První zpověď

Můj život je neuvěřitelně komplikovanej a krutej. Ano, občas se zdá... no jo, no jo, každej si to myslí. Někdy. Eště že je to jen dočasná věc; na hřbitově budu mít konečně pokoj (a nemusí to bejt ani na hřbitově, koneckonců jsem neslyšela, že by se někdo z masovýho hrobu vrátil a stěžoval si). To bude asi tím, že těm nahoře to nevadilo a ti dole byli zavalení, tak nemohli vstát...

Pravděpodobně jsem těhotná. Usuzuju na to z toho, že jsem včera snědla jeden a půl kila nakládanejch okurek. Tak těch bylo pouze kilo. A hlávku čínskýho zelí. Ledového salátu. A dvě hrušky. A mrkev. A plechovku oliv. Olivy se neprodávají v plechovkách, ale ve sklenicích nebo v pytlíku. A tepelně neupravenou půlku psa. Tak to by byl pěkně drahej oběd... A vypila láhev octa, pět deci vína já? No to teda určitě... a půllitr benzínu.

Spousta lidí mě pomlouvá. Potrefená husa se vždycky ozve. Aspoň nejsem homosexuál. Ty mám ze všeho nejradši. Třeba Jana -- surrealistická umělkyně s parožím. Věčně je namol a noc co noc mi volá, že se právě vrací z hospody po střeše mýho domu. Tak to není tak daleko od pravdy... Nebo Pavlíček -- on se tváří jako ztělesnění nevinnosti, ale já znám jeho nejniternější tajemství a dobře vim, jaká je to ve skutečnosti bezcharakterní bestie. Kdyby o něm lidi, který ho počítaj mezi svý nejbližší přátele, věděli to co já, ukousli by si za svoji předchozí hloupost hlavu. Já to neřekla.

Až vyrostu, bude ze mě inkvizitorka.

Příště vám přepíšu svoji oblíbenou pasáž z knihy, kterou jsem dostala od Lukáše k narozeninám. Těšte se.


Milan Pavlíček Markéta Zelená

Novoroční

... padáme, abychom se naučili, jak znovu vstát...

Aneb - viděla jsem Batmana. Další zbytečně strávené dvě hodiny, které jsem se mohla učit. Probudit se do tohodle týdnu byla jistá sebevražda, nevím, proč jsem to vůbec dělala. Poslední dobou nějak nechápu nic. A pořád čekám, čekám, čekám...
...
... kdy konečně dopadnu? Chtěla bych se naučit znovu vstát.

O Vánocích jsem napsala další stránku deníku. Konečně. Už jsem se bála, že dokážu psát jen tyhle otevřený, nedokončení a nicneříkající věty.
Je tu další rok. Nenávidím alkohol. Letos sklenička vína přetekla a ani nevím proč.

(Kora: "Jak se máš v novém roce?" "Úplně stejně špatně, jako v tom starém")

Nic nenasvědčuje tomu, že by se cokoliv mělo změnit.

Stopy

Tvář co v okně se odráží,
sněží...
Nekonečně dlouhá pouť -
za štěstím, kterého si neváží,
nikdy v něj neuvěří...

Už zase, zase mi tečou slzy. Stejně, jako je smíchu a štěstí, je i bolesti a zklamání. A zklamání, které přijde a bolest která přijde a to všechno - budoucnost i přítomnost míchá se jak polívka ze sáčku. K čemu je ksakru jakákoliv přetvářka? Řeknu vám to - může přijít odměna v podobě několika hezkých dnů. Ale není to jen další hřebík do rakve?
Myslela jsem si, že to dál nejde, pak to šlo. A vždycky to jde dál, protože nikam jinam to nemá cestu. Nejde uhnout, je to jako loď, která nikde nestaví. Třeba prostě nejsme natolik zodpovědní dělat rozhodnutí.
Nevím, jestli jsem někdy zažila víc bolesti a víc pádů. Kdo určí, jestli to za to stojí? Na instinkty nespoléhám, spoléhám na minulost, o které vím, že se stala. Nic jiného nemám.
Nikdy mi nebylo hůř, pamatuješ? Bylo mi tak zle, že to bylo poprvé, co bych radši nebyla. Je to pořád ten největší strašák. Občas mám totiž pocit, že místo tebe se vrátil někdo jiný a že to bude zase stejné... je to tak - nechávám to plynout a vidím minulost. Minulost ze která se opakuje a nejde z ní couvnout, nejde uhnout. Je to k zbláznění...

Slzy padají,
stopa bolesti i štěstí patrná,
v očích zakalených.

?

Mosty spojující minulost s přítomností. Děsivý. Nevím, jak se tomu bránit, padám do propasti. Nechci to a nechci ono, nevím, na kterém místě je možný zůstat nad vodou. Připadám si jak v matematickym příkladu, co nemá řešení. Nechci to svádět na čas, odmítám to takhle dál brát... je to k zbláznení. Prostě nevědět... jediný, čím jsem si jistá, je pocit strachu. A pěkně mě to štve.

Čas dávných vzpomínek

Skončil den beztvarých zájmů,
usměvavých vzpomínek,
bolestivých šrámů.

Po padesáté další ne,
kam člověk chodí na tu naději?
Proč hledat tam, kde ustane,
proč doufat v to, co pomíjí...

Je zase čas probuzení,
stalo se to pro nic, víš?
Jak podruhé, po osmé,
pláči znovu utišený,
dlouhou cestou opět zníš.

Mořská nemoc

Nemůžu spát. Nebo nechci, jedno z toho. Nebo obojí. Jsem nějak mimo, nevím, jestli se to dá svést na to, že to tak po conu bývá - no, na co jiného bych to tak asi měla svést?
Dneska jsem se dozvěděla, že jsem "milá jako hadr na podlahu". Některý lidi vědí, jak potěšit. Navíc se jim o jejich analýzu nikdo neprosil. A tak je to věčně - sami nedokážou ani dodržet jednoduchý slib a snaží se o moralizování ostatních. Asi proto k tomu nemám slov. Paráda.
Připadám si jako hadr na podlahu.

Táta Iry - mého padawana - jí zabavil mobil. Zvláštní, jak to na světě ještě někdy chodí. Těžko říct, co se stalo, zatím se můžeme pouze domnívat. Ira nekomunikuje, všechno jsme se dozvěděli přes její kamarádku Kariss. Plánujeme rescue mission, pojedeme do Poděbrad a počkáme si na ni před školou. Zítra se jí ale pokusím zavolat na pevnou, třeba se dozvím něco víc. Je to trochu dobrodružné, ale smutné.

Kamarádčin ex přítel /Milan jeho jméno jest/ je duševně nemocný. Prohlásila, že všichni Milanové jsou stejní. Co ty na to?:-)

Dnešek se houpal na vodě. I můj žaludek podle toho vypadal. Ano, cítím se jako s mořskou nemocí. Zas jsem si uvědomila, že znamení neexistují. Pokud někdy budu opět tvrdit opak, můžete mi jednu vrazit. Možná vám to ani neoplatím.

KoprCon - první dojmy

Opravdu jsem tam byla? Uplynulo pár hodin a mně to připadá spíš jako dlouhej sen.
V tom snu jsem byla na jedné přednášce, zápasila s počítačem při pouštění Lost, bloumala sem a tam po budově, sledovala sníh venku jako vánoční pohlednici, řvala na Vodena, že nemá pít a co si to vůbec dovoluje, nadávala Sovogovi, že leze holkám do postele a hlasitě vykřikuje, když chci spát, několikrát na chodbě minula Milana Pavlíčka, snažila se víceméně úspěšně dostat na zakázaná místa a neustále a pořád dokola jsem zhasínala a rozsvěcela světla. To zní dost šíleně na to, aby to mohl být sen.
Byl to sen.
Některé části toho snu se mi pořád vracejí, asi tak, jak to po conech bývá.
Přeju hezké ráno.

Po stopadesáté

Po stopadesáté jsem přišla na to, že svému životu nerozumím. A svým pocitům a tomu, proč se všechno zase obrátí v momentě, kdy konečně začíná můj život nabírat nějaký směr.
Víkend dopadl hrozně. Nechápu proč, vzhledem k tomu, jak moc jsem se těšila a jak moc jsem měla pocit, že právě teď je všechno v pořádku. Nerozumím tomu ani za mák. Ale je fakt, že nevím, proč mě to překvapuje, vždycky to takhle přece bylo, jako by to snad mělo něco znamenat...
Potkala jsem zase člověka, kterého jsem neviděla rok a nemluvila s ním nejméně dva roky. Navíc to byla podezřelá náhoda - vlezla jsem omylem na céčko na Florenci, místo na béčko. Pak to byl tak neuvěřitelný šok a taky mi to připomnělo to, že je jedno, jak dlouho se lidi nevidí, že se stejně veškeré pocity vrátí. Přišlo mi, jako kdybychom měli začít náš rozhovor tam, kde jsme ho kdysi skončili. A nebyl to příjemný pocit, to mi věřte.
Jinak ten člověk vypadal opravdu pořád stejně - dlouhé vlasy, na tváři zděšený výraz typu "pomoc-Affaia-to-je-ta-co-má-problém" a velmi rychle mi naznačil že opravdu nic, vůbec nic se nezměnilo. Netuším, jestli se tohle ještě někdy v mém současném životě může srovnat. Bohužel možná ne. Ale třeba... za další rok.

Jinak musím přiznat, že jsem zažila zase jeden z velmi příjemných pozdních večerů. Aspoň trošku mi to vykompenzovalo tu šílenost o víkendu, i když... co si budeme nalhávat...

Zpět v pekle

Sedla jsem si k internetu a v klidu si dočetla všechny příspěvky na blogy, které mi po dobu mé nepřítomnosti ve hmotném světě unikly. Pak jsem se odhodlala vrátit se sem a něco napsat. Prej je to nebaví, když kliknou na můj blog a nenajdou tu už měsíc nic nového. No... nemůžu za to. Jsem nevinná.
Bylo to nejdýl, co jsme zatím byli spolu a bylo to zárověň poprvé, co jsme se za tu dobu ani jednou nepohádali. Může za to čtyřicet hodin mlčení den před jeho příchodem? Prohodili jsme o tom pár slov a potom to až do neděle bylo v pohodě. Nejspíš jsme se toho zase dost naučili.
I když podivné stavy ne a ne zmizet. Když se koukám na druhý konec dvora, je mi hodně úzko. Proč to tak je a proč zrovna v těch situacích... to netuším.
Dostala jsem růži. Neuvěřitelné, co jedna růže s člověkem udělá.

Škola je vyčerpávající, ale praxi máme za sebou. Přišla jsem na to, že nejméně čtvrtinu spolužaček nechci už nikdy po škole potkat. Děti, které jim budou svěřené do rukou, upřímně lituji předem.

Prochodila jsem dnes celou Prahu. Sháněla jsem boty.
Koupila jsem si vatové polštářky, párek v rohlíku, notový sešit, žvýkačky, barevné pendreky, pastu na zuby a lahev minerálky. Boty ne. Zoufale jsem dojela domů a šla se podívat do obuvnictví za barákem. Hádejte, jak to dopadlo.

V pátek jdu zase do práce. Těším se na Šimona. A na půl jedné odpoledne.

Stále nově staronově

Viděla jsem se s kámoškou. Není ani těhotná, ani nemá smrtelnou nemoc, ale stejně je jí mizerně. Neuvědomuje si zřejmě, že se má lépe, než děti v Africe, upřímně není čemu se divit. Dost těžko si člověk říká, že je mu líp, než mu bylo před měsícem. Protože občas se zdá, že před tím měsícem jsme byli úplně jiný lidi... A taky to je zřejmě pravda. A nejsme ani dětmi v Africe.
Nicméně teď alespoň ví, že mi může kdykoliv zavolat a já jí připomenu minulost - toho člověka kterým byla včera - a můžem obě doufat, že si uvědomí, že to co udělala je dobře.

A já jsem dospěla jistého prozření. Stačilo tak málo, možná poznat člověka, který je v přesné situaci, jako on a je schopen mi to vysvětlit. Problém to neřeší, ale pochopila jsem. A to je první krok k dobru.
Nicméně mám teď podivnej strach. Nevím, proč se neozývá a JE mi to divný. Dost dost divný.

Přeludy

Tak škola vypadá jako docela dobrej podnik. Zatím to vypadá, že ani kvůli zápočtu tam nebudeme muset chodit. Pokud napíšeme test, hodiny matematiky nemusíme vůbec navštěvovat. No jo, vysoká škola, začínám si zvykat. Rozhodně to ale je příjemné zvykání.
Našla jsem si snad i nové kamarády. Ve škole? To není možné;-). Jen týdení kurz s praxí mě štve. Mám se celý týden koukat na lidi, jak učí a nemoct říct slovo? To bude po měsíci práce na škole docela problém. Ale... musím se holt učit i ovládat.

Přeludy existují. Jeden z nich se dnes objevil. Krátce, ale objevil. Byla jsem ráda.

Icq dnes zlobí o něco méně. Asi jsem byla hodnější, nebo tak. No, nevím. Každopádně jsem docela ráda, domluvila se spousta věcí, hlavně těch, které už měly být dávno hotové. Takže vlastně... ano, ano... úspěšný den:-)

Kdo má pořád vymýšlet názvy?

Tak je mi zas fajn. Lidi pomůžou, když je opravdu krize. Ale to, co bylo ve čtvrtek večer bych nerada opakovala.
Zítra škola. Nechci tam a není to ani zas tak moc divný. Můžu učit už teď, tak k čemu vejška? No... nevadí... ráno V 8:55 hurá na osobnostní a sociální výchovu.

A co jinak? Co jinak...
Něco mi zase došlo. Že bát se nemá smysl. Že lpět na něčem úžasném a světoborném taky ne. Život je takovej a my nemůžeme očekávat, že stav euforie, zamilovanosti a představy něčeho opravdového nám vydrží celý život. Protože někteří lidé to prostě cítí jinak a ať to bylo krátké, bylo to hezké a skončilo to. A jiné věci můžou začít, je přece na čase jít dál. Konečně to tak doopravdy cítím. Osvobozující pocit.

Co mě štve je icq. Je to na zabití. Sebe.
A nemůžu a nemůžu se znovu nalogovat. Co mi tím jenom chce naznačit?...;-)

Momentálně

Je mi zle. Fakt. Nevím si rady, lidi nedokážou pochopit, že umím něco a víc jim nemůžu dát. A taky že už toho bylo trochu moc, hodili na mě úplně všechno, nikdo jinej to za mě neudělá, ale už to trvá dva roky a pořád beze změny, pořád jsem na to téměř sama a to i když se zrovna někdo rozhodne pro organizaci. Pořád a dokola jsem ta, co má zodpovědnost, protože to nikdo není schopnej utáhnout.
Potřebovala bych vypnout.

Hola hej!

Odcházím z podivných situací. Chci bejt aspoň chvilku normálně šťastná. A myslím, doufám, že se mi to po té dlouhé době podaří. Rozhodně k tomu spousta věcí směřuje a já mám zřejmě jasno. Alespoň teda na chvíli:-).
Blog jsou stejně jen momentální výkřiky, ne?;-)

Desítky očí za oknem

Dnes jsem si s dětma ve škole povídala o komunikaci. Pochopili to, zdá se, mnohem rychleji, než já včera. Někdy bych chtěla myslet jako dítě.
Věci se boří jenom kvůli tomu, že někdo řekne, že někdo řekl. A lidi jsou z toho pak smutný.
Některý lidi jsou smutný z jinejch věcí.
A některý z obou najednou.
Nepřipadám si o nic míň charakterní a neztratila jsem ani jednoho kamaráda. Za uplynulý měsíc. A dokonce nemám ani pocit promarněného času. A v tomhle za sebou zřejmě táhnu neviditelný dav.
Což ovšem neznamená, že to nebolí.
Je občas dobré podívat se z okna...

Sinusoida

Vypadá to na celkem nadějný začátek. Nebo možná na celkem nadějné pokračování. Jenže pokračování musí mít někde začátek a na ten náš bych občas raději zapomněla. Čili snad raději začátek.
Bylo nám dobře. Ne krásně nebo úžasně, jak by se od této situace možná v počátcích vztahu dalo očekávat, ale rozhodně se ukázalo hodně věcí a já jsem ráda. Měla jsem čas o tom přemýšlet. Měla jsem čas uvědomit si, co se vlastně děje. A měla jsem čas srovnat si situaci.
Situace je taková, že lidi jsou kurvy.
Vím to, jen nevím, jak se s tím srovnat. A je mi to líto.
Je mi líto, že přemejšlím o praktickejch stránkách věci. Ne o morálce.
Jsem sobeckej, hnusnej a opovrženíhodnej člověk.
A ještě stále nevím, jak to rozhodnout.

Ale stále to nic nemění na faktu, že jsem o víkendu byla víceméně spokojená. Měli jsme na sebe čas, bylo to hezký. Pár výbuchů hoďme stranou, dopadlo to fakt úspěšně.

30% klesání

Proč to nikdy nevydrží?
Nevím, ale dělám, jako bych si už nezvykla. Vždycky, pokaždé, za ten můj mizernej život se všechno pokazí přesně v momentě, kdy mám pocit, že jsem spokojená, že vlastně nic jiného ani nechci.
Ale bolí to jak čert, to vám teda povím. Najednou se zase všechno tak strašně obrátilo a já nevím, čemu ještě dokážu čelit. Nebo spíš čemu nedokážu, protože cítím, že zase podléhám. A bojím se všeho, co mě může potkat. Už v tom není sám. Což ovšem neznamená, že jsem pochopila jeho situaci. Znamená to jedině to, že je to zase o něco... eh... bolestivější...
Tušili byste, jak dlouho může trvat dostat umělohmotnou flašku do koše na plasty?

Fakticky to osvobozuje, ta práce. Je to divný, ale když člověk kouká na ty děti, které jsou tak bezprostřední a upřímné a nic z mejch problémů je netrápí... dneska jsme si vydrželi celou cestu z Hradu do školy povídat o Hvězdných Válkách. Neuteču tomu, je to zkrátka všude. Slíbila jsem jim, že přinesu zítra do školy Darth Vadera. Odpoledne mi Kačka oznámila, že by mě chtěla místo jejich (nyní nemocné) učitelky. To bych se na tu vejšku mohla docela s klidem vykašlat, co?:-)
Odpoledne jsem s ředitelkou probrala pracovní podmínky. Vypadá to velmi nadějně. A navíc mě ta práce fakt baví. Asi bych měla být dokonale šťastná...

Bojím se o ni.
Připomněla mi minulost.
Minulost se připomněla sama. Připomíná se už několik týdnů.
Je víkend a neměla bych dopustit, aby se cítila jako já tehdy.
Snad to není podobné, snad on dostane rozum.
Ale nevím. A bojím se o ni.
Je to špatný na tom světě. Zdánlivě banální problém nejsme schopni vyřešit. Snažíme se o to moc? Nebo naopak málo?
Co s tím?

Čas?

Mám čas! Jak je to možné? Prostě mám najednou čas...
Je to pravda, když člověk začne něco dělat, uvědomuje si najednou mnohem víc nedostatek času, nebo naopak jeho dostatek. Samozřejmě že dostatek času není nikdy, ale to je pro tuto chvíli zanedbatelná informace.
Učím ve škole. Ve Škole Hrou, kam jsem chodila kdysi dávno celých pět let. Je to zvláštní, jak může být celý den s dětmi osvobozující práce. Fakt, nekecám! A pak přijdu kolem třetí domů a MÁM čas... zajímavé.
Můj notebook už je zase v provozu. Icq dělá pořád kraviny, ale to mu toleruju. Aspoň někdo se občas ozve.
"A co jinak?"... hm, hloupá otázka. Týká se buď chlapů, nebo školy, záleží na tom, čím začnete. Do školy ještě nechodím. Ale jinak je to dobrý, uplynulo... kolik? Zítřkem to budou dva týdny... ono to všechno vypadá jinak, když jsou lidi 60km od sebe a vídají se maximálně jednou týdně. Třeba se z toho ještě stane můj nejdelší vztah. To by bylo velmi zvláštní:-)
Dnešek byl zas vzpomínkový. Není se čemu divit, když pracuju v mé bývalé škole. Ale je to divný, byly to hezký roky mýho života a přitom na ně, stejně jako na zbytek dětství, nevzpomínám ráda. Nějak netuším, co by se asi muselo dít, abych měla dobrej pocit z uplynulých devatenácti let. Nejspíš bych se musela narodit v cirkuse...
Kačenka dneska řekla, že by chtěla jít na PORG. Povídali jsme si o tom a mám upřímně dobrej pocit z toho, že jsem jí řekla, co jsem tam zažila. Pravděpodobně si to ještě rozmyslí. Před chvílí mě napadla naprosto osvobozující myšlenka, totiž v den, kdy bude zase Klaus svatořečit PORGu na Škole Hrou, mohla bych se tam přijít podívat. A sdělit své zkušenosti. Mám dost odvahy jít tak přímo proti němu? Ale jo, jo, teď se na to fakt cítím...

Zase o krok dál

Konečně klidná, vlastně... spokojená.
Určitě se může stát, že mě to zachrání, ale pořád si ještě myslím, že dobře to dopadnout nemůže. Ale aspoň něco dobrého v tom bude, tak proč tomu nedát šanci...
Po tomhle víkendu jsem na sebe pyšná. Konečně mám proč být. Asi se mi to v životě ještě nestalo, tak si to užívám.
Kdybych žila s oběma rodiči, zřejmě bych nebyla celé dětství tak labilní, to je výsledek mého dlouholetého bádání nad manželstvím a životem v rodině. Kdybych žila s oběma rodiči, zřejmě by čas od času někdo pořádně seřval i mou sestru, ne jen mě. Určitě by mi to pomohlo.
Někteří lidé jsou neuvěřitelně ubozí. Zvláštní, že v momentech mi připomínají mě samotnou... jsem zřejmě taky ubohá. Proč ne? Máme společného víc, než jsem si myslela. Jenom netuším, v čem je ta ubohost. Když si lidé uvědomují ubohost na druhém, vyhnou se jí automaticky na své osobě? Těžko říct, ale doufám, že jo.
Definitivně se rozhodlo o osudu naší chaty. Můj notebook z toho zkolaboval...

Nutné zlo?

Mám internet na notebooku. Když zvážím množství výhod s nevýhodami, není to zas tak výhodné... A k tomu nefunguje icq:-(
Ještě že zítra odjíždím, budu si s tímhle krámem dělat hlavu zase až v neděli večer.