Hodina angličtiny

George Lucas made the first Star Wars film in:

a) the sixties b) the seventies c) the eighties

Neptejte se

Nechci už používat tenhle zkurvenej obrannej mechanismus! Je to tak dokonale vypracovanej systém, kterej mě úplně odvede od problému, kterej mám. Myslela jsem si, že už ho nebudu muset používat, doufala jsem v to jako nikdy. Ale je tu. Zase. Vzdaluju se a nejsem schopná nevyhýbat se upřímnosti...
Něco prostě... nejde. Stačí myšlenka, stačí pár pohledů a je to v háji, protože vím, jak to dopadne. Budu si zase hledat náhrady, budu se z toho zase vzpamatovávat, ale nevím, jak to tentokrát zvládnu. Je to jiný. Asi pokaždý je to jiný, někdy víc, někdy míň. A teď zrovna víc. Tak moc, že to ani nechápu. Plácám hovadiny. Snažím se srovnat to, snažím se uvědomit si, že nic není jinak - jenže vím že je. A vím, že bude.
Nejhorší je to, že vím... neumím čekat, umím jenom zmizet. A... jo, mám sto chutí to udělat.

Odraz

Některým věcem prostě nešlo zabránit. Věděla jsem to od začátku, jen jsem doufala v něco jiného. Přátelství je hrozně relativní pojem. Na jednu stranu je to dobře a na druhou stranu to ani není možné. Vím, že potřebujeme pauzu, ale ani jeden z nás to nechce udělat. Přitom by šlo snad jen o pár měsíců.
Jde o lásku pramenící hlavně z odloučení. Znám ji. Je to ten druh citu, kterej není vůbec hezkej, jen dotěrnej a vede opět k samejm slzám. A bude tam, dokud se zase něco nestane. Tehdy to byl sen, co mi připomnělo, jaké to bylo ve skutečnosti. Nevím, co to může být teď, ale doufám, že to přijde brzy. Nechci se vrátit do sebedestruktivního vyčítavého stádia.

Snažím se vžít do cizí situace. Necítím se sama, ale jistě... nemám k tomu daleko. I když jsou tu jiní, co potřebujou pomoct. Kdysi to bylo jiné... mrzí mě to, ale já jsem neodešla. Přišla jsem a chci zůstat, ne následovat někoho, kdo si zvolil "vyhnanství". Potíž je v přátelství. Záleží mi na tom... jenže nějak divně tuším, že bariéry jsou příliš velký. Jsme už dávno jiný lidi, tramvaje už všechny ujely...

No ale hej! Žiju, nemám tak zajímavej život jako Šárka, ale zase o Radka, Petra a nějakého manažera skupiny najednou taky úplně nestojím. Mohla by svou story napsat jako telenovelu. No, koneckonců, já taky. Kdo ne?

Dneska jsem vzpomínala... na moje narozeniny, resp. večer před nimi jsme byli na nějakém filmu. Nemůžu si ale vzpomenout na jakém. Mr. and Mrs. Smith? Měla jsem dojem, že ty jsme viděli až později... hm... fakt netuším. Epizoda III to ale nebyla.

Chci jít na Walk the line!

Konečně, konečně, konečně...

"Přesně v tom okamžiku, kdy se zdá, že se vše uklidnilo, nastane opak."

Už jsem se bála, že tuhle větu budu muset napsat sama, naštěstí to opravdu pan Gerrold udělal přede mnou.

Myšlenka před odchodem

V nějakém trapném přeposílacím dopise se píše: "stačí několik minut na to, abychom si někoho zamilovali, ale abychom na něj zapomněli někdy nestačí ani celý život..." no - jasně, není důvod to vyvracet. Zamyslela jsem se nad životem, nad uplynulým půlrokem... Někdy trvá hrozně dlouho, než vybudujete vztah. Snažila jsem se o to - abych jednoho dne mohla říct: "Miluju tě" a myslet to vážně. A teď stačilo pár dní na to, abych byla schopná půl roku zahodit do koše bez mrknutí oka.
Zapomenout na city je někdy tak hrozně těžké a podruhé tak sobecky jednoduché...

- - - neděle - - -

Dokopala jsem se dát si dopořádku věci do školy. Zahrála jsem si na piánko, dodělala koláž, zodpovědně si od sestry půjčila flétnu a vytiskla si tři stránky o fonetické transkripci a tvorbě hlásek. Referát na psychologii ještě chybí... ale... ten bude stejně až ve čtvrtek.

Spala jsem od jedenácti do desíti. Dospala jsem uplynulý týden a hlavně ples. Vzbudila jsem se s optimistickou náladou. Jsem vybuzená, na rozchod kašlu, žiju. Najednou mě napadá tisíc důvodů, proč je skvělý, že to skončilo jak to skončilo (no zas tak dramaticky to neberte, žádný konec všeho, hra je stále rozehrána!). Jsem volná a svolná. Co by ne, očekávám desítky návrhů! :-D.

Těhotenství si užívám maximálně. Nejlepší by bylo, kdyby se mi narodil syn. Dát synovi jméno Natálka by už stálo za to. Prý většina lidí touží po tom mít syna, ne dceru. Pak když se tak stane, chlapci jsou protežováni a chudinky holčičky, které to beztak mají těžší, to kvůli bratříčkům mají těžší ještě víc. Tomu se říká spravedlnost. Proto chlapy už od narození nenávidím...

žít vlastně není tak těžký

Ve škole se učíme, jak rozeznat pomoc slepci ve Skandinávii od sexuálního harašení. Nemáme prý při první pomoci bližnímu vytahovat zapadlý jazyk, neb se nám to stejně nepovede, nebo hůř, vytrhneme ho i s kořenem. Při pokusu o navrácení ztraceného dechu bušit zásadně pod lopatky, abychom nezlomili vaz. Na příští hodinu zdravotního tělocviku si máme přinést olovnici. Zajímalo by mě, co má společného s brokovnicí.

Zdálo se mi dneska, že mám dceru a ta se jmenuje Natálka.

Můj život vypadá podobně jako kdysi. Lidi by neměli smutnit jen proto, že "je to tak normální" nebo proto, "že se to dělá". Byl to vlastně docela rychlý proces.
Tsunami (opravdu ne "cunami" - prý se k tomuhle odpornému přepisu uchylují už i novináři!) je nicméně nevyzpytatelná a zákeřná vlna. Často naprosto neočekávaná. No - já ji očekávám. Tak proto třeba nepřijde...

/pocit/

Měla bych s těma emocionálníma výbuchama hodně rychle přestat. Je to příliš konkrétní a pak se mi tady hádají nějací úplně cizí chlapi:-)

Dočetla jsem to. OPRAVDU jsem to dočetla. Báječný pocit!

Co znamená... věřit

O něco se snažíte. Půlrok věnujete čas něčemu, čemu věříte. Snažíte se věřit. Že to něco znamená, že to všechno nebude na hovno, že... to stojí za to.

Důvěra... jen jsem se snažila, tak promiň, že se všechno posralo protože jsem si myslela, že už můžu bejt upřímná. Půl roku - copak je to málo? Mám dělat, že jsme spolu tejden? Mám bejt opatrná a volit slova jen proto, aby se náhodou něco nestalo? Zajímalo by mě, k čemu by to bylo dobrý.
Jen... jsem prostě měla dojem, že už na to připravení jsme. Možná nejsme. Možná vůbec na nic.
Mrzí mě to, víš?

Dlouhej den

Na upřímnost musíme být připraveni. Někdy se učíme přijímat pravdu celý život jen proto, abychom nakonec stejně zemřeli ve lži.

Nákupní centrum

Sedim na Flóře v McDonaldu. Po cestě jsem se dozvěděla, že na moje narozeniny - 12.8.1994 byla v Nizozemsku provedena 1. operace prodloužení penisu. Celkem by mě zajímalo, pokud něco, tak co to vypovídá.
Potkala jsem cestou plakát na film Mnichov. Vlastně ne, neudivuje mě to. Koukám na lidi a jím tu zkurvenou sezónní taštičku, copak jí nemůžou aspoň zdražit?
Do háje, co je mi po tom, co se říká - kolik věcí už v mym životě bylo přesně opačně, než jak mělo být?!

Právě se mi zdálo, že vidím člověka s krabicí na hlavě.

Láska je na hovno - stejně to nikdy nebude jak má. Jakmile člověk začne žít, má rázem kudlu v žaludku.

Spala jsem tři hodiny.

Mávají na sebe dvě slečny. Ani jedné není 17, víš? A i kdyby, stejně by se ti nelíbily. Uvažovat tímhle způsobem nekončí dobře, svět je svině, všechny maličkosti nám dá sežrat...
Kolikrát ještě?

Ale jednou to skončit musí, fakt. Už si nebudu tajně otírat slzy.

Pár zmatených zážitků

Nevím, jestli je možné za dva dny zestárnout o čtyři roky. Cítím se tak. Spočítala bych na prstech jedné ruky, na kolika lidech mi na světě opravdu záleží. Z minulejch vztahů a lásek se stal jenom podivnej opar vzpomínek a výčitek. Taky se mi poprvé stalo, že jsem doopravdy cítila, že je něco špatně a nedokázala pořádně vyslovit co vlastně. Nejen vyslovit, nedokázala jsem si to uvědomit, ani postupně srovnat. Dokázala jsem ze sebe vypravit jen pár hodně zmatenejch slov. A lidi mi byli ukradený a všechno najednou získalo úplně jiné rozměry - láska, přátelství, důvěra, porozumění...
Je to zvláštní pocit, když vám někdo setře slzu z tváře...
Neměla jsem tendenci křičet. Nepřišly žádné výčitky, vůči nikomu, kromě mě samotné. Život se mi nijak nezměnil a já měla stejně strach, že se nevrátí do starých kolejí. Měla jsem strach a zároveň jsem v to možná doufala. Vždycky chceme víc. Vždycky chceme co nemáme. Řekněte někdo, že to je normální...

První zpověď

Můj život je neuvěřitelně komplikovanej a krutej. Ano, občas se zdá... no jo, no jo, každej si to myslí. Někdy. Eště že je to jen dočasná věc; na hřbitově budu mít konečně pokoj (a nemusí to bejt ani na hřbitově, koneckonců jsem neslyšela, že by se někdo z masovýho hrobu vrátil a stěžoval si). To bude asi tím, že těm nahoře to nevadilo a ti dole byli zavalení, tak nemohli vstát...

Pravděpodobně jsem těhotná. Usuzuju na to z toho, že jsem včera snědla jeden a půl kila nakládanejch okurek. Tak těch bylo pouze kilo. A hlávku čínskýho zelí. Ledového salátu. A dvě hrušky. A mrkev. A plechovku oliv. Olivy se neprodávají v plechovkách, ale ve sklenicích nebo v pytlíku. A tepelně neupravenou půlku psa. Tak to by byl pěkně drahej oběd... A vypila láhev octa, pět deci vína já? No to teda určitě... a půllitr benzínu.

Spousta lidí mě pomlouvá. Potrefená husa se vždycky ozve. Aspoň nejsem homosexuál. Ty mám ze všeho nejradši. Třeba Jana -- surrealistická umělkyně s parožím. Věčně je namol a noc co noc mi volá, že se právě vrací z hospody po střeše mýho domu. Tak to není tak daleko od pravdy... Nebo Pavlíček -- on se tváří jako ztělesnění nevinnosti, ale já znám jeho nejniternější tajemství a dobře vim, jaká je to ve skutečnosti bezcharakterní bestie. Kdyby o něm lidi, který ho počítaj mezi svý nejbližší přátele, věděli to co já, ukousli by si za svoji předchozí hloupost hlavu. Já to neřekla.

Až vyrostu, bude ze mě inkvizitorka.

Příště vám přepíšu svoji oblíbenou pasáž z knihy, kterou jsem dostala od Lukáše k narozeninám. Těšte se.


Milan Pavlíček Markéta Zelená

Novoroční

... padáme, abychom se naučili, jak znovu vstát...

Aneb - viděla jsem Batmana. Další zbytečně strávené dvě hodiny, které jsem se mohla učit. Probudit se do tohodle týdnu byla jistá sebevražda, nevím, proč jsem to vůbec dělala. Poslední dobou nějak nechápu nic. A pořád čekám, čekám, čekám...
...
... kdy konečně dopadnu? Chtěla bych se naučit znovu vstát.

O Vánocích jsem napsala další stránku deníku. Konečně. Už jsem se bála, že dokážu psát jen tyhle otevřený, nedokončení a nicneříkající věty.
Je tu další rok. Nenávidím alkohol. Letos sklenička vína přetekla a ani nevím proč.

(Kora: "Jak se máš v novém roce?" "Úplně stejně špatně, jako v tom starém")

Nic nenasvědčuje tomu, že by se cokoliv mělo změnit.

Stopy

Tvář co v okně se odráží,
sněží...
Nekonečně dlouhá pouť -
za štěstím, kterého si neváží,
nikdy v něj neuvěří...

Už zase, zase mi tečou slzy. Stejně, jako je smíchu a štěstí, je i bolesti a zklamání. A zklamání, které přijde a bolest která přijde a to všechno - budoucnost i přítomnost míchá se jak polívka ze sáčku. K čemu je ksakru jakákoliv přetvářka? Řeknu vám to - může přijít odměna v podobě několika hezkých dnů. Ale není to jen další hřebík do rakve?
Myslela jsem si, že to dál nejde, pak to šlo. A vždycky to jde dál, protože nikam jinam to nemá cestu. Nejde uhnout, je to jako loď, která nikde nestaví. Třeba prostě nejsme natolik zodpovědní dělat rozhodnutí.
Nevím, jestli jsem někdy zažila víc bolesti a víc pádů. Kdo určí, jestli to za to stojí? Na instinkty nespoléhám, spoléhám na minulost, o které vím, že se stala. Nic jiného nemám.
Nikdy mi nebylo hůř, pamatuješ? Bylo mi tak zle, že to bylo poprvé, co bych radši nebyla. Je to pořád ten největší strašák. Občas mám totiž pocit, že místo tebe se vrátil někdo jiný a že to bude zase stejné... je to tak - nechávám to plynout a vidím minulost. Minulost ze která se opakuje a nejde z ní couvnout, nejde uhnout. Je to k zbláznění...

Slzy padají,
stopa bolesti i štěstí patrná,
v očích zakalených.

?

Mosty spojující minulost s přítomností. Děsivý. Nevím, jak se tomu bránit, padám do propasti. Nechci to a nechci ono, nevím, na kterém místě je možný zůstat nad vodou. Připadám si jak v matematickym příkladu, co nemá řešení. Nechci to svádět na čas, odmítám to takhle dál brát... je to k zbláznení. Prostě nevědět... jediný, čím jsem si jistá, je pocit strachu. A pěkně mě to štve.

Čas dávných vzpomínek

Skončil den beztvarých zájmů,
usměvavých vzpomínek,
bolestivých šrámů.

Po padesáté další ne,
kam člověk chodí na tu naději?
Proč hledat tam, kde ustane,
proč doufat v to, co pomíjí...

Je zase čas probuzení,
stalo se to pro nic, víš?
Jak podruhé, po osmé,
pláči znovu utišený,
dlouhou cestou opět zníš.

Mořská nemoc

Nemůžu spát. Nebo nechci, jedno z toho. Nebo obojí. Jsem nějak mimo, nevím, jestli se to dá svést na to, že to tak po conu bývá - no, na co jiného bych to tak asi měla svést?
Dneska jsem se dozvěděla, že jsem "milá jako hadr na podlahu". Některý lidi vědí, jak potěšit. Navíc se jim o jejich analýzu nikdo neprosil. A tak je to věčně - sami nedokážou ani dodržet jednoduchý slib a snaží se o moralizování ostatních. Asi proto k tomu nemám slov. Paráda.
Připadám si jako hadr na podlahu.

Táta Iry - mého padawana - jí zabavil mobil. Zvláštní, jak to na světě ještě někdy chodí. Těžko říct, co se stalo, zatím se můžeme pouze domnívat. Ira nekomunikuje, všechno jsme se dozvěděli přes její kamarádku Kariss. Plánujeme rescue mission, pojedeme do Poděbrad a počkáme si na ni před školou. Zítra se jí ale pokusím zavolat na pevnou, třeba se dozvím něco víc. Je to trochu dobrodružné, ale smutné.

Kamarádčin ex přítel /Milan jeho jméno jest/ je duševně nemocný. Prohlásila, že všichni Milanové jsou stejní. Co ty na to?:-)

Dnešek se houpal na vodě. I můj žaludek podle toho vypadal. Ano, cítím se jako s mořskou nemocí. Zas jsem si uvědomila, že znamení neexistují. Pokud někdy budu opět tvrdit opak, můžete mi jednu vrazit. Možná vám to ani neoplatím.

KoprCon - první dojmy

Opravdu jsem tam byla? Uplynulo pár hodin a mně to připadá spíš jako dlouhej sen.
V tom snu jsem byla na jedné přednášce, zápasila s počítačem při pouštění Lost, bloumala sem a tam po budově, sledovala sníh venku jako vánoční pohlednici, řvala na Vodena, že nemá pít a co si to vůbec dovoluje, nadávala Sovogovi, že leze holkám do postele a hlasitě vykřikuje, když chci spát, několikrát na chodbě minula Milana Pavlíčka, snažila se víceméně úspěšně dostat na zakázaná místa a neustále a pořád dokola jsem zhasínala a rozsvěcela světla. To zní dost šíleně na to, aby to mohl být sen.
Byl to sen.
Některé části toho snu se mi pořád vracejí, asi tak, jak to po conech bývá.
Přeju hezké ráno.

Po stopadesáté

Po stopadesáté jsem přišla na to, že svému životu nerozumím. A svým pocitům a tomu, proč se všechno zase obrátí v momentě, kdy konečně začíná můj život nabírat nějaký směr.
Víkend dopadl hrozně. Nechápu proč, vzhledem k tomu, jak moc jsem se těšila a jak moc jsem měla pocit, že právě teď je všechno v pořádku. Nerozumím tomu ani za mák. Ale je fakt, že nevím, proč mě to překvapuje, vždycky to takhle přece bylo, jako by to snad mělo něco znamenat...
Potkala jsem zase člověka, kterého jsem neviděla rok a nemluvila s ním nejméně dva roky. Navíc to byla podezřelá náhoda - vlezla jsem omylem na céčko na Florenci, místo na béčko. Pak to byl tak neuvěřitelný šok a taky mi to připomnělo to, že je jedno, jak dlouho se lidi nevidí, že se stejně veškeré pocity vrátí. Přišlo mi, jako kdybychom měli začít náš rozhovor tam, kde jsme ho kdysi skončili. A nebyl to příjemný pocit, to mi věřte.
Jinak ten člověk vypadal opravdu pořád stejně - dlouhé vlasy, na tváři zděšený výraz typu "pomoc-Affaia-to-je-ta-co-má-problém" a velmi rychle mi naznačil že opravdu nic, vůbec nic se nezměnilo. Netuším, jestli se tohle ještě někdy v mém současném životě může srovnat. Bohužel možná ne. Ale třeba... za další rok.

Jinak musím přiznat, že jsem zažila zase jeden z velmi příjemných pozdních večerů. Aspoň trošku mi to vykompenzovalo tu šílenost o víkendu, i když... co si budeme nalhávat...