Anotace: Kapitola o tom, jak ne všechny věci jsou takové, jak se na první pohled zdají. Tak například: věřili byste Filchovi, když by vás místo na kolej poslal na romantickou večerní procházku při úplňku? Je to kapitola o předstírané romantice, několika lžích a situacích, do kterých se nikdo nechce dostat. Na hradních chodbách už možná zhasla všechna světla, ale to neznamená, že po nich nikdo nechodí...
„Držel mě tam aspoň do půl jedný. Navíc jsem myslel, že mě dneska Vectorová přizabije, když jsem jí neodevzdal kompletní úkol na věštění...“ Chris vypadal naprosto zoufale.
„Cos vlastně dělal? Lepil štítky?“
„Pche!“ odfrkl si hlasitě. „Dával jsem mu do těch jeho lahviček nějaký příšerně slizký věci a jednu jsem si vylil na ruku, tak mě ještě sám Snape musel ošetřovat, protože se mi tam objevila zelená skvrna, která vzápětí zmodrala a pak zčervenala. Bůhví, co to vlastně bylo...“
Kate soucitně přikývla.
„Ty štítky, co ležely na stole,“ pokračoval Chris, „tak ty lepil on. Vždycky až potom, co jsem přelil ten sajrajt, a při tom mě vydržel častovat nezměrným množstvím arogantních poznámek...“
Vzdychla. „To je holt Snape.“
„Mělas štěstí, žes pracovala na lektvaru. Ačkoliv být na tvém místě, nejspíš bych v té učebně tvrdnul týden, než by Snape zjistil, že opravdu nemám páru, co je nějaký Opiový střik zač.“
„Opiový štěp,“ opravila ho Kate a pousmála se. Seděli u jezera, na jedné mýtince mezi skalkami a sledovali hladinu.
„Holt mám chytrou holku, no,“ řekl smířeně a objal ji kolem ramen.
„No to si piš,“ usmála se na něj a políbila ho.
Takhle o samotě, venku, v klidu a bez rizika, si s ním připadala naprosto báječně. Ale věděla, že jakmile se přiblíží zpátky k hradu, všechen ten neklid se vrátí. Čím dál častěji čekala, kdy se odněkud nečekaně zjeví Protiva a pomstí se jim tak krutě, jak jen to bude umět. A na krutosti byl on opravdu expert.
Chvíli pak seděli tiše vedle sebe a nemluvili. Kate přemýšlela o tom, kolik lidí asi o tomhle místě ví a využívá ho k podobným účelům. A kdy se stane, že je tu někdo najde. Opřela si hlavu o Chrisovo rameno a byla ráda, že aspoň na chvíli uniká tomu školnímu běsnění. Vlastně na ni měl dobrý vliv, její úkol z formulí ještě ležel netknutý na nočním stolku v dívčí mrzimorské ložnici a jí to ani nevadilo. To bylo výborné znamení.
Po týdnu pak Kate měla pocit, jako by se všechno uklidňovalo a dávalo pozvolna do pořádku. Protivu bylo vidět jen málokdy, což samozřejmě nikdo nepovažoval za dobré znamení, ale zároveň všichni doufali, že mu setkání s vrbou Mlátičkou třeba přineslo lekci a chvíli bude sekat dobrotu. Kate spíš předpokládala, že někde kuje vražedné plány a v nečekané chvíli ji, nebo Chrise, někde přepadne, a tak se snažila mít oči na stopkách.
A Snape byl pořád Snape. Jak prozíravě řekla Katleen, ten se nezmění a to je jisté tak, jako že ráno vyjde slunce. Kate se s ním za ten týden viděla prakticky jen při hodině, kde musela snášet jeho pohledy a časté kontroly, ale to bylo v normě, takže si z toho nedělala hlavu.
Bylo páteční odpoledne a Severus Snape přecházel po své pracovně netrpělivě, jako by na někoho čekal. Po chvíli se ozvalo zaklepání.
„No dále,“ zavrčel a do místnosti vešel školník Filch.
„To je dost, že jste tady,“ okázale přeslech jeho pozdrav a probodl ho pohledem.
„Říkal jsem vám, Snape, že vám nebudu dělat poslíčka kdykoliv si zavoláte,“ ucedil mezi zuby Filch.
„Takže máte zájem o to, aby se ředitel doslechl, že nejste ani schopen dojít do lesa a natrhat nějaké rostliny, které jsou potřebné do léčivých lektvarů na ošetřovnu?“
Školníkova tvář se zkroutila v útrpném úšklebku. „Vždyť jsem tady!“ zaskučel a ohrnul ret. „Tak co to po mně vlastně chcete?“
Profesor mu podal srolovaný pergamen. „Tyhle rostliny potřebuju. A potřebuju je dnes. Musíte je utrhnout do půlnoci, Filchi, doufám, že vás nepřeceňuju. Ale kdybyste přišel dřív...“
„No jo, no jo,“ odbyl ho muž a zběžně pročetl pergamen. „Vždyť už jdu.“ Obrátil se a následován věrnou kočkou zmizel na chodbu. Kráčel rychle a mezi jednotlivými kroky bylo slyšet jen jakési nesrozumitelné mumlání. Zastavil se ve vstupní síni, jejíž dveře se v ten moment otevřely. Do hradu vešli Littletonová a Livery.
Kate s Chrisem si byli vědomi toho, že nejdou zrovna brzy, ale do večerky jim zbývalo asi deset minut a to by stihli. Ale ve vstupní síni stál školník jako by na ně snad čekal a to je znepokojilo oba. Vlastně v nich vyvolával znepokojení kdykoliv ho potkali. Jako smluveným znamením teď procházeli oba mlčky a doufali, že je Filch prostě nechá být. Ale nestalo se tak.
„Co vy tady?“ vyštěkl na ně hned, jakmile se přiblížili.
„Jdeme na koleje,“ odpověděl Christopher klidně a dokonce se na něj usmál.
„No to vám tak budu věřit,“ zamumlal sotva slyšitelně a Kate vzdychla.
„Krom toho tam už máte dávno být!“
„Ještě nebyla večerka,“ ohradila se Kate a přešlápla. „Nedržte nás tu a my to v klidu stihneme.“
„Nebuď drzá, Littletonová. Podle mých hodin je za minutu deset! Takže jdete pozdě.“
Kate jasně spatřila, že dobrých pět minut i na Filchových hodinkách ještě do desíti zbývá, ale radši mlčela. Vypadalo to, že má blbou náladu a má chuť prostě jenom někoho vytrestat. Jako obvykle.
„Vždycky říkám, že kázeň je to, co téhle škole chybí, ale počkejte, jednou uvidíte...“
Vyměnili si zatrpklé pohledy.
„No co koukáte!“ vyštěkl na ně a přiblížil se o několik hrozivých kroků blíž.
Oba jen unaveně pokrčili rameny.
„Určitě nemáte zájem o to, aby se o vašich prohřešcích dozvěděli ředitelé vašich kolejí a dneska výjimečně budu velkorysý.“
Podal Chrisovi papír, který držel v ruce a odfrkl si. Kate se na papír podívala chlapci přes rameno a zvedla obočí, když přečetla, co je na něm napsáno.
„Zrovna jsem se rozhodl natrhat nějaké byliny do... ehm... léčivých lektvarů. Tak to uděláte vy. Berte to jako školní trest. Sice naprosto nepřiměřený vašemu prohřešku, ale co...“
„Netušila jsem, že je úplněk,“ broukla Kate.
„Cože?“ vyštěkl Filch.
„Že jsem netušila, že je úplněk... pane.“
„Jak to myslíš, Littletonová?“
„Listy mandragory se musí trhat za úplňku. Krom toho jsem myslela, že máte mandragoru ve skleníkách. A potřebujeme ostrej nůž, jinak nás ty rostliny zabijou, než to uříznem.“
„Co to plácáš za nesmysly...“ odfrkl školník a špička nosu mu zbělela. „Prostě vypadněte z hradu a než přinesete ty rostliny, nechoďte mi na oči.“
„Fajn,“ řekl Chris a podíval se na Kate. V očích mu zasvítily pobavené jiskřičky. Ona se jenom ušklíbla a oba pak rychle odešli hlavní bránou zpátky do noci.
Hned, jakmile se za nimi zabouchly dveře, podívali se na sebe nanejvýš překvapeně.
„Myslíš, že mu někdo poručil ty kytky nasbírat?“ zeptal se Chris.
„To se vsaď. Nejspíš Snape.“
„Takovému pitomci, jako je Filch? Nechápu, kde má Snape mozek.“
Kate si znovu prošla seznam. „Snape a mozek? To jde dohromady?“ prohlásila kousavě. „Krom toho je to vážně na hlavu – Filch vůbec neví, o čem je řeč, tyhle kytky se musí sbírat v danou dobu v danej čas a hlavně daným způsobem, není to nic tak jednoduchýho.“
„Takže můžou na ošetřovně děkovat, že na nás Filch narazil?“
Usmála se. „Doufám, že budu vědět, co s tím...“
„Určitě,“ řekl. „Krom toho, má to jednu nespornou výhodu.“
Pozvedla obočí.
„No přece že můžeme být venku jak jen dlouho budeme chtít...“ objal ji kolem pasu.
Jenom jemně ho odstrčila. „Ale samozřejmě až potom, co to nasbíráme.“
Usmál se. „Tak vydejte rozkazy, slečno,“ postavil se do pozoru a zasalutoval.
„Zkus najít lysohlávky. Ty tam určitě jsou, posledně jsem je našla kus za Hagridovou boudou, mezi prvními stromy. Já se mezitím podívám, kde najdeme ty mandragory. Na ty houby pozor, kořeny nech v zemi, uřízni jenom vršek.“
„Ano, madam!“ usmál se a odkráčel do lesa.
Kate se rozhlédla po setmělých pozemcích, než se sama pustila do hledání. Takhle pozdě a navíc z Filchova pověření se jí už dlouho nepodařilo být venku. Byla vlahá noc, přesně taková, ve které je příjemné projít se, nebo jenom ležet a koukat na hvězdy. Vrhla pohled do papíru a posvítila na něj důkladně hůlkou. Nebude to tak hrozné – opatrnější musí být na mandragory, ale jinak se všechno dá zvládnout poměrně rychle. Bude pak spousta času na...
„Támhle je mrak, vidíš? Nesvítí tam hvězdy!“ Chris ukazoval kousek nad Zapovězený les.
„To bude jenom mráček... páni,“ Kate se rozhlédla po celé obloze a trochu se jí z toho zatajil dech.
„Jak člověk absolvoval tu spoustu hodin astronomie, má na celou oblohu úplně jiný pohled, co...“ Chrisova ruka spadla do trávy a vyhledala tu Kateinu.
„Myslíš jako že když je vidět Arechnar, tak bude mít každej střelec v pátek v jednu větší štěstí?“ pousmála se Kate a podívala se na něj.
„Jestli nepřestaneš provokovat, tak bude záře Arechnaru znamenat velkou smůlu všem mrzimorským blondýnám ve středu o půlnoci!“
„Chuděra Rose, to si nezaslouží,“ podotkla Kate a Chris se zvedl na loktech a otočil se k ní. „Ty abys neměla poslední slovo.“
Mrkla ještě na hvězdy a pak obrátila veškerou pozornost k Chrisovi. Byl u ní velmi, velmi blízko. Bylo příjemné ležet tam a mít čas. Mít na sebe čas. Ačkoliv...
„Měli bychom Filchovi odnést ty rostliny, jestli už je vážně půlnoc, tak...“
Chlapec jenom pozvedl obočí. „Jako by ses před chvílí neujistila, že Filch nerozezná půlnoc od poledne. Je mu fuk, kdy mu to přinesem. Navíc, propásnout příležitost... víš, že už nás sem znovu nepustí.“ Přejel hřbetem ruky po její tváři. Pak se k ní velmi, velmi těsně přitiskl.
Hodiny odbily půlnoc. Hodiny odbily půl jedné. Kde se krucinál ten Filch tak zdržel? Jestli něco pokazí...
Severus přešel po místnosti a rozhodl se nic nenechat náhodě. Jestli ho zabil mandragoří křik, bude lepší najít jeho tělo dřív, než to udělají studenti, další den ráno. Ale pro jistotu nejdřív zajde do jeho kabinetu.
Ani se nenamáhal zvednout ruku a zaklepat na kamenné dveře. Prostě otevřel. Filch seděl v křesle prožraném od molů a vychutnával si skleničku na pohled velmi uleželého skřítčího vína.
Když Snape vrazil do místnosti, polovinu skleničky si vylil na hábit, jak rychle hnán úlekem vstal.
„Co tu děláte, Filchi?“ zahřměl Snape. Filch se jen tiše a vyděšeně podíval na hodinky.
„Neříkal jsem vám, že to musíte do půlnoci natrhat? Kde mám ty kytky?“
„Nejsem žádný váš sluha, Snape,“ snažil se Filch zachovat vážnost, což nebylo zrovna příliš možné, vzhledem k rudé skvrně na hábitu a poplašené Paní Norissové, která se školníka křečovitě držela za krk. Jakmile získal ztracenou rovnováhu, položil skleničku na stůl a sundal svého mazlíčka ze zad na prázdné křeslo.
„Nemám pocit, že bych se vás na to ptal, Filchi!“ odfrkl Snape a Filch se zatvářil vrcholně uraženě.
„A já nemám pocit, že byste mi měl rozkazovat. Prostě jsem udělal to, co vy – předal jsem svou práci někomu jinému!“
„Cože?!“ zahřměl Severus, až se jeho hlas nesl ozvěnou do chodby. „To si ze mě děláte legraci, vy starý troubo! Natrhat to není žádná...“
„Nechte toho,“ ohradil se školník trochu vyděšeně. „Ta Littletonová věděla, co má dělat, když jsem jí dal ten papír.“
„Vy jste dal... Littletonové?“ vyrazil ze sebe Snape nechápavě.
„Ano. A Liverymu. Přišli pozdě do hradu. Mám pravomoce udílet školní tresty podle uvážení, Snape, na to laskavě nezapomeňte.“
„A taky nezapomenu na to, jaký jste neskutečný hňup,“ ucedil Snape mezi zuby a změřil si ho pohrdavým pohledem. „To, že je Littletonová mezi studenty výjimka, neznamená, že jí budete dávat důležitou práci jen proto, že na ni sám nestačíte!“
„Tak si příště vyberte někoho jiného, aby vám dělal poslíčka!“ zavolal ještě Filch, ale Snape už byl na odchodu. Zabouchl za sebou hlasitě dveře a zamířil okamžitě na školní pozemky.
Littletonová... Littletonová... moc dobře ví, jak je důležité ty rostliny natrhat. Dnes. V tuhle dobu. Proč se s nimi ještě nevrátila? A proč přišla zrovna s tím nekňubou Liverym? Snad nepřipravují další žertík u vrby mlátičky... Snad nezašla pro lysohlávky moc hluboko do lesa... A jestli ano a umřela tam, snad před tím stihla uříznout ty zpropadené mandragory...
„Chrisi...“ šeptla Kate. Jeho ruka vyklouzla zpod její košile. Jemně ho od sebe odtáhla a on se vzepjal na loktech a usmál se na ni.
„Promiň. Láká mě to.“
Taky se usmála. „Všechno je tak... perfektní, až je to moc perfektní. Prostě...“
„Já to chápu,“ řekl a pomalu se zvedl. Podal jí ruku, ona jí chytila a stoupla si vedle něho.
„Je vůbec něco, co nechápeš?“ zeptala se a položila mu ruku na bok. Přistoupil k ní o něco blíž. „Spoustu věcí. Třeba nikdy nepochopím, co Kathleen vidí na Robertovi...“
Kate ho objala. „Díky, že na mě nespěcháš,“ šeptla. Sama sebe se v tu chvíli lekla, znělo to ještě víc klišovitě, než čekala.
„Jasně kotě,“ stiskl její boky a ušklíbl se. „Ale to jenom proto, že neholduju znásilnění.“
„Není příjemný, když se s holkou musíš prát, aby ses jí dostal pod sukni?“ zvedla obočí.
„Když tu sukni sama zvedne, je to příjemnější...“ naklonil hlavu na stranu a políbil Kate na krk. Pousmála se. Přejela mu rukou po zádech a zhluboka se nadechla. Chtěla něco říct, ale zaslechla šustivý zvuk.
„Co to bylo?“
Chris tomu nevěnoval moc pozornosti. „Jsme v noci skoro v lese, Kate,“ zašeptal jí do ucha. „Všechno tu bude znít jako kdyby někdo šel.“
Dívka se rozhlédla v jejich úkrytu mezi vysokými keři. „Měli bychom jít. Než se po těch kytkách začne vážně někdo shánět.“
„Jak poroučíte, slečno,“ Chris se k ní přidal, když prostupovala vyšlapanou cestičkou. Jakmile před sebou zahlédli louku a hrad, zastavil se, aby jí mohl ještě chytit za ruku. „Takže si dáme dobrou noc teď, protože v hradu bychom mohli někoho potkat?“
Usmála se na něj a chytila ho volnou rukou kolem pasu. „Je pozdě a ani na chodbách se nesvítí... Můžeme to dneska klidně udělat dvakrát... myslím... to přání na dobrou noc...“ dodala a přitiskla se k němu. Ten moment se nemohl víc lišit od momentu dalšího. V jedné vteřině oba uskočili leknutím dozadu. Zpoza keře někdo vyšel.
Kateino překvapení se mísilo s hrůzou z toho, koho vidí, a s ještě větším děsem z toho, že ten, koho vidí, ještě nepromluvil. Byla tma a ona nevytušila výraz v jeho očích. Věděla jenom že přišel a zastavil se v němém úžasu nad tím, v jaké pozici je potkal.
Chris promluvil první. „Já – my – pane profesore...“ zakoktal se, ale pokusil se chytit ztracenou rovnováhu co nejdřív. „To Filch. Totiž pan Filch. Nás sem poslal. Pro – pro rostliny do odvarů – totiž – do lektvarů.“ Vyhledal ve tmě Kateinu ruku s vakem, ve kterém byly přísady uložené. Trochu směšně křečovitě ji natáhl před sebe směrem k profesorovi.
Kate stála a nehýbala se. Upřela pohled do země, když vycítila, že se na ní Snape dívá. Ať promluví. Prosím... ať něco řekne... ať nás třeba prokleje, ale ať nemlčí... V hlavě jí vířily myšlenky jako zběsilé. Právě se stalo to, čeho se nejvíc bála. Jak mohla být tak neskonale hloupá! On, Snape, ten samý Snape, kterého potkala nahá v chodbě a který jí místy i dával najevo, že mu její nahota nebyla zdaleka tak lhostejná, jak předstíral... Ten samý Snape ji teď viděl v objetí se studentem, kterého nenávidí. A mlčí. Mlčí a tím dává nejvíc najevo, že se něco děje. Mlčením.
Tiše od Chrise převzal vak. Po chvíli jako by nalezl ztracená slova. Ale všechno znělo velmi podivně vzdáleně.
„Což samozřejmě znamená,“ ucedil mezi zuby, „že se tu po sobě budete hodinu válet, než to přinesete do hradu. Studenti...“ odfrkl si. „Všichni jste stejní.“ Na poslední slovo dal obzvlášť důraz. Stejní...
A odešel. Bez jediného strženého bodu. Bez školního trestu. Odešel do tmy a nechal Kate v jejích myšlenkách, právě v tuhle chvíli ji donutil počítat, kolik chyb stihla za uplynulé dva týdny udělat. Bylo jich tolik, že výsledku se nedobrala...
„Myslíš, že mu někdo poručil ty kytky nasbírat?“ zeptal se Chris.
„To se vsaď. Nejspíš Snape.“
„Takovému pitomci, jako je Filch? Nechápu, kde má Snape mozek.“
Kate si znovu prošla seznam. „Snape a mozek? To jde dohromady?“ prohlásila kousavě. „Krom toho je to vážně na hlavu – Filch vůbec neví, o čem je řeč, tyhle kytky se musí sbírat v danou dobu v danej čas a hlavně daným způsobem, není to nic tak jednoduchýho.“
„Takže můžou na ošetřovně děkovat, že na nás Filch narazil?“
Usmála se. „Doufám, že budu vědět, co s tím...“
„Určitě,“ řekl. „Krom toho, má to jednu nespornou výhodu.“
Pozvedla obočí.
„No přece že můžeme být venku jak jen dlouho budeme chtít...“ objal ji kolem pasu.
Jenom jemně ho odstrčila. „Ale samozřejmě až potom, co to nasbíráme.“
Usmál se. „Tak vydejte rozkazy, slečno,“ postavil se do pozoru a zasalutoval.
„Zkus najít lysohlávky. Ty tam určitě jsou, posledně jsem je našla kus za Hagridovou boudou, mezi prvními stromy. Já se mezitím podívám, kde najdeme ty mandragory. Na ty houby pozor, kořeny nech v zemi, uřízni jenom vršek.“
„Ano, madam!“ usmál se a odkráčel do lesa.
Kate se rozhlédla po setmělých pozemcích, než se sama pustila do hledání. Takhle pozdě a navíc z Filchova pověření se jí už dlouho nepodařilo být venku. Byla vlahá noc, přesně taková, ve které je příjemné projít se, nebo jenom ležet a koukat na hvězdy. Vrhla pohled do papíru a posvítila na něj důkladně hůlkou. Nebude to tak hrozné – opatrnější musí být na mandragory, ale jinak se všechno dá zvládnout poměrně rychle. Bude pak spousta času na...
„Támhle je mrak, vidíš? Nesvítí tam hvězdy!“ Chris ukazoval kousek nad Zapovězený les.
„To bude jenom mráček... páni,“ Kate se rozhlédla po celé obloze a trochu se jí z toho zatajil dech.
„Jak člověk absolvoval tu spoustu hodin astronomie, má na celou oblohu úplně jiný pohled, co...“ Chrisova ruka spadla do trávy a vyhledala tu Kateinu.
„Myslíš jako že když je vidět Arechnar, tak bude mít každej střelec v pátek v jednu větší štěstí?“ pousmála se Kate a podívala se na něj.
„Jestli nepřestaneš provokovat, tak bude záře Arechnaru znamenat velkou smůlu všem mrzimorským blondýnám ve středu o půlnoci!“
„Chuděra Rose, to si nezaslouží,“ podotkla Kate a Chris se zvedl na loktech a otočil se k ní. „Ty abys neměla poslední slovo.“
Mrkla ještě na hvězdy a pak obrátila veškerou pozornost k Chrisovi. Byl u ní velmi, velmi blízko. Bylo příjemné ležet tam a mít čas. Mít na sebe čas. Ačkoliv...
„Měli bychom Filchovi odnést ty rostliny, jestli už je vážně půlnoc, tak...“
Chlapec jenom pozvedl obočí. „Jako by ses před chvílí neujistila, že Filch nerozezná půlnoc od poledne. Je mu fuk, kdy mu to přinesem. Navíc, propásnout příležitost... víš, že už nás sem znovu nepustí.“ Přejel hřbetem ruky po její tváři. Pak se k ní velmi, velmi těsně přitiskl.
Hodiny odbily půlnoc. Hodiny odbily půl jedné. Kde se krucinál ten Filch tak zdržel? Jestli něco pokazí...
Severus přešel po místnosti a rozhodl se nic nenechat náhodě. Jestli ho zabil mandragoří křik, bude lepší najít jeho tělo dřív, než to udělají studenti, další den ráno. Ale pro jistotu nejdřív zajde do jeho kabinetu.
Ani se nenamáhal zvednout ruku a zaklepat na kamenné dveře. Prostě otevřel. Filch seděl v křesle prožraném od molů a vychutnával si skleničku na pohled velmi uleželého skřítčího vína.
Když Snape vrazil do místnosti, polovinu skleničky si vylil na hábit, jak rychle hnán úlekem vstal.
„Co tu děláte, Filchi?“ zahřměl Snape. Filch se jen tiše a vyděšeně podíval na hodinky.
„Neříkal jsem vám, že to musíte do půlnoci natrhat? Kde mám ty kytky?“
„Nejsem žádný váš sluha, Snape,“ snažil se Filch zachovat vážnost, což nebylo zrovna příliš možné, vzhledem k rudé skvrně na hábitu a poplašené Paní Norissové, která se školníka křečovitě držela za krk. Jakmile získal ztracenou rovnováhu, položil skleničku na stůl a sundal svého mazlíčka ze zad na prázdné křeslo.
„Nemám pocit, že bych se vás na to ptal, Filchi!“ odfrkl Snape a Filch se zatvářil vrcholně uraženě.
„A já nemám pocit, že byste mi měl rozkazovat. Prostě jsem udělal to, co vy – předal jsem svou práci někomu jinému!“
„Cože?!“ zahřměl Severus, až se jeho hlas nesl ozvěnou do chodby. „To si ze mě děláte legraci, vy starý troubo! Natrhat to není žádná...“
„Nechte toho,“ ohradil se školník trochu vyděšeně. „Ta Littletonová věděla, co má dělat, když jsem jí dal ten papír.“
„Vy jste dal... Littletonové?“ vyrazil ze sebe Snape nechápavě.
„Ano. A Liverymu. Přišli pozdě do hradu. Mám pravomoce udílet školní tresty podle uvážení, Snape, na to laskavě nezapomeňte.“
„A taky nezapomenu na to, jaký jste neskutečný hňup,“ ucedil Snape mezi zuby a změřil si ho pohrdavým pohledem. „To, že je Littletonová mezi studenty výjimka, neznamená, že jí budete dávat důležitou práci jen proto, že na ni sám nestačíte!“
„Tak si příště vyberte někoho jiného, aby vám dělal poslíčka!“ zavolal ještě Filch, ale Snape už byl na odchodu. Zabouchl za sebou hlasitě dveře a zamířil okamžitě na školní pozemky.
Littletonová... Littletonová... moc dobře ví, jak je důležité ty rostliny natrhat. Dnes. V tuhle dobu. Proč se s nimi ještě nevrátila? A proč přišla zrovna s tím nekňubou Liverym? Snad nepřipravují další žertík u vrby mlátičky... Snad nezašla pro lysohlávky moc hluboko do lesa... A jestli ano a umřela tam, snad před tím stihla uříznout ty zpropadené mandragory...
„Chrisi...“ šeptla Kate. Jeho ruka vyklouzla zpod její košile. Jemně ho od sebe odtáhla a on se vzepjal na loktech a usmál se na ni.
„Promiň. Láká mě to.“
Taky se usmála. „Všechno je tak... perfektní, až je to moc perfektní. Prostě...“
„Já to chápu,“ řekl a pomalu se zvedl. Podal jí ruku, ona jí chytila a stoupla si vedle něho.
„Je vůbec něco, co nechápeš?“ zeptala se a položila mu ruku na bok. Přistoupil k ní o něco blíž. „Spoustu věcí. Třeba nikdy nepochopím, co Kathleen vidí na Robertovi...“
Kate ho objala. „Díky, že na mě nespěcháš,“ šeptla. Sama sebe se v tu chvíli lekla, znělo to ještě víc klišovitě, než čekala.
„Jasně kotě,“ stiskl její boky a ušklíbl se. „Ale to jenom proto, že neholduju znásilnění.“
„Není příjemný, když se s holkou musíš prát, aby ses jí dostal pod sukni?“ zvedla obočí.
„Když tu sukni sama zvedne, je to příjemnější...“ naklonil hlavu na stranu a políbil Kate na krk. Pousmála se. Přejela mu rukou po zádech a zhluboka se nadechla. Chtěla něco říct, ale zaslechla šustivý zvuk.
„Co to bylo?“
Chris tomu nevěnoval moc pozornosti. „Jsme v noci skoro v lese, Kate,“ zašeptal jí do ucha. „Všechno tu bude znít jako kdyby někdo šel.“
Dívka se rozhlédla v jejich úkrytu mezi vysokými keři. „Měli bychom jít. Než se po těch kytkách začne vážně někdo shánět.“
„Jak poroučíte, slečno,“ Chris se k ní přidal, když prostupovala vyšlapanou cestičkou. Jakmile před sebou zahlédli louku a hrad, zastavil se, aby jí mohl ještě chytit za ruku. „Takže si dáme dobrou noc teď, protože v hradu bychom mohli někoho potkat?“
Usmála se na něj a chytila ho volnou rukou kolem pasu. „Je pozdě a ani na chodbách se nesvítí... Můžeme to dneska klidně udělat dvakrát... myslím... to přání na dobrou noc...“ dodala a přitiskla se k němu. Ten moment se nemohl víc lišit od momentu dalšího. V jedné vteřině oba uskočili leknutím dozadu. Zpoza keře někdo vyšel.
Kateino překvapení se mísilo s hrůzou z toho, koho vidí, a s ještě větším děsem z toho, že ten, koho vidí, ještě nepromluvil. Byla tma a ona nevytušila výraz v jeho očích. Věděla jenom že přišel a zastavil se v němém úžasu nad tím, v jaké pozici je potkal.
Chris promluvil první. „Já – my – pane profesore...“ zakoktal se, ale pokusil se chytit ztracenou rovnováhu co nejdřív. „To Filch. Totiž pan Filch. Nás sem poslal. Pro – pro rostliny do odvarů – totiž – do lektvarů.“ Vyhledal ve tmě Kateinu ruku s vakem, ve kterém byly přísady uložené. Trochu směšně křečovitě ji natáhl před sebe směrem k profesorovi.
Kate stála a nehýbala se. Upřela pohled do země, když vycítila, že se na ní Snape dívá. Ať promluví. Prosím... ať něco řekne... ať nás třeba prokleje, ale ať nemlčí... V hlavě jí vířily myšlenky jako zběsilé. Právě se stalo to, čeho se nejvíc bála. Jak mohla být tak neskonale hloupá! On, Snape, ten samý Snape, kterého potkala nahá v chodbě a který jí místy i dával najevo, že mu její nahota nebyla zdaleka tak lhostejná, jak předstíral... Ten samý Snape ji teď viděl v objetí se studentem, kterého nenávidí. A mlčí. Mlčí a tím dává nejvíc najevo, že se něco děje. Mlčením.
Tiše od Chrise převzal vak. Po chvíli jako by nalezl ztracená slova. Ale všechno znělo velmi podivně vzdáleně.
„Což samozřejmě znamená,“ ucedil mezi zuby, „že se tu po sobě budete hodinu válet, než to přinesete do hradu. Studenti...“ odfrkl si. „Všichni jste stejní.“ Na poslední slovo dal obzvlášť důraz. Stejní...
A odešel. Bez jediného strženého bodu. Bez školního trestu. Odešel do tmy a nechal Kate v jejích myšlenkách, právě v tuhle chvíli ji donutil počítat, kolik chyb stihla za uplynulé dva týdny udělat. Bylo jich tolik, že výsledku se nedobrala...
Žádné komentáře:
Okomentovat