„Takže spolu chodíte?“ zeptala se Katleen s pozdviženým obočím.
„Už to tak vypadá, nemyslíš?“ pohodila Kate hlavou a s napůl zachmuřeným výrazem si prohlížela vzorky kamenů.
„Ne, nemyslím. Rozhodně nijak nic nevypadá,“ opáčila Katleen a upřela zrak do kamarádčiných zad. „A už vůbec z toho ty nevypadáš zrovna odvázaně.“
Dívka se otočila. „Je to ještě dost čerstvý...“
„No právě, že je to čerstvý, Kate. Měli byste si sedět na klíně a šeptat si nemravný věci, ne...“
„Hej!“ ohradila se. „Kam se podělo to tvoje: ´měla bys ho políbit´? To jsem udělala a není ti to dost dobrý?“
„O mě přece nejde!“ pousmála se Kat. „Důležitý je abys ty byla spokojená.“
„Ale vždyť já jsem!“ Kate se unaveně sesunula na židli.
„No to vidím,“ prohlásila kamarádka kousavě. „Úplně se třeseš, abys mohla hrdě kráčet po škole a vyprávět, jak chodíš s tím sexy nebelvírským páťákem.“
„Víš že na tohle jsem nikdy moc nebyla, Kat. Já nepotřebuju, aby se o nás povídalo.“
„Bude to vypadat, jako že se za něj stydíš!“
„Ale houby! Prostě... snad stačí, když o sobě víme my dva, je to naše věc, ne věc celé školy...“
„Ne Snapeova věc, chceš říct?“ dívka naklonila hlavu na stranu.
„Možná,“ opáčila Kate. „Ale nejenom. Prostě... Chris je fajn kluk, ale jsme spolu prakticky pár hodin a... a to je moc málo na to vynášet jakýkoliv předčasný soudy.“
Katleen zakroutila udiveně hlavou.
„Jsi nenapravitelná,“ poznamenala suše. „Ale jsem ráda, žes mi to řekla. Aspoň budu moct nahlásit Robertovi, že odvedl svou práci dokonale.“
Kate nasadila výraz mučednice. „No bezva. Píšu si ho na seznam obětí.“
„Ale notak, nikomu nic neřekne, když ho o to poprosím...“
„Tak o tom silně pochybuju,“ zašklebila se Kate. „Vrhá tak významný pohledy, že by si jich všiml i slepej.“
„Tak víš co?“ zeptala se Kat a usmála se. „Pojďme na lektvary...“
Kate zaúpěla. „Pochybuju, že to pomůže,“ ucedila, ale zvedla se ze židle. Byl nejvyšší čas.
Před učebnou už čekal hlouček studentů. Venku bylo stále teplo, ale ve sklepení se všichni třásli zimou. Nebo strachy? Kate si stoupla co nejtěsněji ke stěně a pokusila se nemyslet na to, že bude muset přetrpět další dvě hodiny pod jeho dohledem. Dvě hodiny jeho uštěpačných poznámek a arogantních pohledů. Dvě hodiny soustavného nátlaku. Dvě hodiny... po včerejšku. To bylo snad zdaleka to nejhorší.
Prošel kolem rázným krokem, černý plášť za ním vlál jako jindy. Hůlkou prudce rozrazil dveře a několik studentů si hlasitě povzdechlo. Není v nejlepší náladě.
Katleen se na kamarádku povzbudivě usmála a obě dvě pak vešly do učebny.
„Ticho!“ zavelel a rázně se postavil před katedru. Kate se zhluboka nadechla a opřela se o svůj stůl, aby nalezla právě ztracenou rovnováhu.
„Kdo z vás,“ začal Snape okamžitě velmi, velmi výhružným hlasem, „... kdo z vás byl tak neskonale pošetilý a vytvořil překážecí kouzlo kolem vrby Mlátičky?“
Kate zbledla. Její kamarádka také.
„Dostalo se mi zpráv, že to byl někdo z vašich řad, z řad neskutečně tupých, přihlouplých a bezcharakterních trollů, které učím už pět let. Nevím, jak se vám to povedlo, ale Mlátivá vrba utrpěla škody, jaké rozhodně nezpůsobil obyčejný větřík a upozorňuji vás, že zjistím, kdo to provedl, a až to zjistím, tak...“
Kate se rozhodla, že to, co provinilce čeká, si radši dopředu nevyslechne. Snapeův zrak padl na její zvednutou ruku. Zorničky se mu rozšířily překvapením.
„To jsem byla já, profesore,“ pípla Kate a rovnou se vzdala pokusu vzdorovat jeho pohledu.
„Littletonová?“ vyštěkl a přiblížil se o několik hrozivých kroků k ní. Aniž by si to uvědomila, instinktivně kousek ucouvla.
„To vy jste...“
„A Chris!“ vykřikla nějaká dívka z druhé strany učebny. Kate při vyslovení toho jména na moment zavřela oči, ale v zápětí zvedla zrak a pátrala po té, která to vyslovila, aby věděla, komu později nadávat.
Snape se na podpatku otočil a Kate si za jeho zády vyměnila zoufalý pohled s Kat.
„Myslíte toho nebelvírského nafoukance Liveryho?“ odtušil okamžitě a než stačila dotazovaná odpovědět, obrátil se zpátky na ni.
„Můžete mi laskavě vysvětlit, Littletonová, z jakého důvodu jste vy a ten zoufalec vytvořili překážecí kouzlo u vrby?“
Nadechla se a pokoušela se rychle vymyslet nějakou přijatelnou odpověď, která by nikoho nedostala do maléru.
„My jsme... totiž...“ soukala ze sebe.
„Mám si tu mezitím zdřímnout, než se vyslovíte?“ usekával konce slov.
Polkla. „My jsme...“
„Tak bude to, nebo ne?“ zahřměl.
„Oni chytali Protivu!“ vykřikl kdosi. Kate tiše zaúpěla a v duchu se častovala těmi nejhoršími nadávkami, že nestačila myslet aspoň trochu rychleji.
„Prosím?“ Snapeův hrobový hlas jí v hlavě rezonoval jako zvon.
„No ano,“ ozvalo se z dalšího koutu. „Byla to past. Protiva se tam chytil i se vším ukradeným oblečením...“
„Kate nemůže za to, že pak poničil vrbu...“
„Všechno bylo dobře vymyšlené...“
„Protiva si to zasloužil...“
„Tak DOST!“ zvýšil profesor hlas ještě o několik stupňů. Kate měla sto chutí vykřiknout úplně totéž. Proč jsou jenom tak strašně hloupě... obětaví... dosud z toho mohla vyváznout snad s překonatelným trestem. Teď už z toho bude... trapas. Zhluboka se nadechla a nervózně přešlápla. Snape k ní znovu obrátil zrak.
„Je to pravda?“ vyštěkl. „Vy a ten nebelvírský hňup jste obklíčili Protivu u vrby mlátičky?“
„Ano, pane,“ řekla Kate tiše a znovu se zhluboka nadechla. Pak se pomalu odvážila zvednout k němu zrak. Propaloval ji ostrým pohledem.
„Nikdy jsem o vás neměl vysoké mínění, Littletonová, ale vrba Mlátivá je na rozdíl od Protivy velmi vzácný strom a zavřít je spolu na jedno místo, to je snad největší hloupost, kterou jste mohla udělat...“
„Patřilo mu to!“ vykřikl zase kdosi. Kate vykouzlila na tváři výraz na smrt zraněného kotěte a vrhla do rohu, odkud pomoc přišla, zoufalý pohled.
„Mlčte!“ zahřměl Snape.
„Pokud vím, bylo tam i vaše oblečení!“
V ten moment se rozhostilo naprosté ticho. Snape se zarazil, stočil pohled jinam a Kate si šokovaně přitiskla dlaň na pusu. Sledovala profesora doširoka rozevřenýma očima a jen doufala, že nevytáhne hůlku a nepozabíjí všechny její spolužáky.
„Kdo to řekl?“ ozval se po chvíli tak tichým a zahořklým hlasem, že jí přejel mráz po zádech. Vlastně ani nečekal na odpověď...
„Strhávám vašim kolejím po dvaceti bodech,“ oznámil nakonec suše.
„Ale pane...“ ozvala se nějaká dívka z Havraspáru.
„To máme dalších dvacet, slečno Fulerová...“ Postavil se doprostřed učebny a všechny přejel zlobným pohledem. Kate si uvědomila, že zapomněla dýchat.
„A vy,“ otočil se na ni Snape. „Vy, Littletonová, se dostavte i s tím troubou Liverym dnes v osm do mého kabinetu.“
Potichu přikývla. On mezitím vytáhl hůlku a jedním mávnutím docílil toho, že se na tabuli objevil složitý postup nějakého lektvaru.
„Na co ještě čekáte? Máte šedesát minut. Budu to známkovat!“ Znovu se po třídě zlobně rozhlédl a pak si přivolal pergameny s domácími úkoly a dal se do jejich čtení.
Kate si byla naprosto jistá, že stačí jediné pochybení, jediné zaváhání, a nestihne lektvar do konce hodiny dodělat. Pozorně si přečetla postup a nachystala věci, Kat ji beze slova napodobovala a když se naskytla malá chvilka času, při které stačilo pouze sledovat teploměr, unaveně se na Kate usmála.
„Ke konci jsem si skoro myslela,“ šeptla docela potichu, „že ti ten trest zapomene dát...“
Kate pokrčila rameny a na moment se jí z obličeje vytratil výraz naprostého soustředění.
Katleen pokračovala: „Ale udělat to musel co... aby nebyla podtržena jeho autorita. Ačkoliv jsem přesvědčená, že...“
„Kat...“ přerušila ji Kate tak tiše, jak to jen šlo. „Bude to v pohodě. Prostě na to zapomeň.“
Dívka se nepatrně usmála, ale vzápětí vrhla ostražitý pohled po Snapeovi. „Jen aby vás nenutil čistit Pamětní síň kartáčkem na zuby, nebo tak něco.“
„Jsou i horší věci...“ zašeptala Kate a unaveně se nadechla. „Přežiju všechno... Hlavně když už všichni, co tu jsou, budou mlčet...“
„Horší věci? Třeba kdyby zjistil...“
„Pst!“
„Promiň...“ zazubila se Kat.
Kate zkontrolovala teploměr a vzala do ruky nůž, aby nakrájela další přísadu. Po maličké chvilce se na Katleen podívala varovně. „Ještě slovo a už nikdy ti v lektvarech neporadím...“
Do konce hodiny pak už byl svatý klid.
„Taková nespravedlnost!“ vykřikl kdosi, jakmile shodil u večeře ze zad brašnu. Kate se ušklíbla, ale nekomentovala to.
„Čtyřicet bodů za jednu hodinu lektvarů. A pro nic!“ supěl někdo další.
Kate vzdychla. Můžete si za to sami. pomyslela si, ale stále neřekla nic. Nechápala, jak je možné, že za tu dobu, co všichni Snapea znají, se stále ještě nechají tak snadno vytočit. Jejich rozhořčený hovor pokračoval a ke skupince se připojovalo stále víc spolužáků, vzájemně se při tom ve svých nadávkách horlivě podporovali.
Dívka vzdychla znovu a natáhla se pro talíř. V půlce pohybu se však zastavila, když jí někdo velmi opatrně položil ruku na rameno.
„Katie,“ oslovil ji Chris, rukou jí přejel po zádech a obkročmo si sedl na lavici vedle ní. Ve tváři měl ustaraný výraz.
Přistihla sama sebe, že se opatrně rozhlédla, jestli jeho nevinné gesto nikdo nezpozoroval.
„Je pravda, co se povídá o vaší hodině lektvarů?“ zeptal se bez okolků a zamračil se.
„Co já vím, co se povídá,“ odpověděla neurčitě Kate a pousmála se na něj.
„Že prý vám Snape strhl dohromady asi šedesát bodů, za to, co jsme udělali Protivovi.“
„Jo tohle...“ ušklíbla se a pokrčila rameny. „Tak to je výjimečně pravda.“
„Ach jo,“ Chris se zamračil a dlouze vydechl. „To je mi líto.“
„To nemusí, na trest máme dneska v osm přijít oba.“
„Vysvětlím Snapeovi, že to byl můj nápad, třeba tě nechá...“
Pozvedla pobaveně obočí. „Vážně si to myslíš?“ zeptala se a zakroutila hlavou.
Díval se na ní tak... tak vážně.
„Vždyť to byl můj nápad, Kate, Snape nemá žádné právo...“
„Ale on ti na práva kašle, Chrisi...“ položila svou dlaň na jeho ruku jen na tak krátkou chvíli, aby to vypadalo smířeně a konejšivě. „Nedělej si s tím hlavu, Protivu jsme do toho dostali oba, oba budeme mít trest. To přežijeme,“ pousmála se na něj.
Nadechl se, aby ještě něco řekl, ale zarazil se v pravý čas. Pak se usmál taky. „No, třeba...“ začal nakonec velmi potichu. „Třeba to nebude tak hrozné, když ten trest budeme mít spolu...“
To má být jako romantika, společný trest u Snapea v kabinetě? napadlo ji okamžitě, ale neřekla opět ani slovo, jen se zase pousmála.
„Tak dobrou chuť, Kate,“ řekl a vstal. „V osm ve sklepení?“
Přikývla a dívala se za ním, jak odchází k nebelvírskému stolu. Jakmile ho pohledem doprovodila až tam, padl jí zrak na Roberta a ten když zachytil její pohled, zamával na ni zdviženými palci. Jen zvedla oči v sloup a konečně se natáhla pro svůj talíř.
Po večeři pak beze slova odešla do ložnice a posadila se na postel. Zkontrolovala čas a když zjistila, že je sotva sedm, zula si boty, opřela se o stěnu a přitáhla si kolena k bradě. Tohle bude večer k nesnesení. Zrak jí padl na zavřenou truhlu vedle postele. Včera krátce po večerce, tedy když se po hodné chvíli velmi těsného sbližování s Chrisem rozloučila, tam uložila šaty. Tedy – nejenom svoje šaty. Ušklíbla se na truhlu a chtěla si jí přestat všímat, když si uvědomila, že bude muset oblečení, které zůstalo v hromadě odhozené Protivou, vrátit právoplatnému majiteli, ať chce nebo nechce. A možná lepší dřív, než později.
Vážně radši dřív... ať to má za sebou...
Chce to vůbec mít za sebou?
Chce tam vůbec jít?
Sama?
Teď?
Znovu zkontrolovala hodinky. Ručičky se nijak zvlášť neposunuly.
Když tam půjde teď, zjistí, jak je to s tím jeho naštváním doopravdy.
Když tam půjde teď a sama, může si vykoledovat mnohem horší věci, než jeden trest.
Je to předem prohraný zápas.
Jo, ale jestli má na něco opravdu talent, jsou to prohrané zápasy.
Tak... Jen do toho.
Opravdu se zvedla a přiklekla k truhle. Vlastně si nebyla stoprocentně jistá, jestli chce přesně zkoumat, co je uvnitř.
Ale zase bude vědět, co říct, až někdo začne s tou hrou ´slipy nebo trenýrky´.
Pousmála se.
Položila ruce na truhlu a zhluboka se nadechla.
Po malé chvilce váhání otočila klíčem a odhodlaně odklopila víko. Na vrchu byl černý hábit.
Zhluboka se nadechla. „Tak co, profesore? Slipy nebo trenýrky?“ šeptla a s tím se pustila do skládání.
Kolem půl osmé už stála v setmělé chodbě před jeho kabinetem a několik dlouhých minut se odhodlávala, než konečně hlasitě zabušila na kamenné dveře. Ty se po vteřině, ve které se nestačila ani nadechnout, otevřely. Ve dveřích stál Severus Snape a ona si pod jeho pohledem připadala najednou neskutečně malinká.
„Neumíte hodiny?“ vyštěkl na ni, když ji spatřil.
Pokusila se nadechnout teď, ale moc to nešlo. Semkla rty a natáhla k němu ruce s oblečením.
„Myslela jsem, že... bych vám to měla dát dřív, než přijde Chris...“
Padl mu zrak na Kateinu náruč a zorničky se mu rozšířily překvapením.
„Ach tak,“ řekl neurčitě. Pak se jeho tón změnil na ironický: „Tak to pojďte dovnitř a chovejte se jako doma ...“
Polkla a vstoupila do místnosti. Zabouchl za ní dveře a jakmile byla přímo u něj, sáhl po oblečení.
„Nečekáte doufám, že vám poděkuju...“ řekl stále stejným tónem a položil si věci na křeslo.
Jen zakroutila hlavou, stejně nepředpokládala, že on čeká na její vyjádření. Přešel za svůj stůl a usadil se..
„No tak, Littletonová, nebuďte tak zpomalená a sedněte si,“ vyzval ji a ona ho beze slova poslechla.
„Takže... vy mi chcete tvrdit,“ probodl ji pohledem, „že jste společně s tím nebelvírským hňupem zavřeli Protivu s Mlátičkou a dostali z něj to oblečení?“
„Ano, pane,“ odpověděla a podívala se mu do očí. Vypadal pobaveně .
„Vlastně mě překvapuje,“ řekl stále ironickým tónem, „že se někdo s tak nízkou inteligencí, jako Livery, na něco takového vůbec zmohl...“
Takže teď už má nízkou inteligenci jenom Chris?
„...Což ale nic nemění na faktu,“ zvýšil hlas, „že škody na vrbě jsou veliké a nehodlám profesorku Prýtovou přesvědčovat o opaku...“
Kate zvedla obočí... „Proč profesorku Prýtovou?“
„Zdá se mi to, nebo jste tak neskutečně hloupá, Littletonová?“ vstal a opřel se rukama o stůl.
Ušklíbla se, ale zrak z něj nespustila.
„Tak a teď zmizte, vraťte se v osm a přitáhněte s sebou toho zabedněnce,“ řekl klidně a ona se zvedla.
„Mimochodem,“ pravil, když stáli proti sobě a Kate spatřila, jak mu koutky úst skoro znatelně zacukaly. „Protiva dnes vypadá opravdu velmi špatně, což je velmi pěkný pohled...“
Pousmála se a chvíli se mu ještě dívala do očí. Chvíli o něco delší, než bylo zdrávo. Když si to uvědomila, rychle se otočila a šla ke dveřím. Zastavil ji opět jeho hlas. Maličko, téměř neznatelně, pozbyl klidu.
„Řekněte mi, že to oblečení skládal Protiva...“
Usmála se a vešla do chodby.
„Nechceš znát odpověď,“ zamumlala tiše, když se dveře zabouchly. Pak se zhluboka nadechla a vydala se chodbou zpátky k mrzimorské koleji.
Měla asi čtvrt hodiny, tak šla velmi pomalu a v duchu si přehrávala uplynulý rozhovor pořád dokola. Poznala, že se nezlobí a dokonce se jí do mysli vkrádala další, docela podivná myšlenka. Totiž že v tom možná bude i ještě něco jiného. Nevěděla, jestli se toho děsit, nebo se radovat, nebo jestli to vůbec může být pravda, ale rozhodně ji to nenechávala zdaleka tak klidnou, jako jeho přístup k Protivovi a vrbě.
Čím dál usilovněji doufala, že se o jejím vztahu s Chrisem nikdy nedozví, ale zároveň věděla, že dřív nebo později to přijde, což se jí ani trochu nezamlouvalo. Ale zase na druhou stranu má Chrise ráda. Opravdu. Tak proč má pocit, jako by to nebyla jen jejich věc? Jako by měl on, Snape, tu možnost kdykoliv do toho zasáhnout a všechno změnit? Vždyť ho přece ne...
„Kate!“
„Chrisi!“
„Čekáš tu na mě?“
„No jistě...“ usmála se, aby zamaskovala prvotní pocit překvapení.
„Tak jdeme? Už se toho trestu doopravdy nemůžu dočkat...“ ušklíbl se.
„Jo, půjdeme...“
Otočila se zpátky směrem, odkud právě přišla a on s ní srovnal krok. Chvíli šli tiše vedle sebe a on ji pak chytil za ruku. Jen velmi váhavě ji stiskla a obezřetně se rozhlédla.
„Bojíš se, že nás uvidí spolu?“ zeptal se, když zpozoroval její ostražitost.
„Vlastně... trochu,“ odpověděla a zamračila se.
Zastavil se a obrátil ji k sobě čelem.
„Chodíme spolu, Kate, je to tak?“ zeptal se trochu zmateně.
„Ano, ale...“
„Nechceš, aby o tom lidi věděli?“
Unaveně vzdychla. „Ne, Chrisi, tak to není... jenom je to ještě hodně čerstvý a... přece ti taky nebude příjemný, pokud o nás budou kolovat drby...“
„To ne, ale...“
Položila mu ruce na ramena. „Já si prostě jenom myslím, že... něco mezi námi je a je to hezký. My oba to víme. A není třeba, aby to věděli ostatní a zasahovali nám do toho. Náš vztah je prostě naše věc...“
Přitiskl ji k sobě a ona na moment zavřela oči. Nelíbilo se jí lhát mu. Nelíbilo se jí předstírat, že jde o něco jiného, než ve skutečnosti jde. Ale teď prostě nemohla dopustit, aby se to dozvěděl Snape. Nemohla. Na to neměla dost síly.
Když zaklepali na dveře jeho kabinetu které se vzápětí otevřely, ona instinktivně sklopila pohled.
„No to je dost,“ zaslechla zase jeho hlas, tentokrát byl mnohem tvrdší, než před chvílí.
„Takže zatímco vy jste si neskutečně užíval chvíli slávy, Livery, Littletonová za vás schytala co mohla. Nehodlám tím omlouvat její hloupost, ale trochu soudnosti by vám neuškodilo...“
„Já vím, pane,“ řekl obezřetně. „Je to moje chyba, nemohl byste...“
„To bych teda nemohl,“ ucedil a nepěkně se ušklíbl. Kate v tu samou chvíli do Chrise šťouchla loktem. Podíval se na ni skoro vyčítavě.
„Livery vy si sedněte dovnitř. No co koukáte, to jste si myslel, že vás nechám pohromadě s Littletonovou? Dělalo by se jí z vás špatně...“
Kate se zhluboka nadechla. Chris rezignovaně vešel dovnitř.
„Na stole máte práci.“
Zvědavě tam přes Snapea nakoukla a spatřila hromadu lahviček, neoznačené štítky a několik rolí pergamenu. Chrise čeká úředničina...
„A vy pojďte se mnou,“ oznámil suše a vyšel ze dveří. Kate šla asi krok za ním a přemýšlela, co na ni nachystal. Blížili se, k jejímu překvapení, k učebně lektvarů. Mávnutím hůlky otevřel dveře a vešel dovnitř.
„Znáte lektvar, kterému se říká Opiový štěp?“ zeptal se.
„A – ano pane...“
Odfrkl si. „Že se ptám...“
Podívala se na něj nechápavě. To bude připravovat jeden jediný lektvar?
„No nemyslete si, že z toho vyváznete tak snadno...“ prohlásil, jako by jí četl myšlenky. Pomalu přešel k jedné z obrovských polic. „Jaké přísady do tohoto lektvaru je možné najít na pozemcích Bradavic?“
Kate vzdychla. Začínalo jí svítat. „No, asi... diviznu a pryšec...“
Ušklíbl se. „Tak to byste to měla trochu jednoduché. Přidejte si k tomu ještě kýchavici a lysohlávky.“
Přikývla, ale tak nějak váhavě.
„Až budete mít ten lektvar hotový, nechte ho tady a zmizte.“ Otočil se k odchodu.
„Ale pane,“ zastavila ho. Zůstal stát tváří ke dveřím.
„Nenecháte mi tu ani... postup?“
„Nenechte se vysmát, Littletonová...“ prohlásil suše a zmizel za dveřmi.
Kate se rozhlédla. No tak fajn... Nadechla se. Tohle zvládne. Prostě někde najde ty kytky a houby a možná i psychicky překoná to, že se Snape chová tak... nesnapeovsky. Nechal ji samotnou v učebně lektvarů dělat práci, která ji baví a navíc jí dal ještě tak jasně najevo, že ví, co dokáže.
Rozhlédla se znovu a přiměla se přejít k polici. Neměla u sebe nic, bude si muset všechno půjčit. Takže... kotlík, váhy, nůž... kde jsou kruci odměrky?
Připravila si věci na stůl a zběžně všechno zkontrolovala. Nejvyšší čas vyběhnout pro přísady, než bude venku úplná tma. Vzala si nůž a vyšla ze dveří.
Skutečně už se stmívalo, ale dokud viděla, kam šlape, neměla pocit, že by to byl zas tak náročný úkol. O diviznách věděla, ty rostly u skalisek. Lysohlávky, pokud tu někde jsou, by mohla najít u lesa, s pryšcem a kýchavicí to bude horší, ale když se porozhlédne...
Šla k lesu a hledala na louce před ním. Pro lysohlávky by měla nejspíš najít nějakou mýtinu přímo mezi stromy, akorát nevěděla, jestli to vůbec smí – Zapovězený les se Zapovězený nejmenoval nadarmo. Nakoukla ale jen mezi první stromky a brzy objevila jak kýchavici, tak i houby. Postupovala pak směrem k Hagridově boudě a za ní narazila i na pryšec. Měla štěstí. Vrátila se k lesu a zamířila k jezeru, ke skalám. Divizny se tam tyčily jako mudlovské stožáry a ona si najednou uvědomila, že potřebuje i kořen, což bude menší problém. Zatáhla za rostlinu, ale bezvýsledně. Několik dlouhých minut pak kopala nekonečně hluboký příkop, aby mohla vyndat diviznu celou a neponičila hlavní část kořene, který potřebovala nejvíc. Na hrad se vrátila kolem půl desáté.
Ale stejně je ještě dost času, pomyslela si, když zapalovala pod kotlíkem oheň. Opiový štěp nebyl nijak zásadně těžký lektvar, akorát se nechával dlouhou dobu uležet, než měl požadované účinky. Jeho výroba trvala ani ne hodinu.
Vyndala si z police i ostatní přísady a než se voda v kotlíku začala vařit, všechno postupně nakrájela a pokusila se sepsat postup. Míchání doprava a doleva odhadla podle přísad a vzpomněla si při tom na svůj poslední večer před odjezdem z Bradavic. Vlastně má ohromné štěstí, že Katleen tehdy měla pravdu.
Tiše pracovala a po chvíli se přistihla, že si ten pocit vychutnává. Cítila se tam skvěle, nikdo na ni netlačil, nikdo nic nesledoval... a lektvar kupodivu i měl tu správnou barvu. Najednou ale hlasitě vyjekla, když se tam zjevil její učitel lektvarů, jako duch.
„Už to máte?“ Ignoroval její leknutí.
„Ještě ne, pane.“ Znervózněla, když odstupovala od kotlíku, aby se mohl podívat dovnitř. Jen nakrčil nos.
„Tak to jste na tom s tím zabedněncem stejně,“ neodpustil si. Zkontroloval její zběžně napsaný postup a nejspíš jí neměl co vytknout, tak se rozhlédl po učebně. Zrak mu padl na přísady, které měla nakrájené, nebo alespoň oddělené ve správných poměrech.
„A z pryšce tam dejte jenom žluté listy,“ řekl. „Prohlubuje to intenzitu a zkracuje dobu zrání.“
Přikývla.
Něco nesrozumitelně zabručel a zmizel ve dveřích.
Chvíli se za ním dívala. Neslyšela ho přicházet. Mohl tady stát bůhvíjak dlouho a ona o něm nevěděla. Mohl jí pozorovat, jak pracuje, sledovat každý její pohyb. Ta myšlenka jí na klidu nepřidala, vypadalo to, jako by...
Po další půl hodině zazátkovala lahvičku, vyčistila nádobí a uklidila zbytky přísad. Lektvar měl podle předpokladů nahnědlou barvu a ačkoliv ještě nebyl v plné síle, už z výparů se jí začala motat hlava. Rychle ho tedy odložila na katedru, ještě jednou se rozhlédla po místnosti a hůlkou za sebou zamknula dveře. Bylo půl jedenácté. Akorát čas jít spát. Ohlédla se ještě směrem profesorova kabinetu a tiše doufala, že tam Chrise nebude držet moc dlouho...
„No to je dost,“ zaslechla zase jeho hlas, tentokrát byl mnohem tvrdší, než před chvílí.
„Takže zatímco vy jste si neskutečně užíval chvíli slávy, Livery, Littletonová za vás schytala co mohla. Nehodlám tím omlouvat její hloupost, ale trochu soudnosti by vám neuškodilo...“
„Já vím, pane,“ řekl obezřetně. „Je to moje chyba, nemohl byste...“
„To bych teda nemohl,“ ucedil a nepěkně se ušklíbl. Kate v tu samou chvíli do Chrise šťouchla loktem. Podíval se na ni skoro vyčítavě.
„Livery vy si sedněte dovnitř. No co koukáte, to jste si myslel, že vás nechám pohromadě s Littletonovou? Dělalo by se jí z vás špatně...“
Kate se zhluboka nadechla. Chris rezignovaně vešel dovnitř.
„Na stole máte práci.“
Zvědavě tam přes Snapea nakoukla a spatřila hromadu lahviček, neoznačené štítky a několik rolí pergamenu. Chrise čeká úředničina...
„A vy pojďte se mnou,“ oznámil suše a vyšel ze dveří. Kate šla asi krok za ním a přemýšlela, co na ni nachystal. Blížili se, k jejímu překvapení, k učebně lektvarů. Mávnutím hůlky otevřel dveře a vešel dovnitř.
„Znáte lektvar, kterému se říká Opiový štěp?“ zeptal se.
„A – ano pane...“
Odfrkl si. „Že se ptám...“
Podívala se na něj nechápavě. To bude připravovat jeden jediný lektvar?
„No nemyslete si, že z toho vyváznete tak snadno...“ prohlásil, jako by jí četl myšlenky. Pomalu přešel k jedné z obrovských polic. „Jaké přísady do tohoto lektvaru je možné najít na pozemcích Bradavic?“
Kate vzdychla. Začínalo jí svítat. „No, asi... diviznu a pryšec...“
Ušklíbl se. „Tak to byste to měla trochu jednoduché. Přidejte si k tomu ještě kýchavici a lysohlávky.“
Přikývla, ale tak nějak váhavě.
„Až budete mít ten lektvar hotový, nechte ho tady a zmizte.“ Otočil se k odchodu.
„Ale pane,“ zastavila ho. Zůstal stát tváří ke dveřím.
„Nenecháte mi tu ani... postup?“
„Nenechte se vysmát, Littletonová...“ prohlásil suše a zmizel za dveřmi.
Kate se rozhlédla. No tak fajn... Nadechla se. Tohle zvládne. Prostě někde najde ty kytky a houby a možná i psychicky překoná to, že se Snape chová tak... nesnapeovsky. Nechal ji samotnou v učebně lektvarů dělat práci, která ji baví a navíc jí dal ještě tak jasně najevo, že ví, co dokáže.
Rozhlédla se znovu a přiměla se přejít k polici. Neměla u sebe nic, bude si muset všechno půjčit. Takže... kotlík, váhy, nůž... kde jsou kruci odměrky?
Připravila si věci na stůl a zběžně všechno zkontrolovala. Nejvyšší čas vyběhnout pro přísady, než bude venku úplná tma. Vzala si nůž a vyšla ze dveří.
Skutečně už se stmívalo, ale dokud viděla, kam šlape, neměla pocit, že by to byl zas tak náročný úkol. O diviznách věděla, ty rostly u skalisek. Lysohlávky, pokud tu někde jsou, by mohla najít u lesa, s pryšcem a kýchavicí to bude horší, ale když se porozhlédne...
Šla k lesu a hledala na louce před ním. Pro lysohlávky by měla nejspíš najít nějakou mýtinu přímo mezi stromy, akorát nevěděla, jestli to vůbec smí – Zapovězený les se Zapovězený nejmenoval nadarmo. Nakoukla ale jen mezi první stromky a brzy objevila jak kýchavici, tak i houby. Postupovala pak směrem k Hagridově boudě a za ní narazila i na pryšec. Měla štěstí. Vrátila se k lesu a zamířila k jezeru, ke skalám. Divizny se tam tyčily jako mudlovské stožáry a ona si najednou uvědomila, že potřebuje i kořen, což bude menší problém. Zatáhla za rostlinu, ale bezvýsledně. Několik dlouhých minut pak kopala nekonečně hluboký příkop, aby mohla vyndat diviznu celou a neponičila hlavní část kořene, který potřebovala nejvíc. Na hrad se vrátila kolem půl desáté.
Ale stejně je ještě dost času, pomyslela si, když zapalovala pod kotlíkem oheň. Opiový štěp nebyl nijak zásadně těžký lektvar, akorát se nechával dlouhou dobu uležet, než měl požadované účinky. Jeho výroba trvala ani ne hodinu.
Vyndala si z police i ostatní přísady a než se voda v kotlíku začala vařit, všechno postupně nakrájela a pokusila se sepsat postup. Míchání doprava a doleva odhadla podle přísad a vzpomněla si při tom na svůj poslední večer před odjezdem z Bradavic. Vlastně má ohromné štěstí, že Katleen tehdy měla pravdu.
Tiše pracovala a po chvíli se přistihla, že si ten pocit vychutnává. Cítila se tam skvěle, nikdo na ni netlačil, nikdo nic nesledoval... a lektvar kupodivu i měl tu správnou barvu. Najednou ale hlasitě vyjekla, když se tam zjevil její učitel lektvarů, jako duch.
„Už to máte?“ Ignoroval její leknutí.
„Ještě ne, pane.“ Znervózněla, když odstupovala od kotlíku, aby se mohl podívat dovnitř. Jen nakrčil nos.
„Tak to jste na tom s tím zabedněncem stejně,“ neodpustil si. Zkontroloval její zběžně napsaný postup a nejspíš jí neměl co vytknout, tak se rozhlédl po učebně. Zrak mu padl na přísady, které měla nakrájené, nebo alespoň oddělené ve správných poměrech.
„A z pryšce tam dejte jenom žluté listy,“ řekl. „Prohlubuje to intenzitu a zkracuje dobu zrání.“
Přikývla.
Něco nesrozumitelně zabručel a zmizel ve dveřích.
Chvíli se za ním dívala. Neslyšela ho přicházet. Mohl tady stát bůhvíjak dlouho a ona o něm nevěděla. Mohl jí pozorovat, jak pracuje, sledovat každý její pohyb. Ta myšlenka jí na klidu nepřidala, vypadalo to, jako by...
Po další půl hodině zazátkovala lahvičku, vyčistila nádobí a uklidila zbytky přísad. Lektvar měl podle předpokladů nahnědlou barvu a ačkoliv ještě nebyl v plné síle, už z výparů se jí začala motat hlava. Rychle ho tedy odložila na katedru, ještě jednou se rozhlédla po místnosti a hůlkou za sebou zamknula dveře. Bylo půl jedenácté. Akorát čas jít spát. Ohlédla se ještě směrem profesorova kabinetu a tiše doufala, že tam Chrise nebude držet moc dlouho...
Žádné komentáře:
Okomentovat