Kapitola 22 - Pocit vítězství


Anotace: Máme svá malá vítězství a vítězství velká. Pro někoho je vítězství důležité a ojedinělé, pro někoho je denní součástí. Tato kapitola je o vítězství i o prohře. O dobrém i o tom špatném, co vítězství přináší. O tom, jak je možné se tím pocitem nechat úplně pohltit. A i o tom, jestli někdy není lepší prohrát.


Byl nedělní večer, dva týdny poté, kdy se Kate naučila něco docela jiného, než bylo ve školních osnovách. Překročila hranice, ne tím že udělala jeden lektvar, který neměla znát, ale tím, že se rozhodla vstoupit za Severusem do jeho světa. Alespoň tak, jak jí on dovolil. A bylo to něco tak silného, že jí to z části začalo pohlcovat. Cítila se v tom dobře. Cítila se silnější.

„Soustřeď se,“ napomenul ji.

„Nechce se to hnout.“

„Ta váza nemá metat kotrmelce, má se roztříštit. Soustřeď se.“

Srazil jí ruku níž, až sykla bolestí. „Ještě jednou tu hůlku takhle zvedneš a půjdeš na ošetřovnu se zlomeninou. A budeš ráda, že to, co bude zlomené, nebude tvoje hůlka.“

Zhluboka se nadechla. Neverbální kouzla. Neverbální útočná kouzla. Proč se jen pouštěla do něčeho takového?

„Jestli tu hodláš předvádět balet, tak ti hůlka stejně do ruky nepatří. Tohle by ode mě z koleje zvládl páťák.“

Já mu dám balet. Já mu dám páťák.

Kouzlo skrz ní projelo takovou rychlostí, že se až lekla. Posilněno jejím vztekem za sebou nechalo žhavou čáru, když dopadlo přímo doprostřed vázy. Ta se roztříštila na kusy.

„Reparo!“ zavelel Severus a postavil spravenou vázu opět na místo. Až pak se otočil na Kate.

„Můžeš si při každém útoku neverbálním kouzlem představovat na svém cíli moji hlavu,“ prohlásil kousavě. „Ale jestli budeš chtít někdy opravdu vyhrát, budeš se muset naučit svoje emoce líp ovládat.“

„Tak mě přestaň provokovat.“

„Bez toho to to kouzlo ani nevyšleš.“

„Zatím!“ vyprskla naštvaně.

Pobaveně se na ni zadíval. Věděl, že se snaží a dost možná to i oceňoval, ona si ale stále připadala děsivě neschopná. S lektvary to nebylo zlé, ale když se pokoušel naučit ji kouzla, byla stále stejně nemotorná. Rozčilovala se, že jí to nejde. A rozčilovala se, že se rozčiluje. Před Severusem nechtěla dát najevo žádnou svou slabost, ale na to už bylo stejně pozdě už dávno. Teď už o ní věděl snad všechno. A přesto byl ochotný dávat svou energii do jejího učení.

Neměla tušení, proč to dělá. Co z toho má. Možná ho těšil jen ten pocit převahy, že může někoho vést. A tvořit. Možná právě proto to koneckonců byl učitel. A podle všech jejích výsledků – i když značně nepřesvědčivých – mnohem lepší učitel než Raveburryová, v jejíchž hodinách se sice zlepšovala také, ale její zásluhou to rozhodně nebylo.

„Jistě, zatím,“ zopakoval po ní stále ještě pobaveně. Pak udělal pár kroků blíž a z ní všechen vztek v ten moment vyprchal.

„Pro dnešek končíme?“ zeptala se, když přišel až k ní a vzal jí hůlku z ruky.

„Ne,“ přimhouřil oči a chytil ji za zápěstí. „Ale s hůlkou jsi nebezpečná.“

Drze se usmála. „Chceš, abych byla nebezpečná.“

„Ale ne sama sobě.“ Zvedl její ruku a dal si ji k tváři. Sledovala ho rozšířenýma očima.

Nic se nezměnilo, ať uplynula jakákoliv doba. Pod jeho dotekem by stále slíbila všechno na světě. Ale hůlku si už od jisté doby hlídala víc než pečlivě.

„Máš v plánu se dneska v noci vrátit na kolej?“ zeptal se, když ji svým tělem přitlačil ke studené zdi.

„To záleží na tobě. Ale nejsem si jistá, jestli ještě vím, jak se tam jde,“ ušklíbla se. „A měla bych taky napsat úkol.“

„Na…?“ zeptal se ne příliš zaujatě.

„Lektvary. Jestli to v úterý neodevzdám, budu mít u profesora strašný průšvih.“

Pousmál se. „To aby ses nezdržovala.“

Vymanila pravou ruku z jeho sevření a obě mu je položila na hruď.

„Úterý je přece až za dva dny…“


Následující noc strávila po dlouhé době celou na koleji. Pokud to její spolužáky překvapilo, nedali to na sobě nijak znát. Seděla večer ve společenské místnosti zabořená do učebnic a psala sáhodlouhé pojednání, které si – alespoň podle jejího názoru – Severus také mohl odpustit. Spolužáci na ni nemluvili, což při svém vytížení maximálně uvítala. Zkoušky byly každým dnem blíž a ona, přestože si praktického výcviku užívala až dost, musela zvládnout i teorii, ve které teď pro změnu značně pokulhávala. Ještě se ani jednou neodvážila Severusovi navrhnout, že by si mohla napsat úkoly u něj, připadalo jí to velmi… školácky pošetilé. Už takhle si před tím často připadala naprosto nedospěle, nemusela to ještě dokazovat psaním úkolů přímo před jeho očima, i když se jednalo o úkoly na jeho vlastní hodinu.

Seděla ve společenské místnosti dlouho do noci a ráno se probudila s pocitem, jako by ji ve spánku přejel parní válec. Už dlouho neměla v noci takový klid, aby se zvládla vyspat tak, jak potřebuje, a to ani, když nebyla u něj.

K snídani si dala hrnek silného černého čaje a dívala se do něj asi pět minut, než ji napadlo, že by se mohla napít. Všechny ty noční toulky ji očividně začínaly zmáhat. Mrkla k učitelskému stolu, aby se ujistila, že na Severusovi… není poznat vůbec nic. Jistě, jak by mohlo. Dost možná je spánek něco tak přízemního, že to on vůbec nepotřebuje. Povzdechla si a zařekla se, že si po obědě půjde na chvíli lehnout, jinak nebude schopná odpoledne pracovat vůbec.

Když se probudila znovu – za ten den už podruhé, pochopila, že něco není v pořádku. Koukla se na budík, který měla nastavený u postele a zjistila, že to je přesně ta věc. Ručičky stály a zarytě ukazovaly půl dvanácté. Sedla si na postel a natáhla se do nočního stolku, kde věděla, že měla své náramkové hodinky. Vytřeštila na ně oči, když zjistila, že hodina lektvarů začne přesně… tedy začala přesně před pěti minutami.

Kate hlasitě zaklela několik nevybraných slov, rychle na sebe hodila hábit a batoh s kotlíkem na rameno. Pak se spěšně podívala do zrcadla a promnula si pobledlý obličej. Bylo jí jasné, že si zadělává na pořádný průšvih.

Vyběhla ze společenské místnosti a pustila se přes můstek ke schodům. Cestou už na hodinky ani nepohlédla – k čemu by to taky bylo? Přemýšlela, jakou výmluvu si vymyslí, aby neměl Severus řeči, pak jí došlo, že je to asi stejně jedno, protože to dřív nebo později zjistí. A co bude dál? Zakáže jí za ním večer chodit?

„Ale, ale, Littletonová!“

Otočila se za hlasem. Wilhelm Frost dokázal Snapeův přízvuk tak věrně napodobit, že si skoro myslela, že jí profesor stojí za zády. Kdyby ovšem nebyl v učebně, jak jí došlo pět vteřin poté, co spolužáka spatřila.

„Že by šla Littletonová pozdě na hodinu?“ promluvil Frost znovu a samolibě se ušklíbl.

Změřila si ho od hlavy až k patě. „Možná by ses mohl starat sám o sebe.“

„Mám omluvu.“

„Vážně?“ neodpustila si pozdvižené obočí. „Jsi takový kretén, že nedokážeš najít cestu z jednoho konce sklepení na druhý?“

„Být tebou, tak nežvaním, ty malá podlejzavá slepice.“

Viděla, jak mu ruka zacukala směrem k lemu hábitu. Vrátila se pohledem k jeho očím a pohrdavě se ušklíbla. „Ale notak, Willie, snad neztrácíš nervy? Bojíš se, že by ti profesor Snape zase strhl nějaké body, co?“

„Neser mě, Littletonová. Pokud vím, tak to byl právě on, kdo tě posledně zachránil.“

„No ano,“ přikývla s výzvou v očích. „Udělal to, protože musel. Od té doby je to zase stejný parchant jako vždycky.“

„ Nezabiju tě jen proto, že se moc rád podívám, co bude říkat, až se o tomhle dozví.“

Frost se dal do pohybu a hodlal projít kolem ní. Kate si uvědomovala, že má dost možná poslední šanci vyříkat si to s ním v soukromí. On na to byl příliš velký srab, ale ona… už ne. A měla potřebu pomstít se, vyřešit tenhle spor jednou pro vždy. Najednou jí bylo jedno, co se stane, slova jí z úst vylétla dřív, než si je stačila rozmyslet.

„Říkat si může, co chce, stejně mě dnes v noci bude prosit na kolenou.“

Frost se otočil a ona z jeho výrazu pocítila silný pocit zadostiučinění.

„Cože?“ řekl tak zhnuseným tónem, až zvažovala, jestli se mu doopravdy nechce zvracet.

„Ze všech, který jsem si kdy představovala v posteli, je on rozhodně ten nejlepší.“

Ruka s hůlkou mu vylétla dřív, než to ona stačila plně postřehnout. Díky tréninku ale byla tak připravená na souboj, jako ještě nikdy. Uskočila a jeho kletba těsně minula její levé obočí. Pak sama vyslala kouzlo, aniž by ho musela vyslovit nahlas. Proud z její hůlky narazil Wilhelmovi přímo do prsou. Tomu ještě chvíli vydržel na tváři krajně překvapený výraz, než padl v bezvědomí k zemi.

Kate se chvíli koukala na to, co provedla. Nezvedl se v ní téměř žádný pocit. Ani vzteku, ani provinění, ani uspokojení. Naklonila hlavu na stranu, když se dívala na Frostovu nehybnou tvář s pootevřenými ústy. Nebyla si jistá, jaké kouzlo vyslala, ale podle všeho to vypadalo, že chlapec bez potíží přežije, jen si ještě chvilku poleží. Pokrčila rameny a rychlým krokem znovu zamířila k učebně lektvarů.

Zabušila, otevřela dveře a dřív, než se na ni Snape stačil vůbec jenom podívat, spustila:

„Omlouvám se, pane profesore, zdržela jsem se…“ zarazila se. Chtěla to dopovědět, ale uvědomila si, že výmluvu přestala hledat někde na cestě. V momentě, kdy ji oslovil Frost.

„Littletonová přišla pozdě na hodinu? Neslýchané,“ prohlásil sarkasticky. Byla zvyklá, že se jeho sebestupidnější poznámce čtvrtina třídy okamžitě zasměje, ale nikdo nevydal ani hlásku. Podívala se po zmijozelských a zjistila, že na ni upírají zamyšlené pohledy.

I Snape se na ni konečně podíval. Chvíli si ji měřil pohledem a pak pronesl o něco temnějším hlasem: „Co se stalo?“

„Já jsem…“ rozhlédla se i po ostatních spolužácích. Nebyli to jen ti ze Zmijozelu, kteří na ni udiveně zírali. Pootevřela ústa, aby pokračovala a podívala se zpátky na Severuse, když jí něco teplého začalo stékat po levé tváři. Zmateně zvedla ruku a setřela si z tváře krev. Takže Frost se přece trefil.

„Upadla jsem,“ prohlásila po chvilce váhání. „Musela jsem si rozseknout obočí… o zábradlí… na schodech.“

Severus chvíli mlčel a sledoval ji. „Lžete, Littletonová,“ prohlásil nakonec. „Co se stalo?“

„Nic… víc,“ řekla a umíněně se na něj dívala. Věděla, že to z ní nakonec dostane, jako ostatně všechno. Kdyby se ale přiznala před ostatními, měla by z toho neuvěřitelný průšvih. Jednou částí mysli si to uvědomovala a pocítila instinktivní strach. Co když ji vyhodí? Tou druhou – silnější částí – věděla, že jí na tom vlastně ani tolik nezáleží.

Chvíli se se Severusem propalovali očima, pak ji poslal k jejímu stolu. „Počítám, že si budete muset hodně pospíšit…“ řekl nepříjemným tónem, když si vyndávala kotlík. Katleen se na ni dívala tázavě, ale ona jen zakroutila hlavou.

Krev z rozseknutého obočí jí nepřestala téct ani po deseti minutách práce. Ač se ji snažila zkrotit, nešlo to. Tiskla si nasáklý kapesník k oku, takže měla na lektvar volnou jen jednu ruku, což byla značně ztěžující okolnost. Vyhýbala se Snapeovu pohledu, aby mu nedala záminku k nitrozpytu dřív, než to bude bezpodmínečně nutné.

Po dalších deseti minutách, kdy už bylo otírání krve neuvěřitelně otravné, se otevřely dveře. Do místnosti vešel Wilhelm Frost. Bylo mu očividně… špatně. Velmi špatně.

Nejen Snape si dal v prvních deseti vteřinách dvě a dvě dohromady. Podíval se na Kate, na Frosta, na Kate a zase na Frosta.

„Wilhelme? Co se ti stalo?“

Když Kate viděla pobavené úšklebky svých spolužáků, nemohla se sama neusmát. Tiskla si kapesník k obočí a dělala, že ji nezajímá nic jiného než lektvar, ale poočku sledovala, jak Frost zakroutil hlavou.

„Nic,“ prohlásil se zaťatými zuby a vrhl na profesora jen krátký pohled, než se vydal ke svému stolu. Snape ho ale chytil za rameno, když kolem něj procházel.

„Co se ti stalo?“ zopakoval otázku hlasitěji.

Dva nebelvírští si vyměnili tichou poznámku a zasmáli se. Snape po nich vrhl přísný pohled. Kate se znovu pousmála, což očividně taky zaznamenal.

„Wilhelme?“ oslovil Frosta zamračeně. „Čekám na odpověď.“

„Spadl jsem… na schodech,“ odsekl chlapec a setřásl ze sebe profesorovu ruku. Snape zakroutil hlavou, ale nechal ho jít. Věděl, že mu oba lžou a v jeho pozici obávané autority z toho rozhodně neměl radost.

Kate se sklonila k lektvaru a znovu si setřela z obočí krev. Bylo nepřirozené ticho. Míchala v kotlíku a sledovala zvířenou hladinu tekutiny uvnitř. Katleen jí podala nakrájenou přísadu a ona ke kamarádce vzhlédla s výrazem díků. Bez ní by teď nedokázala udělat už vůbec nic. Zamíchala lektvar a sledovala ho, když periferním viděním zahlédla, jak se k ní Snape přibližuje.

„Zajímalo by mě – jste ještě panna, Littletonová?“ oslovil ji.

Pomalu, šokovaně, k němu vzhlédla.

„Prosím?“

Opravdu si v první chvíli myslela, že přeslechla. Ani v nejbizarnějším snu se jí nikdy nezdálo, že se jí on na něco takového zeptá.

„Aha, měl jsem se spíš zeptat, jestli jste hluchá nebo tak hloupá. Moje otázka nicméně zněla: jste ještě panna?“

Očima přejela po znovu překvapených spolužácích. Pak pomalu zakroutila hlavou.

„Nejste? Proč mě to nepřekvapuje.“

Kdyby nebyla tak překvapená jeho otázkou, jistě by se jí v hlavě urodila odpověď, kterou by ovšem nikdy nevyslovila nahlas. Protože s tím máš své zkušenosti, ty pokryteckej parchante.

Zmijozelští tentokrát nezklamali a začali se na Snapeovu poznámku pobaveně pošklebovat.

„V tom případě,“ pokračoval profesor. „… je vaše krev pro jakékoliv lektvary naprosto bezcenná. Takže si koukejte udělat něco s tím obočím, nebo vás budu muset osobně ošetřit. A věřte mi, že o to zájem nemáte.“

„Ano,“ pípla a znovu si zatlačila kapesník na ránu. Když se k ní Snape otočil zády, vyměnila si s Katleen významný pohled. Spolužačka očividně nevěděla, jestli se má smát nebo vrhat chlácholivé výrazy. Místo toho se ještě podívala po Snapeovi, vzala hůlku a naznačila s ní velmi složitý pohyb. Pak zamumlala zaklínadlo. Vypadalo to, že to Kateinému obočí přece jen trochu pomohlo.

Hodina pokračovala v tichosti. Když se přiblížil její konec, Kate usoudila, že z dnešního lektvaru má spíše naprosto nefunkční břečku, ale pro jednou na tom nehodlala nic měnit. Odlila vzorek a donesla ho Severusovi ke stolu, hned za ní k němu přistoupil i Frost.

Spolužáci si balili a všude začal být ruch, když Wilhelm na Snapea promluvil.

„Napadla mě,“ prohlásil tiše. Kate se otočila a z povzdálí se na oba dva se zájmem podívala. Uvědomila si, jak moc je jí jedno, co s ní bude. Za ten pocit zadostiučinění to nakonec přece jen stálo. Založila si ruce na hrudi a opřela se zády o stůl.

„Jak?“ zeptal se Snape podobně tichým tónem a poočku sledoval i ji.

„Říkala o vás…“ zkusil to Frost z jiné strany. Kate věděla, že za normálních okolností by přesně tohle na Snapea zapůsobilo.

„Co?“ pozdvihl obočí.

„Že jste parchant. A že…“ zarazil se, jako by hledal slova. Kate si nebyla jistá, jestli je to jen hra nebo skutečně neví, jak by její větu správně přeříkal. Byla na to sama velmi zvědavá.

Snape přimhouřil oči nejprve na Frosta a pak na ni. „A že co?“

„Že ji v noci budete prosit na kolenou. Mluvila o vás jako byste…“

Kate se neubránila pobavenému úšklebku, stejně jako několik spolužáků, kteří jejich konverzaci zaslechli. Katleen pozvedla obočí tak vysoko, jako by měla v očích párátka.

I kdyby se Kate v určitou chvíli strachovala, že by mohla její provokace někomu něco napovědět, teď si byla jistá, že se stal přesný opak. Alespoň tomu jasně nahrávaly pohledy všech přítomných. Byli překvapení – ano – ale jen z toho, co si ona dovolila vyslovit.

Snape vykouzlil na své tváři tak neuvěřitelně hrozivý výraz, že půlka třídy o krok ucouvla. Pak se tímhle výrazem podíval na Kate. Ta nevydržela stát klidně, ale neustoupila. Jen spustila ruce podél těla.

„Littletonová?“ zeptal se s výhružným podtónem. „To si neuvědomujete, o co si koledujete? A že tu zítra už taky nemusíte být?“

Polkla, ale neřekla nic.

Frost se poprvé od vstupu do místnosti usmál. Snape se na něj podíval s pohrdavým výrazem. „Běž na ošetřovnu, Wille. A řekni madame Pomfreyové, že ses nechal zmlátit od malé holky, která bývala studentkou této školy.“

Frost zrudl. Tohle od Snapea nečekal. Většina ostatních se ale zjevně velmi dobře bavila, koneckonců, včetně Kate, a to Severusovu poslední větu rozhodně nepřeslechla.

„Odchod!“ zavelel profesor i ostatním. „A vy Littletonová,“ ukázal na ni prstem a podíval se tak, že znovu měla chuť kousek couvnout. „Tu zůstanete. A pěkně dlouho, dokud mi nevysvětlíte svou nebetyčnou drzost. Pak to uslyší ještě pan ředitel.“

Nadechla se a znovu si založila ruce na hrudi. Spolužáci si brali věci a kráčeli kolem ní. Většina z nich se na ni podívala, všichni s ustrašenými nebo shovívavými výrazy. Nebelvírští si už zase vyměňovali tiché poznámky.

O tomhle se bude dlouho mluvit, napadlo ji. Ale jestli mám odejít ze školy, tak se vší parádou.

Dveře za posledním studentem se zavřely a v místnosti nastalo hrobové ticho.

Kate nechápala, proč jí tolik tluče srdce. Neměla důvod se Severuse bát, ale jeho výraz teď značil přesný opak.

„Co se stalo?“ zopakoval svoji dřívější otázku. A v ní se v ten moment zvedla vlna vzdoru.

Zakroutila hlavou.

„Řekni mi to,“ přikázal.

„Proč ses nezeptal jeho?“ hodila hlavou směrem ke dveřím.

„Ptám se tebe,“ prohlásil téměř šeptem.

Vzdorovala mu pohledem. Zkoumala sama sebe. Co vydrží. Kolik toho zvládne.

Vytáhl hůlku a namířil ji na ni. „Legillimens.“

„Protego!“

Nevěděla, že stihla sáhnout do kapsy. Její kouzlo ho odhodilo kousek vzad, zíral na ni tak překvapeně, jak jen to bylo možné.

A ona stála s hůlkou namířenou proti němu. V prsou se jí vzdouvala směsice obrovského strachu a vzdoru zároveň. Ticho, které nastalo, jí bušilo do uší. Nevěřila tomu, že proti Severusovi stojí s pozvednutou hůlkou. Nechápala sama sebe.

Chvíli to vypadalo, že on svoji hůlku použije a zasadí jí pořádnou lekci. Věděla, že nemá nejmenší šanci se ubránit, i kdyby chtěla. Věděla, že pokud by ji chtěl zabít, měl by příležitost i důvod. On ale sklonil hůlku a udělal dva kroky k ní.

Napřažená ruka se jí lehce zachvěla. Neměla tušení, co dělá. Neměla už na jazyku žádné další zaklínadlo, nevěděla, proč tam takhle stojí a stále na něj míří. Bála se. Ale to nebylo všechno, co cítila. Nebyla jen ohrožená.

Přišel až k ní. Dýchala přerývaně, když pocítila jeho dotek na zápěstí. Pak vykřikla bolestí.

Severus jí ruku s hůlkou zkroutil jedním krátkým pohybem v nepřirozeném úhlu, až v ní ucítila bolestivé křupnutí. Její hůlka spadla na zem. Chtěla ho volnou rukou uhodit, ale lehce, jako by snad ani neměla sílu normálního člověka, jí chytil i druhou ruku.

Stála proti němu, naprosto bezbranná. Díval se na ni stále částečně překvapeně, částečně rozzlobeně. A částečně… ještě nějak jinak. Snažila se vymanit z jeho sevření, ale neměla nejmenší šanci.

„Nikdy – se nenech chytit,“ řekl jí.

Stále zatvrzele mlčela a snažila se mu vykroutit.

Lehce vzal obě její ruce do své jedné a druhou rukou vzal svou hůlku. Jeho opakované: „legillimens“ znělo spíš už jen jako šepot.

Když si v jejích myšlenkách přečetl všechno, co se mu zdálo důležité, nechal její vzpomínky na pokoji. Stále se jí ale díval pronikavě do očí, jako by zvažoval, jestli ji má zbít nebo propustit.

„Tohle,“ prohlásil a ukázal na její hlavu, čímž se vracel ke vzpomínce, kterou právě zhlédl. „Bylo dobré.“

„Pusť mě,“ procedila skrz zaťaté zuby.

„Ne.“

Nastala další chvíle, kdy se propalovali pohledem. Kate věděla, že má už jen jedinou zbraň a ačkoliv byla poslední, nepovažovala ji za znamení prohry.

S rukama nehybnýma v těch jeho se k němu přiblížila tak, že se ho téměř dotýkala.

„Ještě to rád uděláš,“ řekla a přitiskla svoje rty na jeho. Odtrhl ji od sebe, ale jí to neodradilo. Něco v ní vzplanulo. Tohle bylo přesně to nebezpečí, které hledala. Které jí naznačuje, že je na živu, že něco prožívá, cítí. A že je to silnější, než cokoliv jiného.

Znovu na něj zaútočila svými rty, a i když měla stále ještě bolavé zápěstí, šla proti veškeré bolesti. Bylo jí to jedno, chtěla jenom jeho.

Sevření konečně povolilo, ale jejich ruce se příliš nevzdálily. Chytil ji kolem pasu a přitlačil na stůl. Nemělo smysl vzdorovat, ani pro jednoho z nich. Bylo to příliš silné.

Svezli se na holou zem a on se tentokrát nenamáhal s rozepínáním jejího oblečení, jedním trhnutím z ní sundal košili a ona nezůstávala pozadu. I tentokrát se nechala úplně pohltit jeho přítomností, ale byla to ona, kdo situaci řídil. Kdo ji vedl. Nedala mu příležitost to změnit.


O pouhou půlhodinu později za sebou zavírala dveře učebny. Nepromluvila na něj, když odcházela, neměla potřebu se vyjádřit. Věděla jen, že přestože by ji přemohl, kdykoliv by se mu zachtělo, přestože by mohl jednou mávnout hůlkou a ona by byla mrtvá, tentokrát to byla ona, kdo vyhrál. Tentokrát to byla ona, kdo odchází s pocitem naprostého vítězství.

Žádné komentáře: