Anotace: Kapitola plná profesorky na obranu, profesora na lektvary, nějakých těch náznaků dosud nezapomenuté romantiky, a dopisů. Tentokrát bez podtextu...
„A můj bubák – no, však víš. Já jsem vlastně tak napůl ráda, že se proměnil v to „moře“, trochu jsem se bála, že z něj bude třeba zrcadlo, ve kterém budu já se spoustou uhrů, nebo se promění v Jamese, který neumí líbat (a to by byl doopravdy horor!).“
Profesorka Raveburryová se přes svou skleničku s likérem významně podívala na hodinky. Po studentech, kteří stáli na prahu, zapáchali a povětšinou byli ještě mokří od hlavy až k patě, se začal v hostinci U Tří košťat už kdekdo ohlížet. Oni jen trpělivě čekali a předstírali, že jim pohledy vůbec nevadí a že je jejich vzhled naprosto úplně normální.
Profesorka se zvedla a přišla k nim.
Byla to žena s kratšími tmavými vlasy a teď, když přišla blíž a Kate si ji mohla konečně pořádně prohlédnout, uvědomila si, že vůbec nepůsobí malá, spíš naopak. Možná to bylo tím venkovním oblečením, možná tím, že ji Kate vůbec poprvé viděla tak zblízka, každopádně si uvědomila, že kdyby se proti ní někdo takový (vysoké boty, široký pásek, nátepníky na rukou) postavil s hůlkou, raději by se schovala někam hodně daleko.
„Čas ujde,“ zhodnotila jejich výkon profesorka a zrak jí ulpěl na zelené skvrně, kterou měla na hábitu Cindy. „O zbytku si ještě popovídáme.“
Kate slyšela, jak Denverovi vedle ní hlasitě zakručelo v břiše. Letmo se podívala na hodinky a uvažovala, jestli jim na hradě zbude ještě něco od oběda. Profesorka Raveburryová však její pohled zachytila a ušklíbla se.
„Kate Littletonová?“ zeptala se.
„Ano,“ odpověděla Kate a trochu znervózněla, když ji profesorka začala obcházet, jako by ji měla potřebu zhodnotit ze všech stran. Působila v tu chvíli jako velký hlídací pes. Kate dokonce chvíli uvažovala, jestli ji žena nezačne očmuchávat, ale nic takového se naštěstí nestalo.
„No to je dost, že jste nás taky jednou přišla navštívit,“ prohlásila místo toho. „Skoro to ale vypadá, že byste se nejspíš ráda vrátila zpátky na hrad?“
„Ehm,“ řekla Kate a usilovně přemýšlela, co má proboha tohle znamenat. Vůbec nevěděla, co si o profesorce myslet a hlavně jak na ni vlastně reagovat.
„On totiž... měl by být oběd,“ řekla po chvilce.
„Ano? To je bystrá úvaha,“ zasmála se profesorka a i na tvářích ostatních byl pobavený výraz znát. Kate jim to oplatila ušklíbnutím. „Ale nemýlím-li se,“ pokračovala Raveburryová, „tak oběd spíš už skončil. Takže se půjdeme posadit támhle k tomu stolu, ať nebudíme tolik pozornosti.“
Na tvářích většiny hladových studentů se objevil lehce uštvaný výraz. Všichni doufali, že hodina prostě skončí a cokoliv dalšího bude následovat až zase příště.
„Uděláme si tu malý rozbor,“ prohlásila znovu žena, když se všichni usadili. „Ale nejdřív... madame Rosmerto?“
Přiběhla mladá hostinská v zeleném hábitu a vysokých červených lodičkách.
„Dvanáct, třináct, čtrnáct...“ počítala studenty profesorka. „Čtrnáctkrát obložené bagetky a každému máslový ležák. A mně prosím ještě jeden likér. Děkuji.“
Studenti se na sebe podívali a obličeje se jim začaly rozjasňovat. Profesorka si toho velmi pravděpodobně všimla, ale nereagovala. Podívala se po nich a znovu spočinula zrakem na Kate.
„Když si vás tak prohlížím... očividně jste použila vysoušecí kouzlo,“ řekla.
„Ano, hm... používám ho na vlasy vždycky, když...“
„Tak proč ho nepoužijete také na ostatní?“ přerušila ji profesorka rázně a Kate se nadechla a bez řečí vytáhla hůlku. Celou dobu, co kouzlila, aby ostatní byli alespoň o něco sušší, ji žena sledovala a to se jí ani v nejmenším nezamlouvalo.
„Dobrá,“ prohlásila potom. „Tak mi řekněte, jak to celé vypadalo...“
Všichni se mohli přetrhnout, aby začali s vyprávěním jako první. Do všeobecného mumraje přinesla madame Rosmerta čtrnáct máslových ležáků a jídlo, profesorka držela v ruce další likér a pobaveně poslouchala svoje studenty. O bubákovi vyprávěl hlavně Robert, který – jak nejspíš usoudili ostatní – na to měl po tom zážitku svaté právo. Profesorka se kupodivu ani moc nedivila, když se dozvěděla, že se chlapce pokusil jeho bubák zavraždit.
„No ano,“ prohlásila klidně. „To se dalo čekat. Pokračujte dál.“
„... no a pak se vrhl na Kate – ta byla celou dobu vzadu, jak je po tom úrazu, ale teď se to nějak semlelo... no, proměnil se ve Snapea a pak...“
Kate si vyměnila pohled s Katleen a potom se podívala kamsi na stůl, jako by ji nesmírně zaujala skvrna, kterou udělal George, když mu ukáplo trochu máslového ležáku.
„Ve Snapea?“ zarazila Robertovo vyprávění profesorka a znovu Kate probodla očima. Upřímně ji to začalo docela hodně rozčilovat.
Pokusila se nasadit neutrální výraz a jen pokrčila rameny.
„Kate se musí děsit Snapea, paní profesorko,“ řekl Denver s nevinností sobě vlastní. „Na lektvary je opravdu dobrá, kdybychom na to neměli toho... toho... no, profesora Snapea, Kate by už nikdo nesrážel dolů a...“
„Aha,“ řekla žena výrazně a tím Denvera přerušila. Znovu si Kate prohlédla s pozdviženým obočím, ale dál to už nekomentovala. Ona opět jenom pokrčila rameny, pak si s Katleen vyměnila ještě jeden pohled, a nakonec už zase vnímala Robertovo vyprávění.
Profesorka Raveburryová se upřímně zasmála, když slyšela o moři, které se vylilo z astronomické věže a s tichým: „to budu mít na talíři ještě týden...“ znovu pozvedla k ústům svou skleničku. Vyprávění o Hagridovi se zhostila Cindy a ze zbytku už každý řekl nějaký útržek o svém vlastním dobrodružství. Kate si poslechla o bludníčcích a ďasovcích, se kterými výrazné problémy nebyly, ale s iluzionistickými kouzly profesorky už to tak jednoduché nebylo – víc než polovina se pokusila projít po mostě, který tam ve skutečnosti vůbec nebyl a jen doopravdy málokoho napadlo použít odhalovací kouzlo dřív, než se pustí dál. Hastrmanec zmátl jen asi tři lidi – a jak se Kate domnívala, Rose byla mezi nimi, naštěstí ale nikoho z nich nenapadlo posadit se mu na záda, takže nedošlo k žádnému topení. Příběh o hrabácích dokončil George a pak u stolu zavládlo až trochu nepřirozené ticho.
„Tak to bychom měli,“ usoudila profesorka nakonec. „Zmijozelští se vůbec neobtěžovali pomoci, a některá děvčata z Nebelvíru mají zřejmě na hodinu obrany také zcela jiné plány, takže s těmi si ještě promluvím. Vám ostatním připisuji každému deset bodů, že jste došli až sem. A teď, jestli se nemýlím, je konec hodiny. Dojezte a já vás odvedu zpátky do hradu, pro případ, že by na vás chtělo cestou ještě něco zaútočit. Třeba paní Norrisová.“
Třída se po sobě podívala s upřímně pobavenými výrazy. I Kate už zapomněla na to, jaký šok měla ze svého bubáka a cestou zpátky k hradní bráně se vesele bavila spolu s ostatními a stále dokola s nimi probírala, co se uplynulých pár hodin dělo. Bývala by chtěla odtáhnout stranou Katleen a zkusit jí říct pár věcí z toho, co ji tížilo, ale kolem bylo příliš zvědavých posluchačů a kromě toho se její kamarádka zrovna upřímně bavila nějakému vtipu, který pronesl James. Kate se jenom pousmála a zahodila veškeré další starosti za hlavu – určitě budou mít ještě hodně příležitostí si promluvit.
Přišli před hradní bránu, profesorka ji mávnutím hůlky otevřela a když všichni vešli dovnitř, zase ji pečlivě zavřela a zabezpečila několika kouzly.
„Pan ředitel to nejspíš přijde ještě zkontrolovat,“ usoudila, když se opět postavila do čela výpravy. „Ale myslím, že by mělo být všechno v pořádku.“
„Pan ředitel,“ ozvalo se najednou zpoza skupinky stromů a Kate se prudce zastavila, až do ní vrazila Rose, která se jí držela těsně v patách. Ne, to ne! Proboha, ne už ZASE. „Pan ředitel bude spíš chtít vědět...“ pokračoval Snape, vyšel do přímého slunce a Kate nasadila tak utrápený výraz, že by ji kdekdo politoval. Dokonce na chvilku zadoufala, že Snape sluníčko prostě nesnese a vzplane jako upír.
„Ano, Severusi?“ ozvala se nahlas profesorka Raveburryová a Kate si všimla, že se tváří lehce pobaveně, ale v jejích očích rozpoznala i jistou dávku opovržení. Postavila se proti Snapeovi a i když byla menší než on, nepůsobilo to, že by ji v něčem jiném doopravdy převyšoval.
„... kde se proboha couráte a proč odpadla hodina obrany,“ dokončil svou větu konečně Snape a pak ledově dodal: „Hledá vás celý hrad!“
„O tom silně pochybuji, Severusi,“ pousmála se profesorka, udělala pár kroků a kývla na své studenty, aby ji následovali.
„Vy jste neslyšela mou otázku?“ zamračil se Snape hrozivě. Kdyby se takhle zamračil na ni, prchala by, co by jí nohy stačily, a to se ho povětšinu času už doopravdy vůbec nebála.
„Ne, skutečně, jakoukoliv otázku jsem zřejmě přeslechla,“ prohlásila profesorka a znovu se zastavila. „Pokud vím, říkal jste jen něco o panu řediteli a s tím jsem si vše domlu...“
„Kde jste byli a proč odpadla hodina?“ zopakoval Snape stále tak ledovým hlasem, že z toho běhal mráz po zádech. „Celý hrad je kvůli skupině těhle tupohlavců na nohou!“
„Že nějaká banda zmijozelských tvrdí, že hodina nebyla,“ ozval se neohroženě James, „ještě neznamená, že nás hledá celý hrad!“
Podle toho, jak se zatvářil Snape, uhodil James hřebíček na hlavičku. Nemohl si nevšimnout pobavených pohledů, které si vyměnili studenti a ani úšklebku, který se objevil na tváři profesorky Raveburryové. Chřípí se mu rozšířilo.
„Držte jazyk za zuby, pane Daltone!“ řekl chlapci ostře. „Vám i tomu póvlu, kterému říkáte přátelé by to mohlo hodně uškodit.“
James přimhouřil oči a chtěl něco odpovědět, ale v tom se do toho vložila profesorka Raveburryová.
„Ve svých hodinách si žáky šikanujte podle libosti,“ prohlásila se studeným úsměvem a předstíranou zdvořilostí a na poslední slova dala obzvlášť velký důraz. „Ale v mých je laskavě nechte na pokoji!“
Kupodivu to Snapea umlčelo. Profesorka se rozešla směrem k hradu a ostatní ji následovali, bez dalšího slova. Kate se na Severuse podívala spíš jen tak koutkem oka, když procházela kolem něj, ale on jí nevěnoval sebemenší pozornost. Byla za to spíš ráda, i když nemohla popřít, že se jí v těle zase zvedla hladina adrenalinu, když byla tak blízko něj. Nikdy přesně nevěděla, jestli je to znak náklonnosti k němu, nebo spíš vzteku. Možná kombinace obojího.
Odpolední dvouhodinovka patřila kouzelným runám, takže se Kate s Katleen a ostatními, kteří mířili na studium mudlů nebo na péči o kouzelné tvory, rychle rozloučila a společně s Rose se odebraly na hodinu. Její spolužačka vydržela pokaždé hodnou chvíli před runami hlasitě reptat, ale tentokrát byla nejspíš tak unavená z obrany, že neřekla ani slovo. Dorazily do učebny a na celé odpoledne se pak pohroužily spolu s ostatními do předčítání starých textů, hledání ve slovnících a rozšifrovávání nápisů na obrázcích egyptských pyramid.
Při večeři se Kate nenápadně proplížila k havraspárskému stolu a zaklepala na rameno Katleen.
„Učebna kamenů?“ zeptala se potichu. Bylo to místo, kde se už pár let s oblibou scházely, když si chtěly nerušeně popovídat. „Teda jestli nemáš na práci zrovna nějaké jiné věci,“ dodala a významně pohlédla na Jamese.
„To víš že ne, zlato,“ usmála se Kat. „Dneska jsem tu jen pro tebe. Sejdeme se tam po večeři.“
Kate do sebe tedy naházela jídlo jak nejrychleji dokázala a nevšímala si při tom zkoumavých pohledů svých spolužáků. Když se však po několika dalších minutách s kamarádkou sešly před starou učebnou, se smíchem z ní zrovna vylétal Protiva. Dřív, než Kate nebo Katleen stačily zareagovat, Protiva na ně začal foukat cosi, co vypadalo jako barevné rozžvýkané žvýkačky. Obě dvě si brašnami zakryly hlavy, ale celkem bezvýsledně. Protiva se řehtal na plné kolo a strefil se jednou obzvlášť velkou žvýkačkou Katleen do vlasů, tak byly obě nuceny vzít nohy na ramena.
„Fakt... ten by zase... zasloužil!“ supěla Kat, když doběhly o pár chodeb dál a zastavily se, když zjistily, že už je strašidlo nepronásleduje. „To je... takovej zmetek!“ Usilovně se pokoušela vyprostit si fialovou žvýkačku z vlasů.
Kate si povzdechla a držela se za bok, ve kterém jí lehce píchalo. Kamarádka na ní vrhla zkoumavý pohled. „To bys neměla, co?“ zeptala se a Kate zavrtěla hlavou.
„Jo,“ zafuněla. „Nesmím celý týden... nic!“
„Nic?“ pousmála se Kat a ona okamžitě věděla, kam tím míří, nedalo jí to a pousmála se taky.
„Skoro takhle přesně reagoval i...“ začala, ale zmlkla, protože zaslechla kroky.
Kat se na ni pobaveně ušklíbla a otočila se, aby viděla na příchozího. Byl to profesor Kratiknot.
„Katleen!“ vypískl, když přišel blíž. „Prosím všechny havraspárské do věže. Musím s vámi o něčem mluvit.“
Kat se omluvně podívala na Kate, ta ale mávla rukou. „Nevadí, jindy,“ řekla a usmála se na kamarádku.
„Tak dobrou noc,“ pokrčila Kat rameny a také se usmála, pak se otočila na Kratiknota. „Už běžím, pane profesore!“
Kate se odebrala dolů do vstupní síně a prošla dveřmi do sklepení. Podívala se směrem přes můstek, kudy by se dalo dojít k Severusovu kabinetu. Nevěděla, jestli by se vůbec odvážila za ním přijít, i kdyby byla už zdravá. Povzdechla si. Tenhle vztah – nebo ať už je to cokoliv – jí dával docela zabrat, i když se vlastně nic nedělo.
Vešla do společenské místnosti, usadila se v křesle u krbu a vytáhla si z brašny poznámky z kouzelných run. Usoudila, že nejlíp udělá, když večer stráví učením, ale pořád se jí do hlavy cpalo něco jiného.
Severus... to, jak se choval na ošetřovně... to, jak se choval potom... je možné, že zase žárlí? Na Denvera? A Denver? Co to mělo vůbec znamenat? Byli to přece vždycky jen kamarádi a ona rozhodně chtěla, aby to tak zůstalo. A Severus... Povzdechla si. Musela na něj myslet častěji, než jí bylo po chuti a to měla dojem, že se všechno uklidní. Navíc on měl tu nechutnou vlastnost objevovat se vždycky přesně tam, kde byla ona! Potřebovala by si ujasnit všechno to, co se vlastně stalo... A na to by doopravdy víc než cokoliv potřebovala mluvit se svou kamarádkou. Navíc, a Kate se při téhle myšlence pobaveně ušklíbla, vážně chtěla vědět, jak je to mezi ní a Jamesem. Na havraspárského odrážeče si Kat dělala zálusk už o prázdninách a když to teď vypadalo tak nadějně a ona o tom neměla žádné zprávy, připadala si úplně odstrčená z děje.
Zamyšleně zaklapla runový slovník. To, že nemohla s Katleen prohodit jediné slovo o samotě, ji štvalo tak moc, že se rozhodla to změnit. Když nemůže mluvit, může aspoň psát! Vytáhla prázdný pergamen a odšroubovala víčko z kalamáře. Chvilku žmoulala v ruce brk, ale pak se dala do psaní.
Milá Kat,
mám toho všeho plnou hlavu a navíc jsem hrozně zvědavá, co vůbec děláš a jak se máš, takže ti píšu dopis a doufám, že mi ještě dneska odpovíš.
Už už chtěla napsat „Severus“, ale zarazila se, když si uvědomila, že by se dopis mohl čirou náhodou dostat do nesprávných rukou. Pak s pobaveným úšklebkem pokračovala.
Ten Nejmenovaný, jehož jméno stejně pořád vyslovujeme, mě byl v sobotu navštívit na ošetřovně. Úplně vidím tvůj výraz, když to teď čteš, ale musím tě zklamat – žádné přáníčko na voňavém papíře mi nepřinesl. Byl mě vlastně jen upozornit, abych na sebe byla opatrná, což – ve víru všech věcí – mě stejně nakonec překvapilo víc, než veškerá přáníčka na světě. Nejsem si úplně jistá, co si teď myslet – po pravdě řečeno jsem vlastně předpokládala, že se to stane a všechno skončí, že budu moct jít v klidu dál (ale stejně tak jsem si i myslela, že mě u sebe v noci nenechá déle jak pět minut po tom – po tom). Místo toho – jak sis možná už všimla – to vypadá, mě zatím pronásleduje na každém kroku. A jak jsem před tebou poznamenala já, než nás vyrušil Kratiknot, jeho reakce na týden mého naordinovaného klidu, byla vcelku podobná, jako ta tvoje. Já nevím, neměla jsem pocit, že je vůbec možné, aby to mezi námi pokračovalo, upřímně jsem si myslela, že už k němu do kabinetu nikdy v životě nevstoupím.
Co je na tom zvláštní – přišlo mi, že je to tak správně. Jako by věci konečně zapadly do správných kolejí a – možná jsem do toho prostě šla s tím vědomím a teď je pro mě divné, když to má být najednou jinak. Měla jsem pocit, jak jsem dospěla, jak mě možná on udělal trochu někým jiným a teď – adieu, aurevoir, půjdeme si každý svou cestou. Teď jsem – no, lehce zmatená. Samozřejmě nepopírám, že to bylo natolik... nó... dobré, že si to někdy velmi ráda zopakuju, ale stejně je mi to prostě pořád tak divné. Skoro jako bych vážně chtěla mít už pokoj od toho všeho, ale ne a ne se osvobodit.
V souvislosti s tím ti opravdu moc děkuju za pomoc na astronomické věži. Úplně jsem ztuhla a nebyla schopná jediného pohybu – nejspíš jsi bystře havraspársky pochopila, co měl můj bubák právě v úmyslu a kdyby se to stalo, nejspíš bych byla do několika dalších hodin beznadějně... zavražděná. A to myslím téměř vážně, kdyby se to lidi dozvěděli, fakt nevím, co bych dělala. Je mi líto, že ses musela stavět svému bubákovi, snad to ale všechno dopadlo dobře.
Jinak mě trochu vyvedl z míry Denver. Jsme kamarádi už od prváku, měla jsem dojem, že doopravdy jen kamarádi, ale dneska se choval tak nějak podivně. Hodně nerada bych, aby to vnímal nějak jinak a popravdě bych hodně nerada, abych to s ním vůbec musela řešit. Všechno by se změnilo... a ten jeho bubák – nepřišel ti trochu zvláštní? Co si o tom myslíš?
Profesorka Raveburryová vypadá docela od rány – čekala jsem, že bude... já nevím, křehčí? Kromě toho – za to dnešní jednání s Nejmenovaným má můj obdiv. Jinak ale nevím úplně, co si o ní myslet, radši bych poslední rok obrany měla nějaký takový... ehm... klidnější. Však mě znáš. Trochu se bojím, aby na nás neučila paměťová kouzla nebo nitrozpyt. To by mě asi – opět – zabilo.
No a to nejlepší na konec – jak je to teda KRUCI s váma dvěma? Kat, celý den mě hrozně napínáš a to nesmíš (madame Pomfreyová by ti to mohla potvrdit)! Jsem tak zvědavá, že mám dojem, že prasknu. Chodíte spolu? Jak to probíhalo? Kolikrát jste...? (Ty víš!) A PODROBNOSTI prosím!
Co je na tom zvláštní – přišlo mi, že je to tak správně. Jako by věci konečně zapadly do správných kolejí a – možná jsem do toho prostě šla s tím vědomím a teď je pro mě divné, když to má být najednou jinak. Měla jsem pocit, jak jsem dospěla, jak mě možná on udělal trochu někým jiným a teď – adieu, aurevoir, půjdeme si každý svou cestou. Teď jsem – no, lehce zmatená. Samozřejmě nepopírám, že to bylo natolik... nó... dobré, že si to někdy velmi ráda zopakuju, ale stejně je mi to prostě pořád tak divné. Skoro jako bych vážně chtěla mít už pokoj od toho všeho, ale ne a ne se osvobodit.
V souvislosti s tím ti opravdu moc děkuju za pomoc na astronomické věži. Úplně jsem ztuhla a nebyla schopná jediného pohybu – nejspíš jsi bystře havraspársky pochopila, co měl můj bubák právě v úmyslu a kdyby se to stalo, nejspíš bych byla do několika dalších hodin beznadějně... zavražděná. A to myslím téměř vážně, kdyby se to lidi dozvěděli, fakt nevím, co bych dělala. Je mi líto, že ses musela stavět svému bubákovi, snad to ale všechno dopadlo dobře.
Jinak mě trochu vyvedl z míry Denver. Jsme kamarádi už od prváku, měla jsem dojem, že doopravdy jen kamarádi, ale dneska se choval tak nějak podivně. Hodně nerada bych, aby to vnímal nějak jinak a popravdě bych hodně nerada, abych to s ním vůbec musela řešit. Všechno by se změnilo... a ten jeho bubák – nepřišel ti trochu zvláštní? Co si o tom myslíš?
Profesorka Raveburryová vypadá docela od rány – čekala jsem, že bude... já nevím, křehčí? Kromě toho – za to dnešní jednání s Nejmenovaným má můj obdiv. Jinak ale nevím úplně, co si o ní myslet, radši bych poslední rok obrany měla nějaký takový... ehm... klidnější. Však mě znáš. Trochu se bojím, aby na nás neučila paměťová kouzla nebo nitrozpyt. To by mě asi – opět – zabilo.
No a to nejlepší na konec – jak je to teda KRUCI s váma dvěma? Kat, celý den mě hrozně napínáš a to nesmíš (madame Pomfreyová by ti to mohla potvrdit)! Jsem tak zvědavá, že mám dojem, že prasknu. Chodíte spolu? Jak to probíhalo? Kolikrát jste...? (Ty víš!) A PODROBNOSTI prosím!
Kate se nad poslední větou usmála a rychle si po sobě dopis přečetla. Pak ho stočila do ruličky, odeběhla do ložnice pro nějaké soví pamlsky a vytratila se ze společenské místnosti, aniž by to snad kdokoliv zaznamenal. Měla z toho velmi dobrý pocit, konečně Kat všechno sdělí a aspoň v klidu navštíví sovinec a pozdraví se s Timothym – posledně když tam běžela, situace byla o hodně... protivnější.
Prošla okolo chodby, kde se posledně střetla s kostlivci a obloukem se jí vyhnula – hrozilo, že tam ještě pořád jsou a hledají své kosti. Když došla do sovince, Tim jako by na ni čekal. Zahoukal a snesl se jí na rameno, ona ho pohladila a nabídla několik pamlsků.
„Dneska to není nic tak divného,“ usmála se na sovu. „Dones to prosím Katleen. A buď tak hodný a počkej u ní, než mi napíše odpověď. Já budu... hm...“ zamyslela se, když si uvědomila, jak složité je pro sovu doručování pošty do sklepení, kde nejsou žádná okna. „Já budu... víš co? Půjdu se projít ven. Najdeš mě tam.“
Tim souhlasně zahoukal a vylétl z okna. Kate se za ním dívala, než se jí ztratil z očí a pak pomalu sestoupila dolů po mnoha schodištích, propletla se pár chodbami, až skončila ve vstupní síni. Na tiché školní pozemky vešla stále v dobré náladě a za několik málo minut se už rozlížela, jestli se sova s dopisem nevrací. Koneckonců – do havraspárské věže to byl kousek a pokud mohla Kate soudit, Katleen psala docela rychle. Doufala, že kamarádka to nebude moc dlouho odkládat.
Po chvilce se snesla taková tma, že nebylo vidět na krok. Hvězdy se neobjevily – bylo zataženo. Kate usoudila, že počasí brzy přestane být tak přívětivé jako dosud a lehce jí to zkazilo náladu – pokud bude při návštěvě Prasinek pršet, moc velkou radost mít nikdo nebude.
Vysoko na hradě něco zahoukalo a snášelo se to níž. Kate se usmála, když se jí Timothy znovu usídlil na rameni, zašeptala: „díky“ a ještě jednou ho pohladila. Chtěla se s dopisem někde usadit a přečíst si ho ve světle hůlky, ale začalo už krápat, a tak se rozhodla radši vrátit zpátky do hradu. Timothy znovu zahoukal a ona ho s tichým. „Jen leť. Hezkou noc!“ vypustila do tmy. Dopis ani nerozbalovala a šla se schovat pod střechu. Ve společenské místnosti si sebrala věci, co zůstaly na stolku, popřála ostatním dobrou noc, zalezla si s dopisem do postele a zatáhla kolem sebe závěsy. Až pak se dala do čtení.
Milá Kate,
začnu tím pro mě o něco zajímavějším, takže – madame Pomfreyová promine – tě budu ještě chvíli napínat. Kdyby nás profesor Kratiknot nepřerušil (rozmlouval se asi dvacet minut o tom, jak jsou zkoušky OVCE důležité a jak to má zásadní vliv na naše povolání a pak si nás po jednom volal k sobě a vyptával se, jestli jsme už podali přihlášky – nejspíš vás pohovor s Prýtovou brzy taky čeká), řekla bych ti to všechno osobně, ale holt je to Kratiknot.
Takže, Kate – měla jsi pravdu, návštěva Nejmenovaného u tebe na ošetřovně mě opravdu pobavila, skoro až tak, že se mě ostatní začali vyptávat, co legračního se stalo. Určitě to provázelo nějaké divadlo s madame Pomfreyovou, viď? To bych opravdu ráda viděla na vlastní oči, někdy mi to ještě budeš vyprávět. No a co se tvého „problému“ týče... Já nevím, Katie, nějak se mi to tvoje přemítání o něm nezdá. Na jednu stranu říkáš, žes čekala, že to mezi vámi skončí, na druhou stranu z tebe – a to mi promiň – cítím tu novou vlnu energie kudy chodíš. A ta by tam určitě nebyla, kdyby sis myslela, že je tak úplně správně, že už mezi vámi nikdy nic nebude. Na jednu stranu to zní, jako by to (ty víš co!) byla předem prohraná bitva, ale na druhou stranu to vypadá, že se ve skutečnosti cítíš jako výherce v loterii. Minimálně výherce obrovské zkušenosti – což ti i já, která v Nejmenovaném doopravdy nevidím to, co ty (a to můžu třikrát podtrhnout, protože tě vlastně až do smrti smrťoucí nepochopím, ale bavím se tím dobře) – můžu s klidem říct. Něco takového nezažívá každý a myslím, že to je přesně to, čeho jsi si velmi dobře vědoma a určitě tě to svým způsobem těší (vlastně – ještě aby netěšilo!).
Za bubáka děkovat nemusíš. Já sama jsem byla tak vyklepaná, že tě úplně chápu, ale ten výraz tvého bubáka mě nějak – no, postavil na nohy a uvědomila jsem si, co bych měla dělat. Ha, ha, nejspíš bych si to měla zapamatovat pro příští hodinu lektvarů... A můj bubák – no, však víš. Já jsem vlastně tak napůl ráda, že se proměnil v to „moře“, trochu jsem se bála, že z něj bude třeba zrcadlo, ve kterém budu já se spoustou uhrů, nebo se promění v Jamese, který neumí líbat (a to by byl doopravdy horor!). Takže nakonec jsme z toho, myslím, vyšli všichni docela dobře.
A Denver? To doopravdy nevím. Ta jeho mrtvola – myslíš, že měla tvoji tvář? To ale nemusí nutně znamenat – víš co. Vždyť jste – prostě jste kamarádi. Pusť to z hlavy, pokud to bude chtít řešit, prostě to udělá a stejně se tomu nevyhneš.
Co se týče profesorky Raveburryové, naprosto chápu tvoje rozpaky, ale ona je doopravdy fajn. Sice trochu rázná, to máš pravdu, a určitě nás v hodinách nešetří, ale myslím, že se ti časem bude líbit, dej jí šanci. Snapea usadila výborně, ale rozhodně to nebylo poprvé – však jsem ti něco už vyprávěla. Myslím, že se ve společnosti jich dvou ještě dobře pobavíme.
A na závěr já a James....
„Třešnička na dortu,“ poznamenala tiše s úsměvem Kate.
Já a James... nooo, jak bych to tak – jeho ruce nejsou jenom hezký, ale i moc šikovný. Jestli spolu chodíme, to je spíš otázka do budoucna, ale rozhodně bych si ten víkend, který jsme prožili, docela ráda velmi brzy zopakovala – nikdy bych neřekla, že je kolem jezera tolik klidných a zapomenutých míst, kam nikdo nechodí. Teda DOUFÁM, že tam nikdo nechodí! Jistě to nevím, nebyli jsme dvakrát pozorní, měli jsme... ehm... hodně jiných věcí na práci. Podrobnosti by byly nejspíš na pár svitků pergamenu, takže mi to dneska odpusť, slibuju, že ti povyprávím, až budeme mít chvilku samy pro sebe, takhle by mě leda bolely ruce a vzhledem k tomu, že mě teď bolí spousta jiných částí těla (nemysli pořád na sprosťárny, Kate, dneska jsme měli fakt náročnej den!), tak bych si ruce ráda nechala ještě zdravé. Ale líbat – líbat James doopravdy umí.
Takže Katie – snad jsem tě aspoň trochu rozptýlila. Dobrou noc a zítra naviděnou.
Kate se tiše zasmála a opřela si hlav o zeď. Skutečně jí dopis rozptýlil, měla o hodně lepší náladu, než předtím. Zamyslela se a pak si ještě jednou přečetla, co kamarádka napsala o jejím vztahu k Severusovi. ... že se ve skutečnosti cítíš jako výherce v loterii...
No, ano, usoudila Kate. Ta Katleen... ona je to fakt chytrá holka.
„Dneska to není nic tak divného,“ usmála se na sovu. „Dones to prosím Katleen. A buď tak hodný a počkej u ní, než mi napíše odpověď. Já budu... hm...“ zamyslela se, když si uvědomila, jak složité je pro sovu doručování pošty do sklepení, kde nejsou žádná okna. „Já budu... víš co? Půjdu se projít ven. Najdeš mě tam.“
Tim souhlasně zahoukal a vylétl z okna. Kate se za ním dívala, než se jí ztratil z očí a pak pomalu sestoupila dolů po mnoha schodištích, propletla se pár chodbami, až skončila ve vstupní síni. Na tiché školní pozemky vešla stále v dobré náladě a za několik málo minut se už rozlížela, jestli se sova s dopisem nevrací. Koneckonců – do havraspárské věže to byl kousek a pokud mohla Kate soudit, Katleen psala docela rychle. Doufala, že kamarádka to nebude moc dlouho odkládat.
Po chvilce se snesla taková tma, že nebylo vidět na krok. Hvězdy se neobjevily – bylo zataženo. Kate usoudila, že počasí brzy přestane být tak přívětivé jako dosud a lehce jí to zkazilo náladu – pokud bude při návštěvě Prasinek pršet, moc velkou radost mít nikdo nebude.
Vysoko na hradě něco zahoukalo a snášelo se to níž. Kate se usmála, když se jí Timothy znovu usídlil na rameni, zašeptala: „díky“ a ještě jednou ho pohladila. Chtěla se s dopisem někde usadit a přečíst si ho ve světle hůlky, ale začalo už krápat, a tak se rozhodla radši vrátit zpátky do hradu. Timothy znovu zahoukal a ona ho s tichým. „Jen leť. Hezkou noc!“ vypustila do tmy. Dopis ani nerozbalovala a šla se schovat pod střechu. Ve společenské místnosti si sebrala věci, co zůstaly na stolku, popřála ostatním dobrou noc, zalezla si s dopisem do postele a zatáhla kolem sebe závěsy. Až pak se dala do čtení.
Milá Kate,
začnu tím pro mě o něco zajímavějším, takže – madame Pomfreyová promine – tě budu ještě chvíli napínat. Kdyby nás profesor Kratiknot nepřerušil (rozmlouval se asi dvacet minut o tom, jak jsou zkoušky OVCE důležité a jak to má zásadní vliv na naše povolání a pak si nás po jednom volal k sobě a vyptával se, jestli jsme už podali přihlášky – nejspíš vás pohovor s Prýtovou brzy taky čeká), řekla bych ti to všechno osobně, ale holt je to Kratiknot.
Takže, Kate – měla jsi pravdu, návštěva Nejmenovaného u tebe na ošetřovně mě opravdu pobavila, skoro až tak, že se mě ostatní začali vyptávat, co legračního se stalo. Určitě to provázelo nějaké divadlo s madame Pomfreyovou, viď? To bych opravdu ráda viděla na vlastní oči, někdy mi to ještě budeš vyprávět. No a co se tvého „problému“ týče... Já nevím, Katie, nějak se mi to tvoje přemítání o něm nezdá. Na jednu stranu říkáš, žes čekala, že to mezi vámi skončí, na druhou stranu z tebe – a to mi promiň – cítím tu novou vlnu energie kudy chodíš. A ta by tam určitě nebyla, kdyby sis myslela, že je tak úplně správně, že už mezi vámi nikdy nic nebude. Na jednu stranu to zní, jako by to (ty víš co!) byla předem prohraná bitva, ale na druhou stranu to vypadá, že se ve skutečnosti cítíš jako výherce v loterii. Minimálně výherce obrovské zkušenosti – což ti i já, která v Nejmenovaném doopravdy nevidím to, co ty (a to můžu třikrát podtrhnout, protože tě vlastně až do smrti smrťoucí nepochopím, ale bavím se tím dobře) – můžu s klidem říct. Něco takového nezažívá každý a myslím, že to je přesně to, čeho jsi si velmi dobře vědoma a určitě tě to svým způsobem těší (vlastně – ještě aby netěšilo!).
Za bubáka děkovat nemusíš. Já sama jsem byla tak vyklepaná, že tě úplně chápu, ale ten výraz tvého bubáka mě nějak – no, postavil na nohy a uvědomila jsem si, co bych měla dělat. Ha, ha, nejspíš bych si to měla zapamatovat pro příští hodinu lektvarů... A můj bubák – no, však víš. Já jsem vlastně tak napůl ráda, že se proměnil v to „moře“, trochu jsem se bála, že z něj bude třeba zrcadlo, ve kterém budu já se spoustou uhrů, nebo se promění v Jamese, který neumí líbat (a to by byl doopravdy horor!). Takže nakonec jsme z toho, myslím, vyšli všichni docela dobře.
A Denver? To doopravdy nevím. Ta jeho mrtvola – myslíš, že měla tvoji tvář? To ale nemusí nutně znamenat – víš co. Vždyť jste – prostě jste kamarádi. Pusť to z hlavy, pokud to bude chtít řešit, prostě to udělá a stejně se tomu nevyhneš.
Co se týče profesorky Raveburryové, naprosto chápu tvoje rozpaky, ale ona je doopravdy fajn. Sice trochu rázná, to máš pravdu, a určitě nás v hodinách nešetří, ale myslím, že se ti časem bude líbit, dej jí šanci. Snapea usadila výborně, ale rozhodně to nebylo poprvé – však jsem ti něco už vyprávěla. Myslím, že se ve společnosti jich dvou ještě dobře pobavíme.
A na závěr já a James....
„Třešnička na dortu,“ poznamenala tiše s úsměvem Kate.
Já a James... nooo, jak bych to tak – jeho ruce nejsou jenom hezký, ale i moc šikovný. Jestli spolu chodíme, to je spíš otázka do budoucna, ale rozhodně bych si ten víkend, který jsme prožili, docela ráda velmi brzy zopakovala – nikdy bych neřekla, že je kolem jezera tolik klidných a zapomenutých míst, kam nikdo nechodí. Teda DOUFÁM, že tam nikdo nechodí! Jistě to nevím, nebyli jsme dvakrát pozorní, měli jsme... ehm... hodně jiných věcí na práci. Podrobnosti by byly nejspíš na pár svitků pergamenu, takže mi to dneska odpusť, slibuju, že ti povyprávím, až budeme mít chvilku samy pro sebe, takhle by mě leda bolely ruce a vzhledem k tomu, že mě teď bolí spousta jiných částí těla (nemysli pořád na sprosťárny, Kate, dneska jsme měli fakt náročnej den!), tak bych si ruce ráda nechala ještě zdravé. Ale líbat – líbat James doopravdy umí.
Takže Katie – snad jsem tě aspoň trochu rozptýlila. Dobrou noc a zítra naviděnou.
Kate se tiše zasmála a opřela si hlav o zeď. Skutečně jí dopis rozptýlil, měla o hodně lepší náladu, než předtím. Zamyslela se a pak si ještě jednou přečetla, co kamarádka napsala o jejím vztahu k Severusovi. ... že se ve skutečnosti cítíš jako výherce v loterii...
No, ano, usoudila Kate. Ta Katleen... ona je to fakt chytrá holka.
Žádné komentáře:
Okomentovat