Vzbudila jsem se v půl deváté, abych se od devíti mohla věnovat rozvrhu. Rozvrh se neotevřel několik hodin. Jasně, co čekáme... máme počítat s komplikacema, když minulej rok otevřeli den předem, rok předtím to padalo zhruba jednou za tři vteřiny, takže jsme se přihlašovali nějakých šest nebo sedm hodin a byli jsme rádi, když jsme měli přes polovinu předmětů. Letos to prostě holt nespustěj vůbec...
Koukali jsme se na počty přihlášených lidí, které pomalu stoupaly. Kapacita (25 míst) do hodiny z poloviny zaplněná lidma, kteří nepatří do našeho ročníku, ba ani do našeho oboru, protože celej první stupeň prostě zapisovat nemohl. Čekali jsme několik hodin. Objevily se správy, že to prostě dneska nepůjde, že je interní chyba systému a že až zítra. Kdo by tomu věřil? Popravdě - nikdo. A dobře jsme udělali, jelikož za nějaké další hodiny se otevřelo zapisování. Ale samozřejmě ne na všechny předměty.
Taky jsme zjistili, že katedra češtiny se na poslední chvíli (hodinu před zápisem?) rozhodla otevřít svůj blok přednášek. Zapsala jsem se na obojí - na tu věc se zdravím, i na češtinu, protože jakou můžu mít jistotu, že se to za další hodinu zase nerozhodnou zrušit?
Mám teď nějakých 10 předmětů - včetně té češtiny a dvou věcí, které bych teoreticky mohla zvládnout už tenhle semestr místo příštího. Polovinu toho ještě vyškrtám. Do didaktik matiky, češtiny a předmětů z dramaťáku nás to prostě nepustilo.

Pak nás poslali na zápis do školy.

Zápis nevyřešil vůbec nic.

Vrátila jsem se domů a sedla k počítači, jestli by nešlo ještě něco dělat. Nastala změna. Některé lidi to do systému pustilo. Nevěděli jsme, jaké lidi, podle čeho je systém vybírá, u nás méně šťastných to totiž bylo pořád stejné. Věci, na které nutně potřebuju jít se beznadějně zaplnily. Vypadá to, že se nevyhnu ani té šílené Jirotkové, což mi automaticky snižuje známku ze zkoušky nejméně o jeden stupeň. Nevyřešilo se vůbec nic. Někdo se zapisovat může, někdo ne, mně pořád visí ty stejné předměty, na nové nemám šanci se dostat.

Odešla jsem v půl jedenácté. Mohla jsem být na premiéře, na kterou jsem zapomněla a nikdo mi ji nepřipomněl. Nechtěla jsem vidět ten film, chtěla jsem vidět ty lidi. Ani nevíte, jak moc je mi to teď líto. Škoda, že jsem o tom vůbec přemýšlela den předem. Je to rozbitý.

A teď je další den. Včera jsem 14 hodin řešila rozvrh, na kterej stále nemám přístup. Nejnovější zprávy jsou, že my, z dramaťáku, tam prostě máme chybu a budeme se přihlašovat jako poslední. Takže teď už je to fakt jedno, půjdu do práce a vykašlu se na to, protože nic nezměním. Stejně jako s tou premiérou ("věci jsou symboly").

A teď mi doopravdy tečou slzy.

Je to asi tak...

Našla jsem svoje staré dopisy. Našla jsem spoustu starých věcí... z doby, kdy jsem byla jinej člověk. Byla jsem někdo jiný, ale doteď vidím svou vlastní ruku, jak ty věci píše. Napsala jsem toho hodně. Hodně moc. Kdyby to jen nebyly takový shity. Takový shity, který jsou součást mojí minulosti víc než cokoliv jiného. Stydím se za některé ty věci. A přece musím uznat, že jsem to z velké části pořád já.

-- trochu zvažuju, co teď s tím. Představa, že se to dostane do rukou někoho jiného je šílená. Představa, že bych to všechno zničila, je podobně šílená. Jednou si budu ale budu muset vybrat. Další šílená představa.
A taky jsem psala básničky. A maily lidem. Neměla jsem mobil. Volali jsme si vždycky jen na pevnou linku.

Je to asi tak... některý věci se sypou. Je toho hodně, co je mi líto, protože to působí jako písek v přesýpacích hodinách (nebo ten, co se sype z rukou pryč - ten jemnej, co je všude kolem, když jste na pláži). Nerada dávám přátelství do škatulek, nerada se hlídám, co můžu a co nemůžu říct. Dokud to bylo přirozené, bylo to v pořádku, pak se zbořil ten pomyslnej domeček z karet. Obávám se, že na některé věci je teď buď příliš pozdě, nebo na ně naopak ještě nenastal čas. Většinou mi z toho není tak smutno, jak by mohlo být.

Přece jenom... jo, jsem jinej člověk.

Zdálo se mi, že mám štěňátko. Vypadalo tak nějak takhle:
Bylo to popravdě to neroztomilejší štěňátko na světě. Běhalo za nějakým míčkem a já jsem z něj měla hroznou radost. A zároveň jsem se bála, protože jsem na něj neměla čas a nevěděla jsem, co s ním bude. A bála jsem se, že mi ho někdo vezme a někam dá, protože ho nebude chtít doma. Když jsem potřebovala jít do školy, vzala jsem ho s sebou a ono mi spinkalo během přednášky na klíně. Hledala jsem pro něj to nejvhodnější jméno, ale dřív než jsem ho našla, probudila jsem se. Po delší době to byl sen, který ve mně něco nechal. Obavy, ale i docela dobrou dávku optimismu.

Až jednou budu bydlet sama, pořídím si přesně takovéhle štěně.

Rokytnice

Byla jsem v krkonoších podruhé během několika málo dní. Z Jaroměře ještě nejsou hotové fotky, takže začnu Rokytnicí. Jely jsme jenom s maminkou a s Gaiou, taková dámská jízda, chození na výlety, čtení a spánek. Tak nějak jsme si to představovaly a nakonec to dokonce i přesně takhle vyšlo. Bydlely jsme u známých v penzionu:

Je to malá chatka uprostřed stráně, v zimě se tam nedá ani vyjet autem. Na rozdíl od všech těch penzionů dole je tam nádherný klid! A letní jablka:-). Nikdo jiný tam nebyl, takže jsme si doopravdy užívaly soukromí, toho, že Gaia může chodit kudy chce, že je možné spát s otevřenými dveřmi, a jíst a vstávat přesně tehdy, kdy na to máme náladu.
Na výlet jsme šly hned první den, ale to ještě nebylo vůbec hezky, takže jsme ani nedošly k plánované kešce. Místo toho jsme si poměrně brzy zalezly do postele a doufaly, že další den bude aspoň trochu lepší počasí.
Bylo. Šly jsme na dlouhý výlet. Nejprve autem do Harrachova, kde jsme zaparkovaly poblíž muzea skla (dokonce jsme i nějakou dobu zvažovaly, jestli se po výletu nejít podívat dovnitř). Pak už pěšky. K Mumlavským vodopádům, kde jsme našly první kešku, pak nahoru po značce, pořád podél vody.

Gaia byla nadšená, opravdu. Bylo na ní vidět, jak je šťastná. Běhala pořád do vody a zpátky, jednou uklouzla a sjela docela daleko po proudu, skoro jsem musela skočit za ní. Nakonec to zvládla sama (spíš jsem asi já trochu hysterická:-)). Ale napínavé to bylo. Když jsme vylezly zpátky, byla Gaia spokojená a téměř vypadala, že by si zkluzavku dala ještě jednou:-). Od vodopádů vedla příjemná cesta mezi stromy. Nějací lidi tam byli, ale nebylo to nijak hrozné, možná proto, že bylo pondělí celkem brzy ráno;-). Po cestě jsme našly druhou kešku, ve které byly jen pohledy (mámu to baví víc, než jsem čekala, a Gaia je spokojená všude, kde je voda, takže nebylo nijak složité cache uprostřed lesa najít. I když GPSka poněkud stagnovala).
Na naší další zastávku jsme šly pak o něco déle, tak pět kilometrů, stále proti proudu Mumlavy, do mírného kopce. Lidí stále přibývalo, ale nebylo to ještě nijak tragické. Cestou jsme se ještě vyfotily za pěkného počasí.
Já s Gaiou a maminka s Gaiou. Sluší nám to, co?:-). A nahoře na Krakonošově snídani jsme si daly oběd:-). Měla tam být další keška, ale nějak jsme nevěděly, kde přesně hledat, GPSce se stále nechtělo a kolem byla už spousta lidí, kteří neměli nic jiného na práci, než na nás koukat. Když pak všichni konečně odešli (a my to už téměř vzdaly), poradil nám pán na téhle fotce:
"Hledáte poklad?" - tak bylo jasno. Pochopitelně o kešce věděl, je možné že byl i při jejím vzniku. A teda když jsem ji našla, tak jsem se docela divila, že jsem ji nenašla dřív. Taková velká krabice to byla, ta třetí keška.
Taky jsme dostaly rady, jak se nejrychleji dostaneme zpátky do Harrachova, jinou cestou, než jsme přišly. Vypadalo to na něco kolem šesti kilometrů, tak jsme nakoupily nějaké pohledy a jednu památeční minci a vyrazily přes kopec nahoru.
Šly jsme docela dlouho... no, docela i dost dlouho... asi jsme si to pěkně protáhly, protože když jsme přešly kopec a našly další cache (ten VÝRAZ! -- bylo tam trochu mokro, no:-)), zjistily jsme, že Harrachov se přiblížil asi jen o kilometr. Ale i když nás už docela bolely nohy, cesta to byla pěkná. Nebo alespoň než jsme se přiblížily k městu, pak to začalo být plné domů a penzionů a stánků a německy mluvících lidí... no bída. Opravdu jsme byly rády, když jsme konečně zase našly auto a sedly si do něj. Na muzeum skla už opravdu pomyšlení nebylo (i když by prohlídka jistě stála za to).
Další dny už jsme toho nenachodily zdaleka tolik. Šly jsme k Huťským vodopádům pro kešku, kterou jsme chtěly najít už první den (ale teda hledat hodinu ve stráni, aby pak stačilo jednou kouknout na druhou stranu na "divně poskládané kameny"... litovala jsem, že jsem nechala doma kompas). A večer jsme jely k maminčině kamarádce do Vrchlabí, kde jsme strávily večer.
Ve středu už bylo skoro až moc velké horko. Vyšláply jsme si kopec pro poslední kešku a pak jsme si daly zmrzlinu a tak... a nakonec jsem řídila domů. Přežily jsme všechny tři (a to jsem jela po dálnici i 130!:-))
To by tedy bylo... jela jsem si tam odpočinout a pročistit hlavu, což se nejspíš povedlo. Nechtěla jsem tam nic řešit, tak jsem všechny problémy nechala v Praze - což neznamená, že se nevrátily hned po příjezdu. A některé se stihly zvětšit do obřích rozměrů. Ale... nevadí. Ty tři dny byly fajn. Tak... akorát.

A nakonec ještě pár fotek, které se mamče povedly. Třeba tenhle pohled z terasy, nebo Gaia ve vodě (loví kameny), pak taky Gaia se mnou na suchu (té feně je fakt devět let!), trdliště (takovej ten rybníček, kde se nerozmnožují ryby, ale obojživelníci), nebo zkrátka jen pěknej výhled. Můžete si vybrat:-)

Titanic

Samozřejmě, je to Titanic. Mám ten příběh ráda, ne ani tolik kvůli filmu, ačkoliv i ten mě ve své době docela zasáhl. Je to jedna z těch věcí z minulosti, které jsou mi známé. A ta výstava rozhodně měla stát za to.

Kdo tam ještě nebyl, doporučuju. Pokud si aspoň trochu dokážete představit, že všechny ty věci ve skleněných vitrínách skutečně ležely na dně moře x desítek let, že opravdu patřily nějakým lidem, bude to pro vás mít význam. Většina cestujících, vlastníků těch věcí, zemřela tam, na "nepotopitelné" lodi.
Líbí se mi, že ta výstava vypráví příběhy. Dává jména obětem. Na začátku jsme dostaly palubní lístek se jménem některého z cestujících, na konci jsme se mohli podívat, zda osoba zemřela nebo ne. Jako by na tom záleželo! Ale opravdu jsem byla ráda, když jsem zjistila, že naše Kate Florenc Phillipsová přežila. (Byla těhotná a tehdy o tom ještě nevěděla.)

Myslím si, že návštěva výstavy stojí za to, i pro lidi, které ten příběh nijak zvlášť neoslovil. Takže běžte, než to skončí!

http://www.vystava-titanic.cz/

Hurá do Kutné hory!

Tenhle výlet se povedl. Omlouvám se tímto Padmé a částečně Tarkish, které se mnou tentokrát stejný názor asi nesdílejí, ale mně se tam prostě líbilo a vy dvě si napište na blogy co uznáte za vhodné:-).
Bylo nás nakonec sedm (svou přítomností nás nepoctil Fis, kterému bych ráda vzkázala, že o hodně přišel). Skupinku nebudu vypočítávat, podívejte se sami:

Převaha SG fandomu byla patrná, mělo to některé své nevýhody, ale radši budu mlčet nebo mě odtamtud vyhodí:-). Skupinku SG doplňovaly Tarkish a Padmé (až teď mě napadají souvislosti mezi fandomem StarGate a oblibou geocachingu!) a pár mravenců, které jsme posbírali cestou (především při přestávce mezi počítáním komínů).
Keší jsme našli sedm (což by teoreticky ukazovalo na jednu cache na člověka a dokonce i ta osmá - nenalezená - by mohla být, kdyby přijel Fis!), musím říct, že mě pak pěkně bolely nohy, když jsem přijela domů!

Jaké kešky to byly, se můžete podívat v mém profilu. Vesměs byly na moc pěkných místech (asi nejmíň se mi líbila ta micro někde u té školy - však víte která). Nejhezčí byla asi tahle. To už Padmé s Tarkish vzdaly jak pátrání, tak i doprovod, a seděly na lavičce na náměstí.

Před první keší ale byly ještě obě čilé (skoro) stejně, jako my:-).
Bylo zrovna docela hezky, ačkoliv předtím chvilku pršelo, naštěstí se to pak vyčasilo úplně. Na začátku to vypadalo nějak takhle: (zamykání auta, žhavení GPS a psychická příprava:-))

Druhá cache byla hlavně ve znamení klobás, kterou si dali snad všichni krom mě (fakt mi nebylo dobře). Ani nevím úplně přesně, kde byla keš uložená (někde mezi břízami:-)). Našel ji Jarmom.
A tady je Torchwood v akci:-):

Při hledání další kešky byl problém s mudly, tak se Šnorchl tvářil vrcholně nenápadně a všichni si z něj sborově dělali legraci:-). Seděli jsme pak na příjemném místě v parku, odkud je pořízená ta úvodní společná fotka.

Další cache byly městské, jedna ta micro u školy, další v "zapomenutých uličkách", která se mi líbila o poznání víc. Pak už taky bylo hezky, na déšť to definitivně nevypadalo a mně už nebylo tak špatně jako ráno, takže jsem si to začala mnohem víc užívat:-).
Za zmínku určitě stojí návštěva kostnice. Ještě nikdy jsem v kostnici nebyla! (Plánuju brzy článek: Jak geocaching podporuje kulturní vzdělávání...;-)).

Osvěžit jsme se byli v pizzerii na náměstí, kde měli ceny skoro šílenější než v Praze, ale aspoň ta holčina, která nás obsluhovala, byla docela milá. Po pauze jsme chvilku... no... postávali na náměstí: (voda byla docela studená a Padmé v ní chtěla utopit Shakea, nejspíš i s foťákem:-))

A po pauze jsme se vrhli na naši první mystery-cache. Kluci (Jarmom, Johny a Šnorchl) dokonce zaběhli na iformace, aby zjistili nějaké nezbytně nutné údaje na internetu:-)). Nevěřila jsem úplně, že to vyjde, ale když jsme spočítali všechna písmenka a všech osm nohou jelena, našli jsme souřadnice a po chvilce hledání i kešku. Fajn. Moc fajn:-). To už holky seděly na lavičkách, tak jsme je tam nechali ještě o chvilku déle a našli poslední cache, podle mě nejhezčí, na krásné vyhlídce. Tam jsme pořídili druhou společnou fotku, tedy druhou a třetí (Šnorchl se vystřídal s Shakem u foťáku:-)):

Byla to poslední keška, kterou jsme našli, ačkoliv jsme měli zálusk ještě na jednu (nejvíc se při jejím hledání snažil Shake). Bohužel jsme ji nenašli, ani přes radu jedné mudlovské domorodkyně. Pak už jsme se rozhodli ukončit hledání a vrátit se k autům, tedy k hospůdce, odkud jsme vycházeli. Klobásy tam mají opravdu vynikající (už jsem to mohla taky posoudit)!
Pak už nás čekal jen návrat do Prahy.

Za nafocení, prohlédnutí, upravení, zmenšení a zapůjčení fotek moc díky Shakeovi:-).

Musím říct, že doufám, že zase někdy někam pojedeme. Byl to fajn výlet. Že?

Malý návrat do minulosti

Zjistila jsem, že nemám ani pořádnou fotku chalupy. Tak, jak vypadala. Možná ji ještě někde najdu, ale nevím. Je to prostě tak - chalupa je prodaná, už nám nepatří. A teď je tam všechno úplně jinak, i když se mi často zdává, jak jsou věci přesně takové, jaké byly. Sednice s námi postaveným krbem, provizorní kuchyně, zatuchlé peřiny, které se tahají z veliké truhly vpravo od oken...

Přijela jsem tam, asi po roce, možná po dvou. Myslím, že naposledy jsem tam byla v zimě. V tátově chalupě se nic moc nezměnilo, je to trochu větší luxus, než na jaký jsem byla zvyklá tam u nás naproti. Je zvláštní, že tam člověk nemůže jít, i když na to byl taková léta zvyklý. Že za tím stejným plotem pobíhá úplně cizí pes.
Nahlédla jsem tam - ale jen z dálky, maličko... takhle to tam vypadá:

To velké okno vlevo kdysi byl vstup dovnitř. A ty dveře vzadu byla vrata do průchodu a hned vedle vstup do stáje... Teď už je to - moderní a - je to jiný dům.
No, už... je to dávno. Pořád je to zvláštní, ale ranilo mě to už míň. A byla jsem opravdu ráda, že tam jsem - skoro jsem už zapomněla na ten vzduch, na ty procházky, na les, který jsem už tak strašlivě dávno pojmenovala Lórien, jako kdyby měl pokaždé, když tam přijdu, ztlumit všechny moje starosti:-). Už jsem nebrečela. Ani jednou.
Byli jsme na houbách, prošli jsme toho dost, ale stejně je ještě tolik míst, na která jsem se chtěla podívat. Musela jsem se přizpůsobit jinému režimu, než na jaký jsem byla zvyklá. Prvně - auto. Vzala jsem si ho a jela do Tedražic, do vesnice nedaleko, kde jsem si došla pro cache. Bylo to tak přihodný... prošla jsem si hřbitov, prohlédla kostel. A našla cache, za kterou jsem opravdu ráda. Nenapadlo mě nic lepšího, než si odtamtud přinést obří mouchu:-). Cestou zpátky jsem si uvědomovala pocit té volnosti, mohla jsem zastavit kde se mi zachtělo, jít kam chci... a vyhlídka na kopci je pořád stejně krásná. Rostou tam modré zvonky...
Je zvláštní, jak je to všechno stejné. Jak můžete někam nejet několik let a pak vám to přijde pořád stejně povědomé, pořád stejně blízké. Jako by nikdy neuplynulo tolik času. Byl to nádherný a zároveň bolestivý pocit - tak dlouho jsem tu nebyla, tak dlouho tu možná nebudu, třeba se nevrátím nikdy - a tohle místo bude stejné. Stejné jako tehdy, když jsem tu byla poprvé.
Lituju, že jsem s sebou neměla foťák, ale stejně je tahle zkušenost asi nepřenosná. Slunce zapadlo a já nasedla do auta a jela zpátky k chatě. Tam jsme celý večer seděli u ohně a já později marně hledala na obloze hvězdy. Přišlo mi - že by tam měly nějaké být. Bylo zataženo, ale já je stějně čekala. Hvězdy jsou...
... když mi bylo osmnáct, ten večer - tu noc, ležela jsem za chalupou v trávě a dívala se na nebe. Na chalupě to bylo jiné než kdekoliv jinde, člověka ta nekonečnost úplně pohltí... a tehdy byl ten den, kdy Země prolétala rojem meteorů a co vteřinu byla vidět "padající hvězda". Měla jsem pocit, jak neskutečně symbolické to je. ... možná i teď, když hvězdy vidět nebyly, nějaký význam to mělo.

Ráno pršelo. Chtělo se mi domů a zároveň jsem chtěla zůstat. Naštěstí to nebyla věc, o které bych musela rozhodovat. Pršelo a já šla ještě ven. Měla jsem pocit, že zachytit nějak to, že jsem opravdu byla na tom místě, které pro mě tolik znamená, je nutnost. Ani nevím, jestli byl záměr, aby ta fotka vypadala takhle. Ale je to vypovídající.

Poslední, co vám ukážu, je lípa. Vesnice se jmenuje Lipová lhota a když jsem byla malá, zasadili tam lípu, aby ten název nezanikl s dobou. Je to pohled od tátovy chalupy... lípa už hodně povyrostla. Je pěkná... jen asi moc blízko elektrického vedení.

Uklidili jsme a tak končila moje výprava do minulosti. Ještě jsem pak řídila, docela daleko, skoro až k dálnici, ale to už je můj současný projev hrdinství:-).
Vrátit se na chalupu pro mě hodně znamenalo. Kdysi jsem tam chtěla bydlet a byla jsem o téhle potřebě neskutečně pevně přesvědčená. Teď - je to prostě jen zvláštní, jako hodně věcí, které se kolem mě dějí. Tak. Zkrátka - symboly. Mám je asi docela ráda.

Tam a zase zpátky

Asi už bylo, pravda, na čase. Geocaching je nejen dobrá zábava, když potřebujete myslet na jiné věci, ale možná taky na to, když je třeba vrátit se na místo a něco - ukončit.
Kdysi jsem kousek od toho místa měla ustájeného koně. Asi rok, pak už nebyl můj, ale byl tam dál. Dneska jsem se tam vrátila, uložila minci s černou kočkou a nějakou dobu stála v dešti na té známé vyhlídce a přemýšlela o všem, co se v poslední době děje.
Bylo mi hodně smutno. Bývá mi smutno posledních pár dní často, teď se to prohloubilo o další vzpomínky na Seenka a na to, že všechno mohlo být jinak. Ale odešla jsem odtamtud a uvědomila si, že aspoň tohle je věc, kterou můžu dokázat. Že jednou - ne úplně hned - se s tou jeho smrtí smířím.

Dokonce to... ve víru věcí... působilo jako ta lehčí zkouška.

Ondra je doma!

Takže - před zhruba šesti hodinami přijeli Káťa s Ondrou konečně domů. Je to docela zvláštní pocit, ale je to fajn pocit! Vánoce už bude Ondra slavit s náma - a vlastně všechno. Dneškem už je náš, doma, je to prostě člen rodiny. Mám z toho radost (ale kdo ví, co budu říkat ráno, až budu chtít spát a Ondra bude křičet:-). Edit 13. července ráno - Ondra opravdu křičel! Jakmile jsem ale vstala a řekla, že už jsem vzhůru, skoro hned zase usnul. Takže je to zkrátka spolehlivý budík!) Zatím je moc hodnej, před chvilkou jsem ho sice slyšela z pokoje plakat, ale jinak v zásadě jen spokojeně spinká. Vypadá to, že to bude hodné miminko.
A sluší nám to spolu, že jo?

Byla to taková výjimečná chvíle, kdy oba - Igor i Káťa - měli oběd, jinak by mi ho určitě vůbec nepůjčili ;-). A maminka (babička) ho taky nechtěla dát z ruky! Je to bezva - takovej malej uzlíček, myslet to ještě neumí, ale tolik toho mění. I u mě se hodně věcí změnilo - mám pocit, že v mnoha směrech mám najednou víc jasno. Prostě... zvláštní:-).

Už je pár hodin na světě...

... a nevypadá, že si stěžuje, viďte?

Seznamte se

Tak. Tohle je Ondra. Můj synovec. Určitě ještě dostanu nějaké fotky, ale na seznámení vám tyhle budou muset zatím stačit:-)

Jedna z úplně prvních fotek (všimněte si té velikosti nohou a rukou!):

A tady už je první roztomilá zavinutá fotka:-) Takové určitě ještě přibudou. (Vypadá docela spokojeně, že?)

Byli jsme se na ně oba podívat v porodnici. Káťa je unavená, ale vypadá vysloveně... no, sluší jí to. Fakt! Ondřej zrovna spinkal v takovém tom vozíku, který mají v samoobsluhách. Je to děsně krásný miminko (i když z první fotky to ani tolik nevypadá, co;-)). Povedl se jim!

O dalších věcech vás budu pravidelně informovat:-).

Je to tu!

Takže... sestra porodila v 7:38. Je to podle očekávání kluk, takže žádné velké překvapení. Měří 54 centimetrů, má 4 kila 190 a obrovská chodidla (a nejen chodidla:-)). A má taky opravdu zajímavé rodné číslo;-).
Takže jsou všichni buď šťastní nebo v šoku, já jsem si z těhle alternativ ještě nevybrala. Ale radost mám, to určitě.
Až budu mít k dispozici fotku, určitě ji sem dám.

Festival Fantazie - nekonečná skládačka

.. proč tenhle název? Ani nevím. Přišlo to tak, napsala jsem to tak. Není to "nekonečná" v >kdy-už-to-konečně-skončí< smyslu. Spíš nekonečná tím, že příště to bude zas. A za pár let možná úplně stejně. Tak tak.
Nebudu rekonstruovat každej den od pozdní snídaně až do brzkého rána dalšího dne. A budu cenzurovat.
Tedy - přijeli jsme tam a bylo teplo. Bylo skoro až moc teplo, ale to nevadilo. Ubytování dopadlo dobře, postupem času mi docházelo, že mám asi obrovský štěstí, že dopadlo tak dobře, jak dopadlo. Přijeli lidi a začaly linie, asi poprvé jsem byla na zahájení SW, protože jsem tím byla z části pověřená. Došlo mi, jak moc se mi to vzdaluje. S tímhle začátkem jsem se cítila poměrně klidná. Ne jako vždycky, když člověk pořád chodí tam a sem a nemůže se ani pořádně nadechnout - najíst - usadit.
Mluvila jsem s pár lidma, rozvěsili jsme letáky na Čarovečer a všechna prohlášení, napsala jsem domů, jak je na tom ségra a pak jsem si povídala dlouho do noci. Byl to zvláštní rozhovor. Zvláštně zvláštní - jako bych najednou odkryla tu spoustu věcí, který držím pod poklopem a pokouším se dělat, že tam nejsou. Bylo to dobré. Některé okolnosti byly sice takové pokřivené starým náhledem na nové věci, ale i tak mi to pomohlo. Dost.

Pokud vím, tak můj spánkový deficit se přihlásil o slovo už druhý den. Na ubytovně jsou tvrdé postele a slyšet je tam každý zavření dveří v okruhu tří pater. Vstávala jsem dost podivně brzy, na conu skoro nikdo nebyl - a kdo byl, šel snídat s hobitama. Já jsem si dala na baru čaj a čekala, než někdo dorazí. Dorazili. Vždycky nakonec někdo dorazí. Vím docela jistě, že z programu jsem vynechala skoro úplně všechno, na co jsem chtěla jít. Měla jsem zaškrtnutý SW koncert, Františka Fuku a hudební duel, který jsem vzdala po jisté informaci z mnoha zdrojů. Totiž že kapacita místnosti byla překročena asi o 120%.
Přijela Tarkish s bratrem. Uvažovala jsem, jestli ten její bratr vůbec přijel. Třeba je to jenom záminka, aby mohla přijet ona a nikdo se jí nesmál! Bratr je stejně pořád na počítačích, klidně by se mohlo stát, že ho po celou dobu conu neuvidím! Jak mám věřit, že opravdu přijel? (Asi stačilo jít se na ty počítače podívat...) Mno... Force Factor - šla jsem tam. Zúčastnila se. Neumístila se. Díky bohu. Co bych proboha dělala se SW knihama? (... dostala jsem Chewbaccu na klíče - lepší než třicet knih!) Po FF jsme byly s Tarkish chviličku na přednášce s názvem: "The Clone Wars" - Příběh hraček se světelnými. Název je to rozhodně originální. Ale pak jsme se radši šly najíst...

Jak narušil Lost styly vyprávění? To jsme se dozvěděli ráno. Opravdu - ta přednáška se mi docela líbila. Měla, řekla bych, docela profesionální úroveň. ... Byla to neděle. Takže ségra měla termín porodu. A pořád, pořád nic. Ondrovi se na svět nechce (chytrej kluk!)...
... no - měli jsme nějaké jídlo a tak. Slaný balíčky maj dobrý. Vejce je taky dobrý, ale nepotřebuju ho mít mockrát. Uvolila jsem se pak jít místo na Brutální Nikitu na Baltarův proces. Celkem to i stálo za to:-). Málem mi zabavili umělohmotnou lžičku. Od Baltara to byl jen skok na přednášku o kostýmech, ale... Shame on me! (Ten den bylo prase.)
Začíná nebýt překvapením, že jsem vynechala i Backstroke of the West! Na Vodenovu hru (Ztraceni na Endoru) jsem ale večer přišla. Bylo to... příliš... noooo... asi takové, že mě nutilo přemýšlet, proč to nemá úspěch. O opileckých hrách jsem přemýšlet nemusela - ty byly hrozné a důvod všichni známe. Ale tohle nebylo hrozné. Scénář nebyl hrozný. Bylo to jen hluchý. Dlouhý a hluchý, hromada replik, které nemohly vyznít. Třeba - možná - by stačilo, kdyby to dotyční uměli? Zkrátily by se ty prostoje a naplnily se hluchý místa? Nevím! Hej! Nechte mě, já NEJSEM umělec!
Po téhle hře jsme se čirou náhodou sešli, abychom si vyzkoušeli něco na čarovečer. Byl tam už taky Alex, takže jsme s jeho pomocí přišli na to, jak to asi bude dobré, nebo co všechno se na tom dá zkazit. Ale co. Nejsem nervózní.

Co bylo v pondělí... Začal HP program. Pokoušela jsem se celé dopoledne najít člověka s přezdívkou Mike M. Povedlo se. Zpočátku to vypadalo, že nás někdo zavraždí pohledem, ale nakonec jsme se docela dobře domluvili. Na... tak nějak... na všem. Ale Arlondie mě za celou dobu conu zatím nepozdravila. Psychicky jsem se připravovala, že s ní budu muset promluvit. Pokud si vůbec vzpomene, kdo jsem.
Mno... Potterovci měli závody na košťatech a současně probíhal Skřetball, takže jsme v malé skupince přihlíželi a hodnotily (my-holky) mužská těla. Shodly jsme se na celkem jasném výsledku.
Nešla jsem ani na hudbu ze SW, ani na The Empire Strikes Backyard, dokonce ani na TMNT. Šla jsem pak na Život na HOCZ.org, což bylo poněkud zvláštní. Ale určitě poučné. Aspoň z části. A pak už jsem tradičně nešla vůbec na nic.
Už ani nevím, co bylo večer. Možná to byl ten večer, kdy jsem měla tu první velkou krizi - nebe plný hvězd a za stadionem to vonělo stájí. Byla jsem tak podivně nešťastná ze všeho, co jsem si v tu chvíli uvědomovala - ale nebylo to špatný. Nechtěla jsem, aby ten pocit zmizel. Ale lidem kolem mě se to nelíbilo. Poslali mě spát a tak. Nebylo to příjemný, ale byl člověk, kterej se o mě nakonec postaral.
Pak jsme šli spolu k ubytovnám a Blair z toho vyvodil, že jsme se rozešli s Milanem. Některé pochody lidské mysli jsou opravdu zajímavé.

Myslím, že v úterý jsem nebyla na vůbec žádné přednášce. Popravdě si nevzpomínám, co se dělo. Možná jsem zrovna ten den vyslechla pár nejnovějších SG drbů (osobu, o které ty drby byly, nebudeme jmenovat), což mě nevědomky začlenilo do jistého děje. Nestěžuju si, věci jsou zajímavý, zvlášť, když se na ně dá dívat z toho vnějšího pohledu. Ten ale trval jen pár dní. Teď už se perspektiva ještě trochu pozměnila.
Každopádně začalo přituhovat, neb se mi blížily přednášky. Internet nebyl zrovna spolehlivej a já si trpce uvědomovala, že budu mít ještě hodně co dodělávat. A další ráno mělo začít Snapem. Tím složitějším Snapem. Maličko nervózní jsem byla, to teda jo.

Nakonec to ale teda dopadlo velmi dobře. HP publikum je dobré publikum. Měli jsme si co povídat navzájem a vyřešili za Snapea mnoho jeho osobních problémů:-). Videa měla úspěch. Jen jsem neviděla ten Buffy film. No co, prej stejně za nic nestojí.
Přednášek jsem vynechala opět hromadu. Nebyla jsem na některejch dílech, neviděla jsem ani to natáčení filmu. Ani Hvězdný prach. Ani SG ruletu. ... Neviděla jsem vlastně vůbec nic (jen od 17:00 epizodu Firefly, na kterou mě Tarkish donutila. Ale bylo to pěkné!:-)). Odpoledne jsme taky šly pro Vaška a šla s námi Padmé. Teda nešla s námi až pro Vaška, ale prošly jsme spolu pár obchodů, boty, hračky, cukrárnu a tak. Padmé je nervózní z kostýmové soutěže a já jsem nervózní že je Padmé nervózní... S Tarkish jsme si koupily vystřelovací zmrzliny a úspěšně jsme odchytly Vaška. Ten se registroval a zmizel bůhvíkam... a my jsme opět nic nedělaly... nebo jsme dělaly něco, co už si, možná naštěstí, nepamatuju... a večer jsem teda byla na FF Cosplay, z čehož jsem měla nakonec mnohem větší nervy, než z toho našeho Čarovečera. Ale bylo to pěkné. Škoda, že jsem nešla dřív v pořadí, neviděla jsem očividně ty nejlepší věci.
V noci pak byla karaoke. Představili jsme Vaška Vaškovi. Já jsem se dozvěděla spoustu věcí ze zákulisí. Pokoušela jsem se pak jít spát, ale furt jsem nějak nebyla schopná odejít. Nakonec to myslím bylo tak kolem půl třetí. Ano - seznámila jsem se s jedním kapitánem. Jmenuje se Jack Sparrow a slíbil mi, že mě vezme na svou loď. Ostatní tvrdí, že žádnou loď nemá, ale kapitán mě přesvědčil, že se jim nedá věřit:-).

Ve čtvrtek byl ten den tak nahuštěnej, že mi splývají úplně všechny věci dohromady. Měla jsem v devět přednášku o Hermioně, pak jsem byla na kouzelných zvířatech - přednášce i workshopu. Pak jsem měla Snapea a s Tess Bradavické koleje a pak nebyl vůbec čas a najednou měl začít Čarovečer...
Úspěch asi byl. Lidem se to prý líbilo, ačkoliv jsem si trochu připadala, že nemáme zrovna moc odezvu. Jarmom nám na závěr moc hezky poděkoval:-). Musím říct, že jsem byla TAK ráda, když jsme to konečně sečetli a dokončili, rozdali ceny a mohli jít pryč! Byla jsem naštvaná na Thomase, za to, co mi provedl (zasvěcení ví, ostatní nechť se neptají), ale ze všeho nejvíc jsem byla unavená jako kotě. Příští rok Arlondii vlastnoručně uškrtím, pokud mi bude chtít dát tři přednášky před čarovečerem, z toho jednu na devátou ráno! Byl to ten nejúmornější den za hodně, hodně dlouhou dobu. Ale povedlo se. Můžem za tím zavřít dveře zas minimálně na rok.
Večer jsme si povídali nahoře v KD. Ani nevím, kdo všechno tam byl. Určitě pár lidí, kteří mě rozčilovali (tak to holt bejvá), ale byla tam Tess a Jarmom a pak přišla Ziina a měli jsme takovej příjemnej povídací (u mě napůl usínací) večer. Nakonec všechno dopadlo v rámci možností dobře. Díky všem!

V pátek... v pátek... (ani tu nemám zaškrtaný věci v programu, takže se mi o tom bude pěkně blbě psát - když si nic nepamatuju). ... teda - v pátek jsem vstávala pozdě, to vím naprosto jistě. Tak kolem jedenáctý, možná i později. Dala jsem si něco málo k jídlu a užívala si, že už mám všechno podstatný za sebou. Milan se rozhodl neodjet, Tarkish teda ano, takže ji byl snad doprovodit a pak za mnou přišel na Piráty. Odpoledne se opět grilovalo prase, takže jsme měli na pár hodin o zábavu postaráno (fronta!). Měli jsme přednášku ŽvB, která dopadla velmi dobře. Pak jsem si večer dala na recepci konečně žádosti o vydání té spousty peněz!
A večer byla diskotéka. Patrik pouštěl věci, který se mi nelíbily. Fakt moc ne. E-Wan tancoval, ten jedinej to vydržel fakt úplně maximálně až do konce:-). Já jsem tam byla s přestávkama a snažila jsem se vydržet takovej ten divnej tlak, kterej jsem úplně nechápala. Pocit, že mě hlídá. Nemám ten pocit ráda, myslela jsem, že jsme se přes to už přenesli. Očividně... ne.
Ale bylo to fajn. Dozvěděla jsem se nové drby a sledovala lidi, jak spolu fungujou - některý víc, některý míň. Tancovala jsem s lidma. A uvědomila si zase některý věci. Měla jsem pocit nový energie ve starém světě. Měla jsem pocit, že některý sféry získávají novej smysl. Ale dejte mi čas - tohle si budu ještě muset promyslet...

Sobota byla taková podivná, měla jsem potřebu pořád někde bejt. Skoro jako by to byl první den conu - nechtělo se mi zastavovat se s lidma. Radši jsem byla - chodila - stála - seděla - někde sama. Měla jsem pocit (a možná to nebyl pocit), že něco někde hledám. Něco konkrétního, ale nemám ponětí co. Měla jsem s sebou nějakou podivnou dvacetistěnku a chtěla jsem ji někomu dát.
Měli jsme přednášku o MS (Mary Sue!). Teda - vymyslela ji Tess, ale já pomáhala, aspoň trochu. Byly jsme pak v kině, chtěly jsme peníze. Já je dostala až večer, byl tam problém s vyplácením cen.
Taky jsem si v sobotu sedla na zídku, vytáhla blok a psala. Je to po dlouhé době - naposledy jsem si napsala zápis z conu snad před rokem a půl. Teď jsem zase měla pocit, že mám nějakej problém, kterej tím psaním můžu vyřešit. Nevím, jestli se to povedlo, ale někam mě to posunulo. Maličko.
Večer byly teda peníze. To je ta lepší věc na dělání přednášek. Dostala jsem peněz docela dost, chtěla jsem dát podíl za čarovečer Jarmomovi a on mě za to přihlásil do SG fandomu. Jen počkejte - bude ze mě rozvraceč! Narušitel! Budete litovat dne, kdy... kdy... - jo, kdy jste mě přihlásili. Cha!
V noci jsem zase... nevím... bloudila. Hledala. Pak jsem viděla poslední epizodu seriálu Doctor Who, což mě vrátilo zpátky na zem (kupodivu). Bylo to fajn. Šli jsme si pak sednout do baru, Romeo a Julie se později vytratili na ubytovnu a já ještě dělala společnost Davidovi a pak šla taky spát. Měla jsem divnej pocit, že se mi nepovedlo něco zakončit. Asi - con, nebo tak. Myslela jsem, že ten poslední večer bude jinej. Ačkoliv nedopadl špatně.

Ale ráno teda bylo drobet děsivý. Vstávala jsem tak jako brzy a pak jsem si musela zabalit a jít na con a nasnídat se a rozloučit se... Nic moc příjemnýho. Tak divně podvědomě se mi nelíbilo, že jsou lidi, co doopravdy chtějí domů. Já nechtěla domů. Skoro - no, skoro vůbec.
Závěr byl teda podivnej. Nestačila jsem se rozloučit se všema, ale stačila jsem... asi... ukončit to něco, co se mi den předtím nepovedlo. Ačkoliv jsem neměla moc dobrej pocit, ale aspoň jsem... nevím... není teď nic, co bych měla pocit, že jsem neudělala. I když... pár nezodpovězených otázek by tam bylo.
Cestou domů jsem se snažila neusnout. Slíbila jsem Padmé, že neusnu :-). Dorazili jsme do Prahy a doma to je... no, beze změn. Ségra přenáší už týden, všichni jsou takový - jak je známe... Co bylo dál, už není tak podstatný - vázalo se to ke Conu, ale nepřišel ten šíleně velkej pocit osamělosti, jako vždycky. Asi proto, že mám pár lidí na icq:-).
Takže tak. Kdo dočetl až na konec, srdečně gratuluji. Jste blázni. A prosím, podepište se mi sem;-).

7843

Dneska jsme byli na natáčení. Byly - já a Erinka. Potkala jsem spoustu slavných lidí! (Teda moc ne, vlastně asi jen dva a ani ne moc slavné - Vojtu Kotka a toho druhého, co ani pořádně nevím, jak se jmenoval... snad... Martin Písařík?). Bylo horko, hlavně teda Erince, a já jsem si trpce uvědomovala, že z natáčení téměř jakékoliv reklamy bych asi měla větší radost, ale to nevadí. Ta "věc" se jmenuje Trapasy a běží pravidelně na ČT1. Nevím, kdy tam s Erinkou budeme, ale budeme. I já, přestože jsem se o to (tentokrát) vážně nesnažila. Schválně, jestli mě najdete! :-/
Jinak tam všichni byli dost milí (skoro víc než při natáčení Nemocnice). Vyslechla jsem si spoustu historek o psech a Erinka byla ze všech těch lidí, co ji hladili, úplně v sedmém nebi. Bezva bylo, když jí jedna paní nabízela kus namazaného chleba zrovna když Erinka měla klidně sedět v záběru...
Když jsme se vracely zpátky, koupila jsem nám zmrzlinu. Prodavačka mi vrátila padesát korun navíc. Stála jsem pak v tom metru a přemýšlela, co udělám. Kdybych si toho nevšimla, padesát korun by bodlo. Jenže jsem si toho všimla a sama jsem se divila svému svědomí. No - ano, šla jsem jí to tam vrátit.
No... a pak jsem byla na zahradní slavnosti ve Škole hrou. Nepřišel tam ani jeden můj bývalý spolužák. A to tam VŽDYCKY bývá aspoň Matěj! Byla tam spousta dětí, skoro každé si mě pamatovalo a já už skoro nikoho. Bylo pořád horko. Tak jsme šly na večer s maminou do bazénu. A tam jsme viděly Pavla Zunu. V plavkách!

Narnie

Film průměrnej. Příběh zajímavej, ale to asi jen proto, že ho ještě neznám z knih. Mamince se líbil ten "romantickej podtext". Mně se líbilo... ani nevím, bylo docela fajn na to koukat, je to jeden z těch nenáročných filmů, kde všichni mluví takovou tou legrační anglickou angličtinou. A navíc je tam Praha a typický český skály a lesy, takže je to legrace. Taky jsem sledovala, kterej z těch faunů je teda ten Ben, nebyla jsem si jistá, došlo mi to až když jsem se pak podívala na tuhle fotku:

Je to ten mezi Petrem a Edmundem. V titulkách jsem se nemohla přesvědčit, protože vlastně neznám jeho občanské jméno a čechů tam bylo málem víc než angličanů. Ale to nevadí. Jo - jinak jsem z nějakého důvodu vkládala určité naděje do Caspiana. Ten poněkud zklamal. Je až k nevíře, jak je děsivě "přeslazenej". Horší jak Legolas. Horší jak Snape po nájezdu Mary Sue. Děs. Bída. Vždycky hodil drsňáckej pohled do kamery (nebo na Zuzaninu nožku...) a dívčí osazenstvo v sále omdlévalo. Škoda, že neměl pro tu roli větší prostor. Nebo naopak - že nezůstal jen na plakátech. Dejte mi pár dní a jednu z těhle variant si vyberu. (Plakáty vypadaly dost dobře - aspoň mi to tak přišlo než jsem viděla film).

Takže teď jdu zase pracovat, jestli proti tomu nikdo nic nemá. Jsem ráda, že jsem ten film viděla. Nějak mě to vytáhlo z podivný temnoty. To je celkem slušný na to, že to byl jen průměr;-).

Konec roku

... A kupodivu ne konec světa.
Ročník mám tedy za sebou. Teda - téměř. Ale to, co mi zbývá, je už naprosto zanedbatelné. Abych řekla pravdu, byl to ten nejnáročnější rok, kterej zatím byl. Asi proto, že jsem si ho udělala náročnej. Všichni tak nějak víte, že jsem šla po stipendiu, což se mi sice nejspíš povedlo, ale teď po tom všem (asi hlavně po včerejšku) z toho nemám nijak zásadně dobrej pocit. Přijde mi, že ačkoliv mám nějakej cíl, stejně se mu tak dlouho někdo vysmívá, že jsem z toho stejně nakonec znechucená. Možná taky trochu sama ze sebe, což mě jednak trochu zaráží a druhak hodně štve, protože nemám pocit, že bych k tomu měla mít doopravdickej důvod. "Jen" ten, že jsem dělala něco, čím lidi, na kterých mi záleží, opovrhujou. Je to hloupý, hloupý a hloupý. Ale stejně si myslím, že je dobře, že jsem to zvládla. Něco jsem si tím dokázala, aspoň sobě, když už jiným lidem ne. A ta dvojka ze souborky mě každopádně mrzí. I když už míň než těsně po zkoušce.

Moje maminka má velkou radost. (poznámka pod čarou)

Takže. Průměr 1,08. A jsem za půlkou. Horší už to být nemůže - letos jsem měla takovou zabíračku, že horším stádiem je už jenom peklo. A možná ani to ne.

nervy na odchodu

... tak si tak otevřu ten mail, abych se dozvěděla výsledky zkoušky, je tam pár odstavců a pak nadpis PROSPĚLI a asi dvacet jmen. No - a hádejte co. Moje tam není. ALE! Je tam totiž napsáno "Zelezna". Žádnou Železnou neznám. Ani Zeleznou. Ostatní jména jsou mi všechna povědomá. Zajímalo by mě, fakt by mě to zajímalo - a mám skoro akutní potřebu to vědět - jestli se ten *** jenom překoukl, nebo je fakt nějaká holka, která se jmenuje Železná a je z nějakého úplně jiného ročníku (mezi těma asi pěti, které tam byly a které jsem neznala jménem).
... Jestli ano, jdu rovnou skočit z mostu.

Edit: právě jsem prožila opravdu hodně ošlivých šest hodin. A víte, co mi napsal???

"jojo, napsala jste. LJ"

To mi teda přijde jako velmi, velmi nedostačující reakce, na mých šest hodin utrpení! A to ještě bude ústní část... No nic, je to v kapse (teda - to horší). Gratulace přijímám i poštou.

...around

Takže... proč píšu... jednoduše proto, abych oddálila chvilku, kdy se zase budu muset vrátit k učení. To tak lidi dělaj a já jsem vzorovým příkladem. Oddaluju, jak jen to jde, zvlášť teď, po těch šesti (nebo tak nějak) zkouškách, které už mám za sebou. Ještě jednu a půl. A bude hotovo.

Nicméně... původně jsem chtěla napsat o výstavě. Přihlásili jsme Gaiu na Konopiště, a nejspíš to byla její poslední výstava. Nebo aspoň jedna z posledních. Když jsme byly obě (já i Gaia) mladší, výstavy nám moc nevycházely. Tehdy to pro mě hrozně znamenalo - především to zklamání, které z toho pokaždé bylo. A až těsně před osmým rokem dostala první dobré ocenění, byla čtvrtá. A až teď, po tolika letech, se nám podařilo umístit se na druhém místě. Vlastně to působí jako další z těch ironickejch věcí - když o něco opravdu stojíte a něco to pro vás znamená, přijde zklamání. A v momentě, kdy to pro vás přestane znamenat tolik - ha! Ale tentokrát jsem na to vyzrála - vzala jsem si to jako jednu z těch příjemnejch věcí, kterýma si (a celému okolí) konečně něco dokážu. Jasně že to skoro nic neznamená. Okolí je to srdečně jedno. Ale to není důležitý, protože já z toho mám minimálně dost dobrej pocit. Návrat do dětství a nějaká náhrada. Asi. Tož co, aspoň jednou.

Takhle nějak to vypadalo:

Gaia tam už nechtěla stát. Byla otrávená - strávily jsme tam hrozného času ve vedru. Ale i tak jí to seklo (a mně taky, ne???).

No a jinak je to furt škola. A děti. Teda - cizí. Je jich kolem poslední dobou nějak moc, už se začaly rodit! Ondřej ještě na světě není (až bude, dozvíte se), ale vypadá to, že to dlouho trvat nebude. Švagr už ze samého těšení se kreslí po zdech.

A ještě teda jinak - připadám si nějaká odstrčená. Mám pocit, že kolem mě se dějou věci, dobrý věci, ale já nemůžu bejt při nich. Musím se učit. Jestli to stipendium nedostanu, asi se půjdu oběsit...

Snad se tahle moje nálada spraví o víkendu. Aspoň maličko.

"výročí"

Heh. Zjistila jsem, že dneska je to už pět let. Mám takovej divnej zvyk si "důležitý" data pořád zapisovat - jinak bych na to pochopitelně nepřišla, ale i tak je to zřejmě dobrý vědět. Byla to asi největší změna mýho života, ne že ne. Je to taková velká věc, když se člověku splní nějakej ten sen a konečně někoho má - i když po těch pěti letech to teď vypadá všelijak. Nic moc to neznamená a přece je to pořád důležitý - kvůli tomu, jaká teď jsem a tak. To člověk nezapře.
Nedivte se, že to píšu. Znamená to, že už to není důležitý tak moc, abych se za to musela stydět. A taky to není důležitý tak málo, abych to nezaznamenala. Takže tak. Nejspíš to - asi - nebyla ani chyba. A to je taky dobrý vědět.

Ondřej

Budu mít synovce. Já vím, že už to všichni víte, ale to nevadí, je důležitý to někam napsat. Někam jinam, než do smsek a na icq. Můj synovec se bude jmenovat Ondřej a těším se na něj - pochopitelně. Protože to bude malé dítě a já MÁM ráda malé děti. Sice si nedovedu představit, že s námi bude doma a ne jen jako návštěva, které se člověk může zbavit (poslat ji pryč!) kdykoliv ji má už plné zuby. Ale zase - v mojí rodině se ani ty návštěvy neposílají pryč, když už jich máme plné zuby, takže to vlastně zas tak velký rozdíl nebude. Několik měsíců bude Ondřej jenom řvát a jíst (to ostatní doufám nebudu muset brát příliš na vědomí) a pak začne být třeba i komunikativní a pokud nebude moc protivnej, mohla by s ním být legrace. Občas.
Těžko říct - předpokládám, že se hodně změní a hledám si cesty ven a důvody, kterýma si ospravedlňuju to, že je v pořádku, že bude Ondřej u nás doma. Mám pocit, že to potřebuju víc pochopit, že bych měla mít jasno v tom, co se děje. Někdy je to fajn - působí to tak samozřejmě a obyčejně... ale co když...?
Zase se všechno změní. Život jak ho znám, už nebude existovat. A po mně se bude chtít to samé jako vždy: srovnej se s tím. Pomáhej. Dělej všechno proto, aby se lidi kolem tebe měli dobře.
Prostě asi jenom hledám možnost úniku. Těším se na Ondru, fakt jo. Ale co dál? Nebude to zvíře, který za čas umře a které můžeme brát jako "společníka do domácnosti". Bude to člověk, který s velkou pravděpodobností bude žít dýl než já, bude mít svojí vlastní hlavu, názory a - což je z nějakého důvodu taky dost důležitý - nebude to můj syn.

Připadám jak v nějaký podivný smyčce. Jako bych nic z toho, co se děje, nechápala. A když něco pochopím, vede to k nepochopení něčeho, co jsem zase chápala předtím. A všechno je pořád tak obyčejný - škola a lidi a věci, který dělám. A přitom za několik málo měsíců přibude dítě, o které se nejdřív budeme starat (jako o extrémně neschopné zvířátko) a pak z něho vyroste úplně novej člověk. Z ničeho nic.

Prostě - divný.