Malý návrat do minulosti

Zjistila jsem, že nemám ani pořádnou fotku chalupy. Tak, jak vypadala. Možná ji ještě někde najdu, ale nevím. Je to prostě tak - chalupa je prodaná, už nám nepatří. A teď je tam všechno úplně jinak, i když se mi často zdává, jak jsou věci přesně takové, jaké byly. Sednice s námi postaveným krbem, provizorní kuchyně, zatuchlé peřiny, které se tahají z veliké truhly vpravo od oken...

Přijela jsem tam, asi po roce, možná po dvou. Myslím, že naposledy jsem tam byla v zimě. V tátově chalupě se nic moc nezměnilo, je to trochu větší luxus, než na jaký jsem byla zvyklá tam u nás naproti. Je zvláštní, že tam člověk nemůže jít, i když na to byl taková léta zvyklý. Že za tím stejným plotem pobíhá úplně cizí pes.
Nahlédla jsem tam - ale jen z dálky, maličko... takhle to tam vypadá:

To velké okno vlevo kdysi byl vstup dovnitř. A ty dveře vzadu byla vrata do průchodu a hned vedle vstup do stáje... Teď už je to - moderní a - je to jiný dům.
No, už... je to dávno. Pořád je to zvláštní, ale ranilo mě to už míň. A byla jsem opravdu ráda, že tam jsem - skoro jsem už zapomněla na ten vzduch, na ty procházky, na les, který jsem už tak strašlivě dávno pojmenovala Lórien, jako kdyby měl pokaždé, když tam přijdu, ztlumit všechny moje starosti:-). Už jsem nebrečela. Ani jednou.
Byli jsme na houbách, prošli jsme toho dost, ale stejně je ještě tolik míst, na která jsem se chtěla podívat. Musela jsem se přizpůsobit jinému režimu, než na jaký jsem byla zvyklá. Prvně - auto. Vzala jsem si ho a jela do Tedražic, do vesnice nedaleko, kde jsem si došla pro cache. Bylo to tak přihodný... prošla jsem si hřbitov, prohlédla kostel. A našla cache, za kterou jsem opravdu ráda. Nenapadlo mě nic lepšího, než si odtamtud přinést obří mouchu:-). Cestou zpátky jsem si uvědomovala pocit té volnosti, mohla jsem zastavit kde se mi zachtělo, jít kam chci... a vyhlídka na kopci je pořád stejně krásná. Rostou tam modré zvonky...
Je zvláštní, jak je to všechno stejné. Jak můžete někam nejet několik let a pak vám to přijde pořád stejně povědomé, pořád stejně blízké. Jako by nikdy neuplynulo tolik času. Byl to nádherný a zároveň bolestivý pocit - tak dlouho jsem tu nebyla, tak dlouho tu možná nebudu, třeba se nevrátím nikdy - a tohle místo bude stejné. Stejné jako tehdy, když jsem tu byla poprvé.
Lituju, že jsem s sebou neměla foťák, ale stejně je tahle zkušenost asi nepřenosná. Slunce zapadlo a já nasedla do auta a jela zpátky k chatě. Tam jsme celý večer seděli u ohně a já později marně hledala na obloze hvězdy. Přišlo mi - že by tam měly nějaké být. Bylo zataženo, ale já je stějně čekala. Hvězdy jsou...
... když mi bylo osmnáct, ten večer - tu noc, ležela jsem za chalupou v trávě a dívala se na nebe. Na chalupě to bylo jiné než kdekoliv jinde, člověka ta nekonečnost úplně pohltí... a tehdy byl ten den, kdy Země prolétala rojem meteorů a co vteřinu byla vidět "padající hvězda". Měla jsem pocit, jak neskutečně symbolické to je. ... možná i teď, když hvězdy vidět nebyly, nějaký význam to mělo.

Ráno pršelo. Chtělo se mi domů a zároveň jsem chtěla zůstat. Naštěstí to nebyla věc, o které bych musela rozhodovat. Pršelo a já šla ještě ven. Měla jsem pocit, že zachytit nějak to, že jsem opravdu byla na tom místě, které pro mě tolik znamená, je nutnost. Ani nevím, jestli byl záměr, aby ta fotka vypadala takhle. Ale je to vypovídající.

Poslední, co vám ukážu, je lípa. Vesnice se jmenuje Lipová lhota a když jsem byla malá, zasadili tam lípu, aby ten název nezanikl s dobou. Je to pohled od tátovy chalupy... lípa už hodně povyrostla. Je pěkná... jen asi moc blízko elektrického vedení.

Uklidili jsme a tak končila moje výprava do minulosti. Ještě jsem pak řídila, docela daleko, skoro až k dálnici, ale to už je můj současný projev hrdinství:-).
Vrátit se na chalupu pro mě hodně znamenalo. Kdysi jsem tam chtěla bydlet a byla jsem o téhle potřebě neskutečně pevně přesvědčená. Teď - je to prostě jen zvláštní, jako hodně věcí, které se kolem mě dějí. Tak. Zkrátka - symboly. Mám je asi docela ráda.

Tam a zase zpátky

Asi už bylo, pravda, na čase. Geocaching je nejen dobrá zábava, když potřebujete myslet na jiné věci, ale možná taky na to, když je třeba vrátit se na místo a něco - ukončit.
Kdysi jsem kousek od toho místa měla ustájeného koně. Asi rok, pak už nebyl můj, ale byl tam dál. Dneska jsem se tam vrátila, uložila minci s černou kočkou a nějakou dobu stála v dešti na té známé vyhlídce a přemýšlela o všem, co se v poslední době děje.
Bylo mi hodně smutno. Bývá mi smutno posledních pár dní často, teď se to prohloubilo o další vzpomínky na Seenka a na to, že všechno mohlo být jinak. Ale odešla jsem odtamtud a uvědomila si, že aspoň tohle je věc, kterou můžu dokázat. Že jednou - ne úplně hned - se s tou jeho smrtí smířím.

Dokonce to... ve víru věcí... působilo jako ta lehčí zkouška.

Ondra je doma!

Takže - před zhruba šesti hodinami přijeli Káťa s Ondrou konečně domů. Je to docela zvláštní pocit, ale je to fajn pocit! Vánoce už bude Ondra slavit s náma - a vlastně všechno. Dneškem už je náš, doma, je to prostě člen rodiny. Mám z toho radost (ale kdo ví, co budu říkat ráno, až budu chtít spát a Ondra bude křičet:-). Edit 13. července ráno - Ondra opravdu křičel! Jakmile jsem ale vstala a řekla, že už jsem vzhůru, skoro hned zase usnul. Takže je to zkrátka spolehlivý budík!) Zatím je moc hodnej, před chvilkou jsem ho sice slyšela z pokoje plakat, ale jinak v zásadě jen spokojeně spinká. Vypadá to, že to bude hodné miminko.
A sluší nám to spolu, že jo?

Byla to taková výjimečná chvíle, kdy oba - Igor i Káťa - měli oběd, jinak by mi ho určitě vůbec nepůjčili ;-). A maminka (babička) ho taky nechtěla dát z ruky! Je to bezva - takovej malej uzlíček, myslet to ještě neumí, ale tolik toho mění. I u mě se hodně věcí změnilo - mám pocit, že v mnoha směrech mám najednou víc jasno. Prostě... zvláštní:-).

Už je pár hodin na světě...

... a nevypadá, že si stěžuje, viďte?

Seznamte se

Tak. Tohle je Ondra. Můj synovec. Určitě ještě dostanu nějaké fotky, ale na seznámení vám tyhle budou muset zatím stačit:-)

Jedna z úplně prvních fotek (všimněte si té velikosti nohou a rukou!):

A tady už je první roztomilá zavinutá fotka:-) Takové určitě ještě přibudou. (Vypadá docela spokojeně, že?)

Byli jsme se na ně oba podívat v porodnici. Káťa je unavená, ale vypadá vysloveně... no, sluší jí to. Fakt! Ondřej zrovna spinkal v takovém tom vozíku, který mají v samoobsluhách. Je to děsně krásný miminko (i když z první fotky to ani tolik nevypadá, co;-)). Povedl se jim!

O dalších věcech vás budu pravidelně informovat:-).

Je to tu!

Takže... sestra porodila v 7:38. Je to podle očekávání kluk, takže žádné velké překvapení. Měří 54 centimetrů, má 4 kila 190 a obrovská chodidla (a nejen chodidla:-)). A má taky opravdu zajímavé rodné číslo;-).
Takže jsou všichni buď šťastní nebo v šoku, já jsem si z těhle alternativ ještě nevybrala. Ale radost mám, to určitě.
Až budu mít k dispozici fotku, určitě ji sem dám.

Festival Fantazie - nekonečná skládačka

.. proč tenhle název? Ani nevím. Přišlo to tak, napsala jsem to tak. Není to "nekonečná" v >kdy-už-to-konečně-skončí< smyslu. Spíš nekonečná tím, že příště to bude zas. A za pár let možná úplně stejně. Tak tak.
Nebudu rekonstruovat každej den od pozdní snídaně až do brzkého rána dalšího dne. A budu cenzurovat.
Tedy - přijeli jsme tam a bylo teplo. Bylo skoro až moc teplo, ale to nevadilo. Ubytování dopadlo dobře, postupem času mi docházelo, že mám asi obrovský štěstí, že dopadlo tak dobře, jak dopadlo. Přijeli lidi a začaly linie, asi poprvé jsem byla na zahájení SW, protože jsem tím byla z části pověřená. Došlo mi, jak moc se mi to vzdaluje. S tímhle začátkem jsem se cítila poměrně klidná. Ne jako vždycky, když člověk pořád chodí tam a sem a nemůže se ani pořádně nadechnout - najíst - usadit.
Mluvila jsem s pár lidma, rozvěsili jsme letáky na Čarovečer a všechna prohlášení, napsala jsem domů, jak je na tom ségra a pak jsem si povídala dlouho do noci. Byl to zvláštní rozhovor. Zvláštně zvláštní - jako bych najednou odkryla tu spoustu věcí, který držím pod poklopem a pokouším se dělat, že tam nejsou. Bylo to dobré. Některé okolnosti byly sice takové pokřivené starým náhledem na nové věci, ale i tak mi to pomohlo. Dost.

Pokud vím, tak můj spánkový deficit se přihlásil o slovo už druhý den. Na ubytovně jsou tvrdé postele a slyšet je tam každý zavření dveří v okruhu tří pater. Vstávala jsem dost podivně brzy, na conu skoro nikdo nebyl - a kdo byl, šel snídat s hobitama. Já jsem si dala na baru čaj a čekala, než někdo dorazí. Dorazili. Vždycky nakonec někdo dorazí. Vím docela jistě, že z programu jsem vynechala skoro úplně všechno, na co jsem chtěla jít. Měla jsem zaškrtnutý SW koncert, Františka Fuku a hudební duel, který jsem vzdala po jisté informaci z mnoha zdrojů. Totiž že kapacita místnosti byla překročena asi o 120%.
Přijela Tarkish s bratrem. Uvažovala jsem, jestli ten její bratr vůbec přijel. Třeba je to jenom záminka, aby mohla přijet ona a nikdo se jí nesmál! Bratr je stejně pořád na počítačích, klidně by se mohlo stát, že ho po celou dobu conu neuvidím! Jak mám věřit, že opravdu přijel? (Asi stačilo jít se na ty počítače podívat...) Mno... Force Factor - šla jsem tam. Zúčastnila se. Neumístila se. Díky bohu. Co bych proboha dělala se SW knihama? (... dostala jsem Chewbaccu na klíče - lepší než třicet knih!) Po FF jsme byly s Tarkish chviličku na přednášce s názvem: "The Clone Wars" - Příběh hraček se světelnými. Název je to rozhodně originální. Ale pak jsme se radši šly najíst...

Jak narušil Lost styly vyprávění? To jsme se dozvěděli ráno. Opravdu - ta přednáška se mi docela líbila. Měla, řekla bych, docela profesionální úroveň. ... Byla to neděle. Takže ségra měla termín porodu. A pořád, pořád nic. Ondrovi se na svět nechce (chytrej kluk!)...
... no - měli jsme nějaké jídlo a tak. Slaný balíčky maj dobrý. Vejce je taky dobrý, ale nepotřebuju ho mít mockrát. Uvolila jsem se pak jít místo na Brutální Nikitu na Baltarův proces. Celkem to i stálo za to:-). Málem mi zabavili umělohmotnou lžičku. Od Baltara to byl jen skok na přednášku o kostýmech, ale... Shame on me! (Ten den bylo prase.)
Začíná nebýt překvapením, že jsem vynechala i Backstroke of the West! Na Vodenovu hru (Ztraceni na Endoru) jsem ale večer přišla. Bylo to... příliš... noooo... asi takové, že mě nutilo přemýšlet, proč to nemá úspěch. O opileckých hrách jsem přemýšlet nemusela - ty byly hrozné a důvod všichni známe. Ale tohle nebylo hrozné. Scénář nebyl hrozný. Bylo to jen hluchý. Dlouhý a hluchý, hromada replik, které nemohly vyznít. Třeba - možná - by stačilo, kdyby to dotyční uměli? Zkrátily by se ty prostoje a naplnily se hluchý místa? Nevím! Hej! Nechte mě, já NEJSEM umělec!
Po téhle hře jsme se čirou náhodou sešli, abychom si vyzkoušeli něco na čarovečer. Byl tam už taky Alex, takže jsme s jeho pomocí přišli na to, jak to asi bude dobré, nebo co všechno se na tom dá zkazit. Ale co. Nejsem nervózní.

Co bylo v pondělí... Začal HP program. Pokoušela jsem se celé dopoledne najít člověka s přezdívkou Mike M. Povedlo se. Zpočátku to vypadalo, že nás někdo zavraždí pohledem, ale nakonec jsme se docela dobře domluvili. Na... tak nějak... na všem. Ale Arlondie mě za celou dobu conu zatím nepozdravila. Psychicky jsem se připravovala, že s ní budu muset promluvit. Pokud si vůbec vzpomene, kdo jsem.
Mno... Potterovci měli závody na košťatech a současně probíhal Skřetball, takže jsme v malé skupince přihlíželi a hodnotily (my-holky) mužská těla. Shodly jsme se na celkem jasném výsledku.
Nešla jsem ani na hudbu ze SW, ani na The Empire Strikes Backyard, dokonce ani na TMNT. Šla jsem pak na Život na HOCZ.org, což bylo poněkud zvláštní. Ale určitě poučné. Aspoň z části. A pak už jsem tradičně nešla vůbec na nic.
Už ani nevím, co bylo večer. Možná to byl ten večer, kdy jsem měla tu první velkou krizi - nebe plný hvězd a za stadionem to vonělo stájí. Byla jsem tak podivně nešťastná ze všeho, co jsem si v tu chvíli uvědomovala - ale nebylo to špatný. Nechtěla jsem, aby ten pocit zmizel. Ale lidem kolem mě se to nelíbilo. Poslali mě spát a tak. Nebylo to příjemný, ale byl člověk, kterej se o mě nakonec postaral.
Pak jsme šli spolu k ubytovnám a Blair z toho vyvodil, že jsme se rozešli s Milanem. Některé pochody lidské mysli jsou opravdu zajímavé.

Myslím, že v úterý jsem nebyla na vůbec žádné přednášce. Popravdě si nevzpomínám, co se dělo. Možná jsem zrovna ten den vyslechla pár nejnovějších SG drbů (osobu, o které ty drby byly, nebudeme jmenovat), což mě nevědomky začlenilo do jistého děje. Nestěžuju si, věci jsou zajímavý, zvlášť, když se na ně dá dívat z toho vnějšího pohledu. Ten ale trval jen pár dní. Teď už se perspektiva ještě trochu pozměnila.
Každopádně začalo přituhovat, neb se mi blížily přednášky. Internet nebyl zrovna spolehlivej a já si trpce uvědomovala, že budu mít ještě hodně co dodělávat. A další ráno mělo začít Snapem. Tím složitějším Snapem. Maličko nervózní jsem byla, to teda jo.

Nakonec to ale teda dopadlo velmi dobře. HP publikum je dobré publikum. Měli jsme si co povídat navzájem a vyřešili za Snapea mnoho jeho osobních problémů:-). Videa měla úspěch. Jen jsem neviděla ten Buffy film. No co, prej stejně za nic nestojí.
Přednášek jsem vynechala opět hromadu. Nebyla jsem na některejch dílech, neviděla jsem ani to natáčení filmu. Ani Hvězdný prach. Ani SG ruletu. ... Neviděla jsem vlastně vůbec nic (jen od 17:00 epizodu Firefly, na kterou mě Tarkish donutila. Ale bylo to pěkné!:-)). Odpoledne jsme taky šly pro Vaška a šla s námi Padmé. Teda nešla s námi až pro Vaška, ale prošly jsme spolu pár obchodů, boty, hračky, cukrárnu a tak. Padmé je nervózní z kostýmové soutěže a já jsem nervózní že je Padmé nervózní... S Tarkish jsme si koupily vystřelovací zmrzliny a úspěšně jsme odchytly Vaška. Ten se registroval a zmizel bůhvíkam... a my jsme opět nic nedělaly... nebo jsme dělaly něco, co už si, možná naštěstí, nepamatuju... a večer jsem teda byla na FF Cosplay, z čehož jsem měla nakonec mnohem větší nervy, než z toho našeho Čarovečera. Ale bylo to pěkné. Škoda, že jsem nešla dřív v pořadí, neviděla jsem očividně ty nejlepší věci.
V noci pak byla karaoke. Představili jsme Vaška Vaškovi. Já jsem se dozvěděla spoustu věcí ze zákulisí. Pokoušela jsem se pak jít spát, ale furt jsem nějak nebyla schopná odejít. Nakonec to myslím bylo tak kolem půl třetí. Ano - seznámila jsem se s jedním kapitánem. Jmenuje se Jack Sparrow a slíbil mi, že mě vezme na svou loď. Ostatní tvrdí, že žádnou loď nemá, ale kapitán mě přesvědčil, že se jim nedá věřit:-).

Ve čtvrtek byl ten den tak nahuštěnej, že mi splývají úplně všechny věci dohromady. Měla jsem v devět přednášku o Hermioně, pak jsem byla na kouzelných zvířatech - přednášce i workshopu. Pak jsem měla Snapea a s Tess Bradavické koleje a pak nebyl vůbec čas a najednou měl začít Čarovečer...
Úspěch asi byl. Lidem se to prý líbilo, ačkoliv jsem si trochu připadala, že nemáme zrovna moc odezvu. Jarmom nám na závěr moc hezky poděkoval:-). Musím říct, že jsem byla TAK ráda, když jsme to konečně sečetli a dokončili, rozdali ceny a mohli jít pryč! Byla jsem naštvaná na Thomase, za to, co mi provedl (zasvěcení ví, ostatní nechť se neptají), ale ze všeho nejvíc jsem byla unavená jako kotě. Příští rok Arlondii vlastnoručně uškrtím, pokud mi bude chtít dát tři přednášky před čarovečerem, z toho jednu na devátou ráno! Byl to ten nejúmornější den za hodně, hodně dlouhou dobu. Ale povedlo se. Můžem za tím zavřít dveře zas minimálně na rok.
Večer jsme si povídali nahoře v KD. Ani nevím, kdo všechno tam byl. Určitě pár lidí, kteří mě rozčilovali (tak to holt bejvá), ale byla tam Tess a Jarmom a pak přišla Ziina a měli jsme takovej příjemnej povídací (u mě napůl usínací) večer. Nakonec všechno dopadlo v rámci možností dobře. Díky všem!

V pátek... v pátek... (ani tu nemám zaškrtaný věci v programu, takže se mi o tom bude pěkně blbě psát - když si nic nepamatuju). ... teda - v pátek jsem vstávala pozdě, to vím naprosto jistě. Tak kolem jedenáctý, možná i později. Dala jsem si něco málo k jídlu a užívala si, že už mám všechno podstatný za sebou. Milan se rozhodl neodjet, Tarkish teda ano, takže ji byl snad doprovodit a pak za mnou přišel na Piráty. Odpoledne se opět grilovalo prase, takže jsme měli na pár hodin o zábavu postaráno (fronta!). Měli jsme přednášku ŽvB, která dopadla velmi dobře. Pak jsem si večer dala na recepci konečně žádosti o vydání té spousty peněz!
A večer byla diskotéka. Patrik pouštěl věci, který se mi nelíbily. Fakt moc ne. E-Wan tancoval, ten jedinej to vydržel fakt úplně maximálně až do konce:-). Já jsem tam byla s přestávkama a snažila jsem se vydržet takovej ten divnej tlak, kterej jsem úplně nechápala. Pocit, že mě hlídá. Nemám ten pocit ráda, myslela jsem, že jsme se přes to už přenesli. Očividně... ne.
Ale bylo to fajn. Dozvěděla jsem se nové drby a sledovala lidi, jak spolu fungujou - některý víc, některý míň. Tancovala jsem s lidma. A uvědomila si zase některý věci. Měla jsem pocit nový energie ve starém světě. Měla jsem pocit, že některý sféry získávají novej smysl. Ale dejte mi čas - tohle si budu ještě muset promyslet...

Sobota byla taková podivná, měla jsem potřebu pořád někde bejt. Skoro jako by to byl první den conu - nechtělo se mi zastavovat se s lidma. Radši jsem byla - chodila - stála - seděla - někde sama. Měla jsem pocit (a možná to nebyl pocit), že něco někde hledám. Něco konkrétního, ale nemám ponětí co. Měla jsem s sebou nějakou podivnou dvacetistěnku a chtěla jsem ji někomu dát.
Měli jsme přednášku o MS (Mary Sue!). Teda - vymyslela ji Tess, ale já pomáhala, aspoň trochu. Byly jsme pak v kině, chtěly jsme peníze. Já je dostala až večer, byl tam problém s vyplácením cen.
Taky jsem si v sobotu sedla na zídku, vytáhla blok a psala. Je to po dlouhé době - naposledy jsem si napsala zápis z conu snad před rokem a půl. Teď jsem zase měla pocit, že mám nějakej problém, kterej tím psaním můžu vyřešit. Nevím, jestli se to povedlo, ale někam mě to posunulo. Maličko.
Večer byly teda peníze. To je ta lepší věc na dělání přednášek. Dostala jsem peněz docela dost, chtěla jsem dát podíl za čarovečer Jarmomovi a on mě za to přihlásil do SG fandomu. Jen počkejte - bude ze mě rozvraceč! Narušitel! Budete litovat dne, kdy... kdy... - jo, kdy jste mě přihlásili. Cha!
V noci jsem zase... nevím... bloudila. Hledala. Pak jsem viděla poslední epizodu seriálu Doctor Who, což mě vrátilo zpátky na zem (kupodivu). Bylo to fajn. Šli jsme si pak sednout do baru, Romeo a Julie se později vytratili na ubytovnu a já ještě dělala společnost Davidovi a pak šla taky spát. Měla jsem divnej pocit, že se mi nepovedlo něco zakončit. Asi - con, nebo tak. Myslela jsem, že ten poslední večer bude jinej. Ačkoliv nedopadl špatně.

Ale ráno teda bylo drobet děsivý. Vstávala jsem tak jako brzy a pak jsem si musela zabalit a jít na con a nasnídat se a rozloučit se... Nic moc příjemnýho. Tak divně podvědomě se mi nelíbilo, že jsou lidi, co doopravdy chtějí domů. Já nechtěla domů. Skoro - no, skoro vůbec.
Závěr byl teda podivnej. Nestačila jsem se rozloučit se všema, ale stačila jsem... asi... ukončit to něco, co se mi den předtím nepovedlo. Ačkoliv jsem neměla moc dobrej pocit, ale aspoň jsem... nevím... není teď nic, co bych měla pocit, že jsem neudělala. I když... pár nezodpovězených otázek by tam bylo.
Cestou domů jsem se snažila neusnout. Slíbila jsem Padmé, že neusnu :-). Dorazili jsme do Prahy a doma to je... no, beze změn. Ségra přenáší už týden, všichni jsou takový - jak je známe... Co bylo dál, už není tak podstatný - vázalo se to ke Conu, ale nepřišel ten šíleně velkej pocit osamělosti, jako vždycky. Asi proto, že mám pár lidí na icq:-).
Takže tak. Kdo dočetl až na konec, srdečně gratuluji. Jste blázni. A prosím, podepište se mi sem;-).

7843

Dneska jsme byli na natáčení. Byly - já a Erinka. Potkala jsem spoustu slavných lidí! (Teda moc ne, vlastně asi jen dva a ani ne moc slavné - Vojtu Kotka a toho druhého, co ani pořádně nevím, jak se jmenoval... snad... Martin Písařík?). Bylo horko, hlavně teda Erince, a já jsem si trpce uvědomovala, že z natáčení téměř jakékoliv reklamy bych asi měla větší radost, ale to nevadí. Ta "věc" se jmenuje Trapasy a běží pravidelně na ČT1. Nevím, kdy tam s Erinkou budeme, ale budeme. I já, přestože jsem se o to (tentokrát) vážně nesnažila. Schválně, jestli mě najdete! :-/
Jinak tam všichni byli dost milí (skoro víc než při natáčení Nemocnice). Vyslechla jsem si spoustu historek o psech a Erinka byla ze všech těch lidí, co ji hladili, úplně v sedmém nebi. Bezva bylo, když jí jedna paní nabízela kus namazaného chleba zrovna když Erinka měla klidně sedět v záběru...
Když jsme se vracely zpátky, koupila jsem nám zmrzlinu. Prodavačka mi vrátila padesát korun navíc. Stála jsem pak v tom metru a přemýšlela, co udělám. Kdybych si toho nevšimla, padesát korun by bodlo. Jenže jsem si toho všimla a sama jsem se divila svému svědomí. No - ano, šla jsem jí to tam vrátit.
No... a pak jsem byla na zahradní slavnosti ve Škole hrou. Nepřišel tam ani jeden můj bývalý spolužák. A to tam VŽDYCKY bývá aspoň Matěj! Byla tam spousta dětí, skoro každé si mě pamatovalo a já už skoro nikoho. Bylo pořád horko. Tak jsme šly na večer s maminou do bazénu. A tam jsme viděly Pavla Zunu. V plavkách!

Narnie

Film průměrnej. Příběh zajímavej, ale to asi jen proto, že ho ještě neznám z knih. Mamince se líbil ten "romantickej podtext". Mně se líbilo... ani nevím, bylo docela fajn na to koukat, je to jeden z těch nenáročných filmů, kde všichni mluví takovou tou legrační anglickou angličtinou. A navíc je tam Praha a typický český skály a lesy, takže je to legrace. Taky jsem sledovala, kterej z těch faunů je teda ten Ben, nebyla jsem si jistá, došlo mi to až když jsem se pak podívala na tuhle fotku:

Je to ten mezi Petrem a Edmundem. V titulkách jsem se nemohla přesvědčit, protože vlastně neznám jeho občanské jméno a čechů tam bylo málem víc než angličanů. Ale to nevadí. Jo - jinak jsem z nějakého důvodu vkládala určité naděje do Caspiana. Ten poněkud zklamal. Je až k nevíře, jak je děsivě "přeslazenej". Horší jak Legolas. Horší jak Snape po nájezdu Mary Sue. Děs. Bída. Vždycky hodil drsňáckej pohled do kamery (nebo na Zuzaninu nožku...) a dívčí osazenstvo v sále omdlévalo. Škoda, že neměl pro tu roli větší prostor. Nebo naopak - že nezůstal jen na plakátech. Dejte mi pár dní a jednu z těhle variant si vyberu. (Plakáty vypadaly dost dobře - aspoň mi to tak přišlo než jsem viděla film).

Takže teď jdu zase pracovat, jestli proti tomu nikdo nic nemá. Jsem ráda, že jsem ten film viděla. Nějak mě to vytáhlo z podivný temnoty. To je celkem slušný na to, že to byl jen průměr;-).

Konec roku

... A kupodivu ne konec světa.
Ročník mám tedy za sebou. Teda - téměř. Ale to, co mi zbývá, je už naprosto zanedbatelné. Abych řekla pravdu, byl to ten nejnáročnější rok, kterej zatím byl. Asi proto, že jsem si ho udělala náročnej. Všichni tak nějak víte, že jsem šla po stipendiu, což se mi sice nejspíš povedlo, ale teď po tom všem (asi hlavně po včerejšku) z toho nemám nijak zásadně dobrej pocit. Přijde mi, že ačkoliv mám nějakej cíl, stejně se mu tak dlouho někdo vysmívá, že jsem z toho stejně nakonec znechucená. Možná taky trochu sama ze sebe, což mě jednak trochu zaráží a druhak hodně štve, protože nemám pocit, že bych k tomu měla mít doopravdickej důvod. "Jen" ten, že jsem dělala něco, čím lidi, na kterých mi záleží, opovrhujou. Je to hloupý, hloupý a hloupý. Ale stejně si myslím, že je dobře, že jsem to zvládla. Něco jsem si tím dokázala, aspoň sobě, když už jiným lidem ne. A ta dvojka ze souborky mě každopádně mrzí. I když už míň než těsně po zkoušce.

Moje maminka má velkou radost. (poznámka pod čarou)

Takže. Průměr 1,08. A jsem za půlkou. Horší už to být nemůže - letos jsem měla takovou zabíračku, že horším stádiem je už jenom peklo. A možná ani to ne.

nervy na odchodu

... tak si tak otevřu ten mail, abych se dozvěděla výsledky zkoušky, je tam pár odstavců a pak nadpis PROSPĚLI a asi dvacet jmen. No - a hádejte co. Moje tam není. ALE! Je tam totiž napsáno "Zelezna". Žádnou Železnou neznám. Ani Zeleznou. Ostatní jména jsou mi všechna povědomá. Zajímalo by mě, fakt by mě to zajímalo - a mám skoro akutní potřebu to vědět - jestli se ten *** jenom překoukl, nebo je fakt nějaká holka, která se jmenuje Železná a je z nějakého úplně jiného ročníku (mezi těma asi pěti, které tam byly a které jsem neznala jménem).
... Jestli ano, jdu rovnou skočit z mostu.

Edit: právě jsem prožila opravdu hodně ošlivých šest hodin. A víte, co mi napsal???

"jojo, napsala jste. LJ"

To mi teda přijde jako velmi, velmi nedostačující reakce, na mých šest hodin utrpení! A to ještě bude ústní část... No nic, je to v kapse (teda - to horší). Gratulace přijímám i poštou.

...around

Takže... proč píšu... jednoduše proto, abych oddálila chvilku, kdy se zase budu muset vrátit k učení. To tak lidi dělaj a já jsem vzorovým příkladem. Oddaluju, jak jen to jde, zvlášť teď, po těch šesti (nebo tak nějak) zkouškách, které už mám za sebou. Ještě jednu a půl. A bude hotovo.

Nicméně... původně jsem chtěla napsat o výstavě. Přihlásili jsme Gaiu na Konopiště, a nejspíš to byla její poslední výstava. Nebo aspoň jedna z posledních. Když jsme byly obě (já i Gaia) mladší, výstavy nám moc nevycházely. Tehdy to pro mě hrozně znamenalo - především to zklamání, které z toho pokaždé bylo. A až těsně před osmým rokem dostala první dobré ocenění, byla čtvrtá. A až teď, po tolika letech, se nám podařilo umístit se na druhém místě. Vlastně to působí jako další z těch ironickejch věcí - když o něco opravdu stojíte a něco to pro vás znamená, přijde zklamání. A v momentě, kdy to pro vás přestane znamenat tolik - ha! Ale tentokrát jsem na to vyzrála - vzala jsem si to jako jednu z těch příjemnejch věcí, kterýma si (a celému okolí) konečně něco dokážu. Jasně že to skoro nic neznamená. Okolí je to srdečně jedno. Ale to není důležitý, protože já z toho mám minimálně dost dobrej pocit. Návrat do dětství a nějaká náhrada. Asi. Tož co, aspoň jednou.

Takhle nějak to vypadalo:

Gaia tam už nechtěla stát. Byla otrávená - strávily jsme tam hrozného času ve vedru. Ale i tak jí to seklo (a mně taky, ne???).

No a jinak je to furt škola. A děti. Teda - cizí. Je jich kolem poslední dobou nějak moc, už se začaly rodit! Ondřej ještě na světě není (až bude, dozvíte se), ale vypadá to, že to dlouho trvat nebude. Švagr už ze samého těšení se kreslí po zdech.

A ještě teda jinak - připadám si nějaká odstrčená. Mám pocit, že kolem mě se dějou věci, dobrý věci, ale já nemůžu bejt při nich. Musím se učit. Jestli to stipendium nedostanu, asi se půjdu oběsit...

Snad se tahle moje nálada spraví o víkendu. Aspoň maličko.

"výročí"

Heh. Zjistila jsem, že dneska je to už pět let. Mám takovej divnej zvyk si "důležitý" data pořád zapisovat - jinak bych na to pochopitelně nepřišla, ale i tak je to zřejmě dobrý vědět. Byla to asi největší změna mýho života, ne že ne. Je to taková velká věc, když se člověku splní nějakej ten sen a konečně někoho má - i když po těch pěti letech to teď vypadá všelijak. Nic moc to neznamená a přece je to pořád důležitý - kvůli tomu, jaká teď jsem a tak. To člověk nezapře.
Nedivte se, že to píšu. Znamená to, že už to není důležitý tak moc, abych se za to musela stydět. A taky to není důležitý tak málo, abych to nezaznamenala. Takže tak. Nejspíš to - asi - nebyla ani chyba. A to je taky dobrý vědět.

Ondřej

Budu mít synovce. Já vím, že už to všichni víte, ale to nevadí, je důležitý to někam napsat. Někam jinam, než do smsek a na icq. Můj synovec se bude jmenovat Ondřej a těším se na něj - pochopitelně. Protože to bude malé dítě a já MÁM ráda malé děti. Sice si nedovedu představit, že s námi bude doma a ne jen jako návštěva, které se člověk může zbavit (poslat ji pryč!) kdykoliv ji má už plné zuby. Ale zase - v mojí rodině se ani ty návštěvy neposílají pryč, když už jich máme plné zuby, takže to vlastně zas tak velký rozdíl nebude. Několik měsíců bude Ondřej jenom řvát a jíst (to ostatní doufám nebudu muset brát příliš na vědomí) a pak začne být třeba i komunikativní a pokud nebude moc protivnej, mohla by s ním být legrace. Občas.
Těžko říct - předpokládám, že se hodně změní a hledám si cesty ven a důvody, kterýma si ospravedlňuju to, že je v pořádku, že bude Ondřej u nás doma. Mám pocit, že to potřebuju víc pochopit, že bych měla mít jasno v tom, co se děje. Někdy je to fajn - působí to tak samozřejmě a obyčejně... ale co když...?
Zase se všechno změní. Život jak ho znám, už nebude existovat. A po mně se bude chtít to samé jako vždy: srovnej se s tím. Pomáhej. Dělej všechno proto, aby se lidi kolem tebe měli dobře.
Prostě asi jenom hledám možnost úniku. Těším se na Ondru, fakt jo. Ale co dál? Nebude to zvíře, který za čas umře a které můžeme brát jako "společníka do domácnosti". Bude to člověk, který s velkou pravděpodobností bude žít dýl než já, bude mít svojí vlastní hlavu, názory a - což je z nějakého důvodu taky dost důležitý - nebude to můj syn.

Připadám jak v nějaký podivný smyčce. Jako bych nic z toho, co se děje, nechápala. A když něco pochopím, vede to k nepochopení něčeho, co jsem zase chápala předtím. A všechno je pořád tak obyčejný - škola a lidi a věci, který dělám. A přitom za několik málo měsíců přibude dítě, o které se nejdřív budeme starat (jako o extrémně neschopné zvířátko) a pak z něho vyroste úplně novej člověk. Z ničeho nic.

Prostě - divný.

Z jiného světa

Důkaz toho, že jsem byla úplně někdo jiný:

Teď už bych tohle nakreslit neuměla. Není to žádné umění. Ale podívám se na to a líbí se mi to. A je divný, že jsem to tehdy dokázala. Aspoň pro mě teda jo.

Brzy bude Valentýn.
Valentýn je úplně nejzbytečnější den v roce. Nikdy nevím, že je Valentýn.
Teď jsem to zjistila z icq.

Víc k tomu nemám co říct, ale rozhodně mám strach z chvíle, ve které mě tohle momentální zatmění mozku přejde.

Ať jdou všichni do háje.

Novoroční

Na Nový rok se nemá myslet negativně. Jenže jak se to dělá, když pozitivně to nejde? Snažím se zůstat aspoň někde uprostřed.
Chcete nějaké přání?

Ať Vám nikdo neumře.

Je to už rok a kus. Pořád se mi stýská. Chtěla bych od někoho slyšet, že jednou to přejde. A hlavně, ze všeho nejvíc, bych tomu chtěla uvěřit.

From Hell

Dneska se mi zdálo, že někdo umřel. Byla to nějaká holka a vím, že jsem ji znala, nějaká z kamarádek, kterou tak často nevídám. Nebylo to na tom ale tak podstatné... důležité bylo, že ji nějakým způsobem někdo vzkřísil a ona se vrátila na svět. Ptali jsme se ji, kde byla a ona na to: V pekle.
Bylo to takový divný, v pekle, v pekle... byla to poměrně slušná holka a člověka napadne, jak hodnej by asi měl bejt, aby teda přišel do nebe. Přišlo mi to děsivý, ale ona pak řekla, že se tam musí vrátit a že se nebojí. Že to tam není tak hrozný.
No - nevím, s jakou životní situací to mělo korespondovat, každopádně jsem o tom pak musela přemýšlet celkem dlouho. Kvůli tomu pocitu smrti všude kolem. Jako v tom snu. Podivný.

Mikulášská nadílka

Já teda nevím, ale mám takovej divnej pocit. Takovej, že potřebuju něčí blízkost, ale takovou tu hodně hodně velkou blízkost, kdy po mně nikdo nebude nic chtít, nebude tropit hloupý žerty, jenom si se mnou bude povídat a bude tam cítit ta intimita a uvolněnost a klid. Vlastně mám pocit, že něco nutně potřebuju říct, že je to nejdůležitější věc na světě, ale jako bych zapomněla, co to vlastně je. Jako by mě něco drželo, abych tu věc neřekla. Je to deprimující. A taky je deprimující to, že nutně potřebuju mít někoho u sebe, ale vůbec to nejde. Nedokážu se uklidnit. Jsem někde úplně jinde, než tam, kde mám být.
Jo a procházela jsem dneska kolem obchodu. Na první pohled to vypadalo, že se jmenuje this&death.

PS: dneska je pátého. Ulicemi prochází lidi s rohama. Potkala jsem kamarádku, která má dvě adoptované děti a jedno vlastní. Líbilo se mi, že působila tak klidně... to už se dneska jen tak nevidí. Jo a - dostala jsem čokoládu za okno.

Ex divina gratia

Stejně jak každý pondělí - do školy na čtyři hodiny dramaťáku. Toho debilního dramaťáku. ALE nastalo překvapení. Alespoň v prvních dvou hodinách, kdy jsme celou dobu hráli "rodiny". Zastala jsem místo puberťácké patnáctileté dcery a došlo mi, o kolik jsem přišla, když jsem nikdy nebyla taková! Fakt mám pocit, že byl můj život o něco ochuzen. Nevím, jestli k tomu tohle cvičení mělo vést, nicméně to působí, jako bych si tady vynahradila nějakou část života.
Pak ten druhej seminář byl už zase naprosto demotivující. Rozbolela mě hlava jak čert, když měla učitelka pocit, že nic neděláme, předpřipravila si větu, kterou nám odpověděla a bylo poznat, že by úplně totéž řekla na cokoliv z toho, co bychom řekli my. Takže naprosté znechucení a tak vůbec, no... jak každý pondělí. Akorát dnes mě k tomu bolela ta hlava... to se stává tak... každý druhý pondělí.
Ale pak bylo hezky a já jela metrem a narazila na "odkaz z Vídně". Totiž - ovocný špíz v čokoládě. To bylo docela dobrý, protože je to dobrý. Jsou tam jahody a ty jsou dobrý. No a pak jsem to chtěla napsat Janě, protože ona byla se mnou v té Vídni, žejo... ale zastavil mě bezdomovec. Vlastně doteď nechápu, co se stalo, ale odcházela jsem od něj o padesát korun chudčí a s podivným časopisem v ruce, který mi teď nejspíš bude týden ležet na stole a pak ho vyhodím do koše, až mi dojde, že ho asi fakt nebudu číst... Hodně dlouho se už nikomu nepovedlo donutit mě vydat peníze ("dobrovolně"). Jo a - nesmrděl, teda ten bezdomovec - a prej by se mnou šel hned na rande, protože mám moc hezkej kabát. A moc mi to sluší. To řekl až potom, co jsem mu dala peníze. A nebyl vlezlej, abyste věděli!
No pak jsem jela tramvají domů a celou cestu jsem si povídala s klučinou (tak čtyři roky) kterej mluvil anglicky a měl malýho, plyšovýho, růžovýho psa. Rozumněla jsem mu sotva polovinu toho, co říkal, ale to nevadilo, protože měl pejska očividně rád a rozhodl se ho držet v bezpečí!
No a napsala jsem to Janě, všechno. V té tramvaji. A nakonec jsem se vydala do autoškoly. Předpokládala jsem, že se moje první jízdy neobejdou bez mrtvol... člověk s tím musí počítat, aby pak nebyl zklamanej... Ale nakonec jsem nezabila nikoho, jen málem sebe i instruktora, protože nevím, kde je levo a kde pravo. Ale už si tykáme, i když nevím, kde je levo a kde pravo. Jmenuje se Honza. A taky nesmrdí.
Nooo a pak na mě mluvilo moc lidí najednou. Je to takovej ten divnej pocit, když něco musíte řešit, do toho vám zavolá sestra, že je třeba rychle někam dojít, pak se vrátíte a že něco dořešíte, z kuchyně volá švagr, ať proboha přestěhujete to dvdčko zpátky do jeho pokoje, do toho píše sestra, jestli jste vyzvedli to, pro co jste šli a ještě k tomu máma... no prostě se už tak jako dlouho nestalo, že bych byla celkově tak vytočená a vzteklá, že by mi byly věci úplně jedno. Takže vám to teď musím napsat, protože je to významná událost. Když mě to přešlo a všechno bylo vyřešeno, měla jsem tendenci jít se tak nějak omluvit. Ale bylo mi blbě, tak jsem si radši zalezla do postele s teploměrem.
No a teď jsem se zvedla, že se jdu umejt a spát, ale přišlo mi dobrý tohle napsat, než to zapomenu.
Jo - a začala jsem taky psát povídku. Sólo povídku. Po dlouhý době. Bude zase nejlepší na světě. Ale moc pocitů do toho nejde. Proto to bude nejlepší na světě. Takže jásejte. Aspoň někdo bude šťastnej.

At the world´s end

Sněhu byla hromada. Na každém kroku. Bylo zvláštní jet do zimy. Bylo divný jet tam do zimy. Vlastně jsem se ani moc netěšila, protože kolem toho bylo víc starostí, než... čehokoliv jinýho. Nejvíc nervů bylo nakonec s přednáškou, kterou jsem brala za Arlondii.

Cesta. Kupodivu to proběhlo rychleji, než jsem čekala. Juliet viděla kompletní scénář a obě jsme se stihly naučit minimálně za prvé, za druhé a za třetí. Což je slušný, vzhledem k tomu, že ostatní vlastně neuměli nic.
Když budete mít někdy chvilku, zajeďte si do Kopřivnice do cukrárny. Dostanete pizzu.
Byla jsem první registrovaná. Jul druhá. Cha cha cha.

Pokoje mají v hotelu Tatra ještě menší, než vloni. Vlastně to nebyl dvoulůžák, ale jednolůžák a přistýlka. Větší, než postel. Téměř větší, než celý ten pokoj. Maličko klaustrofibie.

A o conu se toho moc napsat nedá. Juliet se ptala, jestli to vloni bylo lepší. Vloni jsme se pohádali, na to si pamatuju. To nebylo lepší. Ale byl tam Teaz a to znamenalo víc zábavy po chodbách. Ale zase lepší a horší... těžko říct. Je to con - prodlevy, kdy člověk nemá co dělat, nebo je naštvaný na lidi, ty se prostě asi objeví vždycky. Zvlášť na takhle malém místě, kde se člověk díky zákonům schválnosti potkává především s lidmi, se kterými se vůbec potkávat nechce, a kteří, z neznámých důvodů, mají potřebu člověka oslovovat nicneříkajícími promluvami. Hmmm, je to con, no, lidi se chtějí družit. Ne že bych je omlouvala, bylo to fakt otravný, někdy.

A taky jsme se tak nějak bavili o tom, proč děláme věci, které nechceme, když nemusíme, o tom, jestli je potřeba někam patřit, nebo jestli je to všechno jenom o hledání sounáležitosti. Není to neznámá věc. Každopádně to tak nějak proběhlo.
Jo a dozvěděla jsem se, že to, že o jistém člověku říkám, že je debil, znamená jen to, že jsem s ním nebyla tak dlouho, abych ho stihla poznat. Já si myslím opak. Ale pobavilo mě to. Přeneslo mě to zase o kousek dál.

Jo a měla jsem ty přednášky. Ne že by to bylo nějak zvlášť zajímavý, ale přece... první jsem chtěla ukončit už po půl hodině, vystačilo by to akorát. Druhá byla o něco lepší, akorát se lidem nechtělo mluvit, což mě uvrhlo do deprese, že Julietina přednáška byla snad lepší, než ta moje!!! No a... a pak už to byla jen videa, takže celkem pohoda. Jen mě bolelo v krku.

Divadlo.
Divadlo...
Mno. Tak jako dopadlo to v rámci možností dobře. Zkouška byla katastrofální, to vlastně byla asi největší krize conu. Pak mě to štvalo, že se vlastně na něco těším, že mi to přišlo důležitý a zajímavý a oni se chovají jak banda pitomců. Až bolestně mi to připomínalo dramaťák ve škole, vypadalo to tak pozitivně, ale příšerně mě to zklamalo... Ačkoliv tohle aspoň nakonec dopadlo víceméně dobře. A aspoň jsem si zahrála a uplatnila konečně svůj nadprůměrný herecký talent:-).
Jo a vlastně, taky mě u té zkoušky napadlo... že jsem byla hrozně ráda, že mi konečně dal roli. Jako že jsem chtěla hrát a tak, znáte to... Nevěděla jsem, proč jsem nehrála dřív, až do té zkoušky. Došlo mi, před čím mě tím až do téhle chvíle (možná) chránil. Bylo fajn to vědět. Nebylo fajn to prožívat.
No a divadlo samotné... Bavila jsem se víc, když jsem to četla, než když to pak přišlo před diváky. Možná kvůli hercům, možná proto, že to prostě tak nevyzní. A bylo to dlouhé. A já se celou dobu třásla zimou. Nervozitou spíš ne, čekala jsem, že to dopadne špatně. Ale taky jsem čekala úlevu a ta nějak nepřišla. Byla mi zima, tak jsem si sedla k trubkám a poslouchala dva lidi, na kterých bylo poznat, že mají konečně s kým a o čem mluvit. To bylo dobrý. I pro můj krk.
Ale to divadlo... myslím, že nejhorší na divadle bylo publikum. A Blair, ale tomu to neříkejte!!! Vlastně... jako nevím, no. Divadlo bylo fajn. Jen lidi tupý. Házeli papírovejma věcma a volali cosi o zelí. Já vám nevím, dřív jsem z lidí mívala lepší pocit. Je to jimi, nebo mnou?
Poslední větu v divadle jsem řekla hezky.

O čem ještě musím napsat je Katleen. Já jsem vám byla tak ráda, že tam je někdo, kdo dokáže věci tak nějak... zjednodušit. Ani nevím, jak to popsat. Mrzí mě, že jsem se jí nevěnovala víc. Vlastně jsem se jí ještě nikdy nevěnovala dostatečně... Bylo bezva, že tam přijela. Snad z toho nemá moc špatný pocit.

Taneční věčer byl ve znamení dvou žen. Kupodivu jsem tam už nepotřebovala zůstat až do konce. To bylo dobře, myslím. Možná. A nebo mě prostě do pokoje vyhnala jen ta bolest v krku a tak.
Takže teploměr, horký čaj (konečně!) a postel.
Teď máte mnohem víc, než si zasloužíte.
Dobrou noc.

Stěhování

Dobrý den,
všichni velcí lidé mají svůj blog. A protože chci být velkým člověkem, musela jsem si také založit blog. Dnes jsem ho přestěhovala na nové místo a pevně doufám, že se vám tu bude líbit, budete prostředí považovat za příjemné a budete se tu cítit jako doma (na vašem rodném blogu)! Je mi opravdovou ctí, že s mými řádky trávíte byť jen malý zlomek svého života a pevně věřím, že mi i nadále zachováte přízeň.
S pozdravem,
uchvácená autorka.

"Jediná druhá šance, kterou máme, je udělat stejnou chybu podruhé."

Tady to píšou. V závěru. Hm. Přišlo mi dobrý vám to sem dát. I kdyby to "nemělo šanci".

MHD část šestá - babička a vnouček na nástupišti

"To, co máš vědět, to nevíš a pamatuješ si věci, který vůbec vědět nepotřebuješ. Máme vědět jen to, co nutně potřebujeme k životu - to ostatní si vždycky někde najdeme, nebo to vůbec vědět nemusíme."

Ještě že jsou na světě i lidi, kteří něco vědí...

Zážitek s bodlinou

Nepíšu pořád, to víme. Nepíšu ani zdaleka každý den a nejspíš ani pravidelně jednou za měsíc. A je to divný, každej den se stane něco zajímavýho, o čem je třeba psát, ale ve většině případů to člověk neudělá a pak se stane něco naprosto stejně významnýho a o tom zrovna napíše.
Ale dneska se mi teda nestalo něco stejně významnýho - bylo to významnější.

Žiju ve městě, docela dlouho. Asi tak 21 let. Je to město, ale vidět tu ježky není tak úplně nejdivnější - většinou je vídám stočené do klubíčka večer, když jdu s pejskama přes rozlehlý travnatý porost, nebo něco. Teď jsem taky byla venku, taky s pejskama, ale jedna taková ježčí rodinka si to rázovala přímo uprostřed silnice, z jednoho jejího břehu na druhý, před sebou auta, beton, trávy jen malý kousek. Dvě malá ježčata se držela v těsné blízkosti své matky, která je neustále kontrolovala a poháněla kupředu. Jakmile jsem ale byla nucena projít kolem nich, zarazila se a okamžitě zaujala obranný postoj, což je vlastně vůbec hodně zvláštní, jak se ten ježek prostě zabalí a holou rukou ho člověk nezvedne, protože ty jejich bodliny jsou fakt neskutečně ostrý. Zvažuju o kolik by náš svět byl jednodušší, kdybychom to dokázali taky. Mohli bychom přeskočit ty fráze, kterými chceme vyjádřit: "Nebudu se s tebou bavit," nebo "Ne, nevlezu s tebou do postele"... prostě bodliny - a je to.

No ale k věci. Malí ježečci se zabalili taky do klubíčka, ale bylo na nich vidět, jak neochotně to dělají. Čumáčky jim koukaly ven a v jednom kuse čmuchali k mamině, jako by se chtěli ujistit, že všechno dělají správně a že jim zatím nikam neutekla.
Psi proběhli kolem, já proběhla kolem, ale červík v mojí hlavě začal hlodat. Přece je tam nenechám. Jen tak, mezi autama. Netušila jsem, co je vedlo tam jít, ačkoliv vypadali naprosto přesvědčeně o tom, že přejít na druhou stranu silnice je přesně to, co chtějí.
Já jsem ale hodlala jednat - kbelík a starý hadr (nemám silné rukavice) - no prostě jsem je všechny tři přenesla na dvůr, odkud s největší pravděpodobností přišli. Chvíli jsem tam ještě seděla a sledovala je - malí dva (jsem přesvědčená, že to jsou kluci!) už po chviličce začali rejdit kolem a očuchávat mamku - transport je zjevně nijak zásadně nepoznamenal. Oproti tomu máma dlouho otálela, než byla ochotná se "rozbalit". Pak vydala několik chrčivých zvuků, které zněly víc, než výhružně. Nakonec je oba zkontrolovala (úplně se mi vybavil obrázek lidské matky a dvou dětí, kterým kontroluje oblečení, zastrkává podolek do kalhot, oprašuje záda...) a odkráčela s nimi pryč.
Vědoma si toho, že ježci moc nevidí, spíš cítí otřesy, vydala jsem se pomalu směrem k domovu, ačkoliv bych raději sledovala jejich cestu, která bohužel nesměřovala na opačnou stranu od silnice. Nicméně kolem dvora je plot a třeba byl jejich odchod jen nějaký podivný a momentální nápad, který už se znovu opakovat nemusí. Ale vypadali tak... lidsky a při plném vědomí - těžko říct, co se takovým ježkům honí hlavou. Mám o ně strach. Divný.
S tím jsem se tedy teď, v jednu ráno, musela svěřit. Zabte mě, že píšu o takových věcech... ale bylo to zvláštní. Asi jako ten měsíc, co se mi tu houpá nad oknem. Je úplněk, nebo ne? Třeba to byli ježkodlaci?

Jak to bylo i nebylo, aneb Konce kázně ve výchovně vzdělávacím procesu

Jak to bylo:
Bylo to "velmi dobře". Šestkrát. Dvojka, dvojka, dvojka, dvojka, dvojka a pro změnu dvojka. Dvojka jako dvojka. Na červený diplom už to nebude.
Mám všeobecný vhled do systému školství. Mám hromadu podepsaných kolonek v indexu a dobrý předpoklad ke vstupu do třetího ročníku. Mám doma několik "naprosto vzorových" seminárních prací, které jsou jenom "nic" a hromada omáčky kolem toho. Nic na pěti stránkách, nic na šestnácti stránkách, nic na... a tak dále. Ale tabulky pěkné, to nás moc těší.

Jak to nebylo:
Nebylo to na jedničku. Nebylo to na trojku. Poslední dvě dvojky nebyly překvapením.
Nebyl dostatek času, nebyla chuť spolupracovat. Nikdo mě nebil.

Už nejsem pedagogický optimista. Vyrostla jsem z toho, hurá. Jan Badi soustavně utíká ze třídy a neumí rozlišit červenou od žluté. Chtělo by to speciální pedagožku a soustavnou práci, dvakrát týdně, dvě hodiny, všechno postupně a nic nezanedbat. Nejsem speciální pedagožka, nemám dvakrát týdně dvě hodiny, mám chuť všechno zanedbat. Budu zbabělec a uteču.

Práce na celé prázdniny nicméně JE. Třikrát, možná čtyřikrát v týdnu. Máma má radost. Já mám práci a to je tak vše.

Hodlám teď krom ježdění do Nymburka aktivně spát. To je dobrá vize.

Sestnáct štěňat mínus jedno.

Uvidíme se na Avalconu!

Utopie

Žena má mít muže, aby ji ušetřil všech trápení a mohl za ní rozhodovat.

To byla moooc pěkná pohádka, dneska na ČT 1.

Kostečkův odkaz

A k tomu exkluzivní nabídka! Relaxační hudba zdarma pro muže, ženy, dospělé i děti ve formátu mp3!

Až budu mít nějaké dítě ve formátu mp3, dám vám vědět...

* * *

Líbí se mi, že mizí bubáci z mé minulosti. Nelíbí se mi, že je to až teď.

MHD (část pátá) aneb: zase jsem se jednou vracela domů noční tramvají...

Vzadu u okna stála holka, dívka, žena? ... a usedavě plakala. Bylo to takové zvláštně příznačné po tom, čím jsem si v uplynulých pár dnech prošla, a zas mě to donutilo zamyslet se.
Co se mohlo stát. Co se jí stalo. Někdo jí umřel, kamarád, člen rodiny, domácí zvíře... někoho ztratila, někdo jí ublížil, byl na ní naštvaný někdo, na kom jí záleželo. Bála se o někoho, s někým se pohádala, utekla z domova? Nebo prostě jenom neudělala zkoušku, nebo byla vyděšená z toho, co se mělo stát další den?
Plakala a plakala a mezi vzlyky mluvila s klukem, který ji držel kolem pasu. Koukali se ven na mizející domy a mluvili a ona plakala a mě napadaly ty spousty věcí, které se jí mohly stát, kvůli kterým pláče tak usedavě a tak bezmocně.
A pak mi došlo, že se nemusely stát všechny katastrofy světa. Že se cítila prostě jenom... bezmocně. A měla u sebe toho kluka a mluvila s ním, možná se skutečně s někým pohádala a nevěděla, jak situaci vyřešit. Možná se neuměla postavit nějakému svému strachu, nebo neuměla být silná v momentě, kdy to potřebovala. A v tenhle moment se cítila o tolik slabší, že se nedokázala vzpamatovat z pocitu vlastní bezmoci, při tom usedavém pláči.
Byla jsem ráda za ní, že měla u sebe toho kluka, který ji objímal.
Člověk může plakat a plakat, může se cítit bezmocně a naštvaně a možná tak, že se všechny ty pocity smíchají dohromady a člověk ví, že se za ně ráno bude stydět a ví, že je teď nedokáže zastavit a o to jsou mnohem a mnohem horší... ale pokud je při tom někdo, kdo dokáže alespoň držet za ruku, všechno je pak lepší.
V žádném pláči by člověk neměl zůstávat sám.

Slzy

Pláč vychází z bolesti. Člověk může plakat štěstím. Štěstí je bolest. Jen bez výčitek.

"Někdy nezáleží na tom, o co se vlastně jedná. Když pláču, cítím se hrozně slabá."

"The Day When Dreaming Ends"

Někdy prostě máte pocit, že něco je na světě samozřejmostí. Bojíte se o všechny svoje blízké, ale o někoho ne. Jako by on nikdy neměl umřít, jako by se zrovna jemu v životě nemohlo nic stát. Pramení to z toho, jaký byl, jak se choval, jaká síla v něm byla. A pak to přijde, protože jinak to ani být nemůže. Někdo zemře a vy si říkáte to, co vždycky. Kolik věcí jste mohli udělat proto, aby se to nestalo a jak málo vám někdo teď může rozumět. A jak ten, kdo vám byl tak blízko, mohl být tak neuvěřitelně sobecký a nechat vás na tomhle světě samotné...


Tohle, tohle je Seenek. Zdroj mého utrpení a zdroj mého štěstí. Narodil se někdy v roce 1996, takže mu táhlo na jedenáct let a podle ne zcela ověřených zdrojů to byl kříženec mezi welshponnym a arabským plnokrevníkem. Z každého měl něco, z araba velké uši a ostré rysy hlavy, z welshe velikost, a dohromady to dávalo malého, bystrého a houževnatého koníka, který byl povahou spíš člověk, než kůň. A to říkali všichni.
Poznala jsem ho když mu byly asi čtyři roky. Koupila si ho pobožná rodina z vesnice, kde jsme měli chalupu jako poníka pro děti, kterým se měl stát po nějakém času péče a tréninku. Nechali ho vykastrovat, ale nikdo jim zřejmě neřekl, jaká to bude mít rizika, hlavně pro ně, pro lidi, kteří nikdy koně neměli a nevěděli, co si s ním vlastně počít. Seenek se moc nezměnil, ani po kastraci. Hřebčí pudy mu zůstaly, byl zlý a odmítal spolupracovat. Shodil postupně všechny členy rodiny a i přestože někdy vypadal jako hodný andílek, v momentě, kdy se člověk nechal uhoupat jeho roztomilostí, bylo ihned po idylce. Postupně se sice skutečně uklidňoval, ale i tak prováděl stále větší množství hloupostí. A já ho měla ráda. Rebela, který dá lidem kolem jasně najevo, kdo má víc síly a že zkrotit se teda rozhodně nenechá. Měl vždycky ten samý poťouchlý výraz ve tváři a hrál si se světem tak, jak to uměl jenom on. Začal být hodnější, nikdo mu neubližoval. Ale nikdy se nestal spolehlivým koněm.
Já jsem na něm jezdit nesměla. Bylo mi nějakých čtrnáct let a neuměla jsem nic. Navíc shodil maminčinu kamarádku, což zákazu dodávalo na síle. Naštěstí jsem ale našla metodu, která víc uklidnila maminku, než koně. Pákové udidlo - za cenu menší síly větší udržitelnost koně, což se hodilo. A tak začal náš příběh doopravdy.
Vlastně mě Seenek nikdy vážně neshodil. Všech pět případů bylo jeho rozklusání se v momentě, kdy jsem nasedala, nebo skákal přes potok a já se blbě sehnula, tak mě sejmul o větev. Nikdy mi ale neudělal nic naschvál. Byl neuvěřitelně obratný. Dokázal se otočit v momentě o 180° a zmizet v dáli jezdec nejezdec. Zároveň se ale uměl vyhýbat stromům tak, aby ani moje kolena neutrpěla zranění a za to jsem mu byla neskonale vděčná. Pokud jsem se snažila ho vychovávat, byl nesnesitelný. Pokud ne, byl to andílek. A já si na jeho vrtochy začala zvykat. Brzy mě nechal sedět mu na hřbetě i v ohradě, bez sedla a stali se z nás přátelé. Tehdejší víra ve splynutí duší zapůsobila a ač to bylo všechno úplně jinak, než bych si bývala představovala, ze Seenka se vážně stal můj kámoš.
Rodina s ním ale stále měla problémy. Byl nevypočítatelný. Zabil jim ovci, protože si chtěl hrát a ona neuhnula. Začal podobným způsobem útočit i na děti, což... se zrovna neslučuje s představou o hodném poníkovi. Tak našli kupce.
A já ho předběhla.
Díky maminčině dobrotivosti a velké shodě náhod jsem do několika měsíců měla možnost si koně nejprve přestěhovat k sobě na chatu (letní prázdniny) a pak do Prahy, do záchranné stanice pro handicapované živočichy, kde se postavila dřevěná stáj a ohrada a Seenek tam měl veškeré pohodlí, které potřeboval. A tak začal jeden dlouhý dětský sen, který má hromada patnáctiletých holek a jen já si ho mohla splnit.


Trvalo to asi rok. Rok každodenních starostí o to, kdo dá Seenkovi nažrat a jestli s ním někdo pojede ven. Rok každodenního tříhodinového cestování, shánění lidí, kteří mi pomůžou, když budu muset být ve škole. Rok práce, rok strachu, rok přehnané zodpovědnosti, rok s někým, kdo ale pořád byl můj kamarád. A vlastně to byl asi nejhezčí rok života.
Ale skončilo to. Nevydržela jsem to a neunesla zodpovědnost. Nevěděla jsem, kde mám vlastně léta dospívání, měla jsem problém se společností, nedělala jsem nic jiného, než práci u koně. A doma to neviděli. Doma mi říkali, jak jsem sobecká, když za ním o víkendu nejedu a nechápali jiné zájmy. Domlouvali mi, že bych měla umět nést zodpovědnost a přitom si neuvědomovali, kolik zodpovědnosti to doopravdy vyžadovalo. A kolik úsilí a starostí.
Střet zájmů. Najednou se objevili lidi, se kterými bych ráda měla něco společného a Seenek mě příšerně srážel dolů. Pokud by všechno záviselo na tom, jak moc ho mám ráda, nic z toho by se nestalo, ale já tenhle život nedokázala zvládnout. A tak jsem se jednoho dne rozhodla a spadla ze mě tíha celého světa. Seenek šel pryč. Zůstal tehdy na jedné jízdárně blízko chaty s tím, že se tam o něj postarají, ale jejich vlastní problémy se brzy ukázaly neúnosné a já hledala nového majitele. A tak se znovu ozvala naděje v podání majitelky záchranné stanice a Seen se opět přestěhoval k ní. Pořídila si k němu koně, různé, některé dala pryč, dvě kobylky pošly na vrozenou vadu a pak se stanice stěhovala a na nějaký čas měl jít koník pryč, než se postaví stáje a nové bydliště se dá do kupy. Vždycky říkala, že všechny koně může dát pryč, ale Seenečka neprodá nikdy.
Přestavba trvala dlouho a mně se začalo stýskat. Nevím jak dlouho jsem vlastně Seenka neviděla, možná to budou i dva roky. Mluvilo se o tom, že se za ním pojedu podívat, ale blížil se jeho návrat do Prahy a já chtěla počkat. A tak se stupňovalo čekání a mně nedošlo, že člověk nikdy nemá čekat na to, až někoho uvidí. Protože pak ho nemusí vidět už nikdy.

Možná je to tak lepší, říkala jsem si. Neviděla jsem ho dlouho a vlastně se nestalo nic jiného, než že se tenhle čas prodlouží. Zároveň jsou tu ale tisíce výčitek. Ani nevím, kdy jsem ho viděla naposledy... chtěla jsem se za ním vrátit a ukázat mu, že tu stále jsem. Ukázat mu, že necestuje z ruky do ruky, protože já jsem pořád poblíž. A neměla jsem tu možnost. Neměla jsem možnost ukázat mu, že jsem tady a pořád ho mám ráda... protože nevím, jestli tam kde byl, našel vůbec někoho, kdo ho měl rád. Mohla jsem za ním jet a neudělala jsem to.

Není asi komu co vyčítat. Seenek utíkal z ohrady. Často. Vyzkoušeli všechno, ale stejně si otevřel a odešel. Podnikal výlety, nacházeli ho deset kilometrů daleko a vlastně je zázrak, že ho někde nesrazilo auto. A tak jednou utekl a sežral něco, nějaký jed. Dostal střevní koliku, ze které by se snad býval dostal, kdyby mu nepodestlali krmnou slámou, na které si jak ho znám výborně pochutnal. Zachránila by ho možná operace, ale majitelka byla v zahraničí a ve stáji, kde byl, neměli peníze a neobtěžovali se majitelku kontaktovat.

A tak umřel. Nechtěli mi to říct, ale já se ptala a máma neumí lhát. Je to tak dobře. Nevěřila jsem tomu, že je to pravda, Seenek udělal v životě už tolik hloupostí a přesto se mu nikdy nic nestalo, jedinkrát nebyl nemocný, v zimě stával celou noc venku v ohradě a nebyl ani nachlazený. Sežral jak plesnivý chleba, tak hromadu starých jablek a nikdy tu nebyl ani náznak toho, že by se mu mělo něco stát. A teď zmizel během několika dnů a mně nikdo nedal vědět, připadá mi to nechutně ironický, že jsem o jeho životě věděla nejvíc ze všech lidí na světě a když umíral, neměla jsem o tom ani tušení.
A nemohla jsem jim říct, ať mu tam tu zatracenou slámu nedávají.

A tak prostě zmizel z mého života. Jen nevím, jak si na to vlastně zvyknu. Kdysi mi umřel pes. Ovčák. Bylo po něm neuvěřitelné prázdno a já si zvykala na to, že tu byl a najednou není. Ale Seenek tu vlastně nebyl. Několik měsíců jsem jenom věděla, že je někde na světě a to mě uklidňovalo. Teď ten pocit musí pryč a všechno je to založené jen na tom, že mi někdo řekl, co se stalo. Že mi řekli, že nežije. Takže se nic nezměnilo, jenom... přibyla ta obrovská tíha někde na hrudi, která mi připomíná, že jsem přišla o kamaráda. A že jsem v životě mohla udělat mnohem víc pro to, abych měla jistotu, že se má dobře tam kde je. A třeba až ta tíha opadne, bude to jako zvyknout si na to, že někdo kdo tu byl, tu není. Ať bydlel se mnou doma, nebo... o pár kilometrů jinde.

Člověk má tendenci všechno si vyčítat. Znáte to určitě taky. Kdyby se jedna věc nestala, bylo by všechno jinak. Vím, že za jeho smrt nemůžu, ale nevím, jestli byl díky mně jeho život lepší. Byl to vždycky víc člověk než kůň a dával najevo, co si o kom myslí. Kdysi potkal bývalé majitele, ty úplně původní a tak rozčíleného ho nikdy nikdo neviděl. Ani nevím, jak by to vypadalo, kdybych se s ním po tom čase setkala znovu já.

Nutí mě to přemýšlet o smrti. Zase. Říkat si, že ať je kde je, doufám, že se tam má dobře. Ale všichni víme, že to jsou jenom fráze. A dere se mi do myšlenek ten nejhorší hlodavej pocit - že to mohlo dopadnout jinak. Že utíkal, protože se necítil doma tam, kde byl. Že se prostě rozhodl odejít proto, že ho tady nic nedrželo. A to bolí. Příšerně to bolí.

Co se ještě nedozvíme...

"Hnacím motorem každého vztahu je erotika."

Takový žertík
divadelní hra (2006)

MHD (část čtvrtá)

Přežili jste včerejší den? Máte štěstí!
Psalo se v novinách.

A pak že existujou náhody.

Potkala jsem dneska George Lucase.

MHD (část třetí)

Tramvaj a v ní asi tříleté děvčátko.
"Mami, až ty nebudeš, tak já půjdu s tátou do hračkářství a koupíme spoustu hraček."
"Jak to myslíš?" (maminka)
"No až umřeš, přece."
"A proč bych měla umírat?"
"Protože jsi stará!"
"Ale táta je přece starší, než já, ten umře dřív."
"Ne, táta neumře."
"Všichni jednou umřeme."
"Já NE!"
"Ty taky."
"Já nechci."
"Však ty jsi ještě malá, o tom vůbec nemusíš přemýšlet..."

Na hodině literatury jsme se bavili o Broučcích. Že z nich některé děti mají hrůzu, když čtou závěrečnou kapitolu, ve které všichni umřou. Je dobré, že některé děti mají o smrti přehled. Aspoň o smrti svých matek.

KoprCon

17.11.
.--.--. .--.--. : vlak. Jel. Dlouho.
Proč Kopřivnice? Jak je možné, že tam pořád jezdíme? Vždycky do dalšího roku zapomeneme, že pět hodiny cesty vlakem je nejhorší věc na světě?
Hotel Tatra je luxus. Nikomu to nemáme za zlé. Tělocvična je plná lidí, co mají pocit, že je mám ráda. Sladká nevědomost.
Soutěž, pár slov s někým, kdo je... byl... No, byl. A už je to dost dávno. Naštěstí. Moje hlava má svůj vlastní mozek. Nedá si říct a nedá. Chvilka... klidu na pokoji? Už se nepamatuju. Ne, že by to bylo moc uklidňující, ale ta kulatá věc na krku už nebolí.
Voden a atmosféra hokejového turnaje, rychle pryč. Schody. Pán, který neví, kdy odejít a to ani potom, co... : "Já jsem jenom chtěla být chvilku sama." Ví jaké to je. Jak soucitné!
Rychlý úprk, snaha nedat na sobě nic znát. A pak. Můžeme mluvit? Musíme. Díkybohu to nejde jinak.

18.11.
Konečně trocha spánku. Klid a nikde nikdo, báječné ráno:-). Den měl vypadat zajímavě, aspoň něco sníst by bylo fajn. Bez přednášek se obejdeme, soudím.
Víte, kdo psal programy na dveře? Ani jediný překlep!
Čajovna a CTF, povídání s lidmi dávno zatracenými. Snaha udržet tvář a netěšit se tolik na večer. Con začíná až sobotním odpolednem. Někomu oběd vydrží tři hodiny. Někdo má oběd místo večeře. Někdo spí.
Blair si užívá chvil popularity a vítězství. Záhada SW rozluštěna. A hudba, přátelé. HUDBA.
Lidem se stýská. Je zvláštní, jak to působí. Ani nemusíme být opilí a stejně jsme. Shodli jsme se na tom, že je normální žárlit, vidíme-li bývalou lásku s někým jiným, i když už žijeme v jiném světě. Když to říká Dort, musí to být pravda.
Je zvláštní, jak je člověk vyčerpaný, ale stejně ho to nutí jít dál a vydržet. Nevím přesně, kolik skrytých symbolik vlastně tanec má...
Když opomineme, že je to normální, rozhodně to člověka vyvádí z míry. Všichni víme, že to neskončí takhle, jako... nic z toho, co se stalo.
Minimálně pro tebe to ještě bude mít nějaký význam. Nepochybně ano.

19.11.
Dvě až čtyři hodiny spánku. Není důvod znepokojovat se odjezdem ostatních. Je to tak vždycky. Dlouhá chodba a slova připomínající štěkot hlídacího psa. Snad je to jenom pobavenost situací.
Není důvod dělat si hlavu. Není. Vskutku. Tak proč oba víme, že se tím nebudeme řídit?
A odchod. Je to ukončené.
.--.--. .--.--..--.--. .--.--..--.--. .--.--..--.--. .--.--..--.--. .--.--. Cesta dlouhá, ale měla i své světlé stránky. Tak pět minut:-).
Příště bude KoprCon v Táboře.

Bude...?

Nevidim na klávesnici. Nevadí. Milion věcí přede mnou, ale nemám už na nic sílu. Zítra. KoprCon. Kdy a jak se zatím neví, ale nevadí. Před rokem bylo všechno jinak a právě cony mi vždycky všechno připomenou. Třeba že je dobře, že už je to jinak. Někdy dobře, někdy ne.
Mohlo by sněžit? Aspoň trošku.

Záhada vyřešena

Hlavní zásadou komunikace je vědět, kdy zmlknout.

(...)

Přírůstky 2

Amálka je Gaiy dcera, víme? Na ultrazvuku se neukázalo nic, ale asi před čtrnácti dny jsme si říkali, jestli tam přece jenom něco nebude. Nakonec to vypadalo na dvě až tři. Narodily se tři holčičky, bylo to bezva. Odešli jsme a za pár minut jsme byli zpět. Jaké bylo naše překvapení, když jsme místo tří holčiček našly v pelíšku čtyři:


Takže: čtyři kluci, čtyři holky, osm štěňat. Kdo typoval osm, vyhrává čokoládu. Nebo tak něco. Holky se narodily přesně na maminčiny narozeniny. Vybírejte pro ně jména na G.

Přírůstky 1

Kolem třetí se začalo rodit. Na štěňátka Gaiy jsme byli připraveni - prý čtyři až šest. Porod byl náročný, ale dopadlo to dobře. To jsou oni, čtyři, samí kluci:



Vymýšlejte pro ně jména od F, prosím.

Za tisíc let

Skálopevné přesvědčení vydrželo. Avalcon někde tam dole, odkázán do příslušných mezí. Kdo na ty bláboly máte nervy, můžete jít tam dolů, do pekla .

Pozdravy

Jsem naprosto skálopevně přesvědčena, že napíšu něco o AvalConu.
Musím dělat miliony věcí. Jedna věc z milionu je přepsat cosi jako deník z jednoho počítače do druhého, jinak o něj přijdu. Zbývá mi třicet stran. Mravenčí práce!
AvalCon posouvám na první místo. Až pak začnu číst všechno, co mám nahromaděno na nočním stolku. A už vážně.
Zítra ráno zápis do druhého ročníku studia. Jsem zvědavá, jestli někdo vzpomene na věci dávno minulé...

Naše parta

Tak tohle jsem já. Považuju se za vůdce smečky, nebo... jak se tomu říká dnes...?

Další na řadě je můj pes, Gaia:



Představuju Seenka. Podle data narození je starší, než Gaia, služebně ale fenka pořád vede.


A konečně Elliot. Toho už znáte:

Elliot

Kotě. Zajímavé kotě. Totiž - kocour. Žere, skáče, kouše, škrábe, vrní, vyžaduje si pozornost, když se mu něco /cokoliv/ nechce, mňouká. Je to zkrátka kotě. Po nesnadných začátcích vplouváme do mírných vod. Jo, je to bezvadnej kocour.

* * *

Po dlouhé době je mi tak mizerně, že už nedokážu ani brečet.
Není to tak dávno, co jsem brečela štěstím.
Bylo mi někdy tak báječně, že jsem nedokázala ani brečet?

Vracet se stejnou cestou domů a cítit zase podobnou bolest, která v tu chvíli úplně neznala hranice a pořádně ani příčinu. Vlastně se jedná jenom o seskupení pocitů a nesprávný slova v nesprávnou chvíli. Máte tak nějak pocit, že někdy nejvíc potřebujete slyšet, že vás má někdo rád a že je v danou chvíli s vámi, společně to zvládnete a že vás nehodlá opustit, a místo toho přijde... opak. A i kdyby to v tu chvíli nemělo znamenat přesně to, co bylo vysloveno, zase se objeví ten podivnej pocit prázdnoty. Protože není nikdo jinej, od koho byste tu podporu chtěli cítit víc...
A vlastně jo, všechno je v naprostém pořádku. Sedím teď u počítače s pocitem naprosté absence čehokoliv. Takže co chci víc? Další slzy už přece ne.

Zmrtvýchvstání

Byla to čajovna. Pamatuju si na to už jenom velmi, velmi zběžně. A přesto se to ještě občas vrací... je to jak dlouho? Tři roky...

"Asi se mi to nějak vymklo z rukou..."
"Moc mi tu situaci neulehčuješ..."
"Jestli ho miluješ, zůstaň s ním."
"Myslíš, že bych tu teď byla s tebou, kdybych ho milovala?"

Takhle nějak si to vybavuju. Bylo to pár dní, před mým prvním rozchodem, kolik už ten vztah představoval problémů, nevím. Vlastně je to asi jedno, každopádně ses mi jevil jako záchrana. Jako někdo, kdo mě konečně vysvobodí z toho stereotypního "sezení na zadku". Ale hej, jak to nakonec bylo? Změnil ses. Všechno cos říkal najednou byla lež, tvoje síla, na kterou jsem tolik spoléhala, vypršela v momentě, kdy jsme si začali být blíž. Proč?
Bylo mi šestnáct. Neměla jsem v hlavě jasno. Byla tu jenom potřeba něco prožívat. Něco, co by za to stálo, něco, co to ale nemohlo být.
Kolikrát jsme si vlastně dali pauzu? Pamatuješ?
Jednou věci musí vyjít najevo. Neměla jsem dva kluky zároveň, ale pamatuju si ten polibek, o kterém nikdo neví, nikdo se nesměl dozvědět. Teď, teď už je to jedno...

Vzpomínám si na ten den, kdy jsem za tebou přijela na Petřiny, po dlouhém rozhodování, ale ne dost dlouhém. Čekala jsem, jenom chviličku. Na mobilu několik citací z Moulin Rouge... "... Come what may, I´ll love you until my dying days..." Vystoupil jsi z tramvaje a na chvilku mi dal pocit, že je to tak správně. Pak jsme přijeli ke mně. Jak dlouho jsme oba mysleli na to, že se budeme líbat? A bylo to hezký, v tu chvíli. Vážně bylo. Pustili jsme si ten film a dali si k počítači křeslo, jenom jedno, přece se vejdeme. Jeví se mi to teď jako dost prázdný slova.
A bylo to tam pořád, to líbání, film byl jenom kulisa a - to bylo poprvé, kdy jsem to cítila - tu prázdnotu. Proč se prostě nemůžeme jenom dívat? Proč tu pozornost tolik odvádíš? Možná jsi měl prostě pocit, že mě chceš líbat dokud můžeš a já v tu chvíli nevěděla, jak ti to vysvětlit, jak ti to naznačit. Prostě se můžeme... jenom dívat.
A najednou ten vztah dostal podivné rozměry. Čekalo se na mě, až to dokážu, až se přenesu přes to všechno. Tys mi dával čas. Čas je prý to, co se dávat může, ale neuvědomoval sis, jak moc lžeš. Vlastně jsi mi nedával nic. Čekal jsi, ale ubíjelo tě to. A ubíjelo to nás oba.

Tam, tam v Kopřivnici, je to už tři roky... padlo pár slov. Chtěla jsem to mít vyřešené, tvůj pohled začal být nepřístupný. Tys něco pila, Affaio. Ne. Chci tě prostě jenom obejmout. Proč to nejde...

A najednou tu vedle tebe stála ona a nevěděla nic. Nejdřív jsem byla ráda, ale pak jsem všechno pochopila. A ona si to nezasloužila. Člověk si říká: nech to plavat, netýká se tě to. Týkalo. Neřekla jsem nic, snažila jsem se tě respektovat. Až do chvíle, kdys jí zakázal se mnou mluvit. Ale ona přišla, víš. A řekla, že není ničí zvířátko a chce znát pravdu. A já jí o nás řekla.
Řekla jsem mu, že chci, abyste si promluvili. Kvůli mně...

Ani kvůli ní jsi to neudělal, já přišla za tebou a prvním slovem jsi mě vyhnal ze svého života jako prašivýho psa. A bylo to tam, v čajovně, nemusela jsem ti říkat nic, slova se odrážela od těch zkurvenejch hradeb jako špendlíky, co padaj na sklo. Chtělo se mi v tu chvíli křičet, křičet na tebe, křičet na svět, na ten zatraceně ulhanej svět, kterej mi dával vizi kamarádství donutil mě věřit tomu a padnout pak na kolena... A ty to víš, nepamatuju si to přesně, tehdy bylo všechno tak nechutně jasný, bodnul jsi mi do srdce přesně ten nůž, o kterém jsi věděl, že mě zabije nejpomalejc a nejbolestnějc. A to byla na dlouho poslední slova, cos ke mně vůbec prohodil...

Uplynul možná rok. A přišlo jen pár zpráv. Nejdřív povzbudivých, jako by něco přece jenom smyl čas a udělal v tom pořádek. Z druhé zprávy čišelo: býval bych ti milostivě dovolil, abys se mnou promluvila. Nezlobím se, ach, jak jsem šlechetný...

Jdi s tím do hajzlu i s celým tím tvým vysněným světem, co přestane bejt při první překážce opravdovej. Žiješ si někde a máš pocit bílého koně pod sebou a blýskavého brnění, ale rytíři už nežijou, víš?

A plynuly další roky a přišlo setkání, o kterém možná nemáš potuchy, nebo jsi dělal, že mě nevidíš stejně, jako já. Lidi všude kolem, mnoho těl, do kterých oba můžeme zaplout a nenechat se smést.... Ani nevím, kolikrát jsme kolem sebe ještě prošli. Uplynuly tři roky, tři roky a já neměla pocit změny. Říkali o tobě, že pořád žiješ jinde, že lidi se vyvíjejí, jenom ty jsi stejnej a já to věděla, kdykoliv jsem tě potkala, bylo ti to vidět na očích. Prý mě vidíš pořád takovou, jaká jsem byla a prý to nikdy nepřejde. A mně to bylo jedno.

Ale svět se změnil. Šli jsme proti sobě a já viděla tvůj pohled, tvůj výraz a bylo tam něco jinak. Bylo tam něco dobře. Nevím proč, nevím jak, ale - pamatuješ? Jediný film, na kterém jsme spolu byli, Piráti z Karibiku... dnes je premiéra dvojky. A taky - jo, Moulin Rouge. A není to jediné... já nevím proč, nevím jak, ale změnilo to spoustu věcí. Měla jsem před sebou milýho, chytrýho, vtipnýho a usměvavýho kluka, o kterém jsem měla dojem, že - dospěl.
Tak ti nevím, Obiwane. Změnil ses a najednou jsi mi dal prostor jen... se na tebe usmát a víš, že je všechno jinak... Možná prostor odpustit. Je zvláštní kolik dní a kolik let to trvalo a proč se to stalo zrovna dneska, ale ať už to bylo co to bylo, dávalo to prostor pro odpuštění. Umíš sešívat rány, i když jsou od tvého vlastního nože. Cením si toho, ať už to doopravdy bylo jakkoliv. Mám pocit, že teď je to jedna z věcí, ty jsi jeden z lidí, jehož vzpomínku můžu v klidu nechat odejít.
A mimochodem - Piráti jsou celkem dobrej film.

Slunce, pláč, vichřice, oheň a spoluobčané

Slunce
Opravdu. Bylo. Horko.
Donutili mě přijet, být vzhůru do čtyř, nechat se vláčet skrz roští a houští... trávit dvě hodiny s podnapilími muži, být odnesena do stanu. Donutili mě nechodit na záchod a nakonec mě dokonce donutili usnout. Spala jsem až do jedenácti. Pak bylo opravdu, opravdu dusno. Chvilka ve stanu - smrt. Naštěstí otevřená stěna. Ven můžu jenom s doprovodem, hroutím se všem do náruče. Bratr po obědě odchází. Hned je mi líp. Voda v potoce - záchrana.

Pláč
Maruška. Asi 8 let. V noci ohrožují pocestného dvě strašidelné bytosti. Všechny děti jsou vyslány na pomoc starším, co je zasáhl kouzelný uspávací prášek, mají si dojít pro boty do tmavého stanu. Maruška pláče, bojí se. Zůstávám s ní v táboře, snažím se odvést pozornost. S námi tráví čas i šestiletý Ondra. A co když přijdou do tábora? A všechny nás tím práškem uspí? Co pak? vzlykají děti. Máma mi taky nevěří, že sem minule přišel Sauron! Bože, bože. Děti jsou mrtvé strachy, choulí se ke mě, jak kdybych byla jejich matka, při jakémkoliv přesunu mě drží za ruce. Nesmím jim říct, že žádná strašidla neexistujou. Neboj, nepřijdou sem... utěšuju Marušku. Na to se určitě moc bojí. Máme v táboře přece Pálina, to je zaklínač, ten nás ochrání. Děti to uklidňuje. Pálin mezitím chlastá pivo a hlasitě se směje s kamarády v kuchyni.

Vichřice
Přišla. Bylo to divné. Dny vedra, všichni doufají v déšť. Hurá, prší! volají. Po půl hodině: Tak to už by stačilo, ne?
Nestačilo. Mizíme do stanů zachránit věci. Máme nejsušší stan ze všech, chlubíme se. Pro jistotu ukládám třetí knihu do igelitového sáčku, ale směju se. Máme nejsušší stan ze všech.
Poryv větru. Tyjo, kroupy! volá Kirana, ale obdivně. V zápětí zpozorovávám, že stan, co byl nad námi už nad námi není, místo něj na mě kdosi vylil kýbl vody. Zakryjte věci! volá Kirana. Slyším křik. Vidím podivnou bouli pod plachtou. Šestiletý Ondra. Zachraňujeme ho. Zachraňujeme spacáky. Snažím se společně s hromadou látky nacuclou vodou odnést i igeliťák s knihou a taštičku s mobilem. Daří se. Vše mokré, jen kniha přežila. Bůh existuje.

Oheň
Je po dešti. Děti jsou odvedeny do sousedního tábora, kde přečkávají v týpý. Jako praví indiáni. Jeden chlapec-nemotora zakopává a padá do ohně. Popálená ruka, nemocnice.

Spoluobčané
Málo místa, mokré věci, nechuť. Jedu domů. Vyhoďtě mě na autobusáku, poradím si. Odvaha.
Autobusové nádraží. Auto zmizelo. Poslední autobus kupodivu odjel před pár minutami. Zapnutý mobil, zpráva od Milana. Momentální panika. Jo.
Pokud jsi u Internetu, zjisti, jestli mi něco, cokoliv, jede. Jestli ne - smrt. Vlakové nádraží, opět vlak ujel před pár minutami, další v 03:35. Když bude nejhůř, počkám. Informace - vlak do Bratislavy 22:06. Paráda, stavím se u Willa.
Nasedat! Prázdné kupé asi deset vteřin. Maďarští spoluobčané. Není jim rozumět ani slovo, ale gestikulují obstojně. Zatahují závěs, zapalují cigarety, pijí colu s vínem z plastikových kelímků z McDonaldu.
Další zastávka. Kupé utěsněno závěsem, maďaři se nechovají zle, přestože kouří. Tataři se nenechali odradit závěsem a vecpali se dovnitř. Píšu další sos sms (zlatý Will!).
Veselo. Hádky. Tataři a Maďaři si nerozumí, ale posunkují. Všichni pijí. Přistupuje kokot, kterému rozumím. Asi čech. Velmi opilý.
Zvrat. Vypadalo to na dobrou zábavu a najednou letí maďarská tomfa z okna. 500 korun v háji. Kelímky letěly před tomfou a to nikdo nikomu nenadával. Kelímky asi sotva najde někdo, komu udělají radost, i když kdo ví. Nadávky, za chvíli začnou lítat rány. No hele, to víš, no, to my češi , hele, víš jak všechno řešíme? My vezmem pivko a takhle si přiťukneme, rozumíš, ne, a všechno je zase dobrý. - Peť sto korun, vieš čo to je? To ma ta tomfa stála, ty vole...
22:45, plánovaný čas příjezdu. Zvoní mi telefon. Nadávám na spolucestující, nevšímají si toho. V telefonu klid, nevypadá to, že by si pro mě měl na to nádraží přijet. Ale ptal se na zpoždění. A taky ten čas, čas. Jasná kamufláž.
Tatarská slečna nadává tatarskému muži. Přestaň, kurva. Tomu rozumíme.
Tlačím se ven. Domů, domů, pryč, prosím... (jako by někdo v kupé otočil knoflíkem volume). Hlavní nádraží. Půlnoc. Jediná myšlenka - ať už jsem konečně doma. Metro bezpečnější, než tramvaj, musím stihnout poslední...
Telefon.

AvalCon 2006

Den první
Pamatuju si krabice a mírný časový skluz. Vlak jel 15:56, oznámit 15:50 byl dobrý tah. Spousta krabic v tramvajích, ve vlacích. Krabice všude, pro krabice nebylo vidět na lidi, pro krabice nebylo vidět na nás. Někdy jsou k něčemu dobré. Placky KoprConu na batozích neznámých tváří. Jedeme dobře.
Jé Affaio, ty seš taková fajn holka, já mám dneska narozeniny, můžu ti dát pusu?
Prší. Prší. Prší.

KD Junior, jako vždy okamžitá a bezproblémová registrace, minimálně pro Pana inženýra. Program může začít! Budji má jasno. Hlad. Plno – nejvíce slaví vysvědčení dospělí. A pořád prší.

Ubytování – dlouhé dlouhatánské. Několikrát vybalované spacáky dostávají zabrat. Nakonec se tisíc lidí složilo v místnosti s louží. Tam... no, v kuchyni. Vy víte. 125.
A někteří vážně spí! To já ne, raději ne. Raději hledání klávesnice – od začátku VÍME, že ji má, jen si z některých dělá blázny. Tak proč ty slzy...
Bar, konec Epizody I., úsměvný večer. Upsání duše ďáblu.
Vodenova hlava rozpláclá mezi dveřmi. Budeme si honit péra. Navzájem, nebo každý zvlášť?
Dlouhá noc. Kluci, co mají akutní potřebu mít děvče, by o tom před děvčaty neměli mluvit. To si opravdu myslím.

Den druhý
Měla jsem sto chutí vykašlat se na to. Ani jsem se neupsala krví. Ale pustila jsem to. Proklatou Epizodu II. A lidi fakt BYLI vzhůru, nejmíň pět lidí už od začátku, ke konci PLNÝ SÁL. Buď je to dobrý film, nebo blbí lidi. Typuju spíš to druhé. Zaspala jsem aspoň ty nejpříšernější scény, tak se to dalo snést.
Čaj, Kora, Mary, odchod do obchodu, kostým. Bolavé nohy. ELEKTRÁRNY.
A Tarkish a malej Tarkish, registrace opět zábavná, divadlo zábavnější aspoň o píď, učení scénáře – lepší než básnička do školy:-).
Chotěboř je nechutně malé město, na každém kroku se člověk musí bát, že... Už vím, jak vypadá sluníčko převtělené do člověka. A už vím proč to tak je. Je dobré to vědět:-). A je dobré vědět, že v Chotěboři mají... uh – sklady?
SW Riskuj, ústup na čerstvý vzduch, sledovat všechno z povzdálí má své výhody. Pak hledání bratra a večer Vodenova společnost. Ta nejbáječnější.
Dlouhý přesun na místo nocoviště. Dobrodružné – kdo se bojí, nesmí do lesa, pánové. Kdejaký Voden může vyskočit z křoví, že?

Den třetí
Cítím se jako, no, pořád jako vetřelec. Nebijte mě, nemůžu za to.
Králíci. Klokani. Bazén a cosi ledového a tekutého k snídani. Báječný den. Divadlo a horko.
Divadlo, kostýmování, tiché trpění na karimatce. Třetí ibalgin. Hezky nám to začíná. K tomu nutnost oslavit s Tess Velikonoce, či co. Hromada věcí na tyčce, cosi velkého, kam se dají tyčky zabodnout, zabalit vše do krabice a popřemýšlet nad mexickými vlnami. To zase bude jednou trapas.
Nepijte slivovici na ibalgin. Nikdy! Nesekejte trávníky. Neztrácejte naději, hlavu, helmy. Neutíkejte, zbabělci! Nelezte po zdi. Neroďte se po výbuchu Černobylu, mohli byste mít i čtyři ruce... nehody se stávají.
Patrik se uvolil půjčit vůz. Pan inženýr se kdesi zapomněl.

Den čtvrtý
Všichni jsme příbuzní Antillesů, ne všichni jsme v koupelně hodinu. Toasty, divná zmrzlá věc bez lízátka. Zrada.
Je zvláštní vidět ten stadion ve dne. Jsou tam lidi. Tehdy v noci nebyli, sestavení bylo jiné, teď jsem měla po boku Tarkish. Lepší? Horší? Lidé pobíhající kolem za kulatou věcí, očividně oslavovali lidství.
Před Jedii se má utíkat. Už to vím. Místo toho jsem utíkala s nimi při náletu na hvězdu smrti. Origami a... a? Izolepu jsem hledala opravdu dlouho a na opravdu zajímavých místech. Nebyla k ničemu. Tak jako tak bychom se umístili na druhém místě. A dostali jsme spoustu věcí na tyčce.
SW versus Policejní akademie. Vyhrála Godzilla. Grevious má čtyři ruce.
Jsou věci, po kterých nám může být prý špatně i jeden rok. Dovedu si to představit, i když... raději ne.

Den pátý
Narnie a počítačové hry, bojové zvuky ze všech koutů statku. 125 má pod palcem Tarkish, ale jen dočasně. Snídaně se zvrhla v oběd. Za dechberoucí noc dostanu od Vaška plakát. Nevím, na co se těšit víc:-/
Nuda a bloudění. Budji a Sup nejsou schopní zajistit zábavu. Na Tarkish už je to moc a odjíždí. Závidím:-).
Co to jen bylo za den, cítila jsem se skoro jako bych měla zastávat funkci pěti dívek najednou. A to dvakrát. Nejdřív pocit podivné povrchnosti, škoda, že nedokážeme mluvit. Ale dospělo to svému cíli, doufám. Prozatím.

Den šestý
Pan inženýr je ranní ptáče. A to i když předešlé noci vede intelektuální debatu s celým statkem. Koupelna je stále stejně malá a stále jen jedna.
Byla jsem se podívat, co dělá přemožitelka upírů nového, pak piknik na louce s účastí opravdových celebrit. I božstvo přišlo. Pánové od Jedistva pak všem hezky předvedli, jak přesně se nechovat a pan Helta se pokoušel znásilnit božstvo a nejen to. Čajovna a plán akce. Možná přijedu. Čajovna a Tess a hromada ne úplně vítaných.
Pan inženýr v noci dovádějící.

Den sedmý
Naši maďarští spoluobčané nás odvezli do Chotěboře, pak jeden z nich nadobro zmizel, těžko říct který, jsou si tak podobní. David byl políbený od někoho, od koho to zjevně čekal nejméně.
Na náměstí číhali paparazzi; v uličkách auta, co odvážely nic netušící fanoušky z conu, v budově KD Junior lidé, co sháněli dobrou duši, aby jim odpřednášela hodinu o Lostu.
Hrací kostky. Sex ve Xeně. Oprátka.
Nenáviděný pocit bezmoci, nenáviděné slzy. Pocit sounáležitosti s nepravými lidmi. Pár slov o zkurvený bolesti... nejvíc od člověka, u kterého to teď vypadá, že si o mě dělá starosti nejmíň... a jestli to nevypadalo, že je mi mizerně, tak bylo... kdy jsem se naposledy schoulila prakticky cizímu člověku do náruče s pláčem?
A statek. Ani jeden zřejmě nechceme promluvit první do ticha, které nás obklopuje. Botník. Místo, kam se budeme rádi vracet. Lítost. Snaha ukončit to tak... nějak... jakkoliv, aby to přestalo bolet. Nepřestalo. Nenašla jsem se.

Den osmý
Jestli tohle nebylo velmi rozpačité ráno, tak nevím. Kolem procházeli duchové. Inženýr nehulákal, za chvíli zmizel jak pára nad hrncem. Manželské páry se hádají. Hrnek opravdu silného kafe.
Slovní fotbal SW, taťka Sovog (A pak že nepřijede!), dlouhé sezení, nicnedělání, měsíc zářící do noci, vzpomínka na Stay, koťata nacházející dobré duše. Určitě je to kocour. Zbožňuje Willovu mikinu. (Kdo ne?)
Noční procházky, vzpomínky na staré časy. Aspoň něčeho litovat nemusím (nejlíp se nelituje toho, co se nestalo).
Kotě nás svou osobností donutilo nechat ho nocovat s námi pod jednou střechou. Nic nepomohlo. Spalo dole v předsíni, naštěstí jeho příkladu nikdo nenásledoval. Nejen kvůli kotěti byla noc celkem zajímavá.

Den devátý
Statek je zaplněn, polovina se rozhodla nikam nejet, kotě se k té polovině přidalo, tak jsme se nechali ochotně vypudit ze statku. Plánovaný odjezd, zabalený batoh. Větší i menší nicnedělání, obědovečeře v pizzerii, neplánovaná poloha hodinových ručiček – tedy ještě do zítra. Proč vlastně ne, že...
Kotě přijelo a našlo domov. Statek není daleko, mysleli jsme. Cesta byla náročná, duha nás odvedla od plánovaného cíle rychleji, než jsme tušili. Opravdu se DÁ zabloudit. Shoda náhod? Ironie?
A to věci ve dne a v noci vypadají úplně jinak? Jak máme potom poznat, co se doopravdy stalo?
Stalo se. Zabloudili jsme. Ve dne. Stalo se to? Pak byla noc. Těžko rozlišit. A ať se to stalo nebo ne, vypadá to, že jsme nakonec došli přesně tam, kam jsme chtěli. Doufám. Bylo to dobrodružství, šli jsme dlouho, potkávali zajímavé překážky. Ale cestu jsme nakonec přece jen opravdu našli. Pamatuju si, že jsem byla zpocená. A bolely mě nohy. Dost.
Půlnoc nás dovedla zpátky do Chotěboře. Únava. Několik skleniček Coca coly. Opilý Patrik o body nepřišel a bezpečně nás dovezl. Únava. Spousta potlačenejch emocí. Únava. Teď tu budete úplně sami. Vážně? Ironie. A šli jsme spát.

Den desátý
Byl čas jet. Opravdu byl čas. Ten týden na mě docela dopadal. Co to proboha po těch nocích děláte? Usínáte ve tři a ráno v deset jako byste byli unavený! Jen rozmrzelý pohled. Byl čas jet. Bylo vedro. Jen málo slov. Přemýšlení necháme na později. Konec dobrý, všechno dobré. Konec dobrý?
Nashledanou.