Kapitola 6. – Nejdelší ráno

Anotace: Kapitola o probuzení a ránu, ve kterém se toho stane celkem málo na obyčejné poměry. Zároveň se toho ale stane až příliš na to, co je jedna studentka ochotná za jedno obyčejné ráno snést. Kapitola o skřítcích, kostlivcích, Snapeovi... a jiné havěti.


Probudila se s velmi vtíravým pocitem, že něco není v pořádku. Byla tma a v místnosti, ne úplně nepodobné té, ve které byla zvyklá spávat, bylo podezřelé ticho. Tak podezřelé, že to skoro až znamenalo, že před chvílí tak docela ticho nebylo.

Někdo je v místnosti napadlo ji okamžitě a pokusila se přetočit na bok, ale těžká ruka spícího Severuse jí téměř nedovolila se pohnout.

Pak to zaslechla – tichý šramot, který přicházel od stolku. Natočila hlavu, aby aspoň trochu viděla do pokoje a v odlesku uhlíků z vyhasínajícího krbu zahlédla malou postavičku s velkýma ušima, která se právě snažila, jak si Kate ke své hrůze uvědomila, srovnat její oblečení.

Zaslechla vlastní srdce, jak jí začalo poplašeně bít. Uvědomovala si, jak nebezpečná je takhle situace a neznala skřítky natolik dobře, aby byla ochotná důvěřovat v jejich diskrétnost. K jejímu momentálnímu zděšení ještě přispíval fakt, že nebyla zvyklá vídat skřítky v místnosti, kde spí.

Postavička zrovna zápasila s bradavickým hábitem a Kate ležela a snažila se nedýchat. Vlastně se spíš snažila neexistovat, ale to šlo ještě o poznání hůř. A až za několik dlouhých minut se skřítek narovnal, položil oblečení opatrně na stůl a na místě zmizel.

Kate zvedla Severusovu ruku a co nejopatrněji ji položila na pokrývku. Podívala se na jeho klidnou tvář. Vypadal bezbranně. Vypadal báječně... a nevzbudil se, ani když se od něj odvrátila a přehodila nohy přes pelest. Kamenná zem ji zastudila do chodidel, přešla po špičkách ke svému pečlivě složenému oblečení a velmi rychle zmařila skřítkovu práci, kterou vynaložil při skládání.

Pak se, už oblečená, na moment vrátila k Severusovi. Náhlý pocit sounáležitosti jí velel, aby ho políbila nebo aby se ho alespoň dotkla, ale nechtěla riskovat, že se probudí a všechno to... pokazí. Aspoň chvíli si chtěla uchovat to divné něco, co cítila uvnitř sebe. Ten divný klid, který se jí rozléval po hrudi, i když, jak smutně konstatovala, po hrudi, která nebyla po zdravotní stránce tak úplně v pořádku.

Přešla ke kamenné zdi a opatrně na ni zatlačila. Téměř neslyšně se před ní otevřela chodba a ona věnovala poslední pohled místu na posteli, kde ho víc tušila, než viděla, a pak zmizela v temnotě.

Protáhla se tajnou chodbou a police s knížkami za ní zapadla na své místo. Kabinet profesora Snapea byl tichý a tmavý. Prošla jím až ke dveřím, tiše je otevřela a zaposlouchala se, jestli z chodby neslyší zvuky. Pak instinktivně sáhla do vnitřní kapsy hábitu, aby si hůlkou rozsvítila světlo, ale...

Hůlka tam nebyla.

Kate sklopila oči, a jako by snad nevěřila, zkoumala malou kapsu na plášti tak dlouho, než jí plně došlo, co to vlastně znamená. Až do momentu, kdy si vzpomněla.

Zavřela za sebou dveře kabinetu, rychle se vrátila k polici a silně na ni zatlačila.

Nic.

Je to na heslo! uvědomila si matně, ale pořád se ještě vší silou opírala o zeď, i když ta samozřejmě neměla nejmenší chuť ustupovat. Vypadala tak provokativně, až to Kate dopálilo.

„Tak přece povol,“ zašeptala neklidně a v bláhové naději se pokoušela přendávat knížky, tlačit na jednotlivé předměty, snad aby našla to místo, které je klíčem k otevření tajné chodby.

Věděla ale, že Severus si svou ložnici opatřil heslem. Byla si tím ve skutečnosti víc než jistá.

„Krucinál,“ neodpustila si. „Tak co třeba... lektvary?“ zkusila to náhodně. „Ehm... magmados? Veritasérum? Dech smrti?“

Žádná změna.

Dívka se opřela bokem o stěnu a zatvářila se jako opuštěný pes.

„Nějaké kytky? Antropa? Paris quadrofilia? To tu budeme do zítřka!“

Police jí tento výrok mlčky potvrzovala.

V momentě, kdy Kate napadlo, že by třeba mohla vyzkoušet říct svoje jméno, nad sebou zakroutila pochybovačně hlavou. Tohle nedopadne dobře.

Hlasitě vzdychla a rozhlédla se. Kdyby bušila dost nahlas, vzbudila by ho a on by jí dal její hůlku. Věděla přesně, kde je – spadla na zem, když...

Do mysli se jí bezděčně vkradla vzpomínka na to, co všechno se stalo.

Zavřela oči a potřásla hlavou – snění si nechá na jindy! Až bude mít svou hůlku zpátky, nebo až se aspoň dostane bezpečně na kolej. Dělat hluk prostě dnes v noci nemůže, taky by hrozilo, že vzbudí celý hrad...


Zoufale přešla zpátky ke kamenným dveřím a tiše je otevřela. Chodba byla tichá a chladná, obrazy na zdech spaly a i brnění klidně odfukovala.

Teď kdyby potkala Filche, nebo tu jeho blbou kočku, to by byl takovej průšvih!

Přeběhla chodbou a pustila se po schodech dolů, tam nakoukla za roh. Zvolila cestu menšího zla – víc rohů, víc závěsů, víc možností k úkrytu. Chodba byla prázdná, nebo to alespoň usuzovala z matného světla skomírajících pochodní, tak se tiše rozeběhla dál. Kolem brnění, přes uskakující kameny, doleva, po schodech, ze kterých se před čtrnácti dny tak elegantně skutálela... přes sklepní můstek a pak už stála u zdi do společenské místnosti.

„Žaberník,“ zašeptala udýchaně do stěny a ta se otevřela.


Kate se pokusila nabrat dech, kterého se jí příliš nedostávalo. Opřela se o zeď a položila si ruku na podivně brnící hrudník. Chvíli dokonce uvažovala, jestli nebude zvracet, ale tuhle myšlenku přerušil zvuk. A druhý.

Kate svůj pracně nabytý vzduch v plicích na moment zadržela a pokusila se zbystřit. Zjistila, že není sama, kdo hledí trochu překvapeně a vylekaně – ze tmy se na ni dívalo alespoň pět párů velkých, kulatých očí.

Proč se musím vzbudit zrovna v době úklidu? napadlo ji okamžitě. To je doopravdy zákon schválnosti.

„Nevšímejte si nás, slečno, prosím,“ zapištěl jeden skřítek s obzvlášť vykulenýma očima a uklonil se tak hluboko, až mu uši bimbaly o zem.

„Zrovna jsem vás chtěla poprosit o totéž,“ řekla dívka tak potichu, jak to jen šlo.

Skřítek se díval překvapeně. Nebo za to mohly jen ty vykulené oči?

„Kolik je... ehm... hodin?“ zeptala se opatrně.

„Je skoro pět, madam,“ řekl ten samý skřítek a uklonil se znovu.

„Aha,“ kývla a pokusila se vypadat méně provinile. „Tak dobrou noc, chlapci.“ Křečovitě se usmála. Pak, aniž by čekala na odpověď, vyběhla po schodech k dívčím ložnicím a rychle zalezla do postele.

Byla bez hůlky. V bezpečí, ale bez hůlky... netušila, jak tuhle skutečnost vysvětlí na zítřejších hodinách. Netušila, jak zkontaktuje Severuse. A navíc nemohla pořádně dýchat... Zatáhla kolem sebe závěsy a unaveně si položila hlavu na polštář. Byla tak vyčerpaná, že velice rychle znovu, neklidně, usnula.


Probudila se o hodinu a půl později a s návalem náhlé hrůzy se posadila na posteli.

Hůlka...

Ona nemá svou hůlku!!!

Nikdy, za celých sedm let ji nikde nezapomněla, nikde neztratila, vůbec by jí bylo nenapadlo, že se zrovna jí může stát něco podobného. Vlastně se jí nemohlo stát vůbec nic horšího! Její hůlka byla vším! A dneska je přeměňování! A kouzelné formule! Chtělo se jí umřít...

Seděla na posteli a srdce jí tlouklo tak nahlas, že se bála, že vzbudí spolubydlící. Před očima se jí míhaly obrazy profesorky McGonagallové, jak nad ní stojí a kárá ji jako nevychovanou a nezodpovědnou studentku. To ji dohnalo k náhlé reakci. Odhrnula závěsy a vyskočila z postele. V místnosti bylo světlo a od zrcadla se na ni otočila Rose, která vždycky vstávala příliš brzy.

„Dobré ráno,“ usmála se spolužačka. „No to je dobře, že vstáváš tak brzy, mám ti zkusit zamaskovat tu jizvu?“

Kate si instinktivně sáhla rukou k tvář, aby jizvu zakryla vlasy.

„No...“ nadechla se, aby nabrala trochu rovnováhy a aby oddálila odpověď. „Půjdu se teď umýt, tak kdyžtak potom, jo?“

„Jasně,“ zamrkala Rose a obrátila se zpátky k zrcadlu.

Kate si mezitím dávala co nejvíc záležet, aby to nevypadalo, že na sebe hází oblečení příliš rychle, ale pospíchala, jak jen jí to prostor a zdravotní stav dovolil. Pak naoko klidně vyšla ze dveří.

Ve společenské místnosti nikdo nebyl, tak se dala do běhu. Mohla by ještě stihnout prázdný hrad a zaběhnout za Severusem do kabinetu. Zatlačila na zeď a ta se před ní otevřela. Utíkala přes můstek dál, kolem obrazů a brnění, ale zastavila se, když zaslechla hlasy. No jistě... někde tady je zmijozelská místnost. Do kabinetu se tedy nepozorovaně už nedostane. Zoufale se rozhlédla.

Proč musí ksakru vstávat tak brzy? Je půl sedmé!

Než studenti, jimž patřily ospalé ranní hlasy, přišli do jejího zorného pole, otočila se a předstírala, že jde na úplně jinou stranu. Pak zaslechla, že ji někdo oslovil, ale nereagovala. Informovat o něčem důležitém ji určitě nechtěli – jsou to přece zmijozelští. Jakmile se jim ztratila za rohem, zase se dala do běhu. Rychle si v hlavě srovnala, kolik má asi tak možností získat hůlku před vyučováním a ještě k tomu nepozorovaně. A tak už věděla, co udělá – napíše Severusovi dopis. Ten mu přijde společně s ostatní poštou při snídani do Velké síně, takže bude mít pak čas dojít ještě do svého kabinetu a nějakým způsobem... ještě nevěděla přesně jakým... jí hůlku předat.

Vrátila se stejnou cestou a u vchodu do mrzimorské místnosti zrychlila, aby náhodou nikoho nepotkala. Pak na ni čekaly schody ke vstupní síni, při jejichž vybíhání ji začalo zase píchat v hrudníku. Tiše zaklela, ale jinak bolest ignorovala a statečně běžela dál. V hale se rozhlédla a krátce zvažovala, kudy se vydá. Znala několik tajných chodeb, ale nevěděla, která bude nejlepší. Nakonec zareagovala znovu podle přibližujících se hlasů. Vběhla do jedné chodby, zapadla za závěs a skočila na přeměňující se schody, div že neuklouzla a nepropadla se níž.

Běžet po rovině nebylo zdaleka tak těžké, jako vybíhat schody, a že jich do sovince bylo požehnaně. Někde na úrovni pátého patra se musela zastavit, bolest v hrudi jí nedovolila pokračovat. Opřela se rukou o zeď, sklonila hlavu a těžce nabírala do plic vzduch.

„Proč... v Bradavicích... nejsou... výtahy...“ padalo z ní mezi jednotlivými nádechy. Po nějaké době se zase napřímila. Čas už musel pokročit, od hlavního schodiště bylo slyšet čím dál více hlasů. Musí se studentům vyhnout jak jen to půjde...

Ještě několikrát se zhluboka nadechla a zamířila tajnou chodbou dál.

Východ v šestém patře zatarasil Protiva několika kostlivci. Kate se se strašidlem rozhodně nechtěla setkat tváří v tvář, tak opět jen tiše zaklela a zvolila jinou cestu. Přeskočila jeden z mizejících schodů, omylem narazila na dveře, které vůbec nebyly dveřmi, ale nevzdala to a odhodlaně putovala dál. Myšlenka na sovinec byla silná.

Konečně byla nahoře. Přeběhla můstek a rozrazila dveře tak silně, že se několik sov poplašeně zvedlo a rozvířilo křídly vrstvu peří a prachu. Dívaly se na ni s krajním znechucením.

„Můžete se na mě nedívat jako Snape?“ zavrčela dotčeně, pak se zarazila a chtě nechtě se musela nad právě vyřčenou větou pousmát. Nedopřála si ale delšího rozmýšlení a rozhlédla se na všechny strany.

„Time!“ zavolala a pokoušela se ignorovat soví trus a kosti, kterými byla pokryta zem. „Tak kde jsi!“

Nakonec jí Timothy přistál přímo na rameni, takže se skoro lekla.

„Hurá,“ zamumlala a usmála se.

Její úsměv ale velmi brzy pohasl, když si uvědomila, že nemá brk ani pergamen, na který by mohla vzkaz napsat. Sáhla do vnitřní kapsy pláště pro hůlku.

Pro hůlku, která tam ale stále nebyla.

Bylo to tak k vzteku, že musela praštit do předmětu, který měla nejblíž. Naneštěstí to bylo zrovna soví bidýlko a jeho dotčená obyvatelka začala tak hlasitě houkat, že by to probudilo celý hrad.

Kdyby už celý hrad nebyl vzhůru.

Kate si dala hlavu do dlaní a pokusila se uklidnit. Musí něco vymyslet. Vyjde na chodbu a poprosí někoho o kus pergamenu. No dobře, možná to bude trapné, ne úplně bezpečné, ale asi se nedá nic jiného dělat...

Už se chystala sáhnout na kliku, když se Timothy vznesl z jejího ramene a prozíravě přistál na skříňce, která vypadala spíš jako kukaň, nebo soví záchod než jako skříňka, a proto tak dokonale zapadala do okolního prostředí, takže si jí nikdy nevšimla.

„Záchrana,“ zašeptala a vytáhla z vnitřku kus pergamenu. I nějaké staré pero tam bylo a téměř plný kalamář.

Utrhla pergamen a zarazila se jen na moment, než zaslechla další hlasy, tak nad tím moc nedumala a rychle naškrábala: Máš pod stolem mou hůlku!

Roztřesenými prsty vzkaz zabalila do ruličky.

„Poslyš, Time,“ obrátila se k sově a přivázala jí dopis k nožce. „Bude ti to připadat hodně, hodně uhozený, ale... dones tohle profesoru Snapeovi. Na snídani, s ostatníma sovama. A... a hlavně – nehlas se pak ke mně. Až mu to předáš, odleť zpátky sem. Slibuju, že ti to vynahradím, budu ti třeba vyprávět, jak to včera...“

Zarazila se a maličko se pousmála.

„... nebo radši ne. Prostě leť...“ pohladila ho a pozorovala, jak míří k oknu. „Máš to u mě!“ zavolala ještě a dlouze se nadechla.

Tak to bychom měli. Rozhlédla se kolem sebe a pak si trpce uvědomila, že sovincem její cesta nekončí. Musí se ještě dostat na snídani a musí dát Severusovi prostor, aby jí hůlku vrátil. A k tomu být ještě včas na hodině. Protože pokud to neproběhne takhle, tak bude celé snažení celkem na nic.

Vydala se ven ze sovince a cestou se opět tiše proklínala.

Neví ani kolik je hodin!

Na chodbě nikdo nebyl, ale z nižších pater byly slyšet hlasy mnoha lidí. Takže má ještě čas...

Znovu se dala do běhu a zamířila do tajné chodby. Ve spěchu ale zapomněla na Protivovy kostlivce, takže do nich zpoza rohu v plné rychlosti naběhla.

„No toto, co si to dovolují, toto!“ spustila jedna lebka a jala se hledat své nohy, které se válely v hromadě opodál.

„No toto, to ji propíchneme, toto!“ odpověděla na to první lebce lebka druhá.

Kate měla co dělat, aby se nerozplácla na zemi, zachytila se při tom dalšího kostlivce a strhla mu přitom klíční kost. Když se vzpamatovala, skoro se kostlivcům chtěla omluvit, pak si to rozmyslela, stejně by to k ničemu nebylo. Zasadila zpátky klíční kost, podala jedné kostlivé ruce druhou a jednomu kostlivému trupu přistavila nohu.

„Toto není naše noha, toto... To bychom se na to podívali... No toto!“

Kate už ztrácela pojem o čase a o tom, co vlastně dělá. Podala kostlivci jinou nohu a tiše se častovala těmi nejhoršími nadávkami.

„No proto!“ zvolal kostlivec a zachrastil vlastní hlavou.

„Můžete toho nechat? Protiva vám nevadí a pak děláte drahoty kvůli hloupýmu omylu!“ rozkřikla se na ně. To neměla dělat. Kostlivci byli až příliš ochotní oddělit nějaké své zrovna nabyté kosti znovu od těla a začít je po ní házet.

„No toto teda! Toto je drzost, toto!“

„Jau, zmetci. Jděte někam!“

Kate jednoho kostlivce praštila tak, že mu lebka ulítla a zakutálela se pod skříň. Pak zaslechla kvílení Protivy a k tomu se musela vyhýbat dalším útokům svých nových nepřátel. Tak radši rychle běžela pryč, koutkem oka ještě zahlédla, že nebohé lebce někam zapadla spodní čelist a zbytek těla ji nějak nemůže najít...

Tohle bude muset jednou srovnat. Přinese kostlivcům nějakou oběť. Teď by ale měla...

Sbíhala další schody, když ji v jednom momentě polil studený pot a udělalo se jí tak špatně, že se bála, že omdlí přímo na schodišti. Taktak, že zapadla do umývárny a vyzvracela se do nejbližší mísy.

Dlouhý běh se na ní začal prudce podepisovat. Sedla si na zem a soustředila se na dýchání. Pokoušela se vyrovnat tlak a vstát, ale nepovedlo se jí to. Musela počkat několik dlouhých minut, než se zase mohla postavit na nohy. Ze zrcadla se na ni dívala její vlastní tvář, která vypadala jak po nájezdu malířů. Byla bílá jako stěna, jen pod očima vyvstávaly fialové kruhy.

Kate se nadechla a připotácela se ke sprše. Hodlala vyřešit situaci tak rázně a rychle, jak to bylo možné. Měla ještě šanci tohle šílenství srovnat a nechtěla ji promarnit. Strčila hlavu pod sprchu a otočila kohoutkem se studenou vodou. Bylo to to nejlepší, co mohla pro prokrvení tkání udělat...


Několik minut pak ještě seděla s mokrou hlavou na zemi, klepala se zimou a čekala, jestli jí zdravotní stav dovolí pokračovat v cestě na snídani...