Jak to bylo:
Bylo to "velmi dobře". Šestkrát. Dvojka, dvojka, dvojka, dvojka, dvojka a pro změnu dvojka. Dvojka jako dvojka. Na červený diplom už to nebude.
Mám všeobecný vhled do systému školství. Mám hromadu podepsaných kolonek v indexu a dobrý předpoklad ke vstupu do třetího ročníku. Mám doma několik "naprosto vzorových" seminárních prací, které jsou jenom "nic" a hromada omáčky kolem toho. Nic na pěti stránkách, nic na šestnácti stránkách, nic na... a tak dále. Ale tabulky pěkné, to nás moc těší.
Jak to nebylo:
Nebylo to na jedničku. Nebylo to na trojku. Poslední dvě dvojky nebyly překvapením.
Nebyl dostatek času, nebyla chuť spolupracovat. Nikdo mě nebil.
Už nejsem pedagogický optimista. Vyrostla jsem z toho, hurá. Jan Badi soustavně utíká ze třídy a neumí rozlišit červenou od žluté. Chtělo by to speciální pedagožku a soustavnou práci, dvakrát týdně, dvě hodiny, všechno postupně a nic nezanedbat. Nejsem speciální pedagožka, nemám dvakrát týdně dvě hodiny, mám chuť všechno zanedbat. Budu zbabělec a uteču.
Práce na celé prázdniny nicméně JE. Třikrát, možná čtyřikrát v týdnu. Máma má radost. Já mám práci a to je tak vše.
Hodlám teď krom ježdění do Nymburka aktivně spát. To je dobrá vize.
Sestnáct štěňat mínus jedno.
Uvidíme se na Avalconu!
pátek, června 22, 2007
pondělí, března 19, 2007
Utopie
Žena má mít muže, aby ji ušetřil všech trápení a mohl za ní rozhodovat.
To byla moooc pěkná pohádka, dneska na ČT 1.
To byla moooc pěkná pohádka, dneska na ČT 1.
pondělí, února 19, 2007
Kostečkův odkaz
A k tomu exkluzivní nabídka! Relaxační hudba zdarma pro muže, ženy, dospělé i děti ve formátu mp3!
Až budu mít nějaké dítě ve formátu mp3, dám vám vědět...
* * *
Líbí se mi, že mizí bubáci z mé minulosti. Nelíbí se mi, že je to až teď.
úterý, ledna 30, 2007
MHD (část pátá) aneb: zase jsem se jednou vracela domů noční tramvají...
Vzadu u okna stála holka, dívka, žena? ... a usedavě plakala. Bylo to takové zvláštně příznačné po tom, čím jsem si v uplynulých pár dnech prošla, a zas mě to donutilo zamyslet se.
Co se mohlo stát. Co se jí stalo. Někdo jí umřel, kamarád, člen rodiny, domácí zvíře... někoho ztratila, někdo jí ublížil, byl na ní naštvaný někdo, na kom jí záleželo. Bála se o někoho, s někým se pohádala, utekla z domova? Nebo prostě jenom neudělala zkoušku, nebo byla vyděšená z toho, co se mělo stát další den?
Plakala a plakala a mezi vzlyky mluvila s klukem, který ji držel kolem pasu. Koukali se ven na mizející domy a mluvili a ona plakala a mě napadaly ty spousty věcí, které se jí mohly stát, kvůli kterým pláče tak usedavě a tak bezmocně.
A pak mi došlo, že se nemusely stát všechny katastrofy světa. Že se cítila prostě jenom... bezmocně. A měla u sebe toho kluka a mluvila s ním, možná se skutečně s někým pohádala a nevěděla, jak situaci vyřešit. Možná se neuměla postavit nějakému svému strachu, nebo neuměla být silná v momentě, kdy to potřebovala. A v tenhle moment se cítila o tolik slabší, že se nedokázala vzpamatovat z pocitu vlastní bezmoci, při tom usedavém pláči.
Byla jsem ráda za ní, že měla u sebe toho kluka, který ji objímal.
Člověk může plakat a plakat, může se cítit bezmocně a naštvaně a možná tak, že se všechny ty pocity smíchají dohromady a člověk ví, že se za ně ráno bude stydět a ví, že je teď nedokáže zastavit a o to jsou mnohem a mnohem horší... ale pokud je při tom někdo, kdo dokáže alespoň držet za ruku, všechno je pak lepší.
V žádném pláči by člověk neměl zůstávat sám.
Co se mohlo stát. Co se jí stalo. Někdo jí umřel, kamarád, člen rodiny, domácí zvíře... někoho ztratila, někdo jí ublížil, byl na ní naštvaný někdo, na kom jí záleželo. Bála se o někoho, s někým se pohádala, utekla z domova? Nebo prostě jenom neudělala zkoušku, nebo byla vyděšená z toho, co se mělo stát další den?
Plakala a plakala a mezi vzlyky mluvila s klukem, který ji držel kolem pasu. Koukali se ven na mizející domy a mluvili a ona plakala a mě napadaly ty spousty věcí, které se jí mohly stát, kvůli kterým pláče tak usedavě a tak bezmocně.
A pak mi došlo, že se nemusely stát všechny katastrofy světa. Že se cítila prostě jenom... bezmocně. A měla u sebe toho kluka a mluvila s ním, možná se skutečně s někým pohádala a nevěděla, jak situaci vyřešit. Možná se neuměla postavit nějakému svému strachu, nebo neuměla být silná v momentě, kdy to potřebovala. A v tenhle moment se cítila o tolik slabší, že se nedokázala vzpamatovat z pocitu vlastní bezmoci, při tom usedavém pláči.
Byla jsem ráda za ní, že měla u sebe toho kluka, který ji objímal.
Člověk může plakat a plakat, může se cítit bezmocně a naštvaně a možná tak, že se všechny ty pocity smíchají dohromady a člověk ví, že se za ně ráno bude stydět a ví, že je teď nedokáže zastavit a o to jsou mnohem a mnohem horší... ale pokud je při tom někdo, kdo dokáže alespoň držet za ruku, všechno je pak lepší.
V žádném pláči by člověk neměl zůstávat sám.
čtvrtek, ledna 18, 2007
Slzy
Pláč vychází z bolesti. Člověk může plakat štěstím. Štěstí je bolest. Jen bez výčitek.
"Někdy nezáleží na tom, o co se vlastně jedná. Když pláču, cítím se hrozně slabá."
"Někdy nezáleží na tom, o co se vlastně jedná. Když pláču, cítím se hrozně slabá."
úterý, prosince 19, 2006
"The Day When Dreaming Ends"
Někdy prostě máte pocit, že něco je na světě samozřejmostí. Bojíte se o všechny svoje blízké, ale o někoho ne. Jako by on nikdy neměl umřít, jako by se zrovna jemu v životě nemohlo nic stát. Pramení to z toho, jaký byl, jak se choval, jaká síla v něm byla. A pak to přijde, protože jinak to ani být nemůže. Někdo zemře a vy si říkáte to, co vždycky. Kolik věcí jste mohli udělat proto, aby se to nestalo a jak málo vám někdo teď může rozumět. A jak ten, kdo vám byl tak blízko, mohl být tak neuvěřitelně sobecký a nechat vás na tomhle světě samotné...
Tohle, tohle je Seenek. Zdroj mého utrpení a zdroj mého štěstí. Narodil se někdy v roce 1996, takže mu táhlo na jedenáct let a podle ne zcela ověřených zdrojů to byl kříženec mezi welshponnym a arabským plnokrevníkem. Z každého měl něco, z araba velké uši a ostré rysy hlavy, z welshe velikost, a dohromady to dávalo malého, bystrého a houževnatého koníka, který byl povahou spíš člověk, než kůň. A to říkali všichni.
Poznala jsem ho když mu byly asi čtyři roky. Koupila si ho pobožná rodina z vesnice, kde jsme měli chalupu jako poníka pro děti, kterým se měl stát po nějakém času péče a tréninku. Nechali ho vykastrovat, ale nikdo jim zřejmě neřekl, jaká to bude mít rizika, hlavně pro ně, pro lidi, kteří nikdy koně neměli a nevěděli, co si s ním vlastně počít. Seenek se moc nezměnil, ani po kastraci. Hřebčí pudy mu zůstaly, byl zlý a odmítal spolupracovat. Shodil postupně všechny členy rodiny a i přestože někdy vypadal jako hodný andílek, v momentě, kdy se člověk nechal uhoupat jeho roztomilostí, bylo ihned po idylce. Postupně se sice skutečně uklidňoval, ale i tak prováděl stále větší množství hloupostí. A já ho měla ráda. Rebela, který dá lidem kolem jasně najevo, kdo má víc síly a že zkrotit se teda rozhodně nenechá. Měl vždycky ten samý poťouchlý výraz ve tváři a hrál si se světem tak, jak to uměl jenom on. Začal být hodnější, nikdo mu neubližoval. Ale nikdy se nestal spolehlivým koněm.
Já jsem na něm jezdit nesměla. Bylo mi nějakých čtrnáct let a neuměla jsem nic. Navíc shodil maminčinu kamarádku, což zákazu dodávalo na síle. Naštěstí jsem ale našla metodu, která víc uklidnila maminku, než koně. Pákové udidlo - za cenu menší síly větší udržitelnost koně, což se hodilo. A tak začal náš příběh doopravdy.
Vlastně mě Seenek nikdy vážně neshodil. Všech pět případů bylo jeho rozklusání se v momentě, kdy jsem nasedala, nebo skákal přes potok a já se blbě sehnula, tak mě sejmul o větev. Nikdy mi ale neudělal nic naschvál. Byl neuvěřitelně obratný. Dokázal se otočit v momentě o 180° a zmizet v dáli jezdec nejezdec. Zároveň se ale uměl vyhýbat stromům tak, aby ani moje kolena neutrpěla zranění a za to jsem mu byla neskonale vděčná. Pokud jsem se snažila ho vychovávat, byl nesnesitelný. Pokud ne, byl to andílek. A já si na jeho vrtochy začala zvykat. Brzy mě nechal sedět mu na hřbetě i v ohradě, bez sedla a stali se z nás přátelé. Tehdejší víra ve splynutí duší zapůsobila a ač to bylo všechno úplně jinak, než bych si bývala představovala, ze Seenka se vážně stal můj kámoš.
Rodina s ním ale stále měla problémy. Byl nevypočítatelný. Zabil jim ovci, protože si chtěl hrát a ona neuhnula. Začal podobným způsobem útočit i na děti, což... se zrovna neslučuje s představou o hodném poníkovi. Tak našli kupce.
A já ho předběhla.
Díky maminčině dobrotivosti a velké shodě náhod jsem do několika měsíců měla možnost si koně nejprve přestěhovat k sobě na chatu (letní prázdniny) a pak do Prahy, do záchranné stanice pro handicapované živočichy, kde se postavila dřevěná stáj a ohrada a Seenek tam měl veškeré pohodlí, které potřeboval. A tak začal jeden dlouhý dětský sen, který má hromada patnáctiletých holek a jen já si ho mohla splnit.
Trvalo to asi rok. Rok každodenních starostí o to, kdo dá Seenkovi nažrat a jestli s ním někdo pojede ven. Rok každodenního tříhodinového cestování, shánění lidí, kteří mi pomůžou, když budu muset být ve škole. Rok práce, rok strachu, rok přehnané zodpovědnosti, rok s někým, kdo ale pořád byl můj kamarád. A vlastně to byl asi nejhezčí rok života.
Ale skončilo to. Nevydržela jsem to a neunesla zodpovědnost. Nevěděla jsem, kde mám vlastně léta dospívání, měla jsem problém se společností, nedělala jsem nic jiného, než práci u koně. A doma to neviděli. Doma mi říkali, jak jsem sobecká, když za ním o víkendu nejedu a nechápali jiné zájmy. Domlouvali mi, že bych měla umět nést zodpovědnost a přitom si neuvědomovali, kolik zodpovědnosti to doopravdy vyžadovalo. A kolik úsilí a starostí.
Střet zájmů. Najednou se objevili lidi, se kterými bych ráda měla něco společného a Seenek mě příšerně srážel dolů. Pokud by všechno záviselo na tom, jak moc ho mám ráda, nic z toho by se nestalo, ale já tenhle život nedokázala zvládnout. A tak jsem se jednoho dne rozhodla a spadla ze mě tíha celého světa. Seenek šel pryč. Zůstal tehdy na jedné jízdárně blízko chaty s tím, že se tam o něj postarají, ale jejich vlastní problémy se brzy ukázaly neúnosné a já hledala nového majitele. A tak se znovu ozvala naděje v podání majitelky záchranné stanice a Seen se opět přestěhoval k ní. Pořídila si k němu koně, různé, některé dala pryč, dvě kobylky pošly na vrozenou vadu a pak se stanice stěhovala a na nějaký čas měl jít koník pryč, než se postaví stáje a nové bydliště se dá do kupy. Vždycky říkala, že všechny koně může dát pryč, ale Seenečka neprodá nikdy.
Přestavba trvala dlouho a mně se začalo stýskat. Nevím jak dlouho jsem vlastně Seenka neviděla, možná to budou i dva roky. Mluvilo se o tom, že se za ním pojedu podívat, ale blížil se jeho návrat do Prahy a já chtěla počkat. A tak se stupňovalo čekání a mně nedošlo, že člověk nikdy nemá čekat na to, až někoho uvidí. Protože pak ho nemusí vidět už nikdy.
Možná je to tak lepší, říkala jsem si. Neviděla jsem ho dlouho a vlastně se nestalo nic jiného, než že se tenhle čas prodlouží. Zároveň jsou tu ale tisíce výčitek. Ani nevím, kdy jsem ho viděla naposledy... chtěla jsem se za ním vrátit a ukázat mu, že tu stále jsem. Ukázat mu, že necestuje z ruky do ruky, protože já jsem pořád poblíž. A neměla jsem tu možnost. Neměla jsem možnost ukázat mu, že jsem tady a pořád ho mám ráda... protože nevím, jestli tam kde byl, našel vůbec někoho, kdo ho měl rád. Mohla jsem za ním jet a neudělala jsem to.
Není asi komu co vyčítat. Seenek utíkal z ohrady. Často. Vyzkoušeli všechno, ale stejně si otevřel a odešel. Podnikal výlety, nacházeli ho deset kilometrů daleko a vlastně je zázrak, že ho někde nesrazilo auto. A tak jednou utekl a sežral něco, nějaký jed. Dostal střevní koliku, ze které by se snad býval dostal, kdyby mu nepodestlali krmnou slámou, na které si jak ho znám výborně pochutnal. Zachránila by ho možná operace, ale majitelka byla v zahraničí a ve stáji, kde byl, neměli peníze a neobtěžovali se majitelku kontaktovat.
A tak umřel. Nechtěli mi to říct, ale já se ptala a máma neumí lhát. Je to tak dobře. Nevěřila jsem tomu, že je to pravda, Seenek udělal v životě už tolik hloupostí a přesto se mu nikdy nic nestalo, jedinkrát nebyl nemocný, v zimě stával celou noc venku v ohradě a nebyl ani nachlazený. Sežral jak plesnivý chleba, tak hromadu starých jablek a nikdy tu nebyl ani náznak toho, že by se mu mělo něco stát. A teď zmizel během několika dnů a mně nikdo nedal vědět, připadá mi to nechutně ironický, že jsem o jeho životě věděla nejvíc ze všech lidí na světě a když umíral, neměla jsem o tom ani tušení.
A nemohla jsem jim říct, ať mu tam tu zatracenou slámu nedávají.
A tak prostě zmizel z mého života. Jen nevím, jak si na to vlastně zvyknu. Kdysi mi umřel pes. Ovčák. Bylo po něm neuvěřitelné prázdno a já si zvykala na to, že tu byl a najednou není. Ale Seenek tu vlastně nebyl. Několik měsíců jsem jenom věděla, že je někde na světě a to mě uklidňovalo. Teď ten pocit musí pryč a všechno je to založené jen na tom, že mi někdo řekl, co se stalo. Že mi řekli, že nežije. Takže se nic nezměnilo, jenom... přibyla ta obrovská tíha někde na hrudi, která mi připomíná, že jsem přišla o kamaráda. A že jsem v životě mohla udělat mnohem víc pro to, abych měla jistotu, že se má dobře tam kde je. A třeba až ta tíha opadne, bude to jako zvyknout si na to, že někdo kdo tu byl, tu není. Ať bydlel se mnou doma, nebo... o pár kilometrů jinde.
Člověk má tendenci všechno si vyčítat. Znáte to určitě taky. Kdyby se jedna věc nestala, bylo by všechno jinak. Vím, že za jeho smrt nemůžu, ale nevím, jestli byl díky mně jeho život lepší. Byl to vždycky víc člověk než kůň a dával najevo, co si o kom myslí. Kdysi potkal bývalé majitele, ty úplně původní a tak rozčíleného ho nikdy nikdo neviděl. Ani nevím, jak by to vypadalo, kdybych se s ním po tom čase setkala znovu já.
Nutí mě to přemýšlet o smrti. Zase. Říkat si, že ať je kde je, doufám, že se tam má dobře. Ale všichni víme, že to jsou jenom fráze. A dere se mi do myšlenek ten nejhorší hlodavej pocit - že to mohlo dopadnout jinak. Že utíkal, protože se necítil doma tam, kde byl. Že se prostě rozhodl odejít proto, že ho tady nic nedrželo. A to bolí. Příšerně to bolí.
Tohle, tohle je Seenek. Zdroj mého utrpení a zdroj mého štěstí. Narodil se někdy v roce 1996, takže mu táhlo na jedenáct let a podle ne zcela ověřených zdrojů to byl kříženec mezi welshponnym a arabským plnokrevníkem. Z každého měl něco, z araba velké uši a ostré rysy hlavy, z welshe velikost, a dohromady to dávalo malého, bystrého a houževnatého koníka, který byl povahou spíš člověk, než kůň. A to říkali všichni.
Poznala jsem ho když mu byly asi čtyři roky. Koupila si ho pobožná rodina z vesnice, kde jsme měli chalupu jako poníka pro děti, kterým se měl stát po nějakém času péče a tréninku. Nechali ho vykastrovat, ale nikdo jim zřejmě neřekl, jaká to bude mít rizika, hlavně pro ně, pro lidi, kteří nikdy koně neměli a nevěděli, co si s ním vlastně počít. Seenek se moc nezměnil, ani po kastraci. Hřebčí pudy mu zůstaly, byl zlý a odmítal spolupracovat. Shodil postupně všechny členy rodiny a i přestože někdy vypadal jako hodný andílek, v momentě, kdy se člověk nechal uhoupat jeho roztomilostí, bylo ihned po idylce. Postupně se sice skutečně uklidňoval, ale i tak prováděl stále větší množství hloupostí. A já ho měla ráda. Rebela, který dá lidem kolem jasně najevo, kdo má víc síly a že zkrotit se teda rozhodně nenechá. Měl vždycky ten samý poťouchlý výraz ve tváři a hrál si se světem tak, jak to uměl jenom on. Začal být hodnější, nikdo mu neubližoval. Ale nikdy se nestal spolehlivým koněm.
Já jsem na něm jezdit nesměla. Bylo mi nějakých čtrnáct let a neuměla jsem nic. Navíc shodil maminčinu kamarádku, což zákazu dodávalo na síle. Naštěstí jsem ale našla metodu, která víc uklidnila maminku, než koně. Pákové udidlo - za cenu menší síly větší udržitelnost koně, což se hodilo. A tak začal náš příběh doopravdy.
Vlastně mě Seenek nikdy vážně neshodil. Všech pět případů bylo jeho rozklusání se v momentě, kdy jsem nasedala, nebo skákal přes potok a já se blbě sehnula, tak mě sejmul o větev. Nikdy mi ale neudělal nic naschvál. Byl neuvěřitelně obratný. Dokázal se otočit v momentě o 180° a zmizet v dáli jezdec nejezdec. Zároveň se ale uměl vyhýbat stromům tak, aby ani moje kolena neutrpěla zranění a za to jsem mu byla neskonale vděčná. Pokud jsem se snažila ho vychovávat, byl nesnesitelný. Pokud ne, byl to andílek. A já si na jeho vrtochy začala zvykat. Brzy mě nechal sedět mu na hřbetě i v ohradě, bez sedla a stali se z nás přátelé. Tehdejší víra ve splynutí duší zapůsobila a ač to bylo všechno úplně jinak, než bych si bývala představovala, ze Seenka se vážně stal můj kámoš.
Rodina s ním ale stále měla problémy. Byl nevypočítatelný. Zabil jim ovci, protože si chtěl hrát a ona neuhnula. Začal podobným způsobem útočit i na děti, což... se zrovna neslučuje s představou o hodném poníkovi. Tak našli kupce.
A já ho předběhla.
Díky maminčině dobrotivosti a velké shodě náhod jsem do několika měsíců měla možnost si koně nejprve přestěhovat k sobě na chatu (letní prázdniny) a pak do Prahy, do záchranné stanice pro handicapované živočichy, kde se postavila dřevěná stáj a ohrada a Seenek tam měl veškeré pohodlí, které potřeboval. A tak začal jeden dlouhý dětský sen, který má hromada patnáctiletých holek a jen já si ho mohla splnit.
Trvalo to asi rok. Rok každodenních starostí o to, kdo dá Seenkovi nažrat a jestli s ním někdo pojede ven. Rok každodenního tříhodinového cestování, shánění lidí, kteří mi pomůžou, když budu muset být ve škole. Rok práce, rok strachu, rok přehnané zodpovědnosti, rok s někým, kdo ale pořád byl můj kamarád. A vlastně to byl asi nejhezčí rok života.
Ale skončilo to. Nevydržela jsem to a neunesla zodpovědnost. Nevěděla jsem, kde mám vlastně léta dospívání, měla jsem problém se společností, nedělala jsem nic jiného, než práci u koně. A doma to neviděli. Doma mi říkali, jak jsem sobecká, když za ním o víkendu nejedu a nechápali jiné zájmy. Domlouvali mi, že bych měla umět nést zodpovědnost a přitom si neuvědomovali, kolik zodpovědnosti to doopravdy vyžadovalo. A kolik úsilí a starostí.
Střet zájmů. Najednou se objevili lidi, se kterými bych ráda měla něco společného a Seenek mě příšerně srážel dolů. Pokud by všechno záviselo na tom, jak moc ho mám ráda, nic z toho by se nestalo, ale já tenhle život nedokázala zvládnout. A tak jsem se jednoho dne rozhodla a spadla ze mě tíha celého světa. Seenek šel pryč. Zůstal tehdy na jedné jízdárně blízko chaty s tím, že se tam o něj postarají, ale jejich vlastní problémy se brzy ukázaly neúnosné a já hledala nového majitele. A tak se znovu ozvala naděje v podání majitelky záchranné stanice a Seen se opět přestěhoval k ní. Pořídila si k němu koně, různé, některé dala pryč, dvě kobylky pošly na vrozenou vadu a pak se stanice stěhovala a na nějaký čas měl jít koník pryč, než se postaví stáje a nové bydliště se dá do kupy. Vždycky říkala, že všechny koně může dát pryč, ale Seenečka neprodá nikdy.
Přestavba trvala dlouho a mně se začalo stýskat. Nevím jak dlouho jsem vlastně Seenka neviděla, možná to budou i dva roky. Mluvilo se o tom, že se za ním pojedu podívat, ale blížil se jeho návrat do Prahy a já chtěla počkat. A tak se stupňovalo čekání a mně nedošlo, že člověk nikdy nemá čekat na to, až někoho uvidí. Protože pak ho nemusí vidět už nikdy.
Možná je to tak lepší, říkala jsem si. Neviděla jsem ho dlouho a vlastně se nestalo nic jiného, než že se tenhle čas prodlouží. Zároveň jsou tu ale tisíce výčitek. Ani nevím, kdy jsem ho viděla naposledy... chtěla jsem se za ním vrátit a ukázat mu, že tu stále jsem. Ukázat mu, že necestuje z ruky do ruky, protože já jsem pořád poblíž. A neměla jsem tu možnost. Neměla jsem možnost ukázat mu, že jsem tady a pořád ho mám ráda... protože nevím, jestli tam kde byl, našel vůbec někoho, kdo ho měl rád. Mohla jsem za ním jet a neudělala jsem to.
Není asi komu co vyčítat. Seenek utíkal z ohrady. Často. Vyzkoušeli všechno, ale stejně si otevřel a odešel. Podnikal výlety, nacházeli ho deset kilometrů daleko a vlastně je zázrak, že ho někde nesrazilo auto. A tak jednou utekl a sežral něco, nějaký jed. Dostal střevní koliku, ze které by se snad býval dostal, kdyby mu nepodestlali krmnou slámou, na které si jak ho znám výborně pochutnal. Zachránila by ho možná operace, ale majitelka byla v zahraničí a ve stáji, kde byl, neměli peníze a neobtěžovali se majitelku kontaktovat.
A tak umřel. Nechtěli mi to říct, ale já se ptala a máma neumí lhát. Je to tak dobře. Nevěřila jsem tomu, že je to pravda, Seenek udělal v životě už tolik hloupostí a přesto se mu nikdy nic nestalo, jedinkrát nebyl nemocný, v zimě stával celou noc venku v ohradě a nebyl ani nachlazený. Sežral jak plesnivý chleba, tak hromadu starých jablek a nikdy tu nebyl ani náznak toho, že by se mu mělo něco stát. A teď zmizel během několika dnů a mně nikdo nedal vědět, připadá mi to nechutně ironický, že jsem o jeho životě věděla nejvíc ze všech lidí na světě a když umíral, neměla jsem o tom ani tušení.
A nemohla jsem jim říct, ať mu tam tu zatracenou slámu nedávají.
A tak prostě zmizel z mého života. Jen nevím, jak si na to vlastně zvyknu. Kdysi mi umřel pes. Ovčák. Bylo po něm neuvěřitelné prázdno a já si zvykala na to, že tu byl a najednou není. Ale Seenek tu vlastně nebyl. Několik měsíců jsem jenom věděla, že je někde na světě a to mě uklidňovalo. Teď ten pocit musí pryč a všechno je to založené jen na tom, že mi někdo řekl, co se stalo. Že mi řekli, že nežije. Takže se nic nezměnilo, jenom... přibyla ta obrovská tíha někde na hrudi, která mi připomíná, že jsem přišla o kamaráda. A že jsem v životě mohla udělat mnohem víc pro to, abych měla jistotu, že se má dobře tam kde je. A třeba až ta tíha opadne, bude to jako zvyknout si na to, že někdo kdo tu byl, tu není. Ať bydlel se mnou doma, nebo... o pár kilometrů jinde.
Člověk má tendenci všechno si vyčítat. Znáte to určitě taky. Kdyby se jedna věc nestala, bylo by všechno jinak. Vím, že za jeho smrt nemůžu, ale nevím, jestli byl díky mně jeho život lepší. Byl to vždycky víc člověk než kůň a dával najevo, co si o kom myslí. Kdysi potkal bývalé majitele, ty úplně původní a tak rozčíleného ho nikdy nikdo neviděl. Ani nevím, jak by to vypadalo, kdybych se s ním po tom čase setkala znovu já.
Nutí mě to přemýšlet o smrti. Zase. Říkat si, že ať je kde je, doufám, že se tam má dobře. Ale všichni víme, že to jsou jenom fráze. A dere se mi do myšlenek ten nejhorší hlodavej pocit - že to mohlo dopadnout jinak. Že utíkal, protože se necítil doma tam, kde byl. Že se prostě rozhodl odejít proto, že ho tady nic nedrželo. A to bolí. Příšerně to bolí.
sobota, prosince 02, 2006
Co se ještě nedozvíme...
"Hnacím motorem každého vztahu je erotika."
Takový žertík
divadelní hra (2006)
Takový žertík
divadelní hra (2006)
úterý, listopadu 28, 2006
MHD (část čtvrtá)
Přežili jste včerejší den? Máte štěstí!
Psalo se v novinách.
Psalo se v novinách.
A pak že existujou náhody.
Potkala jsem dneska George Lucase.
pátek, listopadu 24, 2006
MHD (část třetí)
Tramvaj a v ní asi tříleté děvčátko.
"Mami, až ty nebudeš, tak já půjdu s tátou do hračkářství a koupíme spoustu hraček."
"Jak to myslíš?" (maminka)
"No až umřeš, přece."
"A proč bych měla umírat?"
"Protože jsi stará!"
"Ale táta je přece starší, než já, ten umře dřív."
"Ne, táta neumře."
"Všichni jednou umřeme."
"Já NE!"
"Ty taky."
"Já nechci."
"Však ty jsi ještě malá, o tom vůbec nemusíš přemýšlet..."
Na hodině literatury jsme se bavili o Broučcích. Že z nich některé děti mají hrůzu, když čtou závěrečnou kapitolu, ve které všichni umřou. Je dobré, že některé děti mají o smrti přehled. Aspoň o smrti svých matek.
"Mami, až ty nebudeš, tak já půjdu s tátou do hračkářství a koupíme spoustu hraček."
"Jak to myslíš?" (maminka)
"No až umřeš, přece."
"A proč bych měla umírat?"
"Protože jsi stará!"
"Ale táta je přece starší, než já, ten umře dřív."
"Ne, táta neumře."
"Všichni jednou umřeme."
"Já NE!"
"Ty taky."
"Já nechci."
"Však ty jsi ještě malá, o tom vůbec nemusíš přemýšlet..."
Na hodině literatury jsme se bavili o Broučcích. Že z nich některé děti mají hrůzu, když čtou závěrečnou kapitolu, ve které všichni umřou. Je dobré, že některé děti mají o smrti přehled. Aspoň o smrti svých matek.
středa, listopadu 22, 2006
KoprCon
17.11.
.--.--. .--.--. : vlak. Jel. Dlouho.
Proč Kopřivnice? Jak je možné, že tam pořád jezdíme? Vždycky do dalšího roku zapomeneme, že pět hodiny cesty vlakem je nejhorší věc na světě?
Hotel Tatra je luxus. Nikomu to nemáme za zlé. Tělocvična je plná lidí, co mají pocit, že je mám ráda. Sladká nevědomost.
Soutěž, pár slov s někým, kdo je... byl... No, byl. A už je to dost dávno. Naštěstí. Moje hlava má svůj vlastní mozek. Nedá si říct a nedá. Chvilka... klidu na pokoji? Už se nepamatuju. Ne, že by to bylo moc uklidňující, ale ta kulatá věc na krku už nebolí.
Voden a atmosféra hokejového turnaje, rychle pryč. Schody. Pán, který neví, kdy odejít a to ani potom, co... : "Já jsem jenom chtěla být chvilku sama." Ví jaké to je. Jak soucitné!
Rychlý úprk, snaha nedat na sobě nic znát. A pak. Můžeme mluvit? Musíme. Díkybohu to nejde jinak.
18.11.
Konečně trocha spánku. Klid a nikde nikdo, báječné ráno:-). Den měl vypadat zajímavě, aspoň něco sníst by bylo fajn. Bez přednášek se obejdeme, soudím.
Víte, kdo psal programy na dveře? Ani jediný překlep!
Čajovna a CTF, povídání s lidmi dávno zatracenými. Snaha udržet tvář a netěšit se tolik na večer. Con začíná až sobotním odpolednem. Někomu oběd vydrží tři hodiny. Někdo má oběd místo večeře. Někdo spí.
Blair si užívá chvil popularity a vítězství. Záhada SW rozluštěna. A hudba, přátelé. HUDBA.
Lidem se stýská. Je zvláštní, jak to působí. Ani nemusíme být opilí a stejně jsme. Shodli jsme se na tom, že je normální žárlit, vidíme-li bývalou lásku s někým jiným, i když už žijeme v jiném světě. Když to říká Dort, musí to být pravda.
Je zvláštní, jak je člověk vyčerpaný, ale stejně ho to nutí jít dál a vydržet. Nevím přesně, kolik skrytých symbolik vlastně tanec má...
Když opomineme, že je to normální, rozhodně to člověka vyvádí z míry. Všichni víme, že to neskončí takhle, jako... nic z toho, co se stalo.
Minimálně pro tebe to ještě bude mít nějaký význam. Nepochybně ano.
19.11.
Dvě až čtyři hodiny spánku. Není důvod znepokojovat se odjezdem ostatních. Je to tak vždycky. Dlouhá chodba a slova připomínající štěkot hlídacího psa. Snad je to jenom pobavenost situací.
Není důvod dělat si hlavu. Není. Vskutku. Tak proč oba víme, že se tím nebudeme řídit?
A odchod. Je to ukončené.
.--.--. .--.--..--.--. .--.--..--.--. .--.--..--.--. .--.--..--.--. .--.--. Cesta dlouhá, ale měla i své světlé stránky. Tak pět minut:-).
Příště bude KoprCon v Táboře.
.--.--. .--.--. : vlak. Jel. Dlouho.
Proč Kopřivnice? Jak je možné, že tam pořád jezdíme? Vždycky do dalšího roku zapomeneme, že pět hodiny cesty vlakem je nejhorší věc na světě?
Hotel Tatra je luxus. Nikomu to nemáme za zlé. Tělocvična je plná lidí, co mají pocit, že je mám ráda. Sladká nevědomost.
Soutěž, pár slov s někým, kdo je... byl... No, byl. A už je to dost dávno. Naštěstí. Moje hlava má svůj vlastní mozek. Nedá si říct a nedá. Chvilka... klidu na pokoji? Už se nepamatuju. Ne, že by to bylo moc uklidňující, ale ta kulatá věc na krku už nebolí.
Voden a atmosféra hokejového turnaje, rychle pryč. Schody. Pán, který neví, kdy odejít a to ani potom, co... : "Já jsem jenom chtěla být chvilku sama." Ví jaké to je. Jak soucitné!
Rychlý úprk, snaha nedat na sobě nic znát. A pak. Můžeme mluvit? Musíme. Díkybohu to nejde jinak.
18.11.
Konečně trocha spánku. Klid a nikde nikdo, báječné ráno:-). Den měl vypadat zajímavě, aspoň něco sníst by bylo fajn. Bez přednášek se obejdeme, soudím.
Víte, kdo psal programy na dveře? Ani jediný překlep!
Čajovna a CTF, povídání s lidmi dávno zatracenými. Snaha udržet tvář a netěšit se tolik na večer. Con začíná až sobotním odpolednem. Někomu oběd vydrží tři hodiny. Někdo má oběd místo večeře. Někdo spí.
Blair si užívá chvil popularity a vítězství. Záhada SW rozluštěna. A hudba, přátelé. HUDBA.
Lidem se stýská. Je zvláštní, jak to působí. Ani nemusíme být opilí a stejně jsme. Shodli jsme se na tom, že je normální žárlit, vidíme-li bývalou lásku s někým jiným, i když už žijeme v jiném světě. Když to říká Dort, musí to být pravda.
Je zvláštní, jak je člověk vyčerpaný, ale stejně ho to nutí jít dál a vydržet. Nevím přesně, kolik skrytých symbolik vlastně tanec má...
Když opomineme, že je to normální, rozhodně to člověka vyvádí z míry. Všichni víme, že to neskončí takhle, jako... nic z toho, co se stalo.
Minimálně pro tebe to ještě bude mít nějaký význam. Nepochybně ano.
19.11.
Dvě až čtyři hodiny spánku. Není důvod znepokojovat se odjezdem ostatních. Je to tak vždycky. Dlouhá chodba a slova připomínající štěkot hlídacího psa. Snad je to jenom pobavenost situací.
Není důvod dělat si hlavu. Není. Vskutku. Tak proč oba víme, že se tím nebudeme řídit?
A odchod. Je to ukončené.
.--.--. .--.--..--.--. .--.--..--.--. .--.--..--.--. .--.--..--.--. .--.--. Cesta dlouhá, ale měla i své světlé stránky. Tak pět minut:-).
Příště bude KoprCon v Táboře.
čtvrtek, listopadu 16, 2006
Bude...?
Nevidim na klávesnici. Nevadí. Milion věcí přede mnou, ale nemám už na nic sílu. Zítra. KoprCon. Kdy a jak se zatím neví, ale nevadí. Před rokem bylo všechno jinak a právě cony mi vždycky všechno připomenou. Třeba že je dobře, že už je to jinak. Někdy dobře, někdy ne.
Mohlo by sněžit? Aspoň trošku.
Mohlo by sněžit? Aspoň trošku.
pondělí, října 02, 2006
čtvrtek, září 28, 2006
Přírůstky 2
Amálka je Gaiy dcera, víme? Na ultrazvuku se neukázalo nic, ale asi před čtrnácti dny jsme si říkali, jestli tam přece jenom něco nebude. Nakonec to vypadalo na dvě až tři. Narodily se tři holčičky, bylo to bezva. Odešli jsme a za pár minut jsme byli zpět. Jaké bylo naše překvapení, když jsme místo tří holčiček našly v pelíšku čtyři:
Takže: čtyři kluci, čtyři holky, osm štěňat. Kdo typoval osm, vyhrává čokoládu. Nebo tak něco. Holky se narodily přesně na maminčiny narozeniny. Vybírejte pro ně jména na G.
Takže: čtyři kluci, čtyři holky, osm štěňat. Kdo typoval osm, vyhrává čokoládu. Nebo tak něco. Holky se narodily přesně na maminčiny narozeniny. Vybírejte pro ně jména na G.
středa, září 27, 2006
Přírůstky 1
Kolem třetí se začalo rodit. Na štěňátka Gaiy jsme byli připraveni - prý čtyři až šest. Porod byl náročný, ale dopadlo to dobře. To jsou oni, čtyři, samí kluci:
Vymýšlejte pro ně jména od F, prosím.
Vymýšlejte pro ně jména od F, prosím.
pátek, září 15, 2006
Za tisíc let
Skálopevné přesvědčení vydrželo. Avalcon někde tam dole, odkázán do příslušných mezí. Kdo na ty bláboly máte nervy, můžete jít tam dolů, do pekla .
neděle, září 10, 2006
Pozdravy
Jsem naprosto skálopevně přesvědčena, že napíšu něco o AvalConu.
Musím dělat miliony věcí. Jedna věc z milionu je přepsat cosi jako deník z jednoho počítače do druhého, jinak o něj přijdu. Zbývá mi třicet stran. Mravenčí práce!
AvalCon posouvám na první místo. Až pak začnu číst všechno, co mám nahromaděno na nočním stolku. A už vážně.
Zítra ráno zápis do druhého ročníku studia. Jsem zvědavá, jestli někdo vzpomene na věci dávno minulé...
Musím dělat miliony věcí. Jedna věc z milionu je přepsat cosi jako deník z jednoho počítače do druhého, jinak o něj přijdu. Zbývá mi třicet stran. Mravenčí práce!
AvalCon posouvám na první místo. Až pak začnu číst všechno, co mám nahromaděno na nočním stolku. A už vážně.
Zítra ráno zápis do druhého ročníku studia. Jsem zvědavá, jestli někdo vzpomene na věci dávno minulé...
sobota, září 09, 2006
Naše parta
pátek, září 08, 2006
Elliot
Kotě. Zajímavé kotě. Totiž - kocour. Žere, skáče, kouše, škrábe, vrní, vyžaduje si pozornost, když se mu něco /cokoliv/ nechce, mňouká. Je to zkrátka kotě. Po nesnadných začátcích vplouváme do mírných vod. Jo, je to bezvadnej kocour.
úterý, srpna 29, 2006
* * *
Po dlouhé době je mi tak mizerně, že už nedokážu ani brečet.
Není to tak dávno, co jsem brečela štěstím.
Bylo mi někdy tak báječně, že jsem nedokázala ani brečet?
Vracet se stejnou cestou domů a cítit zase podobnou bolest, která v tu chvíli úplně neznala hranice a pořádně ani příčinu. Vlastně se jedná jenom o seskupení pocitů a nesprávný slova v nesprávnou chvíli. Máte tak nějak pocit, že někdy nejvíc potřebujete slyšet, že vás má někdo rád a že je v danou chvíli s vámi, společně to zvládnete a že vás nehodlá opustit, a místo toho přijde... opak. A i kdyby to v tu chvíli nemělo znamenat přesně to, co bylo vysloveno, zase se objeví ten podivnej pocit prázdnoty. Protože není nikdo jinej, od koho byste tu podporu chtěli cítit víc...
A vlastně jo, všechno je v naprostém pořádku. Sedím teď u počítače s pocitem naprosté absence čehokoliv. Takže co chci víc? Další slzy už přece ne.
Není to tak dávno, co jsem brečela štěstím.
Bylo mi někdy tak báječně, že jsem nedokázala ani brečet?
Vracet se stejnou cestou domů a cítit zase podobnou bolest, která v tu chvíli úplně neznala hranice a pořádně ani příčinu. Vlastně se jedná jenom o seskupení pocitů a nesprávný slova v nesprávnou chvíli. Máte tak nějak pocit, že někdy nejvíc potřebujete slyšet, že vás má někdo rád a že je v danou chvíli s vámi, společně to zvládnete a že vás nehodlá opustit, a místo toho přijde... opak. A i kdyby to v tu chvíli nemělo znamenat přesně to, co bylo vysloveno, zase se objeví ten podivnej pocit prázdnoty. Protože není nikdo jinej, od koho byste tu podporu chtěli cítit víc...
A vlastně jo, všechno je v naprostém pořádku. Sedím teď u počítače s pocitem naprosté absence čehokoliv. Takže co chci víc? Další slzy už přece ne.
sobota, srpna 05, 2006
Zmrtvýchvstání
Byla to čajovna. Pamatuju si na to už jenom velmi, velmi zběžně. A přesto se to ještě občas vrací... je to jak dlouho? Tři roky...
"Asi se mi to nějak vymklo z rukou..."
"Moc mi tu situaci neulehčuješ..."
"Jestli ho miluješ, zůstaň s ním."
"Myslíš, že bych tu teď byla s tebou, kdybych ho milovala?"
Takhle nějak si to vybavuju. Bylo to pár dní, před mým prvním rozchodem, kolik už ten vztah představoval problémů, nevím. Vlastně je to asi jedno, každopádně ses mi jevil jako záchrana. Jako někdo, kdo mě konečně vysvobodí z toho stereotypního "sezení na zadku". Ale hej, jak to nakonec bylo? Změnil ses. Všechno cos říkal najednou byla lež, tvoje síla, na kterou jsem tolik spoléhala, vypršela v momentě, kdy jsme si začali být blíž. Proč?
Bylo mi šestnáct. Neměla jsem v hlavě jasno. Byla tu jenom potřeba něco prožívat. Něco, co by za to stálo, něco, co to ale nemohlo být.
Kolikrát jsme si vlastně dali pauzu? Pamatuješ?
Jednou věci musí vyjít najevo. Neměla jsem dva kluky zároveň, ale pamatuju si ten polibek, o kterém nikdo neví, nikdo se nesměl dozvědět. Teď, teď už je to jedno...
Vzpomínám si na ten den, kdy jsem za tebou přijela na Petřiny, po dlouhém rozhodování, ale ne dost dlouhém. Čekala jsem, jenom chviličku. Na mobilu několik citací z Moulin Rouge... "... Come what may, I´ll love you until my dying days..." Vystoupil jsi z tramvaje a na chvilku mi dal pocit, že je to tak správně. Pak jsme přijeli ke mně. Jak dlouho jsme oba mysleli na to, že se budeme líbat? A bylo to hezký, v tu chvíli. Vážně bylo. Pustili jsme si ten film a dali si k počítači křeslo, jenom jedno, přece se vejdeme. Jeví se mi to teď jako dost prázdný slova.
A bylo to tam pořád, to líbání, film byl jenom kulisa a - to bylo poprvé, kdy jsem to cítila - tu prázdnotu. Proč se prostě nemůžeme jenom dívat? Proč tu pozornost tolik odvádíš? Možná jsi měl prostě pocit, že mě chceš líbat dokud můžeš a já v tu chvíli nevěděla, jak ti to vysvětlit, jak ti to naznačit. Prostě se můžeme... jenom dívat.
A najednou ten vztah dostal podivné rozměry. Čekalo se na mě, až to dokážu, až se přenesu přes to všechno. Tys mi dával čas. Čas je prý to, co se dávat může, ale neuvědomoval sis, jak moc lžeš. Vlastně jsi mi nedával nic. Čekal jsi, ale ubíjelo tě to. A ubíjelo to nás oba.
Tam, tam v Kopřivnici, je to už tři roky... padlo pár slov. Chtěla jsem to mít vyřešené, tvůj pohled začal být nepřístupný. Tys něco pila, Affaio. Ne. Chci tě prostě jenom obejmout. Proč to nejde...
A najednou tu vedle tebe stála ona a nevěděla nic. Nejdřív jsem byla ráda, ale pak jsem všechno pochopila. A ona si to nezasloužila. Člověk si říká: nech to plavat, netýká se tě to. Týkalo. Neřekla jsem nic, snažila jsem se tě respektovat. Až do chvíle, kdys jí zakázal se mnou mluvit. Ale ona přišla, víš. A řekla, že není ničí zvířátko a chce znát pravdu. A já jí o nás řekla.
Řekla jsem mu, že chci, abyste si promluvili. Kvůli mně...
Ani kvůli ní jsi to neudělal, já přišla za tebou a prvním slovem jsi mě vyhnal ze svého života jako prašivýho psa. A bylo to tam, v čajovně, nemusela jsem ti říkat nic, slova se odrážela od těch zkurvenejch hradeb jako špendlíky, co padaj na sklo. Chtělo se mi v tu chvíli křičet, křičet na tebe, křičet na svět, na ten zatraceně ulhanej svět, kterej mi dával vizi kamarádství donutil mě věřit tomu a padnout pak na kolena... A ty to víš, nepamatuju si to přesně, tehdy bylo všechno tak nechutně jasný, bodnul jsi mi do srdce přesně ten nůž, o kterém jsi věděl, že mě zabije nejpomalejc a nejbolestnějc. A to byla na dlouho poslední slova, cos ke mně vůbec prohodil...
Uplynul možná rok. A přišlo jen pár zpráv. Nejdřív povzbudivých, jako by něco přece jenom smyl čas a udělal v tom pořádek. Z druhé zprávy čišelo: býval bych ti milostivě dovolil, abys se mnou promluvila. Nezlobím se, ach, jak jsem šlechetný...
Jdi s tím do hajzlu i s celým tím tvým vysněným světem, co přestane bejt při první překážce opravdovej. Žiješ si někde a máš pocit bílého koně pod sebou a blýskavého brnění, ale rytíři už nežijou, víš?
A plynuly další roky a přišlo setkání, o kterém možná nemáš potuchy, nebo jsi dělal, že mě nevidíš stejně, jako já. Lidi všude kolem, mnoho těl, do kterých oba můžeme zaplout a nenechat se smést.... Ani nevím, kolikrát jsme kolem sebe ještě prošli. Uplynuly tři roky, tři roky a já neměla pocit změny. Říkali o tobě, že pořád žiješ jinde, že lidi se vyvíjejí, jenom ty jsi stejnej a já to věděla, kdykoliv jsem tě potkala, bylo ti to vidět na očích. Prý mě vidíš pořád takovou, jaká jsem byla a prý to nikdy nepřejde. A mně to bylo jedno.
Ale svět se změnil. Šli jsme proti sobě a já viděla tvůj pohled, tvůj výraz a bylo tam něco jinak. Bylo tam něco dobře. Nevím proč, nevím jak, ale - pamatuješ? Jediný film, na kterém jsme spolu byli, Piráti z Karibiku... dnes je premiéra dvojky. A taky - jo, Moulin Rouge. A není to jediné... já nevím proč, nevím jak, ale změnilo to spoustu věcí. Měla jsem před sebou milýho, chytrýho, vtipnýho a usměvavýho kluka, o kterém jsem měla dojem, že - dospěl.
Tak ti nevím, Obiwane. Změnil ses a najednou jsi mi dal prostor jen... se na tebe usmát a víš, že je všechno jinak... Možná prostor odpustit. Je zvláštní kolik dní a kolik let to trvalo a proč se to stalo zrovna dneska, ale ať už to bylo co to bylo, dávalo to prostor pro odpuštění. Umíš sešívat rány, i když jsou od tvého vlastního nože. Cením si toho, ať už to doopravdy bylo jakkoliv. Mám pocit, že teď je to jedna z věcí, ty jsi jeden z lidí, jehož vzpomínku můžu v klidu nechat odejít.
A mimochodem - Piráti jsou celkem dobrej film.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)