Kapitola 7 – McGonagallová mě zabije!


Anotace: Někteří lidé jsou nevyléčitelní optimisté. Někteří zase mají plnou pusu poznámek, kterými obdařují ostatní, a někteří z těch ostatních se jen celí třesou, aby si ty poznámky mohli zapsat a doplnit je o nějaké „zaručeně pravdivé“ informace. No a někteří – někteří jsou zase nevyléčitelní magoři, co víc k tomu dodat. Snad jen ještě, že Snape je pořád jenom Snape.


Konečně zase stanula před dveřmi do Velké síně. Opřela se rukama o kolena a dýchala tak zhluboka, jak to jen šlo. Uvědomovala si, jak asi vypadá, rozcuchané vlhké vlasy, kruhy pod očima... kdyby měla svou hůlku, mohla by se aspoň trochu upravit. Takhle vejde do Síně jako hastrman.

Narovnala se a ignorovala bolest v hrudníku. Rukama si několikrát projela neposlušné vlasy a promnula si obličej. Když už nic jiného, pokud bude mít správný výraz, neprozradí se. Nasadila úsměv a vešla dovnitř.

Vypadalo to, jako by se na ni upřely zraky všech přítomných. Pokusila se přesvědčit se, že vždycky, naprosto vždycky, když člověk nemá čisté svědomí, vypadá to, jako by se na něj každý díval, a tak šla neohroženě dál.

„No to je dost,“ utrousila Katleen, když se otočila od havraspárského stolu a zahlédla ji. Ve tváři měla pobavený výraz. Vypadalo to, že chce vstát, ale zpozorovala, že její poznámka upoutala zraky několika mrzimorských, takže radši veškeré další řeči přenechala jim.

„Kate!“ vykřikl Denver. „Kde jsi proboha byla?“

Dívka zvedla oči v sloup. Nepotřebovala, aby jejich rozhovor slyšela celá Velká síň. Obzvlášť... profesorský stůl. Bezděčně se k němu podívala, když mířila na své obvyklé místo. Seděli tam všichni profesoři, někteří v živé diskusi (hlavně malá profesorka Raveburryová něco s okázalými gesty vysvětlovala profesorce Vectorové), někteří byli zabráni do své snídaně, a profesor Snape – ten unaveně sledoval svůj hrnek.

Pobavil ji jeho výraz, i pomyšlení na to, co za lektvar asi ve svém hrnku má a s nepříjemným pocitem si uvědomila, že by potřebovala taky nějaký pořádně povzbuzovací dryák.

Pak se na ni podíval.

Ani netušila, jak za tak krátkou chvíli mohla zapomenout, co s ní jeho pohled udělá, tak radši rychle uhnula očima a přešla ke spolužákům.

„Nemusíš tu křičet jak na lesy. Uši mám ještě zdravý,“ utrousila směrem k Denverovi.

„Kdes byla tak dlouho?“ zeptal se znovu místo přímé reakce a uvolnil jí vedle sebe místo.

„Mám hlad,“ usoudila, odsunula lavici, aby si mohla sednout, ale v tu chvíli zavrávorala. Něco v její hrudi se celé ráno a podstatnou část noci napínalo a ona teď cítila, jak to prasklo. Chytila se stolu, aby neupadla.

„Kate!“ vykřikl Denver a byl v mžiku na nohou. Chytil ji za ruku a pomohl jí udržet rovnováhu.

„To... nic není,“ řekla Kate nepřesvědčivě a vrhla varovný pohled na Snapea. Ve chvíli, kdy uviděl její zakolísání, téměř sebou trhl. Aby zamaskoval, co právě udělal, rozhlédl se varovně po síni, upravil si hábit a vzal si do rukou hrnek. Profesorka Raveburryová se na něj podívala se zdviženým obočím. On jí její pohled oplatil nejošklivějším zamračením, které znal, a ona se s pobaveným úšklebkem vrátila k diskusi s profesorkou Vectorovou.

Kate zrovna prožívala namáhavou chvilku, ve které se snažila zároveň dýchat a ještě se aspoň trochu usmívat, což byly dvě věci, které se zrovna moc neslučovaly. Pak byla zase nucena reagovat na Denverovy uštěpačné připomínky, takže se profesorskému stolu už nevěnovala.


„Říkám, že to nic není, Dee!“ řekla Kate znovu, mnohem sebejistěji. Denver se na ni koukal stále s pochybnostmi.

„Byli jsme včera v místnosti do půlnoci, Kate. Do půlnoci. A ty nikde.“

„Je bezva, že máš o mě takovou starost, zlato, ale už jsem zvládla i horší věci,“ řekla a pokusila se usadit pohodlně. Za žádnou cenu nechtěla dávat najevo, jak příšerně ji hrudník bolí. „Říkala jsem ti, že na mě nemáte čekat,“ dodala nasupeně.

„Horší věci? Jo? A mělas při tom čerstvě vyléčené zlomeniny?“ prohlásil a odfrknul si. Pak hodil na Snapea pohrdavý pohled. „Dovedu si představit, jak to probíhalo...“

No... tak to asi ne... problesklo Kate hlavou, ale pak se jen provokativně mile usmála. „Podej mi toast, prosím,“ řekla a pozdvihla obočí. Denver se mračil dál, ale udělal, o co ho požádala. Chvíli se na ni díval, jak opatrně jí, ale pak začal znovu:

„Kate!“ řekl zvýšeným hlasem. „Rose nám říkala, že jsi ráno zmizela, přestože jsi původně chtěla, aby ti pomohla zamaskovat tu jizvu, a byla jsi bílá jako stěna. Teď taky vypadáš jak přejetá válcem. Tak přiznej, že ti není po tom Snapeově trestu vůbec dobře!“

„Děkuju, lichotky znáš opravdu roztomilé,“ utrousila s plnou pusou. Těžce polkla. „Až mi představíš někoho, komu je po Snapeově trestu dobře, budu ti celý den sloužit a líbat ti boty, jak ten třeťák Jer...“

„Přestaň,“ řekl Denver a začínal vypadat opravdu naštvaně.

„Tak hele,“ odložila jídlo a nadechla se. „Nejsi moje chůva, mám pravdu? A za to, že mi dneska není dobře, nemůže Snape. Včera jsem jenom... psala štítky. On věděl, že jsem po úrazu, měl k tomu sice hromadu poznámek, ale idiot taky není.“

„Ó, vážně, tak to je pro mě...“

„Dee!“ zamračila se. „Už toho prostě nech, ano? Místo toho mi radši řekni, kolik vám Prýtová v noci strhla bodů.“

„Pět,“ odpověděla Rose místo Denvera, který zamračeně sáhl po hrnku s čajem. „Tady Denver se s ní hádal, že na tebe chce počkat, tak mu pohrozila dalšíma deseti a dal si říct.“

Kate si to nechala velmi rychle projít hlavou. Byla tu i ta hloupá možnost, že Prýtová přišla v noci do Snapeova kabinetu a tam nikdo nebyl. Dost se o své studenty starala. Někdy až příliš.

„No, takže s tím bych tuto debatu ukončila,“ řekla Kate a s obtížemi si nalila hrnek čaje. Začínala být nervózní, protože do začátku vyučování bylo čím dál méně času. A v tom přiletěla pošta.

Timothy vyslyšel její přání a letěl rovnou k profesorskému stolu. Svým prudkým přistáním vysypal na stůl několik crackerů a vyžádal si tak pozornost profesora.

Snape se na sovu zadíval a zamračil se, pak pomalu odvázal vzkaz na její nožce. Krátce na to byl už Timothy ten tam. Profesor si vzkaz přečetl a jen velice krátce se zamyslel; Kate nasadila prosebný výraz, přestože se na ni ani nepodíval. Pak skryla tvář za hrnkem čaje a když znovu vzhlédla, Snape už byl na odchodu.

„Pane kolego,“ slyšela Kate profesora Brumbála, který žvýkal topinku. „Snad nás už neopouštíte? Doma vám neřekli, když jste byl malý, že snídaně je nejdůležitější jídlo dne?“

Snape se zastavil a pomalu se na ředitele otočil. Vypadal trochu zmateně, ale hned se vzpamatoval.

„S prvním ročníkem budeme dělat bolesal, pane řediteli. A v učebně mi chybí jaterník, musím si pro něj dojít do kabinetu. Jednou za čas se beze mě závěr snídaně obejde.“ Otočil se na podpatku, zavířil pláštěm a zmizel mezi studenty.

Proč, proč se musí všichni na světě starat jenom o Snapea? Kdyby odešel kdokoliv jiný, všem by to bylo jedno! Brumbál se chová, jako by byl jeho táta!

Veškerou snahu Kate vynaložila na to, aby nebylo poznat, jak se ve skutečnosti cítí. Zdaleka ještě neměla vyhráno a bolelo ji už dočista všechno. Rozhlédla se po síni a zjistila, že se na ni dívá Katleen. Měla ve tváři výraz vím-že-se-něco-stalo-tak-nezapírej. Kate se na ni ušklíbla a pokrčila rameny. Pak učinila nepříjemné zjištění, že její spolužáci se už zvedají.

„Chceš pomoct, Kate?“ nabídl se Denver.

„Ne, díky,“ řekla a nezmohla se už ani na jednu ironickou poznámku. Odložila nedojedenou topinku, napila se čaje a zkusila se postavit bez výrazu bolesti ve tváři. Podařilo se jí to asi jen tak na půl. Denver se celou dobu suverénně mračil.

„Musím si ještě dojít do společenské pro věci,“ řekla Kate, když procházeli vstupní síní. „Počkejte na mě před učebnou.“

„Nepřipadá v úvahu,“ prohlásil George, který do té doby celou debatu jen tiše sledoval a ostatní souhlasně přikývli. „Půjdeme s tebou.“

Dívka vzdychla. Nejradši by si zalezla do postele a měla klid. Ale hodina začínala už za deset minut a Snape nikde. Chtěla jít sama do společenské, třeba by ji cestou potkal. Nebo by na něj chvilku počkala. Takhle to vypadá, že pokud jí hůlku předá, bude opět vystavena jeho otevřenému posměchu, protože si vymyslí nějakou uvěřeníhodnou historku o tom, kde ji našel. Ale to by nevadilo. Ať se stane cokoliv, je to fuk, pokud bude mít svou hůlku zase v ruce a celé tohle příšerné ráno skončí!


Šli chodbou a Snape nikde. Kate se zdržovala vzadu a pak si došla pro věci. Začátek hodiny přeměňování se blížil a s tím rostl i její strach z toho, že bude muset profesorce McGonagallové přiznat, že nemá hůlku. Bylo jí mizerně. Dorazili do učebny a ona si sklesle sedla do lavice ke Katleen. Ta se na ni podívala tázavě a Kate jenom mávla rukou.

„Ani se neptej...“ řekla tiše. „McGonagallová mě zabije.“

Dřív, než Katleen stihla zareagovat, dveře se otevřely, dovnitř vešla profesorka a rázně za sebou zabouchla.

Kate těkala pohledem ze studentů na profesorku, z profesorky na studenty a měla pocit, že se jí z tváře už vytratila docela všechna barva. McGonagallová zavelela, všichni se už tiše usadili a hodina začala.

„Budeme pokračovat v přeměně salamandra v zapalovač. Každý mi ukáže, jak kouzlo zvládl. A pustíme se do dalšího zaklínadla, které vás dozajista čeká u zkoušek, a to přeměna okrasných květin v ovocné koktejly. Upozorňuji vás dopředu, že se bude jednat i o rostliny jedovaté, takže předpokládám, že tomu všichni budete věnovat náležitou pozornost. Tak tedy prosím, vytáhněte si hůlky!“

Kate rezignovaně zvedla ruku. Řekne, že si hůlku nechala ve společenské místnosti a vyhledá Severuse. V nejhorším vleze i do jeho hodiny... teď už nemá co ztratit.

„Slečno Littletonová,“ řekla profesorka a až pak zahlédla její ruku zdviženou. Zarazila se. „Vy vypadáte špatně...“ Zkoumavě si ji prohlédla. „Chcete jít na ošetřovnu?“

Jo, no to není zrovna špatný nápad...

Kate přikývla a pomalu se zvedla. Profesorka ale neskončila. „Chtěla jsem vám říct, že jsem potkala na chodbě profesora Snapea a dostala jsem od něj tohle,“ vytáhla z vnitřní kapsy Kateinu hůlku.

Dívka zbledla ještě víc. No super! Fakt naprosto skvělý!

Dívala se na profesorčinu ruku a slyšela přitom hlasité posměšky. Kdyby jí nebylo tak zle, musela by se smát taky.

„Prý ji našel na vašem místě v učebně lektvarů včera po hodině. Chtěl vám ji dát na trestu, ale zřejmě jste si na ni nevzpomněla, tak si nejspíš, jak ho znám, říkal, že vás ještě trochu potrápí...“ Profesorka zvedla obočí a Kate se zoufalým výrazem natáhla ruku pro svou konečně nalezenou hůlku.

No páni, tak to je teda pořádný trapas.

„Abych řekla pravdu, Kate,“ prohlásila profesorka ještě, „tak by mě ani ve snu nenapadlo, že se něco takového stane zrovna vám. Ale samozřejmě, máte po ošklivé nehodě. Takže se tím netrapte. Tak běžte,“ usmála se, ale pak vrhla přísný pohled po smějících se spolužácích. Když se Kate vypotácela z lavice, zaslechla ještě profesorčin hlas. „Slečno Jasper, doprovoďte prosím slečnu Littletonovou. Nerada bych ji teď nechávala samotnou běhat po chodbách.“


Kate se v hlavě míchaly pocity úlevy a zklamání. Připadala si neskutečně trapně – má hůlku, ale vrací se na ošetřovnu. Zničila se kvůli ničemu. Všichni slyšeli, co si Severus vymyslel za kravinu, a za pár hodin o tom bude vědět půlka školy. Už v duchu viděla holky Jilliovic, jak sedí nad tím svým bulvárem a mají z toho druhé Vánoce. A ona – ona jde na ošetřovnu ani ne dvacet hodin potom, co z ní vyšla. Madame Pomfreyová ji zabije.

Katleen za nimi zabouchla dveře učebny a srovnala s Kate krok. Chvíli ani jedna z nich nic neříkala. Pak přišly ke schodům.

„Kate?“ řekla kamarádka tiše. „Tys u něj nechala hůlku?“

Chvilku bylo ticho a pak když dívka přikývla, Katleen vyprskla smíchy.

Bylo to tak ironické, že se musela smát i Kate, ale sedla si před tím na schody, aby ji hrudník tolik nebolel.

„... má tu blbou skříň na heslo. Zjistila jsem, že tu hůlku nemám, zjistila jsem to hned. Ale nemohla jsem v noci vzbudit celý hrad...“

„No to jistě ne,“ Katleen měla ve tváři opravdu pobavený výraz. Provrtávala jím Kate a té se usazoval až v morku kostí. Pak si sedla vedle ní a pozvedla obočí. „Ačkoliv teda nechápu, proč sis dávala svou hůlku k němu do skříně...“

Kate chvilku trvalo, než jí došlo, že její kamarádka asi nemá tušení, jaký je vstup do Snapeovy ložnice (koneckonců předpokládala, že Kat tam u něj asi nikdy nepřespávala) a tak jí o tom krátce pověděla. Ona se celou dobu lišácky usmívala.

„Ty jsi z toho nějaká veselá,“ utrousila Kate naoko naštvaně.

„No... věřím, že ti i ta zapomenutá hůlka stála za to...“

„Asi mi to ještě pořád nedochází...“ usmála se Kate. „Ale... ale nejspíš jo.“

„Myslela jsem si to... No... doufám, že mi to budeš vyprávět s náležitýma podrobnostma. Jako jestli má chlupatý záda a jestli ti povolil říkat mu Sevíku! Ráno vypadal tak vyčerpaně, že si ani netroufám hádat, jak dlouho jste...“

„Ty ze všeho uděláš takovou koninu!“ Kate do kamarádky šťouchla, ale udělalo se jí o to hůř, což byl jednoznačný signál k tomu, že už je doopravdy čas vrátit se na ošetřovnu.


Cestou do třetího patra pak Kate ještě vyprávěla o tom, jak ráno běžela do sovince a jaký byl její původní plán, ze kterého se nakonec vyklubalo... tohle. O kostlivcích se zmínila jen okrajově, protože pak už stála před dveřmi ošetřovny a Katleen se raději takticky vypařila s tím, že na ni McGonagallová už dozajista čeká. Kate si jenom povzdechla a vešla dovnitř.


Madame Pomfreyová vykoukla ze své kanceláře a obdařila Kate tak přísným pohledem, že by v momentě zapomněla na bolest hrudníku a odešla zpátky na vyučování. Už ale byla přímo na ráně, tak ji ošetřovatelka nakázala lehnout si na postel a vyhrnout košili.

„Neříkala jsem, že se máte šetřit?“ řekla příkře, po bližším ohledání jejích zranění. „Co jste proboha dělala?“

Kate by jí byla moc ráda odpověděla popravdě, ale nechtěla přivodit madame Pomfreyové celoživotní šok, tak radši pokorně mlčela.

„Ležet budete!“ poručila a Kate bez řečí příkaz provedla. Pak madame odešla pro nějaké léky a cestou si mumlala: „Děti jedny nezodpovědný! Člověk jim něco doporučí, ale oni ne... mají svou hlavu... na zdraví jim nezáleží...“

Když se vrátila s lahvičkou, už jenom nevěřícně kroutila hlavou a zamračeně si Kate prohlížela. Došla k její posteli a praštila s lékem na noční stolek.

„Tady. Vypijte to. Bez řečí.“

Kate ani nenapadlo cokoliv říkat a obrátila do sebe extrémně nechutný obsah lahvičky. Kostirost, usoudila. Zase. Zředěný sice, ale nedobrý úplně stejně.

Madame ji sledovala přísným pohledem. „Tak,“ řekla ostře. „A pokud nemáte nějaké extrémní sebevražedné sklony, slečno, tak teď budete ležet a uzdravovat se. Naražená žebra! Sotva po vyléčení. Musela jste snad lézt na stromy!“ Prudce se nadechla, ještě jednou zakroutila hlavou, hrozivě se zamračila, otočila se a odkráčela.

Kate položila hlavu na polštář a hlasitě si oddechla. Pachuť lektvaru měla ještě v puse, ale cítila, že uvnitř zabírá opravdu dokonale. A byla šťastná, že nedostala zase ten hrozný krunýř.

Stále v ruce svírala svou hůlku. Opatrně ji teď položila na noční stolek a ještě nějakou dobu klidně ležela, než se odhodlala převléknout do pyžama a oddat se zaslouženému odpočinku. Uvědomovala si, že provedla hroznou věc a že odloží návrat na vyučování o dalších pár dní, ale byla ráda, že má teď chvíli klid na to spát a...


Ano. Na přemýšlení... to taky.

Žádné komentáře: