Kapitola 5. – Nitrozpyt

Anotace: Kapitola o obvyklých situacích v neobvyklém dni. Shrnuto a podtrženo – začátek kapitoly je jednou velkou diskusi, ve které se do popředí dostanou všechny čtyři koleje. Mrzimorští jsou pořád ochotní a obětaví a to především tehdy, když to není potřeba. Zmijozelští pak mají opravdu o zábavu postaráno. Havraspárská puberťačka i nadále není k přehlédnutí, ačkoliv omezí své projevy jenom na povzbuzující gesta. A Nebelvír? Profesorka McGonagallová se rozhodně nenechá zahanbit. Ale vlastně... v příběhu jde o úplně něco jiného, že?


„Kate, prostě si musíš nechat vzít těch 20 bodů. Přece nepůjdeš na školní trest hned potom, co se vrátíš z ošetřovny.“

„Taky tě ráda vidím, Dee,“ usmála se Kate na spolužáka a přisedla si k mrzimorskému stolu. Všimla si, že jak zmijozelší, tak nebelvírští sedmáci se na ni zvědavě otáčejí a ukazují si mezi sebou posměšná gesta.

„Kate, tohle není legrace,“ opáčil Denver a díval se na ni tak ustaraně, jako by snad pořád ležela na ošetřovně.

„Není?“ zeptala se pobaveně. „Mně to přijde jako velká legrace. Nemohla jsem se dočkat, až budou věci zase při starém.“

„Víš co?“ prohlásil nabručeně. „Je to asi první a poslední věc, ve které budu se Snapem zajedno – měla bys být chytřejší.“

„Nemám zájem o to, aby Mrzimor přišel o dvacet bodů,“ řekla klidně a rozhlédla se po prázdném stole. „Kolik je hodin? Mám hlad!“

„Nebelvír a Zmijozel má mínus padesát!“ vykřikl Denver tak nahlas, že se k němu upřely pohledy několika studentů. Willhelm Frost se zvedl.

„Máš problém, Hagestine?“ zavolal od zmijozelského stolu.

„Jo, mám problém s tvým ksichtem! Můžeš se otočit, aby se mi z tebe u večeře nedělalo špatně?“ zavolal na něj Denver zpátky. Kate zvedla oči v sloup.

„Hele, dej si bacha, frajere, nebo tu tvou holku zase potkám někde v noci u schodiště.“

U zmijozelského stolu se začali pobaveně pochechtávat. Denver už se taky zvedl.

„Jen abys nelitoval, opičáku, nemám zrovna dojem, že by ti to vyneslo nějakou pochvalu. Dokonce i takovej idiot jako Snape si všiml, že to nemáš v hlavě v pořádku.“

„Hele, nemůžete mě z toho vynechat?“ řekla Kate, ale její prosba zanikla ve smíchu studentů z Mrzimoru. Tak si jenom kousek odsedla a dělala, že se jí debata vůbec, ale vůbec netýká.

„Být tebou, radši bych držel pusu, Hagestine, profesor Snape nemá rád, když se o něm nemluví slušně.“

Denver pokrčil rameny. „To byla vždycky silná stránka Zmijozelu. Když se leknou, utečou pod ochranná křídla úžasného profesora Snapea. Řekni mi, Willy, zpívá vám taky ukolébavky?“

Kate se setkala pohledem s Kat, která hádku od havraspárského stolu velmi zaujatě sledovala. Oběma jim při posledních slovech zacukaly koutky.

„Ty mě budeš poučovat o strachu, Denveříčku? ´Ó, naše nebohá Katie, chuděrka malá, ona snad umře! Udělejte někdo něco!´“ pitvořil se.

„Tak dost!“ Kate už to nevydržela a vstala. „Jestli nedokážete udržet svoje rozbouřený hormony na uzdě, prosím! Dejte si někde v ústraní do huby, ale nepleťte mě do toho!“

„Najednou, Littletonová! Posledně jsme tě museli prosit, abys odešla, ale ne, ty ses neuráčela! Že by ti ta lekce vážně prospěla?“

Dřív, než Kate stačila zareagovat, prolétla kolem jako namydlený blesk profesorka McGonagallová.

„Odebírám deset bodů Zmijozelu a Mrzimoru. Nedívejte se tak na mě, pane Hagestine, a vy si sedněte, slečno Littletonová, jste po úrazu. Jste slyšet až nahoře ve sborovně, kdybych nevěděla, kolik vám je, myslela bych si, že se tu hádají děti o to, kdo bude mít na pískovišti lopatku!“

„Ale paní profesorko, chtěla jsem to uklidnit, jsem přece primu...“ ozvala se Kate tiše, ale profesorka ji zarazila.

„Ne, slečno Littletonová. Vy jste především právě doléčená, takže se nepouštějte do žádných kaskadérských kousků. A nebraňte svou kolej, protože jsem moc dobře slyšela, co se tu dělo.“

Dívka se posadila a stejně tak i Denver. Profesorka McGonagallová si je ještě chvíli zlobně prohlížela a když se konečně otočila, zahlédli ještě, jak si Willhelm přejel prstem po krku, než se obrátil zády.

Denver dýchal velmi zhluboka a vrhal kolem sebe vražedné pohledy. Kate se jenom ušklíbla.

„No, tak teď už mi ten trest doufám vymlouvat nebudeš...“ prohlásila a opřela si hlavu o loket. Podíval se na ni rozzlobeně.

„Zneužíváš situace!“

„Ne, nezneužívám, Dee. Mrzimor zkrátka nepřijde o další body. Tečka.“

„Fajn,“ řekl a zamračil se ještě víc. „Je to tvoje věc. Tvoje záda, tvoje...“

„Nemluv hlouposti...“ přerušila ho a v ten moment se na stolech objevila večeře. „Jé, jídlo, super!“ usmála se a naložila si na talíř několik opečených brambor.


Ve skutečnosti nebyla ani zdaleka tak klidná, jak vypadala.

Ona totiž ta skutečnost sama o sobě byla dost divná.

Nejvíc zneklidňující byl fakt, že Snape nepřišel na večeři.


Jakmile se trochu najedla, odložila talíř a rozhlédla se po spolužácích.

Denver na ni vrhl téměř vyčítavý pohled a zarazil ji, když se chtěla zvednout.

„Nerozmyslíš si to?“

Kate udiveně zakroutila hlavou a natáhla se ještě pro skleničku s dýňovou šťávou. „Ty seš vtěrka, to není možný!“

„Počkám na tebe ve společenské, než se z toho trestu vrátíš.“

Řekl to ve špatném momentě – zrovna se napila. Při jeho slovech jí zaskočilo tak, že se málem udusila, Denver to naštěstí připisoval k projevům čerstvě vyléčeného zranění, a tak se díval o to starostlivěji.

„No vidíš! Snape by neměl...“

„A dost!“ zarazila ho ten večer snad po sté. „Nech už toho. A nečekej na mě, nebo na tebe přijde Prýtová, víš, jak v noci obchází. Nebyl by to první trest u Snapea, kterej se protáhne, takže jdi spát a vykašli se na to.“

„Ale...“ chtěl ještě něco namítnout, ona ho však zarazila varovným pohledem. Pak se rázně zvedla a v rychlosti vyhledala pohledem Katleen, která na ni jen nenápadně ukázala pěst se vtyčeným palcem a pousmála se. Kate trochu váhavě úsměv opětovala a vyrazila do sklepení.

Tak – a co teď? přemítala v duchu, když dorazila do mrzimorské společenské místnosti a zamířila k dívčím ložnicím. Tam si sedla k zrcadlu a chvíli se na sebe zamračeně dívala.

Neměla by použít aspoň řasenku? Tohle je vážně k zbláznění! Celé roky je všechno tak podivně samozřejmé. Dívají se na sebe, ´krouží kolem sebe jako dva jestřábi´ a řasenka ještě nikdy nebyla potřeba. Je teď na situaci něco výjimečnýho? Krom teda toho, že... no... nevědomky se zachvěla. Měla by si připadat nějak... hezčí?

Z myšlenek ji probrala Rose, která vtrhla do místnosti s takovou vervou, jako by v ní čekala přinejmenším trolla. Když si všimla Kate, zarazila se.

„Jé, promiň, nevěděla jsem, že tu ještě budeš,“ řekla Rose. „Co to děláš?“

„Nic, jen...“ Kate horečně hledala výmluvu, proč sedí u zrcadla a má otevřený šuplík se šminkami.

„Vlastně uvažuju, jestli by nějak nešla zamaskovat ta moje jizva na tváři...“ řekla a nakrčila nos. „Ale myslím, že je to marný.“

„Myslela jsem, že máš trest se Snapem...“

„No jo...“ řekla Kate a ušklíbla se. „Chtěla jsem to zkusit hned, třeba by si ze mě pak... míň utahoval.“

Rose přišla blíž a prohlédla si Kateinu tvář.

„Mám nějakej make-up, můžu to zkusit, jestli chceš. Ale bude to asi chvilku trvat.“

„No, víš co...“ Kate se zvedla a ledabyle mávla rukou. „To je fuk, dneska to už stejně nemá smysl. Třeba zítra, abych s tou ozdobou nemusela chodit celý den.“

„Dobře,“ Rose se usmála. „Tak ať tě tam moc dlouho nedrží...“

„Díky,“ Kate úsměv opětovala a přešla místnost zpátky ke dveřím. „Tak dobrou.“


Ve společence a v hlavní chodbě už díkybohu nepotkala nikoho, s kým by musela mluvit. Zahnula za roh a šla dál, s každým krokem si uvědomovala stoupající napětí.

Pár metrů před kamennými dveřmi se rozhlédla a na chvíli zaváhala.

Neměla by se pokusit promyslet, co vlastně dělá? Neměla by se pokusit nenechat se strhnout něčím, co bude mít příliš velký vliv na její budoucnost?

´Příští rok se budeš vymlouvat na OVCE a propásneš úplně všechno, co se dá!´ slyšela v hlavě Katleenina slova. ´Když už kolem sebe konečně přestanete kroužit jako dva jestřábi, bude to hrozná úleva...´

Všechno, co teď udělá, bude mít obrovský vliv na její budoucnost. Byla by to vůbec zábava, kdyby to tak nebylo?

„Dobře,“ zašeptala a rozhlédla se po tiché chodbě. „Konec kroužení...“

Zhluboka se nadechla, udělala pár kroků až ke dveřím a zaklepala.


Chvíli se nic nedělo, pak se ozvaly kroky a ona se musela znovu zhluboka nadechnout, aby se uklidnila. Když se dveře otevřely, vrhl na ni jenom velmi rychlý pohled a pohodil hlavou, aby vešla dovnitř. Než za ní zavřel, rozhlédl se po chodbě, snad aby se ujistil, že ji nikdo nesledoval.

Jsem tu přece oficiálně, pomyslela si a instinktivně se rozhlédla po místnosti. Druhá její myšlenka byla: No ale... zamknout by mohl.

Vešel do jejího zorného pole, čekala, že jí aspoň něco řekne, nebo...

„Tak?“ zeptal se po chvíli. „Jak jste se rozhodla?“

„Očekávám... nějaký přiměřený trest,“ řekla a váhavě se pousmála.

„Vážně? Zajímavé,“ ušklíbl se, opřel se zády o stůl a založil si ruce na hrudi. „A to jsem doufal, že stupeň upřímnosti, který mezi námi je, už dosáhl alespoň takové úrovně, že nemusíte tak usilovně předstírat zájem o to, kolik bodů má vaše kolej, slečno Littletonová.“

Téměř provokativně pozvedla obočí a odhrnula si spadlý pramen vlasů za ucho. „Promiňte, profesore, ale... mezi námi je nějaký – stupeň upřímnosti?“

Ušklíbl se. „Co bych od vás měl čekat – nejspíš je to nad vaše chápání, ale nenechte se tím odradit, většina vašich spolužáků je na tom mnohem hůř.“

„Odradit, pane?“

Přimhouřil oči. „Přišla jste si přece pro trest, nebo se mýlím?“

Znovu si neodpustila hluboký nádech.

„Jistě, profesore,“ odvětila a pohled jí na moment zabloudil ke kbelíku s podivně vyhlížejícími přísadami, které téměř volaly po roztřídění. Že by vážně...

„Připravená?“ zeptal se. Vrátila se pohledem zpátky k němu a zjistila, že ji sleduje s pobaveným výrazem. Po chvilce nevěřícně zakroutil hlavou.

„Rychlost tvého uvažování mě dokáže vždy znovu překvapit,“ řekl polohlasem a už si nevšímal jejího ušklíbnutí.

Dobře, takže teď skončila část vyměňování si zdvořilostních frází?

Přešel k jedné z polic s knihami, která se vzápětí odsunula a odhalila otvor dost velký, aby se jím dalo pohodlně projít.

Mohlo ji napadnout, že asi nespí... na stole v kabinetě... i když u něj si člověk nemůže být jistý ničím...

„Až po tobě.“

Podívala se na něj a nepatrně se usmála. Dobře, takže tady formality skutečně končí...

Prošla kolem do chodby, na jejímž konci byla místnost osvětlená jenom svíčkami.

To je skoro... romantika.

Rozhlédla se kolem s pobaveným výrazem. Vypadalo to jako poměrně pohodlný pokoj: postel, krb, křeslo, stůl... ale z každého koutku byla cítit ta Snapeova „osobitost“. Police na stěnách byly téměř k nerozlišení od těch, co měl v kabinetě – všude přísady do lektvarů, staré pergameny, váhy a zkumavky. Nábytek působil na první pohled úžasně depresivně, hlavně v odlesku svíček. Vypadalo to, že tu nepoužívá žádné kouzelnické světlo.

„Zdrž se poznámek,“ řekl, když zahlédl její výraz.

„Nic neříkám,“ usmála se a otočila se na něj. Když viděla, že si ji prohlíží, pocítila zvláštní pocit zadostiučinění.

„Neobvyklé,“ poznamenal. „Musím si dávat pozor, aby mi to náhodou nezačalo chybět.“

Pomalu se k ní blížil. Netušila, že ji může dovést do téměř sebevražedného stavu JEN tím, že jde k ní.

„Ale líbí se mi,“ řekla a naklonila hlavu na stranu, „že můžu být jediná studentka z cizí koleje, kterou sis oblíbil.“

„Oblíbil?“ pozvedl obočí. „Tak se tomu říká dnes?“

Usmála se, opřela se zády o stěnu a počkala, až k ní dojde.

„Takže,“ řekl když byl asi krok od ní. „Tvoje rozhodnutí je obětovat se pro dobro milované koleje... Opět budeš tak hloupá?“

„Inteligence nikdy nebyla moje silná stránka,“ pousmála se.

„To jistě ne,“ řekl pomalu.

„Ale neberu si to jako trest – třeba mi aspoň řekneš, že Riccův lektvar použili léčitelé poprvé v 15:39 a...“

Zarazila se, když opřel levou ruku o zeď těsně vedle její tváře.

„Bylo to v 17:24, slečno Littletonová,“ řekl po chvilce. Viděla, jak jeho oči kloužou po její tváři. „Ale...“ pokračoval, „pacient, kterému lektvar podali, do půl hodiny zemřel.“

Pozvedla obočí. „Listová zelenina?“

„Ne. Měl k večeři talíř syrových jater.“

„Nechutné...“ poznamenala a s úsměvem sklopila zrak.

Až v tu chvíli se jí dotkl. Odhrnul jí vlasy z tváře a jí to donutilo znovu vzhlédnout.

Tohle je tak divnej pohled! napadlo ji. Vzpomněla si na situaci v učebně – díval se na ni zrovna tak.

„Je – je to hodně nepříjemný?“ zeptala se po chvíli. „Nitrozpyt?“

Naklonil hlavu mírně na stranu a přistoupil ještě blíž, když se konečně odvážila položit mu ruku na bok.

„Jistě. Pokud nemáš chuť rozdávat své vzpomínky na potkání.“

„Tohle přece není žádné potkání,“ usmála se.

Podíval se na ni skoro nevěřícně.

„Nebojíš se, že uvidím něco, co nechceš?“

„Ale ne. Spíš pochybuju, že všechny moje myšlenky... sneseš.“

V jejích slovech byla provokace, kterou si nedovedla odpustit a při které se jemu zcela viditelně rozšířily zorničky. Přiblížil se ještě o několik centimetrů, tak, že mohla vidět každou část jeho tváře. V tu chvíli si ale dovedla všímat jenom očí.

Nevnímala už ani to, že vzal do ruky hůlku a tiše vyslovil zaklínadlo. Celý svět se s ní zatočil.


V rychlém sledu proběhly některé zážitky jejího života, jako by se na ně koukala na obrovském plátně: její dohady s matkou, dny prázdnin, které prožívala jeden za druhým beze změn... pak to najednou byly její myšlenky, co vyšlo na povrch. Myšlenky, které se točily kolem obav a snů a dosud neprožitých zážitků, kolem představ, kterých se dlouhé večery nemohla zbavit a pak se všechno zpomalilo, jako kdyby někdo zmáčkl normální přehrávání – odněkud z koutku její mysli přišel jeden konkrétní a velmi živý sen, který byl o nich dvou, o jejich tělech a dotecích... A pak už víc vytušila, než vnímala, že jeho pohled nedokázala déle snést, že má zavřené oči a že všechno, co cítí teď, už je víc, než jenom myšlenka.


Vzal pevně její ruce a přitiskl je ke zdi. Vzpomínka na sen, který dokázal v jednom momentě plynule proměnit ve skutečnost měla za následek, že Kate nedokázala úplně přesně oddělit realitu od fikce. Cítila jenom, o kolik je to silnější. A cítila jeho dech. A dotek rtů na kůži. Byla v tom síla, moc a magie, souhra všech věcí, které ji na něm tolik přitahovaly – věděla, že se tomu nedokáže vzepřít, ani kdyby chtěla. Ten nově nabytý pocit se jí líbil. Bylo to vzrušující. Vášnivé.

Pustil její dlaně a ona nechala ruce spadnout podél těla. Její Bradavický hábit jí sklouzl z ramen téměř dřív, než to stačila zpozorovat, na krátko ho ale zadržela, aby vytáhla z vnitřní kapsy hůlku. Zaváhala jenom na malou chvíli a pak ji položila na stolek po levé ruce. Jeho dlaně byly na jejích bocích, cítila tlak, který ji znovu tiskl ke zdi a dával jí najevo nemožnost úniku. Dával jí najevo převahu.

Rozepla jeho hábit a rychlým pohybem mu ho sundala z ramen, on povolil sevření, nechal látku dopadnout na zem a znovu zmenšil vzdálenost, která mezi nimi na ten moment vznikla, na minimum. Jeho ruce se vplížily do jejích vlasů, její rty zkoumaly jeho šíji. Cítila bušení krve ve spáncích – bylo to jako pulzování stále se zvětšující energie. Sundal jí svetr a ona mu rozepnula černou košili, když ji chtěla poslat k zemi za hábity, zvedl ruku k její tváři. Chvíli na sebe hleděli, on potom vzal její hůlku a jedním mávnutím zhasl všechny svícny.

„Proč...“ zašeptala, ale znovu ji zarazil zvednutou rukou a mírným nesouhlasným pohybem hlavy. Pak si setřásl košili ze zad. Kate zvedla ruce k jeho hrudi, on jí rozepínal kontrastně bílou košili a za nedlouho mihotavé světlo z krbu padlo na její nahé bříško. Prsty přejel křivku jejích boků odshora dolů až k jejímu stehnu, které jedním pohybem přitáhl nahoru k sobě. Přitisknutá opět ke kamenné zdi, zaklonila hlavu a poskytla mu tak prostor k bližšímu seznámení s jejím krkem a rameny. Jeho kůže byla horká, když ji k sobě přitiskl, lehce ji zvedl a posadil na stolek. Matně si uvědomila, že slyší zvuk padajícího kousku dřeva na kamennou zem, ale nevěnovala tomu pozornost.

Rychle odložila košili na stůl, brzy ji následovala i podprsenka. Rozepnul sukni a ona si stoupla zase na zem, aby ji mohla nechat spadnout. Byla téměř nahá a sevření jeho rukou bylo tím pevnější, čím méně oblečení na sobě oba měli. A brzy neměli vůbec žádné.

K posteli to byly tři kroky, o kterých skoro nevěděla. Lehla si na záda a on svoje tělo vyhoupl nad její. Dlaněmi jí přejel od boků až k prsům a výš – zvedl její ruce, položil je nahoru na polštář a propletl svoje prsty s jejími. Opíraje se o lokty, s očima už jen v matném kontaktu s jejím pohledem, si lehl mezi její stehna. Její tělo nečekalo tak prudký a rychlý pohyb; propjala páteř a zaklonila hlavu, potlačila při tom potřebu nekontrolovaně vykřiknout... každou částí těla vnímala ten pohyb, který pak následovaly další a další. Pomalejší. Hlubší.

Vydechla a vrátila se k němu pohledem – vypadal nesmírně zaujatě pro věc. Opětovala pevný stisk rukou a srovnala s ním pohyb, pravidelné výdechy si byly téměř ozvěnou. Bylo to nesnesitelné – stahy svalů, které nedokázala ovlivnit, další vlny energie, které ji připravovaly o poslední zbytky rozumu; jeho tělo, kterému se přizpůsobovala víc než aktivně...

Zavřela pevně oči a zesílila stisk stehen, nohy obtočila kolem těch jeho, tím ho k sobě přitiskla pevněji. Pokoušela se držet dech v mezích přijatelnosti, cosi v téhle sféře nebylo v pořádku, ale nevnímala to naplno, nedokázala to kontrolovat. Jeho pohyb neustával, spíš naopak: byl delší a rychlejší, intenzita začala vzrůstat a ona, aniž by vnímala jak dlouho tam jsou, nebo co se děje kolem, začala se stále stoupajícím vzrušením cítit, že ho už nezvládne déle snést.

Ještě chvíli zatínala svaly rytmicky, pak ale prudce vydechla a nevyhnula se přitom tichému vykřiknutí, které po chvilce zapůsobilo jako smluvené znamení.

Uvnitř vycítila téměř všechno, co se v tu chvíli dělo v jeho těle, ale navenek to dal najevo jen silnějším stiskem rukou a dechem, který stejně jako ona nedokázal ovládnout. Jeho sebekontrola byla i přes to obdivuhodná.

Kate se pomalu vracela myslí do reality a trvalo jen několik dalších chvil, než ustal veškerý pohyb. Jejich dosud nepřítomné pohledy se setkaly a on uvolnil její ruce a pomalu a opatrně se nadzvedl na loktech. Vlasy mu padaly do tváře a ona je instinktivně propletla prsty. Pak se zhluboka nadechla. Jakmile přestala cítit jeho váhu, uvědomila si tu bolest v hrudi mnohem silněji, čehož si všiml i on.

Vzal svou hůlku (Jak se tam proboha dostala?) a s vyslovením tichého zaklínadla ji namířil na její hrudník – v dalším momentě tlak téměř povolil. Usmála se, ačkoliv neměla pocit, že by její úsměv, s pohledem upřeným někam úplně jinam než na její tvář, mohl zaznamenat. Až po chvilce se jí znovu podíval do očí.

„Neříkal jsi, že nitrozpyt je nepříjemný?“ zeptala se šeptem mezi hlubokými nádechy.

Pobaveně se ušklíbl a vzápětí opustil svoje místo nad jejím tělem tak rychle, že musela na chvíli zalitovat, že tu otázku vyslovila – tohle rozhodně nebyla ta slastná část.

„Má své slabé i silné stránky,“ odpověděl a když se k němu otočila, natáhl k ní ruku.


Lehla si tak těsně k němu, že cítila jeho prudký dech – s každým jeho výdechem jako by celý svět dostával víc a víc svých původních barev. Vlastně byla připravená zvednout se a odejít, nebyla si přesně jistá důvodem, proč ji stále ještě neposlal pryč a trochu ji ten fakt znepokojoval.

„Je ti zima?“ zeptal se po chvíli.

Vážně mu záleží na tom, jestli je jí zima?

Ani nečekal na odpověď a natáhl se pro deku. Leželi pak tiše. Měla hlavu položenou na jeho hrudi a vnímala ty pocity, které přišly až teď – s lehkým stiskem jeho rukou a s otázkou, která zněla, jako by se o ni doopravdy zajímal. Vlastně ji to děsilo – utéct od něj a nemuset přemýšlet nad tím, co všechno to znamenalo, by bylo mnohem jednodušší.


„Severusi,“ řekla tiše. Na znamení, že ji poslouchá k ní natočil hlavu. „Neměla bych jít?“

„Proč?“

Zaskočilo ji, že se ptá. Copak to není očividné? Zvedla se na lokti, aby se mu mohla podívat do očí.

„No, já nevím, třeba...“

„Kate,“ řekl a ona se nepatrně usmála, když své jméno zaslechla. „Nemusíš mít vždycky všechno pod kontrolou.“

Zamrkala. „To vážně říkáš ty mně?“

Pozvedl obočí a ona potřásla hlavou. „Já ti klidně ukážu všechny svoje myšlenky, zatímco ty zhasneš jen proto, abych náhodou neviděla jedinou věc z tvého soukromí, kterou nemůžeš odstranit, když se se mnou chceš vyspat. Pak se budeme dohadovat o tom, kdo má věci víc pod kontrolou?“

Zamračil se. Tušila, že se mu její slova ani trochu nezamlouvají, ale nemohla si pomoct. Velmi živě si vybavila situaci, kdy před téměř sedmi lety zjistila, že Severus Snape, učitel lektvarů ve škole, do které má nastoupit, patřil mezi smrtijedy. Nebylo to tehdy ani tak velkým tajemstvím – o procesech se psalo, jen možná nebylo úplně obvyklé, že se o to zajímalo jedenáctileté děvče z téměř mudlovské rodiny.

„Vím to už dlouho,“ řekla po chvíli. „Ale i kdybych to nevěděla, nemyslím, že by to mohlo něco zvrátit.“

„Dospěla jsi správnou úvahou k nesprávnému výsledku,“ ušklíbl se. „Jako ostatně velmi často. Nemám nejmenší potřebu skrývat soukromé věci, když – jak jsi bystře podotkla – se s tebou chci vyspat.“

Přimhouřila oči.

„Nevím, co chceš namluvit sobě, nebo těm ztroskotancům okolo. Všichni ti na to pochopitelně skočí – mladá a nevinná, z Mrzimoru...“

Chtěla něco namítnout, ale zvedl ruku a dotkl se její tváře. Víc než umlčovací gesto.

„Všichni kolem tebe očekávají tvou bezmeznou oddanost,“ pokračoval. „Tu snahu a pracovitost, pošetilou obětavost. Ale je to jenom maska, což oba dva moc dobře víme. Že kdyby o něco doopravdy šlo, nevybereš si přátele. Tvoje kolej je jinde.“

„Já to nebyla, kdo mě do Mrzimoru poslal, neprosila jsem se o to,“ řekla až moc nahlas. „A pleteš se. Možná mě láká černá magie, ale...“

„Ale? Nemáš při tom zájem vědět, jak vypadá pán Zla?“

„Cože?“ řekla potichu. Znělo to téměř, jako zakňučení opuštěného štěněte.

Chvíli bylo ticho, jen se na ni díval. Ve tváři měla zmatený výraz.

„Takže aby bylo mezi námi jasno,“ řekl po chvilce téměř šeptem. „Mohl jsem tě potopit do černé magie kdykoliv se mi jenom zachtělo. Celých sedm let jsi chodila a chtěla jsi znát víc – nechávala ses strhnout, aniž by sis uvědomovala následky. Možná už teď znáš spoustu věcí, o kterých ostatní nemají ani ponětí a naprosto jediná věc, kterou jsem tím sledoval byla, abys nezatoužila prozkoumat sféru, na kterou nestačíš. Nejsem na to pyšný, Kate. Ale nebojím se toho.“

„Chtěl jsi mě chránit?“ zeptala se. „Před vlivem pána Zla?“

Ušklíbl se. „Je to bezpředmětná otázka, Littletonová. Jeden z důvodů, proč jsi právě teď tady je ten, že o tom víš.“

Tentokrát se ušklíbla ona. „Což by tobě nemělo zrovna moc lichotit,“ usoudila.

Zakroutil nevěřícně hlavou. „Pojď ke mně.“

No páni! To znělo tak... TAK...

„Myslíš si, že ti stačí jedna roztomilá věta, abys mě přesvědčil o všem, co říkáš?“ nechtěla se tak snadno vzdát.

Chytil ji za ruku a přitáhl k sobě, položila znovu hlavu na jeho hruď.

„Nemám potřebu tě přesvědčovat o čemkoliv,“ řekl a přejel prsty po jejím nahém boku.

Zavřela oči. Nelíbilo se jí, že o ní mluví tak, jako by o jejím životě věděl víc, než ona sama. Neměl pravdu ve všem – Moudrý klobouk ji zařadil do Mrzimoru, protože k tomu měl důvod - vždycky to nakonec BYLI přátelé, kdo zvítězil. A BUDOU to přátelé, kdo příště zvítězí znovu. I kdyby si měla vybrat mezi nimi a jím. Mezi přáteli a Severusem.

Byla to zvláštní jistota – drželo ji to po celých sedm let nohama pevně na zemi. Pokud nespadne do toho nicotného stavu, bude to přátelství, které vždycky zvítězí. Ta mrzimorská, ne zmijozelská část. Severus možná ví spoustu věcí, ale tohle ne; zvláštní na tom bylo, že neměla tendenci ho o tom za každou cenu přesvědčovat. Protože... ano, protože si chtě nechtě musela přiznat jednu věc. Pán Zla a ten mystický oblak, který se kolem jeho osoby utvořil, byl jako magnet. Pochopitelně. Bála se o tom mluvit, bála se na to ptát – nebylo to společensky přípustné. Jenže někdo tak silný a mocný, že si podmanil kouzelníky celé Británie – JAK to dokázal? Jak žil, jak vypadal? Kdo to vlastně byl?


Bylo tisíce otázek, které jí v tu chvíli vířily v hlavě, ale nezeptala se ani na jednu. Byla u Severuse déle, než si kdy představovala, že bude – ve všech myšlenkách ji vždycky okamžitě vyhodil pryč, aby s ní nemusel sdílet ani malou částečku své minulosti. Teď ji nechal, aby u něj zůstala, a dokonce aby vzala jeho levou ruku a přejela prstem po znamení na jeho předloktí.


Znamení zla. Divná věc.