Kapitola 8 – Neobvyklá návštěva

Kapitola, která na sebe nechala hodně dlouho čekat a autorka doufá, že časem svým čtenářům všechno vynahradí, dnes to ale nejspíš ještě nebude. Tato kapitola je o ošetřovně a návštěvě, kterou tam asi nikdy nikdo nečekal. Je o studentce, která už má ležení a nemocí po krk, ale může si za to sama. Je to kapitola o snech, které konečně odezněly, o jiných, které se dostavily a o myšlenkách na věci, které se staly skutečností. Kapitola o Snapeovi, který se chová přesně tak, jak se správný Snape chovat má, ale nějaké to překvapení určitě bude na místě.


Když otevřela oči, ještě si živě vybavovala sen, který se jí zdál. Dohadovala se v něm s ředitelem Brumbálem, jestli by nemohla opakovat znovu všech sedm ročníků, kdyby se jí podařilo získat ze všech předmětů na zkouškách OVCE známku T. Ředitel prudce kroutil hlavou, vlasy mu vlály kolem hlavy a nakonec mu spadly brýle. Ty se na zemi proměnily ve dvě malé zlatonky a Brumbál jí oznámil, že pokud chce zůstat v Bradavicích ještě sedm let, musí je obě chytit ve famfrpálovém zápase proti Zmijozelu. Jelikož Kate nerada létala na koštěti a ještě navíc v životě nehrála v žádném mužstvu na žádném postu, zklamaně se podívala na ředitele a odevzdaně prohlásila, že teda školu dokončí a půjde pracovat jako uklízečka do nemocnice Svatého Munga. Ředitel už se pak jenom usmíval a kýval, jako že to bude pro Kate to nejlepší možné místo. V tom se probudila.

Místo aby se zatvářila zděšeně, nebo zmateně, doširoka se usmála.

„Díky bohu,“ prohlásila nahlas směrem do stropu.

„Prosím?“ zaslechla ženský hlas a otočila se za ním. U nohou postele stála madame Pomfreyová a kontrolovala nějaké papíry.

„Ehm...“ Kate se nadzdvihla na loktech. „Mívala jsem... noční můry,“ odpověděla neurčitě. „A už jsou pryč, takže...“

Madame Pomfreyová jen netrpělivě kývla. „Jistě, jistě, to je dobře. Jak je vám?“

Kate se zhluboka nadechla a to jí opět na tváři vykouzlilo široký úsměv. Bolest zmizela.

„Nikdy mi nebylo líp.“

„Jenom nepovídejte,“ řekla léčitelka podrážděně. „Přiběhla jste celá zelená, zdravá rozhodně nejste. Mluvila jsem s profesorkou Prýtovou a ta se za vás přimluvila...“ Rozšířilo se jí chřípí a to jednoznačně dokazovalo, že s něčím takovým hluboce nesouhlasí. „Takže Vás zítra pustím, prý máte hodně práce. Ale pokud mi nedáte své slovo, že se celý týden budete vyhýbat všem náročnějším tělesným aktivitám, tak si vás tu nechám a nepřemluví mě už vůbec nikdo.“

Kate se zatvářila jak nejvíc provinile uměla a přikývla. „Máte mé slovo.“

Madame mávla rukou, cosi zabručela a zamračeně odešla z místnosti.

Kate se posadila, urovnala si za zády polštář a opřela se. Podle lehce načervenalé záře, která se linula místností usoudila, že už je pozdní odpoledne. Znovu se usmála a vzpomněla si na svůj sen. Nebyl nijak zvlášť pozitivní – dokazoval to, že Kate vlastně z Bradavic vůbec odejít nechce, protože nemá ponětí, co po složení zkoušk bude dělat, Bradavice byly její jedinou jistotou. Nicméně po tak dlouhé době, kdy se jí nezdálo o ničem jiném než o Severusovi, byl tenhle sen jako vysvobození. Znamenal, že...

Už je doopravdy konec, napadlo ji. Rukou si zajela do vlasů a zhluboka se nadechla. To, co se minulou noc stalo, bylo něco, na co Kate čekala možná tři roky. Kdyby se to stalo dřív, měla by také dřív jasno, ale kdyby se to stalo dřív, nebyla by připravená. Teď už je. Je dospělá.

Opřela si hlavu o zeď a vyhlédla oknem ven na školní pozemky. Nevěděla, co to znamená, nevěděla, jak se teď bude Severus chovat, a vůbec netušila, jestli se to, co se včera stalo, bude ještě někdy opakovat. Každopádně ale s tím, že se rozhodla do toho vůbec jít, musela přijmout i ten fakt, že to skončí. Že to bude jednou a pak už nikdy víc. Nebála se toho, naopak. Čekala to. Že to skončí a všechno na světě se už bude odvíjet i od jiných věcí, než od toho, jestli jí profesor Snape strhne body, udělí školní trest, nebo (a Kate se při téhle myšlence znovu usmála) jí pošle „přání“ k narozeninám. Teď už to bude možné nechat být.

Pozorovala chvíli Zapovězený les a pak se znovu uložila, otočila se na bok a zavřela oči. Vybavilo se jí v tu chvíli hodně podrobností ze včerejší noci a ona si je nechala volně proudit hlavou. Některé sny, které mívala, se od reality ani tolik nelišily, všechny ale končily jejím okamžitým odchodem. Opravdu ji překvapil, když ji u sebe nechal v noci tak dlouho, skoro jako by to mělo znamenat víc, než jen to, za co to Kate vlastně považovala. Dřív, než nad touhle myšlenkou ale začala uvažovat víc, znovu usnula.


Probudily jí hlasy. Otevřela oči a protáhla si krk, venku bylo světlo a otevřeným oknem bylo slyšet vzdálené povykování studentů. Byla sobota a spousta z nich si nejspíš vyběhla užívat slunečného dne na školní pozemky. Kate se těšila, že za několik málo hodin tam už bude s nimi. Ještě chvíli se dívala ven, když si uvědomila, že hlasy, které ji vzbudily, nepřichází zvenku, ale z chodby a přibližují se. Někdo se tam dohadoval. Když Kate oba hlasy poznala, všechno se v ní zastavilo náhlým přívalem nervozity. Co se to děje? Svět se obrátil vzhůru nohama? Severus Snape jí přišel navštívit na ošetřovnu? Bylo to tak neskutečné, ale probíhalo to všechno příliš rychle, než aby o tom mohla déle přemýšlet. Rychle se pokusila alespoň si upravit vlasy, když už bezpečně rozeznala všechno, co si ti dva povídají – nebo – jak po chvilce konstatovala – co na sebe hulákají přes půlku hradu.

„...vám opakuji, že to není možné, v žádném případě. Studentka není v natolik dobrém stavu, aby mohla být navštívena... navštívena vámi. Omlouvám se, profesore, ale to nejde. Potřebuje klid, ne neustálé připomínání, že se musí zvednout a jít se učit. Přesně to ji totiž dostalo opět na ošetřovnu. Důrazně vás žádám...“ Dveře se rozrazily dokořán a v nich stál profesor Snape. Za tím vběhla dovnitř nazlobená madame Pomfreyová, zamračené oči upírala na profesora.

„A já vám opakuji, že mě to nezajímá. Zavřete za sebou laskavě dveře, až budete odcházet!“ ucedil Snape a otočil se na léčitelku. Ta zbledla, ale couvla. Kate pozvedla obočí. K madame Pomfreyové se takhle nikdy nikdo nechoval.

„Děláte si z ošetřovny holubník! Zásadně s tím nesouhlasím a hodlám si o tom promluvit s panem ředitelem,“ prohlásila a výhružně se na něj zadívala. „Deset minut! Déle mi tu studenty trápit nebudete!“ dodala ještě a zmizela za dveřmi.

Kate upřímně nevěděla, jak se má tvářit. Snape se na ni díval pohledem, na jaký byla zvyklá, byl tvrdý, nesmlouvavý a... nevypovídal naprosto nic o tom, co se mu zrovna honí hlavou. Nutilo ji to připadat si provinile, ale zároveň se neovládla a lehce se nad celou scenérií pousmála, když se za madame Pomfreyovou zabouchly dveře.

„Očividně se velice dobře bavíte, Littletonová,“ ucedil Snape nepříjemným tónem a přišel o něco blíž. „A očividně uděláte cokoliv, abyste se vyhnula vyučování.“

„Je sobota,“ řekla Kate neutrálně a stále čekala, co bude jeho „návštěva“ znamenat. Na moment ji bleskla hlavou představa Snapea, jak jí podává přání brzkého uzdravení, a potlačila touhu znovu se pobaveně ušklíbnout. Už to, že přišel, něco znamená. Prostě počká, až se vysloví.

Přešel k oknu a zadíval se ven, pak se na ni otočil.

„Vaše silné sebedestruktivní sklony mě nikdy nepřestanou vyvádět z údivu, Littletonová. Ne že bych do vás vkládal nějaké přehnané naděje, ale běžet po právě vyléčeném úrazu nahoru do sovince a zpátky, to už je i na vaši podprůměrnou hladinu inteligence příliš hloupé.“

Kate pozvedla obočí. Tuhle řeč si zkoušel za tu dobu, co stoupal po schodech?

„No... ne že bych tady byla jenom kvůli tomu, že?“ neodpustila si. Přimhouřil oči, pak se rychlým krokem přiblížil k její posteli a sedl si na židli vedle.

„Uvědomuješ si, jak mohla tahle situace dopadnout?“ zeptal se ostře.

Kate v tu chvíli zmizely z tváře všechny zbytky úsměvu, které tam ještě měla. Vyhnula se jeho přísnému pohledu a zadívala se kamsi na špičky svých nohou.

„Já vím...“ řekla potichu. „Nenapadlo mě... totiž...“

„To mě vůbec nepřekvapuje,“ mávl rukou a udiveně zakroutil hlavou. Ona si najednou zase připadala jako malá holka, která udělala hloupou chybu. Nepochybovala o tom, že všechno musí zůstat v naprosté tajnosti a zároveň nepochybovala o tom, že tím, co se včera ráno dělo, mohla všechno zničit. A teď po tom všem si i on uvědomí, jak je ve skutečnosti mladá a nerozvážná a možná že s ní prostě jenom ztrácel čas a nestálo mu to za to.

Po chvilce k němu zase zvedla oči. Chtěla se mu omluvit, ale nějak se jí slova zasekla v hrdle.

„Teď mě dobře poslouchej, Kate,“ řekl tiše a ona se nadechla, aby se připravila na nejhorší možné varianty toho, co jí řekne. „... Protože tohle ti nebudu víckrát opakovat, tak si to dobře pamatuj. Neopovažuj se takhle se ničit. Nemám nejmenší chuť dělat si o tebe starosti.“

Chvíli na něj jenom tiše zírala, když jí docházel význam toho, co vlastně řekl. Takže se na ni nezlobil kvůli té zapomenuté hůlce?

Zarazil ji zdviženou rukou ještě než se ho na tuto otázku stačila zeptat a zakroutil hlavou. „Hlavně nemyslet, Littletonová, hlavně nemyslet...“

Pousmála se. I na jeho tváři byl konečně lehce pobavený výraz. „Takže vzhledem k situaci a vaší potřebě vyhnout se všem náročnějším fyzickým a psychickým pochodům předpokládám, že si tu nějakou dobu poležíte?“

Zakroutila hlavou. „Dneska už mě pustí, abych se mohla líp připravovat na zkoušky.“

„Že se divím,“ odfrkl si Snape.

„Ale musím se týden vyhýbat všem...“ zamyslela se. „Jak to přesně říkala madame Pomfreyová... všem náročnějším fyzickým aktivitám.“

Pozvedl obočí. „Týden, hm?“ zeptal se.

Podívala na něj s napůl překvapeným výrazem. Znělo to pobaveně a lehce provokativně a ona se neubránila dalšímu úsměvu. Po chvilce o něco málo delší, než bylo zdrávo, uhnula pohledem. Z chodby už zase byly slyšet přibližující se kroky, deset minut uplynulo. Severus se zvedl a ona se na něj ještě jednou krátce podívala, když vytušila, co přijde.

„A na tu hůlku si příště dávejte pozor!“ prohlásil rázně když madame Pomfreyová otevřela dveře. „Mohla byste z toho vyjít ještě mnohem hůř, než dnes.“ Otočil se s podmračeným výrazem k ošetřovatelce, kývl na ni a zmizel ve dveřích.

Madame se přísně podívala na Kate. „Doufám, že vás moc netrápil kvůli té zapomenuté hůlce,“ řekla.

Proboha... další věc, kterou teď bude vědět úplně celá škola?

Zakroutila hlavou. „Ne, ne... jenom...“ Kate horlivě přemýšlela, co by tak madame Pomfreyové řekla, nakonec zvolila cestu nejmenšího zla. „... Jenom mě přišel... ehm laskavě upozornit, kolik lektvarů budu muset udělat, až se vrátím z ošetřovny,“ ušklíbla se.

Madame zakroutila udiveně hlavou. „Vy mladí máte potřebu ničit sami sebe a ti staří vám k tomu ještě ochotně dopomáhají...“ odfrkla si.

„Staří?“ vyklouzlo Kate, než se stačila zarazit, ale léčitelka to dál nekomentovala, chodila kolem a tiše si pro sebe broukala nevrlé poznámky. Kate si myslela, že ji co nevidět propustí, tak si pokojně lehla a čekala, ale když se skoro celých deset minut nedočkala jediného slova, neklidně se zavrtěla a odkašlala si, aby na sebe upoutala pozornost. Madame Pomfreyová zvedla hlavu od nějakých papírů a překvapeně si ji prohlédla.

„Pustíte mě přece dneska z ošetřovny, ne?“ zeptala se Kate a až poté, co to vyslovila, si uvědomila, že to neznělo úplně nejslušněji. Tolik se ale těšila, až začne zase normálně žít, že si tu větu ani tón nedovedla odpustit.

„Vy jste tak netrpělivá, až to hezké není, Kate,“ utrousila madame zamračeně, ale vytáhla hůlku a přistoupila blíž, aby jí zkontrolovala zdravotní stav. „Že si z toho nevezmete ponaučení,“ pokračovala, když jí podivným přístrojem na stolku měřila... nejspíš krevní tlak, i když v kouzelnickém léčitelství se Kate nikdy pořádně nevyznala, takže si tím rozhodně nebyla jistá. Pak se madame Pomfreyová postavila vedle postele s rukama v bok a tvářila se rázně a odhodlaně.

„Takže žádné běhání,“ prohlásila ještě. „Žádný famfrpál, žádná tělesná cvičení.“

Kate s úšklebkem přikývla. „Už jsem vám dala své slovo.“

„Já jen abyste si to doopravdy pamatovala. Důkladně vás žádám, nedělejte si z toho legraci. Nemáte zapotřebí přijít o zdraví a kvůli škole už vůbec ne...“

No tak kvůli škole určitě ne...

„... rozumíte? Tady máte léky a přijďte na kontrolu nejpozději ve středu. Jasné?“

Kate ještě jednou naposledy přikývla a jen co madame Pomfreyová stále ještě s nesouhlasným výrazem odešla do své pracovny, rychle na sebe hodila hábit, pečlivě si uložila svou hůlku a vyrazila pryč. Ulehčeně za sebou zabouchla dveře ošetřovny.

Měla neskutečnou chuť se rozeběhnout chodbou, připadala si zdravá, volná a spokojená, ale hlídala se. Víc než jasně si uvědomovala, že kdyby se v následujícím týdnu musela na ošetřovnu vrátit, už by jí snad madame Pomfreyová k posteli přikovala řetězy a nezachránilo by ji naprosto nic, ani veškeré přimlouvání profesorky Prýtové.


Zhluboka se nadechla a s úsměvem zamířila ke schodům do vstupní síně.