Kapitola 9. - (Ne)tradiční hodina obrany

Anotace: Kapitola o návratu z ošetřovny, který se sice vydaří, ale nezůstane bez následků. I Snape se objeví jako takový velký a ošklivý následek - zkrátka zase takový, jakého ho známe. Kapitola o netradiční hodině obrany, která zavání vším jiným, než obyčejnou vyučovací hodinou; někteří si myslí, že ledacos by zvládli třeťáci, ale jaký by to mělo pro sedmáky smysl? Je to kapitola o strachu a profesorkách, které očividně ještě neřekly poslední slovo (co myslíte – kdy je možné vidět McGonagallovou na skateboardu?).


Pomalu sestupovala ze schodů, na tváři široký úsměv. Možná za to mohlo i krásné počasí, které dýchalo skrz otevřená hradní okna, z velké části určitě také fakt, že už se cítila zdravá a mohla konečně úplně normálně nabrat dech, ale hlavně z ní doopravdy spadl všechen ten nenaplněný pocit očekávání. Teď už všechno zavánělo tou pravidelnou obyčejností a jí to kupodivu nepřišlo ani nezajímavé, ani nudné, naopak – moc se na to těšila. Když sestoupila až dolů po schodech do vstupní síně a zamířila do Velké síně na oběd, zrovna začala uvažovat nad domácím úkolem z kouzelných formulí, když jí zezadu někdo zaklepal na rameno. Trochu se vyděsila, protože když se otočila, ten někdo ji bez okolků objal.

„Dee!“ vypravila ze sebe, když chlapce poznala, ale nesnažila se nijak aktivně vymanit z jeho sevření. „Neblázni, nebo mi zase něco zlomíš,“ prohlásila s úsměvem.

Denver Hagestin, spolužák z Mrzimoru, se zubil od ucha k uchu, když se odtáhl. Za ním stál hlouček ostatních mrzimorských a taky se na ni usmívali. Kate jim to oplatila.

„Takže konečně doopravdy zdravá?“ zeptal se Denver. „Už žádné další starosti? První návrat z ošetřovny byl jen takový rozjezd a teď už to je finále?“

Dívka přikývla. „Finále je celkem výstižné pojmenování. No jo, definitivně se vracím na své místo obecně otravné primusky.“

Několik jejích spolužáků se pobaveně ušklíblo, Rose pozvedla obočí. „Zkratka OOP, to je dobrý,“ nadnesla.

„Teď už si mě nikdo nebude pamatovat jinak,“ podotkla Kate, prohlédla si kamarády jednoho po druhém a pak zamířila pohledem za ně na velké hodiny s nádobami na body.

„Není to zas tak strašné,“ poznamenala pak hlavně směrem k Denverovi, který si ji stále se zaujetím prohlížel. Teď se také otočil a pokrčil rameny.

„No jo, tuhle na formulích bodoval George, když ze své krabice od bot vykouzlil prostor tak velký, že se tam vešel Kratiknot i s tabulí.“

„No tak to zase taková práce být nemohla,“ rozesmála se Kate. „I když ta tabule je asi trochu větší, to je fakt.“

Denver se otočil zpátky ke Kate a položil jí ruku na rameno. Ve tváři se mu objevil tak otcovský výraz, že by se musela znovu ušklíbnout, kdyby se nebála, že tím spolužáka hluboce urazí.

„Poslyš, Kate, už se doopravdy musíš přestat ničit. Jsme rádi, že jsi zpátky.“

Dřív, než stačila odpovědět, ozval se jí za zády hlas tak znechucený, že i ji to trochu vyvedlo z rovnováhy.

„Abyste se z Littletonové nezjevil, Hagestine,“ utrousil jedovatě profesor Snape a Kate se rychle otočila a instinktivně o dva kroky couvla.

Rozhlédl se. „Očividně nemáte nic lepšího na práci, než se tu objímat a gratulovat si navzájem, že jste pány světa, ale upozorňuju vás, že to tady nikoho nezajímá, tak mi všichni zmizte z očí.“

„Oběd bude až za chvíli,“ řekla Rose a až po chvilce dodala: „pane“. Už podruhé za velice krátkou dobu potlačila Kate chuť ušklíbnout se.

„No ovšem,“ prohlásil profesor jízlivě. „Výborný důvod k tomu provádět tu na chodbě namlouvací tanečky.“

Denver se ke Kateině překvapení napřímil a zatvářil tak, že už vůbec nevypadal jako ten přívětivý a rozpustilý kluk, za kterého ho vždycky považovala.

„Nic takového to nebylo a vy to víte,“ řekl skoro tak ledovým hlasem, jako před tím Snape a i jeho upřený pohled se s tím Snapeovým dal srovnávat.

Kate zacinkal v hlavě varovný zvonek. Denver profesorovi očividně ještě neodpustil, co se stalo v uplynulých dnech, a teď to v něm začínalo opravdu vřít. Přistoupila k němu a pokusila se vložit do toho jako smírčí soudce, Denver však natáhl ruku, aby ji udržel vzadu. Snapeovi se rozšířilo chřípí, Kate si vůbec nevšímal.

„Jak tomu tedy říkáte vy?“ pronesl, probodl Denvera ostrým pohledem a ironie mu ze slov přímo odkapávala. „Namlouvání je příliš staromódní? Měl jsem snad říct... sexuální hrátky?“

Kate sklopila oči jen na moment. Potřetí za uplynulých pět minut pocítila potřebu ušklíbnout se, ale znovu to neudělala. Místo toho se nervózně rozhlédla po ostatních a pokusila se jim naznačit, ať se do toho nepletou. Naštěstí doby, kdy se snažili všechny kolem zachraňovat, už byly skoro úplně pryč. Denver ale využil minutky její nepozornosti a postoupil o krok vpřed. Vypadalo to, jako by měla přijít chvíle, kdy konečně vybuchne a všechnu tu nahromaděnou zlost na Snapea ze sebe dostane ven. Ovšem, jak Kate stačila letmým pohledem rychle zkonstatovat, profesor přesně na tohle čekal.

„Nemáte žádné právo...“ dostal ze sebe Denver přidušeně, ale Snape se znovu jen ironicky ušklíbnul.

„Chcete si popovídat o mých právech, Hagestine?“ usekával konce slov a stále vyčkával s maximálně znechuceným výrazem.

„Neumíte nic, než jenom urážet!“ vyhrkl ze sebe Denver až příliš hlasitě po chviličce mlčení a pak se stalo něco, co Kate někde uvnitř zasáhlo takovou silou, jako by znovu okusila kletbu od Wilhelma Frosta.

Najednou – aniž by stačila postřehnout, jak se to vlastně přihodilo, tu před ní ve vstupní síni stál její milý a věčně veselý spolužák Denver, s očima plnýma vzteku a s hůlkou v ruce – a tou mířil na Snapea. Kate se ani nepokusila pohlédnout na profesora a dřív, než si vlastně plně uvědomila, co dělá, skočila před Denvera a strhla mu ruku i s hůlkou dolů. Když se mu podívala do očí, cítila, jak jí srdce bije hlasitě na poplach.

„Dee!“ vypravila ze sebe. „Neblbni, tohle nesmíš!“

Denver, stále ještě rudý vzteky se na Kate podíval úkosem. Jeho výraz byl nejprve naprosto nepřístupný, ale jakmile se jejich pohledy setkaly, trochu se vzpamatoval.

„Denvere,“ zašeptala znovu Kate a uvědomovala si, že se na ně dívá početný zástup teď už nejenom jejich spolužáků. Divila se, že Snape je stále ještě úplně zticha.

„Nech toho,“ pokračovala tiše. „Neblbni. Je to učitel.“

Chlapec zatnul zuby, ale pomalu schoval hůlku. Pak se podíval na Kate a otevřel pusu, že něco řekne. Byl však přerušen.

„Zase jste jednou někomu zachránila kůži, Littletonová,“ řekl Snape za jejími zády posměšně. Otočila se na něj a změřila si ho pohledem. V ruce držel hůlku, ale měl ji skloněnou. „A zase jednou jste připravila svou kolej o deset bodů,“ dodal skoro pobaveně. „A pan Hagestin rovněž.“ Mávl hůlkou a z nádoby na mrzimorské body zmizelo dvacet lesklých žlutých turmalínů. „A pro vás, Hagestine, tu mám ještě školní trest,“ vypadal, že se s přibývajícími slovy čím dál lépe baví. „Ve středu od osmi večer. Rukavice z dračí kůže s sebou. Littletonová by taky nějaký trest zasloužila, ale obávám se, že už by ho nemusela přežít.“

Tak to nemusel... napadlo Kate. To doopravdy nemusel...

„No,“ prohlásil pak a ušklíbl se. „Pokud mi ještě budete chtít něco říct, Hagestine, rozhodně nemám nic proti. Svou tělesnou strážkyni nechte ale raději doma u plotny. Je na ní vidět, že toho po návratu z ošetřovny moc nevydrží.“

Kate se zhluboka nadechla a dál upírala na profesora skoro tak nenávistný pohled, jako všichni ostatní. On se ještě přezíravě rozhlédl a konečně zmizel ve Velké síni.


„No, tak to bychom měli,“ vypravila ze sebe Kate s hlubokým nádechem, otočila se a prohlédla si své spolužáky. Někteří se tvářili trochu šokovaně, ostatní měli spíš ustarané výrazy. Rose se udiveně dívala na Denvera. Žáci z jiných kolejí se pomalu ubírali do Velké síně na oběd, dva nebo tři nebelvírští poplácali významně Denvera po zádech. Terry Ogden, zmijozelský sedmák, nahlas na celu síň pronesl: „Ta Littletonová je ale kráva, rád bych se na souboj Snapea a toho blbečka podíval, třeba by to trvalo i dýl než půl minuty...“ Kate si ho nevšímala a podívala se na Denvera. Ten jí pohled oplatil a ostatní se najednou jako na povel začali vytrácet, Rose se přidala k Georgovi, jen se po nich ještě nervózně ohlédla.

Kate si nebyla jistá, co to vlastně znamená. Nejen to, jak se Denver zachoval, ale i to, jak významně je teď spolužáci opustili. To první by dokázala přestát s pocitem, že se jedná o jejího nejlepšího kamaráda – a navíc z Mrzimoru a i jen tyto dvě „vlastnosti“ by dávaly dohromady dost silné důvody pro to, aby se za posledních pár dní hodněkrát naštval a po nějaké době takhle vypěnil, ale to druhé se jí příliš nezamlouvalo. Stále se na něj dívala a čekala. On si po chvíli beze slova schoval hůlku zpátky do hábitu.

„No, takže tolik k bodům od Kratiknota,“ řekl po chvíli a váhavě se na ni usmál. Ona mu ten úsměv oplatila a bok po boku pak bez dalších narážek na to, co se stalo, vešli do Velké síně za ostatními.


Katein finální návrat z ošetřovny se tedy neobešel bez problémů. Když si sedala k mrzimorskému stolu, aby se najedla, vrhla rychlý pohled na Snapea. Tvářil se tak nějak jako vždycky a ona jen rychle zhodnotila to, co se za posledních deset minut událo. Nabírala si na talíř pečené brambory, porovnávala obě situace, kterými dnes se Severusem prošla, a usoudila, že je tedy skutečně asi vše při starém. Ve volných chvílích z ní chtěl udělat nadčlověka a dával jí najevo, jaký vztah má k jejím kamarádům a k potencionálním partnerům obzvlášť, na druhé straně – ona si z jeho výstupů nikdy nic zásadního nedělala (až na situaci, kdy na sebe před dvěma lety vzal pomocí mnoholičného lektvaru právě její podobu, a to přímo uprostřed hodiny) a rozhodně jí bylo srdečně jedno, jak má nebo nemá rád její přátele, přestože pod jeho dohledem sotvakdy začala s někým doopravdy chodit. Vlastně si nemyslela, že by se věci po tom, co se mezi nimi stalo, měly nějak zásadně změnit. Jen možná – a při té představě se pobaveně ušklíbla – na ni teď v lektvarech bude mít ještě větší nároky. Jestli bylo něco takového vůbec ještě možné.

Ze zamyšlení ji vytrhly dohady spolužáků o příštím víkendu, který byl vyhrazený pro návštěvu Prasinek. Kate usoudila, že by rozhodně měla vypadnout z hradu a že se zeptá Katleen, jestli nevyrazí s ní. Rozhlédla se po havraspárském stolu, ale kamarádku nikde neviděla. Najednou si uvědomila, kolik věcí by jí vlastně chtěla říct, aby se zbavila toho nepříjemného pocitu, že její momentální stav neposuzuje nikdo jiný, než ona sama (což ve většině případů nebylo vůbec k dobru...) a trochu ji překvapilo, když ji v celé Velké síni neobjevila. Po chvilce uvažování, že její kamarádka určitě má i jiné věci na práci, než poslouchat praštěné blondýny s podivnou zálibou v ošklivých a arogantních chlapech, se rozhodla, že zbytek odpoledne stráví v knihovně. Byla skoro tři týdny na ošetřovně, bude toho muset hodně, hodně dohnat.


Když madame Pinceová vyhnala večer poslední opozdilce, Kate shrábla hromádku knížek a přemístila se s nimi do společenské místnosti. Kupodivu nikdo neměl žádné poznámky na to, že se učí, ostatní spolužáci nejspíš začali také pociťovat, že učitelé vážně nepovažují celý rok, který ještě měli před zkouškami OVCE, za nějak výrazně dlouhou dobu. A zvládnout rozpínací kouzlo pro profesora Kratiknota rozhodně nebyla nijak jednoduchá práce – dokonce i George, který už měl pocit, že tomu dobře rozumí, seděl nad svou krabičkou od zápalek a rozčiloval se, že z ní udělal prostor sotva větší než mudlovský penál na propisky. Kate mírně rozčilovalo, že místo aby se doopravdy soustředila na práci, musela myslet na spoustu jiných věcí. Jakmile neměla prostor pořádně si utřídit myšlenky, a že se jí v hlavě pár docela zajímavých po dnešku usídlilo, šlo jí všechno o poznání hůř. Zvažovala dokonce možnost, že Katleen takhle pozdě večer ještě vyhledá, nakonec ale v půl dvanácté zaklapla všechny knihy a odešla do ložnice.


Hodina kouzelných formulí v pondělí ráno patřila k nejhorším, jaké Kate kdy zažila. Ona sama sice byla ušetřena profesorových poznámek, což se neobešlo bez uštěpačných řečí zmijozelských, ale ani trochu se jí nelíbilo, jakým způsobem spílal všem ostatním. Tolik bodů v jedné hodině formulí snad žádné z kolejí ještě nikdy neubylo. Na to, jak byl Kratiknot obvykle veselý a rozumný, dnes ze všeho nejvíc připomínal rozzuřeného maguára. Kate s Katleen na sebe skrz učebnu vrhaly unavené pohledy a úpěnlivě se snažily zvětšit svou krabičku od Bertíkových fazolek přinejmenším tak, aby se do ní mohly až do konce hodiny schovat.

„To teda bylo něco!“ prohlásil po hodině James z Havraspáru, otíral si pot z čela a všichni mu horlivě přikyvovali. „Co to do Kratiknota vjelo?“

Kate zpozorovala, jak se na svého spolužáka Katleen usmála. Hodila na ni významný pohled s pozdviženým obočím a kamarádka se zašklebila. „Měli jsme rande,“ zašeptala v polovině chodby, která vedla k učebně obrany proti černé magii. „Potom ti povyprávím,“ dodala, když Kate vykouzlila na tváři ten nejzvědavější výraz, jaký uměla.

„Já si říkala, proč tě nikde nemůžu najít,“ řekla po chviličce a pak významně dodala: „celý víkend!“

„Hledalas mě?“

„Hm... tak trochu,“ prohlásila neurčitě a mávla rukou. Kamarádka se na ni podívala skoro tak zvědavě, jako ona před chvilkou na ni, tak se usmála a také řekla jen: „potom ti povyprávím...“

Hovor spolužáků se mezitím přesunul od nadávání na Kratiknota k hodinám obrany proti černé magii. Kate začala se zaujetím poslouchat, protože profesorku Raveburryovou ještě neviděla v akci. Podle vyprávění byly hodiny doopravdy zajímavé, hlavně člověk nikdy nevěděl, co má očekávat. Jednou jim profesorka rozdala testy, které byly psané neviditelným inkoustem, a beze slova odešla z hodiny, podruhé přinesla velkou krabici a vypustila do třídy tucet měničů – podivných malých chlupatých tvorů, kteří každému, kdo je pohladil, pozměnili paměť tak, že si pak dvě hodiny myslel, že je mudla, jehož jedinou starostí je uklízet záchody a čistit ostatním lidem boty. Jednou zase – a na to obzvlášť nerada vzpomínala spolužačka Rose – rozdala všem žákům papírky, na kterých byl základní popis nějaké kletby, s tím drobným háčkem, že se tam nepsalo, co kletba způsobuje a žáci měli za úkol experimentovat. Ta kletba, která zasáhla Rose, měla za účinek, že pak čtyři hodiny mluvila jen ve verších a ostatní si ji kvůli tomu dobírali ještě hezkou řádku dní, jelikož v tomto stavu tehdy za všeobecného veselí absolvovala ještě hodinu formulí a přeměňování.

Kate se vyprávění vždycky s oblibou smála, ale uvnitř se upřímně děsila toho, kdy bude na hodinu sama muset přijít. Profesorka Raveburryová se očividně vyžívala v momentu překvapení a improvizacích a to rozhodně nebyla Kateina silná stránka. Ostatní byli nicméně v příjemně napjatém očekávání až do momentu, kdy došli před učebnu obrany ve třetím patře. Ačkoliv hradní gong už oznámil začátek hodiny, všichni stáli na chodbě, a před zavřenými dveřmi se utvořila menší zácpa. Studenti se tlačili jeden přes druhého a stoupali si na špičky, aby přes dva vysoké zmijozelské chlapce viděli, co se děje. Nikde však nebyla známka ničeho nenormálního. Rose a James přitiskli ucho ke dveřím, aby zjistili, jestli je profesorka uvnitř, ale zmijozelští hulákali tak hlasitě, že přes ně nebylo slyšet málem vlastního slova.

„Jestli nepřijde do pěti minut, hodlám jít na kolej!“ nechala se slyšet Sevila z Nebelvíru a usadila se opřená o zeď vedle dveří. Po chvilce ji napodobil i hlouček zmijozelských, kteří se s úšklebky a nadávkami přesunuli o pár metrů jinam a tam si rozložili svačiny. Kate přejela pohledem všechny své spolužáky.

„Co má tohle být?“ zeptala se pobaveně. „Už se někdy zpozdila?“

„Nikdy,“ ušklíbla se Katleen a zkusila pořádně zabušit na dveře a ještě stisknout kliku. „To bude určitě zase nějaký její pokus o vtip.“

„Možná nám všem vymazala paměť a zapomněli jsme, že hodina už proběhla?“ navrhla Rose a všichni se po sobě podívali trochu nejistě.

„Jo a přeřídila hodiny na astronomické věži,“ prohlásil uštěpačně Terry a ukázal prstem z okna, odkud bylo přímo na hodiny výborně vidět. Katleen mezitím znovu poslouchala skrz dveře a pak zavrtěla hlavou. „Nic neslyším.“

„Možná je tu v neviditelném plášti a baví se tím, že jí hledáme?“ navrhl Denver.

„A to by nás učilo obranu proti černé magii jak?“

„Dobře, tak... asi nás chce nějak vyzkoušet,“ řekl James a nevšímal si poznámek zmijozelských. „Navrhuju se rozhlédnout kolem a všímat si všech divných věcí.“

„Navrhuju ty dveře vyrazit! Vidím totiž jednu divnou věc,“ řekl zase Terry a všichni se po něm nevěřícně otočili. „Tvůj ksicht!“ Hlouček zmijozelských se rozesmál.

„Dej si pohov, Ogdene,“ reagovala Kate automaticky a chlapec se hlasitě ušklíbl.

„Nebo co? Strhneš mi body?“

Kate zvedla oči v sloup a mávla rukou nad dalším výbuchem smíchu ze strany zmijozelských. Slíbila madame Pomfreyové, že se bude vyhýbat všemu, co by zavánělo tělesné aktivitě a usoudila, že kouzelnický souboj by do této kategorie ošetřovatelka také započítala.

„Pojďte,“ sykla na spolužáky. „Rozhlédneme se kolem.“

Po pěti minutách hledání po okolí se všichni znovu bezradně sešli před učebnou. Zmijozelští se očividně rozhodli dál nečekat a bez rozloučení zmizeli, ne že by to snad někomu vadilo. Sevila a další dvě děvčata z Nebelvíru se brzy poté také vydaly na kolej s tím, že se jim rozhodně nechce nic dalšího vymýšlet. Kate se docela dobře bavila, ale spíš uvažovala, jestli se profesorce doopravdy něco nestalo, nebo není nemocná, spíš než že by nastražila další zapeklitou hodinu pro své studenty. Ostatní ale byli očividně přesvědčeni, že co nevidět objeví něco neuvěřitelného, co je popostrčí dál. Bylo velice zábavné poslouchat jejich návrhy.

„Možná je zvěromág, proměnila se v sovu a čeká, až půjdeme do sovince a pošleme po ní dopis...“

„Možná je kdekoliv a čeká, až jí pošleme dopis...“

„Možná nám nechala skrytou šifru v domácím úkolu!“

Všichni se podívali do svých sešitů a hezkou řádku minut v nich zaujatě hledali, protože zřejmě usoudili, že to by byla přesně profesorčina taktika.

„Kdybyste byli profesorka Raveburryová, kde byste teď byli?“

„V Prasinkách, U Tří košťat,“ prohlásila ironicky Rose.

„Třeba je vážně vevnitř a čeká – co já vím, třeba vážně chce, abychom vyrazili dveře?“

Všichni se rozpačitě podívali jeden na druhého. Že by měl Terry Ogden pravdu se jim příliš věřit nechtělo. A rozbít profesorce dveře jen tak, že nevěděli, co jiného by měli dělat, bylo až trochu moc troufalé.

„A co třeba...“ napadlo najednou Katleen a všichni se na ni otočili s už trochu zoufalými výrazy. „Co třeba – no já nevím – co třeba se těch dveří prostě... zeptat?“

Ačkoliv byli všichni zvyklí, že je v Bradavicích bezpočet dveří, které se chovají všelijak jinak, než jako normální dveře, a mnohé z nich se musely zdvořile požádat, aby se otevřely, mluvit na některé z nich jen tak na zkoušku přišlo všem docela hodně uhozené. Nicméně Rose se slovy: „To je fakt schíza,“ ke dveřím opatrně přistoupila, odkašlala si a prohlásila jasným hlasem: „Ehm... dveře... mohly byste se nám prosím otevřít?“

Žádná odpověď nepřišla, Rose se otočila na ostatní s tázavým výrazem a všichni jí začali naznačovat, ať to nevzdává a pokračuje, tak si jen povzdechla a obrátila se zpátky.

„Dveře?“ nasadila milý tón. „Mohly byste nám, prosím, říct, kde najdeme profesorku Raveburryovou?“

„Tak to ani náhodou!“ vykřikly najednou dveře, a lehce se zkroutily. Rose odpověď doopravdy nečekala, a tak nadskočila leknutím. Kate přistoupila ke spolužačce, usmála se na ni a podívala se na dveře. „Mohly byste nám tedy aspoň říct, co máme dělat, abychom se k ní dostali?“

„To asi taky ne!“ a dveře se potutelně zahihňaly. „Ale vzkaz tu pro vás mám.“

Jako na povel se všichni ostatní přiblížili o dobré dva kroky, aby jim snad nic neuniklo.

Dveře v zápětí spustily:

Tam, kde čas nic neznamená,

přesto obrazem svým láká,

kde vzdálenost je nekonečná,

však pro rychlé to není dálka.

Tam nemá význam síla sloní,

a den s nocí nemají řád,

však kapka deště všechno změní,

a při denním světle můžeš spát.


Na tom místě je cíl tvůj,

ale kouzlo věčné není!

Tak dobře si pamatuj,

že čas ho změní v zapomnění.


Rychle spěchat měl bys hned,

vše zjistíš když vzhlédneš výš,

nebudeš už otálet,

a strachu se postavíš.


Skupinka studentů se po sobě podívala s více či méně zmatenými výrazy ve tváři.

„Ehm,“ prohlásila Rose a podívala se na dveře. „Mohly byste to prosím ještě zopakovat?“ zeptala se a dveře se znovu zahihňaly. Kate pohotově vytáhla pero a kus pergamenu, aby si celou hádanku zapsala, jen koutkem oka pozorovala, jak si havraspárští vyměňují pohledy a sem tam prohodí nějaké slovo. Právě proto to koneckonců udělala – zapíše to a tím bude užitečná, ale ať po ní proboha nechtějí, aby něco luštila. Když se zvedla s pergamenem v ruce, a podávala ho havraspárským, podívala se z okna. Velká ručička na věžních hodinách se už hodně pohnula. Vyučování skončí dřív, než to stačí vyluštit... Raveburryová je asi moc nepochválí...

Tam, kde čas nic neznamená,

přesto obrazem svým láká.

... Obraz času? To jsou... hodiny... nebo ne?

Otočila se zpátky na spolužáky, že se podívá, co ještě se v hádance říká, ale u většiny z nich našla vítězoslavné úsměvy.

„Astronomická věž,“ prohlásila Katleen věcně a Kate se na ni usmála a přikývla.

„Napadlo mě to, ale... hm... spousta věcí mi tam nějak nedává smysl... třeba už to první? Že tam čas nic neznamená?“

Všichni si už ale sbírali své věci a po chviličce byli připraveni vyrazit. Kate si nadhodila na rameni brašnu a Katleen se na ni jenom ušklíbla. „Nejspíš když koukáš na vesmír – že ve vesmíru čas nemá význam, ne?“

„Hm...“ ohodnotila to Kate a vydala se se spolužáky směrem k astronomické věži. Nasadili docela rychlé tempo a ji samozřejmě napadlo, že by si měla dávat pozor, aby nepřekročila hranici mezi chůzí a sportem a neporušila tak slib, který dala madame Pomfreyové, ale byla tak zvědavá, co se bude dít dál, že ostatní následovala jak nejrychleji to šlo. Když doběhli ke dveřím, přečetl James nahlas ještě jednou celou hádanku.

„... a strachu se postavíš,“ zopakovala poslední větu Rose. „Takže za těma dveřma nás nejspíš něco čeká.“ Všichni už vytahovali hůlky. Kate na vteřinu zaváhala, ale taky ji vytáhla. Pokud se souboji bude moct vyhnout, udělá to, ale kdyby ne, musí být připravená. Znovu zaslechla v hlavě tichý hlásek, který jí připomínal madame Pomfreyovou, ale potřásla hlavou, aby ho potlačila, napřímila se a hůlkou stejně jako ostatní mířila na dveře. James, vyprovázen úsměvem Katleen, otevřel dokořán.

Nic se nedělo. K údivu všech na ně nezaútočila žádná obří příšera a dokonce ani profesorka Raveburryová. James nahlédl dovnitř, udělal dva kroky kupředu a za ním se natlačili všichni ostatní. Kate se jen zběžně ohlédla a pak vlezla do místnosti jako poslední a pevně za sebou zavřela dveře. Její spolužáci se už rozhlíželi, jako kdyby čekali někde na stěně připíchnutý nějaký další vzkaz. Kate dokonce zaslechla Rose, jak tiše oslovuje jednu z židliček, která vypadala nějak podivně umístěná, ale očividně bezvýsledně. Zběžně se tedy podívala do jednoho z dalekohledů a přejela jím školní pozemky. U Zapovězeného lesa zahlédla Hagrida, jak za sebou vede nějaké hodně podivné zvíře. Pousmála se a vrátila se pohledem znovu mezi spolužáky. Stále se rozhlíželi kolem. Kate vyhledala Katleen, která zkoumala vstup do věžních hodin a v ruce svírala pergamen s hádankou.

„Můžu si to půjčit?“ zeptala se kamarádky s úsměvem. „Tady stejně nebude moje hlava prospěšná, tak vás aspoň doženu v tom prvním hádání.“

Katleen jí podala pergamen a ona se s ním usadila na jedné ze stoliček pod jasnou oblohou.

„Aha!“ vykřikla po chvíli. „Jedna kapka všechno změní – jako že když je zataženo, tak se nedá pozorovat obloha!“

„Ty jsi naše chytrá hlavička,“ pochválil ji Denver ironicky a ona si ho změřila naoko naštvaným pohledem. Náhodou, na ni tahle úvaha byla docela slušná. Dočetla si hádanku až do konce.

„Vše zjistíš když vzhlédneš výš?“ přečetla nahlas. „To bude buď metafora, nebo na nás něco spadne z nebe,“ pousmála se a bezděčně se podívala na jasnou oblohu. „Hmmmm... Možná na nás kvůli Raveburryové spadne meteor... Ne, doufám, že to fakt bude metafora. Zaostřete mysl a pohlédněte výš... totiž... dál... v dál...“ broukala si pro sebe a věrně tím napodobovala hlas profesorky Trelawneyové na jasnovidectví. Pak se pohledem vrátila do místnosti.

„Co je to tam?“ vykřikla a zaostřila pořádně na malou bedýnku, která visela až úplně nahoře u věžní kopule. „Bylo to tam vždycky?“

Všichni se podívali, kam ukazovala, a pak většina z nich bezradně pokrčila rameny – nikdo nikdy nevěnoval přílišnou pozornost samotné kopuli astronomické věže, všichni se na hodinách koukali jen dalekohledy na oblohu.

Christopher Livery, bývalý Katein přítel, který do té doby spíš jen mlčel a jako vždy se vyhýbal tomu být s Kate v jakémkoliv kontaktu, k ní teď přistoupil a s rychlým: „Můžu?“ si od ní vzal pergamen. Podala mu ho a pozvedla obočí, jako by čekala ještě nějakou reakci, ale on už se na ni ani nepodíval a všímal si jen toho, co je tam napsáno.

„... a strachu se postavíš...“ přečetl na hlas a přejel pohledem ostatní. „Nebude to prostě a jednoduše jenom obyčejný bubák?“

Kate se bezděky zachvěla. Jestli je v té bedně nahoře bubák, tak s ním ona rozhodně nechce přijít do kontaktu.

„Přivolávací kouzlo?“ zeptal se ještě ostatních Chris.

Jeho kamarád Robert od něj pergamen převzal, ještě jednou si ho přečetl a prohlásil: „Jo, no... tady podle toho to vypadá, že bychom si asi měli pospíšit. Tak... hm... jdeme na to?“ vyslovil otázku a ostatní začali váhavě přikyvovat. Na popud Denvera se pak postavili do řady, jak byli zvyklí z hodin obrany. Kate zůstala sedět na židli, ale hůlku vytáhla. Všichni očividně měli naprosto jasno, jak se bubáka zbaví. Ona naproti tomu tonula v myšlenkách, čeho se vlastně bojí nejvíc. Když na to v tu chvíli přišla, přejel jí z toho mráz po zádech. Nejvíc se samozřejmě teď bojí toho, že by se o ní a Severusovi ostatní dozvěděli. Bezděky zbledla.

„Kate, ty zůstaň tam!“ prohlásil Denver snad až trochu moc nahlas, když uviděl její výraz.

„Nikam se nechystám,“ odpověděla mu stroze a zvedla se ze židle, aby mohla ještě trochu couvnout.

„Accio bedna!“ vykřikl pak Robert, který stál v řadě první. Pevná krabice přistála na zemi a s hlasitým zapraštěním se rozletěla na spoustu kousků. Co bylo uvnitř původně nikdo z nich nespatřil, v momentě, kdy z bedny odletěl první kousek, se z ní totiž vydrápal nějaký muž, kterého Kate neznala. Měl v ruce hůlku a vrhl se na Roberta, který ale stál nohama pevně na zemi, mávl hůlkou, vykřikl: „Riddikulus!“ a muž držel místo hůlky za ocas mrtvou myš. Robert se pobaveně ušklíbl, pronesl: „Tohle vždycky zabere!“ a ustoupil, aby se bubák mohl vrhnout na Cindy, hezkou nebelvírskou blondýnku. Proměnil se v hustou černou mlhu, která Cindy obklopila ze všech stran a v momentě, kdy dívka vypískla „riddikulus“ a mlha se proměnila ve spoustu nafouknutých barevných balónků, to Kate spatřila. Robert, který o kousek ustoupil, to zjevně uviděl také, protože zakřičel: „Támhle, za bubákem! Je tam nějaký nápis!“

Bubák, který se právě proměnil v obrovského vlkodlaka s krvavou pěnou kolem huby a v zápětí byl přinucen vzít si uši pudlíka s růžovými mašličkami, však o tom, co střežil věděl příliš dobře. Kate s Robertem a pár ostatních, kteří se snažili nahlédnout mu za záda, zpozorovali, že nápis se lehce proměňuje a pomalu ztrácí barvu.

„Mizí!“ křikl Denver, který odeběhl z řady a pokoušel se bubáka obejít. Ten na sebe v ten moment vzal podobu mrtvoly, jejíž tvář byla Kate podivně povědomá, ale Denver vykřikl své „riddikulus“ tak rychle, že neměla čas nad tím uvažovat. Mrtvola najednou měla baletní šaty a očividně se pokusila stepovat, než dorazila k Rose. V ten moment tu už místo ní stála profesorka McGonagallová, přísně nahlížela na dívku a křičela z plných plic: „Do Bradavic nepatříte, už se nikdy...“ Rose pozvedla hůlku a profesorka v ten moment začala kolem jezdit na skateboardu. Nápis za bubákem stále ztrácel barvu a nikdo nebyl schopný dostat se k němu tak blízko, aby ho mohl přečíst, aniž by se musel stavět hned zase vlkodlakovi, nebo černočerné tmě. V místnosti brzy zavládl naprostý zmatek, jak se všichni snažili co nejrychleji proniknout blíž a byli nuceni se neustále stavět svému vlastnímu strachu. Když na sebe vzal podobu malého děvčátka, které se v slzách drželo za srdce a George vykřikl „riddikulus!“, bylo na bubákovi, který se musel proměnit v dětskou panenku a hned zase v muže s hůlkou, znát, že začíná být velice zmatený. Robert, který stál proti muži, však vypadal, že si něco uvědomil a tak svou hůlku nezvedl. „Počkat!“ vykřikl najednou. „Když ho zničíme, zmizí i ten nápis! Musíme se k němu dostat nějak jinak!“

Všichni jako na povel sklonili hůlky, Robert se díval na svého bubáka velice nejistě a v jeho výrazu bylo vidět, že se mu ani trochu nezamlouvá stát mu tak dlouho tváří v tvář. Kate z té delší prodlevy měla velice špatný pocit, přišla dokonce o pár kroků blíž k bubákovi, který se stále s hrozivým výrazem přibližoval k Robertovi.

„Dělejte něco,“ sykl Robert a couval před ním. Muž se najednou zastavil a stáhl ústa do nepříjemného úsměvu. To další se stalo v tak těsném sledu, že to Kate sotva stačila všechno zaregistrovat. Z úst muže-bubáka zaznělo chraplavé: „Avada...“ a v těsném závěsu ze všech stran: „mdloby na vás!“, „expelliarmus!“ a „riddikulus!“. Bubák zapotácel, z ruky mu odlétla mrtvá myš a jedno kouzlo mu bezděčně prolétlo kolem ucha.

„Blbej nápad! Blbej nápad!“ křičel Robert. Kate se tak moc vyděsila, že jí nějaký obyčejný kouzelný tvor proměněný v cizího muže beze jména zabije spolužáka, že úplně ztuhla. Bubák se mezitím dopotácel právě k ní. V tom změnil podobu.

Tyčil se teď nad ní téměř dokonalý Severus Snape a ona nebyla schopná vybavit si jediné kouzlo, jakým by alespoň umlčela to, co se v následující vteřině chystal všem říct. Natáhl k ní ruku a ona na něj hleděla se strachem v očích a nedokázala se ani pohnout.

Úplně bezhlesně zašeptala jeho jméno, když zaslechla po pravé straně zakřičet Katleen: „Zacpěte si nos!“ Hned v zápětí kamarádka skočila mezi Kate a Snapea a ten se začal – doslova – roztékat. Až do téhle chvíle se Katleen, stejně jako Kate, stranila toho dostat se před bubáka. Důvody však měla úplně jiné než ona – vloni v létě se její malá sestra málem utopila v moři a právě moře bylo od té doby zdrojem největšího Katleenina strachu. Proud vody, který se najednou objevil všude kolem, než stačila kamarádka hlasitě vykřiknout: „riddikulus!“ stačil natolik, aby byli všichni v místnosti mokří od hlavy až k patě. Voda se vylila ven z věže a jekot, který se k nim donesl zezdola, jim naznačil, že někdo se asi musí doopravdy divit.

Bubák, který na sebe v zápětí musel vzít podobu obyčejné páry, se zase brzy zhmotnil, tentokrát opět v krvežíznivého vlkodlaka.

„Zničte ho!“ křikla Kate. „Kašlete na to, prostě ho zničte!“

„Ne!“ zakřičel najednou Robert. „Omráčíme ho. Všichni najednou. Teď!“

„Mdloby na tebe!“ zaznělo ze všech stran. Většina kouzel přesně zasáhla svůj cíl. Dva paprsky se však odrazily od stěn a jeden těsně minul Chrisovo levé ucho. Vlkodlak se zapotácel a padl omráčený k zemi a všichni, snad kromě Kate, která se držela v bezpečné vzdálenosti, se k němu začali opatrně přibližovat.

„Přečtete to?“ zeptala se nepřirozeně vysokým hlasem Cindy. „Přečtete někdo, co tam stojí?“

George se neohroženě naklonil až nad páchnoucího vlkodlaka a zahleděl se na to, co zbylo z nápisu, který se bezhlesně vznášel ve vzduchu u jeho těla.

„Stojí tu.... ehm... Od toho chtěj nyní rady, kdo zapomíná na úřady. Samé zvíře, samý tvor a – nezapře Mrzimor...“ Chlapec se zhluboka nadechl a rozhlédl se po unavených tvářích. „To je přece Hagrid...“

Kate se zvedla a přistoupila znovu k dalekohledu. Jistě, že je to Hagrid. Podívala se znovu směrem jeho hájenky a uviděla ho, jak sedí na lavici, opřený o zeď a zírá směrem k nim. Povzdechla si. Taky se na něj mohla dívat déle, určitě by jí to došlo...

„Tak jdeme?“ zeptal se Chris ostatních.

„Počkej, musíme ho přece dodělat,“ řekla mu Kate a všichni souhlasně přikývli, i když to vypadalo, že to poslední, na co má kdokoliv z nich chuť, je smát se nějakému bubákovi. Stáli tam v kroužku, všichni promočení, slaná voda jim ještě stékala z vlasů a před sebou měli omráčeného vlkodlaka.

„Ridikulus,“ pronesl tedy Chris a bubák jako by najednou nalezl ztracené vědomí. Katleen ustoupila ke Kate a obě se uklidily do ústraní, jen na sebe vrhly ustaraný úsměv. Bubák se ještě párkrát vystřídal na ostatních studentech, stal se mužem s hůlkou, tmou a znovu vlkodlakem a když se všichni nakonec srdečně zasmáli nad profesorkou McGonagallovou na skateboardu, bubák konečně explodoval.

„Tak, to bychom měli. A teď rychle odsud!“ zavelel promočený Robert a všichni se vydali z věže pryč.

Na školní pozemky k Hagridově boudě už došli se zdaleka ne tak nadšenými tvářemi, s jakými vyráželi k astronomické věži. Hagrid se na ně pobaveně zazubil.

„Tak jste na to přišli! Bubák je prevít, co?“

„Jo, málem nám zabil spolužáka!“ vypískla Cindy, stále ještě bledá v obličeji. Hagrid se přestal usmívat.

„Profesorka říkala, že bubáka hravě zvládnete!“ prohlásil a zamračil se. „Co se stalo?“

„Bubáka bychom i zvládli,“ zabručel Robert. „Ale to, v co se měnil, bylo těžké zastavit.“

„Mám pocit, že profesorka nejspíš nepočítala s tím, že my už se většinou nebojíme pavouků nebo mrtvých myší,“ řekla Katleen a Hagrid pozvedl obočí a prohlédl si je.

„No dobrá, to si pak vyřiďte s ní. Jestli jí teda nakonec najdete! Já tu pro vás totiž mám vopravdovou lahůdku, abyste se dostali dál!“

Studenti si vyměnili unavené pohledy a rezignovaně krčili rameny.

„Hlavně ne žádné další bubáky,“ zabručel Robert. „Tak do toho, Hagride, ukažte nám, o co jde.“

Obr se zvedl z lavice, takže teď všechny o několik stop převyšoval, a ukázal směrem do Zapovězeného lesa. „Poďte tudy!“ vykřikl jako vojevůdce a vydal se mezi stromy.

Kate se podívala na Katleen a ona jí opětovala její ušklíbnutí.

Hagrid je zavedl nedaleko od okraje lesa, takže se nikomu ani nepotvrdily nejhorší obavy, že je předá do rukou kentaurů nebo jiných podivných tvorů, kteří se v lese pohybovali, a zastavil se před něčím, co ze všeho nejvíc připomínalo na rychlo postavený zelený stan.

„Prej máte chodit po jednom a na konci se sejít a přijít na to, co dělat dál,“ oznámil Hagrid a znovu se široce usmál. „Ale buďte vopatrný, to vám povim!“ Říkal to, jako by to měla být nějaká ohromná zábava. „Kdo půjde první?“ Rozhrnul plachtu stanu, Kate úkosem nahlédla dovnitř, ale zjistila, že tam zjevně není vidět na krok. Cindy, jejíž bubák se předtím proměnil v temnou mlhu, se bezděky zachvěla.

„Tak já,“ odvážil se James a odstrčil Roberta, který se už také chystal vyrazit. Kate zachytila Katleenin pohled a obě rychle skryly úsměv.

James se nadechl a prošel dovnitř. Hagrid ho vyprovodil úsměvem a pak se otočil na Kate.

„Jo – a tebe tam nepustím,“ prohlásil najednou.

„Proč ne?“ ozvala se – ne že by měla nějakou neodbytnou potřebu procházet dalším testem obrany proti černé magii, ale rozhodně nechtěla vypadat jako zbabělec a už vůbec nechtěla být pozadu za ostatními.

„To sama dobře víš,“ prohlásil Hagrid a zahrozil prstem. „Slíbil sem to Raveburryový, ví vo tom, že ses zrovna vrátila z ošetřovny.“

„Hm, no dobře...“ zamračila se Kate, ale v podstatě se jí i docela ulevilo. Nemusela se protivit příkazu madame Pomfreyové a krom toho se beztrestně vyhne setkání s nějakým dalším neznámým tvorem nebo kouzlem a zároveň i trapasu, když se mu nebude umět dostatečně rychle postavit. Usadila se tedy na kořen nejbližšího obřího stromu a pozorovala, jak spolužáci jeden po druhém mizí za plentou, až nakonec zůstala jen sama s Hagridem.

„Čekaj je tam zajímavý věci, to ti řeknu,“ oznámil Hagrid znovu. „Ale poraděj si s tim, to zase jo. Hodně věcí byste zvládli už ve třeťáku...“

„Co tam je, Hagride?“ zeptala se Kate zvědavě.

„Ále,“ mávl rukou. „Nějaký ty vobyčejný tvorové, ďasovci, bludníčci a tak... pár kouzel a zaklínadel vod profesorky, ale já našel vážně lahůdku – mladýho hastrmance... to jsem zvědavej, jak si s ním poraděj.“

Kate hastrmance znala jen z knížek, vytušila ale, že Rose, která má doopravdy ráda koně, by s ním mohla mít potíže. Ještě že šli tak krátce po sobě, řekla si v duchu. To se snad nestihne nikdo utopit, než dorazí další člověk...

„Tak poď,“ přerušil její myšlenky Hagrid. „Pudeme zpátky k boudě, voni tam přídou.“

Kate se zvedla a následovala obřího muže k jeho chatrči. Všimla si čerstvě rozrytého záhonu a právě u něj se Hagrid usadil. Kate se na něj zvědavě podívala, ale on se jen významně usmál a neřekl ani slovo.

Za dobrou půl hodinu – a Kate došlo, že na hradě se už velice brzy musí začít podávat oběd – se její spolužáci vrátili. Někteří byli málem od hlavy až k patě od bahna, někteří jen ještě víc mokří, než před vstupem do stanu. Ale vrátili se všichni a to byla pozitivní zpráva. A každý z nich si držel v ruce maličkého tvorečka, ve kterém Kate poznala hrabáka.

„Tak a hezky s nima do záhonu,“ usmál se na příchozí. „A pospěšte si, nebo na vás na hradě nezbude žádný jídlo. Umístění profesorky Raveburryový najdete na jedné z mincí, tak šup do toho!“

Všichni spolužáci okamžitě vypustili své hrabáky do záhonu. Kate seděla vedle Hagrida a pozorovala je, jak čekají, než jim jejich svěřenec začne nosit zlaté mince, a mezitím se pokoušejí očistit od všeho možného, co jim po překonané trase ulpělo na hábitu. Ona sama už na sebe stačila uplatnit hned několik vysoušecích kouzel, takže byla v suchu a teple, ale nemohla se zbavit dojmu, že páchne jako slaneček.

Hrabáci se rochnili v záhonu a postupně nosili studentům mince. Všichni si je brali a prohlíželi ze všech stran, ale nevypadalo to, že by se byť jen jediná z nich nějak lišila od těch ostatních. Po chvilce však hlasitě vypískla Cindy, která se do té doby pokoušela hůlkou odstranit z hábitu velkou zelenou skvrnu, a ukazovala na minci, kterou před ni položil její hrabák.

„Koukejte! Koukejte!“ zavolala tak hlasitě, až všichni nadskočili. Denver a George, kteří seděli vedle ní, se k ní okamžitě nahrnuli a Kate vrhla jen pohled na pobaveného Hagrida, než se k zástupu zvědavců přidala. Za chvilku spatřila, co nyní zaujalo pozornost všech. Na minci totiž nebyl obvyklý obrázek, místo toho tam byl vyrytý – a svítil ostře v poledním slunci – znak tří košťat. Jakmile všichni rozeznali, o co vlastně jde, obrátili svůj pohled na Rose. Ta se jenom pobaveně zasmála.

„No neříkala jsem to? Neříkala jsem to celou dobu? Kdybych byla profesorka Raveburryová, seděla bych U Tří košťat na sklenici dobře vychlazeného máslového ležáku.“

„Ten si možná budete moct dát taky,“ řekl Hagrid, vstal a sbíral hrabáky do veliké bedny. „Tak tam utíkejte, ať ji ještě zastihnete.

Jako na povel se všichni zvedli a rychle zamířili k hradní bráně, stále s nevěřícnými výrazy ve tvářích. Nikdo se ani nepokusil je zadržet, nikdo je nikde nekontroloval, brána byla dokořán a oni se sice zvědavě rozhlíželi kolem a každou chvilku čekali minimálně školníka Filche, ale vzduch byl čistý, a tak prošli a rychlým tempem zamířili do Prasinek. Kate s Katleen se ještě otočily, než jim pohled zakryly stromy, a uviděly, že brána se za nimi jako na povel zavřela. Takže vstup do Bradavic nebyl zas tak nehlídaný...

Jak šli všichni studenti po cestě, začali si mezi sebou povídat a brzy jako by zapomněli na celou příhodu s bubákem, a celá hodina jim najednou připadala velice legrační. Kate usoudila, že je to proto, že U Tří košťat už skutečně čekali jen profesorku, která je nejspíš pošle na oběd a budou na všechno rádi se smíchem vzpomínat.


Dorazili do Prasinek, prošli kolem Taškáře a Medového ráje a zamířili k opodál stojící hospodě. Robert jako první prošel dveřmi, oni za ním, špinaví, většinou i promáčení, ale se spokojenými výrazy ve tvářích. U barového pultu seděla profesorka Raveburryová, v ruce třímala višňový likér s deštníčkem a s úsměvem si je prohlížela.