, proč se mnou nikdo nechce chodit, prohlásí dívka s upřeným pohledem na lahev s čajem. TOPO 2, naštěstí už ne s panem Krumem, ale s docentkou Polesnou. Orientační běh, hecujeme se s Karen navzájem, běžíme některé až pět kilometrů, v báječném čase a blátivém bahně. Sprcha nevyhnutelná. Chvilka volna. To nemohl zhubnout ještě když jsme spolu chodili? Aby byl aspoň trochu přitažlivější... Rebeka při vzpomínce na svůj dlouhotrvající uplynulý vztah. Pak cosi s názvem bojové hry s doktorkou Hromovou. Číslíčka na zádech a lísající se medvědi na Leonoru. Dvojče č. 1 mělo zdaleka nejlepší úkryt, ale bylo vydíráno Zdenkou Boženkou. Prší. Přetlačování – nikdy se nepřetlačujte s Markétou, ta se vždycky postaví a nehne s ní ani buldozer. Nástup naštěstí kvůli dešti pod střechou terasy, večeře. Jídlo stále výborné, obrovské porce pro těžce sportující. Lije z konve. Karen objeví štěstí v horké griotce. Posedáváme po terase a v jídelně. Sebastiana zná celá škola. Později zalézáme do chatky. Stále déšť. Smějeme se – nejsou bubny. Ležíme. Karen zuří, když začneme mluvit o klucích. Jsem tak ráda, že nikoho nemám, tak ráda, ten tamtu odmítá líbat, ten zase vydrží jenom dvě minuty... Líbání věčné téma. Toho jsem ale nemilovala, tyjo, toho kdybych milovala, to už by byl orgasmus jenom z líbání. Stydím se. Kdyby to slyšel Sebastian... I když ten slíbil povolit vše, co budu mít utažené. Děvčata se smějí. Rebeka vypráví své zážitky z tramvají a autobusů. Spánek. Jedna hodina v noci – rachot – střelba z děla. Ne. Bubny. Rebeka si to nenechává líbit – vyskakuje, nadává, bije se jak lev. Zase můžeme spát.

Den čtvrtý – orientace v čase značně narušená, tuším, že to bylo úterý.
Vyhlídka volného odpoledne nádherná. Prší. Záchrana – učíme se dýchat do panáka a mačkat mu vypracovaný hrudník. Polovina děvčat zcela jistě myslí na to, jaké by bylo zachraňovat třeba takového pana Kruma. Nicméně poučné. Ano. Překážkový běh zrušen. Hrajeme hry s příznačnými názvy: Krávy a Sabotér. Rychlý útěk. Oběd a dlouhé, dlouhé volno. Řeším se Zdenkami ty noční bubnové šou. Moc se mi omlouvají. To je mi k hodně věcem.
Ty mlč, prosímtě, ty se postavíš do tramvaje a hned máš chlapa. To já bych tam mohla stát měsíc a nic! Karen je vtipálek. O minutu později prohlásila, že už přede mnou nic neřekne a v zápětí se tak zabrala do probírání češtinářských problémů, že telátku a hříbátku dovolila společně běhat po poušti.
Skupina odjíždí do Horažďovického akvaparku. Nepřipojujeme se, raději místní sprchy a odpočinek v posteli. Zima. Prší. Jsme spokojené, že nemusíme běhat venku. Moje kyčel protestuje proti sportu, za sport považuje i přechod do koupelny. V momentě, kdy usínám, budí mě Karen, stahuje ze mě peřinu a nutí mě jít na tu frašku, které se říká nástup. Máme průšvih. Nahlásili jsme víc lidí, než nás bylo, hodně chybělo, Prokop se nevrací z projížďky na kole. Naše paní vedoucí se znovu projeví jako BPD, když udělají přesně to, co nám kladou na srdce, že dělat nemáme, totiž podrážejí se navzájem. Připadala jsem si jak v hodně špatném vtipu. Je nám osm, opakuju si. Je nám osm. Situace se řeší, pan Krum svazuje dětem ruce, pan Tobiáš vyvaluje oči. Na výzvu pozor! reaguju znechuceným zakroucením hlavy. Všichni zběsile utíkají na večeři. No honem, makejte, makejte, honem předběhnout pana Kruma, třeba vám i sáhne na zadek, když budete před ním. Znechucení.
Večer se táhne, hrajeme krávy, vžíváme se do rolí. Sabotér taky funguje. Piju horkou griotku, je mi po ní špatně. Píše mi Sofie, starostlivá holka, něco se řeší, pak se jde spát. Pozdě v noci volá Sebastian, má den před zkouškou. Plánuje noc plnou americké literatury... či čeho... Nikdo nebubnoval, nebo to aspoň nebylo slyšet. Vítězství.
Drby dne: pan Krum, již zvaný Kviky byl zcela nahý a zcela ne sám. No ale prej nic jako – prej on má malej penis a ona dvojtej klitoris. Takže na dlouhodobý vztah to nevypadá. Tea Krákavalová, která s ním trávila nějaký čas v chatce by to mohla potvrdit. Nemůžu asi říct, že mě to zklamalo, jen jsem se trochu spletla, že by to měl pan Krum pod palcem. Spíš bych řekla, že... pod něčím jiným.

Den pátý (středa)
To je hrozný, to bůh když stvořil chlapa, tak to netrvalo tejden, ale nejmíň měsíc na něco tak neuvěřitelně blbýho. Ráno. Rebeka už nevolá hurá, takže jsme spokojené. Ale daly bychom si ještě volné dopoledne. Karen si přání splnila, i když s bolestmi břicha, takže zřejmě žádná velká zábava. Já šla na lodičky. (Když prší, loď se s vámi potopí zezhora.) Pluli jsme slalomem kolem imaginárních překážek, ale suchou nohou jsme se dostali všichni v pořádku na pevnou zemi. Byla jsem nervózní a jako vždy jsem neměla proč. Začnu Sebastiana doopravdy nenávidět, když má z každé zkoušky nejhůř za 2.
Pak následoval opět měkký míč, kde mě země tak neuvěřitelně naštvala, že jsem jí prostě musela praštit. A nakopnout. Odnesly to snad všechny čtyři končetiny, nejvíc klouby levé ruky a koleno pravé nohy. Dělala jsem, že si toho nevšímám, nechala jsem se postříkat nechutně pálící tekutinou a vyběhla jsem na frisbee. A pak nakonec ještě hrdě na táborové dovednosti. Pan Tobiáš je vtipálek, málem jsme oba s Adrianem spadli kvůli několika sirkám do vody.
To nevím, jak někdo může vypadat takhle blbě – a takhle dlouho. Dívka s pohledem upřeným do zrcadla. O kom mluvila?:-) Mě by si nevšiml ani bezdomovec.
Asi začnu chodit s Adrianem... – Chudák! – Von?!
Společenské hry po večerech nás spíš už ubíjejí. Večer v chatce Rebeka konstatuje, že nejhorší je lézt s ručníkem dírou. Podepsala jsem řád. Nikomu nevadilo, že tak pozdě.
Drby dne: Nevím, koho mám víc litovat – jestli malej penis, nebo dva klitorisy. – To by mě zajímalo, jestli když má dva klitorisy, jestli to jsou dva orgasmy. To by bylo dobrý, zeptáme se jí u snídaně.
Já jsem nikdy nikoho nikomu nepřebrala, ale tohle bych udělala s radostí. (Iveta Šmíková)

Den šestý (čtvrtek)
To je hrozný ale, tady je hromada bab a jenom čtyři praktikanti. – No to víte, děvčata, musíte se na nich všechny vystřídat. Melisa má zřejmě jasno. Víc, než jasno.
Konečně žádné dopoledno-odpolední aktivity. Jedeme vláčkem na Rabí, kocháme se zimou a promočenými botami. To je hrozný, já jsem si musela vzít těsný džíny! – To je v pohodě, to já mám taky... – No, jenže mně nebyly, když jsem přijížděla! Vracíme se rychle zpět, střídáme se ve sprchách, vymýšlíme program na večer. Markéto, umíš ty se vůbec tvářit jinak, než takhle vážně?
Smutek. Zlost na lidi, co nejdřív vymýšlejí s námi a pak jim to přijde trapné a slušně nás posílají do prdele a nechávají nás v tom. Ještě jsme byly my za největší krávy, když jsme se vůbec snažily. Znechucení na třetí. Nakonec nacvičeno, i když s mezerami. Nástup – zklamání, že se to bude hrát až večer v hospodě, večeře, přípravy a pomalý odchod. Nuda, nuda, učitelé nejdou, lidi pijou, nebavím se. Leonoře č. 2 je špatně a odchází, Zdenka zvaná Boženka taky nevypadá nadšeně, nechceme to vzdát, ale nudíme se, nikdo nechce přijít. Zvedáme se, ale už jdou, vyhání nás na pódium, předvádíme a padá na mě svět.
Po tom všem, co se dělo, po šíleně únavném dni, pochodu v dešti, zimě, skoro žádném odpočinku, přípravách a vší té práci... po tom, co jsem byla tak vynervovaná z holek, které nás v tom nechaly a neměly ani tu soudnost něco říct, jsem byla fakt v hajzlu. Odehráli jsme to a mělo to úspěch, ale na mě všechno dopadlo. Všichni se zvedli – ha ha – doktorka Hromová měla báječnej proslov, jak musíme být aktivní, začal se hrát ptačí tanec a já musela na vzduch. Sebastiane, pořiď si prosím tě bílého koně, bez tebe bych s nima nepřežila už ani minutu. Začalo se pít a já zase pochopila, že s lidma, co jsou v náladě jenom když se napijou, si vážně nemám co říct. Můžu si z nich dělat typicky sarkastickou srandu, ale to v tu chvíli neplní svůj účel. Dokázala jsem se chvíli zkoncentrovat, uklidnit, bavit, ale pak jsem viděla tu masu lidí kolem, jak jim brunátní tváře, jak se smějou a dělaj blbý fóry, ale jen proto, že jsou opilí, že maj v sobě pár piv – nikdy by je bez alkoholu nenapadlo tančit a chovat se takhle. Většinu ne. Mrzelo mě to. Pan Krum zvaný Kviky se údajně líbal asi s pěti dalšími děvčaty, jen Juditu Chlapikovou vytrvale odmítal. Zvedla jsem se, řekla cosi Rebece a šla si po svých, dva kilometry tichou nocí v zimě, ale byly hvězdy a já se vzpamatovala. Naštěstí krize opadla, ale nikdy se mi domů nechtělo víc. Bylo toho moc, těch slepičin – drbů, co jsou na nic, pomlouvání lidí, skupinkování... zklamání ze všeho a všech v tu chvíli, jenom ten pocit podivný samoty, že mi nikdo nerozumí a nedokážu se k lidem přidružit, pokud si nedám aspoň čtyři piva. A jediný, v čem ten smutek vězí, je věta: „Já jenom nechci bejt sám.“ Tak často opakovaná a tak děsně ohraná...
Zabalila jsem si, abych měla aspoň pocit, že už brzy budu pryč. Rebeka přišla nedlouho po mně, Karen zůstala a probudila nás až dost pozdě v noci.

Den sedmý (pátek)
Dneska! Domůůů! Ráno nesnadné, ale vidina odjezdu naprosto překonala všechno. Bylo hezky, samozřejmě. Zahájili jsme den aerobikovým maratónem, osmdesát lidí hopsajících do taktu, předcvičující sportovkyně Vendelína a pan Krum v těsně přiléhajícím oblečku. (Myslíte, že si to tam jako vycpal, že je to tak velké?) Sportovní den – vyhráli jsme co se dalo, kromě přetahování, tam jsme byli druzí. Ten den byl fajn, aspoň takové příjemné zakončení. A po večeři domů. Zběsilou cestu jsem přežila spánkem. Radši. Karen má propisku ODS. K volbám zítra, ale ODS to pro mě rozhodně nebudou, snažím se to absolutně neřešit, politiku z hloubi duše nenávidím. A Praha. Malostranská. Tramvaj a domů. První věc spánek, druhá věc konstatování: bylo to fajn, ale jsem TAK ráda, že už jsem zase doma...

Veškerá podobnost s osobami živými nebo mrtvými je čistě náhodná. Při popisu akce nebyl zabit ani zraněn žádný spolužák.

MHD (část první)

Nocoto... vy takhle nastydnete, slečno, to já vámpovídám, já nejsem odsud, jako ztýhlezemě, to víte, jak to je tajdle, mám už čtyřiadevadesátroků... a to už je nějakej věk, slečno, taky jsem za ten život už něco zažil a ta moje žena, ta v životě nevzala tašku do ruky, v životě, to já ji hejčkal, celejživot, to víte, to ona je mladší, o čtrnáct let a tomyuž jsme svoji šedesátroků, kdyžjíbylo dvacetjsemsijínamluvil a to až vy budete mít nějakýho, takysivás musí hejčkat, slečno, to by takhle nešlo, to jdetejakodoškoly, rukulíbám, milostpaní, ne, ze školy, to tak je, dneska ty mladý, jak to chodí s těma odhalenejma zádama - to židi vymysleli, víte, aby ušetřili za materiál - jakjeto kratší, taknatom ušetřej, víte a to je hrozný, tohleto, čtyřiadevadesátroků mám a tojsemnezažil, tohleto, to jako o sebe musíte dbát, tak vystupujete... rukulíbámrukulíbám, mějte krásný den.

Zájezd

Většina lidí nechápe, proč to vlastně dělám. Je to z hrdosti. Sama před sebou bych se musela strašně stydět, kdyby se to zbořilo a já si přiznala, že jsem tři roky života dala do "ničeho". Takže takhle to pokračuje dál a za chvíli to budou čtyři roky, pak deset a nakonec, ještě na smrtelné posteli, za mnou budou lidi chodit, abych jim vymyslela výjezd. Už se těším.
Ale ne, musím přiznat, že teď po dlouhé době se mi do toho zase docela chce. Vždycky s vymyšleným programem přichází i nové nadšení a tak to možná bude pořád dokola... každopádně jsem rozdala práci, ať se snažej taky oni... hodlám postupně odejít do Jediského důchodu, občas si fakt připadám, jak kdyby mi bylo 60. Nebo 8 století:-). Budu pak chodit tou akademii, se sepnutýma rukama a budu se tvářit vrcholně moudře a inteligentně (což bude vyžadovat dlouhý trénink před zrcadlem). No nevím, jestli to zvládnu.

Angel

"Ty seš ten důvod! A ty seš taky ten důvod. I já jsem ten důvod, my všichni jsme ten důvod! Bůh není nějakej depresivní úchyl! Von je fakt dobrej!"

Povídal si s námi jeden, týpek v černém. Po rozhovoru s námi očividně upozornil zbytek svých kolegů, takže se k nám na dlouhou dobu nikdo neodvážil, jen jsme mohli pozorovat, jak si na nás tiše ukazují a šeptají si. Nebo chodit za týpkem v černém a sledovat, jak se k nám nervózně točí zády a vystavuje nás tím neodolatelnému pokušení posunkovat na oběti, které si vybral.
"Aha, pán je herec! Chápeš to ale? Já jako můžu bejt naprosto opilej, naprosto v pohodě! A nepotřebuju k tomu alkohol, mně stačí Bůh! Mít ho tady v srdci! Aha - pán je doktor..."
Pán byl nakonec nejen herec a doktor, ale také filosof, teolog a opilec.

Po nějaké době se k nám přitočila postarší dáma.
"Vy se tomu teď smějete, ale počkejte, až předstoupíte, před poslední soud. Vy tady teď před slečnou hrajete na hrdinu, ale vůbec nechápete, že jí tím bráníte, aby přijala pravdu. Teď vás možná obdivuje, ale bude to vaše vina, až..."
Velmi krátce. Sotva pět minut a odešla.

"Vy jste pořád ještě tady? Vás to jako hodně zajímá, co?" pán v černém.

Slečna v červeném u nás vydržela nejdýl. Tak 25 minut. Pak jí násilím odtáhli. Věděla, co znamená metafora, s metonymií to bylo o něco horší. "Co produkuje láska?"

Pán v hnědém vymýval mozky pěti slečnám ve věku 13-15 let (zeptaly se jen: "Promiňte, vy jste jako nějaká sekta?"). Po nějaké době se obrátily se znechucenými pohledy a jedna zamířila rázně pryč. "To jsou ale úchylové!"

Uprostřed se střídali řečníci. Skončilo to u blonďaté slečny, která ječela jako o život, pak ji začal obtěžovat nějaký opilý mladík a ona se hlasitě rozesmála. Zoufalství? "No ona je fakt v pohodě!" reagovala na náš dotaz slečna v červeném.

Křesťani by neměli zaměstnávat hlupáky. I když chytří by do toho zadarmo nešli... Odtáhli od nás slečnu a odešli. Kdyby ji neodtáhli, vydržela by ještě déle. Byla dobrá.

Šílenství s Matějem

Byla jsem s desetiletou Eliškou na pouti. Za pět let co jsem tam nebyla, se změnila pouze rychlost, zběsilost a výška atrakcí. A děti. Jsou mnohem šílenější. S klidem jdou na cosi čemu se říká volný pád (vystřelí vás v nějaké kouli asi dvacet metrů a vy se houpáte nahoru a dolů, dokud to pružiny neomrzí), nebo kladivo (točící se tyč, točící se lavice a točící se sedačky). Naštěstí mě Eliška donutila jít z těch zběsilostí pouze na centrifugu a horskou dráhu, což pro mě v jejím věku byly nepředstavitelné věci. S poznámkou, že Ruské kolo je stejně lepší, jsem absolvovala cosi, co bylo sice velmi vysoké, ale ne tak přehnaně rychlé a točící se. Ale ještě teď je mi špatně.
Byli tam lidi, byl tam hluk a byly tam požírače peněz. Eliška vyhrála plyšového medvěda a o nic méně plyšové kuře, které s klidem a zcela bez mého přičinění pojmenovala Milan. Milan měl v břiše strojek, který vydával ďábelské zvuky. Pak dostala Eliška cukrovou vatu, ze které jí bude doufám špatně ještě zítra...
Viděly jsme z Ruského kola Prahu. Vltava je rozvodněná. Ve stromovce jsou zavřené povodňové zábrany - nedá se vůbec projít k mostu, což mého psa později velmi vytočilo. Cestou domů jsem si utrhla kus stromu. Nechápu proč na výtvarku nemůžeme kreslit něco víc... živého. Je skoro pět a já mám takové práce až to není hezký.

Hodina angličtiny

George Lucas made the first Star Wars film in:

a) the sixties b) the seventies c) the eighties

Neptejte se

Nechci už používat tenhle zkurvenej obrannej mechanismus! Je to tak dokonale vypracovanej systém, kterej mě úplně odvede od problému, kterej mám. Myslela jsem si, že už ho nebudu muset používat, doufala jsem v to jako nikdy. Ale je tu. Zase. Vzdaluju se a nejsem schopná nevyhýbat se upřímnosti...
Něco prostě... nejde. Stačí myšlenka, stačí pár pohledů a je to v háji, protože vím, jak to dopadne. Budu si zase hledat náhrady, budu se z toho zase vzpamatovávat, ale nevím, jak to tentokrát zvládnu. Je to jiný. Asi pokaždý je to jiný, někdy víc, někdy míň. A teď zrovna víc. Tak moc, že to ani nechápu. Plácám hovadiny. Snažím se srovnat to, snažím se uvědomit si, že nic není jinak - jenže vím že je. A vím, že bude.
Nejhorší je to, že vím... neumím čekat, umím jenom zmizet. A... jo, mám sto chutí to udělat.

Odraz

Některým věcem prostě nešlo zabránit. Věděla jsem to od začátku, jen jsem doufala v něco jiného. Přátelství je hrozně relativní pojem. Na jednu stranu je to dobře a na druhou stranu to ani není možné. Vím, že potřebujeme pauzu, ale ani jeden z nás to nechce udělat. Přitom by šlo snad jen o pár měsíců.
Jde o lásku pramenící hlavně z odloučení. Znám ji. Je to ten druh citu, kterej není vůbec hezkej, jen dotěrnej a vede opět k samejm slzám. A bude tam, dokud se zase něco nestane. Tehdy to byl sen, co mi připomnělo, jaké to bylo ve skutečnosti. Nevím, co to může být teď, ale doufám, že to přijde brzy. Nechci se vrátit do sebedestruktivního vyčítavého stádia.

Snažím se vžít do cizí situace. Necítím se sama, ale jistě... nemám k tomu daleko. I když jsou tu jiní, co potřebujou pomoct. Kdysi to bylo jiné... mrzí mě to, ale já jsem neodešla. Přišla jsem a chci zůstat, ne následovat někoho, kdo si zvolil "vyhnanství". Potíž je v přátelství. Záleží mi na tom... jenže nějak divně tuším, že bariéry jsou příliš velký. Jsme už dávno jiný lidi, tramvaje už všechny ujely...

No ale hej! Žiju, nemám tak zajímavej život jako Šárka, ale zase o Radka, Petra a nějakého manažera skupiny najednou taky úplně nestojím. Mohla by svou story napsat jako telenovelu. No, koneckonců, já taky. Kdo ne?

Dneska jsem vzpomínala... na moje narozeniny, resp. večer před nimi jsme byli na nějakém filmu. Nemůžu si ale vzpomenout na jakém. Mr. and Mrs. Smith? Měla jsem dojem, že ty jsme viděli až později... hm... fakt netuším. Epizoda III to ale nebyla.

Chci jít na Walk the line!

Konečně, konečně, konečně...

"Přesně v tom okamžiku, kdy se zdá, že se vše uklidnilo, nastane opak."

Už jsem se bála, že tuhle větu budu muset napsat sama, naštěstí to opravdu pan Gerrold udělal přede mnou.

Myšlenka před odchodem

V nějakém trapném přeposílacím dopise se píše: "stačí několik minut na to, abychom si někoho zamilovali, ale abychom na něj zapomněli někdy nestačí ani celý život..." no - jasně, není důvod to vyvracet. Zamyslela jsem se nad životem, nad uplynulým půlrokem... Někdy trvá hrozně dlouho, než vybudujete vztah. Snažila jsem se o to - abych jednoho dne mohla říct: "Miluju tě" a myslet to vážně. A teď stačilo pár dní na to, abych byla schopná půl roku zahodit do koše bez mrknutí oka.
Zapomenout na city je někdy tak hrozně těžké a podruhé tak sobecky jednoduché...

- - - neděle - - -

Dokopala jsem se dát si dopořádku věci do školy. Zahrála jsem si na piánko, dodělala koláž, zodpovědně si od sestry půjčila flétnu a vytiskla si tři stránky o fonetické transkripci a tvorbě hlásek. Referát na psychologii ještě chybí... ale... ten bude stejně až ve čtvrtek.

Spala jsem od jedenácti do desíti. Dospala jsem uplynulý týden a hlavně ples. Vzbudila jsem se s optimistickou náladou. Jsem vybuzená, na rozchod kašlu, žiju. Najednou mě napadá tisíc důvodů, proč je skvělý, že to skončilo jak to skončilo (no zas tak dramaticky to neberte, žádný konec všeho, hra je stále rozehrána!). Jsem volná a svolná. Co by ne, očekávám desítky návrhů! :-D.

Těhotenství si užívám maximálně. Nejlepší by bylo, kdyby se mi narodil syn. Dát synovi jméno Natálka by už stálo za to. Prý většina lidí touží po tom mít syna, ne dceru. Pak když se tak stane, chlapci jsou protežováni a chudinky holčičky, které to beztak mají těžší, to kvůli bratříčkům mají těžší ještě víc. Tomu se říká spravedlnost. Proto chlapy už od narození nenávidím...

žít vlastně není tak těžký

Ve škole se učíme, jak rozeznat pomoc slepci ve Skandinávii od sexuálního harašení. Nemáme prý při první pomoci bližnímu vytahovat zapadlý jazyk, neb se nám to stejně nepovede, nebo hůř, vytrhneme ho i s kořenem. Při pokusu o navrácení ztraceného dechu bušit zásadně pod lopatky, abychom nezlomili vaz. Na příští hodinu zdravotního tělocviku si máme přinést olovnici. Zajímalo by mě, co má společného s brokovnicí.

Zdálo se mi dneska, že mám dceru a ta se jmenuje Natálka.

Můj život vypadá podobně jako kdysi. Lidi by neměli smutnit jen proto, že "je to tak normální" nebo proto, "že se to dělá". Byl to vlastně docela rychlý proces.
Tsunami (opravdu ne "cunami" - prý se k tomuhle odpornému přepisu uchylují už i novináři!) je nicméně nevyzpytatelná a zákeřná vlna. Často naprosto neočekávaná. No - já ji očekávám. Tak proto třeba nepřijde...

/pocit/

Měla bych s těma emocionálníma výbuchama hodně rychle přestat. Je to příliš konkrétní a pak se mi tady hádají nějací úplně cizí chlapi:-)

Dočetla jsem to. OPRAVDU jsem to dočetla. Báječný pocit!

Co znamená... věřit

O něco se snažíte. Půlrok věnujete čas něčemu, čemu věříte. Snažíte se věřit. Že to něco znamená, že to všechno nebude na hovno, že... to stojí za to.

Důvěra... jen jsem se snažila, tak promiň, že se všechno posralo protože jsem si myslela, že už můžu bejt upřímná. Půl roku - copak je to málo? Mám dělat, že jsme spolu tejden? Mám bejt opatrná a volit slova jen proto, aby se náhodou něco nestalo? Zajímalo by mě, k čemu by to bylo dobrý.
Jen... jsem prostě měla dojem, že už na to připravení jsme. Možná nejsme. Možná vůbec na nic.
Mrzí mě to, víš?

Dlouhej den

Na upřímnost musíme být připraveni. Někdy se učíme přijímat pravdu celý život jen proto, abychom nakonec stejně zemřeli ve lži.